Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky o relativní větě

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

Заметки к относительному предложению / Remarques sur la phrase relative

1. Jak známo, kolísá gramatika mezi širším a užším chápáním relativních vět (RV). V poslední době byl objasňován vztah RV k obsahovým.[1] Uznává se homonymie vět jako Ukázal, co známe: dvojí možný smysl se vysvětluje tak, že vedlejší věta je pojímána buď jako věta obsahová, nebo relativní. Jak tedy opsat první a druhý smysl věty? Zdá se, že Ukázal, co známe = a) ukázal právě jen to, co známe (obsah známého), b) ukázal, co všechno známe (důraz na rozsahu známého). Podobně byl stanoven dvojí možný smysl německé věty Ich weiss, was du weisst: a) znám obsah toho, co ty víš, b) znám rozsah tvého vědení.[2]

Je-li tomu tak, spočívá rozdíl smyslu v určitosti nebo neurčitosti toho, co je pojmenováno vedlejší větou. Vedlejší věta je ekvivalentní substantivu, ale samozřejmě se neúčastní gramatických kategorií substantiva. Smysl jednou neurčitý, po druhé určitý však sotva opravňuje klasifikovat větu jednou jako obsahovou, po druhé jako relativní.

Je-li zájmeno uvádějící vedlejší větu kombinováno s ukazovacím zájmenem, nastává sice referenční shoda příznačná pro relativum, ale vztah mezi relativem a korelativem je přece jiný než mezi relativem a opěrným substantivem: substantivum předává svůj vlastní smysl relativu, ne tak korelativum; korelativum je jen pomocný prostředek a může vyjádřit i určitost toho, co je relativní větou pojmenováno.

2. Když se rozlišuje mezi RV pravými a nepravými, podotýká se, že přechod mezi nimi je plynulý.[3] Vyhraněný je však rozdíl mezi RV restriktivními a nerestriktivními, nebo distinktivními a explikativními.[4] RV restriktivní diferencují substantivum, ke kterému se vztahují, a to buď druhově (psi, kteří neštěkají) nebo individuálně (člověk, který tam sedí v koutě). I když jazyky mají možnost odlišit věty restriktivní od nerestriktivních, dochází často k homonymii, zejména v psaném jazyce, kde odpadá rozdíl intonační. (RV restriktivní se zpravidla připojují bez pauzy, nerestriktivní mívají intonaci vět parentetických.) Např. Čtu anglické knihy, které se mi libí = a) čtu právě jen takové anglické knihy, které se mi líbí, b) čtu anglické knihy a ty se mi líbí.

Jako druhy RV nerestriktivních (explikativních) se uvádějí RV deskriptivní a narativní. RV narativní, které „nepřinášejí charakteristiku podstatného jména, k němuž se vztahují, nýbrž další rozvedení děje“, jsou někdy už právě proto pokládány za nepravé přívlastkové RV, někdy se však RV považují za nepravé pouze tehdy, když „vyjadřují děj zcela samostatný časově následný“:[5] to znamená, že se přihlíží k sémantickému vztahu mezi dějem věty hlavní a relativní. Oba děje mohou být samozřejmě v těsné souvislosti, např. Přicházím od pana X, který mě sem poslal. Ostatně pro textovou hodnotu RV je relevantní nejen vztah k hlavní větě, nýbrž také vztah k větě následující: zda následující věta navazuje na celou předcházející větu, nebo právě jen na její složku relativní anebo ji naopak pomíjí.

RV uvedené zájmenem což se nevztahují k některému substantivu hlavní věty, ale nedá se říci, že se zájmeno vždy vztahuje na celý obsah věty hlavní; např. ve větě Má žena řídí vůz, což já nedovedu vztahuje se na verbální frázi řídí vůz. Ale protože [60]RV neurčují dané substantivum hlavní věty, nejsou do hlavní věty zapojeny, nýbrž k ní jen volněji připojeny. Tzv. osamostatněné RV, odpovídající latinskému relativnímu připojení (Což je holý nesmysl, Quod erat demonstrandum) nejsou proto víc než jenom grafické varianty.

Nepravé RV se jeví jako vedlejší věty na místě hlavních vět. Je sice jasné, že tzv. vedlejší věty zásadně neslouží jen k tomu, vyslovit vedlejší věci. Ale podřadné souvětí přece spočívá na rozlišení obsahu nadřadného a podřadného. Produkování podřadných souvětí zahrnuje volbu pro hierarchizaci. Volba pro hierarchizaci nebo proti ní může být v jednotlivých případech více nebo méně vhodná.

 

R É S U M É

Bemerkungen zu den Relativsätzen

1. Es wird die Homonymie von Inhaltssätzen (indirekten Fragesätzen) und Relativsätzen erörtert, wie im deutschen Beispiel Ich weiss, was du weisst. Zum Kriterium der Relativsätze wird die Pronominalisierung gewählt. 2. Es werden grammatische und textstrukturelle Unterschiede der Relativsätze erörtert.


[1] J. Panevová v SaS 32, 1971, s. 295n.; J. Weisheitlová - P. Sgall, SlavPrag 13, 1971, 173n.

[2] M. Regula, Kurzgefasste Satzkunde des Neuhochdeutschen, Bern - München 1968, 182n.

[3] J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1971, s. 266.

[4] Srov. W. Motsch, Syntax des deutschen Adjektives, Berlin 1964, s. 65n.

[5] A. Jedlička - V. Formánková - T. Rejmánková, Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 116.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 59-60

Previous Marie Těšitelová: K frekvenci slovesných kategorií

Next František Daneš: Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko, …)