Několik poznámek k problematice psané a mluvené normy jazyka

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

Some notes on the problems of written and spoken norms of language

Nedávno vyšly v Slově a slovesnosti dvě zajímavé stati zabývající se vzájemným vztahem promluv mluvených a psaných a s ním souvisícím vzájemným vztahem norem mluvené a psané, jimiž jsou takové promluvy realizovány. Rád bych k těmto statím připojil několik kritických poznámek.

Prvou z těchto statí napsal J. Čadil: „Psaný jazyk, grafémy, psané texty“ (SaS, 54, 1993, s. 9–17). Autor v ní správně rozpoznává specifickou funkci psaných promluv, ale nesouhlasí s mým klasifikováním promluv psaných a mluvených, jejichž vzájemný vztah třeba hodnotit termíny příznakovosti proti bezpříznakovosti. Doporučuje sám rozlišovat jak pro texty psané, tak mluvené (v mé terminologii, pro oba druhy promluv) dvě roviny, resp. dvě jejich složky. Prvou z nich označuje jako neutrální složku textu (NST); ta obsahuje ty jazykové prostředky, které lze obvyklým způsobem převést z textu mluveného do odpovídajícího textu psaného nebo naopak z textu psaného do mluveného. Druhou rovinu textu autorovi představuje naopak to, co se do korespondujícího média převést nedá, je to však v něm možno vyjádřit verbalizací pomocí těch prostředků, jež jsou pro dané sdělení v tomto médiu k dispozici; tyto prostředky pak autor označuje jako příznakovou složku textu (PST).

Jak je zřejmé, autor správně rozpoznal, že v oblasti promluv existuje vztah příznakovosti proti bezpříznakovosti; nelze však souhlasit s tím, jak každou z těchto dvou alternativ v dané oblasti lokalizuje. Je proto třeba i nadále rozlišovat bezpříznakovost proti příznakovosti promluv na základě funkčním: jeho uplatnění bezpečně ukazuje, že promluva mluvená, reagující na mimojazykovou skutečnost bezprostředně, bez specifikace vyššího cíle, jemuž dané sdělení má sloužit, má povahu sdělení bezpříznakového, zatímco promluvu psanou, sloužící – aspoň potenciálně – účelu funkčně specifikovanému, zpravidla kulturnímu nebo organizačnímu, je třeba hodnotit jako strukturu příznakovou.

Ještě bych se chtěl stručnou poznámkou vyjádřit k autorovu zajímavému srovnání poměru fonému a grafému v pojetí Jakobsonově a mém, jejichž rozdíl se podle něho „nemusí nutně navzájem vylučovat“; obě pojetí bystře smiřuje různým úhlem pohledu na daný problém. Jinde (v pozn. 7) cituje – zdá se, že souhlasně – můj názor, že psaná norma sice není jazykovým univerzále, ale je nepochybně jazykovým optimále (poněvadž členům jazykového společenství umožňuje nejlépe využít daných systémových možností). Zmínku zasluhuje i autorova poznámka, že mé výklady lze přijmout pro psací soustavy vycházející z latinky, ne však pro soustavy fungující mimo náš kulturní okruh (stručně se uvádí příklad korejštiny, viz pozn. 4). Avšak ani takové případy má koncepce nechce zcela přehlížet, i když se jimi podrobně nezabývá (mohu tu odkázat na svou stručnou zmínku datující se už [49]z roku 1942, viz Vachek, 1942, s. 260n.). Stejně jsem se ovšem vždy zmiňoval o problematice psaných morfémů, popř. logogramů, odvolávaje se na objevné postřehy Bolingerovy, datující se už z roku 1946 (viz Bolinger, 1946).

Zmiňme se ještě o autorově termínu „oklika“ – ta je podle něho nutná „jen při počátečních stadiích vývoje psané normy, při jejím dešifrování“, ne však „u vyspělého čtenáře nebo pisatele“. I zde je třeba drobné korektury: tato oklika mizí dříve nebo později opět z důvodů funkčních: děje se tak proto, že poměr promluvy psané ke sdělované mimojazykové skutečnosti je přímější a bezprostřednější než vztah korespondující promluvy mluvené. Rozdílnosti těchto dvou vztahů si už počátkem našeho století povšimli námi dříve citovaní badatelé, britský Henry Bradley (1904) a náš Antonín Frinta (1909); tento druhý už tehdy uvádí jako úkol pravopisu „mluvit rychle a zřetelně k očím, aby příslušná představa bez obtíží se vyvolala“ (s. 36). Je k tomu třeba jen dodat, že nejde jen o funkci pravopisu, ale vůbec o funkci psaného slova a psané promluvy vůbec. Jde tu tedy opět o zásadně funkční přístup k problematice psané normy a psaných promluv o ni se opírajících; jen takový přístup může vést k jejich řešení (a ten tu a tam námi komentovanému autorovi uniká).

Druhá ze statí, které tu chci komentovat, je sice umístěna méně výrazně než úvaha Čadilova, ale kladla si ve srovnání s ní cíle zřetelně náročnější. Je to pojednání Světly Čmejrkové „Slovo psané a mluvené“, uveřejněné v témže čísle SaS jako stať Čadilova, ovšem jen v úseku Rozhledy (SaS, 54, 1993, s. 51–58). Náročnost autorčina cíle vyplývá jak z prvého odstavce její stati, tak z jejího odstavce závěrečného, ke kterému se brzy v těchto poznámkách vrátíme.

V počátcích svého výkladu formuluje autorka svou diagnózu kulturní situace řeči a písma. Její teze zní, že v současné době vstupujeme do třetí vývojové fáze její historie. Podle autorky byl počátkem prvé fáze vynález písma v předpísemných jazykových společenstvích; počátkem druhé fáze byl prý vynález knihtisku; třetí fázi, do které nyní vstupujeme, lze prý charakterizovat nástupem nových audiovizuálních technologií. Tento nástup lze podle autorky chápat jako částečné nahrazení písma novými audiovizuálními médii (s. 51). Opírajíc se o pojednání americké badatelky Robin T. Lakoffové (1982) tvrdí autorka, že knižní gramotnost jako všeobecný kulturní ideál byla pouze přechodnou fází kulturních dějin lidstva; s tím prý souvisí „klesající prestiž psaného slova … a naopak stoupající prestiž slova mluveného s jeho spontánností a bezprostředností“, právě jako prý mu „vycházejí vstříc nová audiovizuální média, jejich možnosti a požadavky” (s. 51).

V závěru své úvahy se autorka konečně ptá, zdali lze „psaní a mluvení chápat jako konstanty lidského bytí“ a zdali má „vyvážené schéma rysů psanosti a mluvenosti, vytvořené Josefem Vachkem a vstoupivší do obecného lingvistického povědomí, svou trvalou platnost, anebo se manifestace psanosti a mluvenosti natolik změnily, že je potřebí toto schéma adaptovat“ (s. 57). Jako oporu pro svůj názor, že všeobecná písemná gramotnost byla jen přechodným kulturněsociálním ideálem, uvádí autorka již v prvých úsecích své stati názor Mary L. Prattové (1991), kterou charakterizuje jako „vynikající znalkyni Pražské školy“ (s. 51).

K autorčině tezi o klesající prestiži psaného slova v důsledku rozmachu nových elektroakustických médií je třeba říci, že se s ní v americké odborné literatuře setkáváme už od šedesátých let a že autorčina teze se i dnes jeví jako nový ohlas [50]těchto starších argumentů, které však lze stěží pokládat za obecně akceptované. Svědčí o tom mj. negativní kritika, kterou nedávno vůči argumentaci kanadského lingvisty Marshalla McLuhana (srov. McLuhan, 1962) publikoval v krátkém, ale velmi obsažném článku výborný znalec Pražské lingvistické školy a jejích názorů na tematiku psané a mluvené normy americký badatel Paul L. Garvin (1990). Jak známo, stal se tento kritik, znalec pražské koncepce, dobře známým svou antologií prací této školy již z roku 1964. On také už před téměř třemi desítiletími vyšlou monografii McLuhanovu odmítá, když její autor tvrdí, že „elektroakustická média by mohla vést takřka ke smrti psané komunikace“, poněvadž prý šíření ústních sdělení způsobí, že jejich písemné sdělování se nutně bude jevit jako zbytečné a nezajímavé (Garvin, 1964, s. 115).

Garvin pak především podrobně vypočítává rozdíly, které v McLuhanově době mezi mluveným a psaným sdělováním existovaly. U sdělení mluveného šlo o spontánnost, o vzájemné působení mluvčích, o pomíjejícnost sdělení a o jeho lokální omezenost; u sdělování psaného šlo naproti tomu o přípravu sdělovaného textu předem, dále o jeho trvanlivost, jednostrannost a možnost jeho přenášení na další místa. Garvin však postupně prokazuje, že vlastnosti, jež byly v době McLuhanově připisovány výhradně sdělení mluvenému, platí, alespoň v mnoha situacích, také o sdělování písemném, a to ovšem platí také o sdělné hodnotě písma – vždyť právě pro tuto sdělnou funkci písmo vůbec vzniklo! Přenosnost psaného sdělení přirozeně pro ně také platila, pokud bylo třeba je zachovávat.

Právě tyto schopnosti, argumentuje Garvin, přispěly k prestiži psaných sdělení. McLuhan ovšem usuzoval, že právě elektroakustická média obdařila i sdělení mluvené výhodami přenosnosti a stálosti, jež obojí bývaly předtím spojovány výhradně se sdělením psaným. Právě proto mohl soudit, že časem se písmo stane nadbytečným. K tomu však Garvin bystře argumentuje takto: I když se na lingvistické scéně objevily počítače, i ony při veškeré své vyumělkovanosti („sophistication“) dosud postrádají schopnost mluvenou promluvu rozpoznávat („have no strong speech recognition capabilities“). Než tuto schopnost nabudou, komunikace s nimi (stejně i jako vzájemná komunikace počítačů) musí se dále dít prostřednictvím písma. Rozdíl je pouze v tom, že výstup („output“), který se dříve prováděl neohrabanými („cumbersome“) metodami jako řádkovým tiskem, dnes se pohodlně promítá písemným sdělením na obrazovkách (popř. i ve faxované podobě). A tak, praví Garvin, písmo si opět obhájilo své tradiční místo na slunci (a bude je obhajovat i v dalších stadiích, jež technický vývoj může časem přinést). Lze snad tedy autorčinu otázku, je-li třeba adaptovat vyvážené schéma rysů psanosti a mluvenosti vstoupivší do obecného lingvistického povědomí, odpovědět negativně.

Závěrem ještě Garvinův odkaz na novou disertaci podanou na katedře lingvistiky newyorské univerzity (Buffalo); její pisatelkou je D. DuBartellová, jež se danou problematikou zabývá podrobněji – jde zřejmě o disertaci vzniklou pod Garvinovým vedením; bylo by třeba, aby se brzo objevila také u nás.

 

LITERATURA

 

Bolinger, D. L.: Visual Morphemes. Language, 22, 1946, s. 333–340.

Bradley, H.: The Making of English. London 1904.

Frinta, A.: Novočeská výslovnost. Praha 1909.

[51]Garvin, P. L.: A Prague School Reader on Aesthetics, Literary Structure, and Style. Washington, D. C. 1964.

Garvin, P. L.: Professor Vachek (Revisited) – Some contemporary issues in the study of speech and writing. BSE, 18, 1990, s. 113–115.

Lakoff, R. T.: Some of my favourite writers are literate. In: D. Tannen, 1982, s. 230–259.

McLuhan, M: The Gutenberg Galaxy. Toronto Univ. Press, Toronto 1962.

Pratt, M. L.: Arts of the Contact Zone. New York 1991.

Tannen, D. (ed.): Spoken and Written Language: Exploring Quality and Literacy. New Jersey 1962.

Vachek, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce o poesii. Praha 1942, s. 231–306.

 

S potěšením otiskujeme cenné poznámky prof. Vachka k problematice mluvené a psané normy jazyka. To proto, že oba příspěvky, které prof. Vachek komentoval, vyšly ze seminářů pořádaných v Ústavu pro jazyk český a otevírajících diskusi předjímající téma mezinárodní konference Writing vs. Speaking: Language, Text, Discourse, Communication. Konference se konala v Praze v říjnu 1992 a kromě domácích badatelů se jí účastnila řada zahraničních vědců, mj. i ti, o jejichž koncepci se prof. Vachek zmiňuje nejobšírněji, Paul Garvin (s příspěvkem The analysis of spoken and written data in the light of language data processing) a Deborah Du Bartellová (s příspěvkem Language and technological media). Tyto a další příspěvky vyjdou tiskem v nakladatelství Gunter Narr Verlag, Tübingen. Slovo a slovesnost otisklo některé referáty českých lingvistů v 3. čísle 1993, a to v cizojazyčné verzi, v níž byly předneseny. (Souhrnná zpráva o konferenci vyšla v ČMF, 75, 1993, s. 58–61.)

Pořadatel konference, Ústav pro jazyk český AV ČR, zvolil pro konferenci téma typicky „pražské“, a právě světoznámé práce Vachkovy měly být, a také byly tím východiskem, od něhož se jednání konference odvíjelo. Chybělo jen velmi málo a prof. Vachek se s námi účastil celého jednání. I když z důvodů zdravotních mohl pak sledovat konferenci jen zpovzdálí, byl přítomen nejen textem svého zahajovacího projevu, ale svými myšlenkami vlastně po celou dobu. Jsme rádi, že prof. Vachek téma psanosti a mluvenosti promýšlí v současném lingvistickém i obecně sémiotickém kontextu evropském i mimoevropském.

Redakce

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 48-51

Předchozí Petr Sgall: Spisovnost a kultura vyjadřování

Následující Jana Hoffmannová: Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků