Vstřícnost a kamenná tvář sfingy aneb výraz tváře v mezilidské komunikaci

Světla Čmejrková

[Články]

(pdf)

The stony face of a sphinx or face in interpersonal communication

1. Tváří v tvář

Spolu s tím, jak se rozšiřuje pohled na řečové dorozumívání, ocitá se v popředí zájmu lingvistů komunikační proces ve stále větší úplnosti. Jazykověda se zajímá i o jiné než řečové prostředky, které v průběhu komunikace „přicházejí ke slovu“. Zajímá se o tzv. komunikaci neverbální.

Alternativní termíny vystihující konstitutivní rysy dialogické interakce, jako např. komunikace tváří v tvář či vis-a-vis, případně z očí do očí zdůrazňují význam tváře v dialogu. Mluvčí v dialogu nejen pozoruje svého partnera, ale je si vědom, více či méně, i toho, že je svým partnerem pozorován. Dialogická interakce zahrnuje jak slovní výměny, tak výměny pohledů, úsměvů a jiných mimických signálů. Výrazy tváře mohou dokonce nabývat vrchu nad slovními výroky, neboť tvář prozrazuje porozumění či neporozumění a anticipuje řečové reakce, i když dialogický partner nic neříká, poslouchá a chystá si svou řeč. A naopak, když svou řeč ukončí, nemůže zabránit tomu, aby svým vzezřením dále nekomunikoval, jak zdůraznil jeden z vědců v oboru komunikace Ervin Goffman (1963). Tvář vyjadřuje první anticipaci a konečný dovětek k řečovému sdělení.

O českém králi Karlu IV. se říká, že když přijímal státní návštěvy a posly, zabýval se dřevořezbou. To proto, aby měl skloněnou hlavu a skryl před návštěvníkem svou tvář. Ruce zaměstnával dřevořezbou také proto, aby jimi bezděčně negestikuloval. Jan Mukařovský užil tento doklad ve své přednášce „Řeč – gesta – mimika“. Ukazoval na něm, že když mluvíme, snažíme se dívat do tváře svému partnerovi, a když někdo nechce, aby mu bylo rozuměno více, než si přeje, dělá vše možné proto, aby jeho spolubesedník vyčetl z jeho tváře a pohybů co nejméně (srov. Vávra, 1990).

Výmluvnost chování a zejména výmluvnost tváře, která vyjadřuje emoce a reakce, i když se zrovna nemluví, je dnes široce uznávaným lingvistickým faktem (tzv. metakomunikativní axiom nemožnosti nekomunikovat). Neverbální chování a výrazy tváře mohou řeč zpřesňovat, anebo ji naopak zpochybňují, a konečně mohou smysl sdělení zcela měnit: mluvčí může smysl svého slovního sdělení zcela převrátit, když např. během řeči na svého partnera mrkne, jako je tomu v případě ironizace (teoretikové komunikace hovoří o tom, že mimika tváře, případně celé neverbální chování poskytuje klíč k dešifraci sdělení; někdy se hovoří o tzv. kontextualizačním klíči – srov. Hoffmannová, 1994).

Vzájemný vztah verbálního a neverbálního sdělení je předmětem širokého zájmu teoretiků komunikace (srov. Pike, 1967), z nichž někteří usilují o vybudování jednotného strukturního modelu komunikace, který by zachycoval verbální a neverbální sdělení v jeho vzájemné propojenosti, jiní se snaží jazyk od průvodních způsobů sdělování oddělit. Neverbální komunikaci však lze oddělit od slov jen stěží, neboť verbální a neverbální kód jsou dosti závislé na sobě navzájem.

 

2. Tvář v lidové jazykovědě

Dávno před tím, než se neverbálním chováním a jeho vztahem k řeči začali zabývat lingvisté a navrhli několik alternativních způsobů pojetí tohoto vztahu, byl [103]paralelismus řeči a tváření se reflektován v samotném jazyce a řeči, a to v mnoha rčeních, úslovích a příslovích. Ta tvoří určitý soubor pozorování, který svědčí o tom, že mluvení a tváření se a jiné projevy chování mohou být buď v souladu, či nesouladu.

Uveďme několik příkladů úsloví a rčení, v nichž jsou řečové intence a řečové interpretace a konečně celý efekt řečové interakce demonstrovány fenoménem tváře: říci něco do tváře, vmést něco někomu do tváře, zachovat si svou tvář, nasadit vážnou tvář, nasadit si masku gentlemana, strhnout někomu masku s tváře, odhalit pravou tvář, nasadit kamennou tvář, ukázat někomu svoji vlastní tvář, neztratit tvář, být člověkem dvojí tváře, má to psáno ve tváři, tvářit se jako sfinga, říkat něco s ledovou tváří, ve tváři se mu zračil údiv, tvářil se na to kysele, tvářil se nakvašeně, namyšleně, učeně, poklesly mu rysy, netvař se, že nerozumíš, zatvářil se výmluvně, jeho tvář říkala vše, nemusel ani promluvit … V lidových soudech o komunikaci bývá lidské chování zachyceno jako jeden celek, v němž je k nerozeznání, kde jazyk končí a nejazyk začíná hovořit.

Podobně jsou řečové intence a interpretace vyjadřovány pomocí fenoménu tváře i v jiných jazycích. Angličtina má např. tyto výrazy: He opened his face and shut his face, he threw it in my face, it helped him to preserve his face, he had the face to ask for more, he put a bold face, his face fell, he went away with a long face, it put me out of my face, I couldn’t keep a straight face, he faced him out of countenance, he faced down all opposition, he was forced to face up to the situation, he puts a good face on bad business, she did it not to lose her face, she did it in order to save her face, it threatened her face, and, finally, he suffered a loss of face, he is a man with a double face, his face was made of a fiddle nebo his stony face is driving me mad.

Lidová moudrost je často analyzována z hlediska své kontradiktornosti a lidové soudy o lidské tváři nejsou výjimkou z pravidla protivořečení: lidová rčení a úsloví mohou tvář a tváření kvalifikovat zcela opačně. Někdy platí, že Vultus est index animi, The face is an index of the heart (Tvář je obrazem duše), jindy je lépe přidržet se moudrosti Fronti nula fides, Trust not the face (Nedůvěřuj tváři). Nehledě na toto protivořečení lidová moudrost nepřestává být moudrostí.

Spolu s R. R. K. Hartmannem (1980, s. 9) si můžeme položit otázku: Předbíhá folklór vědu, anebo ji brzdí? Ovlivňují běžné představy o jazyce lingvistické hypotézy, anebo lingvistické teorie přetrvávajícím předsudkům odporují? Ať si odpovíme jakkoli, buďme si vědomi tajemné ozvěny zakořeněného názoru a nové teorie. Karl Popper (1972, s. 37) napsal, že historicky vzato mají všechny nebo téměř všechny vědecké teorie svůj původ v mýtu a mýtus může obsahovat důležité anticipace vědeckých teorií. Ozvěna obecného mínění v nové vědecké teorii je dobře slyšitelná i v případě lingvistické teorie tváře, tak jak ji formuluje v citované práci Ervin Goffman (1967) a později také Penelope Brownová a Stephen Levinson (1987) ve své teorii zdvořilosti.

 

3. Tvář v lingvistické teorii

Velmi obecně bychom mohli tuto lingvistickou teorii charakterizovat tak, že mluvčí vstupuje do komunikace s určitou tváří, hledí si ji zachovat, ale může ji i ztratit. S tím rizikem musí počítat. Přitom bere ohled i na tvář svého partnera a kalkuluje [104]i s tváří širšího publika. Může ji respektovat do té míry, že velmi dbá o její zachování, ale může se k tváři partnera i publika chovat i jinak. Obracet se k ní zády, nebo ji dokonce ohrožovat. Například tím, že vystupuje příliš sebevědomě, nebo dokonce dává najevo svou převahu. To patří k charakteru sociální interakce. K tomu přistupují doplňující momenty: chce-li mluvčí vystupovat sebevědomě, dbát o svou vlastní prestiž a zároveň přitom nezahanbovat partnera nebo publikum, volí doplňující strategie, jimiž svému posluchači vychází vstříc, nalaďuje se s ním na jednu strunu, a to má dosah pro volbu celkového komunikačního stylu.

V tomto přístupu upoutává především rozdělení řečových strategií na ty, jež zachovávají tvář mluvčího nebo adresáta, a ty, jež tvář mluvčího nebo adresáta ohrožují. Tuto závislost si koneckonců dovedeme i laicky představit: Můžeme s někým mluvit, jako když másla ukrajuje, anebo naopak – spatra. Vlastní lingvistická teorie tváře je ovšem o něco diferencovanější než naše běžná představa. Podle koncepce Brownové a Levinsona (1987), odvolávající se ke Goffmanovu pojetí tváře (1967), má mluvčí i adresát negativní tvář a pozitivní tvář (positive and negative face), což je obrazné vyjádření přání, aby a) mu nebyly kladeny překážky a b) dosáhl souhlasu. Každý člověk má racionální schopnost vybrat si takovou strategii, aby dosáhl maximálního efektu nebo výtěžku při minimální ztrátě tváře. Do volby strategie přitom vstupují tři kritéria: 1. sociální distance mezi autorem a příjemcem, 2. poměrný rozdíl v moci (power) mezi autorem a příjemcem, 3. druh a stupeň požadavků kladených autorem na příjemce.

Je zajímavé, že ačkoli tento přístup vzešel z analýzy mluveného jazyka a především z analýzy komunikace tváří v tvář, ukazuje se, že jej lze dobře aplikovat i na komunikaci psanou (srov. např. Myers, 1989). V ní je skutečná tvář mluvčího, adresáta nebo i širšího publika skryta. Ale máme-li již k dispozici analytickou metodu, která bere v úvahu rozdíl v ohledu na adresáta (srov. též Hinds, 1987), není těžké uplatnit tento přístup i na analýzu textu psaného.

 

4. Tvář v sémiotice

Sama tvář je znak a lze jej srovnat s řečí na základě znakové teorie (Nöth, 1990). Tvář je nositelem jednak relativně stálých rysů osobnosti, jednak výrazů časově proměnlivých. Obočí a čelo, oči, nos, rty, brada i líce – všechny tyto obličejové partie bezděčně předávají určité signály adresátovi. Tvář ovšem může přijmout i masku. Masky lze užít k tomu, aby mluvčí svůj obličej před partnerem skryl a partnera tak zmátl – tak tomu bývá u masek karnevalových, anebo může maska naopak znásobit výrazové možnosti tváře – tak tomu bývá u masek divadelních. Tak se stalo, že již před tím, než se začali o jazyk tváře zajímat vědci, např. sémiotikové, znali sémiotický potenciál tváře umělci, zejména malíři, sochaři, a také mimové, kejklíři a herci.

Ze sémiotického hlediska (srov. např. Peirce, 1972) lze spontánní i záměrné signály obličeje považovat v jejich primární funkci za indexy: takové jsou znaky strachu, zlosti, znechucení nebo radosti a štěstí. K této primární situaci však přistupují další možnosti: signály tváře mohou mimické chování také imitovat. V tom případě je ovšem lze interpretovat také jako ikony. Sledujeme-li dále Peirceovu triádu, můžeme se ptát: Jsou mezi výrazy tváře také symboly? Nepochybně existuje repertoár konvenčních masek pro nejrůznější konverzační příležitosti, který umožňuje [105]zúčastněným partnerům sdílet v jednotlivých komunikačních situacích týž situační obsah.

Podle Peirce jsou nejdokonalejší znaky ty, v nichž jsou rysy ikonu, indexu a symbolu amalgamovány v co nejstejnějších proporcích. Konverzační masky takové vlastnosti mají: jsou částečně indexy, neboť jsou v existenčním vztahu s psychickým nastrojením mluvčího; částečně jsou ikony, neboť imitují výraz partnerovy tváře (např. v situacích, v nichž se mluvčí přizpůsobuje výrazu svého partnera a nasazuje obdobnou masku jako jeho protějšek, a to třeba i dříve, než na něj partner promluví a informuje jej slovy, co veselého nebo smutného se mu přihodilo); potřeba mimického přizpůsobování neboli asimilace tak vyúsťuje v konvenční, symbolickou povahu konverzačních masek: V radostných situacích vybíráme masku štěstí, ve vážných situacích masku důstojnosti, ve smutných masku truchlivosti.

V uvedených případech mívají zúčastnění partneři stejnou masku. Taková vstřícnost zračící se v tváři obou partnerů nepochybně napomáhá plynulosti a hladkosti komunikace. Může se ovšem stát, že každý z mluvčích nasadí masku jinou a konflikt masek se projevuje i konfliktem slov. Připomeňme si situaci, v níž jeden mluvčí hovoří zcela vážně a druhý se nemůže ubránit záchvatu smíchu. Jindy člověk nasadí špatnou masku omylem – jak to popsal Jerome-Klapka-Jerome v epizodě z Tří mužů ve člunu (úryvek 1): V daném případě se od obecenstva očekává, že nasadí tragickou tvář, protože naslouchá tragické písni. Protože je však píseň v němčině, nikdo jí nerozumí. Obecenstvo se nechá svést dvěma hochy, kteří sice také nerozumějí, ale začnou se smát, a všichni ostatní reagují podle nich – což je případ mylné, ale chytlavé reakce.

Jinou pastí pro mluvčího je maska sfingy, situace mnohokrát popisovaná herci, zejména komickými. Jediná vážná tvář v publiku dokáže dovést herce k zoufalství a je štěstí, když se nakonec ukáže, že divák, který nereagoval podle komikových představ, byl cizinec.

Situace, v nichž narážíme na kamennou tvář dialogického partnera, známe i z každodenního života. Vzpomínám na svého učitele fyziky, kterému jsme přezdívali Sfinga právě proto, že jeho obličej nevykazoval během zkoušení žádné známky souhlasu ani nesouhlasu. Nechal svou oběť tápat až do chvíle, kdy vyřkl svůj závěrečný verdikt, ať už „výborně“, nebo „nedostatečně“.

Právě kamenná tvář je velmi rafinovaným nástrojem přesilové hry, a tedy strategií ohrožující pozitivní tvář mluvčího. Partner mlčí a tváří se tajemně, dokud nedovede mluvčího k absolutnímu vyčerpání. Ten začíná koktat, opakovat se a zapomínat a zoufale pátrá po sebemenším náznaku reakce na tváři svého nemilosrdného spoluhráče, kterého naopak tato hra může těšit. Takovou situaci popisuje Lawrence Durrell v povídce Stiff Upper Lip (úryvek 2).

 

5. Tvář a zpětná vazba

V uvedených situacích chybí to, co lingvisté a teoretikové komunikace označují termínem zpětná vazba: přítomnost pozitivní či negativní odezvy. Skutečný dialog sestává z obou typů reakce, jak pozitivní, tak negativní. Proč pozitivní typ reakce nestačí?

Pozitivní reakce totiž utvrzuje existující strukturu sdělení. Když se stále opakuje, může vést až k poruše komunikace. Posluchač na důkaz svého souhlasu stále [106]přikyvuje a někdy dokonce dokončuje repliky mluvčího tak úspěšně, že mluvčí může nabýt dojmu, že další řeč je vlastně zbytečná. Vše je předem jasné, nic nového netřeba dodávat. Komunikace se pohybuje v kruhu.

Proto je nezbytná i negativní odezva, která nutí mluvčího opravovat a upravovat sdělení, pozoruje-li u svého partnera nežádoucí efekty: nedorozumění, podinterpretovanost nebo naopak nadinterpretovanost. Právě negativní odezva udržuje komunikaci v dynamické rovnováze a brání tomu, aby dialog upadl do banálního přizvukování.

Skutečná interakce kombinuje obě reakce a je tak neustálým procesem sebepřizpůsobování a sebezpřesňování. Mluvčí pozoruje reakci příjemce a podle ní uzpůsobuje své sdělení. Příjemcova reakce je sdělením, které se dostává zpět k mluvčímu. Toto sdělení může být verbální, ale velmi často je právě neverbální. Tvář mluvčího i adresáta je tak permanentním zdrojem „vyřčených“ i potenciálních sdělení.

 

6. Tvář ve filozofii

Tvář je nejenom znakem, je i realitou lidské osobnosti. Obnažená tvář nebo nahá tvář – abychom užili Levinasovu (1961) terminologii – je zárukou lidské jinakosti. Je vstupní branou k lidské osobnosti, vede k její individualitě. „Ten druhý“ v dialogu nemůže být chápán jako objekt komunikačního úsilí, nebo dokonce komunikačního násilí (Derrida, 1967). „Ten druhý“ by se měl nacházet ani ne tak v pozici ontologického objektu, jako spíše etického dativu. Jediná věc, kterou si můžeme být o druhém člověku ocitnuvším se k nám tváří v tvář jisti, je jeho jinakost. Zárukou této jinakosti je právě tvář druhého člověka a tuto jinakost je třeba respektovat.

Levinasovo filozofické pojetí tváře druhého člověka, který nepodléhá našemu úsilí či dokonce násilí, koresponduje se současnou komunikační teorií autonomní role příjemce a se zdůrazněním jeho resistence. Pravý dialog tak vyžaduje jednak vzájemné přizpůsobování a vzájemnou asimilaci, ale i otevřenou manifestaci resistentní jinakosti partnera.

 

7. Závěr

Připomněli jsme tu několik aspektů, s nimiž lze k fenoménu tváře v aktu komunikace přistoupit. Je možná užitečné mít tuto mnohost na zřeteli jakožto protiváhu k postupu, při němž je určitý vybraný aspekt komunikace osamostatněn (srov. např. teorie asertivnosti) a doporučován nejrůznějšími pragmaticky orientovanými návody, jak dobře a úspěšně komunikovat, jak dobře a úspěšně mluvit a jak se také dobře a úspěšně tvářit.

Na závěr bych chtěla uvést pozoruhodný obraz komunikace, který načrtl Frederick Erickson (1986). Cituje výrok význačného vědce v oboru umělé inteligence, který teorii dialogické interakce komentoval slovy: „To, co říkáte, mi připomíná něco, co jsme zjistili v našem oboru: že totiž člověk nemůže sestrojit přístroj, který by šplhal po stromech.“ Erickson dodává, že problém stroje se zabudovanou obecnou inteligencí ocitnuvšího se před jedinečným konkrétním stromem je příbuzný problému, který průběžně řeší mluvčí a posluchači ocitnuvší se sobě navzájem tváří v tvář. Erickson charakterizuje tuto situaci takto: „Mluvit s druhým člověkem je ještě rafinovanější úkol než vyšplhat na určitý strom. Je to jako šplhat po stromě, který šplhá po vás.“

 

[107]Ukázky:

1) „Herr Slossenn Boschen se doprovázel sám. Předehra zrovna nenaznačovala, že jde o žertovnou píseň. Byla to tajemná, strašidelná melodie. Skoro nám naskakovala husí kůže, ale šeptem jsme se ujišťovali, že je to německý způsob, a těšili jsme se, jak se pobavíme. Já sám německy nerozumím. Učil jsem se němčině ve škole, ale za dva roky potom, co jsem opustil školu, jsem všechno zapomněl a bylo mi od té doby lépe. Přesto jsem však nechtěl, aby přítomní zpozorovali mou nevědomost, vymyslel jsem tedy něco, co jsem pokládal za velmi dobrý nápad. Nespouštěl jsem z těch dvou studentů oka a dělal jsem to, co oni. Když se pochechtávali, pochechtával jsem se také, když zařičeli smíchem i já jsem zařičel a chvílemi jsem ještě sám od sebe navíc přidal lehký úsměv, jako bych byl zachytil zrnko humoru, které ostatním uniklo. To jsem považoval za zvlášť důmyslné. Jak píseň pokračovala, všiml jsem si, že i mnoho jiných lidí upírá zrak na ty dva mladé muže, zrovna tak jako já. Také oni se pochechtávali a řehtali se, když se řehtali mladíci. A poněvadž se ti dva mladí lidé pochechtávali, řehtali a vybuchovali smíchem neustále po celou píseň, všechno šlo jako na drátku. A přece se zdálo, že německý profesor není spokojen …

Jerome K. Jerome, Tři muži ve člunu. Praha 1957, s. 86–87.

2) „Případ Wormwood,“ pravil Antrobus s vážností v hlase, „si zaslouží pozornost … Stojí za to o něm pouvažovat,“ pokračoval, „neboť dokládá mé tvrzení, že nikdo ve skutečnosti neví, co se děje v hlavě někoho jiného. Wormwood byl kulturním atašé v Helsinkách a všichni jsme z něj měli hrůzu. Nikdy nemluvil. Svou absolutní bezhlesnost protahoval do té míry, že to překračovalo všechny meze slušnosti. Celý diplomatický sbor se před ním třásl. Jediný upřený pohled zpoza křišťálových skel dokázal vyvést z rovnováhy i temperamentní a charmantní madam Abreyvillovou, proslulou uměním rozptylovat rozpaky a povzbuzovat k hovoru. Dopustila se té chyby, že se pokusila přimět k řeči Wormwooda. Vrhl na ni zdrcující pohled. Ztratila glanc a začala se třást od hlavy k patě. Po této porážce jsme se vždy klidili, když přicházel. Jednou v zimě, zrovna předtím, než byl poslán do Prahy, jsem se s ním setkal na nějaké party, a protože jsem byl zrovna zaklíněn za pianem a neměl jsem naději, že se mi podaří uniknout, odkašlal jsem si (měl jsem v sobě tři Martini) a pronesl jsem něco, co jsem považoval za opovážlivý žert: „O čem asi přemýšlí romanopisec na takovéhle party?“ Wormwood se na mne zahleděl tak dlouze, že jsem začal polykat ohryzek, což se mi stává vždycky, když jsem vyveden z míry. Právě jsem se chystal vystoupit z okna na květinový záhon pod ním a vejít zpátky dveřmi, když … konečně promluvil: „Víte, na co myslím?“, pravil hlubokým sípavým hlasem plným zloby. „Ne,“ řekl jsem. „Hraju si v duchu takovou malou hru …“

Lawrence Durrell, Stiff Upper Lip (překlad S. Č.)

 

LITERATURA

 

BROWN, P. – LEVINSON, S.: Politeness: Some universals in language usage. In: E. Goody (ed.), Questions and Politeness. Cambridge University Press, Cambridge 1987.

DERRIDA, J.: Violence et Métaphysique. Essai sur la pensée d’Emmanuel Levinas. In: L’écriture et la différance. Paris 1967.

ERICKSON, F.: Listening and speaking. In: D. Tannen – J. E. Alatis (ed.), Languages and Linguistics. Georgetown University Press, Washington 1986.

GOFFMAN, E.: Behaviour in Public Places. Free Press, New York 1963.

GOFFMAN, E.: Interaction Ritual. Doubleday, Garden City, New York 1967.

HARTMANN, R. R. K.: Contrastive Textology (= Studies in Descriptive Linguistics, 5. Comparative discourse analysis). Heidelberg 1980.

[108]HINDS, J.: Reader versus writer responsibility: A new typology. In: U. Connor – R. B. Kaplan (ed.), Writing across Languages: Analysis of L2 Text. Addison – Wesley, Reading, Mass. 1987, s. 141–152.

HOFFMANNOVÁ, J.: Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků. SaS, 55, 1994, s. 51–57.

LEVINAS, E.: Totalité et infini. Essai sur l’extériorité. M. Nijhoff, Haag 1961.

LEVINSON, S. C.: Putting linguistics on a proper footing: Explorations in Goffman’s concepts of participation. In: E. Drew – A. Wootton (ed.), Erving Goffman. Exploring the Interaction Order. Northeastern University Press, Boston 1988, s. 161–227.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: B. Havránek – J. Mukařovský, Čtení o jazyce a poezii. Družstevní práce, Praha 1942, s. 13–102.

MYERS, G.: The pragmatics of politeness in scientific articles. In: Applied Linguistics, 10, 1. Oxford University Press, Oxford 1989, s. 1–35.

NÖTH, W.: Handbook of Semiotics. Indiana University Press, Indiana 1990.

PEIRCE, CH. S.: The Essential Writings. Harper and Row, New York 1972.

PIKE, K. L.: Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behaviour. Mouton, The Hague 1967.

POPPER, K.: Conjectures and Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. Routledge and Kegan Paul, London 1972.

VÁVRA, V.: Mluvíme beze slov. Praha 1990.

WATZLAWICK, P. – BEAVIN, J. H. – JACKSON, D.: Pragmatics of Human Communication. Norton, New York 1967.

 

R É S U M É

The stony face of a sphinx or face in interpersonal communication

The alternative terms used to render distinctive and constitutive features of a dialogical situation, such as the face-to-face interaction or vis-a-vis communication underline the validity of the encounter of two faces brought together in a dialogue (section 1: Face to face). Long before the linguists started to study the nonverbal behaviour and its relation to speech and proposed alternative treatments of their relation, the parallelism of speech and face had been reflected by speakers themselves and rendered in numerous observations, sayings and proverbs. The latter create a corpus of folk linguistic remarks on communicative behaviour, both verbal and nonverbal, which may work in unison or be in clash (section 2: Face in folk linguistics). Later on, the notion of face has been introduced into linguistic studies (Goffman, Leech, Brown, Levinson). One of the most influential approaches towards the analysis of the dialogical discourse treats the dialogical interaction in terms of the strategies labeled and interpreted in harmony with the popular notions of face-saving and face-threatening (section 3: Face in linguistics). Face is a sign and may be paralleled to speech on the semiotic grounds. It is a medium of the temporarily variable signals of facial expressive movements. Nevertheless, the face can also adopt a mask (section 4: Face in semiotics). The face is a permanent source of potential messages, of both the positive and the negative feedback. The proportion of both is discussed (section 5: Face and feedback). The face is not only a sign but a reality of the person. Levinas’ philosophical treatment of the face of both the addressor and the addressee is an expression of their otherness. It shows the original ethic dimension of the speech (section 6: Face in philosophy).

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 102-108

Předchozí Irena Vaňková: Mlčení v komunikaci

Následující Jana Hoffmannová: Analýza diskurzu (ve světle nových publikací)