Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Theory of contextualization: mutual influence of verbal and non-verbal means

Zájem lingvistiky a příbuzných oborů o kontext, který umožňuje, resp. ovlivňuje interpretaci výrazů jazykových i neverbálních, se v poslední době neustále zvyšuje; kontextu věnují pozornost práce z okruhu pragmalingvistiky (ústřední roli hraje kontext např. v teorii relevance – viz Sperber – Wilsonová, 1986 aj., v SaS o tom Nebeská, 1991a, b), etnometodologie, antropologické lingvistiky a sociolingvistiky, kognitivní lingvistiky atd. Mimořádný ohlas mezi badateli zaměřujícími se na úlohu kontextu při interpretaci měla teorie kontextualizace, jejímž autorem je [52]John J. Gumperz, zčásti za spolupráce Jenny Cookové-Gumperzové. Formulace této teorie započala společnou studií obou autorů z r. 1976 (srov. Cook-Gumperz – Gumperz, 1976) a pokračovala v dalších pracích, mj. v Gumperzově knižní publikaci Discourse Strategies (1982). Autoři se přitom netají tím, že při tvorbě teorie kontextualizace vstřebali a integrovali podněty např. ze sociologických prací založených na analýze konverzace (E. Goffman, H. Garfinkel), z publikací z okruhu tzv. context analysis věnovaných především neverbálním komunikačním prostředkům (G. Bateson, R. Birdwhistell) i z teorií orientovaných na kontextovou zapojenost jednotlivých informací a jejich distribuci ve výpovědi, resp. v textu (tj. z teorií reprezentovaných pojmy aktuální členění, funkční větná perspektiva, tematické posloupnosti, topikalizace, fokusace aj.).

 

Na rozdíl od častých jednosměrných postupů, kdy lingvista hledá pro jazykový výraz možné užití, snaží se mu přiřadit určitý kontext, zdůrazňuje Gumperzova teorie kontextualizace vzájemnou podmíněnost, vzájemné působení jazykových struktur a kontextu v interakci. Dynamické, flexibilní pojetí kontextu je založeno na tom, že se kontext v interakci společným úsilím jejích účastníků neustále vytváří a proměňuje. Kontext v tomto širokém pojetí zahrnuje nejrůznější (pochopitelně i neverbální) činnosti participantů a situační aspekty, které mohou být pro interpretaci jazykových výrazů relevantní. Ústředním konceptem této teorie jsou contextualization cues (dále CC), tj. prostředky, které zapojení vhodného, optimálního kontextu do interpretačních procesů umožňují. Tuto funkci plní většinou prostředky parajazykové, prozodické (intonace, tempo, rytmus řeči, zabarvení hlasu) a neverbální (mimika, gesta, pohyby; zejména např. výměny pohledů mezi účastníky komunikace, odvracení pohledu, těkání …); užije-li mluvčí těchto prostředků, dochází většinou u příjemce ke tvorbě inferencí, jež vedou k zapojení interpretačního kontextu v souladu s potřebami mluvčího. Podobným signálem k zapojení určitého kontextu ovšem může být i změna kódu (code switching), stylu řeči aj. Sociolingvista a jazykový antropolog J. Gumperz tu ovšem upozorňuje na to, že CC vedou prostřednictvím inferencí k aktivaci adekvátních kognitivních struktur jen v případě, že sociokulturní kompetence obou participantů je v dostatečné míře shodná; jde o znalosti a zkušenosti sociokulturně podmíněné (v některých kulturních společenstvích např. není konvencionalizován permanentní kontakt účastníků interakce prostřednictvím pohledů – pohled neustále upřený na partnera může signalizovat např. agresivitu apod.).

 

J. Gumperz a jeho spolupracovníci a žáci, kteří rozvíjejí teorii kontextualizace, věnují pozornost i sémiotickému vymezení, znakovému charakteru CC: jsou to znaky indexové povahy, které nejsou nositeli reference a nepodílejí se na přenosu informací, významů propozičního typu; příznačná je pro ně redundance (tutéž funkci plní zároveň více CC, dochází k jejich kumulaci) a vícefunkčnost (CC může plnit současně několik funkcí, být indexem poukazujícím k různým kontextům). V rámci rozvíjení Gumperzovy teorie vznikají různé návrhy na klasifikaci CC; svou roli tu hraje i umístění CC ve vztahu k výpovědi, kterou kontextualizují (mohou být situovány do jejího centra či na periferii, mohou výpověď anticipovat i zaujímat vůči ní retrospektivní pozici). Podobně jsou navrhovány různé typologie kontextů, k nimž CC poukazují: jako typologizační parametry se tu uplatňují různé aspekty [53]situací, prostředí, institucí, k nimž jsou jednotlivé kontexty vázány, sociální role účastníků aj.

 

Kontextualizaci jazyka, jazykových výrazů je věnován rozsáhlý sborník, který pod názvem The Contextualization of Language (402 s.) vydalo v r. 1992 nakladatelství J. Benjamins (Amsterdam/Philadelphia). Editory sborníku a autory předmluvy jsou Peter Auer a Aldo di Luzio, pracovníci univerzity v Kostnici; mezi autory jednotlivých příspěvků jsou pak další členové výzkumného týmu této univerzity, kteří už řadu let pracují na projektu „Kontextualizace prostřednictvím rytmu a intonace”. V rámci tohoto projektu byla také (na konci roku 1988) uspořádána konference, jejímž výsledkem jsou studie obsažené ve sborníku. Díky pečlivému výběru účastníků, jejichž výzkumy jsou většinou dlouhodobě koordinovány, a kvalitní práci editorů však sborník nepůsobí – na rozdíl od mnoha jiných konferenčních produktů – jako nahodilý a tematicky roztříštěný soubor, ale spíše jako homogenní, promyšleně koncipovaná monografie. Metodologická jednota sborníku je založena na Gumperzově teorii, z níž všichni autoři vycházejí; jejich společnému inspirátorovi J. J. Gumperzovi je také sborník k 70. narozeninám věnován.

Sborník je rozdělen do tří oddílů. První z nich má charakter převážně teoretický: podrobný výklad teorie kontextualizace a pojmu CC tu podávají P. Auer a sám J. J. Gumperz. M. Silverstein v rozsáhlé metateoretické studii hodnotí místo Gumperzovy teorie mezi jinými pojetími kontextu a zamýšlí se mj. nad problematikou neurčitého rozsahu kontextu; dostatečný rozsah kontextu lze podle něho odvodit vždy jen v konkrétních případech z funkčního průběhu interakce, z toho, že jednotlivé jazykové výrazy jsou v interakci interpretovatelné.

Další dvě části sborníku obsahují studie, které dokazují možnosti aplikace Gumperzovy teorie při analýze různých typů komunikace (v souladu s konfesí Gumperzovou jsou vždy založeny na autentickém materiálu, tj. na záznamech mluvených dialogů) a soustřeďují se na jednotlivé typy CC. Autoři druhé části se zabývají především mimikou, gesty a pohyby ve funkci CC, autoři části třetí pak prostředky prozodickými.

Druhá část je zahájena statí manželů Ch. a M. H. Goodwinových. Tito američtí badatelé patří mezi výrazné představitele směru tzv. konverzační analýzy (srov. o tom v SaS Hoffmannová – Müllerová, 1992), a zdůrazňují proto vzájemnou kontextualizaci jazykových výrazů a gest při společném kooperativním úsilí partnerů v interakci. Účastníci interakce uskutečňují obvykle řadu činností zároveň a do jejich interpretačních procesů tak vstupuje celá hierarchie kontextů; analýza konverzace provedená manželi Goodwinovými ukazuje, že např. jediné gesto může být zapojeno do různých aktivit a může tudíž evokovat různé interpretační kontexty.

Převážně v oblasti konverzačněanalytických výzkumů se pohybuje (ostatně jako většina autorů sborníku) i Ch. Heath, podle něhož je přístup konverzačních analytiků ke kontextu založen na vzájemné senzitivnosti po sobě následujících replik; ale obdobné sekvence vytvářejí v interakci i gesta a pohyby účastníků. Podobně jako Goodwinovi i Heath klade důraz na vícefunkčnost těchto prostředků: např. určitý pohyb hlavy mluvčího může mít ikonickou motivaci, ale zároveň může fungovat jako apel na partnera, snaha vyvolat jeho souhlas, účast. Mluvčí tak svým gestem evokuje u partnera potřebný interpretační kontext, současně se však snaží vyvolat určitou aktivitu partnera a předem ho k této aktivitě povzbudit, projevit [54]mu svou podporu. Partner také často reaguje určitým synchronizovaným, někdy imitativním gestem nebo pohybem. Vznikají tak složitě organizované sekvence, v nichž vzájemně navazují a implikují se gesta hlavy, rukou aj.; jejich uspořádání je přitom neoddělitelně propojeno s výrazy jazykovými. Nápadný je podíl gest např. u takových druhů interakce, které jsou zaměřeny na popis, instrukce, výzvu apod. V. Hinnenkamp, autor komentáře (koreferátu) k příspěvku Ch. Heathe, tu mluví o „harmonické orchestraci“ jazykových a neverbálních prostředků v interakci. Možná narušení a zvláštní případy této „harmonie“ ukazuje na interakci lékaře a pacienta: lékařovo souhlasné, povzbudivé kývání hlavou může být pouhým projevem rutiny, u pacienta však navozuje interpretační kontext založený na víře v lékařův zájem a porozumění.

Stať J. Streecka a U. Hartgeové je zaměřena na fungování gest jako CC v tzv. turn-taking mechanismu, který je předmětem soustředěného zájmu konverzační analýzy. V určitých momentech v průběhu interakce (transition relevance place) se dosavadní mluvčí odmlčí a umožní tak jinému účastníku, aby se ujal slova a pronesl svou repliku; oba participanti, kteří se takto střídají v řeči, při tom často užívají specifických, v různých kulturách konvencionalizovaných gest, která tak fungují jako signály přechodu mezi replikami, ukončení nebo zahájení repliky (turn-transitory, turn-entry, turn-exit devices), jako techniky zabraňující přesahům replik. Někdy dokonce takové gesto signalizuje nejen to, že gestikulující účastník uplatňuje nárok na pronesení své repliky, ale současně anticipuje charakter zamýšlené repliky (účastník se např. chystá vypravovat příběh).

Autorem posledního příspěvku ve 2. oddílu sborníku je francouzský badatel M. de Fornel. Také on se zabývá jednak vzájemnou kontextualizací gest a verbálních komponentů interakce, jednak organizací gest v sekvencích. Některá gesta mají v interakci primární význam, značnou autonomii, přímou komunikativní hodnotu; jiná jsou vázána svou pozicí v určité sekvenci; další mají pouze sekundární význam, představují zdvojení výrazu jazykového. Ve speciálních případech gesto jako CC kontextualizuje verbální vyjádření směrem k ironické interpretaci. Při analýze videonahrávek se pak autor soustřeďuje na simultánní, paralelní gesta signalizující spolupráci partnerů v interakci, a zejména na sekvence dvou po sobě následujících ikonických gest různých účastníků, kde jedno gesto napodobuje, imituje druhé (return gesture) a navozuje kontext přijetí a porozumění.

Třetí část sborníku, věnovanou prozodickým prostředkům v úloze CC, otvírá stať J. Cookové-Gumperzové. Pozornost autorky upoutaly způsoby kontextualizace narace, živého vyprávění; jde o náročnou komunikační akci, pro jejíž organizaci, plynulost, koherenci mají velký význam prostředky jako intonace, rytmus, zabarvení hlasu, které se mj. podílejí na členění vyprávění do jednotlivých fází (podle známých schémat – srov. Labov – Waletzky, 1967). Naraci je věnována i následující studie K. Müllera. Podle autora je vyprávění v interakci vlastně vždy performancí, dramatickým výkonem, obsahuje četné scénické aspekty, prvky divadelního představení; v „citovaných dialozích“ se významně uplatňují CC jako intonace, tempo, rytmus, hlasitost (a další hlasové kvality) a jejich proměny, kontrastivní změny těchto hodnot, které pomáhají odlišit kontexty jednotlivých postav, protagonistů vyprávění. Uplatňují se tu i např. kontrasty krátkých, živě intonovaných, výrazně akcentovaných syntaktických jednotek na pozadí jednotek dlouhých, [55]intonačně bezvýrazných. V komentáři k Müllerově stati souhlasí S. Günthnerová s tím, že uvedené CC v mluveném vyprávění, kde často chybí uvozovací věty, pomáhají odlišit při interpretaci řeč narátora a „reported speech“; upozorňuje však na to, že u „reported speech“, u dialogů mezi protagonisty vyprávěného příběhu nejde o „citace“, reprodukce autentických dialogů, ale vždy dochází k jejich transformaci, vznikají dialogy stylizované, konstruované.

Fonologií konverzace se dlouhodobě zabývá M. Seltingová, jejímž výzkumným cílem je vytvořit metodiku popisu intonace, kterou bude možno integrovat do metodologie konverzační analýzy. V tomto sborníku se pochopitelně zaměřuje na využití intonace jako kontextualizačního prostředku; a také pozornost této autorky přitáhla kontextualizace vyprávění příběhu v konverzaci (intonační CC se zde výrazně uplatňují jak při interní strukturaci příběhu, tak při jeho vyčleňování z konverzačního okolí). Autorka nehledá obecné, abstraktní významy intonačních schémat, ale snaží se o přesnou deskripci jejich využití v konkrétních konverzačních sekvencích, o vystižení jejich podílu na kohezi interakce, na konstrukci struktur opakovacích, kontrastivních, variačních aj. J. Schwitalla ve svém komentáři ke stati Seltingové mluví dokonce o konvencionalizovaných prozodických vzorcích takových konverzačních struktur; a rovněž on zdůrazňuje podíl intonačních kontur a dalších prozodických prostředků na rozlišení strukturních částí narace.

Podobně jako M. Seltingová se také J. Local soustavně věnuje fonetice a fonologii konverzace, dialogické komunikace. V této stati analyzuje anglický fonetik některé speciální případy uplatnění intonace v mechanismu turn-taking, při střídání replik různých mluvčích, při snaze udržet si slovo (tj. dostat se přes „transition relevance place“ pomocí kontinuální intonace a rychlého tempa řeči) i při snaze dostat se ke slovu, přerušit repliku partnera. Rozlišuje prozodické charakteristiky momentů, kdy mluvčího přeruší partner, a momentů, kdy se mluvčí přeruší sám a vsune do své repliky opravu, komentář apod. (při realizaci takové parenteze obvykle zrychluje tempo řeči, snižuje hlasitost i výšku atd.); a dále rozlišuje případy, kdy se mluvčí po přerušení – ať už byl přerušen partnerem, nebo se přerušil sám – snaží navázat na svou započatou repliku, a opakuje proto prozodické prostředky užívané před přerušením (continuing), a případy, kdy mluvčí po přerušení nechce takto plynule navázat, ale volí raději nový začátek (restarting), vyznačený výraznými prozodickými charakteristikami (obvykle vyšší hlasitost, vysoké nasazení, změna intonačního schématu, tempa, rytmu).

Do značné míry podobnou problematikou jako J. Local se zabývá i E. Couperová-Kuhlenová; jejím výzkumným tématem je rytmus konverzace a jeho proměny, a v této stati se rovněž zaměřila na kontextualizaci oprav (interactive repair). Odlišné prozodické, zejména rytmické charakteristiky různých typů oprav a reformulací autorka spojuje s příčinami, jimiž byly tyto reformulace vyvolány. Pokud byla potřeba opakování určitého výrazu způsobena přeslechnutím partnera, jde o situaci, která neohrožuje prestiž žádného z účastníků; výraz je většinou opakován pomalu, hlasitě, zřetelně, a je rytmicky integrován do interakce. Naproti tomu v případě, že k nutnosti opravy, reformulace vede neporozumění partnera, jde o situaci, která potenciálně ohrožuje prestiž některého z účastníků (buď toho, kdo špatně formuloval, nebo toho, kdo nebyl schopen interpretovat; srov. face-threatening u E. Goffmana, 1969); situace se může vyvinout v „incident“, ztrácí se plynulý rytmus konverzace, [56]před opravou i po ní mohou nastat trapné pauzy apod. Pokud se však účastníci taktně snaží potenciální nedorozumění odstranit, zabránit hrozícímu „incidentu“, dochází i zde k rytmické integraci opravy do okolní sekvence (jde o jakousi prozodickou kamufláž).

Kolegyni E. Couperové-Kuhlenové, S. Uhmannové, připadl v kostnickém projektu úkol sledovat tempo řeči a jeho proměny ve funkci CC. Badatelka musela nejprve rozhodnout o způsobu měření tempa řeči (nezaznamenávat pouze počet slabik, ale i počet akcentů za časovou jednotku). Dále rozlišila různé funkce změny tempa: může mít funkci onomatopoickou, ale např. zrychlení tempa často kontextualizuje vsuvky, komentáře nebo opravy, které mluvčí vkládá do vlastní repliky, nebo určité shrnutí, jež má repliku zakončit (turn-exit device). Spolu s jinými prozodickými prostředky (hlasitost aj.) se tedy rychlost řeči podílí na odstupňování relevance sdělovaných informací; vysoce relevantní, příjemci pravděpodobně dosud neznámé informace jsou sdělovány pomalu, s větším množstvím výrazných akcentů.

Autorem poslední stati sborníku je F. Erickson, jehož výsledky ve výzkumu účasti neverbálních prostředků na konverzaci se setkaly s velkým ohlasem (srov. např. Erickson – Shultz, 1982). Erickson usiluje o integraci popisu jednotlivých rovin interakce (včetně „roviny“ mimojazykových prostředků) a o komplexní postižení „temporální ekologie“ celé sociální akce. Při analýze videonahrávky rodinné večeře např. sleduje propojenou organizaci hovoru a jídla, koordinaci verbálního a kinetického rytmu. Podle autora jsou všechny aktivity, tj. jak verbální repliky, tak pohyby rukou, paží, hlavy při jídle, při obsluze u stolu atd., organizovány týmiž rytmickými vzorci (např. dotyky talíře jsou synchronizovány s přízvučnými slabikami replik); toto integrované „timing“ se podílí na koordinaci různých činností a na plynulém průběhu celé interakce.

Všichni autoři analytických statí ve sborníku tedy předvedli detailní a názorné rozbory mluvených dialogů; chceme tu upozornit aspoň na některé zajímavé komunikační situace, které si pro svůj výzkum zvolili. O Ericksonově analýze vztahu řeči, jídla, podávání mísy kolem stolu atd. při rodinné večeři jsme se už zmínili. J. Streeck a U. Hartgeová sledovali specifická kontextualizační gesta v exotickém prostředí – v rozhovoru domorodých žen, obyvatelek jedné z osad na Filipínách. K. Müller interpretoval dialog několika mladých žen, z nichž jedna sugestivně vypráví svým přítelkyním příběh o svém řidičském nezdaru a s využitím příslušných prozodických prostředků umožňuje posluchačkám rozlišit vlastní naraci a řeč jednotlivých postav, které vlastně „hraje“ (tj. sebe samu, manžela, cizího řidiče). J. Cookovou-Gumperzovou právem zaujal velice zajímavý typ komunikace: podrobně analyzovala hru dvou malých děvčátek s panenkami na maminky. Prozodické CC zde výrazně rozlišují a) kontexty, kde dívenky hrají role matek a kde vždy jedna „matka“ mluví aa) k druhé matce, bb) k dítěti; b) kontexty, kde účastnice vypadávají ze svých rolí a přecházejí k reálné, nestylizované interakci; c) narativní metakontexty, kde vyprávění účastnic dotváří celou akci, doplňuje ji o další (fiktivní) události současné, minulé i budoucí. Celá interakce je přitom opřena o rituál komunikace matka – dítě, využívá příslušných formulí apod.; autorka ukazuje, jak už v tomto raném věku (3 a půl roku) jsou děti schopny založit své komunikační strategie na příslušné sociální zkušenosti a i komunikativně, jazykově se ztotožnit s rolí dospělé ženy a matky. (Studie tedy směřuje i ke specifice ženského vyjadřování, [57]do oblasti „gender studies“.) A stejně vděčný materiál, dětskou komunikaci, interpretoval i P. Auer; videonahrávka dialogu dětí vyprávějících si vtipy mu poskytla možnost podrobně analyzovat fungování mechanismu turn-taking (snahu účastníků upozornit na sebe, dostat se ke slovu, ev. si slovo udržet; vznikající konfliktní momenty a roli pohledů, gest, pohybů v celé této interakci).

Gumperzova teorie kontextualizace tedy v této publikaci prokázala svou nosnost a podnětnost. Navázala na řadu jiných teorií zaměřených na fenomén kontextu, a proto v některých svých složkách nepůsobí zvlášť efektně nebo překvapivě; navíc se pochopitelně ani jí nepodařilo vyřešit všechny problémy spojené s pojmem kontext a s jeho využitím v lingvistice. V tomto sborníku však inspirovala řadu autorských osobností (badatelů německých, francouzských, anglických i amerických) k velmi přínosným interpretacím pestrého a zajímavého materiálu. Autoři pracují převážně s videonahrávkami a předkládají jejich důmyslné transkripty, zaznamenávají i gesta, pohledy, pohyby; Ericksonův transkript má podobu hudební notace, často se pracuje i s obrázky, situačními náčrty. Výzkumy zaměřené na tempo a rytmus řeči jsou podloženy přesným, technicky náročným měřením. Díky krásné grafické úpravě sborníku vyniká prezentace tohoto bohatého aparátu místy i estetickou působivostí. V neposlední řadě pak čtenář ocení rozsáhlé bibliografické soupisy, které jsou připojeny k většině statí; poskytují možnost velmi dobré orientace v literatuře nejen k problematice kontextu, ale i k dalším speciálním tématům, jako je např. výzkum neverbální komunikace.

 

LITERATURA

 

Cook-Gumperz, J. – Gumperz, J.: Context in Children’s Speech. Papers on Language and Context, Working Paper No 46. Language Behavior Research Laboratory, Berkeley 1976.

Erickson, F. – Shultz, J.: The Counselor as Gatekeeper: Social Interaction in Interviews. Academic Press, New York 1982.

Goffman, E.: On face work. In: Where the Action Is. Penguin, London 1969, s. 3–36.

Gumperz, J.: Discourse Strategies. Cambridge University Press, Cambridge 1982.

Hoffmannová, J. – Müllerová, O.: Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu. SaS, 53, 1992, s. 111–122.

Labov, W. – Waletzky, J.: Narrative analysis: oral versions of personal experience. In: J. Helm (ed.), Essays on the Verbal and Visual Arts. Seattle – London 1967, s. 12–44.

Nebeská, I.: Relevance jako hlavní princip komunikace. SaS, 52, 1991a, s. 74–76.

Nebeská, I.: Může být relevance postačujícím principem komunikace? SaS, 52, 1991b, s. 104–108.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 51-57

Předchozí Josef Vachek: Několik poznámek k problematice psané a mluvené normy jazyka

Následující Světla Čmejrková: Jazyk vědy a paměť vědy