Schreiben in der Wissenschaften. Domänen- und kulturspezifisches Schreiben

František Daneš

[Recenze]

(pdf)

Schreiben in der Wissenschaften. Domänen- und kulturspezifisches Schreiben

Eva-Maria Jakobs – Dagmar Knorr (Hrsg.): Schreiben in den Wissenschaften. P. Lang, Frankfurt a. M. – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1997. 253 s.

 

Kirsten Adamzik – Gerd Antos – Eva-Maria Jakobs (Hrsg.): Domänen- und kulturspezifisches Schreiben. P. Lang, Frankfurt a. M. – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1997. 257 s.

 

Badatelský i aplikační (především edukační) zájem o jazykovědné a šíře mezioborové studium toho, co se v anglosaské odborné literatuře nazývá tradičně academic writing, tj. produkování vědeckých textů, v posledním desítiletí značně vzrostl a rozšířil se i na psaní textů odborných a vůbec profesionálních. Svědčí o tom bohatá literatura tohoto předmětu (zejména anglo-americká, francouzská, německá, také finská, polská i naše) a různá vědecká zasedání, též u nás. (Mám na mysli mezinárodní konferenci „Writing vs Speaking“ z r. 1992, organizovanou Ústavem pro jazyk český AV ČR. Referáty z ní byly publikovány ve sborníku vydaném v Tübingen 1994 – srov. recenzi v Slově a slovesnosti, 58, 1996, s. 303–308. Ten je též zmiňován v první z recenzovaných publikací.)

Také oba německé sborníky, o nichž tu budu referovat, představují soubory přednášek ze dvou konferencí s mezinárodní účastí, konaných v r. 1996. Kromě toho výběr speciálních referátů z jedné z těchto konferencí vyšel v samostatném, třetím sborníku s titulem „Textproduktion in elektronischen Umgebungen“. Všechny tyto sborníky byly vydány jako první tři svazky nové řady Langova nakladatelství Textproduktion und Medium. Za těmito aktivitami stojí agilní skupina při univerzitě v Saarbrücken PROWITEC (Production of Scientific Texts – with or without Computers), pracující pod patronací známé německé stylističky B. Sandigové a organizačně vedené E.-M. Jakobsovou.

 

1. První z recenzovaných sborníků (Psaní ve vědách) obsahuje 15 příspěvků rozdělených do dvou oddílů. Celkovou tematickou motivaci příspěvků vidí editorky v poznání, že především pro produkování komplexních textových typů (psaní vědeckých příspěvků) existují velké mezery ve znalostech týkajících se textotvorných činností a strategií (Vertextunghandlungen und Strategien). Projevují se mimo jiné tehdy, když se v oblasti vědy položí otázka, jak se vytváří text, především jaké jsou specifické vzorce a strategie platné v různých oborech.

Jednotlivé příspěvky přistupují k daným tematickým okruhům z různých perspektiv. První část tvoří referáty zabývající se dílčími aspekty produkování textu, druhá pojednává didaktické otázky vědeckého diskurzu.

Prvních pět statí se zabývá aspekty formulování. A. Wrobel se vyrovnává s otázkou, jak přispívají obecné modely produkování textů jejich empirickému zkoumání [226]a adekvátnímu popisu formulačních procesů. Srovnává trojí přístup, kognitivní, sociálně-interaktivní a lingvostylistický, a dochází k závěru, že tyto přístupy nejsou právy svému předmětu nebo ho zobrazují jednostranně. Z této kritiky pak vyvozuje požadavky pro vyhovující teorii formulování. – B. Sandigová přistupuje k formulačním procesům z textovělingvisticky orientované perspektivy v rámci své koncepce textového vzorce. Jde jí o pevné ztvárnění formulačních procesů pomocí předem daných, konvencionalizovaných formulačních předpokladů, plynoucích v podstatě z volby jistého vzorce. Formulování představuje pro ni „uvádění do rovnováhy obecných předpokladů a prostředků k dosažení individuálního cíle“, což demonstruje na analýze úryvku z jedné lingvistické stati.

Další dva příspěvky se obracejí k oborovým a kulturně specifickým aspektům formulování. Při koncipování vědeckých příspěvků musí autor respektovat konvence a očekávání toho oboru, pro nějž je příspěvek určen. Není-li v tomto oboru socializován, znamená to pro něj další formulační úsilí najít „správný tón“, který by odpovídal očekáváním cílové skupiny. Platí to i pro formulování v cizím jazyce, což předpokládá jazykově a kulturně specifické textotvorné kompetence. Příspěvek I.-A. Buschové-Lauerové ukazuje na textech z oboru medicíny, že takovéto rozdíly existují a mají velký vliv na přijímání, nebo odmítání příspěvků.

Kulturní specifičnost vědecké a odborné komunikace se zřetelně ukazuje na preferování jistých textových struktur, argumentačních strategií a textotvorných prostředků. A. Duszaková probírá ve svém teoreticky propracovaném příspěvku tento aspekt na příkladě zapojování deiktických prostředků v digresivních argumentačních vzorcích. Polské texty (podobně jako české, dodejme) mají sklon rozvíjet témata a dílčí témata tím, že je rozpracovávají, rozsáhle přeformulovávají apod. Tím ovšem narůstá obsahová a strukturní komplexnost textu, což jej činí pro čtenáře nesnadným. Tomu je možno výhodně čelit užíváním deiktických prostředků a procedur, a tak signalizovat posuny centra pozornosti (fokusu) a pomáhat čtenáři v porozumění textu. – Příspěvek E.-M. Jakobsové se vypořádává s jiným aspektem produkování textu. Jde jí o to, co nazývá čtecí procesy při psaní vědeckých textů, či prostěji a obecněji o způsoby využívání odborné literatury. Záměr napsat vědecký text začíná zpravidla tím, že se obrátíme k odborné literatuře a nahlížení do ní provází nás po celou dobu psaní, ve všech jeho fázích (jde o různé formy tzv. „source reading“). Příspěvek podává krátký přehled čtecích procesů, které jsou pro produkování textu relevantní, ohraničuje toto „source reading“ od jiných forem čtení během produkování textu a probírá jeho projevy a funkce.

Referáty Ch. Sauera a J. Niederhausera se obracejí k aplikačním aspektům zprostředkovávání odborných znalostí prostřednictvím textů: přepisování vědeckých textů pro jiné čtecí úkoly a různé skupiny adresátů. Ch. Sauer probírá optimalizaci odborných výkladů z hlediska komplexní souvislosti mezi obsahem textu a jeho vnější, vizuální podobou (Textbild), a specifickou úlohu jednotlivých vizualizací (včetně ilustrací, grafů atp.). Příspěvek předkládá model přepisování odborných textů, v němž probíhají vizualizace jakožto složka psacích a přepra[227]covávacích procedur. Cílem přepisu je učinit text srozumitelnějším. Na vizuální rovině jde o zásahy do vnější jevové formy textu a o nahrazování nebo doplňování textových pasáží vizualizacemi. – J. Niederhauser se věnuje popularizaci vědeckých textů, tedy především otázce, jak je možno zpřístupnit komplexní vědecké obsahy neodborníkovi. Autor si nejprve všímá těch vlastností odborných textů, které laikovi ztěžují přístup k vědeckým obsahům a snižují jejich čtivost. V druhé části příspěvku jsou představeny techniky a strategie popularizujícího přepisování. Jde o zásahy na obsahové, jazykové a vizuální rovině a rovněž o vytváření vztahů ke každodennímu světu čtenáře a o personalizaci vědy. (Tématu popularizace se týž autor věnoval i v referátu otištěném v druhém konferenčním sborníku zde recenzovaném, viz s. 231.).

Druhý díl sborníku tvoří příspěvky z didaktiky produkování vědeckých textů. Úvod do dané tematiky představuje referát G. Ruhmannové. Podává krátký přehled o vzdělávacích situacích na německých vysokých školách a pojmenovává deficity vzdělávací nabídky. Nato se uvádějí typické problémy učení se vědeckému psaní a dva modely jejich zvládání. Jednak jde o poradenský model bielefeldské Laboratoře psaní, jednak o učební rámec pro získávání kompetence produkování textů při studiu. – Obdobný charakter má také informace M. Mangasserové-Wahlové saarbrückenských seminárních cvičeních v oboru psaní. K specifice tohoto projektu (probíhajícího již od r. 1994) patří nabídka školení uspořádaná podle výkonnostních úrovní a odpovídající potřebám začátečníků i kandidátů na zkoušky.

O. Kruse spatřuje příčiny problémů spojených se studiem psaní textů v samotných vědách a v jejich poznávacích, komunikačních a jazykových formách. Těm, kteří se mají vzdělávat, zůstává svět vědy do značné míry nepřístupný. Chybí jim vhled do její organizace a fungování, což způsobuje problémy s plněním nároků odborné komunikace. Tento nedostatek vede ke kontraproduktivním úhybným strategiím, jako je např. nereflektované kopírování a imitování vědeckých vyjadřovacích forem. Didaktika psaní má zprostředkovávat mezi světem studujících a světem badatelů a ukazovat přístupy k vědeckému myšlení a formulování.

U. Neumann a H. Lindroth diskutují ve svých příspěvcích o tom, co může přinášet pro zprostředkovávání produktivních a receptivních schopností při studiu rétorika. Neumann ukazuje v historickém náčrtu, že věda a rétorika měly vždy k sobě navzájem blízko. Rétorické prostředky a strategie mají své funkce jak při komunikování, tak při získávání vědomostí. Základní rétorické znalosti se uplatňují zejména v oblasti argumentační, kde pomáhají především při získávání vědomostí z odborné literatury, při jejich vyhodnocování a též při rozvíjení vlastních výkladů. – Příspěvek Lindrothův přináší vhled do vyučovací praxe rétorického vzdělávání pro účely vědeckého psaní a situaci konkrétně osvětluje na jednom seminárním plánu výuky podle jednotlivých oborů.

Příspěvky K. Mudersbacha a U. Püschela představují promyšlené návrhy konkrétní nápomoci pro psaní akademických prací. Jejich předmětem jsou dvě problémové oblasti, které připadají začátečníkům obzvlášť obtížné: rozvíjení teoretických východisek a textově přiměřené zpracování [228]obsahů. K. Mudersbach probírá, jak se lze vyhnout myšlenkovým chybám při formulaci vědeckých teorií. Po představení možných chyb rozpracovává hlavní kritéria umožňující se jim vyhnout a shrnuje je ve formě kontrolního seznamu, do něhož může autor nahlížet po svém prvním pokuse formulovat nějakou teorii. – I ta nejlepší idea je neužitečná, jestliže ji nedovedeme (adekvátně) sdělit. Této myšlenky se chopil U. Püschel. Právem si stěžuje, že v návodné literatuře se o mnohých konkrétních úkolech, které musí studující speciálně při vytváření textu zvládat, pojednává jen okrajově nebo vůbec ne. Naléhavě se vyslovuje pro takové návody, které podporují začátečníky při „textualizaci“ obsahů. Vycházeje z krátkého výčtu nutných textotvorných procesů, podává praktické návrhy na strukturování, formulování a ke čtení zaměřenou organizaci textů. – V případech, kdy se při problémech, které mívají píšící při psaní odborných textů, jedná o psychickou poruchu mající povahu tzv. chronické blokády psaní, obecné koncepty, pravidla a kontrolní seznamy postiženým zpravidla příliš nepomáhají. Ti potřebují speciální poradu a péči. O nich zajímavě pojednává G. Keseling. Jeho příspěvek se opírá o dlouholetou zkušenost z práce v Laboratoři psaní v Marburgu a představuje autorův vlastní koncept poradenství. K nejčastěji se vyskytujícím poruchám patří potíže při vytváření makrostruktury plánovaného textu a při plynulém produkování formulací. Studenti tyto dva procesy často matou: přehlížejí totiž to, že makrostruktury psaných textů se skládají z myšlenek, kdežto formulace z entit lexikálních a gramatických, takže není možné produkovat obojí současně. Keseling vychází z popisu symptomů poruch, probírá jejich příčiny a objasňuje možnosti, jak je „léčit“. Jeho příspěvek představuje zdařilý příklad žádoucího zavádění vědeckých poznatků do praxe. Ukazuje také, že je ještě zapotřebí mnohého úsilí, než poznáme, co se děje v hlavách píšících, a jak lze účinně napomáhat relativně hladkému produkování textů.

 

2. V úvodní, sociolingvisticky fundované stati druhého recenzovaného sborníku (Specifičnost psaní v různých komunikačních oblastech a kulturách – volný překlad typicky německého názvu) se jeho editoři zamýšlejí nad současnou situací psané odborné či profesionální komunikace a její základní rys spatřují v procesu globalizace, charakteristickém vůbec pro současnou společnost. (Není to ovšem jediný sociologický rys příznačný pro dnešní společnost a relevantní pro jazykovou komunikaci, dodejme. Jsou tu i modernizace, urbanizace, vznik společnosti masové spotřeby a informací, ale též tendence diverzifikační a antinormativní, abychom jmenovali ty nejvýraznější.) Autoři úvodu konstatují, že v posledních letech se globalizace veřejného psaní stala skutečností: e-mail a internet se neplánovaně, nekontrolovaně a bez zábran etablovaly jako ikony veřejného psaní ve světovém měřítku. Důsledky tohoto vývoje z hlediska lingvistického spatřují pak v následujících momentech:

1. Kulturní specifičnost psaní a mluvení: Tlak užívat jediné lingua franca vede k tomu, že „utajená“ výrazová síla kulturní specifičnosti psaní se stává opravdu virulentní a představuje praktický problém.

2. Odborná specifičnost psaní. Dělba práce a specializace mají za následek zmnožování a intenzifikaci odborných jazyků. Jde vlastně o „vícejazyčnost v mateřštině“. Vzniká „heterokultura“ [229]jakožto rezultát modernizace. Zmnožování „komunikačně intenzivních povolání“ (Ehlich) vede k zvyšování kvalitativních nároků na psaní.

3. Oblastní specifičnost psaní. Vnitřní diferenciace moderních společností má zároveň za následek „zodborňování jazyka (Verfachsprachlichung)“, což je provázeno vznikáním nových oblastí (domén) jazyka a jeho užívání. Nové funkčně orientované jazykové variety přesahující jednotlivé odborné jazyky vznikají ve vědě, hospodářském životě, v médiích, v technice a dopravě. Vytvářejí se specifické kultury, které jdou často napříč etnickým/národním kulturám a jsou orientovány univerzalisticky. Z jedné strany lingua franca stále více ovlivňuje jisté národní komunikační domény, z druhé strany zase tyto domény ovlivňují tuto lingua franca (srov. „non-native English“).

Souhrnně pověděno: Jde o souhru uvedených tří vývojových faktorů. Centrálním problémem v období globalizace se stává jednak komunikace v mezích jednotlivých oblastí, při níž působí univerzalistické perspektivy a tlaky z jedné strany a kulturněspecifické tradice ze strany druhé, jednak vzájemné propojení mezi jednotlivými oblastmi.

Příspěvky zařazené do tohoto sborníku dokumentují tuto problematiku na materiále z oblasti vědy, hospodářského života, práva, médií a několika dalších okruhů a jsou rozděleny do tří tematických oddílů.

První oddíl obsahuje příspěvky věnované komunikaci ve vědě a je uveden statí E.-M. Jakobsové, která probírá základní téma sborníku na materiále vědeckého psaní. Nejprve načrtává obecné podmínky dané specifikou příslušného oborového a kulturního rámce a chápe je jakožto jistá omezení kladená na produkování vědeckých textů. Toto psaní pojímá jako odbornou činnost a probírá vliv organizace pracovního prostředí (osobních a sociálních kontaktů autora k ostatním osobám) na psaní a jeho produkt. Rozlišuje tři typy těchto interakčních vztahů: 1. vztahy závislosti (především u vztahů kvalifikačních), 2. vztahy kooperačně-produktivní, 3. vztahy kooperačně-reaktivní (prototypické jsou kritické komentáře k předběžným verzím). Dále se pak zabývá tím, jak se kulturně a oborově specifické rozdíly projevují při volbě jazyka publikací, kdy v dnešní době opět nabývá na závažnosti lingua franca a ukazuje se důležitost praktické výuky v psaní cizími jazyky.

Další dva příspěvky tohoto oddílu jsou věnovány výuce psaní, především v mateřském jazyce.

Zajímavý příspěvek Ch. Piethové a K. Adamzika si všímá psaní univerzitních textů v kontrastivní perspektivě. Autoři porovnávají německé a francouzské příručky uvádějící do vědeckého psaní. Svou detailní analýzu zaměřili na návody k citování a na stylistická doporučení a ukazují, že v příručkách francouzských se výrazněji projevuje direktivní charakter. Mají spíše instruktivní, učebnicový ráz, kdežto příručky německé mají mnohem blíže k oblasti vědy. Projevuje se v tom zřejmě základní rozdílnost mezi oběma vzdělávacími univerzitními systémy. S tím souvisí i to, že sám žánr úvodů do psaní má v obou kulturách velmi rozdílnou váhu a že typicky vede k produkování odlišných druhů textů. Do popředí vystupuje zejména textový druh zvaný dissertation jakožto kulturně specifický francouzský typ zkoušky, pro nějž je charakteristická návodná forma, totiž „vzorový text“. – Vedou všechny cesty do Říma?, ptá se A. Hornungová, při čemž má na mysli různé kulturněspecifické přístupy k procesu psaní. Nejprve prezentuje tři přístupy užívané [230]při vyučování textové produkci, a to 1. „rétorickou cestu“, při níž se formulují explicitní pravidla, 2. „process writing“, tj. volné tvořivé psaní bez jakýchkoli normativních předloh nebo sankcí, 3. postup „imitatio delectat“, tedy učení se na základě příkladů určených k napodobování. V druhé části autorka referuje o empirických pokusech se severoitalskými žáky 7. a 8. tříd. Ty ukazují, že střídavé užívání různých metodických postupů, bez preference některého z nich, je žáky přijímáno pozitivně a přináší slibné výsledky (neboli, dodejme, do Říma vedou všechny cesty).

 

Druhý oddíl je věnován komunikaci podnikové. Jednotlivé příspěvky se zabývají, z různých úhlů pohledu, formami písemné komunikace v průmyslu a hospodářském životě. Ta má výrazně interakční charakter.

L. van Gemert a E. Woudstra probírají problematiku psaní na pracovišti. Nejprve podávají přehled literatury o aktuálním stavu procesů psaní v podnikové komunikaci. Všímají si čtyř centrálních problémových oblastí: 1. poměru podnikové komunikace k procesu vznikání textů, 2. interakčních vztahů autorů k jiným osobám, 3. psacích činností, které se podílejí na procesu vzniku nějakého dokumentu, 4. forem počítačem podporované komunikace. Přehled je pak doplněn jednou „případovou studií“ autorů referátu, v které byl analyzován proces kolektivního vypracovávání jedné zprávy (dokumentu pro vládu) v jisté technické kanceláři (průběh procesu zpracovávání byl audiovizuálně zaznamenáván). Studie ukazuje, že vytváření dokumentů v organizacích se realizuje vzájemnou souhrou a doplňováním ústních a písemných komunikačních forem. Zjistila též některé pracovní nedostatky, např. slabé řízení práce a neúměrnou pozornost věnovanou obsahové stránce dokumentu na úkor zájmu o jeho účel a předpokládané adresáty.

Specifické problematiky psaní poradenských inženýrů si všímá K. H. Pogner. Jeho referát se hlásí k směru sociálně-konstruktivistickému, který se dnes ve výzkumu psaní výrazně uplatňuje vedle směru orientovaného kognitivně. Pogner se pokouší řešit otázku, jaký význam má pojem diskurzní komunita pro psaní v cizím jazyce a v mezikulturní interakci. Zatímco v oblasti akademické komunikace je tento koncept běžně aplikován, není jasné, jak s ním lze pracovat při analýze a interpretaci jevů mezikulturní komunikace ve světě práce. Autorovy výklady se opírají o empirická zjištění získaná z analýzy zpracovávání technické a ekonomické zprávy z oboru energetiky, v níž dánští odborníci vypracovávají pro německé zákazníky jistý energetický koncept. Ukazuje, jak se v interakci mezi konzultanty uplatňují rozdílné pohledy na daný předmět: jde o problémy a napětí plynoucí z rozdílů mezikulturních na rovině nacionální a z rozdílů subkulturních uvnitř diskurzní komunity.

G. Antos a S. Kutch ukazují na příkladě z průmyslu, jaké možnosti realizace a řízení komunikačních procesů nabízejí e-mailové systémy. Především upozorňují na možnost tzv. „síťového psaní“ (vernetztes Schreiben, network writing). Chápou ho jako interakční činnost více autorů, kteří společně produkují několik textů na totéž téma nebo zpracovávajících jeden firemní úkol (projekt apod.). Jednotlivé produkty vznikající během tohoto kooperativního procesu psaní se [231]uspořádávají do systému a zpracovávají jako kaskáda vzájemně usouvztažněných textů. Nezbytnou podmínkou tohoto komplexního procesu jsou podle autorů specifické komunikační konvence a vypracování programů, které vytvářejí z interního e-mailového systému daného podniku dobře použitelný kontrolní a administrativní systém.

 

Do třetího oddílu, nazvaného „Jiné domény“, jsou zařazeny příspěvky zčásti různorodé. D. Perrin se zabývá strategiemi optimalizace žurnalistických textů a hledá odpověď na otázku, jak lze procesy žurnalistického psaní pozorovat, popsat, vysvětlit a optimalizovat (zejména komprimovat). Na základě prací z oboru textové lingvistiky, psycholingvistiky a výzkumu psaní se pokouší produkci žurnalistických textů systematizovat a formulovat strategie „funkčního textování“. Své postřehy demonstruje na ukázce vzniku jednoho časopiseckého článku. – Výše zmíněný J. Niederhauser si zvolil téma nám blízké: populárněvědecké psaní o jazykových otázkách a lingvistických tématech. Vycházeje pochopitelně ze situace v německy mluvících zemích zjišťuje, že sice existuje obecný zájem o jazykové problémy, že však při popularizaci nebývají lingvisti jakožto „jazykoví experti“ bráni v úvahu a neuplatňují se, nýbrž informování obstarávají literární vědci, psychologové a neodborní jazykoví kritici. Autor zkoumá příčiny a důvody tohoto stavu a vybízí jazykovědce, aby se intezivně snažili chápat popularizaci své vlastní vědy jako úkol lingvistický. (S tím lze jistě souhlasit a u nás už se tak po léta děje.) K příspěvku je připojena cenná (převážně německá) bibliografie, jednak populárněvědecké literatury o jazykových a jazykovědných tématech, jednak literatury vědecké.

Poslední dva příspěvky sice vybočují z tematického rámce sborníku, jsou však i tak svým způsobem zajímavé. Platí to zejména o výkladu A. Grésillonové o procesech literárního psaní. Autorku zajímají mimořádně komplexní procesy, které předcházejí publikování literárního díla. Přípravy, náčrtky, přepracovávání a opravy bývají v těchto dílech bohatě dokumentovány. Genezi textu, kterou lze z těchto dat rekonstruovat, Grésillonová předvádí na vzniku Flaubertovy povídky Hérodias. Zvláště si všímá toho, jak spisovatel využívá a systematicky vyhodnocuje prameny. Proces vzniku textů literárních a akademických může si být mnohem podobnější, než se na pohled zdá, uzavírá autorka: rozdíl je v tom, že text literární své prameny zpravidla zamlčuje. – Příspěvek I. Warnkeho je vysloveně historický. Zabývá se vztahem mezi užíváním písma (Schriftlichkeit) a právním diskurzem. Proti obvyklému názoru, že vývoj písma se vázal na doménu náboženství, staví tezi, že právo a písmo vykazují funkční analogii, která je i geneticky těsně svazuje. Dokládá to na mezopotamském Codex Hammurapi, latinském Zákonu dvanácti desek a středověkém právním spisu Sachsenspiegel.

 

Naše probírka obou sborníků (šlo nám spíše o referát, který chce informovat českou odbornou veřejnost, než o vlastní recenzi) přesvědčivě ukazuje, že to jsou publikace zdařilé, obohacující dosavadní obsáhlou produkci německy psaných prací o předmětu „psaní“. (Jsou to mnohé monografie, sborníky i práce přehledové, zčásti zařazené do [232]dvou sérií – „Forum für Fachsprachen-Forschung“ a „Germanistische Linguistik“ –, a periodika „Special Language/Fachsprache“ a „Zeitschrift für germanistische Linguistik“. Množství bibliografických údajů se najde v obou publikacích.) Ve srovnání s mnohými jinými konferenčními sborníky jsou oba recenzované soubory zřetelně tematicky soustředěné (i když, pochopitelně, jednotlivé příspěvky se liší šíří záběru i hloubkou, novostí či přesvědčivostí svých postřehů, závěrů a myšlenek, jak ostatně náš referát naznačuje). Svědčí to o dobře promyšlené koncepci a přípravě obou zasedání.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 3, s. 225-232

Předchozí Irena Vaňková: Kognitivně-kulturní inspirace z Polska

Následující Jiří Zeman: Štylistika neverbálnej komunikácie