dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O předpokladech a očekáváních

Iva Nebeská

[Articles]

(pdf)

On assumptions and expectations

1. Kognitivní přístup k jazyku akcentuje myšlenku, že jazyk není jen nejdůležitějším prostředkem mezilidské komunikace, ale také prostředkem, pomocí něhož se obraz světa v lidské mysli utváří. Jinak řečeno, kognitivní přístup k jazyku vychází z předpokladu, že jazyk, kterým mluvíme, je pro konceptualizaci jevů důležitý, tím, že věci pojmenováváme, je nejen označujeme, ale také je uchopujeme, zmocňujeme se jich. Jazyk nám značnou část našeho poznání zprostředkovává a umožňuje nám sdílet toto poznání s ostatními členy jazykové komunity. Jazyk spolu s historií a kulturou tak vytváří specifickou kolektivní zkušenost, vědomí sounáležitosti mezi členy komunity, které nachází svůj výraz ve sdílených tradicích a stereotypech a ty pak dále naše myšlení o věcech modifikují. Můžeme se tedy oprávněně domnívat, že jazyk, kterým mluvíme, se na vytváření obrazu světa do větší nebo menší míry podílí.

V tomto přístupu k jazyku se promítají jednak myšlenky vycházející z hypotézy Sapira a Whorfa o jazykové relativitě, jednak mnohé novější poznatky kognitivních věd, např. modelování struktury lidského poznání, které bylo původně stimulováno studiem jazykové metafory (např. Lakoff – Johnson, 1980; Lakoff, 1987; viz k tomu Nebeská, 1999), teorie prototypů, zkoumání mentálního slovníku nebo úsilí o stanovení kognitivní definice slova (Bartmiński, 1988). Fakt, že jazyk zdaleka není jen prostředkem komunikace, ale má více dimenzí (viz k tomu např. Daneš, 1995), je i v lingvistice dávno známý, pouze v posledních desetiletích ustoupil poněkud do pozadí. Reflektován je i v českém prostředí. Pozornost (nejen lingvistů) se soustřeďuje především na slovní zásobu, protože právě pomocí slov odkrýváme „svět za slovy“. Připomeňme jen několik málo autorů. Např. V. Mathesius ve studii Řeč a sloh mluví nejen o domovské příchuti slov, ale také o jejich evokační síle: „… ze skutečností, s nimiž bylo pojmenování konkrétně spojeno, a ze situací, v nichž ho bylo užito, zbývá v jeho významu zřejmá stopa, na níž pak závisí jeho evokační síla“ (Mathesius, 1961, s. 18). Kniha Dědictví řeči I. Němce, J. Horálka a kol. (1986) ukazuje, jak právě pojmenování svědčí o kulturním obraze doby, jak se ve slovech poznání uchovává. Nenapodobitelným způsobem komentoval schopnost češtiny odkrývat svět za slovy P. Eisner – a mohli bychom pokračovat přes K. Čapka (např. V zajetí slov), Václava Havla (esej Slovo o slovu) až třeba k jazykovým sloupkům J. Horálka v obnovené Přítomnosti a Nové přítomnosti či k V. Jamkovi (1998).

Pozornost kognitivně orientovaných lingvistů dnes směřuje ke zkoumání konotativních významů slov, jejich metaforičnosti, kulturní symboliky, ke zkoumání vztahu jazyka a kulturních stereotypů, tedy k těm složkám významu, které v českých slovnících obvykle nejsou a v takové šíři snad ani být nemohou, ale my jako čeští mluvčí je považujeme za samozřejmé, protože jsou pevně spjaty s tím, jak svůj jazyk užíváme. Právě konotativní složky významu nás, domníváme se, dovedou až k poznatkům o tom, jak se konkrétní jazyk, v našem případě čeština, na konceptualizaci jevů podílí (viz k tomu Vaňková, v tisku b).

[93]Pokud jde o metodologii, nebyla (a asi ani nebude) vypracována metoda dostatečně podrobná, a přitom vhodná pro kognitivní analýzu pojmenování z různých tematických okruhů. Ze známých prací, zejména polských, je zřejmé hledání. Programově se neodděluje lexikální význam slova od významu encyklopedického. Nabízí se však rozlišovat vědeckou definici a kognitivní definici slova (Bartmiński, 1988). Vědecká definice uvádí denotativní význam slova, má funkci poznávací a taxonomickou, obsáhlejší definice kognitivní umožňuje popsat, co (všechno) slovo znamená pro mluvčí, jak ho užívají, jaké jsou konotace slova, obecněji řečeno, kognitivní definice vypovídá o tom, jak pomocí jazyka věci kategorizujeme, hodnotíme, jaké stereotypy akceptujeme (jakým podléháme) apod. Uveďme jako příklad slovo myš. Podle vědecké definice myš označuje drobného hlodavce s dlouhým ocáskem a velkými boltci, kognitivní definice může zaznamenat, co všechno slovo myš evokuje; malý rozměr evokuje bezvýznamnost až nicotnost, barva srsti vzbuzuje představu bezvýraznosti (šedivosti), hbitost evokuje na jedné straně činorodost, obratnost, na druhé dotěrnost a vlezlost, spojení myš kočka vzbuzuje nejčastěji představu myši jako kořisti atd. Právě o tyto konotace se opírají metafory a další obrazná vyjádření; konotace nám umožňují obrazná vyjádření nejen tvořit, ale také jim rozumět, ocenit jejich nápaditost (např. výzvu v časopise pro ženy Záleží jen na vás, jestli chcete zešedivět jako kočka, nebo jako myš).

 

Mezinárodní projekt Jazykový obraz světa, vedený R. Grzegorczykovou z Varšavské univerzity, kterého se účastní i výzkumný tým z Katedry českého jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, se orientuje na tři tematické okruhy: pojmenování barev, rozměrů lidského těla a mentálních procesů. Tematické okruhy byly záměrně zvoleny takto heterogenní; pro každý z nich je potřeba zvolit a ověřit nejvhodnější metodologický postup. Zatím byly provedeny základní materiálové sondy, které přinesly některé dílčí výsledky (viz práce R. Grzegorczykové, M. Danielewiczové, K. Waszakové, M. A. Dmitrovské, G. Kustové, I. Vaňkové, J. Šlédrové a I. Nebeské v seznamu literatury). Cílem české části projektu je rekonstrukce uvedených tří fragmentů pojmové struktury českých mluvčích a v další fázi výzkumu porovnání s rekonstrukcí tematicky shodných fragmentů pojmových struktur mluvčích polských, ruských, ukrajinských, švédských, vietnamských, popř. dalších.[1]

Tento příspěvek se řadí do tematické oblasti mentálních procesů;[2] jde o oblast obsáhlou, zde se budeme zabývat jen jejím malým výsekem, a to vybranými pojmenováními hypotetických procesů v češtině. V souladu s pracemi polských a ruských badatelek (zejm. M. Danielewiczowé a G. Kustové) ponecháváme v zásadě stranou pojmenování takových mentálních aktivit jedince, které jsou spjaty s mluvením. Článek má charakter dílčí materiálové sondy.

 

Hypotetickými procesy rozumíme ty rozumové činnosti, kdy jedinec ve své mysli operuje s informacemi, poznatky, fakty, zkušenostmi takovým způsobem, že zvažuje [94]jejich platnost, pravdivost, pravděpodobnost, někdy i obvyklost a závaznost, popř. souvislosti s jinými fakty a na základě těchto úvah si vytváří subjektivní názor.[3] V tomto článku se budeme zabývat možnostmi, které má český mluvčí k dispozici, chce-li vyjádřit své úvahy o jevech budoucích (resp. následných). Podrobněji budeme analyzovat užití sloves předpokládat, předvídat, očekávat, doufat a obávat se a přihlédneme k některým dalším. Společným sémantickým rysem těchto sloves je „ověřitelnost“; názor mluvčího, který je výsledkem operací s informacemi (zvažování), podléhá verifikaci, v budoucnu se může buď potvrdit, nebo nepotvrdit.

Při analýze pojmenování hypotetických procesů jsme se zaměřili především na ty sémantické rysy, které přispívají k vymezení vzájemných vztahů mezi slovesy:

– do jaké míry jde o „vědění“ (mentální vlastnictví) a do jaké míry o subjektivní názor; tím se vymezuje vztah pojmenování hypotetických procesů ke slovesu vědět;

– zda jde o procesy vyvozování, usuzování, inferování;

– míru jistoty mluvčího o uvažovaných faktech;

– o co se jistota mluvčího opírá, zejména zda názor mluvčího bývá obvykle podložen argumenty;

– zda součástí rozumových činností je hodnocení zvažovaného faktu;

– do jaké míry je relevantní, zda jde o kladné (žádoucí), nebo záporné (nežádoucí) jevy;

– sémantický komponent vůle;

– sémantický komponent emoce.

 

2. Pozadím pro úvahy o hypotetických procesech je sémantika slovesa VĚDĚT. Opíráme se o podrobnou sémantickou analýzu ruských a polských ekvivalentů slovesa vědět, vycházející z opozice znanije – mnenije, která je uvedena v pracích Ju. Apresjana (zejm. Apresjan a kol., 1997), M. A. Dmitrovské (1988), M. Danielewiczové (preprint), G. Kustové (preprint) a dalších.[4]

 

2.1. I v češtině vyjadřuje sloveso vědět ve svém základním významu (vědět, že) jednak relativně vysokou míru jistoty mluvčího o uvažovaných faktech, jednak to, že jde o poznatek získaný z nějakého zdroje a uložený v paměti, mentální vlastnictví (vím, že Dánsko je monarchií; že Albánie leží na Balkáně; že dnes v Krkonoších sněžilo). Sémantika slovesa vědět je však podstatně bohatší.[5] Kromě jistoty o poznatcích získaných z nějakého zdroje a uložených v paměti vyjadřuje sloveso vědět i jistotu o faktech inferovaných, tedy o těch, na které mluvčí sám přijde, které si umí [95]vyvodit. Právě odtud jeho význam postupně přechází do sféry hypotetických procesů. – Není relevantní, zda objektem vědění je jev žádoucí, nebo nežádoucí.

Příkladem postupného přechodu významu slovesa vědět do sféry hypotetických procesů je vyjádření mluvčího o některých nadčasových jevech; postupnost přechodu můžeme snadno demonstrovat jako škálu: např. vím, kolik je 2x6; vím, že 2x6 je 12 (lze parafrázovat: znám postup, jak poznatek vyvodit, umím ho vyvodit); vím, že když Petr je větší než Pavel, je Pavel menší než Petr (lze parafrázovat: znám logickou souvislost mezi jevy, umím ji aplikovat na konkrétní případ); vím, že když hodím cukr do vody, rozpustí se (lze parafrázovat: znám fyzikální zákonitost nebo kauzální souvislost, umím ji aplikovat na konkrétní příklad); vím, že když před domem stojí auto, je Pavel doma (znám obvyklou souvislost, která se týká konkrétní osoby a situace). Poslední příklad je již spíše subjektivním názorem mluvčího vyvozeným ze zkušenosti. Všechny tyto případy lze částečně parafrázovat i predikáty jsem si jista, jsem přesvědčena, nepochybuju, popř. pomocí epistémických partikulí jistě, určitě, nepochybně, zaručeně. Uvedené parafráze akcentují vysokou míru jistoty mluvčího; vyjadřují buď ještě vyšší míru jistoty mluvčího než sloveso vědět, nebo jistou naléhavost, důraz, obranu proti opačnému názoru, odpověď na otázku víš to jistě? apod. Je zřejmé, že mluvčí může dávat najevo vysokou míru jistoty o zvažovaném faktu i tehdy, když jde (pouze) o jeho subjektivní názor, např. když před domem stojí auto, Pavel je určitě/zcela jistě/nepochybně doma.[6]

Subjektivní názor vyjadřuje mluvčí slovesem vědět i v takových užitích, kdy se jeho úvahy vztahují k jevu předpokládanému, teoreticky možnému, např. vím, že Pavel mi pomůže; vím, že Pavel by mi pomohl. Mluvčí odhaduje, jak se bude situace vyvíjet; vím zde lze parafrázovat prostředky vyjadřujícími vysokou míru jistoty mluvčího: jsem si jista, jsem přesvědčena, nepochybuju, počítám s tím, spoléhám na to, věřím. Jistota mluvčího nemusí být podložena argumenty, může se na ní podílet – podobně jako u slovesa věřit – vůle (chci/přeju si, aby se to stalo) i emoce. Na rozdíl od sloves doufat a obávat se (viz zde 5.) sloveso vědět nevyjadřuje postoj mluvčího k předpokládanému jevu, zda ho hodnotí kladně, nebo záporně; můžeme říci vím, že Pavel mi pomůže i vím, že Pavel mi nepomůže. Názor mluvčího se může v budoucnu potvrdit, nebo nepotvrdit.

Nikoli náhodou jsou zde všechny příklady slovesa vědět uvedeny v 1. osobě prézentu. Změna času a osoby (nemluvě o prostředcích suprasegmentálních nebo negaci) často způsobuje modifikace významové i postojové. Např. věděla jsem, že v Brazílii se mluví portugalsky nevypovídá nic o tom, jestli to stále ještě vím, spíše implikuje, že jsem to věděla, když to bylo relevantní, v okamžiku promluvy už to relevantní být nemusí. Naproti tomu věděla jsem, že mi Pavel pomůže lze nejvhodněji parafrázovat jako předvídala jsem to, věřila jsem tomu, vzdáleněji spoléhala jsem na to, počítala jsem s tím, očekávala jsem to a očekávání se potvrdilo; otázka, jestli to stále ještě vím, v tomto případě nemá smysl.

 

[96]3. Sloveso PŘEDPOKLÁDAT vyjadřuje vysokou míru jistoty mluvčího o platnosti, pravdivosti, závaznosti zvažovaného faktu. I ve slovnících je definováno jako „s jistotou očekávat“. Co předpokládáme, není poznatek uložený v paměti, ale subjektivní přesvědčení, názor nebo hypotéza podléhající případné verifikaci; předpoklad se může potvrdit, nebo nepotvrdit. V češtině je předpokládat derivátem slovesa klást (dávat něco na nějaké místo) a tato významová souvislost je zřejmá: co předpokládáme, předem pokládáme za možné, nebo dokonce za jisté, resp. za pravdivé. Při rozumových činnostech vkládáme do svých činností možnost, dispozici, podmínku, předpoklad, s nímž dále operujeme, z něhož něco vyvozujeme. To, co předpokládáme, klademe na počátek inferování, resp. před inferování.

Jde o vyjádření názoru podloženého argumenty, právě argumenty jsou zde zdrojem jistoty; předpokládat můžeme parafrázovat jako oprávněně se domnívat. V tom se odlišuje od slovesa předvídat (viz 4.).

Můžeme rozlišit dva dost zřetelně vymezitelné významy slovesa předpokládat: podmínku a hypotézu. Za rozlišující rys lze považovat míru reálnosti zvažovaného faktu (viz níže 3.3.).

 

3.1. Nutná podmínka, dispozice: znalost angličtiny se předpokládá; předpokládáme, že máte řidičský průkaz. Mluvčí operuje ve své mysli s reálným faktem a z něj vyvozuje fakta další. Lze parafrázovat slovem podmínka, spojením splňovat podmínku nebo i vedlejší větou podmínkovou se spojkou jestliže: znalost angličtiny/řidičský průkaz je podmínkou; přijmeme vás, jestliže/za podmínky, že umíte anglicky. Je zřejmé, že sloveso předpokládat (a jeho deriváty) má v tomto významu někdy funkci eufemismu (podobným eufemismem bývá i očekávat). Ten, kdo něco předpokládá, je v nadřazeném postavení, je, resp. cítí se oprávněn klást podmínky.[7]

 

3.2. Výchozí názor, vlastní hypotéza, antecedent, premisa, otevřená možnost, východisko usuzování, nastavení výchozí pozice (viz k tomu Vopěnka, 1989). Výchozí názor je podložen argumenty. Tento význam je typický pro odborné texty (zejm. z exaktních věd), důležitá je právě otevřenost možnosti: předem klademe nějaký fakt jako možný, např. předpokládejme, že A = B; budeme předpokládat, že rovnice platí; budeme vycházet z předpokladu, že … Z platnosti tohoto hypotetického faktu se vyvozuje na základě logických souvislostí též hypotetický závěr.

Vycházíme-li z nesprávných předpokladů, výsledkem usuzování je nesprávný závěr. Vycházet z nesprávného předpokladu lze parafrázovat i jako mýlit se. Mýlit se však má význam širší; mýlit se můžeme i tehdy, když vycházíme z předpokladu správného, ale k závěru dospíváme nesprávným postupem.

Sloveso předpokládat v tomto významu lze parafrázovat (obvyklé je to zejména v textech matematických) pomocí částice nechť, např. nechť A = B a především (nejpřesněji) vedlejší větou podmínkovou se spojkou jestliže: jestliže A = B, pak … V tomto významu se sloveso předpokládat užívá při úvahách o logických souvislos[97]tech (hypotetických) jevů, nevyjadřuje subjektivní pocit jistoty mluvčího, nelze ho proto parafrázovat slovesy jsem přesvědčena, že …; očekávám, že … (viz 3.3.).

 

3.3. Mimo odborné texty nebývá tento význam (otevřená možnost) tak vyhraněný; je to dáno tím, že logická souvislost mezi jevy není v reálném světě zpravidla tak jednoznačná, neovlivněná dalšími faktory, jako je tomu např. ve světě matematiky, jde spíše o souvislosti obvyklé. Např. předpokládám, že v noci začne pršet vyjadřuje očekávání; mluvčí dává najevo relativně vysokou míru jistoty o zvažovaném jevu. Na rozdíl od vyjádření předpokladu v exaktních vědách však lze v každodenní komunikaci sloveso předpokládat parafrázovat jsem přesvědčena, že v noci začne pršet, pokládám/považuju za jisté, že v noci přijde déšť, počítám s deštěm, s vysokou mírou jistoty očekávám déšť; pro svoje očekávání mám argumenty (počítám s obvyklou souvislostí jevů), proto je očekávání pociťováno jako oprávněné. I předpokládaný výsledek je výsledek oprávněně očekávaný. (Na rozdíl od sloves věřím, myslím, míním, domnívám se, kdy se podložení domněnky argumenty neočekává, a míra jistoty je tedy nižší.)

 

4. Souvislost slovesa PŘEDVÍDAT se slovesem vidět je v češtině zřejmá. Můžeme ho parafarázovat: vidět předem, intuitivně nazírat, ale také vědět předem (viz k tomu též pozn. 5). Předvídání je zaměřeno do budoucna, je výsledkem spíše nezávazného uvažování o možnostech vývoje věcí, např. předvídá, že to dopadne dobře; předvídali jsme takový vývoj událostí. Předvídat něco neznamená, že uvažování o možném vývoji je opřeno o argumenty (resp. argumentace se neočekává); předvídat je významově blízké slovesům tušit, vycítit. Místo argumentů vyplývajících z logické souvislosti mezi jevy se mluvčí opírá o rámcovou zkušenost nebo o nějaký nespecifikovaný pocit, intuici, tušení. Jistě i proto se sloveso předvídat neužívá v odborných textech, zejm. v exaktních vědách. Protože se neopírá o argumenty, vyjadřuje předvídání podstatně nižší míru jistoty než vědění nebo předpokládání, nemůžeme říci *s jistotou předvídá.

Předvídat můžeme žádoucí i nežádoucí jevy. Někdy lze parafrázovat slovesem očekávat, nejde však o synonyma: očekáváme, jak se věci vyvinou, počítáme s kteroukoli možností, ale předvídáme či tušíme, že jedna je prioritní. Je možná i parafráze slovesem vědět: věděla jsem, že to tak dopadne (měla jsem takové tušení). Předvídají se spíše aktivity jiných osob, různé děje, vývoj událostí, nikoli aktivity vlastní, resp. aktivity závislé na vlastní vůli; není tedy obvyklé spojení typu předvídám, že přijdu. Tomu neodporují ani věty typu Karel předvídal, že nebude moci přijít – původce děje je v obou větách stejný (Karel), ale kromě něho je zde i původce modality, který není totožný s původcem děje (někdo jiný Karlovi umožní nebo neumožní přijít), takže Karel vlastně předvídal působení původce modality.[8] Slovesu předvídat může dát mluvčí přednost i tehdy, když nechce dát najevo (chce zamlžit), o co se jeho „vědění předem“ opírá.

[98]Pokud jde o deverbativa, užívá se v češtině adjektivum utvořené z pasívního participia předvídané/nepředvídané události, pro vyjádření vlastnosti jedince (schopnosti intuivně nazírat, vidět dopředu) slovům předvídavý a předvídavost úspěšně konkuruje prozíravý a prozíravost, utvořené sice od jiného slovního základu, ale také na základě metafory vidění (viz pozn. 5); sloveso prozírat se v tomto významu neužívá. Pojmenování výsledku předvídání, analogické k předpokladu jako výsledku hypotetického procesu předpokládání, čeština nemá.

 

5. Slovesa DOUFAT a OBÁVAT SE mají některé společné sémantické rysy. Jev, který je předmětem zvažování, mluvčí hodnotí. Je relevantní, zda ho hodnotí jako žádoucí, nebo nežádoucí. Mluvčí doufá v jevy žádoucí, obává se jevů nežádoucích. Užitím sloves doufat nebo obávat se však dokonce mluvčí zvažovaný jev jako žádoucí, nebo nežádoucí kvalifikuje, např. spojením doufám, že bude sněžit kvalifikuje mluvčí sněžení jako jev (aktuálně) žádoucí, spojením obávám se, že bude sněžit kvalifikuje sněžení jako jev (aktuálně) nežádoucí. Na hodnocení se může podílet vůle i emoce.[9] Míra jistoty mluvčího o zvažovaném jevu je nižší než u slovesa předpokládat, nemusí být podložena argumenty, vyplývajícími z logické nebo kauzální souvislosti mezi jevy, ale třeba přáními, pocity apod. I naděje a obavy se mohou potvrdit, nebo nepotvrdit.

Společným rysem obou sloves je i intranzitivnost; nelze od nich utvořit zvratné pasívum. Nelze tedy gramatickými prostředky naznačit, že původce naděje nebo obav je všeobecný; tento rys je nápadný zejména ve srovnání s ostatními slovesy této skupiny, nejen tranzitivními (předpokládá se, očekává se, to se předvídalo i s tím se počítá). Od slovesa obávat se můžeme utvořit pasívní participium obávaný (obávaný učitel; obávané povodně) a substantivum obava, které pojmenovává výsledek mentální aktivity zvažovaní. V podobném sémantickém vztahu jsou ke slovesu doufat adjektivum nadějný a substantivum naděje, utvořené od jiného slovního základu; jejich konotace jsou však bohatší.[10]

Jiným společným rysem sloves doufat a obávat se je tendence k jejich sémantickému vyprazdňování; zejména v 1. os. sg. indikativu prézenta a v 1. os. pl. imperativu mají v každodenní komunikaci někdy spíše charakter vsuvky, resp. metatextového komentáře, např. obávám se, že to nepůjde; to se jim doufejme nepodaří; to doufám; taky se obávám. U slovesa obávat se v posledních letech dochází (patrně pod vlivem angličtiny) v některých užitích k významovému posunu; jev, který je předmětem zvažování, je nežádoucí nikoli pro mluvčího, ale pro posluchače (např. obávám se, že pro vás nemám dobrou zprávu; že s vámi nemůžu souhlasit; že v tom [99]vám nepomůžu). Takové užití slovesa obávat se můžeme chápat i jako eufemismus, projev zdvořilosti, empatie, kdy mluvčí dává najevo, že negativní hodnocení faktu s posluchačem sdílí.

 

6. Výrazným sémantickým rysem slovesa OČEKÁVAT je „zaměření do budoucna“. Význam „předpokládat, že něco nastane“, tedy hypotetický proces, plynule přechází do dalšího významu slovesa očekávat „být na něco připraven“. Např. očekáváme velkou účast fanoušků můžeme parafrázovat předpokládáme, že přijede hodně fanoušků, ale také jsme připraveni na velký počet fanoušků. Míra jistoty mluvčího je nižší než u slovesa předpokládat, jeho názor nemusí být podložen argumenty.[11]

Sloveso očekávat nevyjadřuje hodnocení, postoj mluvčího k zvažovaným jevům. Očekáváme jevy pozitivní i negativní; pro hodnocení očekávaných jevů má čeština k dispozici jiné lexikální prostředky (něco očekáváme s nadějí, něco s obavami, se zájmem, s napětím, očekává se vzestup i strmý pád, jsou očekávání radostná i neblahá).

Lexikálními prostředky je vyjádřen i rys „možnost verifikace“; očekávání mohou být splněna (popř. více než splněna), nebo nesplněna (nesplněná očekávání; navzdory očekávání/v rozporu s očekáváním/proti očekávání; překonat/předčít veškerá očekávání; potvrdit očekávání; přepjatá/nereálná očekávání).[12]

Sloveso očekávat disponuje valenční pozicí (od + genitiv), která umožňuje (na rozdíl od ostatních pojmenování hypotetických procesů) nevětnou formou vyjádřit původce jevu, který je předmětem zvažování, resp. činitele, který může jev, který je předmětem zvažování, podstatně ovlivnit (očekávají od ředitele podporu; předvedli, co jsme od nich očekávali; od transakce jsme očekávali zlepšení pozice firmy; očekáváme od poslanců, že rozhodnou; od policie očekáváme, že ochrání zdraví a majetek občanů). Od původce jevu, který je předmětem zvažování, se očekává aktivita.

Zpracování slovesa očekávat na rozsáhlém materiále z Českého národního korpusu ukázalo, že v současných psaných publicistických textech je velmi častý tvar slovesa v neosobním zvratném pasívu nebo synonymní konstrukci (očekává se prohlášení vlády; očekává se, že jeho návštěva přispěje k ukončení nepokojů; očekávává se rozkol mezi reformisty a zastánci tvrdé linie; v tomto odvětví lze očekávat nadprůměrné zhodnocení kapitálu; lze očekávat pokles nočních teplot); původce očekávání (ten, kdo na základě zvažování dospěl k prezentovanému názoru) zůstává v pozadí, někdy se naznačuje, že je všeobecný. Podobně jako je tomu i u jiných sloves, nezřetelný je často původce očekávání i v 1. osobě plurálu (očekáváme ubývání oblačnosti; očekáváme pokles kursu).

 

7. Závěrem: Pro vyjádření hypotézy o jevech budoucích má český mluvčí několik možností.[13] V této materiálové sondě jsme se zaměřili na to, jakými sémantickými [100]vodítky se při výběru sloves může řídit, co mu čeština k výběru nabízí. Pro exaktní formulace, zejména jde-li o kauzální nebo logické souvislosti mezi jevy, je nejvhodnější sloveso předpokládat; vyjadřuje i vysokou míru jistoty mluvčího opírající se o argumenty. Chce-li mluvčí spíše zamlžit, z čeho jeho úsudek pramení, může zvolit sloveso předvídat. Chce-li mluvčí dát najevo především vysokou míru jistoty o hypotetickém jevu, nabízí se kromě epistémických partikulí jistě, určitě, nepochybně a dalších slovesa počítat s něčím, spoléhat na něco, vědět. Chce-li dát najevo, jak hypotetický jev hodnotí, volí slovesa doufat a obávat se. Sloveso očekávat má význam široký, a umožňuje proto mluvčímu vyjádřit se nepříliš explicitně.

 

LITERATURA

 

APRESJAN, Ju. D. a kol.: Novyj ob’jasnitel’nyj slovar’ sinonimov russkogo jazyka. Škola, Moskva 1997, heslo znať.

BARTMIŃSKI, J.: Definicja kognitywna jako narzędzie opisu konotacji. In: Konotacja. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1988, s. 169–183.

DANEŠ, F.: Situace češtiny: perspektiva i retrospektiva. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Ed. J. Jančáková – M. Komárek – O. Uličný. Filozofická fakulta UK, Praha 1995, s. 23–31.

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Academia, Praha 1987 (2. vyd.).

DANIELEWICZOWA, M.: Próba podziału czasownikowych predikatów mentalnych (preprint).

DANIELEWICZOWA, M.: O sczególnych własciwościach 1. os. 1. poj. czasu terażniejszego pewnych czasowników mentalnych (preprint).

DANIELEWICZOWA, M.: Co wie, a czego nie wie podmiot polskich predykatów być pewnym, że oraz być przekonanym, że ? In: Sborník z XXVI. polsko-české konference. Varšava (v tisku).

DMITROVSKAJA, M. A.: Znanije i mnenije: obraz mira, obraz čeloveka. In: Znanije i mnenije. Nauka, Moskva 1988, s. 6–17.

GRZEGORCZYKOWA, R.: Perspektywy badań porównawczych w zakresie semantyki leksykalnej (zadania i trudności). Z polskich studiów slawistycznych, seria VIII. Warszawa 1992, s. 75–81.

GRZEGORCZYKOWA, R.: Pojęcie językowego obrazu świata. In: Językowy obraz świata. Lublin 1991, s. 41–50.

HALLER, J.: Český slovník věcný a synonymický, III. SPN, Praha 1977.

JAMEK, V.: O patřičnosti v jazyce. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1998.

Językowa kategoryzacja świata. Ed. R. Grzegorczykowa – A. Pajdzińska. Lublin 1996.

Językowy obraz świata. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1991.

Konotacja. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1988.

KUSTOVA, G.: Nekotoryje problemy opisanija mental’nych predikatov (preprint).

LAKOFF, G.: Women, Fire and Dangerous Things. What Categories Reveal About the Mind. University of Chicago Press, Chicago 1987.

LAKOFF, G. – JOHNSON, M.: Metaphors We Live by. University of Chicago Press, Chicago 1980.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. Československý spisovatel, Praha 1961 (1942).

NEBESKÁ, I.: Snadno nahlédneme. Čeština doma a ve světě, 1998, č. 2, s. 104–105.

NEBESKÁ, I.: Univerzália a specifika v kognitivní sémantice. In: Čeština – univerzália a specifika. Ed. Z. Hladká – P. Karlík. MU, Brno 1999, s. 77–84.

NEBESKÁ, I.: K pojmenování hypotetických procesů v češtině. In: Sborník z XXVI. polsko-české konference. Varšava (v tisku).

NĚMEC, I. – HORÁLEK, J. a kol: Dědictví řeči. Panorama, Praha 1986.

PAJDZIŃSKA, A.: Wyrażenia zmyslowe jako podstawa metafor językowych. In: Etnolingwistyka, 8. Lublin 1996, s. 113–130.

[101]PROUZOVÁ, H.: K vazbám některých sloves myšlení. , 78, 1995, s. 236–238.

SEDLÁKOVÁ, M.: Charakteristika východisek, zdrojů a složek mentálního modelu mysli: implicitní teorie. In: Bulletin Psychologického ústavu AV ČR, 1996, 2, s. 49–78.

Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy slovesné. Academia, Praha 1994.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 1994.

Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1960–1971.

SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A.: Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves. Academia, Praha 1997.

ŠLÉDROVÁ, J.: K vyjadřování rozměrů v češtině. In: Sborník z XXVI. polsko-české konference. Varšava (v tisku).

VAŇKOVÁ, I.: Hraje všemi barvami. Zabarvení pleti jako symptomy vlastností a psychofyzických stavů člověka. In: Sborník z XXVI. polsko-české konference. Varšava (v tisku a).

VAŇKOVÁ, I.: Kognitivně kulturní inspirace z Polska. SaS (v tisku b).

VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého. Fr. Borový, Praha 1937.

VOPĚNKA, P.: Rozpravy s geometrií. Panorama, Praha 1989.

 

R É S U M É

On assumptions and expectations

Hypothetical processes are intellectual activities in which an individual’s mind operates with information, findings, facts, and experiencies so that it considers the validity, truthfulness, probability of the aforementioned phenomena and on the bases of these considerations creates a subjective opinion.

In this article, we are concerned with the means the Czech language offers its speakers to express hypothesses about future phenomena. The analysis concerns the meaning and use of the verbs předpokládat (assume), předvídat (anticipate), doufat (hope), obávat se (be afraid of) and očekávat (expect).


[1] Výzkum je podpořen Grantem Univerzity Karlovy 92/1997/A/FG/FF.

[2] O sémantice a syntaxi sloves, která pojmenovávají mentální jevy, viz Daneš – Hlavsa a kol. (1987).

[3] K inspiračním zdrojům lingvistické analýzy pojmenování hypotetických procesů patří i jedno z frekventovaných témat folkové psychologie a kognitivní psychologie – zkoumání mentálního modelu mysli; kritické zhodnocení teoretických koncepcí viz M. Sedláková (1996).

[4] Podrobnější sémantickou analýzou českých sloves vědět a znát se budeme zabývat při jiné příležitosti; v tomto příspěvku se omezujeme pouze na ty významy slovesa vědět, které tvoří pozadí pro pojmenování hypotetických procesů.

[5] Bohatá metaforika svědčí o tom, že i čeští mluvčí za nejspolehlivější zdroj poznatků intuitivně považují smysly, především zrak (o společném etymologickém základu sloves vidět a vědět viz Němec – Horálek a kol., 1986, s. 355–356). Domníváme se, že právě běžně užívaná metafora vidění, která je společná pro slovesa vědět (znát) a domnívat se (mínit), podstatně přispívá k tomu, že jejich význam není někdy dost zřetelně rozlišován (viz k tomu Nebeská, 1998).

[6] O podstatném významovém rozdílu mezi jsem si jist a jsem přesvědčen viz M. Danielewiczowa (v tisku).

[7] Minulý čas slovesa předpokládat v tomto významu někdy implikuje nesplněnou podmínku, např. předpokládali jsme, že máte řidičský průkaz (a vy ho nemáte).

[8] Neužívá se imperativu předvídej a snad ani nepředvídej. Nepředvídej, že to dopadne špatně by mohlo mít komunikační funkci přání, ne-li přímo zaklínadla.

[9] Jiným slovesem s funkcí „kvalifikační“ je podezírat. Užitím slovesa podezírat mluvčí kvalifikuje aktivitu jiné osoby jako negativní, a navíc utajenou, např. spojením myslím/domnívám se, že Dana je tento týden na horách mluvčí vyjadřuje svoji domněnku bez jakéhokoli hodnocení, zatímco spojením podezírám Danu, že je tento týden na horách kvalifikuje Danin pobyt na horách jako nenáležitý, a navíc utajený (podrobněji viz Nebeská, 1999).

[10] V jistém smyslu stojí významově mezi slovesy doufat a obávat se (a jeho deriváty) sloveso pochybovat. Jeho význam je však bohatší: pochybnosti jsou příčinou, proč naše naděje v příznivý vývoj věcí slábne a může vést až k obavám. Podobně pochybnosti způsobují, že slábne naše jistota o faktech, s nimiž operujeme ve své mysli, a mohou vést k nejistotě; pochybnosti vedou i od důvěry k nedůvěře, od víry k nevíře (viz k tomu Nebeská, v tisku).

[11] Význam „setrvávat na nějakém místě kvůli někomu nebo něčemu“, který sbližuje sloveso očekávat se základovým slovesem čekat, zde ponecháváme stranou, i když si uvědomujeme, že hranice mezi tímto významem a významem „být na něco připraven“ ostrá není.

[12] „Možnost verifikace“ můžeme rozmanitými lexikálními prostředky vyjádřit i u jiných pojmenování hypotetických procesů.

[13] Omezili jsme se na slovesa stylově neutrální.

Katedra českého jazyka FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 92-101

Previous Jan Chloupek: Slohová platnost syntaktické synonymie

Next Kateřina Marková: Sémantické a gramatické parametry konverzívních lexémů (na příkladu substantiv VÍTĚZSTVÍ, PORÁŽKA)