dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úvahy nad Skladbou češtiny M. Grepla a P. Karlíka

Jarmila Panevová

[Discussion]

(pdf)

Some considerations on „Czech syntax“ of M. Grepl and P. Karlík

1. Jako výsledek projektu řešeného za finanční podpory GA ČR a s přispěním Literárního fondu vyšlo v r. 1998 v olomouckém nakladatelství VOTOBIA dílo našich dvou renomovaných syntaktiků Miroslava Grepla a Petra Karlíka pod názvem Skladba češtiny (503 s.). Je nepochybné, že je to dílo přínosné, originální a koncepčně dost odlišné od Skladby spisovné češtiny od týchž autorů, jejíž dvě vydání (1986, 1989) jsou dnes již na trhu nedostupná. Autoři v předmluvě své nové knihy deklarují, že je míněna jako vysokoškolská učebnice. Ponechám v této chvíli tento záměr stranou a pokusím se prvořadě posoudit teoretický přínos tohoto díla.[1]

K podstatným rysům – a také přínosům – díla patří, že autoři rozlišují teorii věty (autorem oddílu o větě je P. Karlík) a teorii výpovědi (autorství patří M. Greplovi, který však přispěl i do oddílu o větě kapitolou o modalitách včetně negace).[2] Autoři pracují s živým současným jazykovým materiálem, zahrnují i konstrukce (věty, výpovědi) „hovorové, substandardní, nespisovné“, nezanedbávají ani prvky knižní a archaické.[3] Na mnohých místech autoři přiznávají, že jejich řešení a výklad nejsou jedině možné, že jde i nadále o problémy otevřené ap. (např. na s. 467, 471, 491 aj.); na mezery při zkoumání systémových jevů v souhře teorie věty a výpovědi se poukazuje na s. 475, na potřebu zkoumat slovesný vid z komunikačního hlediska ukazují autoři na s. 441 atp.

 

2. V uvedení do obsažného oddílu Věta najdeme v hrubých obrysech, co a z jakých důvodů bude náplní tohoto oddílu (s. 23–377) a co bude patřit do neméně obsažného oddílu o výpovědi (s. 381–503).

 

2.1. Karlíkova[4] syntaktická koncepce se liší od „tradičního“ syntaktického popisu v tom, že nevychází prioritně ze základních syntaktických vztahů (hypotaxe, parataxe; determinace, koordinace), ani z definice větných členů. K jejich vymezení naopak autor dochází na základě v plném smyslu valenčního pojetí propozičních typů (elementárních větných struktur, dále EVS). Jeho východiska, jak je sám definuje, jsou sémantická. Tento přístup (od funkce k formě) byl ovšem vlastní české skladbě vždy: v mathesiovském přístupu PLK i v syntaxi šmilauerovské; u Karlíka však jde ještě hlouběji až k východiskům, která bych označila za „gramaticko-lexikální“ sémantiku (srov. např. autorovu sémantickou klasifikaci predikátorů, s. 30n., [54]kde je inspirován školou Fr. Daneše a jejími větnými vzorci, srov. i akademickou Mluvnici češtiny 3, 1987). Třídy predikátorů, které se vyznačují společnými rysy syntaktického chování, vytvářejí typy „jazykově zpracovaných“ mikrosituací. Popis EVS spolu s jejich jazykovým ztvárněním[5] je obsahem rozsáhlé kapitoly Typologie elementárních větných struktur (s. 57–131).[6] Aby mohl jednotlivé mikrosituace charakterizovat, musel si autor vytvořit potřebný aparát zakládající se na valenčních vlastnostech predikátorů.

Autor rozlišuje 16 sémantických rolí substančních (s. 38n.) a 4 role situační (s. 40n.). Podstatné je, že autor v kapitole o typologii EVS systematicky studuje korelace mezi sémantickými rolemi a valenčními pozicemi a v další kapitole pak korelace mezi nimi a větnými členy. Prokazuje tím, že zavedení sémantických rolí není samoúčelné, i když místy vznikají jisté pochybnosti o potřebnosti některých z nich; mám tu na mysli roli stimulu a vehiklu u substančních aktantů a role informace a instrukce v rámci situačních aktantů. Autor sám je si vědom, že „pádová forma valenční pozice … vypovídá – spolu s kategoriálními sémantickými rysy predikátoru – velmi rámcově o charakteru sémantické role daného aktantu …“ (s. 242, zdůraznění J.P.). Autor také na několika místech mluví o aktantech „v širokém smyslu agentních“ (např. na s. 149, 232 aj.), čímž spojuje několik sémantických rolí dohromady. Tyto moje poznámky směřují k úvaze o redukci počtu rolí, protože bývají (nejenom u těchto autorů) vymezovány sémanticky a subjektivně bez jasných operativních kritérií, tedy s nejasností v tom, jak dalece jde o skutečné gramatické jednotky. Na druhé straně je třeba ocenit, že autor, ač užívá velmi jemných sémantických prostředků, je si plně vědom rozdílů mezi jazykovým významem a mimojazykovým obsahem, tj. pracuje s jazykovou stukturací (srov. např. jeho formulaci „U predikátorů … typu opustit je situace uchopena tak, že východisko je chápáno jako patiens …“ – s. 115, zdůraznění J.P.). Bylo by možno uvést i jeho další formulace v tomto duchu, blízkém tradici funkčního generativního popisu.

Nová koncepce popisu skladby vyžaduje i novou terminologii, s níž se autor vesměs vyrovnal úspěšně. Vychází pochopitelně z terminologie valenční a mluví o komplementech (konstitutivních členech/valenčních pozicích obligatorních a potenciálních) a adjunktech (fakultativních členech nekonstitutivních, rozvíjejících). Podmět pak autor v kapitole o větných členech (viz níže) konsistentně se svou teorií pokládá za jeden z komplementů. Komplementy jsou aktantové a adverbiální. Karlíkovi se tak daří nejen vymýtit nevhodný školský termín „věta holá“ (srov. s. 46), ale navíc neopomenout fakt, že predikátory vstupují do svých funkcí v EVS jako celky, tj. spolu se svým valenčním potenciálem (případně redu[55]kovaným podle druhu slovnědruhové transpozice). EVS nebude tedy *Hrát Honzu bavilo, ale Hrát karty Honzu bavilo (srov. např. jeho formulace na s. 30n.). Autorův systematicky uspořádaný popis devíti sémantických typů EVS a jejich „jazykového uchopení“ je nesmírně bohatým zdrojem poznatků empirických (o češtině) i kontrolou konsistence autorova přístupu metodologického. Autor uspěl z obou hledisek velmi dobře. Jeho pozornosti neunikly ani detaily spojené se stylovou platností jednotlivých ztvárnění, popř. s jejich frazeologickou, ustálenou povahou. Sleduje prostředky lexikální, morfologické (čas,[7] vid, číslo u jmen) i slovotvorné, pokud jsou relevantní pro ztvárnění jednotlivých EVS. V kapitole o hierarchizaci větné propozice (s. 132–152) v návaznosti na práci Grepl – Karlík (1983) přihlíží i k dalším aspektům, které seskupují větné typy sémanticky si vzájemně blízkých formálních ztvárnění (reprezentací). Autor se neunáhluje v hodnocení jejich vzájemné synonymie, neboť je si vědom toho, že propozice skutečně synonymní se musí shodovat ve svých pravdivostních podmínkách. Deagentizace typu agens-patiens, agens-recipient a další (s kauzátorem) jsou popsány zdařile a ve značné úplnosti.

V kapitole o větných členech (s. 210–353) jde o úspěšný pokus, jak vyložit platnost větných členů s přihlédnutím k jejich valenční/nevalenční povaze. Zdá se, že Karlíkova syntax větná představuje úspěšnou alternativu, jak postupně uvést tzv. „valenční syntax“ i do školské praxe. Autor v této části pochopitelně nenechává stranou ani jevy „povrchové“ – tj. shodu, vliv morfologických kategorií na výklad větné struktury ap. Rozlišuje přitom s V. Mathesiem a Fr. Danešem kategorie pojmenovávací, syntakticky závisle a nezávisle proměnné, spolu s Kuryłowiczem a Hausenblasem pády syntaktické a sémantické.

Velmi přínosná je pasáž o nominální skupině (s. 175–209) a v jejím rámci o přívlastku restriktivním a nerestriktivním, referenčně relevantním a nerelevantním. Autor ukazuje, že hranice mezi levými a pravými členy těchto dichotomií se vždy nekryjí a že tu velmi často záleží na kontextu a/nebo znalostech. Jde přitom o problematiku, jíž se v bohemistických pracích dosud mnoho pozornosti nevěnovalo. V naší syntaxi se tu poprvé uvažuje o vysvětlení známého typu syntaktické víceznačnosti malování Heleny (s. 180), popř. kritika polského delegáta, zpětnou „rekonstrukcí“ transformačního východiska (aktivní, resp. pasívní konstrukce s určitým slovesem; nověji je to rozvedeno u Karlíka – Nüblera, 1998).

Pozoruhodné je i to, že se P. Karlík dokázal metodologicky vyhnout dělení skladebních výkladů na větu jednoduchou a souvětí i na funkční výčet jednotlivých spojovacích prostředků souvětných. Kapitola Spojování vět (s. 354–377), a to hypotaktické i parataktické, vychází stejně jako Karlíkova kniha z r. 1985 z potřeby „kombinace, spojování“ propozic na základě jejich obsahových souvislostí. Toto východisko je novým užitečným a nezvyklým momentem při popisu souvětí. Situační komplementy a adjunkty mají ovšem i své náležité místo při popisu typů EVS, takže větná paradigmata jsou z tohoto hlediska úplná. Pozornosti se dostává i několikanásobným větným členům, větným členům komplexním (apozici) [56]a větným členům složeným (modální, fázové sloveso a infinitiv predikátoru). Autor uvažuje o (zčásti) nových typech adjunktů: určení prostředníka Pošli to zboží po dráze/dárek po Janě, s. 283, zastupitelství Promluvil za celou třídu, s. 261, protihodnota Z toho mostu skočil za stovku, s. 261. Zvláštní povahu mají autorem zavedená určení zamlžených okolností (s. 290 – … návrh vám vracím s tím, abyste ho přepracoval), určení irelevantních okolností (s. 290 – ať je vinen, nebo není, nebudu ho šetřit). Také k jeho detailnímu třídění temporálních určení bude nutno v dalších pracích přihlédnout.

Zdá se, že lexikální parafráze jednotlivých typů EVS a jejich mikrosituací je někde třeba formulovat opatrněji; mnohde by bylo vhodné doplnit, že parafráze vystihuje „prototypický“ případ; srov. např. parafrázi jednoho z typů lokalizace na s. 116 „přemístit se někam za účelem přinesení nebo přivezení něčeho nebo někoho, co se tam obvykle vyskytuje, zpět na výchozí místo“ a příklady tam uvedené (a) Otec odešel pro pivo, (b) Chlapec běžel pro doktora. Možná pokračování u (a) … a tři dny nepřišel domů, u (b) … před dvěma hodinami a doktor nikde ukazují, že v mikrosituaci jít/běžet (z místa X) pro Y (na místo Z) nutně neznamená, že se Y octne na místě X, ani že se původce vrátí na místo X.

Je přirozené, že se v knize najdou body, kde se od autora liším v interpretaci jevu, nebo v jeho lingvistickém hodnocení. Některé z nich zde uvedu: Autor modifikoval dřívější termíny užívané pro situační předmět v infinitivu z tautoagentní a heteroagentní na tautoaktantový a heteroaktantový. Změnou termínu se ovšem problémům nevyhnul, i nadále je nucen (srov. s. 239n.) mluvit o stejnopodmětných konstrukcích (tj. uvažovat o „podmětu“ infinitivu), takže heteroaktantové konstrukce se musí dál dělit na stejnopodmětné Přál si být operován prof. Crhou a různopodmětné Dovolil mi napsat ten dopis červenou tužkou, zatímco je možné vystačit se skupinami dvěma (s koreferencí Agens-Subjekt a Adresát-Subjekt, srov. např. Panevová, 1996). Obecnou závažnost pojmu subjekt autor sám dokládá v úvodních částech kapitoly o hierarchizaci propozice.

Pro tradiční větný člen „doplněk“ volí Karlík termín „kopredikát“, dělený dále na „kopredikátový komplement“ (dále KK, s. 255n., v podstatě shodný se Šmilauerovým doplňkem doplňujícím/vazebným) a „kopredikátový adjunkt“ (dále KA, zhruba Šmilauerův doplněk určující). Karlíkův KK pokládám za svou podstatou jiný člen než jeho KA (s. 309n.). Shoduji se s autorem v tom, že KK je komplement, ale kloním se k těm autorům, o nichž autor říká, že pokládají KK za jeden z typů předmětu. Jen KA je druhou (závislou) predikací ve větě (sám autor uznává, že právě KA je „výsledek transformace dvou větných struktur“, s. 311). Dodávám, že jen KA respektuje shodu, jde-li o ohebný slovní druh, u KP o shodu nutně jít nemusí, srov. Pokládali Jeníka v maškarním kostýmu za krásnou Kolombínu, Vydávala ukradené miminko za svou zemřelou dcerušku. U KA na s. 314 v odst. „Kopredikát vyjadřující výsledný stav“ jsou uvedeny příklady (a) ustanovili ho předsedou, zvolili ho za předsedu, které by spíše patřily ke KK, jak je si ostatně autor vědom. Příklady (b) pokládal ho za odborníka, vydával ho za svého syna (s. 256) jsou i zde hodnoceny jako KK, avšak odlišnost (b) od (a), která se reflektuje v jejich rozdílném větněčlenském [57]ohodnocení, je charakterizována čistě sémanticky, jen v (b) jde o „subjektivní kvalifikaci/klasifikaci něčeho“ (zdůraznění – J.P.).

Autorovo zobrazení mezi povrchovým předmětem (větným členem) a jeho aktantovými a sémantickými platnostmi (rolemi) je provedeno názorně a instruktivně, poněkud zavádějící jsou formulace o „počtu předmětů“ v EVS, kde se podle mého soudu mluví o dvou vrstvách jevů najednou.[8]

 

2.2. Zařazení zvláštního oddílu o výpovědi do skladby češtiny je čin vskutku novátorský, i když jeho zárodečnou podobu najdeme už ve skladbě těchto autorů z r. 1986. Ačkoliv autoři čtenáře nepochybně přesvědčí, že teorie výpovědi je součástí skladby, vzniknou jistě u mnohých čtenářů rozpaky, co z probírané problematiky do lingvistické příručky patří a co z oblasti komunikačních funkcí (dále KF) je již za jejími hranicemi jako předmět obecné teorie lidského jednání (viz s. 410). O to větší je odvaha autora tohoto oddílu, s níž vstoupil do této bezbřehé problematiky, vyzbrojen vědomím, že „hledat (odhalovat) a popisovat jazykové prostředky a konvencionalizované způsoby realizace a indikace dílčích KF je úkolem lingvistů“ (s. 435 – zdůrazněno autorem). M. Grepl se poctivě snaží tento úkol plnit: soustřeďuje se na jazykové prostředky (lexikální, zvukové, slovotvorné, syntaktické) a na jejich kombinaci s pragmatickými faktory.

S vědomím, že „počet KF výpovědí je velký“, Grepl vyděluje 8 typů (ilokučních) KF (např. KF 1 – asertivní s podtypy OZNÁMENÍ, SDĚLENÍ, TVRZENÍ, KF 2 – direktivní s podtypy ROZKAZ, POVEL, NÁVOD, RECEPT, VYBÍDNUTÍ, REKLAMA, PROSBA aj., KF 4 – komisivní s podtypy PŘÍSAHA, ZÁVAZEK, ODMÍTNUTÍ). Názvy jednotlivých podtypů v rámci KF 1–8 chápu jako metajazyk pro popis KF. Jsou to slova přirozeného jazyka užitá ve svém vlastním významu (jde převážně od deverbativa performativních sloves), zachycují však často velmi jemné distinkce, o jejichž teoretické potřebnosti v plné šíři pochybuji: např. ROZKAZ a PŘÍKAZ užívá i autor synonymicky (s. 455), POVEL je exemplifikován pouze doklady z vojenského života; rozdíly mezi VAROVÁNÍM, VÝSTRAHOU a VÝHRŮŽKOU (v rámci KF 6, s. 472), VÝTKOU, VÝČITKOU a zčásti i VAROVÁNÍM (u KF 7, s. 474) jsou tak jemné, že analyzuje-li čtenář své vlastní promluvy, není si hodnocením jist, i když s analýzou Greplových příkladů plně souhlasí. Na druhé straně lze najít i okrajové typy výpovědních situací, pro něž se uvedené charakteristiky ne zcela hodí, např. výpovědi pronesené v situaci, kdy někdo skládá zkoušku (před někým), nesplňují některé z nutných předpokladů pro realizaci KF 1 (asertivní), v tomoto případě to, že sdělovaný obsah je pro adresáta nový. Formy řečového chování podle diplomatického protokolu nesplňují Searlovu podmínku upřímnosti (s. 428). Chci tím jen ukázat, že aspektů ovlivňujících komunikační funkce a záměry je nepřeberně mnoho, a je otázka, které ještě patří do lingvistického popisu a které jsou už čistým problémem jiných věd (psychologie, etiky, etnologie ap.).

[58]Autor pro rozlišení podtypů KF nabízí i kritéria formální, zpravidla jde však o kritéria ryze pragmatická (předpoklad mluvčího, že adresát má zájem vykonat akci ap.). Kapitolu o „jazykových indikacích“ KF 1–8 (s. 449–478) lze pokládat za jádro celého oddílu. Zásadní význam má však podle mého soudu kapitola Výpověď jako mluvní (řečový) akt (s. 410–420); tam jsou výklady o referenci a aktualizaci, tedy o jevech, které činí propozici výpovědí. V rámci výkladů o referenci chybí typ konstrukcí některé z květin, každý z hostů tam, kde se mluví o vyčlenění objektů z nějaké třídy (s. 414). U temporálního zařazení výpovědi chybí úplně výklad relativního času, jímž se orientace děje „k nějakému časovému úseku“ (s. 417) systémovým způsobem mění. Z tohoto hlediska patří výklad „poměrného“ času spíše do oddílu o větě (srov. zde pozn. 7), ale i tam (s. 42–43) je značně neúplný. Skutečnost, že „poměrný“ čas je vyjádřen nejen ve větách kompletivních, ale i ve všech dalších vedlejších větách (klauzích), které jsou kompletivní větě (přímo nebo nepřímo) podřízeny (srov. Oznámil mi, že na sjezd přijede, jestliže dostane vstupní vízum včas, Panevová – Benešová – Sgall, 1971), autoři ve Skladbě spisovné češtiny z r. 1986 (s. 424) už akceptovali.

Zhodnotit celou řadu přínosných postřehů a pozorování, které čtenář sám v oddílu o výpovědi jistě snadno objeví, by bylo velmi nesnadné, nejen proto, že je jich hodně, ale i proto, že autor používá pro výklad celé řady hledisek, která se navzájem jak doplňují, tak kříží, takže vzniká dojem, že se výklady v různých místech tohoto oddílu opakují (např. v kap. Výpovědní modifikace a v kap. Indikátory komunikačních (ilokučních) funkcí výpovědi). Je jistě velmi snadné najít v tomto oddílu mezery a nedostatky, je však daleko obtížnější najít lepší východisko. Propojení zmíněných dvou kapitol by snad umožnilo přehledněji provést korelace mezi typem věty a její KF. Jazykové indikátory KF by tak byly primárně založeny na prostředcích výpovědních modifikací, jako jsou předsouvání, osamostatňování, parcelace, kontrakce vět, jak jsou instruktivně popsány na s. 389–406. Autor je si takových úskalí vědom, jak plyne i z jeho formulací (např. s. 475) o systémové povaze některých konvencí v oblasti KF ve vztahu k teorii věty, v jejímž rámci nejsou některé z těchto jevů nejen zpracovány, ale ani registrovány. Tato Greplova poznámka má pro vztah obou oddílů knihy zásadní význam, a to nejenom proto, že kniha je míněna jako učebnice. Z hlediska větné stavby je totiž třeba „nějak“ analyzovat také útvary, které vznikají právě v důsledku zmíněných operací kontrakce, osamostatnění vedlejší nebo hlavní věty ap. Vzniká tak zcela praktická otázka, jak korelovat analýzu větné a výpovědní stavby útvarů jako Oč že ten potok přeskočím! (s. 401), Co když se urazí! (s. 402), Aby člověka pozdravil, to teda nepozdraví (s. 397).

Greplovo pojetí všeobecnosti aktantu se zdá být v kapitole o modalitě v oddíle Věta (s. 164n.) přespříliš široké; jeho tvrzení, že „v sémantické struktuře vět (s významem schopnosti) je implikován některý z aktantů jako všeobecný“, lze stěží rozumět, když je exemplifikováno takto Petr opraví každou závadu (=cokoliv), To letadlo uletí bez přestání 2000 km (=kdykoli); v prvním dokladu není aktant implikován, ale je explicitně vyjádřen, v druhém případě nejde o aktant. U elips v adverbiálních pozicích (odstavec (h) v kapitole o elipse, s. 392) jde podle mého soudu [59]o různé jevy: nástroj a prostředek, po řadě na stroji, benzínem, v příkladech Rychle to přepište, Trochu jsem to vyčistil jsou doplnitelné ze situace, jsou to tedy aktuální elipsy, zatímco u lokálních určení jde o systémovou, vždy doplnitelnou elipsu: Pavel už odjel do Prahy, Pavel už přijel z Bratislavy (buďto „odtud“ nebo „odtamtud“ u prvního příkladu, „sem“ nebo „tam“ u druhé výpovědi), tj. elidované určení je totožné s lokalizací mluvčího nebo adresáta.

 

3. Recenzovaná kniha je nesporně dalším reprezentativním dílem brněnské syntaktické školy, na něž česká syntax, ale i celá česká bohemistika může být právem hrdá. Je to dílo, k jehož stránce materiálové i výkladové se budou zájemci o českou gramatiku a textovou lingvistiku (a věřme, že mezi nimi budou i posluchači bohemistiky naší i zahraniční) často vracet.

 

LITERATURA

 

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty. UJEP, Brno 1983.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. SPN, Praha, 1. vydání 1986, 2. vydání 1989.

KARLÍK, P.: Studie o českém souvětí. MU, Brno 1995.

KARLÍK, P. – NÜBLER, N.: Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS, 59, 1998, s. 105–112.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Academia, Praha 1987.

PANEVOVÁ, J. – BENEŠOVÁ, E. – SGALL, P.: Čas a modalita v češtině. AUC. Philol. Monogr., 34. UK, Praha 1971.

PANEVOVÁ, J.: More remarks on control. In: Prague Linguistic Circle Papers, Vol. 2. Ed. E. Hajičová – O. Leška – P. Sgall – Z. Skoumalová. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1996, s. 101–120.


[1] Poznamenejme však v souvislosti s tímto záměrem, že i čtenář lingvista, protože se neorientuje v knize zcela snadno, silně postrádá věcný rejstřík. Bylo by možné jako o inovaci uvažovat také o rejstříku typických příkladů.

[2] Náplň této Greplovy kapitoly (s. 153–174) z oddílu o větě nelze ztotožňovat s výkladem aktualizačních složek propozice, ty jsou fakticky obsaženy v oddíle o výpovědi. Zdá se být poněkud sporné, zda tato kapitola do oddílu o větě v rámci dané koncepce patří.

[3] Někdy jsou uváděny jevy podle mého soudu územně platné, aniž na to autoři upozorňují (např. je ještě dodělávat tu korekturu – s. 159, Zaskočím si teď, Petře, na oběd – s. 383 aj.).

[4] O autorství těchto oddílů jsem se zmínila výše (v odd. 1) a mohu se zde proto vyjadřovat adresně. Je ovšem třeba dodat, že oba oddíly jsou dobře propojeny vzájemnými odkazy a jsou v souladu.

[5] Tak např. v EVS označujících přináležitost (s. 87n.) se popisují mikrosituace někdo/něco má/nemá něco/někoho, někdo/něco dostává/pozbývá něco, někdo způsobuje, aby někdo měl/neměl něco; dalším podtypem této EVS je mentální vlastnictví s mikrosituacemi typu někdo ví/neví něco, někdo způsobuje, aby někdo věděl/nevěděl něco atd.

[6] Termínu typologie se v obou oddílech používá často tam, kde by podle mého soudu bylo vhodnější mluvit o klasifikaci.

[7] O jisté neúplnosti ve výkladu času srov. zde v odd. 2.2.

[8] Kdyby se i u větných členů rozlišovalo mezi předmětem přímým, nepřímým a druhým věcným, eliminovalo by se ve formulaci na s. 238 zavádějící tvrzení, že v jedné EVS může být „několik předmětů“, totiž těch, které závisejí „přímo na přísudkovém výrazu“.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 1, pp. 53-59

Previous Renata Blatná: Dějiny hudby prizmatem lexikálních přejímek

Next Romana Prouzová: Derrida a de Saussure