Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Josette Rey-Debove: La linguistique du signe. Une approche sémiotique du langage

Jan Holeš

[Book reviews]

(pdf)

Josette Rey-Debove: La linguistique du signe. Une approche sémiotique du langage

Josette Rey-Debove: La linguistique du signe. Une approche sémiotique du langage. Armand Colin, Paris 1998. 303 s.

 

Josette Rey-Debove je francouzská sémiotička specializující se na obor lexikální sémantika. Z jejích prací uveďme alespoň Étude linguistique et sémiotique des dictionnaires français contemporains (1971) a Le métalangage (1997).

Těžištěm práce je znak sám o sobě. Vychází se z banálního tvrzení, že vyjadřovat se a komunikovat je možno pomocí znaků i bez použití syntaxe. Syntax samotná již svou definicí vyjadřování a komunikaci neumožňuje. Význam věty závisí na významu slov, zatímco význam slov je kódován již v jazyce podle okamžitého společenského konsensu. Autorka tedy přichází s lingvistikou znaku. Před objasněním syntaktických schémat, která znaky uvádějí do jednotek diskursu, se popisují jednotky substance výrazu a obsahu. Takový přístup dobře situuje jazyk mezi ostatní znakové systémy.

V kapitole první, Points de vue sur le signe langagier, si autorka všímá platnosti opozice psané a mluvené formy jazyka. Podotýká, že v době masových sdělovacích prostředků je tato opozice zkarikována natolik, že je potřeba rozlišovat formy čtyři – spontánní mluvenou, čtenou, spontánní psanou a přepis z formy mluvené. Uvádí specifika každého typu. Do této typologie pak zapadají takové výpovědi, jako jsou četba, diktát apod. Například při volbě korpusu je potřeba výše uvedené typy výpovědí respektovat.

V oblasti lexika (které je zde definováno jako souhrn vázaných morfémů a slov) věnuje autorka svou pozornost především jménům, která mají v lexikografické práci stěžejní postavení a která stojí v určitém protikladu k ostatním slovním druhům. Rozlišují se tři typy jmen – jména vlastní, autonyma, jména obecná. První dvě skupiny stojí mimo kód a jejich použití se vyznačuje specifickými syntaktickými, morfologickými, sémantickými i fonologickými pravidly. Jména vlastní tvoří neomezenou třídu, jsou interlingvální a achronická. Nelze je zcela vyřadit z lexikografické práce, protože se lexikalizují na jména obecná (Boire un Martini en fumant une Pall Mall) a vytvářejí odvozeniny (Nietzsche nietzschéen). Autonyma vznikají transformací z jakýchkoliv slovních druhů a z jakýchkoliv jazykových jednotek (table est monosyllabique, ses peut-être m’exaspèrent, white est un mot anglais, la phrase se termine par et sans aucun regret). Jména obecná jsou v jazyce nejpočetnější. Syntakticky jde o nejméně gramatikalizovanou třídu. Z hlediska morfologického jsou důležité výpůjčky nových morfémů, slova zkratková a jejich deriváty. Z hlediska sémantického je zajímavé, že většina těchto slov (v potaz bereme i slova řídká) tvoří technické a vědecké terminologie. Jejich fonologické struktury jsou narušovány nejčastěji onomatopoi, slovy zkratkovými a výpůjčkami.

Kapitola druhá nese název Le sens des mots. Autorka – lexikografka – si zde všímá především otázek synonymie. Je možno pozorovat tři tendence, které poukazují na to, že se jedná o otázku do jisté míry nedořešenou. Někteří autoři připouštějí existenci lexikálních synonym, ale nikoliv v užším smyslu slova. Jde o tzv. quasi-synonyma. Jiní soudí, že dokonalá lexikální synonyma existují pouze mimo kontext, ve výpově[132]di však nejsou libovolně zaměnitelná (peur crainte; nelze říct *j’ai crainte). Konečně se někteří lingvisté domnívají, že k synonymii vůbec nedochází v důsledku konotací, které každé slovo nese. Na tomto místě bychom mohli podotknout, že v české literatuře tento problém řeší například J. Šabršula (1983), který pojem synonymie nahrazuje termínem okurenční substituce, mluví-li se o rovině designace. Mezi okurenční substituty je pak možno řadit perifráze typu hlavní město Japonska Tokio.

Dalším problémem, kterým se Rey-Debove v druhé kapitole zabývá, jsou vlastní jména. Autorka se snaží o integraci vlastních jmen do jazykovědy, ze které byla z různých důvodů vyloučena. Tradičně se soudilo, že vlastní jména nemají význam a že jejich hlavní funkcí je pouhá identifikace (Ullmann, 1952). Rozdíl statutů výrazů cet écrivain Proust je však podle autorky uměle vytvořený. Slovníky vlastní jména neuvádějí, ale lexikum je existencí vlastních jmen silně narušováno. Dochází například k radikálním lexikalizacím vlastních jmen, kdy reference může být zachována (un Don Juan), případně se může jednat o lexikalizované metonymie se slabou referencí (une silhouette, un camembert). Dalším příkladem jsou odvozeniny vlastních jmen (rabelaisien, darwinisme, pasteuriser). Konečně nacházíme nesčetná komplexní motivovaná vlastní jména konstituovaná apelativy typu Côte d’Azur.

Kapitola třetí, Perturbations lexicales: l’emprunt, je věnována výpůjčkám. Popisuje se zde asimilace výpůjčky. Jde o komplikovaný a těžko předvídatelný proces o různé době trvání. U slov, která přecházejí z jazyka L2 do jazyka L1, dochází navíc často k modifikacím grafofonickým (šp. cigarro → fr. cigare), morfologickým (angl. to hail → fr. héler), časté jsou apokopy (něm. kirschwasser → fr. kirsch) a remotivace, například lidovou etymologií (angl. country-dance → fr. contredanse). V potaz je potřeba brát navíc výpůjčky čistě formální, u kterých nebyl správně pochopen původní význam (např. ve fr. smoking, speaker, slip), výpůjčky sémantické a kalky. Zvláštní pozornost je věnována výpůjčkám z angličtiny, které mají v poslední době v románských jazycích dominantní postavení. Nejvíce zasaženy jsou zřejmě italština a francouzština, nejméně pak rumunština.

Kapitola čtvrtá nese název Régularités lexicales: la morphologie. Lexikum bylo často považováno za přívěšek gramatiky, za seznam základních nepravidelností. Většina slov je však polymorfemických, tj. obsahuje prvky, které jsou součástí slov jiných, a to vnáší do lexika určitý řád. Autorka zachovává rozdělení morfémů na volné, které se mohou vyskytovat samostatně, a vázané, které se musí pojit s dalšími prvky. Mluví se zde v podstatě o strukturování lexika pomocí relativní motivovanosti, tak jak o tom mluví např. A. Martinet (1969). Pojem morfologie označoval postupně dosti odlišné oblasti popisu jazyka (tvoření slov, popis změn, kterým slova ve větě podléhají). J. Rey-Debove navrhuje členění morfologie na frastickou, lexikální a na morfonologii. Morfologie lexikální pak studuje buď jednotky složité obsahující alespoň jedno slovo (volný morfém) a zabývá se derivací a kompozicí, nebo analyzuje jednotky neobsahující žádné slovo (např. indubitable).

Poslední kapitola s názvem Dictionnaires de langues se zabývá moderní lexikografií. Uvádí se zde stručně vývoj této disciplíny až k dnešnímu stavu. Čtenář je se[133]známen se základními lexikografickými termíny. Zvláštní pozornost je věnována problematice slovníkového příkladu a citace. Samostatná kapitola je věnována analýze všeobecného morfologického slovníku Robert méthodique, který je založen na seskupování slov podle relativní motivovanosti a ve kterém se uplatňují principy zmíněné v předchozí kapitole. Samostatně je také pojednáno o dvojjazyčných slovnících a o ilustrovaných slovnících, ve kterých se prolínají dva sémiotické postupy (slovo a obraz).

Jazyk má mezi znakovými systémy privilegované místo, protože jím popisujeme všechny ostatní systémy. V jazyce pak zastává privilegované místo znak, slovo (se všemi výhradami, které byly proti tomuto termínu vzneseny). Lingvistika znaku, tj. popis jednotek substance výrazu a obsahu, je jedním z možných pohledů na jazyk a autorka, sémiotička a lexikografka, ji dokázala podrobněji rozpracovat. La linguistique du signe obsahuje dvacet čtyři článků týkajících se francouzštiny a v širším smyslu jazyka obecně. Na některých místech kniha působí poněkud nesourodě a čtenáři chvíli trvá, než pochopí, kam autorka výkladem míří. To je však dáno autorčiným hlediskem. Je možno ji doporučit pokročilým studentům jazykovědy a odborníkům na lexikologii, lexikografii a sémantiku, kteří ocení originálnost výkladu i neotřelost příkladů. Kniha je doplněna slovníčkem pojmů a rejstříkem. Čtenář by jistě uvítal souhrnnou bibliografii, která nám v knize schází.

 

LITERATURA

 

MARTINET, A.: Linguistique. Paris 1969, s. 190–192.

ŠABRŠULA, J. – KREJZOVÁ, A. – SVOBODOVÁ, J.: Základy jazykovědy pro romanisty. Univerzita Karlova, Praha 1983, s. 142.

ULLMANN, S.: Précis de sémantique française. Berne 1952, s. 24.

Katedra románské filologie FF UP
Křížkovského 10, 771 00 Olomouc

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 131-133

Previous Petr Sgall: Hana Filip: Aspect, Eventuality Types and Nominal Reference

Next Jiří Černý: Vanderci de Andrade Aguilera (ed.): A Geolingüística no Brasil. Caminhos e perspectivas