Analýza diskurzu (ve světle nových publikací)

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Discourse analysis (in light of recent publications)

Pro celou oblast moderní lingvistiky, filologie, ale z velké části i společenských nauk, věd o člověku („humanities“, „social sciences“) se stává postupně pojem diskurz takřka magickým zaklínadlem. Přesně tak se s ním také zachází. Zaklínají se jím téměř všichni, málokdo se odváží jej do svého inventáře nezařadit; a zároveň se ho všichni tak trochu bojí, zacházejí s ním opatrně a se značnou dávkou nejistoty, nevědí přesně, jak s ním pracovat, raději ho nedefinují. Přes tuto vágnost klíčového konceptu se však zdá, že už nelze opomíjet existenci oboru zvaného nejčastěji discourse analysis nebo discourse studies: pronikl do názvu řady knih (nejen odborných monografií, ale i učebnic) i univerzitních kateder a jiných vědeckých pracovišť, a např. T. A. van Dijk je na amsterdamské univerzitě profesorem pro tento obor. O institucionalizaci vědy o diskurzu tedy není pochyb; jaká je však současná podoba této disciplíny? Není naprosto nevyhraněná a rozplývavá, nepředstavuje si ji každý z takto zaměřených autorů a badatelů úplně jinak?

Odpověď na tyto otázky se pokusím naznačit s pomocí dvou nedávno vydaných publikací, které mají do značné míry společný předmět (ale i cíl, účel). Autorkou knihy Approaches to Discourse (Blackwell, Oxford, UK – Cambridge, USA, 1994, 470 s.) je Američanka Deborah Schiffrinová, autorem příručky Discourse Studies (J. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1993, 224 s.) je nizozemský badatel Jan Renkema. Americká publikace má nepochybně vyšší teoretické ambice (a také dvojnásobný rozsah), zatímco holandská je zaměřena spíše prakticky; první je výrazně analytická, druhá chce být především informativní. Oba autoři jsou však univerzitní učitelé: proto do svých knih uložili své dlouholeté zkušenosti z výuky a pokusili se co nejvíce vyjít vstříc svým studentům, mladým kolegům, novým adeptům tohoto oboru nebo oborů blízkých. Pro ně se snažili neurčitou sféru věd o diskurzu zpřehlednit a ostřeji konturovat. Proto oba předložili publikace metodicky propracované; dbali na jasný výkladový styl a přehledné členění svého textu; zapojili do výkladu velké množství textových ukázek a jejich interpretací (Schiffrinová to samozřejmě mohla učinit ve větším rozsahu a s použitím vlastního původního materiálu); a k jednotlivým kapitolám či oddílům připojili pro studenty otázky, cvičení, materiál k rozboru, náměty k diskusi. Podívejme se nyní podrobněji na to, jaké postupy k přiblížení „discourse studies“ oba autoři zvolili.

D. Schiffrinová se rozhodla představit a porovnat šest reprezentativních přístupů z oblasti věd o diskurzu: teorii mluvních aktů, pragmatiku, interakční sociolingvistiku, etnografii komunikace, konverzační analýzu a „analýzu variant“ (variation analysis); usoudila, že takto svou „vast area“ nejlépe postihne. U každého přístupu sestoupila k jeho kořenům a zaměřila se na dílo jedné nebo dvou zakládajících osobností celé školy. Za dominantní perspektivu, „červenou nit“ celé této její prezentace můžeme pokládat umístění jednotlivých přístupů na ose mezi formou, strukturou, [110]jazykem, textem, diskurzem na jedné straně a funkcí, kontextem, situací, komunikací na straně druhé. Ačkoli totiž mnozí z patriarchů vědy o diskurzu (J. L. Austin, E. Goffman aj.) nejsou lingvisté, Deborah Schiffrinová (mj. autorka zdařilé monografie Discourse Markers, 1987) lingvistkou je: proto ji zajímá míra lingvistické orientace jednotlivých přístupů a místo jazyka v jednotlivých teoriích. Zkoumá tedy na svých šesti směrech, nakolik reflektují paradigma formalistické, strukturalistické (zájem o jednotky jazyka, textu, diskurzu jako o speciální struktury; v tomto pojetí je i diskurz chápán především jako nadvětná jednotka) a paradigma funkcionalistické (vztah diskurzu k rolím, vztahům, sociálním identitám participantů, ke kontextu situačnímu, sociálnímu, kulturnímu).

Z rozdílů v původu a základní orientaci pak vyplývají i diference jednotlivých přístupů v práci s materiálem. Některé školy vystačí s výpověďmi jako s hypotetickými konstrukty, vkládanými do úst idealizovaných mluvčích. Jiné se úzkostlivě drží autentického materiálu, téměř až „přeinterpretovávají“ nepatrný dialog o několika replikách, a co nelze přímo zjistit z této konkrétní interakce, od ďábla jest. A opět jiné přístupy potřebují velké korpusy jaykových dat – buď proto, aby z nich mohly činit i kvantitativně podložené závěry, anebo proto, aby z nich mohly usuzovat třeba na mezikulturní rozdíly v komunikační kompetenci. Schiffrinová u každé školy uvádí ukázky takového materiálu, s jakým právě příslušný přístup pracuje, a interpretuje jej s použitím příslušných metod. Tomuto velmi rozdílnému nasvícení pak vystavuje dva problémy (známé nám z textové syntaxe, v našem prostředí asi zatím nejvíc akceptované složky věd o diskurzu): vztah otázky a odpovědi a problematiku textové nominace a koreference.

Na rozdíl od Schiffrinové zde nebudu jednotlivé přístupy představovat – nejsou už rozhodně ani u nás neznámé; zaměřím se spíše na výsledky autorčiny konfrontace. U teorie mluvních aktů se v souvislosti s ústředním konceptem zamýšlí nad tím, co vlastně považovat za mluvní akt: funkci, kterou obvykle plní jediná výpověď, může v diskurzu plnit i rozsáhlejší jednotka (příběh vyprávěný s funkcí zdůvodnění, vysvětlení), naproti tomu jediná výpověď může být z tohoto hlediska i vícefunkční. Taková multifunkčnost má značný vliv na vytváření sekvence mluvních aktů: funkce následující jednotky je podmíněna funkcí jednotky předchozí a záleží na tom, na kterou z jejích funkcí reaguje. (Takto autorka dokazuje, že i teorie mluvních aktů patří k analýze diskurzu – má co říci k výstavbě jeho sekvencí.) Interpretace úryvku přátelské konverzace je tu zaměřena na výpověď, která plní zároveň funkci otázky, žádosti a nabídky; jestliže na otázku (a ev. i žádost) by postačila odpověď Ano/Ne, vyžaduje koherence sekvence v případě nabídky jiné typy reakcí. (Zvláště při odmítnutí nabídky jsou preferovanými funkcemi poděkování, omluva, vysvětlení, zdůvodnění …)

U dalšího přístupu, interakční sociolingvistiky, pocházejí dva klíčové pojmy z díla J. J. Gumperze (kontextualizace, diskurzní strategie); jako druhý zakladatel (předchůdce) je tu uváděn E. Goffman a jeho termín face. Různé kontextualizační prostředky (proti explicitním prostředkům jazykovým často okrajové, málo uvědomované: intonace, rytmus, pohledy, smích, mlčení, ale i např. změna kódu nebo stylu řeči) navozují vhodný kontext, v němž je třeba sdělení interpretovat; poukazují k presupozicím, od nichž může příjemce inferenčním vyvozováním dojít k interpretaci v určitém kontextu (rámci) sociálním a kulturním. Verbální výpovědi [111]jsou prostřednictvím těchto contextualization cues (srov. o tom Hoffmannová, 1994) permanentně kontextualizovány a samy při tom kontext neustále spoluvytvářejí. Jestliže ovšem jeden z partnerů příslušné kontextualizační techniky a interpretační konvence neovládá, může dojít k nedorozumění: tímto způsobem jsou handicapováni např. příslušníci národnostních menšin, odlišných ras nebo etnik. Ze stejného přátelského rozhovoru jako v předchozí kapitole vybrala autorka zde k interpretaci zajímavou strategii „mluvení za druhého“ (přejímání jeho role, perspektivy). Ukázala, že tato strategie mívá jiné projevy u žen a u mužů.

Tzv. etnografii komunikace, spjatou se jménem D. Hymese, autorka prezentuje jako přístup s nejširším záběrem. Užívání jazyka je tu přímo vázáno k situaci (rozložené v Hymesově modelu na soustavu komponentů); je podmíněno celým souborem kulturních hodnot, norem, postojů, a samo se podílí na konstituování tohoto „vzorce“ v určité kultuře. (Její příslušníci by měli mít „vzorec“ obsažen ve své komunikační kompetenci.) Skutečnost, že tento přístup počítá už s daleko širšími kontexty, respektuje autorka při své ukázce rozboru „dat“: zkoumá tu opět otázky a odpovědi, ale ve dvou rozdílných typech diskurzu. V krátkých informativních rozhovorech klientů s pracovnicí knihovny mají otázky i odpovědi své přesně vymezené místo i funkce (vedle vlastních otázek, tj. žádostí o informaci, též otázky s funkcí nabídky, otázky kontrolní aj.). Naproti tomu v sociologickém interview jde o hybridní žánr, oscilující mezi institucionální interakcí a běžnou konverzací; může obsahovat i monologické pasáže (vyprávěcí, popisné, argumentační). Tazatel se tu snaží zmírnit asymetrické rozdělení rolí, solidarizovat se s partnerem (i ten někdy může klást otázky). Výstavba sekvencí je tu tedy mnohem volnější, a všechny tyto charakteristiky kontextu ovlivňují i uplatnění otázek + odpovědí.

Pragmatiku – přístup, který bývá často pojímán velmi široce, někdy až jako ekvivalent celého „studia diskurzu“ (srov. Levinson, 1983; Nekvapil, 1986a; Helbig, 1991) – autorka omezuje na teorii H. P. Grice reprezentovanou známými pojmy: intence, implikatura, princip kooperace, konverzační maximy. Maximy umožňují vyvodit potřebné inference a interpretovat implikaturu v souladu s intencí mluvčího. To Schiffrinová předvádí na interpretaci textové koreference – řetězců, jež se podílejí na výstavbě sekvence v diskurzu. Referenční prostředek může být někdy málo určitý či málo explicitní, reference může být vágní; v takových případech přicházejí ke slovu inference založené zejména na maximách kvantity a relevance.

Konverzační analýza je ze všech šesti prezentovaných směrů přístupem nejméně lingvistickým; zaměřuje se na to, jak konverzace obráží a současně produkuje sociální uspořádání, pravidla sociálního života. Detailní empirické analýzy transkriptů konverzace nepřipouštějí žádné apriorní konstrukty, idealizace, statické hodnoty existující mimo interakci (např. role a vztahy účastníků). Na základě distribuce určitých struktur a organizačních forem, jejich opakovaného výskytu v diskurzech zjišťuje konverzační analýza systematické způsoby řešení jednotlivých komunikačních problémů. Ve světle tohoto přístupu autorka opět ukazuje výstavbu referenčních sekvencí, tentokrát se zaměřením na konstrukci There is …, která se na organizaci těchto řetězců podílí; její fungování vztahuje ke stěžejním pojmům celého přístupu, jako jsou adjacency pair (dvojice replik spjatých vzájemným podmíněním), turn taking (mechanismus střídání mluvčích v rozhovoru), topic management (tematická organizace diskurzu) aj. (O dalších konceptech konverzační [112]analýzy informují práce H. Sackse, E. Schegloffa, G. Jeffersonové a řady dalších. Srov. i Hoffmannová – Müllerová, 1992.) Pro mladé adepty konverzační analýzy je cenné, že autorka zařadila do přílohy své knihy nejznámější transkripční systémy, které už prokázaly svou užitečnost (notaci G. Jeffersonové, D. Tannenové ad.).

Poslední přístup, analýzu variant, označuje Schiffrinová naopak za směr čistě a tradičně lingvistický; zaměřuje se na vyhledávání jednotek a jazykových struktur v diskurzu, které jsou ekvivalentní vzhledem k určitému významu nebo funkci (představují alternativní vyjádření „téhož“). Tato metodologie vyžaduje velké materiálové korpusy, v nichž je možno zjišťovat variantnost (např. i střídání kódů, uplatnění vernacular) a statisticky ji zpracovávat. Varianty jsou nejčastěji podmíněny sociálními parametry a celý přístup (reprezentovaný W. Labovem) by bylo možno označit jako sociolingvistický. Pro demonstraci autorka zvolila rozdílné varianty referenčních výrazů ve dvou textových typech (žánrech): v narativním diskurzu je koreference součástí jednotek a struktur temporálních a evaluativních, zatímco v enumerativní struktuře seznamu je variantnost referenčních výrazů ovlivněna společným kategoriálním základem jednotlivých položek výčtu. Přes značně autonomní postavení jazyka se tak i v této teorii uplatňuje podmíněnost výskytu variant kontextem a jeho vlastnostmi.

V závěrečných kapitolách své práce Schiffrinová explicitně srovnává všech šest přístupů podle toho, jak chápou vztah a) struktury a funkce, b) textu a kontextu, c) diskurzu a komunikace. Za přístupy, které postupují od jednotek a jejich strukturace k funkcím, považuje konverzační analýzu a analýzu variant; ostatní se ubírají spíše opačným směrem, od funkcí ke strukturní realizaci. Všechny přístupy však pochopitelně kombinují hledisko funkční i strukturní; navíc je podle autorky třeba brát v úvahu procesuální charakter, proměnlivost funkcí i struktur v průběhu interakce.

Při pohledu z perspektivy dvojice text – kontext se liší chápání textu, kontextu i jejich vztahu v jednotlivých směrech. Autorka tu diferencuje hlavně podle toho, jak jednotlivé přístupy pojímají kontext. Pro teorii mluvních aktů a pragmatiku je kontext výlučně konceptem kognitivním – jde tu o znalost podmínek, pravidel (Searle), principů, maxim (Grice), o kompetenci účastníků interakce, a na základě „background knowledge“ lze vyvozovat inference a interpretovat intenci mluvčího. Další přístupy, interakční sociolingvistika a etnografie komunikace, zahrnují do své představy kontextu nejen hodnoty kognitivní, ale i sociální a kulturní – tedy vedle znalostí i situaci: Gumperzovy contextualization cues poukazují i ke kontextovým presupozicím situačního charakteru, Hymes rozkládá situaci na komponenty a faktory, které bezprostředně ovlivňují komunikaci … Naproti tomu analýza variant podle Schiffrinové zahrnuje do pojmu kontext situaci a zvláště sám text. Oboje chápe spíše staticky a věnuje se výhradně rozkladu textu (případně i situace) na diskrétní jednotky, jejich segmentaci a kategorizaci, konstituování vyšších jednotek z nižších – jde tedy o přístup s formální, strukturní dominantou. Konečně pro konverzační analýzu je součástí kontextu jak kompetence (znalosti), tak situace, tak sám text: nelze tu oddělovat jedno od druhého, protože neexistují žádné apriorní stálé hodnoty (ani vlastnosti situace či kompetence), vše se vytváří a navzájem podmiňuje v konkrétní interakci.

[113]Pokud jde o projekci dvojice diskurz – komunikace, autorka vychází z toho, že žádný z přístupů komunikační procesy neignoruje; záleží však na tom, jak se kde profiluje komunikační model. U analýzy variant lze mluvit o modelu kódovém: kód je tu hlavním předpokladem, který účastníci sdílejí, proces kódování i dekódování je založen na výběru z kódu. Pragmatika a teorie mluvních aktů preferují model inferenční: pro interpretaci intence produktora zde už nestačí společná znalost kódu, ale inference vycházejí z rozsáhlejšího souboru společných znalostí, z kognitivního kontextu, tedy ze silného předpokladu intersubjektivity účastníků. Zbývající tři přístupy s modelem interakčním pak znamenají další posun od kódu a diskurzu ke komunikaci. Veškeré jednání účastníků je komunikací – nikoli pouze jednání intencionální; významy je třeba inferenčně vyvozovat i z komunikačních hodnot neuvědomělých, neracionálních (povahy především expresivní nebo sociální), jak je signalizují např. Gumperzovy „contextualization cues“, tj. často prostředky neverbální. Takto široce založené interpretaci samozřejmě nestačí znalost jazykového kódu; do hry tu vstupují kontexty situační a kulturní (zejména v etnografii komunikace); a od pólu produktora (a jeho intencí) se pozornost přesunuje k aktivitě recipienta, který už neinterpretuje jen intence, ale celé diskurzní strategie. Samozřejmostí je interakční přístup u konverzační analýzy, pro niž jsou irelevantní fixní kódy, konvence, intence – vše, co existuje mimo interakční dění.

Deborah Schiffrinová představila oblast současné analýzy diskurzu ze svého pohledu: její osobní školení a badatelská orientace patří nejspíše do záběru interakční sociolingvistiky, a patrná je i její vazba na americké prostředí. Zvolené přístupy však předvedla velmi názorně a přitom neschematicky, s jemným odstíněním. Umožnila totiž rozlišit na jedné straně přístupy převážně lingvistické (analýza variant) od přístupů spíše filozofických, pracujících s idealizovanými konstrukty a hypotetickými daty (teorie mluvních aktů, pragmatika), a od přístupů orientovaných především sociologicky, ev. antropologicky (konverzační analýza, interakční sociolingvistika, etnografie komunikace). Zároveň ovšem diferencovala jednotlivé směry i z jiného hlediska: umístila je na škálu vedoucí od důrazu na JÁ, tedy na individuálnost intencí a akcí (teorie mluvních aktů, pragmatika) přes důraz na vzájemnost JÁ – JINÝ, tj. na společné konstituování struktur v interakci (interakční sociolingvistika, konverzační analýza) až k akcentování sdílených a užívaných sémiotických systémů (u analýzy variant je jím jazyk, u etnografie komunikace kultura).

 

Publikace J. Renkemy má podtitul „an introductory textbook“, a skutečně chce být především úvodem do problematiky oboru a encyklopedií základních pojmů. Autor nabízí pomoc učitelům „pragmatiky, stylistiky, analýzy verbální interakce, naratologie, teorie argumentace a jiných oblastí studia diskurzu“ stejně jako studentům, kterým chce usnadnit četbu speciální literatury a časopisů (takových jako Text, Journal of Pragmatics, Discourse Studies, Discourse and Society ad.). Vychází proto – na rozdíl od Schiffrinové – z výkladu jednotlivých pojmů, problémů, předmětů výzkumu; při tom se však jeho postup samozřejmě neobejde bez upozornění na některé osobnosti, jejich díla, teorie a přístupy, které reprezentují. Začíná informací o komunikačním modelu (v podstatě ve formulaci K. Bühlera); zde připomíná čtenářům množství termínů užívaných pro jednotlivé složky komunikace (participants, interlocutors; sender – receiver, writer – reader, speaker – listener, [114]addressee – recipient; message, text, discourse, conversation, interaction …). Odtud pokračuje k problematice povýtce pragmatické (mluvní akty, ilokuce; princip kooperace, maximy; zdvořilostní strategie, pozitivní a negativní zdvořilost ve vztahu k „ohrožení tváře“). Dále věnuje pozornost „formálním aspektům“ komunikace: zde předkládá známých sedm kritérií textovosti formulovaných R. de Beaugrandem a W. Dresslerem a podrobněji se zastavuje u kritéria koheznosti (s klasifikací pěti typů koheze z práce Hallidaye a Hasanové). Poté přechází k „aspektům funkčním“: zde vysvětluje projekci situačních faktorů do komunikace (v modelu D. Hymese) a význam komunikačních cílů. Ze tří hlavních cílů (informace – exprese – persuaze) také odvozuje tři hlavní typy diskurzu (informativní, narativní a argumentační). S odvoláním na W. Labova porovnává – ze sociolingvistického hlediska – komunikaci běžnou a institucionální a zmiňuje se o specifice komunikace fatické.

Další kapitoly autor věnoval výstavbě textu z hlediska textové syntaxe a sémantiky. Sémantická kapitola obsahuje výklad o propozicích a jejich vztazích, o Dijkových konceptech makrostruktury a superstruktury a o tematické výstavbě diskurzu (opět aspoň s upozorněním na dvojice termínů topic – comment, theme – rheme, subject – predicate, presupposition – assertion, given – new, foreground – background … v rámci příslušných teorií). V kapitole syntaktické se objasňují mechanismy textového odkazování (zejména vztahy anaforické) a různé druhy textové deixe. Kapitola o typech diskurzů podrobněji rozebírá diference mluveného a psaného diskurzu a specifiku literárního textu (básnického jazyka) v poměru k běžné komunikaci; dále pak autor aspoň naznačuje různé možné přístupy k typologii diskurzů (reprezentované např. jmény E. Gülichová – W. Raible, E. Werlich, H. Steger, M. Dimter …). A co není v pracích z okruhu analýzy diskurzu zdaleka vždy samozřejmé: zařazena je i kapitolka o stylu diskurzu, o vlivu situačních faktorů na stylistický výběr a o stylových efektech založených na „odchylce od normy“ (zde autor uvažuje o oprávněnosti deviační stylistiky).

V dalším oddílu autor podrobně charakterizuje tři výrazné typy diskurzu – a jejich prostřednictvím i tři výrazné přístupy. Přibližuje čtenářům konverzační analýzu jako metodologii interpretace běžných dialogů: tady řeší problém repliky a seskupování replik do sekvencí (a neopomene představit příslušnou terminologii: adjacency pair, turn-taking, conditional relevance, openings + closings …). Kapitola o naratologii pochopitelně vychází z teorie V. J. Proppa, dále představuje přístup sociolingvistický (analýza konverzačních vyprávění u Labova – Waletzkého) a psycholingvistický (story grammars), tedy různé metody rozkladu příběhů na komponenty a jejich vztahy. U teorie argumentace se pak autor zaměřuje zvlášť na to, co činí argumentaci přesvědčivou: od centrálních faktorů (síla argumentů, autorita zdroje) přes periferní (styl) až po faktory zcela náhodné. Působivost reklamy dokumentuje mj. její jazykovou analýzou: množství adjektiv (často v superlativu), intenzifikátorů typu vždy – nikdy, krátkých slov, eliptických vyjádření, řečnických otázek aj. Poslední oddíl má charakter psycholingvistický, týká se problémů z oblasti produkce a percepce textu. Mezi ně je zařazena např. hierarchizace prezentovaných informací (koncepty foregrounding – backgrounding, point of view, fokalizace, empatie); vyvozování informací, jež nebyly explicitně vysloveny (fungování background knowledge, mechanismů presupozic, inferencí); možnosti výuky kreativního psaní a posuzování kvalit textu; a konečně výsledky recepce textu a jejich měření (tím, [115]nakolik jsou pokusné osoby schopny text resumovat, reprodukovat, dlouhodobě si zapamatovat …).

 

Máme tedy před sebou dvě různé publikace, z nichž jedna obráží spíše americké tradice vývoje oboru, zatímco druhá poněkud odlišné klima kontinentální. Porovnáme-li je však – aspoň zběžně – třeba ještě se třemi knihami, které mají ve svém názvu Discourse Analysis (Brownová – Yule, 1983; Stubbs, 1983; Nunan, 1993), zjistíme, že se nám poměrně jasně rýsuje určitý základní kánon – repertoár (sub)disciplín a teorií, problémů, pojmů a jmen, které náleží do programu „discourse studies“. Teorie mluvních aktů, pragmatika, psycholingvistika, stylistika, rétorika, textová syntax a sémantika, teorie verbální interakce, etnografie komunikace, konverzační analýza, naratologie, teorie argumentace, kognitivní lingvistika, kritická lingvistika … Text, diskurz, kontext, situace, strategie, komunikační kompetence, presupozice, inference, deixe, intence, implikatury, maximy, relevance, zdvořilost a „ohrožení tváře“, replikové sekvence a „turn-taking“, koheze a koherence … Austin, Searle, Grice, Hymes, Gumperz, Labov, Goffman, Sacks, Schegloff, Jeffersonová, Brownová a Levinson, van Dijk, Kintsch, Sperber a Wilsonová, Halliday a Hasanová, Enkvist, Fowler … Z hlediska tří požadavků kladených na vědeckou disciplínu („jednu vědu“; srov. Nekvapil, 1986b) splňuje analýza diskurzu – jak už bylo uvedeno – kritérium institucionalizace, asi i kritérium společného objektu; horší je to už se společným předmětem (ten je velmi rozrůzněný), a rovněž metody a pojmově-terminologický aparát jsou silně heterogenní. Lze těžko předvídat, nakolik bude dále pokračovat integrace rozdílných přístupů; pravděpodobně však analýza diskurzu zůstane nadále typickou interdisciplínou (opět podle Nekvapila, 1986b). Pro nás je lákavé tento vývoj sledovat z hlediska podílu lingvistiky na tomto interdisciplinárním dění, které jistě i charakter současné lingvistiky výrazně formuje. Ostatně připomeneme-li si Renkemovu – i když asi poněkud zužující – definici („discourse studies is the discipline devoted to the investigation of the relationship between form and function in verbal communication“ – c.d., s. 1), jistě nezapochybujeme o skutečnosti, na niž recenzované publikace takřka vůbec nepamatují: že jeden z kořenů analýzy diskurzu je i v pražské lingvistice.

 

LITERATURA

 

BROWN, G. – YULE, G.: Discourse Analysis. Cambridge Univ. Press, Cambridge et al. 1983.

HELBIG, G.: Vývoj jazykovědy po roce 1970. Academia, Praha 1991.

HOFFMANNOVÁ, J.: Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků. SaS, 55, 1994, s. 51–57.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu. SaS, 53, 1992, s. 111–122.

LEVINSON, S. C.: Pragmatics. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1983.

NEKVAPIL, J.: Dvě knihy o pragmatice. In: Linguistica XVI. ÚJČ ČSAV 1986a, s. 219–229.

NEKVAPIL, J.: Některé mechanismy a možnosti interdisciplinarity jazykovědy. In: Linguistica XVI. ÚJČ ČSAV 1986b, s. 129–159.

NUNAN, D.: Introducing Discourse Analysis. Penguin Group, London 1993.

SCHIFFRIN, D.: Discourse Markers. Cambridge Univ. Press, Cambridge 1987.

STUBBS, M.: Discourse Analysis. Blackwell, Oxford 1983.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 109-115

Předchozí Světla Čmejrková: Vstřícnost a kamenná tvář sfingy aneb výraz tváře v mezilidské komunikaci

Následující Jarmila Panevová: František Čermák: Jazyk a jazykověda (Přehled)