Kognitivně-kulturní inspirace z Polska

Irena Vaňková

[Rozhledy]

(pdf)

Cognitive-cultural inspiration from Poland

Každý český student lingvistiky se má hned v prvních semestrech naučit nahlížet na jazyk jako na systém. Vštěpuje se mu „klasická“ perspektiva strukturně-funkční – hierarchicky mezi sebou provázané jazykové roviny, „formy“, jimž odpovídají „funkce“, atd. Je pravda, že v poslední době tomuto přístupu silně konkuruje (nebo, ve šťastnějších případech, se s ním doplňuje) lingvistika orientovaná komunikačně. Zájem o vnitřní provázanost systémů – a systému – (o tzv. syntaktickou dimenzi znaků – vztahy znaků mezi sebou), který je charakteristický pro strukturalismus, ustupuje zájmu o ty, kdož jazykem komunikují, o komunikační situaci – a o komunikaci vůbec (pragmatická dimenze znaků – orientace na uživatele).

Ve světle obou pohledů však, zdá se, dominuje výrazně jedno: instrumentální pojetí jazyka. Zkrátka – jazyk je nejčastěji viděn jako „nástroj myšlení a dorozumění“, nebo přesněji velká sada složitě uspořádaných a vzájemně propojených nástrojů, z nichž se vybírá – a užívá se jich tu tak, tu onak, v souladu s všelijakými pravidly (s normou – a kodifikací!), a také proto, abychom naplnili komunikační záměry a dosáhli kýžených komunikačních cílů. (Případně abychom to vše popsali a vyložili, jakým způsobem se ono naplňování a dosahování děje.)

Jazyk však není zdaleka jen struktura – a ani jen nástroj. Je to také – každý jazyk zcela po svém – obraz světa, způsob jeho pochopení a uchopení, jeho specifická interpretace. Model světa – jeden z možných. Médium lidské reflexe universa. Svědectví o člověku, o uspořádání jeho vnitřního světa, o procesech, které v něm probíhají. A v neposlední řadě je každý jazyk také „symbolickým průvodcem po kultuře“, řečeno slovy E. Sapira, slavného představitele amerického jazykového relativismu. Koneckonců ani Wittgensteinovu proslulou tezi „Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa“ v této souvislosti nelze opomenout, ať už ji chceme interpretovat jakkoli.

Zdá se, že i v našem českém kontextu bude třeba nahlédnout jazyk významněji než dosud také z této perspektivy: Jak „mluví“ čeština a co vypovídá o nás Češích? O naší skutečnosti a zkušenosti? Co to vlastně o světě říkáme, když mluvíme (česky)? Jaké jsou kořeny našich slov – a hlavně pojmů, jež stojí v jejich základě?

Bylo už naznačeno výše, že v naší lingvistice – i ve školní jazykové výuce a v obecném povědomí o jazykovědných problémech – byly (a jsou) chápány jako základní přístupy akcentující zejména ono „syntaktické“ (orientace na postižení vztahů uvnitř systému). Není tomu tak jen v bádání týkajícím se gramatiky, ale také v přístupech uplatňujících se ve studiu lexikologie a lexikální sémantiky – stačí si připomenout 8. tezi Pražského lingvistického kroužku: „Význam slova je určován jeho vztahem k ostatním slovům téhož slovníku, tj. jeho místem v lexikálním systému: a určit místo, které zaujímá slovo [215]v lexikálním systému, je možno jen, známe-li strukturu tohoto systému“ (Teze, 1970, s. 57). Z takového pojetí významu (spjatého s metodami sémické analýzy) pak vycházejí základní české práce z oboru lexikologie (a lexikografie), zejm. Filipcovy a Čermákovy (srov. např. Filipec, 1961; Filipec – Čermák, 1986). V diachronním aspektu strukturní pojetí významu rozpracovává a aplikuje hlavně I. Němec (srov. Němec, 1996).

Avšak např. v Němcových popularizačních pracích (na nichž se podíleli i jeho spolupracovníci ze Staročeského slovníku, srov. Němec, 1980; Němec – Horálek, 1986) je velmi zásadní ještě jeden aspekt: Nezkoumají se tu totiž jen vzájemné vztahy mezi slovy, ale také vztahy mezi slovy a věcmi, resp. mezi slovy a věcmi, jak je chápou (či kdysi chápali) lidé – Češi. Nesporně tu jde o cenný příspěvek k odhalení „jazykového obrazu (českého) světa“ z hlediska jeho proměn v průběhu vývoje (a to jak vývoje jazyka, tak i světa a jeho prožívání a chápání).

Poznávat jazykový obraz světa vlastně znamená, řečeno stručně a velmi obecně, zkoumat vztah (jazykového) znaku k jeho designátu a denotátu, a tudíž vlastně vztah jazyka k lidské mysli (v aspektu individuálním i kolektivním, tj. kulturním) – a jejím prostřednictvím i ke světu. Je zde tedy akcentována dimenze sémantická.

Aspoň v něčem by takové bádání mohlo být podobné práci kolegů v sousedním Polsku – jak by po tom asi zatoužil nejeden český bohemista, kdyby se měl možnost probírat řadami tamějších zajímavých sborníků i monografií (přeložených i původních) zhruba z posledního desetiletí, které se věnují právě těmto přístupům a oblastem výzkumu: jazyku jakožto obrazu světa, provázanosti jazyka a kultury, etnolingvistice, antropolingvistice, kognitivní sémantice. A nejen pouze obecně a teoreticky, ale velmi konkrétně: zkoumají se tady už skutečně určité výseky obrazu světa, který představuje polština (např. názvy barev, rozměrů, nebeských těles, rostlin, zvířat).

Zastavme se tedy na chvíli na třech polských universitách, ve Wrocłavi, v Lublinu a ve Varšavě. Pracují tam totiž filologové – a celé badatelské týmy –, jejichž přístup k jazyku může být neobyčejně inspirativní i pro naši lingvistiku.

Mluvíme-li ovšem o lingvistice a jejím bádání, je třeba hned v úvodu zdůraznit, že pro zmiňovaný přístup k jazyku je příznačný značně mezioborový pohled na věc. Tak jako se kdysi mnozí obhájci metodologické čistoty museli smířit s průniky (komunikačně orientované) jazykovědy s psychologií, sociologií apod., je i zde nutné pochopit, že jazyk je provázán s člověkem a se světem natolik, že není možné od toho odhlížet – ba právě naopak. Není vždy dost dobře možné stanovit hranici mezi zkoumáním jazykovědným a např. etnologickým a kulturologickým nebo psychologickým – ani např. oddělit to, co je součástí tzv. „nejazykových“ znalostí o světě a co je ještě dosti „jazykové“, aby to mohlo patřit do kompetence lingvistiky (a tudíž např. do slovníkové definice významu). Ale co vlastně „není jazykové“?

Jako velmi závažné se ukazují také konsekvence filosofické: smyslotvorná úloha jazyka, jeho hermeneutický charakter, problém zakořenění našeho myšlení, vědomí – i našich emocí – do jazykových forem, tak jak to ukazuje např. Gadamer. Podle něho je pro člověka (a společnost) vykladačem i tvůrcem smyslu jeho (její) jazyk. Kulturní funkce jazyka, již akcentuje tzv. kulturní lingvistika (případně etnolingvistika, antropologická lingvistika nebo lingvistická antropologie), má právě toto východisko. (Bližší poučení o lingvistické antropologii srov. např. Salzmann, 1997, o etnolingvistice Vrhel, 1996, srov. též příslušné pasáže in Černý, 1996.)

 

[216]Lingvistika kulturní, lingvistika integrální

Široké poučení o výše zmíněném přístupu k jazyku, o jeho historii, předpokladech i metodologických problémech přináší kniha s příznačným názvem „Lingwistyka kulturowa“ (Wrocław 1995). Její autor J. Anusiewicz je vůdčím představitelem tohoto směru na universitě ve Wrocłavi: právě on bývá také hlavním redaktorem nebo spoluredaktorem čtvrtletně vycházejících čísel sborníku Język a kultura, který ve Wrocławi – za účasti myšlenkově spřízněných badatelů z Lublinu, Varšavy aj. – vydávají od roku 1991.

V práci se hovoří o mnohostranných vztazích mezi jazykem a kulturou: řeší se tu otázka, zda a jakým způsobem lze konstruovat kulturu z jazyka a jeho textů. Výchozím předpokladem je fakt, že jazyk je jedním z hlavních komponentů kultury a zároveň že kultura je „obsažena“ v jazyce, v jeho systému, ve způsobu jeho používání a v textech.

Jazyk je viděn ne(jen) jako prostředek sloužící k výměně informací, ale především jako rezervoár kolektivní zkušenosti daného společenství, která odráží jeho hierarchii hodnot i systémy významů, a zároveň také jako činitel umožňující člověku vstup do světa a jeho poznání. Jazyk představuje model světa: funguje tak, že utváří naše vidění světa a ovlivňuje jeho obraz. Je rezervoárem kulturních obsahů, slouží jejich uchovávání a ustalování, předávání, a též jejich kodifikaci a verifikaci. (Kulturu Anusiewicz chápe v souladu s Goodenoughem takto: „Kultura není jevem materiálním, neskládá se z věcí, lidí, chování nebo pocitů. Je to spíše organizace všech těchto činitelů. Je to forma toho, co lidé uchovávají ve své mysli, jejich modely vidění, propojování a interpretace světa“, srov. s. 4, cit. z Goodenougha.)

Mezi základní východiska kulturní lingvistiky podle Anusiewicze patří přesvědčení, že „svět je našemu poznání dostupný jak bezprostředně, tak i zprostředkovaně a že činitelem zprostředkujícím kontakt mezi námi a skutečností jsou jazykově artikulované znalosti o tomto světě“ (s. 15). V tomto smyslu nám jazyk vymezuje (nebo poskytuje) kategorie (gramatické, sémantické a pragmatické), s jejichž pomocí percipujeme, konceptualizujeme a hodnotíme skutečnost.

Obsáhlou část knihy tvoří kapitola „Historia problematyky związanej z badaniem relacji język – kultura“ (s. 17–42), která pojednává o dvou hlavních proudech inspirujících toto bádání nejvýrazněji: nejprve o americké antropologické a kulturní lingvistice (Boas, Bloomfield, Sapir, Whorf, Kroeber, Malinowski aj.) a pak o německém lingvistickém a filosofickém myšlení. V něm akcentuje nejprve romantickou filosofii jazyka (Herder, Humboldt a neohumboldtisté Weisgerber a Gipper), historicko-kulturní směr chápání jazyka (Vossler a Burdach), kulturně-sociologický směr (badatelé kolem časopisu Wörter und Sachen – Frings, Maurer, Meringer aj.), a konečně filosoficko-symbolické rozumění jazyku, jak ho prezentoval Cassirer. Následuje kapitola o současném zkoumání vztahu jazyka a kultury (s. 43–69), včetně vymezení základních postulátů Anusiewiczovy kulturní teorie jazyka. Je to zejména postulát integrální lingvistiky – propojenost lingvistiky s (ostatními) vědami o člověku včetně filosofie je dána společnou oblastí zkoumání, jíž je člověk, [217]člověk jakožto mluvící tvor, animal loquens (jazyk představuje komplexní výraz existence člověka ve světě). Jazyk je spojnicí mezi přírodou a kulturou: má heterogenní povahu (slučuje v sobě jevy různých řádů skutečnosti – substanciální i abstraktní, fyzické i duchovní, subjektové i objektové …). Z toho plyne nutnost hledat metody celostního pojetí a integrálního popisu (i) takových jevů, které se jeví na první pohled jako nesrovnatelné. Jako zásadní se tu podle Anusiewicze ukazuje subjekto-objektové pojetí významu a holistický rámec jeho zkoumání: designát se popisuje z různých hledisek v jazyce se uplatňujících (zejména senzomotorického, funkčního a společensko-kulturního), aby jeho definice byla co nejkomplexnější. Při analýze pojmu je přitom třeba odlišit jeho strukturu kognitivní (sémantické rysy podstatné pro poznání, vybrané se zřetelem k funkci a účelu předmětu, manipulaci s ním ap.) a kulturní (hodnocení a souhrn asociací se znakem spjatých). Je ovšem třeba, aby všechny tyto rysy měly charakter rysů jazykových, tj. přítomných v jazyce a plnících roli sémantických komponentů, sloužících k definování jazykových výrazů.

Už tady je třeba podotknout, že výmluvné příklady takovýchto jazykově-kulturních definic v Anusiewiczově knize rovněž nechybí: autor vypracoval detailní jazykově-kulturní obraz kočky (s. 117–139) a pak ještě koně (s. 139–149) v polštině, a bylo by zajímavé vytvořit analogické obrazy české – a pak obojí porovnat. Mnohé by bylo bezesporu společné, což je dáno kulturní blízkostí našich jazyků, ale našli bychom i rozdílnosti. Jednu z nejzávažnějších představuje už odlišný rod u substantiva kočka/kot v druhovém označení zvířete. Prototypový představitel se tak v obou jazycích – a obrazech světa – v mnohém zásadním liší (rozdílné konotace, hodnocení, odlišné vystupování v různých obrazných vyjádřeních …), což je patrné např. ve frazeologii.

Pozornost si zaslouží kapitola „Lingvistická sémantika a její kulturní aspekty“ (s. 71–117). Sémantikou se tu rozumí kulturně podmíněný prostor lidské – společné – zkušenosti, obsažený v jazyce a v textech – v tomto smyslu je sémantika formou objektivizovaného a „zjazykověného“ lidského vědomí a sebe-vědomí (srov. s. 70). Kapitola představuje v přehledu celkem osm přístupů k sémantice, dobře využitelných při studiu kulturních (a kognitivních) aspektů jazyka. Jde o koncepci stereotypu a pevné reference H. Putnama, teorii identifikace A. Markowského, dále o kulturní sémantiku německé školy (L. Weisgerber), komponenční sémantiku v strukturalismu a generativní gramatice, etnolingvistickou sémantiku A. Wierzbické, teorii jazykového stereotypu J. Bartmińského, teorii idealizovaných kognitivních modelů G. Lakoffa, a konečně o sémantiku prostoru R. Langackera.

Samostatná (byť ne příliš rozsáhlá) kapitola je věnována kulturním aspektům lingvistické pragmatiky (s. 151–174): jako oblast jejího zkoumání se tu uvádí zejména problematika zdvořilostních aktů z hlediska jejich kulturního zakotvení. Dále se autor věnuje otázkám kulturní kompetence, osobitostem (polské) jazykové etikety aj., naznačuje i směr bádání v oblasti jazyků subkultur, a to z takového hlediska, které tyto jazyky ukazují jako způsoby realizace jistého vidění světa a jistých hodnot dané společenské skupiny.

[218]Kniha nás inspiruje – velmi konkrétně – k úvahám o jedné zásadní věci. S takovým zvířetem, jakým je třeba kočka, se můžeme setkávat den co den: ale primární náš kontakt s ním (což se může zdát paradoxní) je kontakt prostředkovaný jazykem (a v menší míře také např. literaturou, vědou, uměním). Právě jazyk nám už od dětství tvořil specifické vidění kočky, její obraz („designát“). To svědčí o faktu, že jazyk je propojen s kulturou velmi těsně – a nelze ho od ní oddělovat. Právě proto Anusiewicz navrhuje mluvit o lingvistice integrální – která by tuto komplexnost brala v úvahu a zkoumala: včetně vztahu jazyka k takovým kulturním systémům, jako je náboženství, magie, mytologie, umění a věda. (Třebaže Anusiewicz nikde nezmiňuje sémioticko-kulturní koncepce Lotmanovy – což je s podivem –, bylo by možná ku prospěchu věci je do zmiňované kulturní lingvistiky integrovat: mnohé by se jistě zajímavě osvětlilo a zkonkretizovalo, lotmanovské vidění jazyků různých typů a řádů jakožto svébytných modelujících systémů by vneslo do Anusiewiczovy koncepce větší dynamiku a mohlo by být užitečné i po stránce metodologické. Srov. např. Lotman, 1970.)

V samém závěru knihy cituje autor slova známého současného myslitele H. Reevese. Parafrázujeme: Ve dvacátém století nastává v různých oblastech vědy velký převrat. Začíná se znovu objevovat to, na co se v zápalu hromadění znalostí dávno zapomnělo: že společným cílem všeho vědění je vesmír, obývaný člověkem, tvůrcem vědy. – Právě Anusiewiczova kniha (a bohatá literatura, jež se v ní cituje) je svědectvím o tom, že si tuto skutečnost „společného cíle“ – „vesmírného“ a „lidského“ – uvědomuje i lingvistika.

 

Nejen o sémantice názvů barev

Od roku 1992 pracují jazykovědci Institutu polské filologie University M. Curie-Skłodowské v Lublinu na velkém badatelském projektu s názvem Jazykový obraz světa. Jeho cílem je postupně odhalovat „jazykový obraz světa“, kterým je polština. To samozřejmě předpokládá budovat souběžně i teoretické a metodologické základy, na nichž by se takové bádání mohlo stavět. Lublinští už publikovali řadu prací, kde osvětlují klíčové problémy tohoto přístupu k jazyku, akcentujícího jeho kognitivně-kulturní dimenzi. Připomeňme (kromě četných monografií) alespoň sborníky z tzv. „červené série“ (podle barvy obálky), zejm. Językowy obraz świata (1990), Konotacja (1988), O definicjach i definowaniu (1993), Kreowanie świata w tekstach (1995), Językowa kategoryzacja świata (1996), dále od r. 1988 jednou ročně vycházející časopis Etnolingwistyka, a konečně monumentální Slownik stereotypów i symboli ludowych (1996), který se zatím představil prvním dílem z plánovaných sedmi. (V čele jeho redakce – stejně jako v případě Etnolingwistyky a většiny „červených“ sborníků – stojí protagonista lublinského bádání o jazykovém obrazu světa J. Bartmiński.)

Lublinští navazují na základní myšlenky americké etnolingvistiky a jazykového relativismu E. Sapira a B. L. Whorfa, na německou filosofii herderovsko-humboldtovskou, významně se inspirují zejména současnou kognitivní vědou, reprezentovanou např. jmény Američanů G. Lakoffa a M. Johnsona (srov. např. Lakoff, 1987; Lakoff – Johnson, 1980). Nesmíme ovšem zapomenout uvést také jméno A. Wierz[219]bické, jejíž knihy a články z oblasti etnolingvistiky a kognitivní (a kulturní) sémantiky jsou v lublinských pracích citovány velmi často (srov. např. Wierzbicka, 1996).

Právě v rámci zmíněného projektu – na bázi (kognitivně-kulturního) bádání o (polském) jazykovém obrazu světa – vznikla i pozoruhodná práce R. Tokarského „Sémantika barev v současné polštině“ (Lublin 1995).

Oblast názvů barev je v tomto ohledu tématem velmi vděčným. Vždyť skutečnost, že (jedinému) barevnému spektru odpovídá v různých jazycích množství jeho různých členění – a různé pojmové ztvárnění jeho fragmentů (barev), se velmi často uvádí jako příklad odlišné konceptualizace světa v rozličných kulturách. Tam, kde např. čeština vystačí s adjektivem modrý, má ruština sinij a goluboj: co Čech „vidí“ jako dva odstíny modré, jsou pro Rusa dvě různé barvy. A nejen to. Názvy barev mohou být v různých jazycích (a kulturách) obdařeny rozličnými konotacemi, vyskytovat se v různých kolokacích (a v sepětí s různými objekty, a to „reálně“ i „metaforicky“), které (pouze) nositel daného jazyka pokládá za samozřejmé (srov. dále).

Jak se v této knize (a vlastně v celém badatelském směru, jejž nám tu nyní reprezentuje) chápe význam? Ptáme-li se po významu slova, ptáme se vlastně na to, co mají lidé na mysli, když daného slova užívají, a co jím rozumějí: jak toto slovo-pojem spoluutváří jejich konceptuální systém, jaké místo v tomto konceptuálním systému zaujímá. V souvislosti s významem Tokarski hovoří o sepětí každé barvy s jejím prototypovým nositelem (ten ovšem nemusí být v každém jazyce stejný: v polštině a češtině je bílá spjata se sněhem, zato ve vietnamštině s bavlnou), tak jak na to poukazují práce A. Wierzbické (např. 1996). Podle ní je samo vidění – a pak i „vidění“ barev zakotveno v universáliích lidské zkušenosti: „základní“ barvy jsou odvozeny od toho, co prostředkuje ty nejzákladnější (a universální) záchytné body člověka ve světě: den a noc (bílá – černá), sníh (bílá), oheň a krev (červená), slunce (žlutá), vegetace (zelená), nebe (modrá), země (hnědá). Úvahy Wierzbické se ovšem soustřeďují hlavně na angličtinu a prototypové reference, které uvádí, jsou spjaty s anglickými názvy barev: black – night, white – day, white – snow, red – fire, yellow – sun, green – vegetation, blue – sky, brown – ground. Tokarski se ve své monografii zaměřuje na to, zda prototypové vzorce spjaté s barvami mají v polštině stejný základ jako v angličtině. Na základě analýzy bohatého materiálu se pak pokouší postihnout celou škálu symboliky jednotlivých barev, která se v lexikální rovině jazyka ukazuje v podobě sémantických konotací. Odvolává se při tom především – ale nejen – na texty (a kontexty) umělecké, zejména na poezii, a přesvědčivě vysvětluje proč. Jazyk poezie umožňuje totiž (na rozdíl od oblastí standardního, běžného vyjadřování) proniknout daleko hlouběji do zastřených kulturních základů názvů barev a současně ukazuje mnohosměrnost sémantických transformací, kterým konotace barev podléhají.

Ve zkoumáních se tu neklade důraz na názvy barev jako kategorii vyloženě lexikální: vychází se spíše ze společenské praxe zacházení s barvami (jako pojmy) v každodenním životě a ze symboliky barev v umělecké tvorbě. Uplatňují se tu poznatky z různých oblastí vědy – od historie malířství přes popisy archeologické a etnografické až po současná zkoumání z oblasti tzv. užité psychologie. I toto všechno totiž tvoří důležitou součást kultury, a pak i (pojmového a) jazykového obrazu světa [220]daného společenství – a při sémantických výzkumech může a má být plně využito. To jsou ony „světy za slovy“, o kterých se v těchto souvislostech hovořívá.

Snad jen ve zkratce připomeňme, jak je kniha strukturována:

V první části – „Mezi interpretací jazyka a interpretací kultury“ (s. 13–34) – autor pojednává o obecnějších problémech teoreticko-metodologických (jazykový obraz světa, spjatost jazyka a kultury), mj. též poukazuje na rozdíl mezi východisky strukturní sémantiky a kognitivním přístupem k jazyku: strukturalisté kladou v souvislosti s vymezováním významu ostrou hranici mezi vědění „jazykové“ a „ne-jazykové“, tj. komplexní vědění o světě, jímž disponuje běžný uživatel jazyka. Kognitivní pojetí naopak „jazykové“ a „ne-jazykové“ sbližuje a hranici mezi nimi relativizuje. Vychází z názoru, že každý výsek vědění o světě lze zahrnout do jistého pojmového rámce, který je evokován prostřednictvím lexikální jednotky: asociace s ní spojené jsou pak společné celému společenství uživatelů daného jazyka.

V první části autor též podává výklad o jazykovědné literatuře týkající se názvů barev, která se stala výchozí pro jeho monografii (zejm. Berlin-Kay, 1969; Wierzbicka, 1990). Vymezuje tři otázky výzkumu v oblasti lexika barev, které vidí ze svého badatelského hlediska jako základní. Je to: 1) nalezení systému základních názvů barev v daném jazyce a postižení jeho vnitřní diferenciace, 2) prozkoumání možností popisu této skupiny názvů prostřednictvím prototypů a 3) co nejúplnější popis sémantických konotací základních názvů barev i jejich barevných variant.

Druhá část – „Sémantické bohatství bílé a černé“ (s. 35–85) – se věnuje z již uvedených hledisek (prototypy, konotace, místo v polském jazykovém obrazu světa) tzv. achromatickým barvám: bílé, černé a šedé.

Ve třetí, ústřední části jsou pod hlavičkou „Názvy barev chromatických“ (s. 86–222) probírány v drobnějších kapitolkách nejprve tzv. základní názvy barev – kromě již probraných achromatických to jsou v první řadě červená, žlutá (se zlatou), modrá a zelená, a pak v druhé řadě též růžová a oranžová, fialová a hnědá. Základní barvy tvoří perceptuální – a také sémantická – centra, kolem nichž se v různých vzdálenostech seskupují barvy „nezákladní“ – zejména ty, jejichž názvy jsou odvozeny od názvů typických objektů s onou barvou/odstínem spjatých: lahvový, kanárkový, kaštanový ap. V jedné kapitole se autor zabývá také názvy barev s omezenou spojitelností, např. blond, snědý, vraný, mahagonový, a jejich konotacemi i možným fungováním v oblasti metafory.

Abychom si dovedli lépe představit, co se tu o postavení barev v jazykovém obrazu (polského) světa můžeme dovědět, podívejme na alespoň na některé aspekty zpracování zelené barvy (s. 145–155 a 212–216).

Právě tady je dobře vidět rozdílnost dvojí různé perspektivy při pojímání barev. Např. fyzika chápe barvy odlišně od běžné lidské zkušenosti, uložené v jazyce. Podle poznatků různých oblastí vědy je třeba mluvit o červené, žluté a modré jako o barvách základních, ostatní barvy jsou pak jejich směsí. V tomto rámci je tedy zelená barva postavena hierarchicky níže než ty tři výše uvedené, není „základní“, ale „smíšená“, složená ze žluté a modré (a ocitá se tak na úrovni fialové a oranžové). Běžná životní zkušenost nás však vede k tomu, že zelenou nevidíme jako „směs“, ale [221]stavíme ji na úroveň červené, modré a žluté. Je pro nás také barvou „základní“ (jednou z prvních čtyř barev, s nimiž se např. seznamují děti).

Zdrojem této elementární zkušenosti je okolní svět – a naše lidská percepce tohoto světa. V něm, v jeho objektech hledáme prototypový vzorec barvy. Význam slova zelený se neodvolává k modré a žluté barvě, nýbrž je modelován prototypovým vztahem ke světu rostlin. Asociace spjaté se zelenou (vztahující se k rostlinám a růstu) potvrzuje i etymologie (zel-) a tak nebo podobně je tomu nejen v jazycích slovanských. A na druhé straně – metonymicky zeleň, primárně název barvy, označuje i rostlinnost, rostliny, srov. i česky (podobně jako v polštině) městská zeleň. Sémantické konotace spjaté se zelenou jsou tedy zřejmé. Excerpce novějších polských uměleckých textů ukazuje dvojí opozici, jíž jsou tyto konotace utvářeny: zelená příroda X černé, šedé, betonové (…) město (zelené jsou části města určené k odpočinku a rekreaci, též ozdravění, srov. zelené plíce města), a pokud jde o kategorizaci světa a o jeho hodnocení z hlediska městského člověka, pak je příroda (a to je pak přítomno v konotacích zelené) chápána jako místo útěku před hlukem a únavou z civilizace. S touto významovou oblastí souvisí zprostředkovaně i spjatost zelené barvy s ekologickým hnutím.

Dále Tokarski uvádí druhou sémantickou opozici, zelené rostlinstvo, živá příroda X mrtvý svět, spící příroda. Na lexikální úrovni se tato opozice realizuje v protikladu zimy (a bílé barvy) k ostatním třem („živým“) obdobím roku. Co se týče barev, zelená je spjata s jarem. Zeleň trávy nebo stromů v létě nebo na počátku podzimu není ničím zvláštním, ale jarní zeleň je prvním znamením obrozujícího se života, porušením stagnace. Proto jsou v jazyce se zelenou barvou těsně spjaty konotace (jara a) mládí, a pak zejména nezralosti (ovoce je ještě zelené) a nedostatku zkušenosti – jak Tokarski ukazuje, v současné polštině je to přítomno ještě významněji než v češtině – srov. zielona głowa, mieć zielono w głowie, być zielonym w jakiejś dziedzinie (my si tu vzpomeneme asi na českého zelenáče). Tyto konotace nesou spíš záporné hodnocení, ale nejsou úplně negativní: jde tu spíše o dočasnou (a jaksi shovívavě chápanou) nedostatečnost nežli o charakteristiku celkové neschopnosti.

Nejsou to však jen konotace nezralosti či nedostatku zkušenosti, co má kořen v sepětí zelené barvy s jarem, obdobím počátku růstu (ještě bez plodů). Na druhém pólu jsou tu přítomny konotace obrozujícího se života, radosti a naděje (Zazelenala jsem se – cítím to – jak strom, zde cit. K. Krahelska, s. 150). Zelená spolu s červenou konotují život a radost: tak jako červená krev symbolizuje lidský život, zeleň listí evokuje život rostlinný. Tyto paralely autor dokládá interpretací současné polské poezie (např. těl stromů bolestně kane krev zelená, T. Hollender, s. 151).

Zelená spolu s modrou a fialovou patří mezi tzv. chladné barvy – stojí tak v opozici k červené a žluté (modelované prototypovým vztahem k slunci, ohni a krvi). Ovšem (i) proto, že konotuje, jak bylo ukázáno, spíše pozitivní pocity (plnost života, naději, radost), jaké bývají spínány naopak právě s barvami „teplými“, je „chladnost“ zelené poněkud zrelativizována.

Podle teorií výtvarného umění je ostatně možno „teplý“ či „chladný“ charakter (tón) připsat každé z barev, záleží při tom na míře a způsobu osvětlení: chladné tóny jsou [222]spjaty s barvou vystupující ze stínu. Právě umělecké texty bohatě potvrzují společný výskyt řady zeleň – stín – chlad, a to s kladným hodnocením, v opozitním vztahu k vedru, pálícímu slunci. Jde o tmavší zelenou barvu, než je ta spjatá s jarem: častěji souvisí s lesem, stromy apod., s tím, co nabízí možnost odpočinku a ochrany před žárem slunce. Též spojení zelené s vodou patří do tohoto „chladného“ sémantického svazku.

Zatímco tedy na jedné straně zelená (ve světlém, jasném odstínu) figuruje v souvislosti s jarem, rodícím se životem, mládím – a jsou s ní spojeny prožitky radosti a naděje, na straně druhé (jde-li o tmavší odstíny s dominantou chladného tónu) konotuje emocionální klid, odpočinek a radost, která ovšem není dynamická a rozjásaná, ale klidná, vyplývající z nepřítomnosti starostí, strachu a zla. To Tokarskému potvrzují nejen umělecké texty, ale i knihy z oblasti tzv. užité psychologie (psychologické působení barev na člověka, energie barev, léčení barvami). I ony totiž ukazují, že zeleň v teplé tonaci (světlezelená) podněcuje životní aktivitu a radost, zatímco ta chladná (tmavozelená) vyvolává klid mysli a odpočinek, relaxaci.

Na okraj (a zdůrazňuje se tu marginálnost této sémantické oblasti) se tu ještě uvádí vystupování zelené v kontextech zcela odlišných, kde je evokována chorobnost, hniloba, rozpad, plíseň ap. (něco zezelenalo, např. uzenina – podlehlo zkáze). Patří sem zřejmě také spojování zelené barvy s negativními psychofyzickými reakcemi člověka na určité vnější podněty (zezelenat, být zelený zlostí, strachem …). Tato oblast fungování zelené barvy však podle Tokarského stojí mimo prototypové užití a zmiňuje se tu jen pro úplnost sémantického popisu.

Kniha R. Tokarského nepojednává zdaleka jen o tom, co slibuje její název. To, že se zabývá sémantikou barev v polštině, je pro nás Čechy (a bohemisty) důležité myslím až v druhé řadě. Měli bychom se asi inspirovat hlavně tím, z čeho při tom autor vychází, na čem staví, jak uvažuje, jak ve svém bádání postupuje. O co mu jde a proč. Teoreticko-metodologické (a filosofické) základy, které jsou nám tu tak zajímavě představeny, totiž v našem (českém) uvažování o (českém) jazyce nejsou vůbec běžné.

 

Bádání (nejen) varšavské

Ve Varšavě se zastavíme jen na chvíli. Snad se sem však časem ještě vrátíme a pobudeme déle. Na katedře polonistiky Varšavské university totiž vznikl projekt mezinárodního srovnávacího výzkumu v oblasti kognitivní sémantiky – a kromě filologů, jejichž mateřštinou je polština, ruština, ukrajinština, švédština či exotická vietnamština, jsme byli ke spolupráci přizváni i my, Češi a bohemisté, resp. Češky a bohemistky. Koordinátorkami projektu jsou R. Grzegorczykowa a K. Waszakowa, ty také vypracovaly rámcové metodologické základy zkoumání a zvolily tři témata, v nichž se sémantický výzkum bude realizovat: jde o oblast názvů barev, prostorových vztahů (rozměrů) a o sémantickou skupinu mentálních predikátů. Analýza vychází ze sapirovské teze jazykového relativismu, Fillmorových interpretačních rámců, teorie prototypů a idealizovaných kognitivních modelů G. Lakoffa, z etnolingvistiky A. Wierzbické aj. (srov. výše). Nechává se inspirovat také mnoha polskými pracemi – třeba uvedenou monografií R. Tokarského – a opírá se o teoretické základy položené předními současnými polskými filology např. v lublinských [223]„červených“ sbornících. Má ovšem navíc právě onen aspekt srovnávací – cílem bádání je poskytnout informace o pojmových modelech, jež jsou vlastní jednotlivým jazykům, prozkoumat sémantické shody a rozdíly a pak se dostat i k modelům či kulturním vzorcům obecnějšího charakteru, k těm, které jsou v lidské percepci a konceptualizaci světa universální (srov. např. Wierzbicka, 1996). Dílčími výsledky tohoto výzkumu jsou např. některé příspěvky publikované ve sborníku Semantyczna struktura slownictwa i wypowiedzi (1997), jehož recenze už u nás vyšla (srov. Šlédrová, 1998). Česká strana se v tomto směru svými příspěvky podílela na programu XXVI. polsko-české konference Varšavské university a University Karlovy, konané 15.–17. června 1998 ve Varšavě, která byla v lingvistické sekci orientována právě k otázkám srovnávací lexikální sémantiky (a na niž kromě polských a českých lingvistů přijely a s diskusními příspěvky vystoupily také účastnice uvedeného výzkumu z Ruska a Ukrajiny).

V sérii příspěvků o barvách tu pronesla metodologicky závažný příspěvek o kontrastivním popisu názvů barev K. Waszakowa. Dále vystoupily I. Vaňková (soustředila se na české názvy barev užívané v souvislosti s proměnami zabarvení tváře: červený vs. bledý, bílý, zelený apod.), I. Bielajewa (porovnala názvy odstínů zelené barvy v polštině, ruštině, ukrajinštině a češtině) a Hoang thu Oanh (ukázala pro Evropana velmi nevšední způsob konceptualizace jedné – přibližně zelené – barvy, jaký je realizován ve vietnamštině, srov. dále). Co se týče dalšího bloku, konceptualizace prostorových vztahů, J. Šlédrová promluvila na téma vyjadřování (a chápání) rozměrů lidského těla v češtině (malý – velký/vysoký), zatímco J. Linde-Usiekniewiczová podala detailní sémantickou analýzu polských adjektiv glęboki – płytki (ve srovnání s angličtinou). V bloku věnovaném mentálním predikátům pak vystoupily M. Danielewiczowa (s příspěvkem o polských predikátech być pewnym a być przekonanym) a M. Zawiśławska (o slovesech zrakové percepce ve funkci mentálních predikátů). I. Nebeská připravila příspěvek o pojmenování hypotetických procesů v češtině (věřit – domnívat se – doufat – připouštět – pochybovat aj.).

V referátech i několikajazyčné diskusi (do níž se zapojily také lingvistky z Moskvy a Kyjeva) se mnohokrát zajímavě ukázalo, že obrazy světů, jež představují jednotlivé jazyky, se nepřekrývají: za tím, co je „jiné“, i za tím, co je „stejné“, je pak velmi zajímavé hledat společné širší a hlubší konceptuální rámce, ono (alespoň v jistém smyslu slova) universální. Díváme-li se prizmatem češtiny např. na ostatní slovanské jazyky, nebudou možná rozdíly tolik výrazné nebo se budou týkat periferních jevů. Prototypem zelené barvy je tam i tam rostlinnost – a odtud se rozbíhá sémantika adjektiva zelený do různých stran: může se v ní akcentovat např. čerstvost, svěžest (zelené krmivo oproti suchému), nezralost (zelené jahody oproti červeným, tj. zralým) či nověji „ekologičnost“ (zelené prací prášky, zelené iniciativy). To je např. češtině i polštině víceméně společné. Češi však neříkají v tomto oboru jsem úplně zelený (máme nanejvýš – mladého a nezkušeného – zelenáče). V polštině zase není – ve srovnání s češtinou – zelená spjata třeba s uniformami (a s příslušností ke stavu, srov. např. označení vojáka z povolání hanlivým frazémem zelenej mozek). A pouze u nás máme také zelené zlato a likér nazvaný substantivizovaným adjektivem zelená.

[224]Co jsou ovšem rozdílnosti naše a polské ve srovnání s vietnamštinou. Tady narazíme na problém už tehdy, chceme-li najít pro zelenou ekvivalent. Název xanh, který se nabízí, označuje totiž „barvu rostlinnosti, jasného nebe a vody klidného moře“ (jak uvedla ve svém konferenčním příspěvku vietnamská lingvistka Hoang thu Oanh). Xanh tedy odpovídá naší zelené i modré. Xanh mohou být ovšem ve vietnamštině třeba i vlasy – černé, husté vlasy mladého a silného člověka (konotace mládí a svěžesti) nebo čepel nože (ostrá, pevná, lesklá), což je pro Čecha nebo Poláka dosti nepochopitelné.

Je zkrátka nesporné, že různé jazyky představují rozličné konceptualizace světa – a jeho různé interpretace. Polský los je něco jiného než ruská suďba (srov. Wierzbicka, 1991). Budeme-li se zabývat jazykem (a jazyky) se zřetelem k jeho (jejich) aspektům kulturně-kognitivním, snad nás to přivede k hlubšímu porozumění naší specifičnosti – i jinakosti těch druhých, s nimiž sdílíme (jeden) svět.

 

LITERATURA

 

ANUSIEWICZ, J.: Lingwistyka kulturowa. Zarys problematyki. Wrocław 1995.

BERLIN, B. – KAY, P.: Basic Color Terms: Their Universality and Evolution. Berkley 1969.

ČERNÝ, J.: Dějiny lingvistiky. Praha 1996.

FILIPEC, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha 1961.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

LOTMAN, J. M.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

LAKOFF, G.: Women, Fire and Dangerous Things. What Categories Reveal about the Mind. Chicago – London 1987.

LAKOFF, G. – JOHNSON, M.: Metaphors We Live By. Chicago – London 1980.

Językowa kategoryzacja świata. Ed. R. Grzegorczykowa – A. Pajdzińska. Lublin 1996.

Językowy obraz świata. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1991.

Konotacja. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1988.

Kreowanie świata w tekstach. Ed. A. M. Lewicki – R. Tokarski. Lublin 1995.

NĚMEC, I.: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy. SaS, 57, 1996, s. 218–225.

NĚMEC, I. a kol.: Slova a dějiny. Praha 1980.

NĚMEC, I. – HORÁLEK, J.: Dědictví řeči. Praha 1986.

O definicjach i definowaniu. Ed. J. Bartmiński – R. Tokarski. Lublin 1993.

SALZMANN, Z.: Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha 1997.

Semantyczna struktura słownictwa i wypowiedzi. Ed. R. Grzegorczykowa – Z. Zaron. Warszawa 1997.

Slownik stereotypów i symboli ludowych. Tom I – Kosmos. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1996.

ŠLÉDROVÁ, J.: Polský přístup k sémantické struktuře slovní zásoby. Čeština doma a ve světě, 6, 1998, s. 106–108.

Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970.

TOKARSKI, R.: Semantyka barw we wspólczesnej polszczyznie. Lublin 1995.

VRHEL, F.: Jazyk a obraz světa. Český lid, 83, 1996, 3, s. 221–227.

WIERZBICKA, A.: The meaning of color terms: semantics, culture, and cognition. Cognitive Linguistics, 1–1, 1990.

WIERZBICKA, A.: Język i naród: polski los i rosyjska suďba. Teksty Drugie, 3, 1991.

WIERZBICKA, A.: Semantics. Primes and Universals. Oxford 1996.

Katedra českého jazyka FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 3, s. 214-224

Předchozí Ivana Marková, Olga Müllerová, Jana Hoffmannová: Od teorie dialogu k institucionální komunikaci

Následující František Daneš: Schreiben in der Wissenschaften. Domänen- und kulturspezifisches Schreiben