dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slovotvorný morfém proti- z pohledu diachronního

Milada Homolková

[Articles]

(pdf)

Word-formative morpheme proti- from a diachronical point of view

1. Soubor staročeských slov s předním morfémem proti- váže na sebe některé slovotvorné otázky, jejichž řešení není možné při systémové analýze lexikálních jednotek obejít. Synchronní slovotvorná literatura není v názoru na morfém proti- jednotná (2.1.); problémy působí i slovnědruhové hodnocení samostatného lexému proti (2.2.). Východiskem pro diachronní slovotvorný průzkum zvoleného lexikálního terénu je zjištění vzájemného vztahu příslušné předložky a adverbia ve staré češtině (3.). Předmětem vlastní slovotvorné analýzy jsou pak všechny slovní útvary s náslovím proti- doložené do roku 1500 (4.). Konečným cílem této analýzy je strukturně adekvátní popis příslušných lexikálních jednotek ve velkém historickém slovníku (5.).

 

2. Rozdíly v teoretické interpretaci slovotvorného prvku proti- v současné spisovné češtině jsou odrazem specifické situace, kdy v pozici předního členu slovotvorné struktury stojí morfém, který je identický se sekundární předložkou.

 

2.1. Slovníky spisovné češtiny (PS, SSJČ, SSČ) hodnotí slovotvorný prvek proti- jako předponu jmennou a slova, na jejichž utvářenosti se podílí, jako odvozeniny. Jinou charakteristiku nacházíme pouze ve slovníku Vášově – Trávníčkově (1941): slova s proti- se tu výslovně označují jako složeniny.

2.1.1. Tato charakteristika odpovídá pohledu na slovotvorbu v Trávníčkově mluvnici, kde je odvozování vztahováno jen na sufixaci a veškeré náslovné formanty jsou pokládány za „základy“ (srov. Trávníček, 1951, s. 393n.). Rozlišují se pak mj. složeniny předponové (jmenné a slovesné, tj. prefigovaná slovesa) a předložkové (vzniklé z předložkových pádů).

2.1.2. Hlavní proud české teorie slovotvorby klade prefixaci po bok sufixace v rámci základního způsobu tvoření slov odvozováním, ovšem se zdůrazněním, že má blízko ke kompozici (srov. Dokulil, 1962, s. 23; Havránek – Jedlička, 1960, s. 83; MČ 1, s. 219). V SSJČ a v SSČ (méně důsledně v PS) je hranice mezi derivací a kompozicí vedena podle toho, jakou systémovou slovnědruhovou platnost má slovo ve fundujícím syntagmatu: slovnědruhově monofunkční domácí předložka bere na sebe podobu předpony u odvozenin (mezi-, proti-), slovnědruhové „podvojný“ lexikální protějšek (předložka/adverbium, popř. jiné autosémantikum) vystupuje jako první část složenin (mimo-, místo-, okolo-, vzdoro- aj.). Přejaté náslovné prvky jsou však hodnoceny vesměs podle formy: jednoslabičné jako předpony, dvojslabičné jako první část složenin (srov. SSČ, s. 744). Způsobem utvoření se tak vzájemně odlišují strukturně paralelní synonymní útvary jako protidemokratický x antidemokratický, protikrál x vzdorokrál apod.

2.1.3. Podle Dokulilovy koncepce uplatněné v druhém díle Tvoření slov v češtině (TS 2, srov. Dokulil a kol., 1967, s. 697n.) a v akademické Mluvnici češtiny (MČ 1, s. 314n.) se všechny sekundární předložky, které do násloví vstupují z fundujícího syntagmatu (mezi, mimo, místo, proti), a celá škála přejatých náslovných prvků hodnotí jako derivační předpony (bez ohledu na jejich formu). U deverbativních [97]jmen však TS 2 připouští možnost fundace také adverbiem, tedy příslušnost výsledného útvaru ke kompozitům (let mimo mimolet; srov. TS 2, s. 719). Paradigmatická verbální adjektiva jsou pak v MČ 1 klasifikována jen jako složeniny s první složkou adverbiální (jdoucí mimo mimojdoucí), na rozdíl od předponových adjektiv odvozených z předložkových pádů (mezivládní, mimovládní, protivládní; srov. MČ 1, s. 484 a 384).

2.1.4. Na některá úskalí chápání prefixace v MČ 1 upozornil M. Komárek (1989, s. 38). Týkají se mj. právě výkladu utvářenosti jmen motivovaných předložkovým pádem substantiva. U útvarů jako podpalubí, protistátní, nátělník autor zdůrazňuje živý vztah k fundujícímu předložkovému spojení a totožnost „přední složky“ s předložkou. Upozorňuje také na produktivitu tohoto slovotvorného typu, na nutnost odlišovat uvedené útvary od „skutečných prefigovaných substantiv“ jako podučitel, exkrál a na souvislost předložkových derivátů s odvozeninami fundovanými jiným typem slovního spojení. V tomto pojetí se tedy útvary fundované předložkovým spojením teoreticky přesouvají z rámce (periferie) slovotvorného způsobu derivace do rámce způsobu kompozičně-derivačního. Pro úplnost dodejme, že mluvnice Havránkova a Jedličkova (1960, s. 83) primárně řadí jmenné útvary s mimo-, anti-, kontra-, pseudo- ap. mezi složeniny s tím, že tyto složky mohou být chápány někdy jako předpony. Naproti tomu V. Šmilauer (1971, s. 143) předpokládá u všech adjektivních deverbativ (i paradigmatických) přehodnocení příslovce s předložkovým protějškem v předponu (kolemjdoucí, mimojedoucí).

 

2.2. Při slovotvorné analýze novočeských útvarů s předním morfémem proti- upozorňuje TS 2 zvláště na dějová jména, která představují výraznou oblast přechodu mezi prefixací a kompozicí. Výklad, že jde „o jména složená s příslovcem proti“ (TS 2, s. 713), má však jednu slabinu: z hlediska synchronního totiž existuje lexém proti pouze jako předložka, nikoli jako adverbium (stejně jako mezi, dle a na rozdíl od mimo, skrz). Tato podstatná funkčně významová skutečnost se vůbec při synchronním hodnocení vztahu sekundárních předložek a adverbií často opomíjí (srov. Kroupová, 1985, s. 27 a 51; Šmilauer, 1971, s. 143). U dějových deverbativních útvarů jmenných s proti- by tedy bylo přesnější uvažovat o fundaci eliptickým předložkovým okolnostním určením, tj. předložkovým pádem s elipsou pádového jména. V syntaktické rovině se tendence k adverbializaci eliptického předložkového pádu s proti uplatňuje dosti zřetelně jen ve spojení se slovesy projevování vlastního postoje (hlasovat, být, postavit se proti [někomu/něčemu]). K plné lexikalizaci adverbia tu ovšem ještě nedošlo.

2.2.1. Stejnou elipsu předložkového pádu s adverbiální platností můžeme předpokládat u syntagmatu, kterým je fundováno sloveso protiřečit. Je to v současné češtině jediný slovesný útvar s úplným paradigmatem, jehož první morfém koreluje se sekundární předložkou (mimojíti už i SSJČ označuje jako archaické). V synchronním slovotvorném systému slovesném osciluje protiřečit mezi periferií předponových sloves (vztahem předložka – předpona) a periferií sloves složených. Zde se pak pohybuje mezi dvěma typy kompozit: na jedné straně mezi kalkovými složeninami s druhým základem -řečit (převážně knižními a ustupujícími, srov. dobrořečit, blahořečit, zlořečit), v jejichž první části však stojí vždy adjektivní základ se spojovacím submorfem, na druhé straně mezi spřežkami s prvním základem adverbiálním, kde však nad vlastními slovesnými tvary převažují tvary jmenné (srov. [98]MČ 1, s. 485). Synchronní slovotvorná literatura sloveso protiřečit nikde neuvádí; nejspíše proto, že není zachyceno v SSJČ ani v SSČ a PS ho charakterizuje jako výraz zastaralý (srov. Homolková, 1996).

 

3. Etymologie vidí společné východisko české předložky proti v nominativu praslovanského substantiva *protiva (nikoli v akuzativu, jak by se mohlo zdát na základě staroslověnských paralel), které samo je však derivátem původní indoevropské předložky *proti (srov. Zubatý, 1954, s. 50; Etymologický slovník slovanských jazyků, 1973, s. 8 a 226). Toto substantivum s konkrétním místním významem ‚místo proti něčemu’ do staré češtiny nepřešlo; stč. protiva s významy ‚odpor, protivení se’ a ‚příkoří, protivenství’ je dějové substantivum pravidelně odvozené od slovesa protiviti (sě) produktivní příponou -a, která je pro dějová deverbativa od i-kmenů typická (srov. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 275).

 

3.1. Na prahu historické doby je vztah lexému proti a morfému proti- v mnoha směrech odlišný od situace v nové češtině. Stojí tu vedle sebe jak předložka, tak adverbium. U obou předpokládáme k roku 1300 rovnocenné formy proti, protiv, protivo (srov. stsl. protivъ a protivo též v obojí platnosti). Kromě nich se v památkách do konce 15. století objevují též podoby protiva, protivá, protivu a ojediněle i protiž, protivko (poslední je zřejmý polonismus). Tyto varianty jsou však vázány výhradně na předložkové významy.

3.1.1. Staročeská předložka proti/protiv(o) má na rozdíl od své novočeské pokračovatelky snad ještě i vazbu s genitivem (stejně jako stsl. protivъ). Doklady na ni jsou dosti okrajové (dva prsty procziw slunce sdvihnúti SSL 1405 contra solem; in mores dicere proty nravóv GlosPers 5b) nebo velmi málo průkazné (hřiech mój protiw mě ŽaltKlem 50,5). Genitiv tu zcela ustoupil pod tlakem sémanticky zřetelnější a daleko častější vazby dativní (srov. dativ u stsl. předložek protivo, protivъ). Ve spojení s dativem sahá spektrum čtrnácti významů od určení prostorového přes časové a způsobové až k určení měrovému a příčinnostnímu. Některé významy se až do nové češtiny neudržely, např. v časovém určení u sloves nezacíleného děje (‚vstříc čemu’) nebo v určení míry při srovnávání (‚nad koho/co’, ‚než kdo/co’).[1]

3.1.2. Vedle bohatě polysémní předložky jsou doklady na adverbium jen nečetné, i když alespoň ve dvou významech nesporné. Zřetelný je význam ‚naproti, na protější straně’ (např. centurio, jenž protivo stáše EvOl 255b; ex opposito na oné straně vel proti VýklKruml 35a). Význam ‚naopak’ je v materiále Staročeského slovníku zastoupen jen jedním pozdním dokladem (provede li [dlužník] …, že … ty penieze … dal [věřiteli], tehdy protiv o to žalobníkuom prázden bude učiněn NaučBrn 150; 1468). Právem lze však pochybovat o tom, zda ve dvou dokladech z Bible drážďanské (s latinským ekvivalentem obviam) jde o adverbiální význam ‚naproti, vstříc, v ústrety’, nebo o spojení předložkové: vyšly v cěstu proty ženichu Mt 25,1; šel v cěstu proty jemu zástup J 12,18 (v cestu vyšel jemu EvOl, na cěstu ~Rajhr). A je tu ještě jedna okolnost, která znesnadňuje slovnědruhové zařazení, a to je možnost kontextové či konsituační elipsy substantiva po předložce. Uvažovat o sekundárnosti adverbiálního okolnostního určení na základě eliptického vyjádření nutí takové doklady jako např. sědla jest proti němu daleko … A sediec proti pozdvihla jest hlasu svého [99]BiblPad Gn 21,16. Potřeba nalézt i pro takové sporné případy lexikografické řešení otvírá obecnější vývojové otázky vztahu adverbia a předložky.

 

3.2. U příslovečně-předložkových lexémů, které pojí společný jmenný původ a které si ve staré češtině podržují (skoro) stejnou formu a jsou si blízké komponenty svých významů (takové lexémy lze zjednodušeně označit jako slovnědruhově podvojné), je tradičně adverbium chápáno jako střední článek vývojového postupu od jména k předložce (srov. např. heslo kromě v Gebauerově slovníku). Příslovečný původ mají prokazatelně i primární předložky a jejich předponové koreláty (srov. Němec, 1991). Nemůžeme však pokládat za vyloučené, že v době, kdy základní syntaktické kategorie a prostředky výstavby jednoduché věty byly již stabilizovány (srov. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 341), vývoj od jména k adverbiu a k předložce mohl probíhat paralelně: ustrnoval týž tvar substantiva (s předložkou nebo bez ní) ve větněčlenské pozici jak nerozvitého, tak i dále substantivně (genitivem nebo dativem) rozvitého okolnostního určení. Tak probíhal vývoj ještě v době historické, např. u tvarů substantiva jmě/jméno (jménem, ve jmě/jménu – obojí je adv. i prep.). Častější je ovšem již výchozí pádová různost: jeden pádový tvar ustrnuje v předložku (miesto, vrch), jiný tvar v adverbium, případná předložka je pak podstatně mladší (např. namiesto, navrch ve stč. ještě nemají předložkovou funkci). Někdy předhistoricky sekundární předložka postrádá úplně adverbiální ekvivalent (mezi; u dle lze na pův. adverbium usuzovat jen z fakultativní postpozice, srov. mě dle). Kromě toho je nápadné, že zatímco některé sekundární předložky jsou v češtině od počátku nadány bohatou polysémií, jim odpovídající adverbium lze často interpretovat jako sekundární eliptické předložkové spojení (srov. stč. podlé, prostřěd), nebo jde o málo frekventovanou a posléze zanikající lexikální jednotku. To je případ i staročeského proti/protiv(o): zatímco adverbium se postupně vytrácí, předložka upevňuje své místo v systému díky tomu, že specifikuje sémantiku dativního pádu způsobem, který není vlastní žádné z předložek primárních (podobně jako předložka mezi; srov. MČ 2, s. 199). O tom, že se proti/protiv(o) těsně přimyká k předložkám primárním už ve staré češtině, svědčí i četnost významových okruhů sloves, u nichž se předložkový pád s dativem stává předmětem (u sloves chování, mluvení, projevů nepřátelství, odporu, odmlouvání, provinění aj.). Tam, kde byla na počátku historického období určitá rovnováha významů, slovnědruhová podvojnost se ve staré češtině udržela a mnohde trvá dosud (srov. stč. skrzě, okolo, napřieč).

 

4. Významným ukazatelem směřování předložky proti/protiv(o) do centra systému stč. předložek je i skutečnost, že už v rané historické době je doložena v apokopované formě proti, která se zároveň uplatňuje jako náslovný slovotvorný prvek. Formálně se tak zároveň oddaluje od adjektiva protivný a slovesa protiviti (sě), s nimiž má společné etymologické východisko a která tvoří ve stč. dosti bohatou čeleď. To je zásadní odlišnost od staroslověnštiny, kde si předložka podržuje v koncové slabice -vъ/-vo a kde se nestává slovotvorným morfémem. Následující tabulka podává přehled všech lexikálních jednotek s náslovím proti- doložených ve staré češtině (tj. do r. 1500), a to v pořadí slovesa (4.1.), adjektiva (4.2.) a substantiva (4.3.):

 

[100]4.1. slovesa:

4.2. adjektiva:

4.3. substantiva:

 

 

 

 

 

4.1.1.

4.2.1.

4.3.1.

4.3.3.

-řěčiti

-řěčený

-čelé

-dan K

-mluviti

-otpovědný

-dřvie K

-vrat K

 

 

-nožec

xdrženstvie K

 

 

 

-štie

 

 

 

 

4.1.2.

4.2.2.

4.3.2.

4.3.4.

x-bojovati

-čelní

-náv K

-zpěv K

x-jíti

 

-krist

-mluvnost K

x-státi (-nu)

 

-myslnost

-mluvenie

x-státi (-oju)

 

 

 

x-usilovati

 

 

 

x-zvnieti

 

 

 

 

4.1. S výjimkou slovesa protiřěčiti jsou všechna ostatní infinitivní slovníková hapax legomena. Obě verba dicendi mají protějšek v latinském contradicere; slovesa druhé skupiny figurují vedle latinských sloves s jinou předponou.

4.1.1. Sloveso protiřěčiti je poprvé doloženo v Bibli boskovské, odkud je převzal Jan Hus do textu své České nedělní postily. Užil ho zde hned dvakrát, jednou v citátu perikopy (znamení, jemuž bude protiřečeno HusPostH 12a), podruhé v jejím výkladu, a to už v aktivním tvaru (protiřečili sú tomu drahému spasiteli HusPostH 13a). V obou případech však připojil vysvětlující poznámku (protivně mluveno … protivně mluvili), čímž dal najevo, že výraz z bible, jež mu byla předlohou, pokládá za ne zcela běžný a obecně přijatelný (srov. Homolková, 1996).

4.1.2. První ze sloves uvedených ve 2. skupině pochází ze slovníku zvaného Onomasticon z r. 1455, zbývající jsou ze Slovníku ostřihomského zhruba z téže doby. Slovesa tu stojí ve dvojici s latinskými výrazy repugnare, obire, obsistere, obstare, reniti, obsonare. Nemůžeme je však pokládat za přímé překladové ekvivalenty; je totiž prokázáno, že oba staročeské slovníky vznikly na podkladě lexikonů latinsko-německých (srov. Ryba, 1951). Srovnáním příslušných hesel v Diefenbachově slovníku (DiefGlos, 1857) nalézáme u většiny uvedených latinských sloves středohornoněmecké ekvivalenty s počátečním wider- (repugnare widervechten DiefGlos 493, contradicere widersprechen t. 147, obsistere wyederstan t. 389, obstare v. obsistere, reniti widerstan t. 492, obsonare widder ludin t. 389). Až jejich slovotvornou nápodobou vznikají příslušná slovesa staročeská. Výsledná korespondence latinské slovesné předpony (vlastní re- a nevlastní ob-) a morfému proti- nebyla zřejmě už pro původce staročeských slovníků nepřijatelná (srov. 4.3.).

 

4.2 V trojici doložených adjektiv stojí proti sobě dva biblické výrazy slovesného původu (4.2.1.) a jedno adjektivum vztahové (4.2.2.).

4.2.1 Obě tato adjektiva se objevují v překladu Žaltáře kapitulního (konec 14. stol.) jako součást složeného pojmenování Voda protiřečená (80,8), Voda protiodpovědná (105,32) pro biblické místo latinsky nazvané Aqua contradictionis. V jiných převodech žaltáře nacházíme pojmenování Voda otpovědi, otpovědí, otpověděnie, otpoviedanie, protivenstvie, vzprotivenie, otpoviedajúcie, otpovědná, svárlivá; adjek[101]tivum (i verbální) ve funkci genitivu substantiva není tedy v překladech tohoto názvu neobvyklé. Snahou překladatele Žaltáře kapitulního zřejmě bylo přiblížit se morfémem proti- slovotvorné struktuře latinského vlastního jména; na jiných místech totiž za latinské contradictio volí ekvivalenty ve staročeských biblických překladech běžné (otpověděnie, otpoviedanie, protivnost).

4.2.2. Adjektivum protičelní je zřejmě nejstarším dokladem slovotvorného typu adjektiv motivovaných pádem substantiva s předložkou proti. Vzhledem k existenci stč. substantiva protičelé je ovšem nutné uvažovat také o paralelní motivaci adjektiva vztahového přímo tímto substantivem (srov. MČ 1, s. 356). S valencí [o pozemku] ve významu ‚ležící proti přednímu (čelnímu) okraji jiného pozemku’ se toto slovo objevuje ve dvou listinách z r. 1457 a 1460. Známkou toho, že šlo zřejmě o uzuální určení polohy pozemku, je skutečnost, že první listina je latinská a českého názvu je zde použito pro jednoznačnou specifikaci předmětné nemovitosti.

 

4.3. Substantiva s náslovím proti- lze rozdělit do 4 skupin na základě slovotvorné formy a typu fundujícího syntagmatu. Skupina 1 a 2 soustřeďuje útvary, které vycházejí z předložkového spojení a vyjadřují onomaziologickou kategorii nositele okolnostního určení. Skupina 3 a 4 zahrnuje útvary hlásící se do slovotvorné kategorie dějových jmen, která jsou primárně motivována slovesem a adverbiem. Po stránce formální jsou si naopak blízké skupiny 1 a 3 (přítomností odvozovacího sufixu vzhledem k základovým slovům) a rovněž skupiny 2 a 4 (morfologickou identitou slova fundujícího a fundovaného). Napříč těmito typy jde vztah k latinským protějškům. U tří ze slovních výtvorů Klaretových (označeny jako K) koresponduje proti- s řecko-latinským anti- (protidan antidotum, protináv antarcticus (polus), protizpěv antiphona). K nim se připojuje Protikrist (u Chelčického vedle obvyklého Antikrist apod.) a protinožec, neologismus z Lactiferu Jana Vodňanského (srov. Homolková, 1995). Nepřesnou nápodobou latinského contradictorium utvořil překladatel náboženského spisu od Mikuláše Lyry filozofický (logický) termín protimluvenie s významem ‚protimluv, protikladný (kontradiktorický) výrok’. Další čtyři slovníkové výrazy mají latinské protějšky s předponou ob- (protidrženstvie opposicio, protidřvie obforium, protimluvnost obiurgacio, protištie opposicio).

4.3.1. První skupina zastupuje původní slovotvorný typ slovanských jmenných derivátů z předložkových pádů; na vzniku nového pojmenování se zde spolupodílí i sufix. Neutrum protičelé je z celého souboru jediné polysémní a dostatečně doložené. Má slovotvorné paralely v počelé a próčelé. S tímto předponovým derivátem se dokonce ztotožňuje ve svém druhém významu ‚průčelí, čelní strana čeho [stavby]’. – Klaretovo protidřvie (s významem ‚dveřní pažení, veřeje, co ohraničuje dveřní prostor’) je utvořeno paralelně k běžnému předponovému nádřvie/nadedřvie a odřvie. – K tomuto slovotvornému typu přistupuje konečně i jméno nositele vlastnosti protinožec. Příslušné přídavné jméno, které bývá u tohoto slovotvorného typu motivačním východiskem, ve staré češtině doloženo není. Původce tohoto pojmenování se však mohl přidržet staročeských kompozit jako např. jednonožec, dvúnožec, napěnožec; sám „dotvořil“ navíc jména bájných nestvůr pletinožec, kozonožec, zadonožec, koňonožec.

4.3.2. U útvarů z druhé skupiny nelze ještě předpokládat jinou motivaci než předložkovým pádem, nejde tu tedy o významovou modifikaci základového substantiva [102](protináv není nějaký druh „návi“, ale místo, které je proti „návi“; Protikrist označuje toho, kdo vystupuje proti Kristu jako jeho odpůrce a nepřítel; protimyslnost znamená ‚co je druhému proti mysli’).

4.3.3. Dějová substantiva ze třetí skupiny jsou výhradně slovníkové neologismy. Morfologicky nezřetelný Klaretův výraz protidan rekonstruujeme jako i-kmenové femininum vzhledem k stč. dan/daň. Za neústrojné (vzhledem k zakončení) lze považovat protidrženstvie. Slovotvornou oporou u jmen protivrat a protištie byly nepochybně také předponové odvozeniny příštie, oteštie ap. a návrat, přievrat ap. Klaretův astronomický termín protivrat za lat. colurus s významem ‚kruh procházející nebeským pólem a bodem slunovratu na kruhu zvířetníku (kolur slunovratu)’ je nutno vidět jako slovotvornou paralelu k termínu zasěvrat (navíc právě mezi oběma těmito termíny je zařazen termín protináv).

4.3.4. Zbývající dějová jména představují přechodné útvary mezi typy mutačními a modifikačními. Musíme u nich brát v úvahu vícenásobnou motivaci: jednak předložkovým pádem (protizpěv = zpěv vedený proti jinému zpěvu), jednak přímo celým lexémem (protizpěv = druh zpěvu). Lze tu také uvažovat o motivaci spojením dějového jména a adverbia (mluvenie proti – protimluvenie).

 

4.4. Novočeské útvary substantivní s náslovím proti- se hlásí rovnoměrně ke skupinám 2,3,4. Výjimku tvoří skupina první, kde nedošlo k valnému rozšíření – kromě řídkého protičelí zachycuje TS 2 jen odborné protisluní (s. 712n.). Pokud jde o adjektiva, z paradigmaticky utvořených verbálních uvádí SSJČ pouze výraz protijedoucí. Naopak bouřlivý rozvoj stále zaznamenává typ druhý, kde k adjektivu vztahovému je přitvářen protějšek s proti-. Naopak tendence k vytváření sloves s náslovím proti- se v nové spisovné češtině neuplatňuje; případné okazionální (slangové?) výrazy však asi nemůžeme zcela vyloučit. Vzhledem k jejich slovotvorným souvislostem (srov. 2.2.1.) bychom taková slovesa řadili ke kompozitům, ať už by při synchronním hodnocení jmenných útvarů zvítězil slovotvorný způsob derivační, nebo kompozičně-derivační.

 

5. Jaké závěry z této slovotvorné analýzy plynou pro lexikografický popis staročeských slovních útvarů s náslovím proti-?

 

5.1. Staročeský slovník (StčS) jako velký historický slovník zachytí všechny výše uvedené lexémy, i když se jedná povětšinou o neologismy vytvořené uměle (vesměs však podle určitého slovotvorného vzoru), které se nestaly součástí živé slovní zásoby. Na slova, která jsou hodnocena jako neologismy neústrojné, StčS upozorňuje zvláštní značkou xpřed heslovým slovem.

 

5.2. Záhlaví každého hesla ve StčS přináší odkaz na slovotvorně nejbližší lexikální jednotku. Forma tohoto odkazu vypovídá zároveň o uplatněném slovotvorném způsobu: jednočlenný poukaz je signálem derivace (neodkazuje se tu na korelující primární předložku ani v případech, kdy jde o útvary motivované výhradně předložkovým pádem, srov. počelé k čelo, opolé k pole. Složeniny mají naopak odkaz dvoučlenný (okolojitie k okolo a jitie). Nutí-li tedy lexikografická forma k jednoznačnému určení slovotvorného způsobu, kloníme se k tomu, aby hesla s náslovím proti- byla opatřena příslušným dvoučlenným odkazem (k proti a …), a tím bylo upozorněno na jejich slovotvornou odlišnost vzhledem k teoreticky nepochybným [103](slovesným i jmenným) předponovým odvozeninám. Rozhodující je tu především existence slovotvorně podvojného lexému ve staré češtině a možnost interpretovat četné útvary s náslovím proti- také jako spojení základového slova s adverbiem.

 

5.3. Pokud jde o řazení významů uvnitř slovnědruhově podvojných (formálně zcela totožných) lexémů, nabízí se dvojí přístup: buď dodržovat ustálené pořadí I. adv., II. prep. (jsou-li obě jednotky polysémní, pak vytvářejí dvě samostatná hesla), nebo klást na první místo tu z obou lexikálních jednotek, která je prokazatelně geneticky původnější a má zřetelně centrálnější postavení v systému. Hesla z dosud vydané části StčS ukazují, že přednost zatím dostala první alternativa (srov. např. okolo, naproti, naprostřěd, napřieč, napřieky, podlé). U sekundárních předložek, jejichž východiskem je tvar substantiva předpokládající jmenné doplnění nejčastěji v genitivu (např. u podlé, prostřěd), by však bylo náležitější řešení druhé; lze totiž důvodně předpokládat, že adverbiální protějšek vzniká následně z předložkového spojení elipsou adnominálního genitivu (srov. Němec, 1995, s. 195).

 

5.4. Přestože adverbium a předložka proti/protiv(o) díky své polysémii tvoří v StčS dvě samostatná hesla, slovotvorné odkazy u složenin s proti- (a též u hesel protiviti sě, protivný) budou uvádět jen podobu proti(v) bez určení slovního druhu. Stěží lze totiž ignorovat vzájemnou významovou blízkost obou lexikálních jednotek (byť je jedna z nich výrazně centrálnější), a tím i možnost dvojí motivace.

 

Shrnutí: S trochou personifikační nadsázky můžeme říci, že předložka proti od samého počátku své existence v češtině projevuje usilovnou snahu začlenit se co nejvíc do společnosti primárních předložek: jednak se zbavuje adverbiálního protějšku a významově se vyhraňuje tak, aby jí primární předložky nekonkurovaly, přičemž se např. předložkový pád u sloves z četných významových okruhů stává předmětem (3.), jednak se snaží o uplatnění jako náslovný slovotvorný morfém (4.). V této oblasti však uspěla jen napůl a „kletby“ svého původu se nezbavila: má sice s předponami společný postup prefixálně-sufixálního jmenného odvozování z předložkového pádu, nestala se však slovesnou předponou a jména, na jejichž utvářenosti se podílí, se teoreticky stále pohybují na pomezí derivace a kompozice (2.).

 

LITERATURA

 

DIEFENBACH, L.: Glossarium latino-germanicum mediae et infimae aetatis. Frankfurt n. M. 1857.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině, 1. Praha 1962.

DOKULIL, M. a kol.: Tvoření slov v češtině, 2. Praha 1967.

Etymologický slovník slovanských jazyků. Slova gramatická a zájmena. Sv. 1. Praha 1973.

GEBAUER, J.: Slovník staročeský. Praha 1970.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha 1960.

HOMOLKOVÁ, M.: Protinožci. In: Čeština doma a ve světě. Praha 1995, s. 82–84.

HOMOLKOVÁ, M.: O slovese protiřečit. , 88, 1996, s. 21–25.

KOMÁREK, M.: Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny. SaS, 50, 1989, s. 32–42.

KROUPOVÁ, L.: Sekundární předložky v současné spisovné češtině. Linguistica XIII. ÚJČ, Praha 1985.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986.

Mluvnice češtiny, 1. Praha 1986 (zkr. MČ 1).

[104]Mluvnice češtiny, 2. Praha 1986 (zkr. MČ 2).

NĚMEC, I.: K hypostasování v etymologii. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 37, 1991, s. 167–173.

NĚMEC, I.: Diachronní lexikografie. In: R. Blatná – F. Čermák (ed.), Manuál lexikografie. Praha 1995, s. 182–210.

Příruční slovník jazyka českého, I–VIII. Praha 1935–1957 (zkr. PS).

RYBA, B.: K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským. LF, 75, 1951, s. 89–123.

Slovník spisovné češtiny. Praha 1978 (zkr. SSČ).

Slovník spisovného jazyka českého, I–IV. Praha 1960–1971 (zkr. SSJČ).

Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek. Praha 1968 (zkr. StčS).

ŠMILAUER, V.: Novočeské tvoření slov. Praha 1971.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny. Praha 1951.

VÁŠA, P. – Trávníček, F.: Slovník jazyka českého. 2. vyd. Praha 1941.

ZUBATÝ, J.: Studie a články, 2. Praha 1954.

 

R É S U M É

Das Wortbildungsmorphem proti- diachronisch gesehen

Der Artikel untersucht die Wortbildungsproblematik der mit dem Morphem proti- versehenen (alt)tschechischen Wörter. Diese Wortstrukturen können unterschiedlich interpretiert werden: entweder im Rahmen der Komposition oder der Derivation (2). Im Alttschechischen funktionierte proti- nicht nur als eine Präposition, sondern auch noch als ein Adverb (3). Die vorliegende Wortbildungsanalyse behandelt alle bis 1500 belegten alttschechischen Wörter mit dem Morphem proti- (4). Auf Grund dieser Analyse bewertet das Alttschechische Wörterbuch diese Strukturen als Zusammensetzungen (5).

 

Tato publikace vznikla díly podpoře Grantové agentury ČR (č. 405/94/1367) a Grantové agentury AV ČR (č. 961406).


[1] Staročeské doklady jsou citovány podle úzu Staročeského slovníku (1968). Hesla proti/protiv(o) adv./prep. jsou zpracována v rukopise 23. sešitu Staročeského slovníku (v tisku).

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 2, pp. 96-104

Previous Alena Macurová, Jaroslava Janáčková: Vícejazyčnost v korespondenci Boženy Němcové (Sonda první: němčina)

Next Martin Friš: Zastoupení sémantických tříd v jednom románovém textu