Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication

Olga Müllerová

[Recenze]

(pdf)

Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication

Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Ed. S. Čmejrková – F. Daneš – E. Havlová. Gunter Narr Verlag, Tübingen 1994. 416 s.

 

Vztah psanosti a mluvenosti v jazyce a v jazykových projevech má mnoho teoretických, praktických i technických aspektů a dimenzí. Lingvisté se s „protikladem“ psanosti a mluvenosti ve svých pracích často vyrovnávají, profesionální i řadoví uživatelé jazyka řeší problémy, jak písmem vyjádřit to, co bylo řečeno, a naopak, jak písemný projev převést do ústního vyjádření.

Celou širokou problematiku vztahu psanosti a mluvenosti řeší 43 anglicky, německy a rusky psaných příspěvků ve sborníku, jehož název se kryje s názvem konference konané v Praze v r. 1992.[1] Všechny příspěvky, kromě plenárních, jsou uspořádány do šesti oddílů,[2] které jsou prostupné, protože počet námětů, témat, problémů a pohledů je nepřeberný. Je tomu tak proto, že na vztah psanosti a mluvenosti (psaní a mluvení, psaného a mluveného jazyka, psaného a mluveného textu) lze pohlížet obecně, filozoficky, nebo naopak na pozadí konkrétních textů a ještě v historické či současné perspektivě. Texty je možno posuzovat globálně nebo je možno sledovat určitý jev v jednom či druhém modu nebo v obou zároveň ve vzájemné konfrontaci. Zajímavá je technická, ale i interakční stránka mluvení a psaní při užívání počítačů, telefonních záznamníků a jiných technických zařízení. Problém vztahu psanosti a mluvenosti se rozšiřuje dalšími distinkcemi, jako je dialogičnost a monologičnost, nebo sociolingvistickými aspekty spisovnosti a nespisovnosti. Různě se projevuje v různých typech textů a nelze opominout ani specifiku psanosti a mluvenosti v textech literárních. (Relativně nejúplnější výčet dimenzí vztahu psaného a mluveného jazyka podává ve svém příspěvku J. Kořenský.)

Je nutno konstatovat, že otázku, zda psaný a mluvený jazyk jsou dva samostatné, na sobě nezávislé systémy nebo zda jde o pouhé varianty s některými specifickými vlastnostmi, nevyřešil žádný z příspěvků. Nejvýstižnější je charakteristika Fr. Daneše, že psaní a mluvení (psaný a mluvený jazyk) jsou dvě dimenze jazyka současně přítomné ve vědomí člověka, když jazyka užívá v jednom nebo druhém modu. Dynamika mezi psaností a mluveností, zmirňování protikladu psanosti a mluvenosti, relativizace samostatnosti nebo vyhraněnosti psaného a mluveného textu je námětem mnoha příspěvků, ať už jde o čistě obecné úvahy nebo materiálové analýzy.

Na problematičnost jasného odlišení psanosti a mluvenosti výrazně poukázal W. Raible (Freiburg). U obou těchto modů je podle něho třeba rozlišit přístup mediální a přístup konceptuální. Např. přednáška je z mediálního hlediska mluvená, ale z hlediska konceptuálního je psaná, protože to není improvizovaný, předem neplánovaný text. Tomuto rozlišení odpovídají i specifické jazykové prostředky, které jsou typické pro psanost na jedné a pro mluvenost na druhé straně. Textové žánry [304]mají pak podle převahy těch nebo oněch prostředků své místo na ose s póly konceptuální mluvenost – konceptuální psanost. Nevyhraněnost psaného a mluveného textu zdůvodňuje ve svém příspěvku J. Hoffmannová tím, že ve většině textů se „psané a mluvené” charakteristické rysy kombinují v různých proporcích, některé rysy textů mluvených se dokonce přenášejí do textů psaných a naopak (např. opakování jako typický jev mluveného textu se vyskytuje i v textu psaném, užívá se však s jistým záměrem, např ironicky, pro zesílení atp.). Tento vzájemný přenos jazykových a textových charakteristik nazývá aluzemi a uvádí jejich funkce a motivace. R. Ivanič (Lancaster) vnáší do úvah o relativizaci psaného a mluveného jazyka ještě dimenzi trojího kontextu (kontext A: tvořený fyzikální, materiální realizací projevu, B: tvořený podmínkami příslušné komunikační situace, C: kulturní kontext). Pouze z hlediska kontextu A se rozdíl mezi psaným a mluveným diskurzem vyjevuje zřetelně, jakmile se přihlédne k oběma dalším kontextům, je rozlišení mezi psaností a mluveností nepodstatné. M. Langlebenová (Jerusalem) rozlišuje recepci psaného a mluveného textu podle převahy aktivit, které nazývá „scanning“ a „digesting“. Jde o směr a způsob vnímání textu, který u textu mluveného je řízen plynoucím časem, u psaného se jeví jako lineární cesta.

Vhled do vzájemných dynamických vztahů dvou existenčních modů jazyka umožnil svou jemnou a nápaditou analýzou českých a anglických zkratek F. Daneš. Zkratky mají svůj původ v psaných textech, přecházejí do mluvených projevů, kde se specificky chovají, zachovávají si však zpětnou vazbu ke grafické podobě. N. E. Enkvist (Åbo) si pro ilustraci dynamiky mezi psaností a mluveností vybral staroanglickou částici pa (then). Je příkladem slov, která z pohledů, jaké uplatňujeme na psaný text, bývají hodnocena jako nevýznamná a redundantní, avšak v textu mluveném mají např. funkci signálů, jejichž pomocí posluchači vnímají strukturu a časové schéma vypravování. Nevinně vyhlížející a často ignorované částice vyvolávají úvahy o problémech a způsobech vytváření diskurzu a jeho vnímání, pohled na částici ve staroanglických textech vede k současným úvahám o funkci částic v psaném i mluveném textu. Také B. Wårviková (Turku) zkoumala staré anglické literární texty z hlediska reflexe orality a zjistila v nich dva rysy, které ukazují na mluvenost, totiž výskyt parataxe a pragmatické prvky (discourse markers).

Z mnoha originálních myšlenek R. de Beaugranda (Vídeň) nám zajímavé připadá jeho tvrzení, že funkční orientace činí lingvisty citlivějšími k vlastnostem jak psaného, tak i mluveného jazyka a že z funkčního pohledu je mluvená řeč více organizovaná než písemný projev, protože neustále „zaznamenává“ jemné změny v situaci i kontextu projevu. Beaugrandovo pojetí psaného a mluveného jazyka ve světle funkčního přístupu Pražské školy není jen aktem zdvořilosti vůči pořadatelům konference, ale ukazuje možnosti jeho dalších aplikací (i v řadě dalších příspěvků se objevují aktualizované odkazy na české autory, zejm. na Vachkovy práce o psaném a mluveném jazyce).

Spíše z pozice psanosti staví D. Bartellová (Edinboro) požadavek, aby se psaný a mluvený jazyk nestavěly proti sobě, a odmítá tendence považovat psaní jen za záznam řeči. Na psaní a mluvení je podle ní správné pohlížet jako na alternativní reprezentace jazyka a pro jejich popis nehledat samostatná, rozdílná kritéria. S tím by ovšem možná nesouhlasili badatelé specializovaní na mluvený jazyk, za jejichž představitele je možno ve sborníku považovat R. Fiehlera (Bielefeld). [305]Jeho názory na vztah psaného a mluveného jazyka se vytvořily na základě zkušeností s analýzami mluvených textů. Domnívá se, že v řečovém vědomí obecně dominuje psanost, že psaní a mluvení nejsou v rovnoprávném postavení, že mluvení je viděno „přes brýle“ psaní, a tudíž jevy mluveného jazyka jsou hodnoceny jako odchylky od psané normy, kategorie věty, dominantní v psaném textu, je přenášena i do textu mluveného. Tyto problémy se pak ještě násobí při přepisování mluvených projevů, které jsou v podobě transkriptů nedostatečné (řada jevů specifických pro mluvení, např. smích, se obvykle netranskribuje vůbec). U psaní je podle něho hlavní vytváření produktu, mluvení je kooperativní organizace procesu porozumění, jak je patrné na takových jevech, jako jsou opravy, hezitační výrazy, nové začátky. Domnívá se, že pro mluvenou řeč jsou žádoucí nejen jiné způsoby analýzy a popisu, ale i jiná „gramatika“, v níž by se braly v úvahu kategorie jako dynamika, procesualita, interakčnost. Výstižně a poněkud skepticky vyznívá konstatování, že psaný a mluvený jazyk jsou nesrovnatelné, ale srovnávat se musí (nebo to alespoň mimoděk, byť v minimální míře, děláme). Ze stejné pozice vychází i E. Gülichová (Bielefeld), která se, podobně jako v některých svých dalších pracích, zabývá procesem formulování ve spontánním mluveném dialogu. Ukazuje, jak jsou v mluveném textu patrné stopy formulačního úsilí (váhání, opakování, opravy, nové začátky…), jímž se pozměňuje jednak kognitivní obsah sdělení, jednak jeho forma. Paralelně lze podle ní i u textů psaných sledovat stupně, resp. mezistupně, které vyústily v definitivní podobu textu (rukopisy, náčrty, skici…).

Postoje k typickým mluvenostním jevům, jako jsou elipsy, anakoluty, parenteze atp. hodnotí ve svém příspěvku A. Bettenová (Eichstätt). Ukazuje na proměnu v chápání toho, co je pro mluvené texty noremní (resp. nenoremní); od 60. let jsou typické mluvenostní jevy chápány jako důležité prostředky v mluveném dorozumívání a ne jako chyby, upozorňuje však na to, že by nebylo správné považovat všechny jevy mluveného textu, odchylné od normy psané, za nezbytné pro úspěšnou komunikaci. Obecněji o normativnosti v psaném a mluveném jazyce uvažuje Z. Hlavsa. Vysvětluje podstatu preskriptivního a deskriptivního hlediska v jazyce a soudí, že psaní je oblast určená spíše k preskripci už proto, že psaní je součást vzdělání, a důvodem je i to, že jednotky psané formy jsou diskrétní. Na rozdíl od psaného dá se v mluveném jazyce obtížněji identifikovat to, co bylo proneseno, dokonce i když text byl zaznamenán. Jednotky mluvené formy jsou kontinuální, preskripce je problematičtější. Vztah psaní a mluvení není podle něho ani jednorozměrná dominance ani jednoduchá symetrie.

Tři příspěvky narážejí na otázku potenciální přítomnosti zvukového, zejm. intonačního průběhu v psaném textu. M. Davies (Stirling) tvrdí, že ačkoli intonace není na psaném textu vidět, můžeme ji vyvozovat z jeho gramatických vlastností; to lze dokázat tím, že při hlasitém čtení se vracíme a opravujeme se, pokud jsme přečetli nějaký úsek s nesprávnou intonací. Podobně E. Hajičová předpokládá, že i při psané reprezentaci věty máme její akustickou představu s určitým intonačním centrem, které je pro její identifikaci relevantní. To, že intonace je sice v textu potenciálně přítomná, ale že není vždy jednoznačná, ukázal ve svém příspěvku Fr. Štícha. Provedl experimentální šetření, v němž vybrané pokusné osoby četly nahlas týž text. Rozdíly v jeho intonačním ztvárnění byly podle autora způsobeny tím, že členění věty na téma a réma v psaném textu patří k jevům, které mluvčí [306]ne vždy reflektují a jednoznačně poznají. Domnívá se, že grafická signalizace, která by odpovídala zvukovému průběhu, by umožnila i správné čtení.

Další příspěvky se zabývají povahou nějakého jednotlivého jevu v psaném a v mluveném textu. Y. Tobin (Tel Aviv) zkoumal užívání plných a stažených anglických slovesných tvarů (do not x don’t …), o nichž se většinou v učebnicích a gramatikách uvádí, že jsou synonymní, že volba jedné z nich je motivována stylisticky a že stažené tvary se vyskytují spíše v neformálním mluveném diskurzu. Zjistil, že často spíše než druh diskurzu a styl je pro užití plné nebo kontrahované konstrukce rozhodující záměr mluvčího (autora) podat skutečnost integrovaně, spojitě, nebo naopak rozděleně, izolovaně. Tak např. v mluvené neformální komunikaci se mohou vyskytnout jak tvary stažené, tak i plné. W. Nöth (Kassel) podal výklad o druzích symetrie, kterou považuje za univerzální jev v jazyce, v jazykovém systému i v různých druzích psaných i mluvených textů. S. Tanskanenová (Turku) srovnala psané a mluvené projevy z hlediska využití určitých typů lexikální koheze, a také R. Geluykens (Antwerp) se ve své analýze telefonických rozhovorů zabýval koherencí a kohezí textu. Ukázal, že tok informací v mluveném diskurzu není jen kognitivní záležitostí, ale že je usměrňovám interakčně.

K poznání vztahu přirozeného a dramatického dialogu přispěl S. Stati (Bologna). Analyzoval argumentační strukturu anglických a amerických dramatických textů a porovnal ji s mechanismem argumentace ve spontánním dialogu. Všímá si pragmatických funkcí replik (otázka, ujištění, děkování…) a jejich (aktivních a pasivních) argumentačních rolí (teze, námitka, důsledek, důkaz, explikace…) i jejich rolí interakčních (iniciačních a reaktivních). Uvádí i typy argumentativních dialogů, jako např. hádku, debatu, kritickou diskusi, filozofický dialog… Podobnost vzájemných replikových vztahů ve spontánním přirozeném a v literárním dialogu je největší tehdy, když se v literárním textu vyskytnou tematické skoky nebo nepravidelnosti či porušení koherence textu, které je vyvoláno interakčními vztahy partnerů.

Do jisté míry dialogicky laděné jsou dva příspěvky, které se zabývají komunikací, do níž vstupuje technické zařízení. Jde o komunikaci, v níž psanost a mluvenost nabývají dalších zajímavých a dosud neobjevených odstínů. L. Uhlířová podala všestrannou charakteristiku rozhovoru dvou osob při práci s počítačem. V tomto typu pracovního rozhovoru se mísí mezilidská komunikace a interakce zaměřená na počítač (i interakce vedoucí od počítače k lidskému partnerovi). Tyto dva druhy aktivit současně podporují i potlačují dialogickou strukturu komunikace, mají za následek ekonomičnost a redukci jazykové formy, ale i přítomnost kontaktových signálů i rysů typických pro syntax spontánního mluveného textu. K. Millerová (Reading) analyzovala zprávu v telefonním záznamníku jako typ diskurzu, v němž je přímý kontakt účastníků nahrazen kontaktem osoba – přístroj – osoba. Tuto mluvenou komunikaci probíhající mimo reálný čas označuje jako případ neinterakční interakce. Hledá vlastnosti, které tento komunikát přibližují na jedné straně telefonickému rozhovoru, na druhé straně osobnímu dopisu. Vyvozuje také strukturní vzorce záznamníkové zprávy a její vlastnosti jazykové (např. explicitnost a naopak ekonomičnost). Obecněji pojednal o vztahu mezi počítačem a psaností a mluveností P. Garvin (Buffalo). Při práci s počítačem se podle něho výrazněji projevují rozdíly mezi psaným a mluveným jazykem v minimálních strukturních jednotkách, [307]v segmentaci, ve spojitosti/diskretnosti řeči a psaní. Ve velmi hutném příspěvku se dotýká řady zajímavých problémů, uvádí např. klasifikaci grafických podob psaného jazyka: nedbalé psaní, pečlivé psaní, tiskací (hůlkové) písmo, velká písmena, různé podoby tisku, i paralelních podob jazyka mluveného: slangová konverzační řeč, normální konverzační řeč, formální řeč, diktování.

V sociolingvisticky zaměřeném a obecně pojatém příspěvku se G. Neščimenková (Moskva) zabývá (na pozadí české a ruské jazykové situace) úlohou rysů dialogičnost/monologičnost, spisovnost/nespisovnost a psanost/mluvenost při vytváření modelu pro fungování národního jazyka. P. Sgall píše mimo jiné o rozdílu mezi psaným a mluveným jazykem ve vztahu ke kodifikaci: v syntaxi a slovníku se primárně psané texty řídí kodifikovanou normou striktněji než mluvený diskurz. V hláskosloví a morfologii je rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem ovlivňován teritoriální, sociální a funkční stratifikací jazyka, což je aktuální právě pro českou situaci. Tu popisuje v jejích základních rysech včetně problematiky míšení kódů a programově staví zásadu přejít od preskriptivního hlediska k informování o specifickém charakteru stratifikace jazyka a věnovat pozornost současným vývojovým tendencím.

Příspěvky, které se zabývají vztahem psanosti a mluvenosti v literárních textech jsou dost různorodé. S různými druhy nespisovných českých prostředků a způsoby jejich využívání pro vytváření zdání mluvenosti pracuje G. Cummins (New Orleans). J. Rakušanová (Ottawa) srovnala román a jeho dramatizaci, tedy psaný text určený k soukromému čtení a psaný text určený k provedení na jevišti. Oba texty byly napsány na přelomu století v obecné češtině českých emigrantů žijících v Chicagu, která je poznamenána anglickými výpůjčkami nebo změnami způsobenými vlivem angličtiny. Rozdílný charakter obou textů tkví podle autorky hlavně v tom, že v každém z nich je různý podíl psanosti a mluvenosti.

D. Kurzon (Jerusalem) pojednává o mlčení v literárních textech a ukazuje na tomto jevu průnik psanosti a mluvenosti v případech, kdy se autor v literárním textu pokouší napodobit rysy mluveného dialogu. V této souvislosti lze uvést i Beaugrandovu úvahu o tom, které rysy autentické řečové události se zachovávají v konvenci psaného literárního textu. Převažuje v něm funkční motivace nad imitativním realismem, a proto se v něm neobjevují např. hezitační zvuky, opravy, nefunkční přerušování a další podobné typicky mluvenostní jevy. R. Sell (Åbo), představitel literární pragmatiky, obhajuje svůj názor, že jakékoli, i literární užití jazyka je druhem řečového aktu. Na rozdíl od autorů teorie řečových aktů Austina a Searla se domnívá, že literární texty nejsou jen imitací řečových aktů ve fiktivním světě, ale samy jsou řečovými akty s ilokučními silami a perlokučními efekty.

Problematice mluvení a psaní v oblasti vědy bylo věnováno několik příspěvků a je pochopitelné, že většinou vycházely spíše z pozice psaného jazyka. S. Čmejrková srovnává styl českého odborného projevu, jehož rysy se vytvářely pod vlivem historického kontaktu s německým myšlením, terminologií a syntaxí, s výrazně odlišným stylem odborného projevu anglického. Anglická konvence vyžaduje kupříkladu předem, explicitně a jasně prezentovat hlavní teze. Celkově jsou anglické vědecké texty bližší nevědeckým víc, než je tomu v češtině. Český text se považuje za výsledek individuální práce autora a je málo zaměřen na příjemce, který v něm musí hledat jeho smysl. Z těchto kulturně vyvolaných rozdílů pak plynou [308]potíže českých autorů při koncipování a prezentování jejich příspěvků v převažujícím anglickém prostředí mezinárodních vědeckých setkání. Na to, že každý jazyk nebo kultura má své rétorické konvence, upozornila U. Connorová (Indianopolis). Srovnáním rétorického stylu tří disciplín, financí, managementu a marketingu, ukázala A. Lindebergová (Helsinky), že v každém oboru se uplatňují nejen obecné rétorické konvence (studií psaných v angličtině), ale konvence charakteristické právě pro každý z nich, eventuálně ještě konvence specializovaných časopisů. Toto poznání je nepochybně důležité pro vyučování vědeckému psaní v ekonomice a obchodních vědách, ale lze je vztáhnout ke kterékoli vědecké disciplíně. E. Ventolová (Helsinky) představila abstrakt jako objekt lingvistického studia, jako vysoce kondenzovaný textový typ, popsala jeho jazykové rysy i jeho funkce. S. Gajda (Opole) charakterizoval současný vědecký jazyk jako aktivní interakci mezi mluvením a psaním.

Ve sborníku jsou „písmo a řeč“ představeny jako konstanty lidské existence, v jejímž trvání se prestižnost jedné či druhé formy proměňovala. Tomu je z velké části věnován příspěvek S. Gajdy, ale i výstižná a moudrá předmluva editorů sborníku. Ti na pozadí proměňování dominance psaného a mluveného jazyka v čase charakterizují i dnešní stav, který je ovlivňován jednak proměnami produkce i recepce textů způsobenými používáním techniky (počítačů, ale i třeba možností xeroxu), jednak tendencemi nevidět (nejenom) jazykové jevy a jejich charakteristiky v jasných protikladech, ale spojitě, ve vzájemném prolínání a vzájemné hře. Texty, komunikace, jazykové projevy tak většinou variují mezi psaností a mluveností a jen ve vybraných případech se blíží tomu či druhému pólu. Přívrženci mluvenosti pak argumentují zvláštním charakterem mluvených textů, odlišným od textů psaných, přívrženci psanosti mohou argumentovat tím, že studium mluvenosti je vždy omezené, a to i pomocí videotechniky, že model mluvenosti lze vytvořit pouze v obrysech (to však zřejmě platí i o modelu psanosti).

Připomeňme závěrem, že věčný problém vztahu psanosti a mluvenosti, jehož základní a mnohé speciální dimenze jsou ve statích sborníku obsažených popisovány a propracovávány, byl také vždy jedním z velkých témat Pražské školy. Hlavní přínos tu představují práce Josefa Vachka. I když se konference již nemohl aktivně zúčastnit, k podnětům v nich obsaženým se vracely mnohé příspěvky. To dokazuje, že jde o publikaci nadčasovou a Praze blízkou nejen díky místu konání konference.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 4, s. 303-308

Předchozí Jiřina Zourková, Zdeněk Hlavsa: Rozumět jazyku

Následující Eva Koktová: Jürgen Scharnhorst (Hrsg.): Sprache: System und Tätigkeit