Jazyk vědy a paměť vědy

Světla Čmejrková

[Rozhledy]

(pdf)

Language of science and memory of science

 

Newtonovi spadlo na hlavu jablko, a tak byl objeven zákon zemské přitažlivosti. Ten platí dodnes, a kdybychom na něj chtěli zapomenout, připomene se nám. Díky historce o jeho objevu si dokonce pamatujeme, kdo jej formuloval. Každému vědci ale jablko na hlavu nespadne …

 

Jazyku vědy se dnes věnuje v lingvistice možná tolik pozornosti, co jazyku umění. Otázka jazyka umění v protikladu k jazyku neuměleckému měla pro lingvistiku, zvláště strukturní, hodnotu předělu, před nímž se rozestupuje tok jazyka na proud krásný, „estetický“, a proud „neestetický“, užitkový. O tento předěl se štěpí jazykové funkce, záměry, intence, smysly. Jazyk umění má v protikladu k jazyku neuměleckému vždy něco navíc: další vrstvu, zprostředkující vztah jazyka ke skutečnosti, další rozměr, v němž je jazyk autorem míněn, další rámec, skrze který je recipientem vnímán.

Z hlediska těchto parametrů vyznačujících jazyk umění je jazyk vědy charakterizován negativně: vrstva zprostředkujících významů zamlžující přímočarý vztah textů ke skutečnosti je u vědeckého textu na závadu, autorská intence má být v textu jednoznačně formulována, o cloně fiktivnosti nebo jiném zneurčiťujícím rámci, v němž má být sdělení recipientem vnímáno, nemůže být řeči. Zkrátka: přesnost, jasnost, srozumitelnost.

Že by jazyk vědy nepředstavoval žádný pozoruhodný lingvistický problém? Že by se vědecky komunikovalo díky zmíněným parametrům jazyka vědy hladce, a to i z jedné vědecké disciplíny do druhé a ze století do století?

Jazyk vědy k sobě poutá stále větší pozornost, intenzivně se rozvíjí obor věnující se teorii vědy, tedy jakási vědologie (máme-li vytvořit termín odpovídající termínu uměnověda), a své samozřejmě chtějí říci k jazyku vědy i lingvisté. Nedá se říci, že by si lingvisté jazyka vědy dříve nevšímali, popisovali jej z mnoha hledisek: terminologického a šířeji lexikálního, syntaktického, sémantického. K těmto zájmům postupně přibývaly zájmy další, textové, komunikační, interakční: pozornost se soustředila k rozdílům mezi formulací vědeckého textu psaného a vědeckého projevu mluveného, k rozdílu jednotlivých vědeckých žánrů – monologických i dialogických, a konečně k tomu, jak psát vědu, aby se autor stal maximálně sdělný a přesvědčivý. Při posledně jmenovaném zaměření teorie vědeckého jazyka přestala být pouhým popisem jazykových struktur vědeckého textu a vyústila, zejména v prostředí anglosaském (v podobě tzv. academic writing), v soubor praktických návodů, jak se při vědecké komunikaci chovat a jakým směrem vědecký diskurz kultivovat.

V současné době jsme svědky toho, že se vědecká komunikace začíná stále intenzivněji zkoumat z dalšího aspektu: mezijazykového a mezikulturního. Otázce, jak psát vědu, aby byl vědecký text „průchodný“ bariérami jazykových a myšlenkových kultur, se věnuje řada prací z oblasti tzv. writing across languages and cultures, academic writing, a konečně – writing academic English.

„Průchodnost“ vědy bariérami jazyků a kultur představuje aspekt, v němž současná lingvistika dospívá k pozoruhodným objevům, srovnatelným s těmi, jež v do[59]bě svého největšího rozkvětu zaznamenala teorie překladu v oblasti textů uměleckých. Představa, že zatímco umělecký text není beze zbytku přesaditelný do jiného jazykového a kulturního prostředí, vědecký text v tomto ohledu nemá problémy, se rozplývá. I vědecký text je významově zakotven v prostředí jazykovém a kulturním.

Vedle „průchodnosti“ prostorové konečně existuje i jiný aspekt, v němž může být jazyk vědy zkoumán, a sice aspekt časový. Co ze století do století přetrvává, co z minulých vědeckých pramenů stojí za to brát v úvahu, co je lépe zapomínat a znovu objevovat, jakou hodnotu má vlastně pro vědu paměť?

Tyto a další otázky se staly tématem kolokvia německých lingvistů, filozofů a teoretiků vědy nazvaného „Das Gedächtnis der Wissenschaften“ (Berlin, Akademie der Wissenschaften, 4. prosince 1992). O zaměření sympozia mohlo leccos napovídat to, že kolokvium uspořádal prof. Harald Weinrich, který svou celoživotní vědeckou činností usiloval o propojení námětů lingvistických a filozofických. O tom vypovídají Weinrichovy práce Tempus: besprochene und erzählte Welt (Stuttgart 1964), Linguistik der Lüge (Darmstadt 1968) aj.

Weinrichův zájem o čas v jazyce a filozofii, jeho lingvistické rozlišení dvou lidských aktivit v přístupu ke světu, aktivity pojednávací (Besprechung) a vyprávěcí (Erzählung), které koresponduje s Husserlovým fenomenologickým pojetím času rozlišujícím mezi podržením časových jevů v lidském vědomí (tzv. retence) a jejich oživením (tzv. sekundární vzpomínka) vlastně otázku paměti lidského vědomí bezprostředně anticipuje. Téma paměti vědy samo sebou propojení jazykovědného a filozofického pohledu předpokládá. Weinrich se svým přístupem snaží reagovat na otázku, již sám provokativně formuluje, proč filozofie nebere zjištění o lidské řeči vážně a proč se lingvistika nesnaží dotáhnout své poznání jazyka do roviny filozofické. Jeho popis jazyka si tyto cíle klade.

Zdá se, že vrcholné umělecké dílo znějící bezpočtem smyslů a probouzející lidskou představivost je s to ostře rozčísnout tok jazyka na dva proudy, z nichž v jednom se v čisté podobě manifestují rysy umění. Vrcholné vědecké sympozium je s to podnítit uvažování o hodnotách vědění v jeho protikladu k hodnotám nevědění.

Výzkum ve skupině „Wissenschaftsprache“ vedl spolu s H. Weinrichem (Mnichov) prof. Lepenies (Berlín) a prof. Geroková (Freiburg) a výzkumu se účastnili např. K. Ehlich, G. Helbig aj. Nazvala-li vědecká skupina, která se několik let zabývala analýzou jazyka vědy, své závěrečné sympozium „Paměť vědy“, nechtěla sdělit jen poznatky o technologii psaní vědecké práce, o tom, jak utvořit vědecké pojednání, aby bylo v daný moment pragmaticky zdárné. Formulovala otázku, v jaké podobě se věda zapisuje do lidského vědomí a jeho dějin.

Vědecké kolokvium probíralo tento námět ve třech okruzích, nazvaných Paměť ve vědeckých disciplínách, Dějiny věd a paměť věd, a konečně Paměť – vědecká ctnost.

O jakých otázkách se diskutovalo?

Odlišují se různé vědy nebo skupiny věd hloubkou vědecké paměti? Vytvářejí přírodní vědy zapomínací kulturu a humanitní vědy paměťovou kulturu? Jaký je význam vzpomínání a zapomínání pro vývoj jednotlivých disciplín? Jakou úlohu mají didaktické textové druhy jako učebnice a čítanka a jakou úlohu má terminologický slovník? Je terminologická soustava disciplín paměťovou zásobárnou vědy? Jakou mnemotechnickou hodnotu má tvoření vědeckých legend jako např. té [60]o Newtonovi? Jakou mnemotechnickou hodnotu pro paměť mají vlastní jména vědců? Jaké hodnoty pro paměť vědy nabývá intertextualita v podobě citací vědeckých pojednání?

Je paměť věd totéž co dějiny věd? Lze je od sebe oddělit? Oč jde při změně vědeckého paradigmatu? Jakou úlohu tu má vytlačení předchozí tradice z kolektivní paměti disciplíny a rozpomenutí se na jinou? Je při zavádění nového paradigmatu důležitý rétorický odkaz na „některé předchůdce“? Je výklad „stavu bádání“, který nemá v jiných než vědeckých žánrech obdobu, paměťovým textovým druhem? Jde o něco více než historickou shodu, že umění paměti mizí z vysokoškolské i školní didaktiky přibližně ve stejnou dobu, kdy se v průběhu 17. stol. začínají prosazovat experimentální přírodní vědy a ztělesňovat představu moderních progresivních věd?

Je některá rétorika jazyka vědy zvláště nakloněná paměti? Jakou funkci má předběžná a průběžná strukturace informace prováděná v paratextu, jakým je např. obsah, abstrakt, teze, titulky, mezititulky apod.? Jakou výhodu má vědec, má-li dobrou paměť? Hrají vzpomínkové textové druhy, jako jsou „festschrifty“, chvalozpěvy, holdy, nekrology a jiné příklady laudatio memoriae, nějakou větší úlohu ve vědecké komunikaci než úlohu sociální? Patří k vědeckým ctnostem vedle záměrného připomínání při dnešní informační záplavě také žádoucí zapomínání?

Rychlou odpověď, k níž nás nabádá rychlá doba, jako by Weinrichovo kolokvium chtělo oddálit. Nedoporučovalo, ale v atmosféře životního stylu založeného na zdůraznění ekonomického aspektu času, preferujícího změnu a absenci paměti, už působil výmluvně sám výběr tématu sympozia.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 58-60

Předchozí Jana Hoffmannová: Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků

Následující Jasňa Šlédrová: Iva Nebeská: Úvod do psycholingvistiky