dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ernst Hansack: Die altrussische Version des „Jüdischen Krieges“. Untersuchungen zur Integration der Namen

Mirek Čejka

[Book reviews]

(pdf)

Ernst Hansack: Die altrussische Version des „Jüdischen Krieges“. Untersuchungen zur Integration der Namen

Ernst Hansack: Die altrussische Version des „Jüdischen Krieges“. Untersuchungen zur Integration der Namen. Monographien, Hand-, Lehr- und Wörterbücher. Herausgegeben von Klaus Trost. Band 1. Universitätsverlag C. Winter, Heidelberg 1999. 560 s.

 

Prostupnost hranic mezi různými, geneticky často i dosti vzdálenými nebo vůbec nepříbuznými jazyky je asi nejdříve patrná v oblasti onomastiky. Z tohoto hlediska lze dobře rozumět důvodům, proč základním záměrem rozsáhlé recenzované knihy je prozkoumání integrace vlastních jmen staré předlohy známého řeckého díla do textu slovanské Války židovské, tj. sledování adaptačních procesů u cizích vlastních jmen přizpůsobujících se jazykovým vlastnostem slovanského jazyka při přejímání do církevní slovanštiny v porovnání s původními předlohami, a s pomocí objektivně zjištěných fakt především odpověď na otázku, jaké byly tyto předlohy, z nichž slovanský překlad vycházel, a také určení místa a doby vzniku, jakož i původní podoby textu překladového. (Vedle toho se má materiál práce stát východiskem pro budoucí slovník vlastních jmen v církevní slovanštině.)

Hansackovo dílo má v prvé řadě slavistické zaměření. Svou metodou, terminologickým aparátem a vyvozenými závěry má však dosah daleko širší. Pověsť (Slovo) Iosi[296]pa Evrěina o razorenii Ierusalima, známá u nás spíše pod jménem „slovanská (popř. staroruská) verze „Války židovské“ Josefa Flavia“, je jedno z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších slovanských překladových děl a tradičně se zařazuje do staroruské literatury. Z hlediska kulturněhistorického se považuje za jednu z nejdůležitějších literárních památek kyjevského období.

Napsání knihy předcházely rozsáhlé přípravné práce, postupně publikované K. Trostem (Die Lexik der altrussischen Version des „Jüdischen Krieges“ des Flavius Josephus. Regensburg 1990-; z plánovaných osmi svazků vyšel v letech 1990–1995 1.–3. díl). To umožnilo E. Hansackovi, který měl na této přípravě lví podíl, aby ve své knize pracoval s úplnými uspořádanými inventáři materiálu dovolujícími provádět dokonalou verifikaci každého jednotlivého dokladu.

Kromě vstupního oddílu Cíl zkoumání, předběžné poznámky skládá se monografie ze tří základních kapitol, k nimž je připojen seznam korektur k ruskému vydání Války židovské N. A. Meščerského a bohatý seznam literatury.

První krátká kapitola – Úvod (s. 23–30) – se zabývá osobností Flavia Josefa, jednoho z nejzkoumanějších antických autorů, jeho dílem, pozdějším vlivem tohoto díla i překlady z něho. Nesmírně rozsáhlá sekundární literatura došla dnes již k uspokojivým výsledkům a je dobře bibliograficky zpracována; netýká se to však bohužel slavistického aspektu flaviovských studií, neboť v tomto ohledu žádná bibliografie doposud neexistuje. Hansackova práce toto prázdné místo do jisté míry zaplňuje.

Druhá kapitola (s. 30–101) je předstupněm vlastní analýzy. Především se podává koncízní, ale úplný přehled dosavadního bádání o Válce židovské v Rusku a také shrnutí jak staršího, tak i nejnovějšího zkoumání tohoto díla v západní Evropě. V návaznosti na badatelskou historii autor podrobně pojednává o všech známých řeckých i slovanských rukopisech a poskytuje jejich přesný soupis. Slovanské jsou veskrze ruského původu a pocházejí až z 15.–18. stol. Okolnost, že po řadu staletí textová souvislost v slovanském okruhu chybí, byla zřejmě jedním z hlavních podnětů, který německého slavistu silně stimuloval. Druhým, praktickým důvodem je skutečnost, že dvě dosavadní vydání Války jsou velmi neuspokojivá. Starší vydání, Istrinovo (Istrin, 1934–1938), je již koncepčně zcela zastaralé; novější, Meščerského (Meščerskij, 1958), má zase takové množství chyb, že přesahují 10% mez, přičemž pravopis je editorem natolik změněn, že precizní průzkum textu, založený na přesném ortografickém obrazu, je tu nemožný. Aby se pro zkoumání získal spolehlivý homogenní výchozí text, musela být Meščerského edice nejprve upravena podle nejautoritativnějšího slovanského rukopisu z Vilna (tzv. Vilenskij/Viľnjusskij spisok z poloviny 16. stol.). Výsledkem úprav (pouze v oblasti vlastních jmen) je dvanáctistránkový seznam korektur v textu Meščerského.

Hansack je si dobře vědom, že hlavním charakteristickým znakem starší slovanské literatury je okolnost, že je to literatura překladová, a že je proto mechanické použití klasických postupů zaměřených na vypracování „kritického textu“, tj. recenze a examinace (popř. emendace), vlastně nemožné. Autor se tedy vyslovuje pro takové budoucí vydání textu, které by bylo homogenní a které by umožnilo poznat jak jeho genezi, tak i jeho postupné tradování.

[297]Nejrozsáhlejší částí 2. kapitoly je charakteristika překladatelského stylu, což je nezbytný předpoklad pro zhodnocení lexikálního materiálu. Při srovnání slovanského překladu s řeckou předlohou projevuje se v ruské verzi popularizační tendence, mající podobu zkracování, elips, doplňků, vysvětlivek k některým slovům, přesunů v textu a volných parafrází. Doslovně jsou překládána v podstatě jen jednotlivá slova, kdežto ve větné stavbě a obsahu vět se nebere příliš zřetel na předlohu. Hansack mluví přímo o volném převyprávění předlohy, neboť rukopisy dnes existující prezentují už výsledek značných změn, které proběhly v nedoložených i doložených mezifázích historie textu během staletí, jež uplynula od vzniku rukopisu původního překladu, a to pravděpodobně ještě za církevněslovanského období. Závěr 2. kapitoly je zaostřen na problematiku obsahových rozdílů mezi řeckým a slovanským textem. Ukazuje se, že během vývoje textu vplynula do něj některá ustálená spojení ze staroruské hrdinské poezie, což mělo příznačný vliv na odlišení slovanského překladu od řecké předlohy.

Důležitá teoretická východiska a vlastní analýzu soustředil autor do kapitoly třetí. Z celé knihy nejpodstatnějším a nejrozsáhlejším je pak oddíl 3c.

Oddíly 3a, 3b jsou jen krátké exkursy. V prvním z nich se autor dotýká vojenské a válečné terminologie překladu Války židovské. Radí k velké zdrženlivosti při posuzování vlivu tohoto překladu na vývoj analogické terminologie ruské; jeho dosah byl totiž ruskými odborníky doposud značně přeceňován.

V druhém exkursu se autor knihy vyslovuje k cizím a přejatým apelativům v překladu Války židovské a dovozuje, že „jsou početně málo zastoupena a jsou ve většině případů dobře doložená“ (s. 108). Přitom jde ne vždy o slova rozšířená i za hranicemi Ruska.

V knize se vyskytuje ještě jeden delší exkurs (jako oddíl 3.2.4.): pojednání o tzv. Testimoniu Flavianu, tj. o dvou místech v díle Flavia Josefa, kde jsou zmínky o Ježíši Kristovi; ty se dnes podle dosti všeobecně přijímaného názoru považují za křesťanské interpolace ze 3. stol. Jelikož se slovanské Testimonium z jazykového hlediska nijak neliší od ostatního textu, vzniklo asi buďto zároveň s překladem ostatního textu (což autor považuje za nejpravděpodobnější), anebo patří k prvním interpolacím, které byly do textu přidány. Toto hodnocení je východiskem předpokladu, že Válka židovská jakožto nositelka Testimonia měla pro pravoslaví velký význam, a právě proto byla přeložena. O ostatních slovanských vsuvkách, o nichž se zde rovněž pojednává, platí, že se téměř všechny od ostatního textu odlišují, z čehož lze usuzovat, že většinou nebyly součástí původního překladu, nýbrž že do něho vstoupily teprve během historického vývoje textu při jeho tradování.

Prvním těžištěm je zde soupis a analýza veškerého zachyceného lexikálního materiálu: je to 948 vlastních jmen Války židovské (s 5272 doklady). Jako vlastní jména vymezuje Hansack označení jakýchkoli individuí v širším slova smyslu; uvědomuje si přitom dobře, že pojem „individua“ je definičně závislý především na okolnosti, zda je vymezen v rámci dvouhodnotové nebo vícehodnotové logiky. Jakákoli označení „individuí v širším slova smyslu“ jsou tedy pro něj jména osob, míst, zemí, krajin, budov, jakož i vlastní jména národů, stran, skupin lidí atd. (s. 109); do svého materiálu zařazuje i všechny odvozeniny od takto vymezených jmen. Badatelský zájem Hansackův překračuje v těchto ohledech i rámec Války židovské, neboť autor se snaží podle možností objasnit, do jaké míry se analyzovaná jména vyskytují i mimo toto dílo. Hlavní jev, na který se práce zaměřuje, jsou ovšem změny, které jména prodělala při přejetí do slovanského jazyka, a to vždy v porovnání s řeckými předlohami. Východiskem je mu „dnešní standardní verze řeckého textu podle Niese a jeho pokračovatelů“ (s. 230; viz Niese, 1894).

[298]Druhým závažným těžištěm této ústřední kapitoly je pečlivě propracovaný metodologický a terminologický instrumentář aplikovaný důsledně na materiál a projevující se hlavně v jeho kategorizaci. První kategorizací je rozdělení proprií na tri skupiny: 1) na primární materiál, tj. normální případy vlastních jmen v předloze doložených a obsahově jí odpovídajících; 2) vlastní jména bez předlohy; 3) vlastní jména s odchylnou předlohou. Poslední dvě kategorie tvoří tzv. sekundární materiál, který je zkoumán zvlášť, aby bylo možno zjistit, zda obsahuje nějaké zvláštnosti, kterými by se sekundární materiál odlišoval od primárního.

V první řadě byl sestaven abecední seznam obsahující veškerý propriální materiál, pak seznam jmen odchylujících se od předlohy a nakonec seznam jmen bez ekvivalentu v předloze. Všechny tyto seznamy nejsou však pouhými výčty jmen, veškerý materiál je filologicky podrobně interpretován. Do interpretace jsou zahrnuty údaje o existenci nebo neexistenci řecké předlohy, a pokud předloha existuje, také o shodě nebo neshodě s řeckou předlohou, u vícenásobné shody pak údaje o všech předlohách, popř. shodách, dále pak klasifikace jmen a údaje o existenci substantivně použitých jmen a od nich odvozených adjektiv, a konečně i německý ekvivalent.

Prvním krokem vlastní analýzy prezentovaného excerpovaného materiálu je jeho analytická klasifikace podle postupů přejetí (tj. podle charakteru adaptačního procesu), přičemž je cílem stanovit formy integrace a míru integrace cizích vlastních jmen do slovanštiny. Jde o tyto kategorie:

I. cizí slova – „jména, která jsou nezměněnou reprodukcí posloupnosti znaků své předlohy“, „kterých se používá v jejich cizí podobě, tj. jako cizích slov“ (s. 270–271);

II. integrovaná slova – „jména více či méně integrovaná do cílového jazyka“ (s. 271).

Tato druhá skupina se člení na

II. a) přejatá slova – „jména, která byla přizpůsobena slovotvorným typům cílového jazyka, a proto odpovídají slovům přejatým“ (s. 271).

Nejprve se pojednává o cizích slovech a přejatých slovech dohromady, a to nejdřív o tzv. zvláštních případech, tj. o těch jménech, „která nevycházejí ze základní lemmatické formy, popř. byla převzata i s koncovkou tvaru v předloze“ (s. 272); teprve pak následuje velká skupina tzv. normálních případů. „U jmen této skupiny byl při přejetí řecký nominativ přizpůsoben jistému slovanskému flektivnímu vzoru“ (s. 297). Zvláštní případy se dají roztřídit na různé typy, o nichž o všech pak autor postupně pojednává. Do jednoho takového typu patří např. ta jména, která jsou v řeckém textu v nepřímém pádu; jejich protějšky ve slovanském textu jsou z tohoto východiska dotvořeny do takového slovanského tvaru, který by měl odpovídat řeckému nominativu, a to nezávisle na tom, jaký pád je v daných případech vyžadován slovanským textem. Autor se nespokojuje pouhým konstatováním, že takový typ, který se od normálního standardu odchyluje, prostě existuje, nýbrž se také ptá, „jaké důvody asi vedly k přejetí cizích jmen v nepřímém pádě“ (s. 308).

Dalšími subkategoriemi jsou:

II. b) výpůjčky vytvořené kalkováním – „slova, která byla přeložena. Kopie/napodobení obsahu jistého cizojazyčného lexému s pomocí prostředků pře[299]jímajícího jazyka“ (s. 271). Ty stojí kvantitativně daleko za přejatými slovy, avšak jsou důležité pro závažná řešení problémů s předlohou slovanského překladu. Ukazuje se např., že překládána byla výlučně slova řecká, ačkoli Válka židovská obsahuje mnoho takových latinských i hebrejsko-aramejských slov, která byla rovněž přeložitelná, což vede autora k závěru, že „překladatel s největší pravděpodobností neovládal ani latinu, ani hebrejštinu“ (s. 305).

Tato podskupina má tři typy:

II. b1) výpůjčky vytvořené překladem – „Jména, která byla přeložena ‘doslovně’ (tj. morfém po morfému), takže odpovídají lexikálním výpůjčkám vytvořeným překladem“ (s. 271).

II. b2) výpůjčky vytvořené převodem – „Jména, u nichž byla ‘doslovně’ přeložena jenom jedna jejich pojmenovací část,… zbytek byl přeložen volněji (tj. jen přibližně)“ (s. 271). Patří sem hlavně slova složená a substantivně adjektivní kombinace.

II. b3) volně tvořené výpůjčky – „Jména, která byla reprezentována ve volné formulaci (tj. v takové podobě, která je volnou reprodukcí předlohy) nebo s pomocí idiomatických výrazů“ (s. 271).

Tento pojmový instrumentář se autorovi zřejmě dobře osvědčil. Jeho další použití však teprve ukáže, zda je aplikovatelný i pro jiné přeložené texty, popř. texty jiného druhu.

Rozvrstvení cizích slov a přejatých slov podle flektivních tříd a slovotvorných typů ukazuje, že počet slovanských flektivních tříd, jichž bylo ve slovotvorbě využito, je ve srovnání s řečtinou značně menší. Vyskytují se zde v podstatě totiž pouze a-/ja-kmeny a o-/jo-kmeny, jakož i několik případů i-kmenových, což je situace, která je pro staroslověnské texty typická. Důležité je zjištění, že „se nevyskytují žádné sufixy charakteristické pro tvoření staroruských jmen“ (s. 318). Pozitivně řečeno: „Ve Válce židovské se vyskytuje pouze čistě staroslověnské tvoření jmen“ (s. 318).

Dalším krokem pracovního postupu autora knihy je prozkoumání hláskových poměrů, přičemž se rozlišuje primární a sekundární materiál. Zkoumají se hláskové poměry v násloví, uvnitř slova i na konci slova a dospívá se např. k závěru, že „hláskové poměry v násloví [u primárního materiálu] dokazují, že jde o staroslověnský text s nepatrnou mírou rusifikace, v němž jsou znovu a znovu patrné reflexy řecké (a zvláště severořecké) výslovnosti předlohy, což nasvědčuje tomu, že text vznikl na jihoslovanském území nebo že šlo o jihoslovanského překladatele“ (s. 346). Jinak je tomu u sekundárního materiálu, kde je patrný značně menší počet odchylek od očekávané normy; tuto okolnost Hansack vysvětluje tak, že „většina sekundárního materiálu je výrazně mladšího data než materiál primární a neprošla tedy tolika opisy, tj. změnami“ (s. 358).

Dále autor probírá zvláštnosti slovotvorby, a to zvlášť adaptaci (převzetí v podobě přejatých slov) a zvlášť sufixaci. Zase se i zde ukazuje, že v materiálu se nevyskytují „žádné sufixy, které jsou charakteristické pro tvoření jmen ve staré ruštině“ (s. 391). První postup se aplikuje u antroponym a toponym, druhý zase – až na několik výjimek – u etnonym a jmen obyvatelských. Z okolnosti, že se ve Válce židovské gramatický rod zeměpisných jmen řídí podle řečtiny, vyvozuje Hansack posílení předpokladu, že [300]slovanský překladatel používal řecké, a nikoli hebrejsko-aramejské předlohy; v hebrejštině jsou v protikladu k řečtině taková jména femininy (s. 405).

V následujícím oddíle se autor snaží přesněji vymezit vliv řecké výslovnosti slov z předlohy na slovanský překlad. Hansack dokazuje, že se slovanští překladatelé snažili reprodukovat výslovnostní stránku svých předloh, pokud se ovšem neorientovali na grafickou stránku a nepoužívali postupu transliteračního. Z případů řecké nářeční výslovnosti jmen, o níž svědčí zejména zápisy jejich variantních forem, lze usuzovat na vliv severořeckých dialektů; tím se posiluje autorův argument proti rozšířenému názoru o severoruském původu překladu Války židovské a zdůrazňuje se zcela protikladný názor, že totiž místo vzniku překladu je třeba hledat na území hraničícím se (severním) Řeckem, tedy v jihoslovanském areálu. Tento názor podporuje i výsledek analýzy deklinace zkoumaných proprií, u níž lze zjistit jen zcela nepatrnou rusifikaci flektivních forem. To jen posiluje dojem, že jde o staroslověnský text s minimálním množstvím rusismů, jež do textu pronikly až během jeho tradování.

V poslední, 13. analytické části 3. kapitoly práce jde o zjištění stupně rusifikace jmen a dochází se k závěru, „že závažné rusismy téměř úplně chybějí“ (s. 476). Případů rusifikace je podle autora vskutku jen nepatrně, „řádově několik promile textu“ (s. 477), a ty je možno bez problémů vysvětlit předpokladem mnoha opisů na ruské půdě.

Autor sám připouští, že u těchto argumentů nejde o důkazy v pravém slova smyslu a nevylučuje zcela ani možnost, že text vznikl na ruské půdě. Nicméně trvá důrazně na tom, že i v takovém případě je třeba vycházet „ze vzniku na staroslověnském jazykovém základě“ (s. 495), což zkoumání prokázalo několikerým způsobem. Autor soudí, že vliv Války židovské nebyl ani zdaleka tak velký, jak to tvrdili mnozí autoři dějin ruské literatury.

Hansackova kniha je významným obohacením slovanské onomastiky. Její celkové zhodnocení opravňuje k metodologickému optimismu: Je-li analýza dílčího, tj. úže vymezeného výseku lexikálního (popř. i jiného jazykového) aspektu jistého díla (popř. konsistentní množiny děl něčím si blízkých) založena na dosti rozsáhlém materiálu, je-li dosti spolehlivá a precizní a používá-li dobře promyšleného analytického a terminologického aparátu, může odpovědět i na mnoho otázek značně přesahujících obzor původního úže vymezeného okruhu, ba i na otázky transcendující ještě dále.

 

LITERATURA

ISTRIN, V. M. (ed.): La prise de Jérusalem de Josèphe le Juif. Tome I–II. Textes publiés par l’Institut d’Études slaves. Paris 1934–1938.

MEŠČERSKIJ, N. A. (ed.): Istorija iudejskoj vojny Iosifa Flavija v drevnerusskom perevode. Moskva – Leningrad 1958.

NIESE, B. (ed.): Flavii Iosephi Opera. Tomus VI: De bello Iudaico Libri VII (in Zusammenarbeit mit J. v. Destinon). Berlin 1894.

Filosofická fakulta MU
Arna Nováka 1, 660 88 Brno
e-mail: mirekcejka@hotmail.com

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 295-300

Previous Jiří Nekvapil: Robert B. Kaplan – Richard B. Baldauf (eds.): Language Planning in Malawi, Mozambique and the Philippines

Next Karel Šebesta: Světla Čmejrková: Reklama v češtině. Čeština v reklamě