dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Neviditelné v komunikaci

Ladislav Nebeský

[Articles]

(pdf)

The invisible in communication

Ve své stati Mlčení v komunikaci I. Vaňková (1996) studovala různé aspekty mlčení jako (zhruba řečeno) zdržení se projevu v mluvené komunikaci. V této poznámce,[1] jež je zmíněnou statí volně inspirována, se zaměřím na komunikaci psanou, šíře: komunikaci viditelnou, a v ní si budu všímat neviditelného jako analogie nejen k mlčení, ale (v jistém smyslu obecněji) k neslyšitelnému.

 

1. Znak fungující ve viditelné komunikaci může být pro některého účastníka neviditelný, ať již po celou dobu, v níž komunikace probíhá, nebo jen v její části. Jako příklad takové komunikace lze uvést partii snad kterékoli karetní hry. Znaky, které v ní fungují, jsou viditelné na líci karet. Pro toho, kdo vidí pouze rub karty, je znak v dané chvíli neviditelný. Představme si, že v některém stadiu karetní partie vidí hráč H u karty K jen rub. Potom je pro něho rub karty K nejasným jevem ve smyslu mého článku (1997a); vyjasněním tohoto jevu je znak na líci. Pokud to hra v uvažovaném stadiu neumožňuje, hráč H nemůže kartu K obrátit, ačkoli by mu třeba na vyjasnění tohoto nejasného jevu velice záleželo; hrubě by tím porušil pravidla, a tak tuto komunikaci (svázanou s karetní partií) zničil.

V článku (1998) jsem neviditelným znakem nazval znak, který je vyjasněním prázdného místa, totiž prázdného místa v textu,[2] na němž znak předpokládáme. Příklad karetní partie je příležitostí tuto definici rozšířit: za neviditelný považovat i takový znak, který se nalézá na odvrácené straně, který je zakrytý, neosvětlený, vložený do zalepené obálky apod. To, aby v určitém stadiu komunikace byly pro některé její účastníky nějaké znaky neviditelné, je nezbytné pro takové druhy komunikačních procesů, jako jsou tajné volby a anonymní soutěže.[3]

Někdy může být pro účastníka komunikace neviditelná část znaku, která sama znakem být nemusí (např. řádek). V dobách mé povinné školní docházky jsme, mí spolužáci a já, někdy vytvářeli dialogický text, v němž pro každý vstup byly vyhrazeny dva řádky na listu papíru, který byl postupně skládán tak, aby jen poslední napsaný řádek byl viditelný. Každý vstup druhým počínaje měl být reakcí na oba řádky vstupu předchozího; ten byl ovšem pro reagujícího nejasným jevem. Výsledný text nám obvykle připadal komický, proto byla tato komunikační hra oblíbená.

Jiným případem, kdy si lze zřetelně uvědomovat neviditelnost části znaku, je setkání s úryvkem literárního díla. To, jak neviditelnost zbývající části díla přijímáme, nepochybně závisí i na tom, co víme o statutu úryvku: že je ukázkou textu v celistvosti dostupného jinde; že je to vše, co se z díla dochovalo; že je to vše, co autor stačil dokončit, než zemřel; že jde o záměrně vytvořené torzo.

 

[3]2. Zájem o neviditelné v komunikaci nás může vést k vyhledávání a rozboru uskutečněných, na nás nezávislých komunikačních situací, v nichž se neviditelné znaky nebo jejich části nacházejí. Může nás však také vést k rozhodnutí takové situace pokusně vytvářet. Tak tomu bude v této části mé poznámky, v níž navážu na pokusy, které jsem uskutečnil v článcích (1997a), (1997b) a (1998). Začnu tímto „nápisem“:

 

Každ  písme o, které zde ch bí,

si předst vte  ytiš ěné červeně.

 

To, co adresát v rámečku vidí, je nejasný jev ve smyslu mého článku (1997a). Adresát může tento „nápis“ ignorovat jako zkomolený, ale může ho také chtít rozluštit, tedy – slovy článku (1997a) – může se zajímat o jeho vyjasnění. V tom případě snadno nahlédne, že vyjasněním je výzva Každé písmeno, které zde chybí, si představte vytištěné červeně. Adresát, který by se rozhodl výzvě vyhovět, by ji nemohl zaměnit za „nápis“; ztratilo by se mu tím totiž těch šest prázdných míst, na nichž by si měl představit červeně vytištěná písmena é, n, y, a, v a t. Vyjasnění nejasného jevu tento jev nenahradí.

Komunikace od autora nejasného jevu k jeho adresátu je ovšem možná jedině tehdy, když adresát o vyjasnění nejasného jevu jeví zájem (třeba proto, že je k tomu autorem získán). I potom je však k „bezporuchové“ komunikaci třeba splnění dalších dvou podmínek: (1) autor volí takový nejasný jev, aby vyjasnění, které míní, mohl adresát snadno odhalit; (2) adresát očekává, že autor takto volil. (Zájem o dodržení podmínky (1) je důvodem pro to, že neviditelných písmen je v rámečku pouze šest a nikoli třeba dvacet.)

Ve článku (1997a), na jehož začátku byla představena dvojice nejasných jevů poněkud připomínající náš „nápis“, jsem položil otázku, zda lze na základě umělého jazyka vytvářet podobné nejasné jevy jako na základě jazyka přirozeného, a dospěl jsem tam ke kladné odpovědi. Nejprve jsem zkonstruoval jakýsi obrázkový kalkul a potom opatrným překročením jeho hranic – tedy při zachování podmínky (1) – jsem vytvářel nejasné jevy s neviditelnými částmi znaků. Modifikaci tohoto postupu jsem uvnitř odlišného kontextu využil v článku (1997b).[4]

Zcela jiným způsobem jsem nejasné jevy s neviditelnými znaky konstruoval na základě umělých kódů v článku (1998). Šlo tam o dvojici „textů“, které byly duální v tom smyslu, že v každém z obou byly zviditelněny neviditelné a zneviditelněny viditelné znaky toho druhého „textu“. To bylo možné díky tomu, že v každém z obou „textů“ měly znaky odlišné (v jistém smyslu protichůdné) interpretace. V této poznámce představím jinou dvojici nejasných jevů, které jsou duální v podobném [4]smyslu. Na rozdíl od článku (1998) půjde o nejasné jevy, při jejichž konstrukci lze vystačit s češtinou. Nalezneme je na obr. 1 a obr. 2.

 

hněďhněďhn

 

hněďhněďhn

 

hněďhněďhn

 

hněď    ěďhn

ěď

hněď    ěďhn

ěď

hněď    ěďhn

ěď

hně        ďhn

něďh

hně        ďhn

něďh

hně        ďhn

něďh

hn           hn

hněďhn

hn           hn

hněďhn

hn           hn

hněďhn

h               n

ďhněďhně

h               n

ďhněďhně

h               n

ďhněďhně

něďhněďh

ě               ď

něďhněďh

ě               ď

něďhněďh

ě               ď

ěďhněď

ěď           ěď

ěďhněď

ěď           ěď

ěďhněď

ěď           ěď

ďhně

ěďh        něď

ďhně

ěďh        něď

ďhně

ěďh        něď

hn

ěďhn    hněď

hn

ěďhn    hněď

hn

ěďhn    hněď

 

ěďhněďhněď

 

ěďhněďhněď

 

ěďhněďhněď

Tam, kde byste očekávali písmeno ď, si představte písmeno ř.

Tam, kde byste očekávali písmeno ě, si představte písmeno d.

Tam, kde byste očekávali písmeno h, si představte písmeno m.

Tam, kde byste očekávali písmeno n, si představte písmeno o.

Obr. 1

 

 

dřmodřmodř

 

dřmodřmodř

 

dřmodřmodř

mo

dřmo    modř

mo

dřmo    modř

mo

dřmo    modř

řmod

dřm        odř

řmod

dřm        odř

řmod

dřm        odř

dřmodř

dř            dř

dřmodř

dř            dř

dřmodř

dř            dř

odřmodřm

d               ř

odřmodřm

d               ř

odřmodřm

d               ř

m              o

řmodřmod

m              o

řmodřmod

m              o

řmodřmod

mo          mo

modřmo

mo          mo

modřmo

mo          mo

modřmo

mod       řmo

odřm

mod       řmo

odřm

mod       řmo

odřm

modř    dřmo

modř    dřmo

modř    dřmo

modřmodřmo

 

modřmodřmo

 

modřmodřmo

 

Tam, kde byste očekávali písmeno d, si představte písmeno ě.

Tam, kde byste očekávali písmeno m, si představte písmeno h.

Tam, kde byste očekávali písmeno o, si představte písmeno n.

Tam, kde byste očekávali písmeno ř, si představte písmeno ď.

Obr. 2

 

Povšimněme si nejprve obr. 1. Nejasným jevem je obrázek jako celek. Patří tedy k němu i text pod rámečkem. Ten totiž adresátovi také pomáhá nalézt právě to vyjasnění, které autor obrázku mínil. Nejdříve mu pomáhá vyrozumět, že na prázdných místech uvnitř rámečku by měl očekávat písmena. Potom mu pomáhá vyrozumět, že jsou to ta písmena, jimiž by každý z deseti řádků viditelného torza byl doplněn na opakování slova „hněď“. Pomáhá mu tedy pro každé prázdné místo určit, které písmeno je na tom místě neviditelné.

Text pod rámečkem je však především výzvou. Předpokládejme, že adresát obr. 1, který již nalezl vyjasnění obsahu rámečku, se rozhodl výzvě vyhovět. Potom si tam, kde jsou neviditelná písmena, která má již vyjasněna, představí písmena jiná. Představí si je, ale neuvidí je tam. Uvidí je však na obr. 2.

[5]Adresát obr. 1, jenž by se rozhodl výzvě vyhovět, by v rámečku na obr. 2 nalezl zviditelnění své představy. Adresát obr. 2, který by postupoval obdobným způsobem, by zviditelnění své představy nalezl v rámečku na obr. 1. V tomto smyslu jsou tedy oba obrázky duální.

Závěrem: Uvedl jsem některé příklady psané (obecněji: viditelné) komunikace, v nichž se lze setkat s neviditelným, a doplnil je příklady záměrně vytvořenými. Domnívám se, že takto a podobně vytvořené příklady mohou být příspěvkem k průzkumu „terénu“, který se sice nalézá již vně hranic obvyklého užití jazyka, ale v němž je jazyková komunikace ještě možná.

 

LITERATURA

 

NEBESKÝ, L.: Nejasné jevy a jejich vyjasnění. SaS, 58, 1997a, s. 1–7.

NEBESKÝ, L.: Prázdné místo. Česká literatura, 45, 1997b, s. 57–63.

NEBESKÝ, L.: Neviditelné znaky. Česká literatura, 46, 1998, s. 65–72.

VAŇKOVÁ, I.: Mlčení v komunikaci. SaS, 57, 1996, s. 91–101.

 

R É S U M É

The invisible in communication

In the first part of the article, several examples of the communicative processes are provided in which signs (or parts of signs) are invisible to some participants in one stage of the exchange or the other. For example in the card game, players cannot see some of the card signs because they can only see reverse sides of the cards.

Later, examples of the communication are construed with parts of signs invisible to the addressee (letters in this case). An opinion is offered that construction of such examples can contribute to the study of the „terrain“ lying outside the boundary of the common use of language but still making verbal communication feasible.


[1] Děkuji P. Novákovi za cenné připomínky k první verzi této poznámky.

[2] Přesněji: prázdného místa v něčem, co by bylo textem, kdyby bylo prázdné místo vhodně zaplněno.

[3] Leckdy ovšem jde o kombinaci psané (obecněji: viditelné) komunikace s komunikací mluvenou. Nás zde však zajímá jen její psaná (obecněji: viditelná) složka.

[4] V článku (1997b) jsem dal výsledky takových pokusů do souvislosti s některými artefakty tzv. experimentální poezie, na níž jsem se – především v 60. letech – též autorsky podílel. Jeden z mých krátkých „textů“ (dnes bych mohl říci: nejasných jevů) z r. 1965 je v článku užit jako moto.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 1, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 1, pp. 2-5

Previous Jan Kořenský: Do jubilejního ročníku Slova a slovesnosti

Next Ján Horecký: Onomaziologická interpretácia tvorenia slov