Mlčení v komunikaci

Irena Vaňková

[Články]

(pdf)

Silence in communication

	Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení
	je nad krásou je nade vším
	slavnost porozumění
		F. Halas
	Za řevem diskoték a světa kde se vraždí
	Jsme blízko na dotek a přece oba za zdí
	Myslíce na city jež byly kdysi kdesi
	Mluvíme já i ty a nerozumíme si
	Za slovy slova jdou a nevydají větu
	Pod tlící hromadou nedarovaných květů
	Dekretů na byty a dýchaného smogu
	Mlčíme já i ty v dvojitém monologu
		K. Kryl

 

1. Mluvení a mlčení

Sbírky přísloví i soubory kulturní frazeologie a slavných citátů bohatě dokládají generacemi potvrzenou zkušenost, že člověk by měl umět jak mluvit, tak i mlčet. „Netoliko moudrost moudře mluviti, leč věděti, kdy nemluviti a smlčeti,“ čteme u Čelakovského, a podobně hovoří např. i Seneca: „Rozpoznat vhodnou chvíli pro mlčení a pro mluvení, to je velká věc.“ Ano: na samém počátku každé komunikační situace – a jako první bod komunikační strategie – je třeba zvolit jednu ze dvou možností: buď mluvení, anebo mlčení.

Mlčení ovšem může i naopak – někdy v rozporu s tím, co bychom sami chtěli, a proti veškerým pravidlům komunikační strategie – svědčit třeba o našich rozpacích, nechuti k probíranému tématu, o trémě či rozrušení (a o neschopnosti silná emocionální hnutí racionálně – a komunikačně – zvládnout). Mlčení v dialogu – a vzájemném vztahu komunikantů, z něhož dialog vyrůstá – je často výrazem vrcholného spříznění, „slavností porozumění“, zatímco jindy může být svědectvím neporozumění a vzájemného odcizení, „dvojitým monologem“ (srov. ukázky v záhlaví tohoto pojednání): komunikanti mohou mlčet „spolu“, ale i „vedle sebe“, paralelně, každý zvlášť, dávajíce tak najevo vzájemnou lhostejnost či negativní vztah– nechuť, hněv apod. Významným a významovým se mlčení stává ovšem právě jen v případě onoho „dávání najevo“: lidé sedící vedle sebe v čekárně lékaře spolu obvykle také nemluví, a přece to je zcela rozdílná situace ve srovnání s tím, když „spolu nemluví“ např. matka s dcerou, protože se včera pohádaly.

I mlčení tedy může být způsobem komunikace, může mít platnost specifického znaku a specifického komunikátu (viz dále). Může mít ilokuční, a dokonce perlokuční rozměr: ovlivnit vnitřní svět recipienta a následně pak též jeho činy, a tím i tvářnost reality. To všechno ovšem proto, že funguje vždy v souvislosti s možnou řečí – ať už jako její negace, vystupňování, nebo prostě alternativa.

[92](Znakové) mlčení a mluvení jsou neoddělitelně spjaty: jsou to dvě strany jedné mince, dvě souřadné aktivity, které k sobě vzájemně odkazují a poukazují, tvoříce vlastně dvojčlenný sémiotický systém sui generis.

 

2. Mlčení jako znak. Výraz, význam, smysl

Mlčení je ve svém primárním významu každé nemluvení. Mlčí strážce majáku, spící člověk, novorozenec, který zrovna nekřičí, i několik vzájemně neznámých lidí stojících na zastávce autobusu. V některých případech bychom však měli hovořit spíše o ne-mluvení, non-mluvení, a to tehdy, pokud právě absence řečového projevu specificky funguje v komunikaci, sděluje, je výsledkem nějaké (nezvnějšněné – nebo přesněji řečeno právě takto nulově zvnějšněné) komunikační či kognitivní aktivity – aktivity, jež má co dělat s jazykovým, sémiotických chováním.

Dąbska (1971) v tomto smyslu hovoří o dvojím pojetí mlčení, širším a užším: v širším pojetí se jako mlčení chápe každé nemluvení, v užším pouze takové, které je výsledkem zdržení se řeči, distance od mluvení. Toto „zdržení se řeči“ může být vědomé a záměrné, ale často bývá též projevem určitého, vědomě jen omezeně regulovatelného psychického stavu (nesmělost, rozrušení, pohnutí, rozpaky ap.).

Pokud někdo, když je dotázán na zdraví své matky, mlčí, pokud manželka na svého muže po celý večer nepromluví (ač jindy hovoří neustále), pokud na otázky reaguje (tj. odpovídá) mlčením člověk u policejního výslechu, student při zkoušce nebo klient psychologa – vždy to něco znamená. Mlčení je tu znakem, znakem sui generis, specificky modifikovaným, ale přece jen splňujícím kritéria znakovosti. Vzpomeňme tu na Wittgensteinův výrok „Má-li se vše tak, jako by znak měl význam, pak také význam má“ (Wittgenstein, 1993, s. 39), který se nesporně vztahuje i k mlčení tohoto typu.

Výrazem, „označujícím“, je v případě znakového mlčení ticho, tzn. (příznaková) nepřítomnost zvuků, případně, obecněji vzato, prázdno, nepřítomnost materiálního nositele: nulovost. S významem mlčení je to ovšem složitější. Uvažujeme-li o mlčení jako o znaku, předpokládáme jeho systémovost. Zamyslíme-li se nad povahou takového systému, jehož součástí by mohlo být mlčení, zjistíme, že musí jít o systém velmi jednoduchý, dvojčlenný: buď se mluví, nebo se mlčí. (O této opozici „mluvení – mlčení“, která vlastně tvoří velmi jednoduchý a obecný sémiotický systém, už ostatně byla řeč výše.)

Mlčí-li se tedy v nějaké situaci, zvažujeme, zda je toto mlčení znakové, tj. zda „znamená“ (a je tedy součástí zmíněného systému), nebo zda jde pouze o prosté „nemluvení“, které znakový charakter nemá.

Pokud člověk, kterému jsme položili otázku, mlčí, je možné, že naše slova přeslechl. Je ovšem možné i to, že odpovědět z nějakého důvodu nechce nebo nemůže. Nepíše-li někdo už dlouhou dobu odpověď na dopis, v němž byl např. o zásadní reakci žádán, snad se náš nebo jeho dopis ztratil a komunikace je blokována poruchami v kanále; možná však tato osoba s odpovědí váhá, bojí se ji napsat, rozhodla se dopis ignorovat, nebo dokonce demonstrovat, že s námi odmítá jednat.

Na otázku po významu určitého mlčení tedy lze odpovědět jednoduše: ano – ne. Toto mlčení význam nese, je znakem, a toto nikoli. Jedno je součástí systému mluvení – mlčení, druhé ne.

Následuje ovšem zákonitě další otázka: jaký význam má toto „znamenající“ mlčení? Co znamená, že můj komunikační partner v odpověď na otázku mlčí? Kvalita [93]takového „znamenání“ už ovšem není dána systémově, ale situačně, pragmaticky. To, na co se ptáme v tomto případě, je tedy smysl. Smyslu nabývá znak teprve fungováním v textu (nebo: funguje-li jako text). Smysl interpretujeme.

 

3. Mlčení jako komunikát

Smysl a interpretace jsou spjaty s textem, tj. se znakem komplexní povahy, složitě strukturovaným, a právě na základě struktury a strukturovanosti často vymezovaným.

Hned na počátku úvah o tom, zda mlčení chápat jako text, je ovšem třeba zdůraznit, že považujeme za nutné akcentovat spíše funkci textu jakožto komunikační jednotky. Jde tu primárně o text jako – řečeno s Hausenblasem – komunikát, o jeho zakotvenost do komunikační situace, fungování v komunikačním aktu. Z hlediska pragmatických souřadnic lidského chování se tak komunikát může jevit jako „jednotka jednání“ (Uličný, 1992), jako „výsledek komunikační aktivity (…), ztělesňující v sobě zároveň tuto komunikační aktivitu samu a zakódovaný prostřednictvím systému jazykových prostředků“ (Kořenský a kol., 1987).

Abychom ovšem spojili obojí aspekt – strukturní i funkční –, můžeme se pokusit na mlčení aplikovat tři kritéria textovosti, která uvádí Lotman (1970, s. 67n.): jsou to vyjádřenost, ohraničenost a strukturovanost.

Specifičnost mlčení jakožto textu (komunikátu) se zřejmě nejvýrazněji projevuje ve světle prvního z nich – vyjádřenosti. Tou je zde totiž právě nevyjádřenost, daná příznakovou nepřítomností materiálního nositele: tichem.

Ohraničenost v souvislosti s mlčením znamená zejména vymezení „začátkem“ a „koncem“. Ve vztahu k ohraničenosti však Lotman hovoří také o tom, že „text má jeden textový význam a v této souvislosti na něj můžeme pohlížet jako na nerozčleněný signál. „Být románem“, „být modlitbou“, „být dokumentem“ znamená realizovat určitou kulturní funkci a předávat nějaký komplexní význam“ (1970, s. 68). Z hlediska mlčení je to možno vidět obdobně (zatím ovšem nehovoříme o funkci kulturní, ale obecněji komunikační, čili – řečeno s Lotmanem – zabýváme se zde zatím komunikací primární). Mlčení v komunikaci opravdu může předávat jistý „komplexní význam“ (tj. smysl). Již jeho povahou je pak dáno také to, že ho ve vztahu k jeho smyslu chápeme vždy jako „nerozčleněný signál“.

Strukturovanost je vlastnost textu, která by nás v souvislosti s mlčením mohla přivést do rozpaků. „Vnitřní organizace“ jako by v „textu“ mlčení chyběla: pokud ovšem za její prvek nepokládáme délku mlčení, a ovšem jeho „začátek“ a „konec“, o nichž byla řeč v souvislosti s ohraničeností textu: zde bychom snad mohli upřesnit „způsob začátku a konce“ a vztah k tomu, co mlčení předchází a co je následuje.

Organizovanost v pravém smyslu slova vnitřní bychom však hledali těžko. Mlčení se vždy jeví „jako nerozlišený signál“, předávající „nějaký komplexní význam“ (srov. výše). Na rozdíl od běžného textu (např. na bázi přirozeného jazyka) ovšem k tomuto zobecnění nedocházíme „zdola“, induktivně, od významů příslušejících různým typům jednotek, skládajících se ve vyšší a vyšší roviny, ale naopak. Recipujíce a interpretujíce mlčení, jako bychom cosi komplexního a nerozčleněného rozkládali.

Jak o tom ještě bude řeč, v mnoha případech by bylo možno to, o čem se mlčí (nebo možná přesněji co se mlčí), vyjádřit i prostřednictvím sdělení verbálního [94](srov. Rokoszowa, 1983). Tento „překlad“ (o nějž se vlastně recipient a interpretátor mlčení pokouší vždy), překlad „z mlčení do řeči“ by ovšem zmíněnému kritériu strukturovanosti samozřejmě plně odpovídal.

„Překlad“ jistého mlčení by např. mohl vypadat takto: „Dejte mi pokoj a na nic se mě neptejte. Nic vám neřeknu. Příště stejně uteču zas, ale to už se chytit nenechám. Běžte už konečně pryč, nebo vás praštím!“ Jiné mlčení: „Já to asi vím, na co se mě ptáte, ale vlastě – možná to tak není .. Mám to říct? Radši asi ne, aby to nebyl trapas … Proč jsem vždycky tak nervózní? Co jsem to vlastně chtěla říct? A na co se mě to vůbec ptali ..?“

V interpretacích takto jazykově ztvárněných bychom jistě byli s to nalézt strukturu. Spíše ovšem „strukturu“ v uvozovkách, neboť je vlastně stejně imaginární jako uvedený „překlad“ sám: jde o jakousi variaci na téma „co by řekl, kdyby mluvil“, na to, co – jak předpokládáme – probíhá ve vnitřní řeči (srov. dále). V každém případě je ovšem struktura komunikátu mlčení – stejně jako tento komunikát sám – natolik implicitní, že jako jediná jistota s ní spjatá zbývá jistota o její existenci a povaze.

 

4. Mlčení a pauza

Jistě každého napadne otázka, jak mlčení ve smyslu výše uvedeném souvisí s tím, co bývá označováno jako pomlka nebo pauza.

Proud mluvené řeči je přerušován pauzami: přesnější by však byla formulace, že pauzy text – a výpověď – pomáhají logicky členit, že jsou vedle intonace hlavním prostředkem jeho frázování. Je tedy u pauzy – oproti mlčení, jak o něm dosud byla řeč – akcentován prvek oddělení/oddělování jednoho úseku textu (výpovědi) od dalšího, funkce mezičlánku rozdělujícího a/nebo spojujícího to, co předchází, a to, co následuje. Jde tu o prostředky v zásadě systémově stabilizované, podílející se na utváření logické plynulosti promluvy, a v neutrálním projevu tak samozřejmé, že je sotva registrujeme. Pauza může být ovšem i signálem citového vzrušení mluvčího. Takové pauzy „nemají povahu prostředků systémově stabilizovaných, ale spíše prostředků řečových. Mají v sobě silný prvek mimovolnosti“, (Grepl – Karlík, 1986, s. 99). Lze k nim přiřadit i náhlé přerušení výpovědi, tzv. aposiopesi, k níž dochází „při silném citovém vzrušení mluvčího nebo při velkých rozpacích“ (tamtéž).

Pauza jako úsek tak či onak významově oddělující či naopak spojující části textu má specifický význam v umění, tedy v těch jeho druzích, které jsou založeny na zvukové realizaci textů: v recitaci a herectví (a také pochopitelně v hudbě) je pauza důležitým prostředkem interpretace uměleckého díla, apod. jako další paralingvální prostředky. (O pauze v uměleckém přednesu srov. např. Dvorský, 1966, aj.)

Ani v těchto případech ovšem pauza nepředstavuje znak-komunikát, sdělení, ale (pouze) jeden z prostředků výstavby komunikátu (a to prostředek paralingvální, srov. Hausenblas, 1971, s. 13), jehož funkcí je (1) text členit – logicky, „výpovědně“ a textově, a pokud jde o zvukovou realizaci veršových útvarů, pak i veršově, (2) klást důraz na určitá místa textu, text z hlediska dané interpretace sémanticky hierarchizovat, vytvářet dramatické napětí ap. – tzn. v intencích recitátorova či hercova, příp. režisérova záměru být prostředkem jeho interpretace. Významné funkce má pauza a aposiopese (ale také mlčení) i v oblasti rétoriky. V rámci „figur myšlenkových“ se o aposiopesi zmiňuje už Quintilianus (srov. 1985, IX, 2, 54), z moderních teoretiků této disciplíny je třeba vzpomenout alespoň vědce sdružené do lutyšské skupiny, kteří věnují pozornost jak pauze, tak i samotnému mlčení (srov. Rhétorique générale …, 1986, s. 84n., 233n.).

[95]Müllerová a Nekvapil pauzu definují jako „přerušení proudu řeči u mluvčího identifikovatelné posluchačem“ (1986) a připisují jí několikero funkcí: hovoří o pauzách syntaktických, formulačních, důrazových a kontaktových. V souvislosti s mlčením, jak se o něm uvažuje zde, je zajímavé soustředění na specifiku takové „pauzy“, která má v dialogu platnost celé samostatné repliky: jde o případy, kdy je „verbální výpověď jednoho z partnerů pauzou nahrazena“ (1988). Takovéto nulové replice, jak píší autoři, lze připsat určitou komunikativní funkci. Na příkladech (vzatých z korpusu zkušebních dialogů) je pak demonstrováno pět typů konvencionalizovaných komunikativních funkcí pauzových replik s významy „věcná neznalost“, „neochota odpovědět“, „souhlas/nesouhlas“, „potíže s navázáním a udržením kontaktu“ a „výzva k pokračování ve verbální aktivitě“.

Pauzová replika je tedy jinými slovy výpověď začleněná do dialogu, tzn. vlastně minimální komunikát (srov. zejm. Hausenblas, 1984), který se realizuje mlčením. Znovu stojíme před otázkou: lze tu v nějakém smyslu slova hovořit o (konvencionalizovaném, systémově daném) významu takovýchto komunikátů?

Stranou nelze ponechat ani problém, zda zmiňovanou nulovou repliku chápat jako jistý typ pauzy, tj. podle zde uvedené definice „přerušení proudu řeči u mluvčího identifikovatelné posluchačem“. Záleželo by tu patrně především na tom, zda onen „proud řeči“ musí být promluvou jednoho mluvčího, nebo zda je jím míněn i dialog: v jeho rámci by pak nulová replika mohla být chápána jako pauza. Nám je ovšem bližší spíše první zmíněná možnost – která, zdá se, koresponduje s Hausenblasovým pojetím dialogu jako komplexu „jednotlivých komunikátů – replik“ (1984). Za vhodnější bychom pak pokládali hovořit nikoli o „pauzové replice“, ale např. o replice nulové nebo o replice realizované mlčením.

Zde je jeden z příkladů uvedených Müllerovou a Nekvapilem – rozhovor, který má ilustrovat pauzovou repliku s významem/funkcí „věcná neznalost“:

1U: V kterém roce skončila třicetiletá válka?

1S: 0

2U: V tom roce byl uzavřen vestfálský mír a ten ji ukončil.

2S: 0

3U: Tak na co se vás mám zeptat?

Jistě, jako první nás napadne interpretace (!) studentova mlčení jako projevu věcné neznalosti: že student neumí správně odpovědět, „neví“. Ale může to přece být i jinak. Může jít o studenta, který trpí velkou trémou a nejistotou, a není schopen odpovědět, přestože správný letopočet zná. Student může mlčet také proto, aby demonstroval solidaritu s ostatními spolužáky nebo protest proti zkoušení, když se přece řeklo, že se dnes zkoušet nebude. Může se také stát, že jde o studenta s vážným zájmem o historii, jemuž učitelův přístup k látce připadá příliš povrchní a školometský, způsobem zkoušení se cítí být uražen, a jeho mlčení je výrazem pohrdání. Tyto konstrukce možných smyslů snad nejsou tolik pravděpodobné jako interpretace „věcná neznalost“, jsou ovšem také možné a měli bychom je vzít v úvahu. Vždycky si totiž lze představit komunikační situaci, kdy tak a nejinak vymezený „význam“ mlčení platit nebude: nejde tu totiž o (konvencionalizovaný) význam, nýbrž o smysl.

A co se týče vymezení mlčení ve vztahu k pauze, můžeme stručně shrnout: pauza patří mezi (paralingvální) prostředky výstavby komunikátu, zatímco mlčení (tedy to se sémiotickou platností) funguje samo o sobě jako specifický [96]komunikát. (V praxi může být ovšem někdy těžké rozhodnout, co je „ještě“ pauza a co „už“ mlčení, srov. i Müllerová – Hoffmannová, 1994.)

 

5. Mlčení a komunikativní funkce

Specifičnost mlčení jakožto centra komunikační události (zprávy, znaku-komunikátu) se ukazuje nejlépe prostřednictvím toho, jaké komunikativní funkce (srov. Jakobson, 1960) je neoddiskutovatelně schopno plnit. Jsou to ty, které jsou spjaty s účastníky komunikace: funkce expresívní, apelová a fatická.

Nejčastěji je mlčení spojeno zřejmě s funkcí expresívní, tj. s osobností produktora: může vyjadřovat jeho vnitřní stavy – to, že (a jak velmi) je dojat, vzrušen, rozzloben, vyveden z míry ap. Často chce ovšem takovou emfázi předvést, aby v jistém smyslu zapůsobil na posluchače – a tehdy už jde vlastně o realizaci funkce apelové, o záměrné působení na recipienta sdělení: mlčení bývá výzvou k verbální i mimoverbální reakci, výrazem snahy vyvolat či udržet napětí, vzbudit zájem, může mít smysl vydírání (a nejen citového) i úpěnlivé prosby.

Třetí funkce spjatá se subjekty komunikace je funkce fatická, kontaktová. I ta je v souvislosti s mlčením velmi dobře představitelná (srov. např. ukázky z Halasovy básně a Krylova písňového textu, uvedené v záhlaví této studie): mlčet s někým, mlčet spolu – to je orientace komunikačního aktu na kontakt sám, na prožívání vzájemného vztahu. Silný prožitek vztahu může být schopen naplnit celou komunikační situaci, očekávání obou dvou komunikačních partnerů.

Müllerová a Hoffmannová (1994, s. 38n.) ovšem hovoří i o takovém typu komunikační situace s realizací fatické funkce, kde mlčení příliš žádoucí není: je to tehdy, když jsou vzájemně neznámí nebo málo známí lidé nuceni „vyplnit nezávazným hovorem“ nečekaně vzniklé setkání: mluví se tehdy o počasí, zdraví, veřejném dění apod., jde, jak píší autorky, „o více či méně vynucené rozhovory, které nahrazují trapné mlčení“ (s. 40).

Tyto tři funkce, spjaté s pragmatickým zakotvením komunikace, může mlčení beze zbytku plnit. Složitější je to ovšem s funkcí referenční. Mlčení vlastně v pravém smyslu slova referenci nikdy nenese. Mlčí-li někdo, může to znamenat, že něco neví, nechce říci, že to z jistých důvodů říci nedovede nebo nemůže – ale v takovém případě jsou „sdělením“ (non-sdělením) opět jeho postoje, jeho vztah k jistému úseku reality: pragmatické tu splývá s referenčním.

Totéž platí i o realizaci funkce metajazykové – která je vlastně podtypem funkce referenční, objektem reference je ovšem kód, jazyk. Mlčení může být v rámci této funkce svědectvím produktora o jeho (momentálním nebo trvalém) vztahu ke kódu: např. projevuje přesvědčení o nedostatečnosti kódu vzhledem k realitě apod. K takové interpretaci můžeme ovšem dojít samozřejmě jedině na základě komunikačního kontextu, např. znalosti produktorových názorů.

Podobné je to i s možnou realizací poetické (estetické) funkce, chápané tradičně jako „zaměření na znak sám“. I ta v souvislosti s mlčením předpokládá – má-li být naplněna – pevné ukotvení v pragmatických souvislostech. Aby divák mohl interpretovat hercovo mlčení na jevišti (např. v situaci, kdy herec přijde, ukloní se, chvíli mlčí, znova se ukloní, odejde), musí být nějakým způsobem předpřipraven, instruován, aby se mu dostalo estetického prožitku takovéto komunikační situace.

 

[97]6. Mlčení v komunikační situaci

Zřejmě jen málokterá komunikace se děje pouze na bázi jediného znakového systému, např. přirozeného jazyka. Většinu komunikačních situací charakterizuje „sémiotická heterogennost“ (srov. např. Nekvapil – Zeman, 1987; Mareš, 1993, s. 65): příkladem může být právě „mluvená řeč doprovázená mimikou, gestikulací, prostorovou distancí vůči partnerovi atd.“ (Mareš, 1993, s. 65): Jmenované, a třeba i další kódy tedy kód přirozeného jazyka dílem doplňují, dílem jej mohou i částečně suplovat. Souhlas mohu vyjádřit verbálně (řeknu např. „ano“), kombinací verbálního a gestického znaku (řeknu „ano“ a současně přikývnu) nebo pouze gestem, mimickým znakem, prostředkem neverbálně vokálním (srov. Macurová, 1993, s. 22) atd., mimo jiné však také mlčením.

V případě spolupůsobení a prostupování několika kódů, nebo alespoň dvou, se může také „mlčet“: pokud je ovšem mlčení doplněno např. přikývnutím, úšklebkem nebo gestem ostenze, nebudeme interpretovat jako znakové ono mlčení (to je v tomto případě jen doprovodné): jako sémioticky relevantní se tu jeví znak příslušné soustavy mimoverbální.

Může se ovšem stát, že na naši otázku nebude odpovězeno „nijak“, tj. ani verbálně, ani znakovými prostředky mimoverbálními – pouze mlčením. Tato situace, „absolutní“, „čistá“, ovšem nastane v komunikační praxi zřejmě jen výjimečně: mlčící partner se totiž ve svém mlčení vždy nějak chová, „hovoří“ očima a vůbec „tajnou řečí těla“ (srov. Lewis, 1994) – podle jedné ze základních tezí sociální komunikace totiž v mezilidském kontaktu není možné nekomunikovat (srov. např. Křivohlavý, 1988, aj.).

Předpokládejme však takovou situaci, kdy je chování komunikačního partnera tak nevýrazné, že jeho komunikační postoj a záměr interpretovat nedovedeme a že máme k dispozici pouze jeho mlčení. Můžeme si představit např. to, že partnera nevidíme, že půjde o telefonický rozhovor, v němž na naši otázku nebude odpovězeno, a my poté, co se přesvědčíme, že nedošlo k technické závadě a že rozhovor stále probíhá, zkoušíme onomu mlčení porozumět, interpretovat je a přizpůsobit jeho „sdělení“ své další chování a jednání. (Manželka se např. svého muže zeptá: „Kdy dneska přijdeš domů?“ – Muž mlčí.)

V takovém případě, kdy „znaku-komunikátu“ mlčení nelze porozumět ani na základě paralelně používaných kódů jiných, ani na základě partnerova chování (jeho „řeči těla“), obracíme se automaticky jinam. Aktivizuje se náš „zkušenostní komplex“, naše „pragmatické presupozice“, naše „předpokladová báze“, jak bývá nazývána naše celková suma znalostí a zkušeností týkajících se komunikace i života vůbec.

Zejména se ovšem aktivizuje to z našeho zkušenostního komplexu, co se vztahuje k dané osobě „mlčícího“, co o něm víme, co jsme s ním prožili jako s komunikantem i člověkem, do jaké míry spolu sdílíme komunikační kontext.

Také vlastně vždy již jakýsi text předem očekáváme: základem recepce je pak „porovnávání percipovaného textu s obsahy předpokládaných struktur (s předpokladovou bází) recipienta“ (Nebeská, 1992, s. 60). Je-li tímto textem mlčení, má ono očekávání ještě mnohem výraznější úlohu než je tomu v případě sdělení verbálního – které je s to očekávání zvrátit, být s ním v rozporu –, zatímco maximálně [98]implicitní komunikát, jímž je mlčení, tuto moc samo o sobě (není-li doprovázeno znaky mimoverbálními) vlastně nemá. Traduje se, že „kdo mlčí, souhlasí“, ale ve skutečnosti to znamená pouze tolik, že onen mlčící neprojevuje nic, co by bylo v rozporu s mým očekáváním: možná mě pouze nechává v domnění, že souhlasí. Znovu tedy vidíme, že konvencionalizace „významů“ mlčení není možná – a to ani pro určité standardní situace. (I ty komunikační situace, které bývají označovány za standardní, jsou vlastně standardní jen s jistou rezervou.)

Mlčení je totiž znakem specifickým (i) v tom, že u něj sémantická dimenze prorůstá dimenzí pragmatickou – a že je lze interpretovat jen v užším či širším komunikačním kontextu, ze způsobu jeho zapojení do dané komunikační situace. Mlčení je „výmluvné“ jen za určitých okolností a v rozličných komunikačních situacích může mít vždy různý smysl. Jeho „význam-smysl“ (jde o „znak-komunikát“) je zřejmě nejvariabilnější v porovnání se všemi reálnými i možnými znaky: je totiž dán výhradně kontextem a způsobem a mírou sdílení kontextu komunikanty.

 

7. Mlčení jako čin

Fenomén mlčení ovšem daleko přerůstá sféru jazykově-komunikační. Zvláštní význam se k němu upíná v kontextu psychologie a psychiatrie, je kategorií estetickou, setkáme se s ním i v oblasti náboženství a duchovního života vůbec. Má také pochopitelně svůj rozměr filosofický – a etický; někdy může být mlčení, řečeno se Stevensonem, „nejkrutější ze všech lží“, jindy třeba vyznáním lásky; bývá projevem statečnosti, ale i zbabělosti a zrady, má moc vyjádřit jak loajalitu, tak prudký nesouhlas a vzpouru. Je účinným prostředkem strategie a taktiky komunikačního jednání (srov. Dąbska, 1957).

Říká se, že recipientovým komunikačním cílem je rekonstruovat komunikační záměr produktora. Je ovšem možné paradoxně i to, že komunikačním záměrem je naopak „pravé“ záměry a cíle zahalit. Právě mlčení je k takovému komunikačnímu klamu velmi dobře uzpůsobeno: je „prázdné“, a tudíž potenciálně naplnitelné čímkoli. Otázkou pak zůstává, co v tomto případě znamená úspěšnost, komunikace a porozumění. Z hlediska produktora je žádoucí, aby recipient rekonstruoval nikoli skutečný, ale fiktivní záměr komunikace, z hlediska recipienta je tomu ovšem naopak – jeho cílem je odhalit záměr skutečný.

K takovýmto a dalším aspektům mlčení poukazuje úryvek z románu G. Spiróa Pod značkou X. Jde o biografický román o nestorovi polského divadla W. Bogusławském, který v době, kdy ve Varšavském knížectví vládlo Rusko, usiloval o zachování svobodné existence varšavského Národního divadla – kde působil jako ředitel a herec. Představitelé moci se snaží o to, aby z divadla odešel, a on jednoho dne stojí na jevišti naposledy. Má poslední možnost, jak se vyslovit k vyhrocené politické situaci, ale současně nechce uškodit divadlu.

Bogusławski tedy stojí naposled před zaplněným hledištěm a recituje:

I v našich radostech je smutek stálým hostem

a známky slabosti se pojí k našim ctnostem:

a našim toužením jen zřídka dopřán jest

čin, který provází plná a čistá čest.

Poslední dvouverší už Bogusławski vykřikoval a dlaň měl sevřenou v pěst.

Zmlkl. Nastalo ticho. (…) Když už i v hledišti vycítili, že pauza je nápadně dlouhá, (…) zvolna, s pohledem upřeným do prázdna, popostoupil k rampě (…).

[99]V celém hledišti panovalo ticho. Všichni tajili dech. Tyčila se před nimi vysoká hubená postava, stála nehybně, mlčky a upřeně hleděla na diváky. Ani nemrkla. Socha sebe sama. Ta vyčouhlá, přihrbená postava s orlím nosem, s nalepeným šedivým knírem a dlouhým rozevlátým vousem připomínala proroky. Ani dole, ani za jeho zády nikdo nemukal: zpředu, zezadu, ze strany, každý na něho hleděl: očekávali, že promluví a jeho kletby strhnou na ně strop. On však mlčel. Nehybně. Půl minuty nebo celé hodiny. Čas zanikl, půldruha tisíce lidí se vpíjelo očima do této postavy a omámeně naslouchalo jejímu mlčení. Hleděli na mága, kolem něhož se všechno pohroužilo do šera, a najednou se půldruha tisíce lidí spojilo ve společném a němém zármutku.

Ticho přerušil zajíkavý vzlyk a potom vypukl hluk, diváci vyskakovali ze sedadel a jeden přes druhého se hnali k rampě, aby se dotkli cípu pláště Bogusławského (…) Diváci vylézali na jeviště, přeskakovali orchestr, zdvihli Bogusławského na ramena a hrnuli se s ním k východu. (…)

Všichni křičeli, všichni improvizovali hesla, všichni měli pádný důvod, aby křičeli do světa svou zoufalou situaci. (…) Neznámí lidé si leželi v náručí a vzlykali si do uší: v tom posvátném mlčení každý rozpoznal svůj vlastní smutek.

(G. Spiró, Pod značkou X. Praha 1990, s. 463–465)

 

Ve vyostřené situaci společensko-politické je vnímání příslušníků dané společenské skupiny zvlášť citlivé na jakýkoli signál spřízněného postoje – neloajálnosti vůči režimu. Ti, kteří prožívají společný osud, specificky podanému mlčení dokonale rozumějí: „v tom posvátném mlčení každý rozpoznal svůj vlastní smutek“. Výše zobrazená situace má však ještě zajímavou dohru v následujícím ději.

Po představení – které přerostlo v mohutnou pouliční demonstraci – je herec policisty předveden ke starostovi města, aby své chování a jeho následky vysvětlil. Bogusławski se ovšem staví, že nerozumí – jen mu selhala paměť, nevěděl, jak pokračovat, a pak se na něj vrhlo obecenstvo, „myslel, že ho vzteky rozsápou, že to zpackal“. Pěti četníkům, kteří ho ke starostovi předvedli, teatrálně děkuje, že mu zachránili život před rozvášněným davem.

„A neříkal jste nic?“

„Ne.“

„Něco, co jste neměl v roli.“

„Ne. Vždyť právě v tom byla ta potíž, že jsem neříkal ani svou roli.“

(tamtéž, s. 468)

 

Ukazuje se tu další specifičnost mlčení jakožto znaku-komunikátu. Ve výše zmíněné situaci si jeho smysl interpretovali adekvátně nejen oni „spříznění“, ale i ti, proti jejichž vůli bylo toto velkolepé sdělení realizováno: představitelé moci.

Z mlčení jakožto protispolečenského činu ovšem nelze nikoho usvědčit. Nedá se dokázat, že nešlo o výpadek textu, příp. jiný nemotivovaný akt, vzniklý nedopatřením či náhodou. Nedá se dokázat, že šlo o mlčení znakového charakteru, které mělo vyjádřit nesouhlas či protest. Mlčení je totiž znak-komunikát, který může podle okolností znamenat cokoli – a (současně) „nic“. Smysl jím vyjádřený nemůže být posléze zneužit, resp. využit proti někomu: skutečné záměry se tu nedají dokázat. Lze říci „ale vy jste řekl před chvílí to a to – a teď to popíráte“, nikoli však „svým mlčením jste vyjádřil to a to – a to vás usvědčuje“. Představitelé moci nemohou herce Bogusławského odsoudit za to, že svým mlčením rozpoutal pouliční demonstraci: kdyby se o totéž pokusil pomocí proslovu, bylo by to dokazatelné a prokazatelné.

[100]Mlčením lze sdělit často totéž co prostřednictvím „klasického“ textu verbálního: obojí má však svá specifika, své výhody a nevýhody (přičemž ovšem „výhodnost“ a „nevýhodnost“ jsou tu pochopitelně pojmy relativními, závisí na záměru mluvčího a na očekáváních recipienta). Mlčení „mluvčímu“ např. umožňuje, aby se vyvázal z odpovědnosti za vyjádřené, kterou by nesl v případě sdělení realizovaného verbálně. Proto může být mlčení (a to v obou významech slova – „nemluvení“ i „nemluvení na jisté téma“) prostředkem strategie a taktiky komunikačního jednání, a to prakticky ve všech sférách komunikace i života.

Bogusławského mlčení bylo tak „srozumitelné“ mj. i proto, že bylo produktorem zabudováno do určitého (zejm. jazykovými prostředky konstruovaného) kontextu hry: mlčeno bylo po určitých (a ještě příznakově interpretovaných) verších: „… a našim toužením však zřídka dopřán jest / čin, který provází plná a čistá čest“.

Čin, o němž se zde hovoří, evidentně koresponduje s činem-mlčením, který po emfatické recitaci následoval. Mlčení tu má, mohli bychom říci ve smyslu austinovském, skutečný perlokuční rozměr: je činem, který pohne stovky lidí k velkolepé demonstraci národnostního cítění, k otevřenému protestu proti režimu.

Je snad dobře vidět, že v úryvku ze Spiróova románu je komunikační událost zobrazena opravdu „komplexně a také v celistvosti své komunikační souvislosti“, řečeno slovy A. Macurové (1984). Zřetelná je tu jak intence mluvčího, tak interpretace jeho projevu ze strany komunikačních partnerů (obecenstva na jedné a starosty a četníků na druhé straně), a dokonce je tu také ukázáno, jak tento projev zapůsobil nejen na nitro recipientů, ale i na jejich následnou (mimoverbální) aktivitu: k jakým činům je motivoval a jaké měl pak důsledky i pro samého produktora.

Mlčení se zde tedy vyjevuje jako svébytný komunikát, plnící snad všechny podstatné funkce pro to, aby tak mohl být nazýván. Zároveň se, doufáme, ukazuje, že se mlčení může stát i činem velmi závažného dosahu, a že o něm tedy stojí za to mluvit.

 

LITERATURA

 

DĄBSKA, I.: O funkcjach somiotycznych milczenia. In: Studia semiotyczne, II. Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk 1971, s. 77n.

DVORSKÝ, L.: K významu pauzy. In: Slyšet se navzájem. Praha 1966, s. 67n.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

HAUSENBLAS, K: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1n.

JAKOBSON, R.: Closing statement. Linguistics and poetics. In: Style in Language. New York – London 1960, s. 350n.

KOŘENSKÝ, J. – HOFFMANNOVÁ, J. – JAKLOVÁ, A. – MÜLLEROVÁ, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987.

KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha 1988.

LEWIS, D.: Tajná řeč těla. Praha 1994.

LOTMAN, J. M.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

[101]MACUROVÁ, A.: Interpretace textu v textu (K stylizaci komunikačních jevů, zvl. v uměleckém díle). In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 160n.

MACUROVÁ, A.: Komunikace v slovesném textu, slovesný text v komunikaci. In: A. Macurová – P. Mareš: Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu. Praha 1993.

MAREŠ, P.: Film a verbální komunikace. K uplatnění verbálního jazyka ve filmu. In: A. Macurová – P. Mareš, Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu. Praha 1993.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Kapitoly o dialogu. Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105n.

NEKVAPIL, J. – MÜLLEROVÁ, O.: K pauzám v komunikačním procesu. SaS, 49, 1988, s. 202.

NEKVAPIL, J. – ZEMAN, J.: Sémiotické poznámky ke vzniku českých písňových textů. SaS, 48, 1987, s. 30n.

NEBESKÁ, I.: Úvod do psycholingvistiky. Praha 1992.

QUINTILIANUS, M. F.: Základy rétoriky. Praha 1985.

Rhétorique générale par le groupe μ. Cit. podle ruského překladu Obščaja ritorika. Moskva 1986.

ROKOSZOWA, J.: Język i milczenie. In: Biuletyn Polskiego towarzyszstwa językoznawczego, zosz. XL, 1983, s. 129n.

ULIČNÝ, O.: O pragmatických aspektech jazyka. Češtinář. Zpravodaj katedry českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, II, 1992, č. 2, s. 32n.

WITTGENSTEIN, L.: Tractatus logico-philosophicus. Praha 1993.

 

R É S U M É

Silence in communication

The present study tries to analyze and explicate silence (i. e. non-speaking) as a remarkable means of communication. Consisting of seven parts, it deals with a number of problems, particularly those concerning silence as a specific sign and text (“sign-text”), and its various functions in communication, especially from the point of view of the possibility of its reception and interpretation. In this context perlocution aspects of silence (non-speaking) are performed and discussed (“Silence as an Act”).

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 91-101

Předchozí František Čermák: Frazeologie novinového úvodníku: úzus, funkce a aktualizace

Následující Světla Čmejrková: Vstřícnost a kamenná tvář sfingy aneb výraz tváře v mezilidské komunikaci