dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Hana Filip: Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Hana Filip: Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference

Hana Filip: Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference. Garland Publishing, New York – London 1999. xii + 312 s.

 

Recenzovanou monografii napsala na Kalifornské univerzitě v Berkeley lingvistka českého původu, velmi dobře obeznámená jak s Fillmorovou teorií konstrukční gramatiky, tak s metodami montaguovské a pozdější formální sémantiky i s dalšími postupy a oblastmi, kterými se už řadu let úspěšně aktivně zabývá. Kniha je věnována velmi široce pojaté obecnělingvistické problematice vidu v širším slova smyslu, tj. opozicím (ne)dokonavosti i dalším. Nejde přitom o tradiční pojem ‘druhů děje’ (Aktionsarten) v plné šíři, ani např. o fázovost, ale především o třídění vycházející ze známé Vendlerovy klasifikace a ze sémanticky podložených pohledů D. R. Dowtyho, E. Bacha, B. H. Partee, M. Krifky a dalších. Autorčiny vlastní výsledky se týkají vedle těchto okruhů i sémantického rozboru vztahu mezi tříděním sloves a kvantifikačními vlastnostmi substantivních skupin. Jsou to témata v naší lingvistice dosud málo reflektovaná a kniha jistě vzbudí zájem i proto, že se zabývá jak porovnáním angličtiny s češtinou, tak i charakteristikou daných oblastí struktury němčiny a finštiny.

[127]Cíle monografie jsou vyloženy v první kapitole s důrazem zejm. na vztah mezi opozicí teličnosti u sloves (popř. s určitými doplněními) a opozicí počitatelnosti u substantiv, na kvantifikační funkci vidových apod. rozdílů a na problém gramatičnosti slovanského vidu.

Druhá kapitola je věnována kritickému přehledu dosavadních významových třídění sloves a slovesných skupin a vlastností jednotlivých tříd (čtyři typy dějů u Z. Vendlera, časová logika, tzv. subintervalové, tj. spojité, bezmezerovité děje Parteeové a dalších, přístupy D. R. Dowtyho, T. Parsonse, E. Bacha, mereologické struktury, tj. svazy založené na vztahu celku a části) i vztahům mezi touto sémantikou dějů (‘event semantics’) a sémantickými vlastnostmi substantivních skupin. Jedním z klíčových pojmů tu je tzv. univerzální drtič (‘universal grinder’) D. Lewise, totiž možnost ‘látkové’ interpretace substantiv(ních skupin), rozvinutá v angličtině a v dosavadních diskusích charakterizovaná příklady jako Give me some more pillow ‘Dej mi víc polštáře/ů’.

Mluví se i o procesu opačném a o dalších posunech, často způsobených přítomností těch či oněch specifických doplnění (např. atelické sloveso jako to know může mít funkci telickou třeba ve větě At that moment I knew the answer ‘V tom okamžiku jsem znal odpověď’). Zatímco v úvodních partiích je sémantická klasifikace v některých bodech formulována s poněkud zjednodušenou generalizací (např. na s. 5 o telických slovesech s plurálovým objektem), jsou zde (zejm. na s. 61n.) autorčiny závěry přesnější, je ukázán vliv různých doplnění na uvedené posuny, tedy na příznakové případy, které se od základního modelu odchylují, a pracuje se tu taky s rozlišením blízkým opozici (jazykového) významu a (kognitivního, ontologického) obsahu.

Při rozboru teličnosti v kap. 3 se uplatňuje Krifkův a Dowtyho pojem ‘graduálního patientu’ nebo ‘inkrementálního tématu’ (incremental theme, kde termín theme odpovídá především sémantickým protějškům základních typů předmětu, pokud referují k entitám procházejícím změnou nebo představují ‘dráhu’ pohybu u sloves jako překročit). Sémanticky je pro inkrementální téma charakteristické to, že jeho ‘hranice’ vymezují ‘hranice’ děje; např. děj vyjádřený větou Jedl jablko je ohraničen trváním postupně mizícího jablka, u Psal dopis dopis postupně (‘inkrementálně’) vzniká během psaní, a když je celý dopis napsaný, děj skončí. Nejde tedy jen o tradiční ‘předmět dějem zasažený’, ale i o předmět vytvářený, a také o sémantické koreláty jiných větných členů, jako je subjekt (V trubkách zamrzala voda; Vlak přejížděl/přejel hranici) nebo i určení směru ‘kudy’ (Jan šel přes most). Na přítomnosti inkrementálního tématu pak často závisí posun některého z uvedených typů děje. Děje vyjadřované slovesy pojícími se s takovým tématem se pak (spolu s některými dalšími) v klasifikaci dějů vyčleňují jako zvláštní druh, protože jde o slovesa, která sama o sobě (bez zřetele k doplněním doprovázejícím je v jednotlivých větných konstrukcích) nejsou ani telická ani atelická (s. 109).

Čtvrtá kapitola se zabývá videm v užším smyslu. Důležité je tu především porovnání funkce anglických progresivních časů s nedokonavostí ve slovanských jazycích. Opozici anglickou charakterizuje autorka jako relaci ‘vlastní části’, zatímco děj vyjád[128]řený nedokonavým slovesem může být i nevlastní částí děje dokonavého: z a. John was writing a symphony (at that time) na rozdíl od českého Jan (tehdy) psal symfonii vyplývá, že Jan v dané době symfonii nedopsal (s. 172).

Za bližší pozornost tu stojí autorčin pohled na český vid. Je to ovšem pohled vycházející primárně z perspektivy dané dnešními diskusemi o sémantice děje v americké a západoevropské lingvistice (citují se tu i práce takových autorů jako R. Jakobson, Vl. Šmilauer, B. Havránek a A. Jedlička, A. V. Isačenko, H. Kučera i E. Eckertová, ale stranou zůstávají výsledky a názory Mathesiovy, Kopečného, Poldaufovy, Danešovy, Komárkovy, Hlavsovy, Panevové a dalších).

Na několika místech uvažuje autorka o tom, zda je český vid opozicí gramatickou nebo slovotvornou. Podobně jako někteří čeští autoři vylučuje gramatickou (čistě vidovou) platnost prefixů (zejm. na s. 13, 188n., implicitně i na s. 177n.). Uznává, že např. napsat se lexikálním významem neliší od psát a že neexistuje sloveso *napisovat, ale gramatickou platnost takových předpon odmítá s tím, že (i) v pojetí strukturní lingvistiky je uplatnění téže předpony u různých sloves vždy jen variantou téhož abstraktního rysu (a předpona na- má slovotvornou funkci u jiných sloves) a (ii) že počet prefigovaných perfektiv, od kterých se neodvozují sufixální imperfektiva, je omezený, takže jde jen o jev marginální. Bylo by ale vhodné brát v úvahu, že bod (i) nemůže mít docela obecnou platnost (jeho prosazování do krajnosti by teorii diskvalifikovalo, protože by nepočítalo s homonymií, jejíž existence v lexiku, v morfologii i v odvozování je nesporná) a že bod (ii) je oslaben tím, že s gramatičností vidu musíme počítat u sufixace; dvojice jako dát - dávat má stejnou funkční platnost jako např. pár psát napsat (srov. i produktivnost vidové prefixace, kterou dokládají postupně se prosazující dvojice jako generovat vygenerovat).

Dokonavý vid chápe autorka (z dobrých důvodů) jako příznakový a specifikuje ho jako ‘integrovaný’ (srov. termín ‘komplexní’ u Panevové aj.), v. zejm. s. 184. Její tvrzení, že tento vid dokonavý nevyjadřuje prézent (s. 185), není zcela přesné (srov. např. platnost rezultativního prézentu u dokonavého pasíva nebo kontexty jako Kdykoli napíše …; To ona nesnese). Přesto je však zřejmé, že v kombinaci vidu a času se čistě vidová platnost příslušných předpon uplatňuje obdobně jako vidová funkce přípon (resp. jejich nepřítomnosti). Čistě vidovou platnost nevyvrací ani zjištění, že předpony obvykle zařazují děj do určité kategorie (srov. s. 194; výstižnější jsou ale formulace Komárkovy, SaS, 45, 1984, s. 257–267).

Základní otázkou přece není, jakou funkci mají (primárně, často, vždy?) předpony, ale jakou povahu má kategorie vidu, opozice (ne)dokonavosti. O jejím synchronním zařazení přímo nevypovídá ani diachronní pohled, tj. konstatování, že vidové předpony vznikly z předpon odvozovacích a ty z předložek a/nebo příslovcí. Neobstojí ani argument o tom, že existence nedokonavých sloves jako přivydělávat snad svědčí proti perfektivizační platnosti předpony (s. 197); jak autorka sama říká o dvě stránky dál, přípona je tu připojena až „po všech předponách,“ jde tedy o imperfektivní tvar k přivydělat (které ovšem není čistě vidovým protějškem k vydělat).

Můžeme proto za nejvhodnější považovat ty autorčiny formulace, ve kterých (v návaznosti na A. Spencera) mluví o mlhavosti (fuzziness) rozdílu mezi ohýbáním [129]a odvozováním (s. 196). V podobném smyslu pak lze mluvit o stupních gramatikalizovanosti (srov. s. 216), což může být vhodné i pro jiné kategorie. Při takovém pohledu by gramatičnost byla soustavněji vyložena jako skaličkovský ‘syndrom’ různých jevů, které se navzájem více nebo méně důsledně doprovázejí. Podobně by pak bylo možné analyzovat v češtině např. vztah mezi slovesným tvarem a odvozeným adjektivem u typu psán/psaný, v angličtině mezi gramatickou a derivační konverzí, nebo v obou jazycích vztah mezi osobním zájmenem a koncovkou.

Že gramatičnost vidu není maximální, o tom svědčí, že např. u blednout máme, jak upozorňoval Vl. Skalička, dva protějšky, zblednout a vyblednout, a bez podrobné analýzy není zřejmé, jak je máme klasifikovat. Podobná komplikace je dána tím, že dokonavé tvary mají v některých případech jinou valenci než nedokonavé (to se týká např. stupně vypustitelnosti jejich patientu; porovnává-li ale H. Filip na s. 203 příklady Postál chvíli na ulici a Prostál hodinu na ulici, jde o patiens, o objekt jen u druhého z nich).

Považujeme-li opozici dokonavosti za záležitost ohýbání, ne lexikální derivace (i při mlhavosti hranic nebo stupňovitosti), pak je ovšem přesnější mluvit u dvojic jako dát/dávat o tvarech téhož slovesa, ne o dvou různých slovesech. Totéž pak platí i pro dvojice jako psát/napsat, i přesto, že u některých dvojic není předem jasné, jestli je sem máme řadit nebo ne. Známý postup J. Panevové je v tomto směru přinejmenším užitečnou výzvou a snaha po jeho soustavném uplatnění, tj. i po zjišťování hranic nebo stupňů gramatičnosti, jistě může přinést lepší vhled do slovesných soustav češtiny i dalších slovanských jazyků.

Hlavní hodnota knihy je v autorčině kritickém rozboru a originálním obohacení dosavadních pohledů na vlastnosti jednotlivých tříd dějů a na spojitosti mezi nimi a různými typy kvantifikace, ke které se kniha vrací v kapitole páté. Vychází se tu především ze dvou faktorů:

(i) z funkce ‘inkrementálního tématu’, zavedeného v kap. 3: je-li takový člen v dosahu operátoru dokonavosti, vede to k interpretaci substantiva jako určitého, srov. např. vypil čaj, upekli housky (ale jde tu především o úplnost zasažení dějem, takže v rématu může být substantivum interpretováno i jako neurčité, jak autorka sama upozorňuje u příkladu snědl jablko na s. 253);

(ii) z toho, že slovesné afixy ve slovanských jazycích mají daleko častěji než v angličtině adverbiální významy a významy různých druhů kvantifikace (platnost základní proti měrové, proporce, distributivita).

V návaznosti na pojetí, o kterém v Praze přednášela B. H. Partee v Centru Viléma Mathesia v r. 1998 (viz i její příspěvek v Travaux du CLP, n. s., sv. 3, 1999), se tu rozlišují dvě základní kvantifikační ‘ontologie’, podle toho, zda se kvantifikují individua nebo děje (případy). Zatímco kvantifikační příslovce bývají dvojznačná (věta X je vždycky Y může mít význam časový, ale může taky znamenat Každé X je Y), kvantifikace determinátorem se vždy týká individuí. Vztah mezi kvantifikací adverbiální (i slovesnou) a kvantifikací substantivních skupin je tedy komplexní. Autorka dovozuje a dokládá, že se tradiční i strukturní popis nepatřičně soustřeďoval na vlastnosti [130](a porovnání) jednotlivých slov. Bere-li se v úvahu sémantika syntagmat, je zřejmé, že např. dokonavý vid slovesa ovlivňuje interpretaci inkrementálního tématu v právě uvedeném smyslu určitosti, ale netýká se interpretace jiných doplnění slovesa (jak ukázal M. Krifka).

Autorka zjemňuje dosavadní analýzu zřetelem k činitelům, jako je aktuální členění věty (s. 241), a ukazuje, že substantivní skupina v základu věty bývá určitá, i když sloveso je nedokonavé (např. Vlaky projížděly přes hranice), a substantivní skupina v ohnisku může být neurčitá i u slovesa dokonavého (Přes hranice projely vlaky). Bylo by možné účinněji se tu opřít o české pojetí aktuálního členění (ostatně i o zpracování stupňů aktivovanosti, zejména pokud jde o uplatnění tzv. iota operátoru).

Autorčin přístup je však důsledně propracovaný tam, kde využívá prostředky formální (intenzionální) sémantiky k rozboru základních interakcí mezi videm a determinátory a ukazuje, že jde o interakce obousměrné, týkající se oblastí určitosti, kvantifikace, anaforických vztahů i počitatelnosti a její paralely s rozdíly v typech dějů. K novým výsledkům patří jasné zdůvodnění nutnosti rozlišovat mezi ‘ohraničeným dějem’ (telic, bounded) a dokonavostí děje: i ‘ohraničený’ děj může být nedokonavý, což se (zejména mimo slavistiku) nebere vždycky v úvahu.

Šestá kapitola analýzou situace v němčině a ve finštině dokládá, že uvedená interakce je záležitostí obecnou, která ovšem vykazuje různé typy vyjadřovacích prostředků a různé stupně obou směrů působnosti: partitivní predikáty jako něm. an einem Haus bauen jsou sémanticky obdobné anglickým progresívním časům (vyjadřují děje, ve kterých k dostavění domu nedošlo), a na druhé straně finský partitiv je z tohoto hlediska bezpříznakový, podobně jako slovanská nedokonavost.

Závěrem se pak konstatuje, že mereologicky založený model umožňuje zachytit způsoby, kterými různé jazyky strukturují relaci mezi dějem a jeho účastníkem, který se průběžně mění. Slovanské jazyky přitom vyjadřují podobou slovesa i zřetele týkající se substantivního účastníka, zatímco v ostatních zkoumaných jazycích jsou relevantní aspekty vyjádřeny především v substantivní skupině a její podoba ovlivňuje ve větší míře interpretaci slovesa. Základem těchto různých významových struktur jsou shodná obsahová omezení, a výběr struktur má své důsledky i pro jiné rysy jazykové stavby.

Posuzovaná kniha podstatným způsobem přispívá k analytickému porovnání jazyků různých typů, a to s využitím sémantických postupů v české lingvistice zatím málo uplatňovaných. Zároveň jsou tu dány předpoklady pro další – v dnešní situaci lingvistiky tak potřebné – sblížení toho, co bylo v různých přístupech už dosaženo, ale co je zatím zachyceno jen v pojmových soustavách vzájemně těžko srozumitelných. Nabízí se tedy lákavá možnost navázat na tuto analýzu z naší strany a přispět tak nejen k srovnávání jazyků, ale i k porovnání a vzájemnému obohacení lingvistických koncepcí.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 126-130

Previous František Daneš: Ken Hyland: Hedging in Scientific Research Articles

Next Jan Holeš: Josette Rey-Debove: La linguistique du signe. Une approche sémiotique du langage