Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Spisovnost a kultura vyjadřování

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Literary expressions and a cultural level of communication

1. Jak je známo, na základě podrobného výzkumu zjistili už Havránek (1934, 1936, 1951, 1955) a Vey (1946), že se už před staletími ze středočeského interdialektu vyvinul jazykový útvar zvaný obecná čeština (dále OČ), který se stal základním útvarem běžného hovoru pro většinu mluvčích češtiny. Tento útvar byl po r. 1945 dále zkoumán na základě analýzy komunikačních situací různého druhu, jejíž materiálovou bází jsou zachycené promluvy o celkové délce asi dvě stě tisíc slov. Jednotlivé kroky tohoto výzkumu byly provedeny a charakterizovány především Kučerou (1955; 1958), Kravčišinovou (Králíkovou) a Bednářovou (1968), Brabcovou (1973), Dejmkem (1976, 1981, 1987) a Hammerovou (1986). Jejich shrnutí z různých úhlů pohledu jsou obsažena u Hronka (1972), Běliče (1978) a Townsenda (1990); rozbor z hlediska sociolingvistiky podali Sgall, Hronek, Stich a Horecký (1992).

Od spisovné češtiny (dále SČ) se OČ liší v mnoha jevech tvaroslovných, hláskoslovných, lexikálních a z určitého hlediska i syntaktických. Rozvrstvení češtiny jako národního jazyka je proto dost podstatně jiné než stratifikace většiny slovanských jazyků, ale i němčiny a jazyků dalších. V běžném hovoru se totiž často, zejména na území Čech, užívá nespisovných prvků, které nejsou pociťovány jako úzce lokálně omezené. To zároveň znamená, že mnozí mluvčí češtiny mají slabší motivaci pro užívání čistě spisovných tvarů, než mají mluvčí většiny jazyků sousedních.

Dlouholetý materiálový výzkum, který, jak jsme připomněli, tuto povahu rozvrstvení češtiny potvrdil, probíhal však jen zčásti na základních bohemistických pracovištích, byl příliš často přerušován a ani dnes není veden tak, aby celou situaci postihl plně systematicky. Uznává se proto, že další studium obecné češtiny a řečové praxe (včetně kolísání, střídání tvarů SČ a OČ) zůstává i nadále velkým dluhem naší bohemistiky.

Poměrně slabé postavení SČ v běžném hovoru, které je jen druhou stránkou této mince,[1] má své důsledky i pro typické či většinové postoje lingvistů k problematice jazykové kultury. Obavy ze „síly“ OČ, z její „tendence k celonárodní platnosti“, popř., při ještě vyhraněnějších personifikačních metaforách, z její „expanzivní“ povahy vedou ke snahám, které můžeme nazvat obranářskými. Takto zaměřenými „ochránci“ SČ (v našem století už víc proti „ohrožení“ ze strany OČ než ze strany němčiny) byli brusiči a puristé. Rezidua a recidivy jejich postojů a postupů můžeme ovšem tu a tam v naší bohemistice školské i vědecké vidět taky dnes. Nevhodnost [35]takových postojů a postupů záleží jednak v tom, že se jimi omezují možnosti výběru jazykových prostředků, které namnoze vyhovují potřebám běžného dorozumívání, jednak i v tom, že se jimi široká praxe jazykové a řečové kultury vzdaluje od cílů hlubších, od vlastní kultury vyjadřování, a soustřeďuje se víc na záležitosti povrchu, na ploché chápání spisovnosti/nespisovnosti blízké staršímu pohledu na jazykovou (především tvaroslovnou) „správnost/nesprávnost“.

 

1.1. K prvnímu z těchto dvou pro úroveň a důsažnost bohemistické práce zcela zásadních bodů dodejme, že jsou už léta známa určitá slabá místa v normě SČ, jejichž řešení „ochránci“ spíš zabraňují než napomáhají. Nejde tu jen o havránkovsky chápaný požadavek, aby kodifikace SČ odrážela její normu, ale o to, že za dnešní situace jsou v normě SČ místa, ve kterých chybí slohově neutrální prostředek. Jde tu především o místa, na která před 13 lety upozornil A. Stich,[2] jako instrumentál pl., 1. os. pl. kondicionálu aj., kde má SČ k dispozici jen prostředek knižní, tzn. kde je pro běžný hovor typický prostředek nespisovný (nebo nezcela spisovný, tzn. standardní pro běžný hovor, ale nemající uznávané postavení v normě SČ).[3]

Stručně řečeno, jde o místa, ve kterých spisovnost projevu vyžaduje užívání prvků knižních jako jedině možných. Jistě měl pravdu J. Bělič (1961, 1977), když požadoval, abychom SČ co nejvíc zbavovali prvků „nemluvných“. Neuvědomil si však, že přítomnost (i četnost a závažnost) takových slabých míst normy SČ právě znamená nereálnost představy o existenci hovorové češtiny jako úplné vrstvy v rámci SČ.[4] Dnes už není situace výrazně zhoršována tím, že by bohemistika nemluvné tvary vymáhala jako jedině správné i tam, kde spisovný úzus má běžně i tvary jiné, ale do běžné praxe toto poměrně nové stanovisko ještě dost široce neproniklo; podle určitých náznaků se zdá, že ve školské i redakční praxi se i tvary jako beze mě, bez něj nesetkávají vždy s takovým pochopením jako třeba v akademické Mluvnici češtiny. Chceme-li vznik úplné hovorové češtiny (bez mezer) v SČ podporovat a napomáhat tím k potřebnému stylovému obohacení SČ, nezbývá, než dál v tomto směru působit důsledněji než dosud a vysvětlovat, že tu nejde o jakési ohrožení, ale právě naopak o podstatné posílení SČ.

 

1.2. Přinejmenším stejně závažný pro účinnost bohemistické práce a pro účelnost jejího zaměření je druhý z výše uvedených bodů, totiž úkol v rámci jazykové a řečové kultury přispívat ke zvýšení kultury vyjadřování, chápané nikoli z hlediska povrchové „správnosti“ nebo spisovnosti, ale z hlediska vyšší kultury sdělovací a myšlenkové. Jak upozornil P. Novák (1962, s. 268), je třeba počítat i s eventualitou, „že zaměření na tzv. jazykovou správnost může bránit rozvoji a šíření důležitější kultury sdělovací a myšlenkové, že od ní odvádí mluvčího i posluchače“; upozornil, že vyjasnění této otázky má zásadní důležitost, a navrhl „konstituovat [36]u nás spoluprací příslušných odborníků zvláštní prakticky zaměřenou disciplínu“ (l.c.). Ačkoli lze najít řadu jednotlivých příspěvků podobně zaměřených, zůstává skutečností, že k soustavnému zpracování tohoto okruhu otázek dosud nedošlo. Spíš se zdá, že i dnes nezřídka brání přehnaná snaha o spisovnost plnému využití stylistické rozmanitosti češtiny, spojuje se s necitlivostí vůči odstínům slohu a je jedním z faktorů vedoucích k topornému, nepřirozenému vyjadřování nejen v textech úředních, ale i v publicistice a jinde.

Dnes je v lingvistice na pořadu přechod od pouhého zkoumání jazykového systému k obohacení a rozšíření našeho oboru, pro který se do středu pozornosti dostává i pohled na jazyk jakožto prostředek sdělování, na jeho interaktivní a procesuální povahu. Je tím naléhavější, abychom i svou mateřštinu zkoumali nejen jako abstraktní systém znaků, ale právě také jako systém zakotvený v komunikaci, v různých druzích řečových situací. Třídění těchto situací je třeba vidět právě i z hlediska požadavků kultury vyjadřování.

Uveďme jen pro ilustraci této bohaté i mnohostranné problematiky několik bodů, které by k takto hlouběji chápané péči o úroveň sdělování mohly patřit.

V oblasti vyjadřování odborného by mezi postuláty vyjadřovací kultury byl požadavek věcné argumentace, k němuž by patřilo potlačování paušálních generalizací, poukazů ’ad hominem’, obecných dogmatických nebo frázovitých aj. tezí (které samy o sobě skutečnými argumenty nejsou). Zato by bylo třeba vyžadovat např., aby bylo doloženo vše, co patří k předpokladům autorova tvrzení; není na místě zamlčovat předpoklad, ale uvést ho, a to i s důvody, které k jeho přijetí vedou, a s vyvrácením argumentů uváděných proti němu našimi oponenty, jejichž stanovisko je dobře uvést co nejpřesněji. Tak se vyhneme zamýšlenému nebo bezděčnému vytváření fackovacích panáků, do kterých je lákavé se strefovat, protože nehrozí odveta a z dálky to působí mužně. Zdánlivá samozřejmost takových požadavků se rozplyne, jakmile z hlediska takto chápaných nároků na vyjadřování projdeme třeba několik textů z víceméně polemické diskuse v našich humanitních oborech.

Formulujeme-li požadavky z tohoto okruhu trochu vyhraněněji technicky, půjde např. o to, aby se do presupozic určovaných danou výpovědí nevkládalo nic, co patří do vlastního tvrzení; např. větu jako Z toho, že k této změně došlo před druhou palatalizací, vyplývá, že … je vhodné v diskusi použít jen tehdy, jsme-li si jisti, že čtenář nebo posluchač s námi sdílí přesvědčení o tomto pořadí změn (popř. že jsme pro to už přinesli dost argumentů).

Ještě větším prohřeškem je existenci presupozice jen vágně naznačovat nebo snad předstírat, srov. např. větu Z usnesení rady, že jde o přestupek, nevyplývá, jak vysoký má být trest. Taková věta jistě může sugerovat, že k uvedenému usnesení rady došlo, ale mluvčí si usnadnil situaci, neboť bude-li postaven před zjištění, že usnesení učiněno nebylo, může po pravdě říct, že mluvil jen hypoteticky. Z jeho věty skutečně nevyplývá, že k usnesení došlo, nejde tu o presupozici v přísném slova smyslu.

Šlo by pak ovšem o nežádoucí vzbuzování dojmu, že formulace říká víc, než co je v ní ve skutečnosti obsaženo.

Jedním z nejvhodnějších východisek tu může být už úvaha K. Čapka (1935) z prvního čísla SaS; ten výstižně říká o demagogii, že „musí být … názorná a při [37]tom pokud možno nepřesná; musí jít snadno do hlavy, ale nesmí přiléhat k faktům“ (s. 8).

Připomeňme v této souvislosti i známé Griceovy postuláty a konverzační maximy jako požadavek relevance. Podobnou povahu má i Joshiho varování před tím, co při rozboru vztahu mezi otázkou a odpovědí nazývá ’stone walling’ (např. když na otázku Absolvoval někdo z vás kurs fonologie češtiny? studenti odpovědí Ano, ačkoli je zřejmé, že se čeká sdělení, kdo kurs absolvoval).

Jde tu ovšem právě o úroveň, o kulturnost (nikoli snad o ’kultivaci’, ta se týká spíš vztahu člověka k přírodě než lidí mezi sebou); dodržování uvedených a dalších principů a maxim nelze předepsat a vymáhat. V odůvodněných případech jistě nebudou vadit výjimky, jejichž přítomnost existenci pravidel, jak známo, potvrzuje. Jenže to mají být právě výjimky.

Závažné je, že i v běžném hovoru, v každodenním vyjadřování, jsou určité „společenskou normou předepsané podmínky, okolnosti, cíle“ (v. tezi b) v článku O. Hausenblase, 1993, ke kterému se ještě vrátíme). Někteří mluvčí jsou na takové podmínky citlivější, jiní méně, ale lingvista a zejména stylistik si jich nemůže nevšímat, nemají-li jeho pozorování zůstat na povrchu. Alespoň určitá část těchto podmínek a cílů souvisí s důvěrností, která bývá spojena s běžným hovorem. Nebude snad úplně zbytečné připomenout, že tu jde o odvozeninu od slova důvěra a uvést v této souvislosti myšlenku M. Joose (1961, s. 31n.), raději v českém překladu (už u nás byla opětovně připomenuta, ale mezi bohemisty dosud širší ohlas nenašla): „Připomeňme znovu, že to [tj. užití důvěrného stylu, PS] není hrubost; oslovenému se tím projevuje nejvyšší uznání možné mezi dospělými lidmi. Dospělost předpokládá určitou obezřetnost ve veřejných vztazích; ta zde chybí, a mluvčí to říká. Existuje přesné rozlišení vnitřní a vnější strany jeho kůže; dává to najevo a prokazuje oslovené poklonu tím, že připouští, že ona ho zná skrz naskrz.“

„Ušlechtilost“ hovoru (vhodnost jeho formy) tedy není obecně plně totožná s jeho spisovností.

 

1.3. Je možné připojit i třetí negativní důsledek výše (v úvodu článku) uvedených postojů a postupů do značné míry typických pro naši předstrukturní a zčásti i pozdější bohemistiku. Tyto postoje a postupy totiž – jak v době převahy brusičství, tak i v období „normalizace“ – v podstatné míře omezovaly prostor pro výzkum komunikačních situací typických pro běžný hovor a snižovaly možnosti publikovat jeho výsledky. Takový výzkum byl u nás i v poměrně liberálních šedesátých letech, i v druhé polovině let osmdesátých odsouván na okraj.[5]

 

2. V dané souvislosti jistě lze připojit několik poznámek k článku O. Hausenblase (1993), reagujícímu na některé aspekty toho, co spolu s J. Hronkem probíráme v populárně zaměřené knížce (1992).

 

2.1. Autor článku uznává užitečnost popisu OČ; připomíná, že „komunikanti (v mluvené řeči, dodal PS) jsou obecně zběhlejší v různosti českých jazykových útvarů [38]a vrstev prostředků“ (bod 10. cit. článku), a dále, že v té sféře běžného dorozumívání, „kde pro komunikační situace platí jen málo ustálených společenskou normou předepsaných podmínek, okolností, cílů … má … tzv. útvarová příslušnost jednotlivého jazykového prostředku … funkci aktualizující …, je tedy rysem pozitivním“ (teze b) v úvodu článku).[6]

Hned v následující tezi c) však O. Hausenblas požaduje (bez náznaku nějakého reálného postupu) „vyvinout takovou metodu popisu běžného dorozumívání, která nebude předem podléhat kritériím útvarovosti (tj. soubor prostředků užívaných v běžném dorozumívání nebude považován za přísně strukturovaný subsystém národního jazyka), …“

Bližší jazykový rozbor této formulace může ukázat, že jsou tu dvě možnosti.

První z nich je, že se autor dobývá do otevřených dveří; vždyť právě střídání kódů – na rozdíl např. od Běličovy „hovorové češtiny“ – takovou přísnou strukturovanost prostředků českého hovoru nepředpokládá, naopak ji na základě rozsáhlého studia materiálu zjištěného v komunikačních situacích běžného hovoru (ale i např. rozhlasových relací) přímo vyvrací. Ke zjištění různých centrálních útvarů v češtině dospěl právě výzkum výpovědí v hovorech, nešlo tu o žádné předem dané kritérium.

V průběhu tohoto dlouholetého zkoumání řečových situací byla vypracována i terminologie pro tento druh výzkumu podstatná, která např. rozlišuje na jedné straně (a) pojmy z oblasti komunikace, jako ’běžná mluva’, ’běžně mluvená čeština’ (pro soubor jevů, jejichž výskyt v daném druhu komunikačních situací byl výzkumem zjištěn) a na druhé straně (b) pojmy jako ’SČ’, ’OČ’, ’interdialekt’, ’nářečí’ ap. (pro útvary, k střídání jejichž prvků tu dochází). Takové rozlišení je nutné, nechceme-li si směšováním obojích pojmů znemožnit rozlišování mezi (a) soubory prostředků užívanými v určitých řečových situacích (takové soubory ovšem zpravidla nejsou jednolité, tím méně „přísně strukturované“) a (b) strukturovanými subsystémy, k nimž nepatří jen spisovný standard a místní nářečí, ale i útvary jiné, z nichž jeden je právě pro češtinu charakteristický.

Druhá možnost interpretace citovaných slov je, že snad tato slova vzbuzují či mají vzbudit dojem, jako by se říkalo něco víc, než formulace skutečně obsahuje (srov. výš, v odd. 1.2. o presupozicích ap., a dál odd. 2.4.).

V návaznosti na to autor článku naznačuje další větou, že teprve taková příští metoda (ve skutečnosti dnes už do široka otevřenými dveřmi každému nezaujatému adeptovi přístupná) umožňuje „vysvětlovat výskyt a užití jazykových prostředků … tak, aby bylo v budoucnu možné aplikovat získané poznatky i v praxi, např. při [39]vzniku příručky praktické stylistiky běžného dorozumívání“ (teze c) cit. článku). Nejsem si jist, zda je právě běžné dorozumívání tím druhem komunikačních situací, který takovou příručku potřebuje.[7] Přispět však k praktickému uplatnění slohových kvalit všech prostředků našeho národního jazyka v publicistických textech, v překladech i ve škole, o to jsme se spolu s J. Hronkem (1992) v naší populární knížce snažili.

 

2.2. Přeskočili jsme však Hausenblasovu tezi a), která předpokládá, (i) že v naší knize naznačujeme jakési nebývalé „zavádění obecněčeských prostředků do spisovného jazyka“, (ii) že hranice spisovnosti dnes probíhá „uvnitř jazyka mluveného“ a (iii) že změny naznačené v (i) by posouvaly hranici spisovnosti do polohy shodné s hranicí psanosti – mluvenosti. Autor článku žádný z těchto předpokladů neopírá ani o rozbor formulací kritizované knížky, ani o materiálem podloženou analýzu situace dnešní češtiny. Podívejme se na ně tedy blíže:

Ad (i): „Zavádění“ prvků OČ do SČ není záležitostí subjektivního jednorázového rozhodnutí lingvisty. Jazyk se určitým způsobem vyvíjí a jeho uživatelé některé prvky ve spisovných projevech užívají více nebo méně. Oficiální kodifikace spisovné normy tu má svůj vliv, ale ten není jediným faktorem. K požadavkům klasické Pražské školy patřilo (jak je blíže doloženo u Sgalla a kol., 1992, zejm. v odd. 2.1.), aby kodifikace SČ odrážela normu co nejpřesněji zejména v tom smyslu, aby nebyly prvky zastarávající, knižní ap. vymáhány jako jedině správné (srov. zde výš odd. 1.1.), a zároveň také, aby preskriptivní stanovisko lingvistů bylo omezeno ve prospěch postupů deskriptivních – řečeno s Mathesiem (1933), aby byla opuštěna diktátorská pozice kodifikace, která zabraňovala vytvoření vrstvy SČ vhodné pro běžný hovor. Tyto dva požadavky, i dnes zřejmě nesporné, patřily k východiskům naší knížky.

Deskriptivní postupy, spojené s otevřeným informováním mluvčích češtiny o stavu funkčního a teritoriálního rozvrstvení našeho jazyka, by mohly ovlivnit postoje, které Daneš (1988) nazval „veřejným jazykovým míněním“, a v důsledku toho působit i na stav normy. Před takovým působením otevřených informací, jak známo, chtěli vždy češtinu „chránit“ brusiči a puristé, proti kterým Pražský lingvistický kroužek v třicátých letech oprávněně tak prudce vystoupil.

Vyvozujeme-li z klasických stanovisek V. Mathesia (1932, 1933, 1934), R. Jakobsona (1932), B. Havránka (1932, 1951, 1955) a dalších závěry, které se týkají i určitého pohybu v normě SČ a v její kodifikaci, nejsme ovšem sami. O postupném rozsáhlém „zavádění“ prvků OČ (často neomezených už jen na ni) se lze přesvědčit nahlédnutím do proměňující se řady vydání Havránkovy a Jedličkovy mluvnice i Pravidel českého pravopisu stejně jako do starších a novějších velkých slovníků [40]češtiny; mnoho změn v tomto směru obsahuje Mluvnice češtiny 2 (1986), jak Sgall a kol. (1992) uvádějí (zčásti i kriticky).

O zásadách takovýchto postupů je jistě třeba dál diskutovat, ale to právě v Hausenblasově článku nenacházíme. Stále znovu je třeba vyjasňovat rozdíl mezi tím, zda se určité požadavky kladou na vyjadřování veřejné, písemné ap. nebo (také) na běžný hovor, zda se požaduje v komunikačních situacích toho či onoho druhu užívání knižních prvků, což je přece něco jiného než potřeba existence prestižní vyjadřovací formy. Takovou formu právě není vhodné předpisovat všem mluvčím pro každodenní hovor. Považujeme-li (v určitých situacích) za vhodné mluvit vyšším stylem než jiní (nebo v jiných situacích), potřebujeme právě prvky nevšední, které se nevyžadují ode všech školáků jako povinné. Vzbuzuje-li škola dojem, že se takových prvků má užívat i v běžném hovoru, směřuje koneckonců k tomu, aby ztratily svou knižnost. Tento cíl mi připadá nereálný (o tom svědčí i neúspěch letitých snah starých puristů). V žádném případě nelze příslušnost k elitě získat jen tím, že si zvykneme i ve všedním hovoru užívat „nemluvné“ tvary. V rámci jazykové kultury by právě měla být široce vysvětlována nepatřičnost a koneckonců i neúčinnost snahy tak snadno se k elitě přidružit. Jak napsal už v r. 1946 Pavel Eisner, podobně jako o francouzštině platí i o češtině, že jsou to jazyky (tj. útvary) dva a že člověk, který by mluvil spisovně (ne hovorově), „působil by dojmem člověka abnormálního, připadal by nám bláznem“ (nyní v. Eisner, 1992, s. 10).

Ad (ii): Domnívám se, že hranice spisovnosti a nespisovnosti dnes v češtině víc než ve většině sousedních jazyků probíhá nejen uvnitř jazyka mluveného (tj. v souboru ústních projevů), ale i uvnitř úzu psaného. Nejen v osobních dopisech, poznámkách ap., ale taky v tištěných projevech uměleckých a publicistických se poměrně často objevují tvary, které oficiální kodifikace (a z velké části ani jazykové veřejné mínění) za spisovné neuznává. Doložit to bylo jedním z předních cílů obou citovaných knih, na kterých jsem se podílel.[8] Připomínáme v nich, že si této specifické vlastnosti češtiny mnozí bohemisté jsou vědomi. Další diskuse o této otázce by jistě mohla být užitečná, zatím však není zřejmé, že by toto stanovisko někdo chtěl vyvracet.[9] Zdá se tedy, že předpoklad (ii) se neshoduje se skutečností.

Ad (iii): I po mnoha dalších krocích vývoje v dosavadním směru (viz (i) a z formulací jiných bohemistů zejména Jelínkovy (1979) o ústupu některých jevů z vrstvy stylově neutrální do vrstvy knižní, o postupu jevů hovorových do vrstvy neutrální a nespisovných jevů do vrstvy hovorové) zřejmě zůstane v komunikačních situacích běžného hovoru celá řada jevů s typickým střídáním kódů. Např., jak píšou Hronek a Sgall (1992, s. 111n.), lze očekávat, že v situaci podobné dnešní zůstanou ještě dlouho tvary jako velkejch, lidma, vod.

[41]Ať už se postoje bohemistů budou vyvíjet tak nebo onak, češtině zřejmě nehrozí, že by její psaná podoba byla omezena jen na prvky vyhraněně spisovné a její mluvená podoba na jejich nespisovné protějšky. Ani předpoklad (iii) tedy nemůže obstát, ba naopak: zatímco dnes je možné opozici SČ/OČ v Čechách v prototypických případech spojovat s rozdílem řeči v základě (bezprostředně) mluvené a psané (srov. zejm. Čermák, 1987), po určitém vývoji se zdá být možné, že by se situace v češtině přiblížila většině sousedních jazyků (a také situace Čech k situaci velké části Moravy) v tom, že by se v psaných projevech vyskytovalo méně tvarů potom považovaných za nespisovné, zatímco v řeči (spontánně) mluvené by ovšem i pak nespisovných jevů zůstalo dost. Postavení SČ v rozvrstvení národního jazyka by se tím výrazně zlepšilo.

To ovšem předpokládá, že bude dál pokračovat (ať už rychleji nebo pomaleji) dosavadní vývoj, naznačený tím, že byly „zavedeny“ do SČ tvary jako moct, bez třech, tisknutý aj. Dosavadní vývoj (doložený příručkami připomenutými výše, v odd. Ad (i)) včetně tohoto kroku jde však opačným směrem, než by odpovídalo předpokladům (ii) a (iii).

Hausenblasova teze a) tedy patrně nemá pevný podklad a není třeba se bát, že by vývoj vedl k nutnosti další „demokratizace“ „na úkor tříbení … funkcí intelektuálních a kulturněhistorických“ SČ. Naopak, jak jsme naznačili výš, považujeme za naléhavý úkol právě tomuto tříbení intelektuálních funkcí věnovat víc pozornosti, nedat se už od takto či podobně charakterizovaného úkolu odvádět „ochranou“ SČ před neexistujícím ohrožením.

 

2.3. V b. 5. svého článku Hausenblas mluví o „některých“ lingvistech s českým nářečním zázemím (ale jedním dechem i o ’“obecněčeském” (pražském)’ povědomí),[10] takže není povinen dokládat, že se autoři kritizované knížky opravdu citovaných poklesků dopustili. Nepatříme k expanzionistům, kteří by (pokud by mezi lingvisty vůbec existovali) snad požadovali, aby se knižní prvky „odstranily“ ze SČ, a nepřipisujeme neškolenému dorozumívání dominantní pozici. Prosíme čtenáře SaS, pokud mají o jazykovou kulturu zájem, aby si naši knížku přečetli a ověřili si, že víc než jiní usilujeme o udržení vyjadřování vzdělaného tam, kde je dnes hromadně narušováno takovými chybami jako prodejna obuví, to není pravdou, o pracech, dvěmi, oni sází (stejně jako nám v pravopisu vadí dnes tak rozšířený chybný typ lidé, mající jedno oko).[11] Tady jistě nejde o užití kritizovaného prvku ve funkci [42]aktualizující, která by podle Hausenblasovy teze b) byla „rysem pozitivním“; nejde ostatně o prvky OČ.

Dalo by se mluvit o podsouvání postojů, které nezastáváme, i v souvislosti s b. 9. komentovaného článku, kde autor s vykřičníkem upozorňuje na věc pro publikace o střídání kódů právě podstatnou, že u „běžných komunikačních situací“ … „nemusí platit přísná … norma“; ale uvědomuje-li si to, jistě pro něj nebude nemožné uplatnit to v další činnosti zaměřené na řečovou kulturu nebo osvětu. Zde i ve svém bodu 6. autor přehlíží, že „jevy parolové“ zpravidla záležejí v těch či oněch výskytech prvků languových (popř. v aspektech, kombinacích, frekvencích takových výskytů ap.). V b. 21. zase naprosto nepřesně naznačuje, jako bychom chtěli „zavést“ do „mluvené spisovné češtiny“ tvary na -ej, i míň, vejš aj., ačkoli právě v knížce upozorňujeme, ža takové tvary naprosto nestojí na téže úrovni a že otázky, jak je v jazykové kultuře pojednávat, zasluhují jemné rozlišení různých úrovní postupu, z nichž základní má být informování mluvčích o skutečném stavu úzu v bohatě členěném pásmu mezi oficiálním veřejným projevem a intimním hovorem. Dnešní teoretická lingvistika a sociolingvistika, ať už pracují s termíny „hovorový jazyk“, „standard“, nebo „střídání kódů“ aj., nepovažují hranici spisovnosti zdaleka za tak zřetelnou, jednoduchou a pro jazykovou kulturu bezprostředně podstatnou, jako lingvistika předstrukturní. Dnes už by snad nikdo z bohemistů zaměřených na kulturu jazyka a řeči neměl takové jemnější rozlišení ignorovat.

Nevýstižné jsou i formulace b. 10. Hausenblasova článku, podle nichž bychom snad prý chtěli zakládat „kodifikační reformu“ na praxi „těch méně zběhlých“. Jsou naše ukázky z Jiřího Voskovce, Jiřího Suchého a dalších součástí toho, co v autorovi článku vzbuzuje dojem „dnešní nízké kvality veřejného i poloveřejného dorozumívání“ (v. jeho b. 20.)? Nejsem toho názoru, že by znalost SČ dnes byla nižší než před padesáti nebo sedmdesáti lety, jen připomínám, že dnes stejně jako tehdy mluvčí neznají spisovné prostředky, jakými by se dal v neformálních situacích (srov. b. 19.) vyjádřit bez knižního přídechu třeba instrumentál pl. nebo 1. os. kondic. pl. a řada dalších funkcí, včetně řady funkcí emocionálních (o těch srov. b. 14; tam se ale přehlížejí takové mezery ve stylově neutrální vrstvě SČ, jako ty, na které upozornil Stich, v. výš odd. 1.1.).

Mluvčí nemohou znát, co zatím neexistuje. Jak obohatit SČ natolik, aby takové prostředky získala, o tom bychom právě chtěli diskutovat. Rozhodně nepatříme k těm, kteří by se snad domnívali, „že se nespisovné výrazy v mluvené řeči spisovné objevují jen díky jakémusi tlaku OČ a kvůli neznalosti mluvčích“ (bod 18. uvedeného článku). Intenzita střídání kódů v češtině prostě znamená, že je mnoho situací, kdy se různí mluvčí chovají různě, navzájem nesdílejí své hodnotící postoje k řečovému chování a setkávají se s obtížemi z toho plynoucími. Poměřovat stupně „kultivovanosti“ mluvčích mírou užívání spisovných prostředků by bylo příliš jednoduché už proto, že někteří mluvčí mají dobré důvody, proč se nechtějí stát objekty kultivace (srov. např. výše uvedené odkazy na P. Eisnera a na M. Joose). Jistě lze OČ označit za „kulturně nižší“, jak činí Hausenblas ve shrnutí svého článku, ale tím [43]nelze zakrýt, že existuje oblast vyjadřování, ve které OČ v Čechách dnes nemůže být adekvátně nahrazena jiným útvarem – podobně, jako jsou situace, pro které se hodí džíny, a ne smoking. Kulturnost nelze měřit jen jednorozměrnou stupnicí.

 

2.4. Právě těm, kteří o výzkum komunikačních situací běžného hovoru přes uvedené překážky usilovali, se teď paradoxně z pozice jakoby mentorské připomíná, že „nejprve je třeba důkladně popsat a pochopit komunikační (stylovou) platnost každého z jevů v celku dané komunikační situace“ (b. 6. cit. článku). Pak teprve prý lze uvažovat o tom, ’zda se tu vytvořil nějaký nový „jazykový útvar“’. Neříká se, ačkoli je to pro takový postup podstatné, kolik a jak rozsáhlých komunikačních situací je třeba důkladně popsat (včetně každého z jejich jevů!), takže se lehkověrní mohou dát přesvědčit, že mají věřit, že se v Čechách bude užívat jen spisovného jazyka a nářečí, dokud tu zbude jediný neprozkoumaný výkřik. Tak zle to jistě autor nemíní, ale jako zkušený stylista by se jistě uměl vyjádřit přesněji.

Podstatnější ovšem je opět jen mimochodem a bez argumentů vyřčený předpoklad, že OČ je „nový“ útvar, jako by bohemistům nebylo známo, že je starší než dnešní podoba SČ (srov. i Hausenblasovu formulaci o „dobách Dobrovského“, od kterých nese mluvená a psaná čeština víc rozdílů, než by rozdíl média vyžadoval, viz jeho b. 2.). Jde tu snad spíš o (bezděčně uniknuvší?) apel na sympatizující část čtenářů než o věcnou analýzu. Ta by ale v časopise založeném Pražským lingvistickým kroužkem byla víc na místě. Distancovat se od Pražské školy (jak činí Hausenblas v b. 9.) je jistě dobře možné, jsou-li pro to argumenty; obtížnost uplatnění některých jejích výsledků však argumentem není, zvlášť když jiní se už odedávna nedají těmito obtížemi odradit a ve prospěch poznání a perspektiv češtiny se snaží tak či onak se s nimi vyrovnávat. Je třeba zvažovat, co dává možnost postupu k nové etapě ve vývoji lingvistiky a co je spíš regresem k postojům předstrukturalistickým.

Bez ’vidění komunikace „rastrem“ útvarů’, odmítaného v b. 6. článku, bychom tedy měli opustit „tradiční vidění obecné češtiny“ (b. 8.) a zůstat u „útvarového chápání nářečí a spisovného jazyka“, které „je dáno historií lingvistického popisu“ (tamtéž). Jenže odborníci historie popisu češtiny znalí vědí, že je to naopak: tradicí (a důvěrou v obecnější slavistické pojmosloví, povědomím o zvláštnostech češtiny „od dob Dobrovského“ málo dotčené) je dáno přežívání mylné domněnky o tom, že i na většině území Čech žijí lokální nářečí jako pevné útvary; naproti tomu existence OČ jako útvaru bez úzkého lokálního omezení byla zjištěna na základě zevrubného (i když poměrně pozdního a pak ještě dlouhou dobu velkou částí bohemistiky macešsky odmítaného) výzkumu komunikačních situací ústního projevu.[12]

Taková pštrosí obrana našemu spisovnému jazyku neprospěje. Nejen proto, že strkání hlavy do písku nebývá obranou účinnou, ale zejména proto, že Havránkova [44]teze o OČ, ke které dospěl podrobným dialektologickým studiem a která pak byla potvrzena i monografií Běličovou, ukazuje, že se tu péče o funkční bohatství češtiny obrací nesprávným směrem. Hausenblasovy mlhavé formulace by mohly vzbuzovat dojem, že veškerá uvedená práce našich předních dialektologů vykonána nebyla, podobně jako práce našich i zahraničních badatelů zkoumajících řečové situace takových druhů jako každodenní hovor na témata všední i kulturní, rozhlasové rozhovory aj. Český lingvista zajímající se o jazykovou kulturu dnes sotva může tyto práce neznat a neměl by se vůči jejich výsledkům tvářit nechápavě.

 

3. Naší mateřštině v jejích obtížích nepomůže donkichotská honba za chimérou ušlechtilé, plně spisovné hovorové češtiny, ani tak nebo onak přioděná recidiva brusičství. Po všech diskusích, které jsem od svých studentských let o těchto otázkách mezi lingvisty zažil, jsem stále přesvědčen, že opravdu nezbývá, než si uvědomit – jak to Havránek (1935, s. 13) napsal už v prvním čísle tohoto časopisu – ‚že „spisovný jazyk není museální předmět, který má být konservován,“ a „ten, kdo uzákoňuje archaismy, zbavuje spisovný jazyk … stylistických možností“ odstiňování.

Příčiny nevýhod rozvrstvení češtiny, které Hausenblas (b. 12.) hledá v subjektivních slabostech mluvčích a ve vlivu prý nevhodného popisu útvarů, byly daleko výstižněji charakterizovány Novákem (1962). Jak ten dovozuje, jsou nevýhody dány tím, že složitost rozvrstvení vede k nejednotným postojům a může přimět mluvčí i posluchače, aby věnovali způsobu vyjadřování neúměrně mnoho pozornosti na úkor obsahu sdělení. Tyto mimořádně závažné závěry není vhodné ignorovat, chceme-li přispět ke vzniku „skutečně spisovné a přitom vpravdě konverzační hovorové češtiny“, jak po tom volá autor článku v b. 15; zbožná přání, která tam uvádí (místo instr. pl. užívat prostředků „větné skladby a frazeologie“?), jen zvýrazňují, že taková hovorová čeština zůstane chimérou, dokud si neuvědomíme, že není vhodné i do běžného všedního hovoru prosazovat výlučně tvary spisovné.

Vedle tří cest, které Hausenblas na uvedeném místě charakterizuje, existuje přece jen i čtvrtá, naznačená ve výše citovaném článku Stichem (Kraus a kol., 1981), ta, o které pojednává i naše knížka: sledovat procesy probíhající v SČ i v OČ, informovat o nich mluvčí a nebrzdit je. To ovšem předpokládá, že budeme respektovat výsledky výzkumu.

Obavy z toho, že „by byl setřen rozdíl mezi vyjadřováním všedním a „svátečním“ a jazyková situace by byla zbavena … signálu pro odlišení pečlivého dorozumívání … od dorozumívání zběžného“ (b. 15.), jsou zcela liché. Vždyť o takové setření rozdílu usilovali právě brusiči, když požadovali výhradně užívání spisovných prostředků ve všech druzích řečových situací. Vývoj, který v knížce podporujeme, naprosto neznamená, že by „zanikl útvar, který pro potřebu kulturní reprezentace vykrystalizoval“, jak se píše ve shrnutí diskutovaného článku. Znamená naopak, že by se usnadnil proces obohacování tohoto útvaru, totiž SČ, o dosud chybějící prostředky.

Není přece tak těžké obsah naší knížky pochopit; její hlavní cíl je dán snahou přispět k informovanosti mluvčích češtiny o tom, jak se v Čechách mluví, tedy o oscilaci (střídání kódů) mezi SČ a OČ, o jejich vzájemném pronikání. Ani o knižní prvky SČ není třeba mít obavy, pokud se ovšem nebojíme, že prudce ustoupí, jakmile přestanou být předpisovány pro všechny styly a řečové situace bez rozdílu. Leč nestrachujme se: vzniká přece „vrstva lidí, kteří budou potřebovat prestižní formy vyjadřování“ (v. Hausenblasův b. 19.), a ti po nich pod kulturním tlakem [45]rádi sáhnou. Nevnucujme je však do situací všedních – vždyť tak bychom specifičnost prestižní formy oslabovali. Ustoupíme-li opravdu od direktivních předpisů a černobíle charakterizované hranice spisovnosti (tj. jen terminologicky obměněné brusičské „správnosti“), nesplynou tím přece různé variety a vrstvy našeho národního jazyka.

Nesmíme se tedy spokojovat s pohledem omezeným na dvě krajnosti: knižní, „nemluvné“ tvary buď považovat za jedině správné, anebo za odsouzené k zániku. Jak jsme napsali (Sgall a kol., 1992, s. 236 a 254), jistě by z užívání nevymizely, ale zůstaly by právě jako knižní, popř. „vyšší“, slavnostní ap., tedy jako požadované specifické prostředky prestižních forem vyjadřování.

Nejde zdaleka jen o to, zda třeba tvary jako míň, popř. dýl nebo i bysme (jistě ne vejš) jednou bude možné uvítat v SČ. Nebojme se, že by vytlačily své víceméně knižní protějšky. Podobně, jako se to stalo po kodifikačních změnách u bez něj, pro mě, moct, můžu, děkuju, přejmout, přispělo by to k možnosti uvnitř SČ odlišovat vyjadřování všední od vytříbeného, pro které zůstává i dnes k dispozici bez něho, moci, děkuji, převzít atd., i když u posledně uvedeného tvaru to Hausenblas (v b. 20.) z nějaké příčiny nevyužil. A o možnost takového odlišení snad právě jde. Nejsou žádoucí prosté posuny v kodifikaci, nýbrž její uvolnění, její obohacení o další dimenzi. Mohu jen uvítat Hausenblasova slova o tom, že by nešlo o direktivy a předpisy, že vedle kodifikace by šlo „spíš o osvětu, jazykovou kritiku, učebnice, příručky, konzultace ap.“ (b. 20.), jinými slovy – o působení na jazykové veřejné mínění.

Naše cíle se tedy zdaleka nerozcházejí tolik, jak by se zdálo. Shodujeme se i v tom, že je třeba hledat jazykové prostředky, „které by neodporovaly požadavku systémové vyváženosti a funkčnosti spisovného jazyka“ (b. 20.)[13] a mohly by v každodenních projevech zaplnit nynější mezery v hovorové vrstvě SČ. Ty se ovšem netýkají jen oblastí emocionálně příznakových, ale i takových bodů jako instr. pl. nebo 1. os. pl. kondicionálu aj.[14]

Zjistíme-li, že v takových bodech z těch či oněch důvodů funkčnost SČ posílit nemůžeme, mezery tu zůstanou. A s nimi zůstanou i rozpaky mnoha mluvčích, kteří nechtějí riskovat společenskou diskvalifikaci ani zdánlivou nepečlivostí, ani dojmem pedantství, vyvyšování se nebo něčeho podobného.

Co má a co nemá lingvistika podporovat jako aspekty vývojových směrů češtiny, to by mělo být předmětem seriózní, otevřené analytické diskuse, nezatemňované vágními formulacemi ani podkládáním neexistujících úmyslů, ale opřené o věcné argumenty.

 

LITERATURA

 

Bělič, J.: Kdo zavřel okno? Otevři ho. , 44, 1961, s. 266–271.

Bělič, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972.

Bělič, J.: Bez něj je to těžké. , 60, 1977, s. 57–67.

[46]Bělič, J.: Současná vývojová dynamika uvnitř českého jazykového celku. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Praha 1978, s. 15–25.

Brabcová, R.: Městská mluva v Brandýse n. L. Praha 1973.

Čapek, K.: Kdybych byl linguistou. SaS, 1, 1935, s. 7–8.

Čermák, F.: Relations of spoken and written Czech. Wiener slawistischer Almanach, 20, 1987, s. 133–150.

Daneš, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha 1988, s. 21–28.

Dejmek, B.: Běžně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Hradec Králové 1976.

Dejmek, B.: Mluva nejstarší generace Hradce Králové. Hradec Králové 1981.

Dejmek, B.: Běžně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové – hláskosloví a morfologie. Hradec Králové 1987.

Eisner, P.: Rady Čechům, jak se hravě přiučiti češtině. Red. A. Stich. Praha 1992.

Hammer, L.: Code-switching in colloquial Czech. In: J. L. Mey (red.), Language and Discourse: Test and Protest. Amsterdam 1986, s. 455–473.

Hausenblas, K.: Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka. SaS, 23, 1962, s. 189–201.

Hausenblas, O.: K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka. SaS, 54, 1993, s. 97–106.

Havránek, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: B. Havránek – M. Weingart, 1932, s. 32–84.

Havránek, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda, 3. Praha 1934, s. 84–210.

Havránek, B.: Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. SaS, 1, 1935, s. 8–13.

Havránek, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Československá vlastivěda, II. Praha 1936, s. 1–144.

Havránek, B.: Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu. Knihovnička Varu, 29. Praha 1951; upravené znění v. B. Havránek, Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 218–233.

Havránek, B.: K historické dialektologii. SaS, 16, 1955, s. 153–159.

Havránek, B. – Weingart, M. (red.): Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932.

Hlavsová, J.: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny. SaS, 51, 1990, s. 63.

Horecký, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: 1979, s. 13–22.

Horecký, J.: K teórii spisovného jazyka. Jazykovedný časopis, 32, 1981, s. 117–122.

Hronek, J.: Obecná čeština. Praha 1972.

Jakobson, R.: O dnešním brusičství českém. In: B. Havránek – M. Weingart, 1932, s. 85–122.

Jelínek, M.: Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (red. J. Kuchař). Praha 1979, s. 109–121.

Joos, M.: The five clocks. International Journal of American Lunguistics, 28/2, sv. 5, 1961; citováno ze samostatného vydání, New York 1967.

Kraus, J.: Recenze knihy Sgall a kol. (1992). SaS, 54, 1993, s. 145–150.

Kraus, J. – Kuchař, J. – Stich, A. – Štícha, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228–238.

Kravčišinová, K. – Bednářová, B.: Z výzkumu běžně mluvené češtiny. AUC. SlavPrag, 10, 1968, s. 305–320.

Kučera, H.: Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word, Supplement to Word, 11, 1955, s. 575–602.

[47]Kučera, H.: Inquiry into coexistent phonemic systems in Slavic Languages. In: American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists. The Hague 1958, s. 169–189.

Mathesius, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: B. Havránek – M. Weingart, 1932, s. 14–31.

Mathesius, V.: Probleme der tschechischen Sprachkultur. Slavische Rundschau, 5, 1933, s. 70–85.

Mathesius, V.: O cestu k jazykové kultuře. Čin, 6, 1934, s. 579–582.

Mluvnice češtiny, 2. Praha 1986.

Müllerová, O. – Hoffmannová, J. – Schneiderová, E.: Mluvená čeština v autentických textech. Praha 1992.

Novák, P.: O smysl diskuse o mluvené češtině. SaS, 23, 1962, s. 266–272.

Sgall, P.: Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? SaS, 51, 1990, s. 60–63.

Sgall, P. – Hronek, J.: Čeština bez příkras. Praha 1992.

Sgall, P. – Hronek, J. – Stich, A. – Horecký, J.: Variation in Language – Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Amsterdam 1992.

Starý, Z.: The theory of standard language – (a) failure of functionalism. In: Proceedings of the XIVth International Congress of Linguists, 2. Berlín 1991, s. 1667–1669.

Stich, A.: On the beginnings of Modern Standard Czech. In: Probleme und Perspektiven der Satz- und Textstruktur. Praha 1987, s. 121–128.

Townsend, Ch.: A Description of Spoken Prague Czech. Columbus 1990.

Vachek, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

Vey M.: Morphologie du tchèque parlé. Paris 1946.

 

R É S U M É

Literary expressions and a cultural level of communication

Long term analytic studies of everyday speech have resulted in a specification and description of Common Czech as a central and majority code that differs from Literary Czech (LC). The strong prescriptive tendencies of Czech liguistics were duly criticized by the classical Prague Linguistic Circle. However, their remnants and reappearances still support (i) restrictions on the speakers’ choice of their expression forms in accordance with the specific needs of their utterances, (ii) drawing attention away from the needs of a deeper cultural layer of communication (e.g. clear arguments in technical discussions, Gricean maxims, naturalness of everyday speech), and (iii) restricting the necessary research and discussions on the difficulties and perspectives of the present stratification of Czech. Thus, in certain points LC requires bookish items to be used and hampers the establishing of a generally recognized standard colloquial layer. The known difficulties encountered by speakers with different backgrounds and different attitudes to the varieties of Czech often are ignored and misunderstood. Sometimes, a grossly exaggerated danger of a „total loss“ of LC is presented. Hausenblas (1993) belongs to those who still are reluctant to accept a more sophisticated approach to the layers between literary and substandard norms, although since the 1930’s many previously non-standard items have changed their status and are understood as elements of (the colloquial layer of) LC. A more open discussion on further possibilities how to fill in the gaps in the stylistically neutral and colloquial layers of this norm are needed to strengthen its position.


[1] Nejde tedy o příčinu a důsledek, nýbrž o dva pohledy na týž jev: existence centrálního a většinového nespisovného útvaru, tj. jeho časté užívání v běžně mluvené řeči, právě znamená (nikoli „způsobuje“) relativní slabost (nedůsledné užívání) spisovného útvaru v každodenní komunikaci. Tento stav věcí byl historicky způsoben tím, že vznik novodobé spisovné češtiny v době národního obrození neprobíhal zcela spontánně; OČ tehdy už měla silnou centrální pozici, některé její (dnes nespisovné) jevy, zejména v hláskosloví a tvarosloví, byly už předtím součástmi spisovného úzu (i když ne ve všech jeho vrstvách), ale nebyly přijaty do nově (z jistého hlediska uměle) vytvářené spisovné normy (Mathesius, 1933; Stich, 1987). Dodejme ještě, že ve slovní zásobě měla tehdy OČ velmi mnoho slov převzatých z němčiny, která během doby i v každodenním hovoru podstatně ustoupila; zbývá z nich téměř jen skupina víceméně pejorativně nebo substandardně cítěných výrazů jako lajntuch, šuple, furt. V obrozenské době mělo tedy rozvrstvení češtiny daleko blíž k diglosii ve vlastním slova smyslu, než má dnes.

[2] Tehdy byly jeho formulace uveřejněny jen v kolektivním příspěvku (Kraus – Kuchař – Stich – Štícha, 1981), našly však mezi bohemisty širokou kladnou odezvu.

[3] Připomeňme v této souvislosti i nádech knižnosti dlouhého é v tvarech jako velkého, v. zejm. Vachek (1968, s. 32); do určité míry lze s postavením těchto tvarů srovnávat i pozici spisovného nom./akuz. velký, která je podle výsledků dosavadního výzkumu běžného hovoru v komunikačních situacích pro něj typických poměrně slabá; viz shrnutí tohoto výzkumu u Sgalla a kol. (1992, s. 185n.).

[4] Takovou představu Daneš (1988) právem označuje jako „chiméru“, srov. už Hronek (1972, s. 16–18).

[5] Právě proto se ani po r. 1989 nepodařilo knihu Sgalla a kol. (1992) vydat u nás (ani v koedici s mezinárodním nakladatelstvím). Pro ty, kterým jde o hlubší studium rozvrstvení češtiny a jeho důsledků pro naši jazykovou kulturu, však u nás nedostupná není. Je symptomatické, že její recenzent v SaS nerozlišuje dost důsledně mezi jazykem běžně mluveným a mluveným jazykem vůbec: Kraus (1993, s. 149) píše o tom, že se v Ústavu pro jazyk český studovala statistika jazyka mluveného, ale to se naší knihy nijak přímo netýká, neboť šlo o připravené odborné texty.

[6] Není jasné, zda se komparativ zběhlejší týká srovnání s jinými typy komunikačních situací (ale porovnává se tu vlastnost lidí!), s jinou dobou nebo s mluvčími jiných jazyků. Za bližší rozbor by stálo, do jaké míry jsou podobné výroky platné o takovém běžném dorozumívání, jehož základní rovinou je OČ, nebo o takovém, které je neseno především SČ. V prvním případě asi aktualizace prvkem SČ může působit ironicky nebo narušovat některý společenskou normou přece jen „předepsaný“ cíl (srov. co bylo řečeno o důvěře a důvěryhodnosti ve smyslu M. Joose výš v odd. 1.2.). Autor asi má spíš na mysli druhý případ, který pro území Čech není nejtypičtější. Zřejmě nepočítá s komunikačními situacemi, ve kterých je uplatnění obou útvarů (při jejich střídání) víceméně vyrovnané. Domnívám se, že oba centrální útvary češtiny k sobě dnes už mají příliš blízko, než abychom mohli v češtině vidět diglosii v pravém slova smyslu. Na druhé straně je stejně neadekvátní postoj, podle něhož by bylo lépe o existenci různých útvarů nemluvit (a zůstat tedy u jednoduššího „rastru“ složeného jen ze SČ a nářečí). Spojovat oba postoje v jednom programu by ovšem bylo dost kuriózní.

[7] Snad mi může být odpuštěno, že se mi zdál, než jsem rukopis článku dokončil, sen o radách lingvisty milencům, který lze shrnout asi takhle: (a) rada první – vím, že spolu nemůžete mluvit plně spisovně (připadali byste si jako blázni); není to Vaše vina a ušlechtilost Vašeho citu to nijak nesnižuje; (b) rada druhá – je třeba v normě SČ hledat prvky, které přece jen umožní spisovně mluvit aspoň Vašim potomkům, až dospějí do Vaší dnešní situace; (c) rada třetí – shrnujíce, můžeme říci, že i milenci spolu mají mluvit spisovně. – Pokud by tento sled snových obrazů snad někomu připomínal sled formulací v citovaném článku v bodech (a) 9. (závěr; srov. i druhou větu bodu 14.), (b) 15.2. (srov. i závěr b. 15., dále b. 17. a 19.) a (c) druhý odstavec autorova shrnutí, pak můžu jen upozornit, že to je každého jeho věc, co mu co připomíná.

[8] Nepovažovali jsme za vhodné populární knížku zatěžovat přemírou ukázek; připomněli jsme (na s. 84), že záleží na tom, aby se věci v širším měřítku ujali mladší čeští bohemisté. Zahraniční češtináři OČ i dnes v konkrétních řečových situacích studují; máme to nechat jen na nich? Nebo lze doufat, že bude v tomto směru pokračovat i ten úsek domácího výzkumu, který zatím vedl aspoň k publikaci vcelku vhodně komentovaného souboru běžně mluvených promluv, v. Müllerová a kol. (1992)? I umělecké využití OČ ovšem stále nabízí řadu vděčných témat.

[9] Je také známo (už Novák, 1962), že mluvčí češtiny se setkávají s obtížemi vyplývajícími ze specifických rysů jejího rozvrstvení právě při mluvených projevech. Není tedy přesné psát, že „potíže činí uživatelům češtiny zejm. stránka psaná“ (v. bod 3. Hausenblasova článku); potíže jsou při vyjadřování ústním i písemném. I z toho ostatně vyplývá, že hranice spisovnosti dnes neprobíhá jen uvnitř jazyka mluveného.

[10] Pražské jazykové povědomí, OČ a nářečí v Čechách (resp. jejich zbytky), to jsou ovšem tři dost různé věci. Naznačovat, že bychom snad někdy předpokládali, že OČ „vládne všem projevům běžně mluveným“ (v. Hausenblasův bod 11.), to je hrubá dezinformace. Zavádějící je i ztotožňování OČ jako celku se substandardem (ve shrnutí článku); chceme-li ve vědeckém časopise udržovat určitou kulturu terminologického úzu, přihlédněme k tomu, že řečový standard se neomezuje na jevy spisovné, v. Horecký (1979, 1981).

[11] O typu on sází v. Sgall (1990); v odpovědi na mou poznámku Hlavsová (1990) ponechává bez povšimnutí mé argumenty pro to, aby pracovníci jazykové kultury vysvětlovali mluvčím, že není nejvhodnější „při spisovném vyjadřování“ volit ze dvou spisovných forem … „raději tu, která není vlastní … rodnému úzu“ (Hlavsová, 1990, s. 63). Uvádí však, „že by kodifikace neměla vycházet vstříc možné tendenci, která by přispěla k prosazení … systémově méně vhodných, „nemluvných“ tvarů (homonymních s tvary singuláru)“. V příkré neshodě s jejím stanoviskem a dosud bez zveřejnění jakýchkoli argumentů teď nové vydání školských pravidel pravopisu uvádí obojí tvary (sázejí i sází) u mnoha (nebo snad všech?) sloves tohoto vzoru. Smějí se odpůrci takového znemluvňování SČ aspoň dovědět, kdo a na základě jakých (zřejmě ne dost otevřených) diskusí o této dalekosáhlé změně a o jejím podle mého názoru téměř pokoutním provedení (v Pravidlech pravopisu!) rozhodl, přestože nejméně pět odborníků (autorů příspěvků citovaných v této poznámce i obou uvedených knih, na nichž jsem se podílel) se vyslovilo jednoznačně proti tomu? Jsou zásady jako Audiatur et altera pars pro vedení naší jazykové kultury opravdu i dnes nepřijatelné?

[12] Havránkova (1955) slova o OČ jako útvaru, z něhož SČ čerpá a obohacuje se (takže se nestane útvarem zakonzervovaným, mrtvým), byla naléhavou výzvou zkušeného dialektologa, který v tomto oboru (tj. ve zkoumání prostředků užívaných v komunikačních situacích běžného hovoru) sehrál podstatnou úlohu. Nepadla-li jeho výzva na nejúrodnější půdu, je to jistě na škodu bohemistiky. Stává se totiž, že dialektologové, zkoumající výskyt vyjadřovacích prostředků v primárních řečových situacích i pohyb tohoto úzu a jeho různé aspekty, konstatují pokračující ústup nářečních jevů v Čechách, ale přitom někdy uvádějí, že na místo ustupujících jevů nastupují jevy SČ (i tam, kde jde ve skutečnosti o jevy OČ, jako typ bratrův, bratrovýho, soupeřící se západočeským bratrovo), nebo prostě neuvádějí, čím jsou ustupující jevy v běžném hovoru ve venkovských oblastech nahrazovány.

[13] Ačkoli jde o jeden ze stěžejních bodů cit. článku, není v něm bohužel tento požadavek nijak konkretizován, neuvádějí se kritéria, podle kterých by mohlo být jeho splnění posuzováno.

[14] Jde tu jen o tvar 1. os. pl., tedy ani o lokálně omezené středočeské bysem, ani o absurdní hyperkorektní a nemluvné chyby jako by jsme, by jste.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 1, s. 34-47

Předchozí Jiří Homoláč: Transtextovost a její typy (1. část)

Následující Josef Vachek: Několik poznámek k problematice psané a mluvené normy jazyka