Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Manuál lexikografie

Ivana Bozděchová

[Recenze]

(pdf)

Manuál lexikografie

Manuál lexikografie. Ed. F. Čermák – R. Blatná. Nakladatelství a vydavatelství H&H, Praha 1995. 283 s.

 

Jak editoři v úvodu uvádějí, cílem knihy je podat „souhrnný a koncizní přehled současného stavu všech hlavních odvětví českého slovníkářství na pozadí lexikografie světové“. Cílem, svým obsahovým zaměřením i rozsahovými možnostmi je tato příručka nutně výběrová, avšak zároveň orientovaná i na nové obory, tj. především komputační lexikografii a frazeologii. Zahrnuty jsou v ní pouze slovníky jazykové.

Manuál lexikografie je rozdělen do 11 kapitol, věnovaných jednotlivým dílčím tématům se zaměřením na orientaci do budoucnosti; proto jsou např. podrobné soupisy odborné literatury umístěny v jednotlivých kapitolách. Pokrývá oblasti lexikografie tradiční, komputační (korpusové), teoretické, metajazykové, frazeologické, terminografické, onomastické, diachronní, etymologické, překladové a nářeční. V úvodu se předkládá orientační schéma, které je velmi návodné, naznačuje bez překrývání jednotlivé typy lexikografie a slovníků. Představuje jednu z dosud nejkomplexnějších klasifikací této tematiky, zahrnuje jako nový aspekt klasifikace médium uložení (podle něj se rozlišují slovníky knižní a elektronické). Na konci knihy je připojen rejstřík použitých termínů a pojmů s čísly kapitol a odstavců (pro lepší propojenost dílčích témat i rychlejší a snazší orientaci) a seznamy použitých zkratek.

V 1. kapitole (Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového, autorem je J. Filipec) se v úvodu konstatuje rostoucí zájem lingvistiky o výkladový jednojazyčný slovník, který představuje exponent lingvistiky jako celku, od všech typů slovníků odlišný sebereflexí jazyka (dvoujazyčné slovníky převádějí jednotky přirozených jazyků). Analyzují se relevantní body výchozí situace při práci na slovníku (lexikální materiál, jeho teoretické poznání, kolektiv lexikografů, uživatelů, typy slovníků). Objasňuje se makrostruktura (tj. levá část souboru abecedně uspořádaných hesel, tvořená celkovým uspořádáním heslových slov) a mikrostruktura slovníku (tj. pravá část, podávající konkrétní informace o heslovém slově v heslové stati). Stručně se vysvětlují a dokumentují základní pojmy týkající se významu lexémů (slovotvorný význam, homonymie, polysémie), jeho struktury (sémémy a příbuzné pojmy), chování lexikálních jednotek v textu (kompatibilita, kontextová spojitelnost), příznakovost lexikálních jednotek, frazeologie a terminologie.

2. kapitola (F. Čermák) je věnována komputační lexikografii, tématu obzvlášť aktuálnímu, neboť celé desetiletí lingvistiky je ve znamení zpracování jazykového korpusu. Teprve korpus umožňuje poprvé reálně ověřovat lingvistické hypotézy, zexaktnit lingvistické poznání, postihnout jemnější distinkce, probabilitní povahu jazykových kategorií lexikálních i gramatických. Autor vymezuje pojem korpus (s. 52), popisuje jeho zdroje, formy (texty, konkordance = uspořádaný soubor výskytů slovních tvarů s jejich textovým okolím, lexikální databáze jakožto nejvyšší a nejabstraktnější zpracovaný stupeň korpusu tvořená elektronickými slovníky a úplným seznamem lemmat), metodologii a techniku (zpracování) a využití – lexikografické [298]i jiné (např. analýza a syntézy mluvy, překlad, jazyková propedeutika, tvorba učebnic, hledání informace v textech, sledování vývoje společenských idejí, rozhodování sporného autorství). Připomíná některé otevřené problémy a možnosti koncepční (např. statisticky podložené tendence pravidelnosti a nepravidelnosti lexémů) a pracovní (technické i metodologické, jako např. identifikace relevantních syntagmat v kontinuálním širokém kontextu).

Kapitola o metajazyku v lexikografii (R. Blatná) je zaměřena na slovníkovou definici. Popis významu by měl být lingvistický (na rozdíl od encyklopedického), neterminologický, přímý, strukturní a měl by využívat frekventovaných prostředků. Hlavní typ představuje kvalitativní výklad neboli definice, její klasické typy jsou definice intenzionální a extenzionální. Jedním z nejdůležitějších problémů při definování významu bývá obsah a rozsah slovníku metajazyka, tj. omezení počtu slov, která se v definici vyskytují. Při jeho stanovení jsou relevantní dva faktory: jazykové schopnosti uživatele a frekvence. Autorka si dále podrobněji všímá typů výkladů (denotativního, logického a popisného), a odrazu pragmatické významové složky (konotací) v definici. Závěrem konstatuje, že to, zda metajazykový výklad ve slovníku bude opravdu „user-friendly“, závisí nejen na uvedených lingvistických faktorech, ale i na faktorech extralingvistických, zejména na stylizačních schopnostech lexikografů.

V další kapitole (Paradigmatika a syntagmatika slovníku: možnosti a výhledy) J. Čermák zdůvodňuje potřebu uvádět jako součást hesla paradigmatické i syntagmatické vztahy lexémů, neboť delimitace těchto vztahů umožňuje lexém nejen plně popsat, ale také precizovat pojmový aparát. Využití těchto vztahů může také po stránce teoretické přinést důslednější propracování obsahu jednotlivých složek hesla, stanovit jejich hranice i vzájemné vazby. Autor stručně ilustruje vzájemný poměr a povahu hlavních vztahů na obecně pojatém hesle výkladového slovníku. V synchronním slovníku zahrnují paradigmatické vztahy následující složky hesla: formu, funkci, frekvenci a styl, sémantiku, fakultativně hyponymii, synonymii, opozitnost, popř. popis úzu. Převážně syntagmatickou povahu mají forma hesla ve své valenci, funkci, expresivita, sémantika kontextu, exemplifikace, technický odkaz. Jedinou diachronní složkou může být etymologie. Z hlediska potřeb odstupňovat typ informace (základní, plná) je pak závažná struktura hesla (lineární přístupnost nebo větvení). Zčásti otevřenou otázkou je, v jakém pořadí jednotlivé složky následují.

5. kapitola (F. Čermák) je věnována frazeologii; po vymezení její oblasti jakožto aplikované disciplíny a pojednání o využití frazeologie a idiomatiky ve slovníku následuje přehled typologie slovníků a popis jazykového materiálu a metodologie jeho sběru a výstavby slovníku (standardizace a lemmatizace).

S. Machová v úvodu své terminografické kapitoly konstatuje, že za posledních dvacet třicet let dostali uživatelé stovky terminologických slovníků, a to především v souvislosti s užíváním počítačů. Koresponduje to i s faktem, že ze všech publikovaných textů je asi 70 % vědeckých a technických. Autorka dále předkládá dosavadní nejdůležitější česká pojetí terminologie, východiska terminografického projektu, zdroje termínů, popisuje proces a aspekty shromažďování terminologických informací (zásadní rozdíl je mezi projekty počítačovými a klasickými), distribuce, aktualizace a řízení jejich rozvoje (tj. sledování rozvoje oboru, působení a rozvoj [299]nových odborných pojmenování, a přesné vymezení jejich významu a co nejrychlejší distribuce k potenciálním uživatelům). Komplexní soubor informací o termínech z jednoho nebo více jazyků a z libovolné tematické oblasti, který je uložen na počítačových médiích ve formě terminologických záznamů, spojený s programovým zařízením umožňujícím aktualizaci a modifikaci termínů, se nazývá terminologická databanka. První terminologické databanky začaly vznikat na konci 60. let (projekt firmy Siemens).

V posledních dvaceti třiceti letech se jako speciální obor rozvíjí také onomastická lexikografie, a to zvláště v souvislosti s prudkým rozvojem obecně onomastické teorie. R. Šrámek se ve své stati snaží postihnout to, co považuje za nejdůležitější k sestavení slovníku ononym (tzv. onomastikonu). Vymezuje onymický obsah a objekt (jednodenotátový a vícedenotátový), naznačuje problematiku výstavby onymických hesel, typů onymických slovníků (např. katalogy, rejstříky) atd.

V úvodu kapitoly o diachronní lexikografii I. Němec stručně připomíná ústřední problém lexikografie – objektivní popis lexikálního významu. Odtud přechází ke specifickým problémům diachronní lexikologie a lexikografie (rekonstrukce lexikální formy a významu, postižení lexikálního vývoje po stránce formální i sémantické). Podrobněji se věnuje závažným jevům v diachronní lexikografii opomíjeným, jako jsou rozdíly v pojmové diferenciaci denotátů, polylexie, spojitelnost lexikálních jednotek, jejich stylová diferenciace nebo systémové zařazení. V závěru se autor zamýšlí nad hranicemi možností a perspektivami diachronní lexikografie, včetně počítačového zpracování.

Druhou z diachronních lexikografických disciplín je etymologie, která, jak E. Havlová ve své kapitole uvádí, na rozdíl od diachronní lexikografie shledává nepřímé důkazy o prehistorickém vývoji slova, což vyžaduje složitou kombinaci speciálních metod (proto někdy nebývá zařazena do lexikografie v užším smyslu), např. historickosrovnávací metody, metody „Wörter und Sachen“ (spojení výkladu slov se znalostí reálií) a rekonstrukce. Autorka dále podává přehled konkrétních požadavků přípravy hesel, cílů a typů etymologických slovníků a přehled nejnovějších etymologických slovníků.

Prvenství v Evropě mají překladové slovníky, zatímco v arabsko-hebrejském světě to byly slovníky výkladové. Překladové slovníky však mají prvenství kvantitativní. F. Čermák připomíná obecné problémy tvorby překladových, přesněji dvoujazyčných slovníků (např. fakt, že cizí jazyk by měl pokrývat rodilý mluvčí, i překladový slovník by měl být chápán jako komplexní a strukturovaný soubor hesel, ke kterému hledáme ekvivalentní hesla v druhém souboru – místo o „slovníku“ by bylo proto vhodnější mluvit o „hesláři“ – nedobrou tradicí je přebírat materiálovou základnu pro překladové slovníky ze slovníků výkladových apod.). Autor dále uvádí cíle a typy překladových slovníků, klasifikuje typy hesel a popisuje heslovou stať.

Úvodem k pojednání o nářeční lexikografii Z. Sochová stručně popisuje charakter nářeční slovní zásoby a její dynamiky. Od této specifiky přechází k úkolům a způsobům dialektologického popisu a k typům nářečních slovníků (např. podle územního rozsahu, obsahu, časového rozpětí). Po ilustraci sběru materiálu a způsobu výstavby slovníku poukazuje na některé nedostatky nářeční lexikografické praxe (např. konfigurace lexikálněsémantických struktur se plně nekryjí, výběr slov bývá [300]často mezerovitý a nahodilý, hnízdování bývá zpravidla užíváno nad míru, hodnocení frekvence je často odkázáno pouze na jazykové povědomí zpracovatele atd.).

Manuál lexikografie je první česká příručka svého druhu. Je určen nejen lingvistům a lexikografům, ale i studentům a pracovníkům z praxe, nakladatelstvím i všem ostatním, kteří se tvorbou slovníků zabývají. Při jeho četbě si znovu uvědomíme, jak pestrá a široká tematika je předmětem lexikografie; tato obsažnost není v praxi vždy zcela evidentní. I v tomto smyslu základního zmapování a orientace plní manuál důležitou úlohu v naší lexikografické literatuře. Vedle cenných informací z oboru samého je bohatým, užitečným a praktickým referenčním zdrojem (knižní podoba shrnuje nové i doposud pouze časopisecky, tedy samostatně a roztroušeně publikované poznatky a údaje). Celková struktura a úprava příručky (její přehlednost, zřetelné členění, systematičnost, důsledné desetinné třídění) napomáhá rychlé orientaci a usnadňuje vyhledávání i dílčích informací. Vedle věcného poučení pro odborníky poskytuje také řadu námětů a inspirací jak pro zkoumání obecných i specifických lexikografických témat, tak pro sestavování slovníků různých typů. Ze všech těchto i výše uvedených důvodů představuje Manuál lexikografie významné obohacení odborné lexikografické, ale i šířeji lexikologické literatury. V roli informačního zdroje i praktického pomocníka se mu jistě podaří plně dostát svému jménu.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 4, s. 297-300

Předchozí Emil Mleziva: Vliv společenských změn na vznik nových významů a výrazů v českém jazyce

Následující Jiřina Zourková, Zdeněk Hlavsa: Rozumět jazyku