dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Věty s restriktivními adverbii (jen, pouze, toliko, …)

František Daneš

[Articles]

(pdf)

Предложения с ограничительными наречиями (jen, pouze, toliko) / Les phrases comprenant les adverbes de restriction (jen, pouze, toliko)

Do „Studií a prací lingvistických I“, věnovaných před dvaceti lety k uctění šedesátin akad. B. Havránka, přispěl jsem statí, která se zabývala některými případy, kdy větná intonace má distinktivní sémantickou funkci.[1] Byla jedním z výsledků soustavného studia intonace, k němuž mne zaměřil můj učitel — dnešní náš vzácný jubilant. Proto bych rád nyní doplnil tehdejší své výklady rozborem a interpretací jednoho dalšího zajímavého jevu z této oblasti.

O jakou problematiku jde, ukážeme si na příkladu věty (větné výpovědi) s jen se slovesem záporným: Tenhle vlak nejezdí jen v neděli. Odmyslíme-li si od této věty její různá možná intonační ztvárnění (popř. její členění na úseky), což nám její psaná podoba dobře umožňuje, můžeme říci, že lze tuto větu interpretovat (že jí lze rozumět) dvojím různým způsobem, že je tedy dvojznačná, a to jednak ve smyslu (a) ‚jezdí ve všední dny, nikoli však v neděli‘, jednak ve smyslu (b) ‚jezdí i jindy (nejen v neděli)‘. Jak už upozornil St. Petřík,[2] lze tuto větu zjednoznačnit ve významu (b) při její zvukové realizaci tím, že položíme intonační vrchol (tj. intonační centrum [IC] v mé terminologii) na záporné sloveso; při rozčlenění na dvě samostatné věty (Tenhle vlak nejezdí. Jen v neděli) dostáváme pak další význam (c), totiž ‚jezdí jen v neděli‘. Ponechme však zatím otázky výrazové formy stranou a pokusme se nejprve analyzovat hlouběji sémantickou strukturu vět s výrazy typu jen. Vyjdeme přirozeně od vět kladných a budeme sledovat, jakou úlohu v nich tyto výrazy vlastně hrají. Uvedeme nejprve několik příkladů bez těchto výrazů:

(1) Tento vlak jezdí v neděli.

(2) Toto nařízení platí pro velká města.

(3) V úvahu přicházejí starší občané.

Věty (1) až (3) jsou logicky vzato nejednoznačné, či lépe, příslušné výroky jsou rozsahově neurčité: říká se, kdy vlak jezdí, pro co platí nařízení, kdo přichází v úvahu, ale verbis expressis (explicite) se netvrdí, že ten vlak jindy nejezdí, nařízení pro žádná jiná města neplatí atd. Je sice pravda, že při užití těchto vět v promluvách bude jim posluchač většinou rozumět tak, jako kdyby podtržené výrazy byly vymezeny slůvkem jen, ale to plyne jednak z celkového komunikativního smyslu dané výpovědi, jednak z pragmatických souvislostí. Jestliže za komunikativní smysl výpovědi (KSV) budeme chápat sémantický vztah mezi rématem a tématem výpovědi spolu s celkovou její promluvovou funkcí (sdělení, otázka, slib, příkaz, …), pak je jasné, že např. komunikativním smyslem (2) je udání objektů, pro něž ono nařízení platí, a že posluchač většinou nemá důvod se domnívat, že mluvčí uvedl ve své výpovědi jen jistou část z množiny těchto objektů. Nemusí tomu být ovšem vždy tak: v příkladě (1) je KSV udání dne, kdy onen vlak jezdí; přesto však posluchač může mít docela dobře za to, že možná onen vlak jezdí i v jiné dny v týdnu, a to vzhledem k tomu, že neděle mívá zvláštní postavení jak v jízdním řádu, tak v týdenním programu lidí, takže mluvčí mohl uvést jen neděli (a o ostatních dnech, z tohoto hlediska nedůležitých, se nezmínit). S touto jistou mírou vágnosti výrazů přirozených jazyků je tedy třeba počítat, a má nejen své nevýhody (jak rádi zdůrazňují logikové), nýbrž i své přednosti (jak ostatně připouští i logik Quine).

[62]Kdybychom ve větách (1) až (3) negovali sloveso (tedy např. (2’) Toto nařízení neplatí pro velká města), nic se na jejich sémantické stavbě nezmění, jediný rozdíl proti větě kladné je v tom, že se tentokrát uvádějí objekty, pro které nařízení neplatí; dvojí možnou interpretaci, s jakou jsme se setkali v našem úvodním příkladu s příslovcem jen, tato záporná věta bez tohoto slůvka neskýtá.

Srovnáme-li nyní s větami (1) až (3) věty

(1a) Tento vlak jezdí jen v neděli.

(2a) Toto nařízení platí jen pro velká města.

(3a) V úvahu přicházejí jen starší občané.

můžeme užití jen v této druhé sadě vět charakterizovat tak, že odstraňuje vágnost, zpřesňuje, činí určitým, přesně vymezuje rozsah časového určení v (1a), objekty, pro něž platí nařízení v (2a), a jistou množinu občanů v (3a). Mohl-li být např. u věty (1) posluchač (čtenář) na pochybách, zda onen vlak nejezdí snad i v jiný den, u věty (1a) je mu zcela jasné, že se tvrdí, že v jiné dny v týdnu nejezdí.

Můžeme tedy výrazy typu jen pokládat za jistou obdobu kvantifikátorů, avšak popíravé povahy. Rozdíl mezi spojeními starší občané a jenom starší občané není snad v tom, že by výraz jenom nějak pozitivně blíže určoval, specifikoval, vymezoval nebo pod. třídu ‚starší občané‘, nýbrž tento výraz jakoby z nadřazené třídy ‚občanů‘ škrtal pro danou výpověď jiné občany než starší, čili omezuje platnost výpovědi na starší občany[3] (‚nikdo kromě starších občanů‘). (Naproti tomu kvantifikátor všichni má ráz pozitivní: starší občané a všichni starší občané nemusí být totéž, první z obou spojení může mít (ale nemusí, je po této stránce neurčité) užší rozsah než druhé.) Tento negativní charakter výrazů typu jen je zřejmý i z toho, že je lze opsat obraty: nikdo jiný (nic jiného / nikde jinde / nikdy jindy / …) než, u nichž se jejich negativní sémantický charakter projevuje i po stránce výrazové. Do větné souvislosti se zapojují dvojím způsobem: (i) Netýká se to nikoho jiného než starších občanů — sloveso je v podobě záporné, ale jen v důsledku záporové shody s nikoho; (ii) Týká se to (jen) starších občanů a nikoho jiného — bez záporové shody, jen být může, ale nemusí, jeho funkci (tj. vyloučení jisté množiny občanů z platnosti přísudku) plní právě záporný výraz s nikdo.

Odtud také lze vysvětlit hovorové užívání než místo jen: Ten vlak nejezdí [nikdy jindy] než v neděli;[4] (ve vyjadřování nespisovném též Ten vlak jezdí než v neděli, tedy po slovese kladném). (Pro důraz je možno po než připojit navíc jen: než jen.)

[63]Bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry rematická platnost nějakého výrazu — na rozdíl od platnosti tematické — vede posluchače k tomu, aby jej interpretoval ve smyslu ‚jen‘ —, pokud ovšem kontext nenapovídá opak. Tato otázka by však vyžadovala podrobnější průzkum a nemohu ji zde řešit. Zdá se, že takováto tendence skutečně existuje, ale její uplatnění závisí zřejmě na různých sémantických, kontextových i pragmatických okolnostech. Upozorňuji v této souvislosti na článek Z. Hlavsy, otištěný nedávno v našem časopise,[5] který naopak zjišťoval obdobný vztah mezi kvantifikačními kategoriemi určenosti a specifikovanosti a jejich platností tematickou.

Dříve než budeme pokračovat v rozboru, přehlédněme souhrnně, u jakých výrazů stávají „kvantifikátory“ či přesněji „restriktory“ typu jen. Z příkladů dosud uvedených a z namátkových příkladů dalších (přicházívá jen občas, smí jezdit jen pomalu, byl to žák jen průměrný, ovoce se má jíst jen zralé, to víš jen ty, je jen moje, bylo nás jen pět, umí jen nadávat, chtěl jenom pít, budu jen pomáhat, byl jen vyslýchán, já jsem to jen navrhl, byl bych mu jen napsal, on to jen předstírá) vyplývá, že může stát u kteréhokoli autosémantického slova v kterékoli větněčlenské platnosti,[6] a to jak u členů holých, tak rozvitých (srov. např. rozdíl mezi Karel se jen díval na Marii, Karel se díval jen na Marii, Karel se na Marii jen díval). Protože pak větný člen může být vyjádřen i větou vedlejší (popř. spojením několika takových vět), může jen stát i u celé věty závislé (resp. u spojení vět): Chodil do práce pěšky, jen když bylo hezky. Chodil tam, jen aby zahnal stesk, který se ho často zmocňoval. Tvrdil, že si jenom něco zapomněl. Někdy se klade jen už do věty řídící, přestože významem omezuje větu závislou: Tvrdil jenom, že si něco zapomněl. Pravidlem stává ovšem jen ve větě hlavní u výrazů odkazovacích: Chodil do práce pěšky jen tehdy, když bylo hezky.

Podrobnější rozbor však ukazuje, že ty větné členy, ke kterým se výrazy typu jen vztahují (slovosledně stojí jen těsně před nimi), mají na rovině aktuálního členění funkci rématu. Pěkně to lze ukázat na výše uvedených třech větách pomocí otázek, které se ptají tématem na réma: „Co dělal Karel?“ „Karel se jen díval na Marii.“ — „Na koho se díval Karel?“ ‚,Karel se díval jen na Marii“. — „Jak se choval k Marii?“ „Karel se na Marii jen díval“. S tímto zjištěním je však v souhlase i skutečnost, že s výpovědí třetí „Karel se na Marii jen díval“ je funkčně shodná i výpověď „Karel se jen val na Marii“, která je sice slovosledně shodná s výpovědí první, avšak přesun IC z konce výpovědi na sloveso má za následek jeho rematizaci, změnu funkční perspektivy, a také skutečně „restriktor“ jen omezuje právě pouze toto intonačně vytčené réma. (Případy, kdy jen stojí v čele věty, našemu zjištění neodporují, protože buď jde o věty s nevyjádřeným tématem, anebo tematický výraz nemůže stát na počátku věty z důvodů rytmických.)

 

Poučné pro naše další výklady jsou hlavní věty s jen typu: Stromy odkvetly, jen stará jabloň u stodoly růžoví ještě několika trsy květů. Bauer - Grepl ve „Skladbě spisovné češtiny“ je řadí k větám odporovacím a dobře charakterizují slovy, že „druhá věta vyjímá nějaký případ z obecné platnosti první věty“ (s. 222). I zde tedy výraz jen omezuje platnost něčeho na fakt vyjádřený následující větou, tj. popírá platnost všech ostatních faktů dané třídy, ale nejprve (v první větě) se popírá platnost oné [64]třídy celé, takže věta s jen se pak na tomto pozadí chápe jako rektifikace, jako uvedení výjimky z tohoto úplného popření (odkvetly = ’už nekvetou’).[6a]

Srovnejme nyní oba typy a pokusme se tak odhalit logický (obsahový) princip adverbia jen: (I) Kvete už jen stará jabloň u stodoly a (II) Všechny stromy už odkvetly, jen stará jabloň u stodoly ještě dokvítá. Schematicky bychom mohli říci, že užití adverbia jen předpokládá rozklad jisté množiny (třídy) elementů K na dvě podmnožiny K1, K2. V našem případě odpovídá množině K množina všech stromů,[7] množině K1 ‚stará jabloň u stodoly‘ a množině K2 ‚všechny ostatní stromy‘. Tuto „obsahovou“, „předjazykovou“ situaci (lze ji schematicky vyjádřit např. formulí K{[+K1], [—K2]}) můžeme v češtině vyjádřit mimo jiné konstrukcemi typu (I) nebo (II). Při způsobu (I) se výraz odpovídající K1 opatří „kvantifikátorem“ jen, který potvrzuje platnost K1 a zároveň neguje K2. Způsob (II) je poněkud složitější („méně přirozený“): popírá se celá množina K a toto tvrzení[8] se zároveň rektifikuje tím, že se z tohoto popření vyjme podmnožina K1, o níž se (pomocí jen) prohlásí, že je v platnosti, čímž se implicite vydělí fakticky neplatná podmnožina K2. Jinak řečeno, v (I) se explicite jmenuje jen K1, zatímco K2 a K se jen vyrozumívají („konstruují“) na základě kvantifikátoru jen a sémantických souvislostí; ve (II) se vychází z uvedené celé množiny K, a to popřené, a uvádí se dále podmnožina K1; smyslem souvětí jako celku je pak konstruování popírané podmnožiny K2 a tím rektifikace úplného popření K.

Z uvedeného výkladu ovšem vyplývá, že u výrazového typu (I) — a to jsou případy právě běžné a nejčastější — je třeba si položit otázku, na základě čeho posluchač konstruuje množinu K. Obecně bychom mohli říci, že jazykovým výrazem K bývá hyperonymum (nadřazené rodové pojmenování) k výrazu K1. V právě uvedeném příkladě to byly výrazy stará jabloň u stodoly (K1) — stromy (K), v dříve uvedených příkladech pak: (1) neděle dny v týdnu, (2) velká města města (anebo šíře: obce?), (3) starší občané občané. Ovšem vzhledem k hierarchickému uspořádání lexikálních významů v systémech přirozených jazyků existuje ke každému slovu (v tomto případě chápanému jako hyponymum) více hyperonym jednak podle toho, který z významových rysů zobecňujeme, jednak podle různého stupně zobecnění (jak už jsme naznačili v případě (2)). Záleží tu pak zřejmě na lexikálním významu slov v dané větě, na kontextu, věcné souvislosti a jiných pragmatických okolnostech; leckdy ani tyto faktory věc jednoznačně neřeší, ale není to zřejmě na závadu, protože rozhodující je tvrzení pozitivní, obsažené ve výraze s jen, kdežto negativní pozadí může zůstat i neurčité bez újmy na základní sdělené hodnotě výpovědi.

Dostáváme se nyní k analýze a interpretaci vět s jen při záporu. Abychom se [65]v této dosti složité situaci snáze orientovali, budeme dbát několika distinkcí. Především budeme lišit mezi stránkou významovou (v širokém smyslu) a stránkou formální, tj. formálními výrazovými prostředky češtiny. Uvnitř oné široké a komplexní stránky významové budeme pak lišit tři základní roviny: (1a) gnozeologickologickou rovinu obsahovou („univerzálně sémantickou“), (1b) rovinu sémantiky daného jazyka (tj. „formy obsahu“, obsahu formovaného vyjadřovacími prostředky češtiny) a (2) rovinu komunikativního uspořádání výpovědi (aktuální členění, funkční perspektivu výpovědi), patrně též univerzální.

Vyjdeme (z důvodů výkladových, nikoli principiálně metodologických) od roviny obsahové. Víme už, že obsahová stránka vět s jen se liší od vět bez jen tím, že tento „kvantifikátor“ implikuje rozložení nějaké množiny K na dvě podmnožiny, K1, K2, přičemž platnost podmnožiny K1 (vyjádřené výrazem, který je adverb. jen kvantifikován) se tvrdí, kdežto platnost K2 se popírá. (Neboli platnost se omezuje na K1.) Můžeme tedy říci, že užití příslovce jen obohacuje obsahovou strukturu věty o komponent, který jsme výše zapsali v podobě formule K{[+K1], [—K2]}. Uvažujme nyní, stále ještě na rovině obsahu, jaké modifikace může — teoreticky vzato — působit popření. Jde o tyto možnosti: (1) [—K2] se změní na [+K2], výsledná formule je K{[+K1], [+K2]}; důsledkem je „zrušení omezené platnosti“ (neboli platnost celého K) ; (2) [+K1] se změní na [—K1] a [—K2] na [+K2]; jde o „výměnu znamének“, nová formule je K{[—K1], [+K2]}; (3) [+K1]se změní na [—K1]; i zde jde o „zrušení omezení“ jako v případě (1), avšak s výsledkem neplatnosti celého K, tedy K{[—K1], [—K]}.

Pokusme se nyní zjistit, které z těchto možností se realizují v češtině a jak; přitom si povšimneme i toho, zda a v čem se bude lišit význam od obsahu.

Prostředkem negace je záporový morfém ne. Ten se může v našem případě uplatnit buď v záporné podobě adverbia nejen, popř. v záporu členském (nikoli jen), nebo v negování verba finita (tedy v platnosti tzv. záporu větného).

Případy se záporným příslov. nejen, tj. věty jako (2’a) Toto nařízení platí nejen pro velká města, jsou jednoznačné, a to ve významu, který jsme na počátku naší stati označili jako (b) a který bychom mohli nyní nazvat „zrušením omezení“. Podrobnější analýza však ukazuje, že tu nejde o „zrušení omezení“ v tom přesném smyslu, jak jsme je definovali pomocí našich obsahových formulí, tj. neodpovídá formuli (1) K{[+K1], [+K2]}. Tato formule totiž vyjadřuje platnost množiny K2 v plném jejím rozsahu, kdežto česká věta (2’a) nechává nerozhodnuto, zda ono nařízení platí i pro (všechna) ostatní města,[9] jak by to odpovídalo formuli (1), nebo i pro některá jiná města, nikoli však města všechna. Jinak řečeno, znaménko ‚minus‘ u K2 se sice ruší, ale neříká se, zda se nahrazuje znaménkem ‚plus‘ v plném rozsahu K2, anebo zda K2 se rozkládá na K2 a K2, přičemž platí [+K2] a [—K2]. Můžeme tedy konstatovat, že čeština (a nepochybně mnohé jazyky další) se vyjadřuje i v tomto bodě do jisté míry vágně, neurčitě, což má své výhody, zejména když uvážíme, že mluvčí má vždy možnost, uzná-li toto za vhodné (popř. má-li k tomu potřebnou věcnou znalost), své vyjádření učinit určitým pomocí nějakého výrazu připojeného spojkou nýbrž (ale) i (např. … nejen pro velká města, ale i pro všechna města ostatní // … ale i pro některá jiná města atp.).

Na jisté úrovni zobecnění je vlastně formule K{[+K1], [+K2]} ekvivalentní formuli skládající se z pouhého K, neboli jinak řečeno, věta Toto nařízení platí nejen pro velká města, nýbrž i pro všechna ostatní je obsahově ekvivalentní větě Toto nařízení platí pro všechna města. Avšak této synonymii obsahové (na oné vyšší úrovni zobecnění) neodpovídá synonymie na rovině jazykového významu: týž obsah podává každá z obou vět různě: vedle rozdílu zachyceného našimi formulemi (na niž[66]ším stupni obsahového zobecnění)[10] a rozdílu v tom, že dodatek nýbrž i není obligátní a může být vypuštěn (což, jak víme, vede k vágní interpretaci), odhaluje podrobnější analýza to, že z první věty se posluchač zřejmě dovídá něco navíc, vedle obsahové informace (nazvěme ji třeba efektivní nebo věcnou) získává i informaci plynoucí ze specifické jazykové strukturace (zformování) obsahu a z jeho komunikativního podání, uspořádání (nazvěme ji třeba strukturně-komunikativní). Po stránce strukturní je tu navíc to, že se dané tvrzení nevztahuje na celek (K) přímo, nýbrž na jeho dvě komplementární části (K1, K2),[10a] přičemž jsou tyto dvě části diferencovány: u K1 se toto vztažení předpokládá jako dané nebo přinejmenším jsoucí nasnadě, kdežto u K2 jako něco nového nebo méně pravděpodobného; s použitím Šaumjanova termínu bychom mohli říci, že K2 je nositelem „sémantického akcentu“. To, že mluvčí vychází jakoby z výpovědi, jejímž rématem bylo omezení jisté platnosti daného tvrzení na K1, a nyní pomocí negace toto omezení ruší, a to v rozsahu celého K, to vše vytváří v lineární výstavbě výpovědi jistou funkční perspektivu, zasazuje větu do jisté kontextové, popř. věcné souvislosti. S touto okolností souvisí i jeden formální rys výpovědí s nejen, totiž jejich intonační podoba: Jde-li o větu bez zpřesňujícího dodatku s nýbrž i, klade se IC na nejen (Tento vlak jezdí nejen v neděli), nikoli na koncové přízvučné slovo výpovědi, jak tomu bývá ve výpovědích s neaktualizovanou významovou výstavbou.[11] Přesun IC tu signalizuje, že se výraz nejen (v neděli, K1) staví do kontrastu s dříve vysloveným (nebo jen se vyrozumívajícím) výrazem jen (v neděli, K1),[12] neboli že tu jde o větu druhé instance, popř. že takováto věta předpokládá (presuponuje) příslušnou větu kladnou. Zároveň však výraz nejen implikuje (či z tohoto výrazu vyplývá), že tvrzení o K1 platí též o K2 nebo alespoň o části K2. (Touž větu by bylo možno vyslovit i s IC na výraze v neděli, ovšem toto IC by musilo být realizováno kadencí příznakovou, vytýkací; zdá se mi však, že v tomto případě není vytčení do protikladu signalizováno, je zdůrazněna (kontrastně) jen implikace, jako by se očekávalo zpřesňující pokračování.) — V případě, že mluvčí množinu K2 výslovně uvede tím, že ji pojmenuje a připojí „stupňovací“ spojkou nýbrž i (v ostatní dny), pak se takováto výpověď zpravidla realizuje s IC na výrazu v neděli (viz výše): vzhledem k explicitnímu vyjádření přesouvá se rematická funkce na toto vyjádření, věta ztrácí charakter věty druhé instance, a to se projevuje i v její zvukové podobě (a asi též v možnostech jejího kontextového zapojení).

Dodejme ještě, že obsahové formuli (1) K{[+K1], [+K2]} odpovídají též české výrazy jak-tak, (i)-i. Porovnání vět typu Tento vlak jezdí jak v neděli, tak v ostatní dny s větami typu Tento vlak jezdí nejen …, nýbrž i … ukazuje, v čem je jejich specifičnost: u prvního typu je sémantický akcent rozložen stejnoměrně na K1 i K2, kdežto u druhého typu dochází k hierarchizaci a sémanticky je akcentováno K2. Oba se ovšem liší od obsahově synonymního typu Tento vlak jezdí denně, který neobsahuje rozklad na složky (podmnožiny) a neumožňuje tedy akcentování složek. (K typu se spojkou i se vrátíme ještě v závěru této stati.)

Přecházíme nyní k větám se záporným verbem finitem. Jak už jsme ukázali [67]na výchozím příkladě, věty typu (2aa) Toto nařízení neplatí jenom pro velká města jsou v podobě psané dvojznačné. Jednak je tato věta synonymní s větou (2ab) Toto nařízení platí nejen pro velká města (význam (b), odpovídající — s jistým omezením — obsahové formuli (1) K{[+K1], [+K2]}, tj. ruší se omezení, viz výše), jednak má význam (a) ‚platí pro všechna města s výjimkou měst velkých‘. Tento druhý význam odpovídá zřejmě formuli (2) K{[—K1], [+K2]}; kterou jsme označili — na pozadí formule základní — jako „výměnu znamének“: popírá se platnost K1 (‚velká města‘) a tvrdí platnost K2 (‚všechna ostatní města‘), neboli na rozdíl od významu omezení (u věty kladné) nastupuje tu význam výjimky. Jak existenci této dvojznačnosti vysvětlit? Odpověď na tuto otázku jsem už naznačil v stati cit. v pozn. 1. Za prvé, dvojznačné bývají takové věty záporné (se záporným verbem finitem), které obsahují nějaký výraz, který by bylo možno dát do záporu členského; je tomu tak proto, že co do formy splynuly v češtině „vlastní“ věty záporné se zápornými větami, v nichž záporné verbum finitum je náhradou za zápor členský. A za druhé, vysvětlení té skutečnosti, že jistá intonační podoba (totiž umístění IC na záporném tvaru verba finita) činí výpověď (2aa) jednoznačnou ve smyslu (b), je třeba hledat navíc ještě v aktuálním členění.

Již jsme poukázali na to, že výraz kvantifikovaný adverbiem jen bývá rématem, nikoli tématem výpovědi a jeho sémantický vztah k tématu vytváří (spolu s promluvovou funkcí) to, co jsme nazvali komunikativním smyslem výpovědi (KSV). Vztah rématu k tématu se nejlépe zjišťuje pomocí doplňovací otázky: ta představuje téma a odpověď na ni pak réma. Na kladnou větu (2) Toto nařízení platí jen pro velká města se hodí zeptat otázkou „Pro koho (co) platí toto nařízení?“. Odpověď „Pro velká města“ představuje pak réma. KSV je tedy udání omezené množiny obcí, pro něž dané nařízení platí. Stejnou otázkou se hodí zeptat i na větu (2ab) Toto nařízení platí nejen pro velká města, obsahující zápor a mající smysl (b). KSV je tu tentokrát — jde o „větu druhé instance“ — popření toho, že nařízení platí jen pro velká města, tedy popření KSV výpovědi (2), která v promluvě před výpovědí (2aa) předcházela (nebo jejíž KSV alespoň vyplývá z předchozí části promluvy). Důležité však pro naši interpretaci je to, že i toto réma obsahující zápor je odpovědí na otázku (téma) kladnou, tj. „Pro koho platí ono nařízení?“ A nyní přichází k uplatnění pravidlo o českém záporu, které dovoluje nahradit zápor slovní jednak záporem členským (… platí nikoli jen pro v. m. — interpretace výpovědi zůstává i nadále jednoznačná), jednak záporem větným, tj. záporka přejde k slovesu (2’ab) Toto nařízení neplatí jen pro v. m. Avšak ta skutečnost, že tu nedochází ke skutečnému popření tematického slovesa, nýbrž pouze k popření po něm následujícího rématu (k němuž však patří i záporná předpona ne-) signalizuje se v projevu mluveném tím, že se na tuto zápornou předponu ne(platí) umístí IC, podle pravidla, že nositelem výpovědního IC bývá réma. (Srov. i to, že v podobě se slovním záporem (2’a) bývá nositelem IC rovněž záporný výraz nejen.)

Naproti tomu vycházíme-li z otázky (tématu) záporné „Pro koho toto nařízení neplatí?“, připisujeme příslušné odpovědi (2”ab) Toto nařízení neplatí jen pro velká města smysl (a), tj. KSV této odpovědi je při daném aktuálním členění udání omezené množiny obcí, pro něž nařízení neplatí. Intonační podoba je v tomto případě normální, tj. s výpovědním IC na posledním slově.

Správnost naší interpretace potvrzuje rozbor příslušné věty se subjektivním pořadem aktuálního členění: (2’”aa) Jen pro velká sta (R) toto nařízení neplatí (T), s IC realizovaným dlouhou kadencí vytýkací na posledním přízvučném slově rématu (města), má jednoznačně význam výlučnosti (a), neboť představuje rovněž odpověď na otázku se slovesem záporným („Pro koho toto nařízení neplatí?“) ; zápor nepatří k rématu, nýbrž k tématu.

Souhrnně řečeno, potvrzuje se, že dvojznačnost vět typu (2aa) vyplývá z ambivalentnosti záporné podoby verba finita. To je ovšem v češtině jev běžný: vždyť [68]např. ve větě Karel se nevrátil unaven netvrdíme vůbec, že se Karel nevrátil, nýbrž naopak, tvrdíme, že se vrátil a že při svém návratu nebyl unaven (uvedená věta má týž smysl jako věty K. se vrátil neunaven // svěží // nikoli unaven, se slovesem kladným a se záporem slovním nebo větným, resp. s antonymem): zápor se tu opět vztahuje jen na réma. V souhlase s tím je ovšem i ta okolnost, že ve větě Karel se nevrátil dochází skutečně k popření jeho návratu, neboť zde je samo verbum finitum rématem.[13] Uvedená ambivalentnost záporného verba finita zřejmě v naprosté většině případů nevadí, neboť sémantická stavba vět nedává příležitost k tomu, aby se tato potenciální ambivalentnost uplatnila a měla za následek dvojznačnost.

Zbývá nám ovšem ještě vysvětlit, proč věta (2aa) zůstává dvojznačná i v mluveném jazyce, pokud je vyslovena v normální intonační podobě (bez přesunu IC na záporné sloveso, který, jak víme, vede k jednoznačnosti). Neshledávám jiné vysvětlení než to, že zmíněný přesun IC není obligátním, nýbrž jen fakultativním pravidlem. A dodejme ještě, že Petříkovo tvrzení, že pro zjednodušení ve smyslu (a) nemá čeština obdobný jednoduchý fakultativní prostředek, neodpovídá skutečnosti: je jím naše věta (2’”aa) s pořadem subjektivním. (Navíc je tu ovšem k dispozici několik jednoznačných parafrází.)

Poznámka: Jak už jsme uvedli na s. 61, upozornil Petřík ještě na případ (c), který je obsahově shodný s větou kladnou. Jde v zásadě o typ, který jsme označili na s. 64 jako typ (II) a podrobně tam analyzovali. K Petříkovým výkladům je tedy třeba dodat, že nemusí jít pokaždé o rozdělení do dvou zcela samostatných vět, nýbrž může jít o spojení v souvětí, popř. jen o rozčlenění věty na dva úseky výrazným intonačním předělem (např. Tenhle vlak nejezdí, || jen v neděli).

Zbývá nám ještě uvážit, jak se realizuje v češtině obsahová formule (3) K{[—K1], [—K2]}. Tuto realizaci bychom marně hledali v řadě vět s jen, tj. mezi větami s hierarchizovanými podmnožinami. Najdeme ji však v řadě vět, v níž výrazy odpovídající oběma podmnožinám se neliší mezi sebou sémantickým akcentem. Byla by to věta Toto nařízení neplatí ani pro velká, ani pro žádná jiná města, jejíž kladný protějšek představuje věta s jak - tak (srov. obdobnou větu na s. 66). Obsahově synonymní je s ní ovšem věta (bez rozkladu na podmnožiny) Toto nařízení neplatí pro žádné město.

Pro úplnost dodejme ještě, že vedle dvojčlenného ani - ani, i - i, jak - tak má čeština ovšem i jednočlenné ani a i (též v zesílené podobě s přísl. dokonce), dovolující vypuštění výrazu odpovídajícího podmnožině K1 (a tedy akcentování K2): (3) Tento vlak jezdí (dokonce) i v neděli. (4) Tento vlak nejezdí (dokonce) ani v neděli.[13a] Výrazy i, ani mají tu význam „rozšiřovací“, na rozdíl od „omezovacího“ jen. Jinak řečeno, věta (3) odpovídá zhruba obsahové formuli K{[+K1], [+K2]} a tím i větě (2ab) Tento vlak jezdí nejen v neděli (se záporem slovním nebo členským) a větě (2’aa) Tento vlak nejezdí jen v neděli (se záporem větným, s IC na záporném slovese). Rozdíl je tu v tom, že se ve větě s i vyjádří explicite podmnožina K2 a tvrdí se o ní, že platí, kdežto K1 si posluchač jen rekonstruuje a zůstává nerozhodnuto, zda platí v celém rozsahu (tedy jakýsi „zrcadlový obraz“ situace u vět s jen). Réma věty (3) vlastně v podstatě odpovídá potenciálnímu explicitnímu dodatku k větám (2ab), (2’aa), u nichž ovšem byl připojen „stupňovací“ spojkou nýbrž i (jak vidět, toto i je společné — ono signalizuje vlastně „stupňování“, kdežto nýbrž tu má [69]platnost odporovací, tj. ruší omezení obsažené v jen a je jakoby vyžadováno záporovou shodou k ne(jen). — Záporná věta (4) odpovídá pak formuli (3) K{[—K1], [—K2]} a je jednoznačná.

Jak vidět, „rozšiřovací“ význam výrazů i, ani předurčuje, že jich bude použito jen ve větách odpovídajících formulím, v nichž K1 i K2 mají totéž znaménko. Přitom, zdá se, je ani prostě záporná podoba k i, vyžadovaná záporovou shodou se slovesem. Jednoznačnost záporné věty (4) je dána sémanticky tím, že „rozšiřovací“ platnost i/ani jiný význam nepřipouští, a po formální stránce zase tím, že i je spojka, a nepřipouští tedy slovní ani členský zápor, jehož nahrazení větným záporem podmiňuje, jak už víme, dvojznačnost. Vskutku, ve větě (4) patří verbum finitum k tématu, a tedy negace se týká slovesa (v neděli ten vlak nejezdí), ambivalentnost záporného verba finita tu nemá příležitost uplatnit se. Je sice pravda, že — alespoň v mluveném jazyce — je možná i podoba (5) Tento vlak nejezdí i v neděli, tj. s kladnou spojkou i a s IC na záporném verbu finitu. Avšak po stránce obsahové je tato věta (5) ekvivalentní větě (4). Rozdíl je jen v tom, že věta (5) je možná jen jako výpověď druhé instance, tj. jako záporná odpověď na otázku „Jezdí tento vlak i v neděli?“, se záporným verbem finitem vytčeným vytýkací kadencí do kontrastu s kladným slovesem věty tázací. Rozdíl mezi (4) a (5) je tedy na rovině funkční perspektivy. Tím se však dostáváme už do další oblasti, k větám s také/též/rovněž, o nichž jsem pojednal v citované stati.

 

R É S U M É

Sentences with the Restrictive Adverb jen (‘only’) in Czech

The restrictive adverbs jen, jenom, pouze, toliko (‘only’) are specimens of negative quantifiers (cf. the possible paraphrase of the type nikdo jiný než (no other than)).[14] They presuppose the breaking down of a given set of elements (K) into two subsets (K1K2); in the sentence, K1 is explicitly expressed, by means of jen its validity is affirmed, and at the same time the validity of K2 is negated (in other words, the validity is restricted to K1). This semantic component corresponds to the content formula (1) K{[+K1], [—K2]}. Since in the sentence only K1 will be explicitly expressed, the adverb jen functions as a signal for the hearer (1) to reconstruct K2 and K, and (2) to negate K2. The adverb jen may be located immediately before any autosemantic expression (simple or complex) or clause that, in the given utterance, bears the function of the Rheme (Comment).

Further, the author investigates negation with jen. Starting from the formula (1), he shows three theoretically possible types of negating it, and ascertains corresponding Czech constructions. It appears that the semantic structure of these constructions does not fully coincide with the assumed content formulas. Generally speaking, the meaning of the expressions of natural languages are often vague to a certain degree, allowing, however, the speaker to make his utterance more explicit or precise by adding a complementing phrase or by using a non-vague paraphrase (if he wishes, or is able, to do so). In this connection the author suggests that the expressions bearing the function of the Rheme in a given utterance often tend to be interpreted in the restricted sense (i.e., in the same sense as if they were quantified by means of jen), so that the use of jen in positive sentences appears to be motivated by the need of explicitness and precision as well.

A special case for explanation represent the Czech sentences with jen containing the finite verb in negative form (e.g., Tento vlak nejezdí jen v neděli ‘this train does not go only on Sundays’): they are ambiguous and may be interpreted in the sense (a) ‘on Sundays it does not go, but on other days it does’ (i.e., the restriction is inverted), or (b) ‘not only (but also)’ (i.e., the restriction is cancelled). The only means of disambiguation (in the sense (b) only) is the shifting [70]of intonation centre to the finite verb. The author explains the said phenomena by referring to the fact that in the Czech sentence the negation of a word or a sentence component may be substituted as a rule by the negation of the finite verb (so that the negative form of it is ambivalent),[15] and to the interplay of Theme-Rheme bipartion (functional sentence perspective) and sentence intonation.

In addition, the paper briefly discusses some other Czech constructions rendering the content formulas (1)—(3).


[1] F. Daneš, Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi, Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, 263—274.

[2] St. Petřík, O hudební stránce středočeské věty, Praha 1938, s. 117n.

[3] Srov. i výklad významu přísl. jen v SSJČ; rovněž Vl. Šmilauer v NS2, § 7584 charakterizuje výrazy s jen jako „uvedení příkladů, pro něž něco neplatí“ (ve skutečnosti se však uvádějí ty, které platí!). — Pokud jde o slovnědruhovou platnost, je to otázka diskusní. Šmilauer řadí nyní (s jistými rozpaky) výrazy typu jen v naší platnosti k částicím; Havránkova - Jedličkova ČM je neuvádí, ale patrně by připouštěla obojí interpretaci. SSJČ je hodnotí jako příslovce (podobně jako Šmilauer v 1. vyd. NS). Pro příslovečnou interpretaci hovoří např. — kromě slovotvorné formy některých — možnost rozvíjet je jinými příslovci, i když jen typu „měrového“ (vždy, často, nikdy, leckdy, občas; téměř …); např. : Chodila vždy jen v tmavých šatech (restrikce je redundantně zdůrazněna), K výbuchu stačí někdy jen malá jiskra (restrikce je frekvenčně omezena). S platností příslovce se na druhé straně neshoduje to, že naše výrazy mohou rozvíjet v nepřívlastkové platnosti např. podmětové výrazy substantivní aj. Přikláním se k pojetí Kopečného (srov. ZČS, § 22 B 4) a řadím tyto výrazy k adverbiím větným, a to „modalitním“ v širokém smyslu. Správný je i postřeh Kopečného o plynulém přechodu takovýchto a podobných adverbií k slovům synsémantickým, jak to ukazuje ostatně i vztah mezi jen - než nebo jen - leda a ovšem též některé jiné významy slov jen, jenom, v podstatě emocionální (o slovotvorných adverbiích pouze, toliko, jedině, výlučně, výhradně to však neplatí). Z důvodů rozsahových nechávám stranou příslovce a spojku leda, ledaže, jejichž konfrontace s jen by byla nepochybně zajímavá. — Pokud jde o platnost větněčlenskou, lze souhlasit přirozeně se Šmilauerem, že „slova zdůrazňující“ (v našem případě „omezovací“ platnosti) větnými členy nejsou. (Viz jeho NS, § 064; avšak ve výkladech o příslovečném určení, § 758 objevuje se interpretace jiná.)

[4] Zdá se, že při normální intonační podobě (int. centrum na posledním slově) je tato věta jednoznačná ve smyslu (a), což o téže větě s jen neplatí; a je-li int. centrum na záporném slovese, je samozřejmě jednoznačná ve smyslu (b).

[5] Z. Hlavsa, K protikladu určenosti v čestině, SaS 33, 1972, 199—203. Srov. též výklady P. Sgalla, nejnověji v témže čísle SaS, 160—164.

[6] Případy, kdy jen je u významové složky složeného tvaru slovesného, je patrně třeba interpretovat spíše tak, že patří k celému verbu finitu; ukazuje to jednak možnost varianty s jen u pomocného slovesa (já tam jenom budu pomáhat) bez významového rozdílu, jednak ten fakt, že jen bývá u složky rematické a vlastním jádrem slovesného rématu je (normálně) sloveso významové. Je tu jistá obdoba se záporkou ne-.

[6a] Není bez zajímavosti, že Petrus Hispanus ve své práci Summulae logicales (Venetia 1572) označuje odpovídající latinské výrazy tantum, solum termínem „signa exclusiva“ a řadí je mezi výrazy, které klademe do vět exponibilních („propositio exponibilis est propositio habens obscurum sensum expositione indigentem“). V této souvislosti se zmiňuje též o výrazech typu praeter, nisi (‚vyjma‘, ‚leč‘) a nazývá je „signa exceptiva“. Zajímavě též charakterizuje syntaktické užívání „exkluzívních znaků“: „… signa exclusiva sunt quae ex sua consignificatione exclusionem important et a quibus redditur propositio exclusiva, et sunt istae dictiones solus, unicus, tantum, tantummodo, dumtaxat, et sic de aliis. Haec enim signa quandoque excludunt gratia aleitatis et quandoque gratia pluritatis; quandoque ponuntur in propositione sine negatione et quandoque cum negatione praecedente aut sequente. De istis autem dantur quaedam regulae …“ (s. 254). — (Za upozornění na práci Hispanovu vděčím kol. B. Palkovi.)

[7] Kvantifikaci „všech“ je nutno ovšem chápat tak, jako většinou v běžném přirozeném jazyce, totiž relativizovaně k promluvové situaci.

[8] Příslušný výraz nemusí mít ovšem negativní podobu: např. ve větě Bylo úplné ticho, jen v dálce se ozval pes jde o to, že mezi „ozval se (pes)“ a „ticho“ je vztah takový, že ‚ticho‘ se chápe jako popření ‚ozývání se (psa)‘. V našem výkladu se pokoušíme rozlišit negaci (zápor) jako jev jazykový od „popírání“ či „neplatnosti“ jakožto jevu obsahového.

[9] Výraz ostatní měl by vlastně stačit; kvantifikátor všechna připojuji jen pro zdůraznění.

[10] Ukazuje se, že jednoduchá dichotomie „obsah - význam“ ve smyslu Dokulilově - Danešově vyžaduje při podrobnější analýze další specifikaci, jemnější, detailnější diferenciaci. Záleží též na zvoleném stanovisku: budeme-li za jazykový význam pokládat jen ten význam, který odpovídá jistému výrazu daného jazyka, bude sféra obsahu rozsáhlejší, než když za jazykový význam budeme ochotni pokládat i takový sémantický element, který se vyděluje jen jako společný jmenovatel více výrazů daného jazyka. V této stati se však touto problematikou podrobněji zabývat nemůžeme (ač by si toho nepochybně zasloužila). (Srov. k tomu zajímavý postřeh J. Kořenského v stati Slovo, věta, onomasiologická kategorie, SaS 33, 1972, s. 193, pozn. 2.)

[10a] Je možné, ze interpretace v termínech celku a jeho částí by byla pro sémantiku výrazů s jen adekvátnější než interpretace množinová.

[11] Při výkladech o intonaci a jevech s ní souvisejících užívám zde terminologie, kterou jsem zavedl a vyložil ve své knize Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957.

[12] Přesně vzato jde o kontrastování na rovině významu.

[13] Nabízí se na první pohled i výklad jiný: na rovině gramaticko-sémantické sloveso vrátit se má ve spojení vrátil se unaven význam zúžený určujícím členem unaven, takže záporka ne (nevrátil se unaven) popírá celý tento rozvitý přísudek. Tento výklad má však jeden nedostatek: věta Karel se nevrátil unaven totiž nejen nepopírá, nýbrž naopak tvrdí (či nutně předpokládá), že se Karel vrátil. A tuto skutečnost právě dovede vysvětlit naše interpretace na rovině funkční perspektivy. Ostatně chápání tématu výpovědi jakožto jistého typu „presupozice“ (tedy záporem nepostihované složky významu) objevuje se nyní u některých generativních sémantiků. Srov. k tomu též čl. E. Hajičové v SaS 33, 1972, 229—239.

[13a] Na tento fakt mne upozornil v diskusi Z. Hlavsa.

[14] The fact that only shares various characteristics with negation has been pointed out by E. Klima in his monograph Negation in English (in: The Structure of Language, 1964, pp. 246 — 323). He also classes only with “restrictives”, but unfortunately refrains from a detailed analysis of this phenomenon.

[15] Cf. also J. Vachek, Obecný zápor v angličtině a v češtině (Universal Negation in English and Czech), Prague Studies in English 6, Praha 1947.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 61-70

Previous Pavel Trost: Poznámky o relativní větě

Next Milan Romportl: Věty varovací