Rozumět jazyku

Jiřina Zourková, Zdeněk Hlavsa

[Recenze]

(pdf)

Rozumět jazyku

Rozumět jazyku. Studia Paedagogica, 12. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1995. 112 s.

 

Rozumět jazyku je název sborníku, který u příležitosti životního jubilea prof. R. Brabcové, CSc., vydala v roce 1995 Pedagogická fakulta UK. Tato publikace je tvořena příspěvky nejen českých, ale i zahraničních lingvistů (např. S. Damjanoviċe – Biskup Strossmayer a ċirilometodska baština). Bohužel ani jeden z nich se nevztahuje k oblasti, které jubilantka věnovala a stále ještě věnuje (což dokládá její bibliografie, s. 101–108) značnou pozornost, tj. práci metodické a tvorbě nových učebnic českého jazyka.

V rozhovoru prof. Brabcová „zdůvodňuje“, proč se rozhodla studovat češtinu, vzpomíná na osobnosti, které ovlivnily její životní dráhu, a hodnotí svou dosavadní vědeckou činnost. Po tomto úvodním slově vzpomíná P. Hauser velice vřele v článku Tempus fluentis aquae modo abit na první setkání s dnešní jubilantkou, která se v průběhu let stala jeho kolegyní a spolupracovnicí.

Vtipně jubilantku oslavil také R. Šrámek příspěvkem nazvaným Etymon rad- v toponymii Moravy a Slezska (narážeje tak na její rodné jméno). Podal v něm výčet a analýzu oikonym (deantroponymických sídlištních jmen), v kterých se zmíněný etymon vyskytuje. V celkem 63 toponymech lze identifikovat jako východisko 4 jména komponovaná (např. Radslav) a větší počet hypokoristik (např. Rašek, Radíč). Autor na mapě ukazuje, že probíraná oikonyma vytvářejí poměrně uzavřené areály, v kterých je možno rozlišit různé časové vrstvy.

P. Hauser v článku nazvaném Kolik je vám let? polemizuje s nepochybně neobvyklým zařazením větného typu Jirkovi jsou tři roky k větnému vzorci se subjektem, Q + Sn – Vf být – Sd; setkáváme se s ním v akademické Mluvnici češtiny 3 [301](1987). V zmíněném díle se ovšem pojem subjekt chápe zcela formálně, jako větná pozice obsazovaná substantivem v nominativě (nebo jeho substituty) a nespojuje se se žádnými sémantickými konotacemi, jako to najdeme v citátu z Kopečného („dativ tu plní jakoby funkci podmětu“) nebo jak to činí sám Hauser, když argumentuje pomocí obsahově sice snad ekvivalentní, ale formálně zcela odlišné věty (Jirka má tři roky).

Rovněž syntaxe se týká příspěvek M. Markové, nazvaný (až příliš obecně) K povaze některých případů obligatorních nevětných propozic. Směřuje k problému, který zasluhuje soustavné a úplné zpracování: jak se mění (popř. nemění) valence slovesa, transformuje-li se do polopredikativní nebo nominální konstrukce (např. nenávidět někoho – nenávist k někomu), kterých sloves se tyto změny týkají a jaké mohou být jejich důvody. Jako obecný znak takových transformací hodnotí to, že substantivum ztrácí dějovou povahu a nabývá konkrétního významu výsledku děje; významový vztah je přitom užitím předložky zpřesněn.

O. Mališ se snaží ve své stati Omnis, omne – všechen, každý aneb De verbis difficilibus – o slovech nesnadných postihnout významový rozdíl mezi každý a všechen a výstižně první z nich slovnědruhově klasifikovat. Základní problém je v tom, že každý má tvar singuláru (plurál je zcela výjimečný), a přitom vyjadřuje množství. Proto autor uvažuje o podstatě těchto kategorií v češtině (v porovnání s angličtinou) a dospívá k zajímavému závěru, že plurál není „násobkem singulárových jednotek“, ale spíše aktualizuje dělitelnost celku, což singulár nečiní, i když ji umožňuje (jak naznačuje existence substantiv hromadných). „Každý má pak plurálovou funkci, vyšší dělitelný celek signalizuje, ale přímo neoznačuje … Stává se plurálem až za horizontem svého pojmenování …“ (s. 35). Tato důmyslná analýza směřuje k stanovení obecného významu, jehož existenci musíme ovšem nejdříve přijmout. (Recenzent lituje, že Mališ nezaujal stanovisko k výkladům o každý a všichni v jeho monografii (Hlavsa, 1975), kde první charakterizuje – stručně řečeno – jako příznakově distributivní. Rozhodně je relevantní posuzovat slovo každý z hlediska jeho syntaktického fungování a vzít v úvahu takové kontexty, v kterých jeho užití může dát větě jinou interpretaci než užití výrazu všechen/všichni, např. Koupil každou knihu, která vyšla v tom nakladatelství „postupně“ nebo kde není užití všichni možné, ať již z důvodů významových, např. Každých deset kroků se zastavil a odpočíval, nebo čistě gramatických, např. Bojoval proti každé nesvobodě.)

Ve stati K popisu dynamiky slovotvorného systému O. Martincová nastínila některé otázky výzkumu a popisu dynamiky slovotvorného systému, a to z hlediska neologismů. Autorka se opírá o novější studie, které se zabývají popisem slovotvorných soustav ruštiny, polštiny a slovenštiny. Věnuje pozornost některým typům tvoření nových slov; jako výrazný dynamický jev označuje tvoření kompozit.

Příspěvek P. Šmejkala Mezi nebem a zemí je věnován pojmenováním letadel za II. světové války. Autor rozebírá části oficiálního jména, největší pozornost je věnována tzv. popular name, tj. jménu, které plní funkci jména vlastního. Z větší části jsou tato jména volena na základě vnější podobnosti, jde tedy o pojmenování metaforická.

J. Kraus v příspěvku K soustavě žánru akademického diskurzu věnuje pozornost tomuto z hlediska vysokoškolských studentů důležitému tématu. Autor pojem vysvětluje, zabývá se podstatou akademického diskurzu a uvádí jeho charakteristic[302]ké rysy. Poukazuje také na to, jak je nezbytné, aby se s problematikou akademického diskurzu seznámili právě studenti vysokých škol.

S. Machová ve stati Dialog o významu pojednává o dialogu, který probíhá mezi dvěma rodilými mluvčími (recipientem a produktorem), jehož náplní je zjišťování nebo upřesňování významu konkrétního jazykového znaku. V souvislosti s touto problematikou autorka upřesňuje definici pojmu význam, zabývá se příčinami vzniku dialogu o významu (neschopností přiřadit znaku správný význam) a jeho jednotlivými fázemi.

M. Švehlová svůj příspěvek K problematice oslovení v češtině zaměřila na tento důležitý prvek komunikačního procesu. Autorka se zabývá faktory, které ovlivňují výběr oslovení, jeho sociostylistickými konotacemi a prostředky oslovení s tím, že by bylo třeba věnovat pozornost výzkumu oslovení, a to jak v psané, tak v mluvené podobě jednotlivých funkčních stylů.

Ve stati N. Kvítkové K textu agitačního spisu Krátké sebránie z kronik českých se autorka věnuje tomuto známému dílu z 15. století. Rozebírá je po stránce kompoziční, analyzuje jednotlivé úseky, upozorňuje na vztah mezi metatextem a prototextem. Z hlediska textové výstavby je tento spis tvořen dvěma značně rozdílnými částmi – jednak rozsáhlou částí argumentační, která se vyznačuje složitostí metatextových vztahů, a druhou, kratší částí programovou. Tím, že součástí tohoto spisu se stal materiál Dalimilovy kroniky, se ještě vyostřil jeho nacionální a protiněmecký tón.

Ve slovenském příspěvku Vančurovo Rozmarné léto v slovenčine se K. Buzássyová jednak věnuje problematice překládání umělecké literatury z češtiny do slovenštiny a naopak, jednak překladu tak specifického díla, jako je právě Rozmarné léto (Slovenský spisovatel, 1990), jehož autorem je Daniel Hevier. Autorka poukazuje na problémy, se kterými se překladatel setkával. Pro toto dílo jsou typické prvky vysokého stylu (poetismy, lexikální a syntaktické archaismy, které se objevují jak v řeči vypravěče, tak v řeči postav, a záměrná knižnost). Podle autorky je tento překlad důkazem toho, že převodem do jiného jazyka se vždy něco ztrácí. V tomto případě dochází k posunu českého originálu do neutrálnější podoby. I přesto je tento překlad pokládán za zdařilý.

Většina příspěvků v tomto sborníku je kratšího rozsahu, což v některých případech autory spíše omezuje, problémy jsou pouze naznačeny. Bylo by možná vhodnější omezit jejich počet, a tím některým z nich poskytnout větší prostor. Ovšem na druhé straně je třeba ocenit to, že o jednotlivých autorech jsou zde poskytnuty základní informace.

Sborník také připomíná, jak jubilantka pečuje o co nejvyšší odbornou úroveň bohemistického studia na katedře, kterou vede: v letech 1992–1994 tam působil Paul Garvin, k němuž se vztahuje (první český) překlad jeho závažné stati Úloha jazykovědců Pražské školy při rozvoji jazykové normy českého jazyka. I díky ní je knížka trvalým obohacením nové lingvistické literatury.

 

LITERATURA

 

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Studie a práce lingvistické, 10. Praha 1975.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 4, s. 300-302

Předchozí Ivana Bozděchová: Manuál lexikografie

Následující Olga Müllerová: Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication