Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kam se vlna obrací aneb nikoli anti-Beaugrande

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Where the wave turns or far from anti-Beaugrande

Proud proměn vědního myšlení je někdy nápadný, prudký, protikladný, jindy naopak zase znenáhlý, neznatelný, v době svého průběhu téměř nezaznamenaný. S odstupem času pak může být zjištěn výsledek opačný: to, co se ve své době jevilo jako velká metodologická revoluce, bude později shledáno změnou méně podstatnou a výraznou, naopak to, co představovalo po určitý čas proměny postupné, méně zřetelné, se za čas může ve svém celku a dokonaném úhrnu projevit jako změna hluboká a zásadní. Tak velká, manifestově explicitní sebeprezentace strukturalismu bývá již dnes vnímána jako změna méně dramatická, alespoň v některých jejích projevech. V každém případě neškodí, když lingvistika poodstoupí čas od času sama od sebe a pohlédne před i za zrcadlo svých proměn. Rozhodně každá práce, která to zaujatě, odpovědně a důsledně učiní, je hodná pozornosti za hranicemi pouhého běžného přečtení.

Zásluhou překladu F. Daneše otištěného v Slově a slovesnosti (57, 1996, s. 1–29) je u nás Beaugrandova anglická stať z roku 1994 Function and form in language theory and research dostatečně známá. Není tedy třeba nijak zvlášť důkladně odůvodňovat, proč je užitečné na ni diskusně, nikoli tedy jednostranně polemicky navazovat. Stať je totiž neobyčejně plastickým, sdělným obrazem „osudů“ novodobé, řekněme poststrukturalistické lingvistiky ve světovém měřítku. Netrpí vědně historickou popisností, pohyb lingvistického myšlení vykládá nejen z něho samého, ale i se zřetelem k žádoucí míře širších myšlenkových kontextů. Myslím, že přináší odpověď na otázku, zda a do jaké míry je možné postihnout obraz hlavních linií vývoje novodobé jazykovědy celosvětově, v celku. Někdy se totiž zdá, že v zájmu pravdivého a výstižného obrazu věcí je třeba uchopovat vývoj lingvistiky jaksi po částech, vnímat odlišně vývojové trajektorie řekněme zámořské, západoevropské, středoevropské apod. Stať ukazuje, že při zvolení vhodného rámce a východiska pozorování metodologických vývojových procesů, jímž je v tomto případě „spor“ formalismu a funkcionalismu, lze příslušné procesy obsáhnout v úplnosti, aniž by docházelo k nějak přílišnému zhrubení pohledu, nebo k tomu, že budou procesy v jednotlivých lingvistických „lokalitách“ nazírány ze zřetele nějakého třeba sice velmi vlivného, nicméně nikoli jediného vývojového proudu.

Chtěl bych se nad podněty v této stati obsaženými zamyslet v následujících souvislostech:

a) Nakolik jsme u nás řekněme v osmdesátých a devadesátých letech vnímali vývojové procesy v lingvistice podobně a nakolik odlišně. Víme, že máme celou řadu autorů, kteří se sebereflexí současné lingvistiky zabývali a zabývají, autora této stati nevyjímaje. Někdy to dokonce vedlo v našem jinak spíše nepolemickém prostředí k náznakům diskusí a plodných střetů.

b) Při celkovém ztotožnění s myšlenkovým směřováním Beaugrandovy stati, zejména pokud jde o jeho hodnocení příčin a souvislostí vývoje od formalismu k funkcionalismu, bych chtěl diskutovat jeho postoje k formování přítomné a budoucí metodologické dynamiky oboru. Řečeno obrazně, ale beaugrandovsky, budu považovat za průkazné, že se vlna obrací, a zaměřím se však podrobněji na to, jak se obrací a především kam se obrací.

[166]Není třeba dokládat, že je u nás zejména od druhé poloviny 80. a 90. let řada zejména časopiseckých, sborníkových, ale i monografických prací, které se vývojem ligvistiky pod vlivem tzv. komunikativního obratu zabývají. Jsou zaměřeny především na vliv mezinárodního kontextu, ale nechybějí ani takové, které sledují proměny základních pojmových prostředků domácí pražské strukturalistické tradice. (Srov. v této souvislosti zejména soubor statí zabývající se vývojem základních pojmů pražského strukturalismu, které byly postupně publikovány ve Slově a slovesnosti na rozhraní 80. a 90. let.)

Jak už bylo zmíněno – v některých souvislostech docházelo i k polemikám. Takový průběh mělo uvažování o mezích formálnosti a formalizovatelnosti jazyka v 80. letech v Jazykovědných aktualitách (srov. literatura) nebo různé pohledy na potřebu a oprávněnost proměn lingvistických aparátů v souvislosti s vývojovými tendencemi v jazykovědě, a to jednak obecně (srov. Sgall, 1992 a Kořenský, 1992a), jednak třeba pokud jde o pojetí teorií slovníku (srov. Kořenský, 1992b, 1994a; Filipec, 1994). Stanoviska byla různá. Jejich různost myslím spočívala v zaujetí následujících postojů: 1. Někteří z nás ono zřejmé přesouvání pozornosti od klasického pojetí systému jazyka k procesům řeči, diskurzu, textům považují za opouštění lingvistických pozic. Lingvistika je pro ně lingvistikou právě jen tehdy, jestliže setrvává na pozicích – beaugrandovsky řečeno – u-s-a modelu. Předmětem lingvistiky jsou pro ně předpoklady k řeči právě takto pojaté. 2. Jiní naopak považují za potřebné modelovat samotné procesy řeči, komunikaci, diskurz, text v plné autenticitě a aktuálnosti, je to pro ně cílový, jediný předmět zkoumání, rekonstrukce předpokladů k řeči naopak předmětem pozornosti není. Někdy předpokládají jaksi mlčky, že tradiční strukturalistické představy o jazyce zůstávají v platnosti i v nových podmínkách, jindy soudí, že klást otázky týkající se této věci prostě není v tomto paradigmatu třeba. Nezřídka se v tomto směru opírají spíše o poznatky sociologie, ale zejména psychologie. 3. Jiná skupina – ne příliš četná – vychází z orientace lingvistiky uvedené zde v bodě 2., ale v souvislosti s ní pociťuje jako velmi naléhavý úkol nově konstruovat představy o předpokladech k řeči tak, aby byly plně adekvátní dnešním cílům i poznatkům. Jde jim tedy nejen o konstatování, že dochází k určitému vývoji lingvistických představ o řeči a jazyce, ale kladou si i otázku, proč dochází k tomuto vývoji, a především je zajímá, jaké důsledky pro klasické lingvistické téma, tj. pro teorii předpokladů k řeči, tento vývoj má. Východiskové představy přitom byly a jsou velmi blízké právě představám Beaugrandovým. Lze to doložit parafrází zásad v té části jeho stati, která je nazvaná Závěr a výhled, doplněnou odkazy na věcně srovnatelná stanoviska z naší lingvistické literatury. Pro přehlednost budu odkazovat k Beaugrandově stati čísly, na základě jichž je stať členěna.

Baugrande např. soudí, že není třeba striktně odlišovat jevy gramatické a jevy (lexikálně)sémantické (B 58), není žádoucí vést striktní hranice mezi gramatickými pravidly („omezeními“), normami sociální povahy včetně faktorů etiketních, emotivních apod. (B 57), nezdá se možné nadále axiomatizovat princip rovinového, komponentového modelu jazyka (B 59), je nezbytné opustit dichotomii langue – parole (B 60), principy formální a funkční je třeba interpretovat spíše v jejich jednotě než odděleně (B 61), výklady se nebudou omezovat pouze na výklady „přísně“ lingvistické (B 63,64), gramatiky budou koncipovány nikoli univerzálně, ale se zřetelem k dílčím cílům (B 65), funkční popis je možné ukončit teprve, až poskytne [167]relevantní a netriviální vhled do praxe diskurzu (B 66), formalizovatelnost uskutečnitelná pomocí dosavadních a dostupných aparátů nemůže být kritériem zavádění pojmů do teorie (B 67), fakta řeči, komunikace, diskurzu se musejí stát předmětem teoretické formulace v maximálně autentické podobě (B 68).

Jak již jsem řekl, naše uvažování o potřebě odlišných představ o teoriích předpokladů k řeči v nezbytné jednotě se způsoby modelování samotných procesů řeči, diskurzu, jde již delší dobu tímto směrem. Někdy bychom doklady našli v podobě řekněme roztroušené, ale lze se setkat i s podobně soustavnými výklady, jako jsou ty, které nalézáme v Beaugrandově stati. (Srov. např. Kořenský, 1989, zejména kap. I. nebo IV. 4, či Kořenský, 1992, s. 100, odd. III., abych uvedl prameny snadno dostupné.) Jde o hledání východisek a zásad pro formulace teorií předpokladů k řeči, které by byly plně adekvátní cílům i stavu poznatků interdisciplinárně založené lingvistiky dneška, tedy lingvistiky po komunikativním obratu, jinak řečeno v jejím završeném vývoji od u-s-a formalismu k důslednému funkcionalismu. Je jasné, že toto hledání se uskutečňuje poněkud odlišným pojmoslovím, než jsou prostředky Beaugrandovy, což ovšem z věcného hlediska není podstatné. Právě z důvodů značné blízkosti výsledků dosažených poněkud odlišnými cestami bych chtěl nyní přistoupit k výše uvedenému kroku b), tedy k diskusi některých stanovisek vyslovených v Beaugrandově stati. Pro větší sdělnost budu postupovat v souladu s členěním Beaugrandovy stati a opět odkazovat na jednotlivé číselné položky její struktury.

K výkladům, které jsou kritickou analýzou formálních u-s-a modelů, není opravdu co dodat, jsou elegantní, brilantní a přesvědčivé. Diskusní pozornost je třeba věnovat právě těm částem, které prognózují zásady a postupy vytváření funkčních modelů předpokladů k řeči.

Beaugrande dokládá a vysvětluje, proč klasické strukturalistické aparáty, především fonologie, nebyly úspěšné při modelování tzv. vyšších rovin jazyka. O tom bylo rovněž i u nás mnoho napsáno. Sleduje dále problém zejména se zřetelem ke vztahům mezi sémantikou a syntaxí (B 19–21). Touto cestou se dostává k problému linearity. Jestliže je možné pojmout (ještě) syntaktická pravidla jako omezení lineárního pořadí, pak sémantická pravidla by měla operovat mezi oblastí významu, která je stěží lineární, a oblastí syntaxe, o které se předpokládá, že lineární je. Tady přicházejí v úvahu dvě možnosti: buď formálně dokonalým způsobem konstruovat syntaktickou strukturaci textu a na ní pak interpretativním způsobem zavádět sémantická omezení, nebo nějak (nelineárně) zformulovat sémantické hodnoty a pak definovat linearizující „omezení“. Myslím, že problém linearity – nelze říct jazyka, i když se to tak někdy také formuluje, ale nelze říct ani např. jen syntaxe – je pro budoucí skutečně funkcionální modely předpokladů k řeči klíčový. Linearita je nejvýš určující vlastností textu. Gramatika v obecném slova smyslu je způsob, jak všechny obsahové hodnoty formované a sdělované řečí textově linearizovat. Je to univerzálie, která má různá řešení, a právě tato různost řešení je zdrojem různosti gramatik jednotlivých jazyků. Sémantika, zvláště pak ovšem pragmatika podle Beaugranda, dokládá, že jazyk nelze adekvátně jeho vlastnostem a funkcím zkoumat jako „věc o sobě“. V takovém případě dochází k tomu, že teorie jazyka je apriorně vysoce abstraktní, model jazyka je „oproštěn“ a vymyká se kontrole, žije vlastním životem vysoce zformalizované abstraktní entity. Nemá-li k tomu dojít, [168]je třeba na vzájemnou projekci syntaxe a sémantiky „znovu“ zavést nějaká pragmatizační omezení. „Častěji ovšem byla jistá omezení daná realitou a společností maskována jako formální pravidla, operující na izolovaných větách…“ (B 25). Opět nás to myslím vrací k problému netriviálnosti linearity. Všechny obsahové hodnoty, tedy i ty, které jsou dány „realitou a společností”, musejí být v podobě signálu nějak přítomny v relativně nekomplikované linearitě psaného textu i v nekonečně komplikované časoprostorové vektorické strukturaci textu mluveného. Všechno to, co je takto přítomno, je problém (i když ne jen) lingvistický.

Zamyslet se je třeba i nad způsobem, kterým Beaugrande chápe pojem formálnosti a ve spojení s tím obrazné termíny zmrzlý, zmrazený, zmrzlé ostrovy apod. Nejprve tedy co je to forma, formální (např.) prostředek, (lingvistický) formalismus. Zdá se opět, že jde o termíny naprosto jasné a konsensuální. Můžeme je ovšem chápat několika způsoby: v těchto souvislostech, tj. v souvislostech Beaugrandovy stati, nejde patrně o hjelmslevovské pojetí formy dané opozicí forma – substance. Pak by totiž šlo o lingvisticky relevantní organizaci jak výrazových, tak i obsahových kvalit řeči. Není ani zcela jasné, zda tu v nějakém smyslu jde o ten význam slova forma, který je dán vztahem forma – funkce ve stratifikačních modelech jazykového systému. Pak by formou mohla být jak výrazová, tak i obsahově-výrazová, či obsahová jednotka, která slouží v rámci vztahů reprezentace nějakému funkčnímu účelu, nějaké strukturační, interní funkci. Zdá se však, že tu – u Beaugranda – jde především o formálnost ve smyslu gnoseologickém, tedy o soubor zásad, které v rámci klasického strukturalismu určují způsob, jakým bude model jazyka konstruován, tedy o takové principy, jako je abstraktnost, obecnost, striktnost,… (B 30), o všechny ty principy, které souvisejí s kritérii vědeckosti dané pozitivismem, požadavkem imanence teorií jazyka (jazyk sám o sobě) apod. (B 32). Formálnost je tedy v těchto souvislostech především soubor teoretických zásad, jehož důsledkem je „zmrazení“ stavby jazyka (B 32). Produktem těchto přístupů je vlastně „zmrazující“ jednotkové myšlení, které často nejprve petrifikuje potenciální nositele funkcí a pak jim vyhledává a přiděluje funkce, ačkoli základní zásada funkcionalismu je pravý opak. Pokud ovšem chceme ze správné Beaugrandovy kritiky formalistních modelů dojít k modelování důsledně funkcionálnímu, pak je třeba myslím varovat před nebezpečím jednoduché, téměř symetrické paralelizace formálního a funkčního myšlení. Není šťastné dokonce mluvit o funkčních rovinách (B 34,35), zejména však může být z tohoto hlediska zavádějící symetricky uspořádaná, jinak však velmi instruktivní konfrontace formalismu a funkcionalismu – viz B 69. Za těchto okolností sám princip prostředek – cíl při takto paralelizujícím myšlení vznik skutečně funkcionálních modelů nezajistí. V souvislosti s tím jsou ovšem velmi cenná všechna upozornění na to, že ve „funkcionalistických schématech nejsou vztahy a poměry velikosti a konstituence rozhodující, protože prostředek se vztahuje ke svému cíli nejprve a především v termínech své funkce, účelu nebo motivace a jen sekundárně a tu a tam skrze svou formu, utvářenost …“ (B 38). V souvislosti s tím lze však vidět ještě další rozpor: na jedné straně dochází k oprávněné kritice rovinového myšlení, na druhé straně – jak jsme viděli – se funkční myšlení stanoví pojmově paralelně k rovinovému u-s-a myšlení. „Na třetí straně“ je však přítomna dokonce i kritika konstrukční oprávněnosti klasických sémiotických dimenzí – syntaxe, sémantiky, pragmatiky (B 38,45). To je myslím velmi významné Beaugrandovo „varování“, [169]které je třeba dále promýšlet a domýšlet. Zatím jsme myslím měli tendenci těmto sémiotickým dimenzím i při hledání principů, na jejichž základě lze založit teorie nového typu, spíše důvěřovat.

Nyní k termínům zmrzlý, zmrazený: jejich užití má zjevně smysl ontologicko-gnoseologický. U-s-a představy o jazyce jsou spojeny s předpokladem, že je založen na konstantních, stabilních danostech, právě proto může být na základě jistých gnoseologických principů představa o něm určitým způsobem petrifikována (B 27). Beaugrande dále správně konstatuje, že zejména dimenze hláskoslovná a ještě i tvaroslovná může být takto „zmrazeně“ chápána a bez velké újmy, pokud jde o adekvátnost modelování na základě určitých gnoseologických principů (fonologie), teoreticky zmrazena (B 38). Hledat ovšem i jinde – v syntaxi, v produkci textu – podobné principy je již asi i podle Beaugranda neadekvátní. Tam všude je třeba počítat i teoreticky s přítomností pohybu jako „existenčního způsobu“ řečových daností. Beaugrande pak staví paralelu mezi dvojici zmrzlost – pohyb a dvojici pojmů centrum – periferie (systému), dokonce i příznakový – bezpříznakový (B 39,45). Tady se mi zdá, že je opět – v rozporu s jinými autorovými zásadami – přílišná tendence k symetrizování takových pojmových pozic. Pochopitelně – pojmy příznakový, bezpříznakový, centrum, periferie jsou klasické funkcionalistické nástroje. Jsou to ovšem pojmové prostředky, které přicházely do strukturalistických teorií – abychom tak řekli – spolu s jejich postupným funkcionalistickým sebeuvědomováním. (Srov. Kořenský, 1991.) Na počátku byla představa, že podstatou jazyka jsou vysoce zmrazené, diskrétní entity se vztahy v zásadě téhož řádu, které tudíž mohou být gnoseologicky „domrazeny“ pomocí vysoce symetrických, systémově elegantních představ. Diskrétní vysoce konstantní entity byly pak nadány více méně konstantními funkčními charakteristikami. Pozorování řečové reality však prokazovalo, že s takto elegantními představami o vztazích jednotek a jejich funkcí vystačit nelze. Problém byl vyřešen zavedením opozice bezpříznakový – příznakový. Složité komplexy příznakového užití forem (jednotek) dovolovaly jednak zachovat „zmrazenou“ představu o jazyce, jednak přece jen za těchto okolností postihovat realitu fungování řeči. Pluralizace funkčních užití „zmrazených“ jednotek ovšem vnášela neklid, gnoseologický pohyb do stabilního, symetrického, elegantního systému. I to se dařilo vyřešit – pomocí pojmů centrum a periferie (systému). Zavádění těchto pojmů tedy objektivně znamenalo směřování k důslednějšímu funkcionalismu, ovšem za podmínek respektování principů u-s-a systémového myšlení. Máme-li ovšem tuto cestu radikálně završovat, je třeba obrátit řád věcí. Každá vysoká míra stability, tedy každý objektivně existující zmrazený ostrov (jako „kandidát na centrovou interpretaci“) je pouze nedefinitivním případem primární nestability, pohybu. Primární je nedefinitivnost každé konstantnosti a diskrétnosti jevů, jež jsou „kandidáty“ na jednotkovou interpretaci. Stejně tak každá funkční bezpříznakovost musí být vnímána jako nedefinitivní zmrazení, na pozadí složité fluktuace funkčních charakteristik „kandidátů“ na jednotky jazyka. Dynamické vztahy mezi zmrazeností a pohybem mohou být modelovány pouze jako míra pravděpodobností, že podavatel bude produkovat právě takové aktuální korelace ve vztazích forma – funkce a že příjemce bude právě takové nebo jiné korelace předpokládat a očekávat. (Srov. Kořenský, 1992a,b, 1994b, 1995.)

[170]Jestliže určující principy u-s-a modelování pro důsledně fukcionální teorie neplatí nebo platí jen ve velmi omezené míře, je třeba hledat pozitivní konstrukční, teoretické zásady, které by charakter teorie zajistily. Lze soudit, že mezi takové zásady náleží jakási větší míra aktuálnosti gramatiky, vědomé zaměření na „ty části diskurzu, které participanti právě konkrétně zpracovávají“ (B 38). Zdá se dále, že to budou – nepochybně v návaznosti na psychologické inspirace – modely chování, přičemž jejich parciální strukturace bude dána komunikačními strategiemi. Jak už bylo připomenuto, nelze očekávat striktní hranice mezi gramatičností a negramatičností (B 40). Nebude zřejmě nadále možné vystačit s představami metaforicky pojatého kódování a dekódování, které i v přirozeně řečové komunikaci předpokládá existenci objektivních (tedy pro podavatele i příjemce identických) formálních složek, do nichž lze význam (v nějakém smyslu rovněž pro obě komunikující strany identický) vložit ze strany podavatele a z nichž jej lze „vyjmout“ ze strany příjemce (B 50).

Otázkou určenou k dalším promýšlením je „způsob objektivního bytí“ jazykových významů. Jisté je, že nelze s nadějí pracovat s jednoduchými paradigmatickými představami, ať již se týkají lexikální sémantiky nebo větné sémantiky, či dokonce velmi komplexních paradigmat textových významových kvalit. To vede k jakýmsi vzorcovým gramatikám, k předpokladu, že komunikujeme pomocí hotových paradigmatických soustav distribuovaných v zásadě rovinově, komponentově. Nezdá se asi dnes již možné představu sémantiky založit ani na elegantních opozitivních souborech sémantických rysů známých z komponentové lexikální sémantiky nebo z generativistických sémantických interpretací. Na druhé straně nelze snad pouze předpokládat, že význam je toliko neopakovatelný rezultát aktuální komunikační interakce, jenž jaksi vzniká a mizí s každým takovým aktem. Trvalejší charakter sémantických předpokladů komunikace budeme asi hledat spíše v „mimojazykových“ oblastech souborů znalostí, zkušeností, kognitivních soustavách atp. Beaugrande tu připomíná modelování pomocí sítí, s odkazem na Kintsche. Lze tu připomenout i starší pokusy postulovat komplexní sémantické sítě, z nichž pak posloupností formačních linearizačních kroků vzniká se značnou variabilitou gramatických možností text, srov. např. Kořenský, 1984, zejména v podobě pozdějších interpretací. Zdá se myslím dnes perspektivní vidět gramatiku „unilaterálně výrazově“, jako procedury textotvorných formačních a interpretačních procesů operujících na obsahových hodnotách primárně „nejazykových“. K otevřeným otázkám funkcionálního modelování – a nikoli na posledním místě – patří optimální výběr typu systémových způsobů myšlení, které by spolehlivě zaručily, že budou vznikat procesuální modely chování podavatele i příjemce, neboť jedině taková představa gramatiky se zdá dnes aktuální. Beaugrande na několika místech podněty nalézá v inspiraci synergetikou, srov. B 26, 28, 42, 48. Skutečně, především systémové myšlení reprezentované teorií vysoce nerovnovážných termodynamických soustav může – pro někoho snad stále ještě paradoxně a překvapivě – představovat podněty pro lingvistické teorie. Neboť lidská verbální komunikace v jednotě subjektivních a intersubjektivních předpokladů k ní nepochybně právě takto složitým systémovým jevem je, pokud ovšem nepřijmeme za svou ideu antiracionálních výkladů věci (srov. Kořenský, 1996, 1997).

Myšlení o řeči a jejích předpokladech se výrazně proměnilo a dále proměňuje: ne proto, jak mnozí soudí, že někteří lingvisté opouštějí svévolně a neodpovědně [171]klasická východiska, ne proto, že se nechávají ovlivňovat ve vleku jakési módnosti filozofií, sociologií, psychologií nebo dokonce třeba termodynamikou, ne proto, že se jim již nechce psát „pořádné“ gramatiky a slovníky, ale proto, že chtějí vědět o fenoménu lidské řeči stále více, pronikat k ní stále hlouběji, rozumět jí ve stále úplnějších souvislostech. Je dobré zjistit, že k velmi blízkým závěrům v tomto směru docházíme na různých místech „lingvistického diskurzu“, třebaže ne na základě zcela totožných východisek a myšlenkových tradic. To připomenout je také hlavní smysl a poslání tohoto textu. Že jsme se řekněme v posledním desetiletí u nás nedali špatným směrem, snad skeptikům, kteří přijímají jen to, co je verifikováno světovými autoritami, dokládá právě stať R. de Beaugranda. Na závěr se pokusím starší „zásady“ procesuálního modelování řeči a jazyka (srov. např. Kořenský, 1992a, s. 100–102) parafrázovat a komentovat se zřetelem k tomu, co Beaugrandova stať přinesla.

 

1. Řeč, verbální komunikace, diskurz je empiricky i teoreticky primární předmět. Předpoklady k řeči, jazyk, komunikační kompetence je sekundární re-konstrukt, jehož má být dosahováno metodologicky zcela identickým způsobem s nalézacími procedurami analýzy řeči. Nejen řeč, ale i jazyk je procesuální kontinuum, což musí být užitými postupy respektováno. Předpokládá to důslednou aplikaci funkčního principu, abstrakční, „jednotkotvorné“ postupy tomu musejí být důsledně podřízeny.

 

2. Význam takových pojmových prostředků, které „druhotně“ dynamizovaly původně vysoce statické, vysoce abstrakční, ostře diferenciační představy o prvcích systému jazyka, tedy význam takových pojmů jako terapeutické změny, vnější příčiny terapeutických změn, příznakové užití prostředku, neutralizace protikladů (procesy směřující z řeči do jazyka) nebo pružná stabilita systému (důsledek procesů směřujících z řeči do jazyka) vzrůstá. Tyto teorémy postihují podstatu jazyka, protože postihují jeho kontinuální dynamiku, na jejím pozadí je třeba rozumět každé stabilitě, neutralitě, bezpříznakovosti apod. Každá stálost, systémová stabilita, a tedy i každá uzavřenost, diskrétnost „jednotky“ není nic jiného než relativně vysoká míra pravděpodobnosti funkčního užití ze zorného úhlu jak podavatele, tak i příjemce.

 

2.1. Instrumentalistická metafora daná schématem souboru nástrojů určených pro řeč – vně řeči stojící mluvčí – výběr, uchopení a lineární zřetězení předem daných jednotek mluvčím – výsledek řeči (text) je v zásadě neadekvátní. Pro mnoharozměrnou dynamickou funkční jednotu člověka, jeho vnitřního světa (soubory znalostí, schopností, kognitivní encyklopedie, společenské normy, konvence,…), přírodního (antropologizovaného) světa, řečové formace světů aj. je třeba hledat modelační inspiraci v teoriích dynamických, otevřených, vysoce nerovnovážných systémů, integrativně – nikoli tak, že řeč a její předpoklady z přírodního a společenského světa vydělíme.

 

2.2. Dynamické faktory jsou modelačně nadřazeny faktorům statickým, třebaže právě faktory s vysoce pravděpodobnostní (takto tedy stabilní) charakteristikou vazby forma – funkce, tedy faktory vysoce konstantní jsou klíčovým předpokladem dorozumění. Stabilita je však mezní případ dynamiky, to umožňuje jako stabilní [172]faktory vnímat jen ty, které takové skutečně jsou, nikoli i ty, u nichž se pomocí určitých teoretických nástrojů daří ještě stabilní výklad uplatnit. Jde tedy o postižení skutečných „zmrzlých ostrovů“, ne o gnoseologické „zmrazování“ jazyka v celku.

 

2.3. Je třeba se vzdát nejen principů u-s-a modelů (včetně již zmíněné instrumentalistické metafory), ale i četných metaforických aplikací obecné teorie informace zpravidla zprostředkovaných teoriemi společenské komunikace, informačně a kognitivě orientovanými psychologiemi apod. Je třeba dávat přednost aparátům, které akcentují vzájemně vytvářivé interakce složek a hodnot, které méně segmentují a petrifikují a naopak jsou více připraveny vnímat aktuální dynamickou, třebaže rozpornou, dialektickou jednotu individuality, sociální funkce, kultury, anticipací, inferencí atd. Je žádoucí vyhnout se jednoduchým symetrizačním a paralelizačním posunům od schémat u-s-a modelů k modelům funkčním, které se od předchozích liší jen pouhou verbální transformací položek. Je třeba mít na paměti, že obdobné verbální transformace tradičních oddílů jazykovědy na roviny, subkomponenty strukturalistického schématu mnoho nového nepřinesly. Právě tak jako obdobný paralelizační čistě verbální posun těchto rovin a komponentů do podoby různých variant pojmu kompetence (lexikální, morfologická, syntaktická atp.). Zdá se, že také tradičně pojatá, „komponentová“ přítomnost sémiotických dimenzí syntax, sémantika, pragmatika není perspektivní.

 

2.4. Překonání ostrého protikladení jazyka a řeči plyne již z toho, co bylo řečeno dosud. Nejen ontologická, funkční jednota řeči a jazyka, ale i schopnost teoretického zobrazení faktu, že řeč obsahuje jazyk jako svůj vnitřní předpoklad, který svým průběhem nepřetržitě vytváří, právě tak jako ji tento vnitřní předpoklad určuje a limituje, je podmínkou zdaru procesuálního modelování. Je třeba vědět, že překonání tohoto „lingvistického“ protikladu je integrální součástí uplatnění souhrnu racionálních poznatků o dialektické interdependenci subjektu a objektu, tedy překonání ostrého protikladení subjektu a objektu, které přináší – zdaleka nejen – novější a současná filozofie, spolu s přírodními vědami. Aniž by se ovšem lingvistika nechala ovlivnit tendencemi k iracionalizující redukci člověka a světa na diskurz.

 

3. Procesuální přístup tedy má být přístupem, jenž člověka a jeho řeč nestaví před/nad/proti světu, jenž člověka a jeho řeč nevyděluje ze světa, ale naopak „přiděluje“ člověku a jeho řeči místo v dynamické jednotě světa, se všemi důsledky z toho plynoucími.

 

LITERATURA

 

BEAUGRANDE, R. de: Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací. SaS, 57, 1996, s. 1–26; český překlad z orig. Function and form in language theory and research.

DANEŠ, F.: Language is neither all chaos nor all order. In: Proceedings of LP 94. Charles University Press, Prague 1995, s. 1–9.

HAJIČOVÁ, E.: Přejděme od diskuse k práci. JA, 25, 1988, s. 161–162.

HEDRLÍN, O. – ŠOLTYS, O.: K diskusi o počítačích v lingvistice. JA, 25, 1988, s. 76–78.

FILIPEC, J.: K dialogu o české lexikologii a lexikografii, předpočítačové i počítačové. SaS, 55, 1994, s. 132–141.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

[173]KOŘENSKÝ, J.: Ještě k perspektivám počítačového zpracování přirozeného jazyka. JA, 24, 1987, s. 140–144.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie přirozeného jazyka (Interdisciplinarita, aplikace, prognózy). Academia, Praha 1989.

KOŘENSKÝ, J.: K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy. SaS, 52, 1991, s. 206–212.

KOŘENSKÝ, J.: Teoretická jazykověda a komunikačně orientovaný výzkum řeči. SaS, 53, 1992a, s. 97–103.

KOŘENSKÝ, J.: K otázce procesuálního pojetí slovní zásoby. SaS, 53, 1992b, s. 265–272.

KOŘENSKÝ, J.: Ještě několik slov k možnostem výkladu lexikální složky jazyka. SaS, 55, 1994a, s. 301–302.

KOŘENSKÝ, J.: K problémům modelování řeči a jazyka. In: Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. Praha 1994b, s. 81–87.

KOŘENSKÝ, J.: Způsoby reálnosti řeči a jazyka. In: Realismus ve vědě a filosofii. Praha 1995, s. 77–86.

KOŘENSKÝ, J.: Člověk subjekt řeči, nebo výsledek řečové komunikace? In: Jazyk a jeho užívání. Praha 1996, s. 158–165.

KOŘENSKÝ, J.: Chaos řeči a řád jazyka? In: Chaos, věda a filosofie. Praha 1997 (v tisku).

KRÁLÍK, J.: Počítač jako inspirátor. JA, 25, 1988, s. 72–76.

PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Předpoklady počítačového zpracování češtiny. JA, 24, 1987, s. 58–60.

PEREGRIN, J.: Komunikace s počítačovými systémy a formalizační postupy v jazykovědě. JA, 25, 1988, s. 162–163.

SAVICKÝ, N.: O perspektivách počítačové lingvistiky a jejím vztahu k obecné jazykovědě. JA, 24, 1987, s. 61–63.

SGALL, P.: Teoretická lingvistika a výzkum komunikace. SaS, 53, 1992, s. 87–96.

 

R É S U M É

Where the wave turns or far from anti-Beaugrande

In connection with the R. de Beaugrande’s article Function and form in language theory and research the author deals with the evolutionary tendencies of the current linguistics. He finds out a certain correspondence within the different evolutionary tendencies disregarding various methodologic bases and scholars’ traditions.

Slovo a slovesnost, volume 58 (1997), number 3, pp. 165-173

Previous Olga Martincová: Na okraj konkurence slovotvorných prostředků (U příležitosti životního jubilea M. Dokulila)

Next Ludmila Uhlířová: O vztahu mezi délkou slova a jeho polohou ve větě