Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Acta linguistica

Bohumil Trnka

[Chronicles]

(pdf)

Acta linguistica

přinášejí v prvním čísle nového ročníku (II.) na prvním místě pojednání turinského jazykozpytce B. A. Terraciniho L’héritage de la méthode comparative (str. 1—22); v něm autor chce zhodnotit názory vynikajících romantiků v širokém rámci vývoje jazykozpytného myšlení v letech 1860—1900. V první části, otištěné v tomto sešitě, pojednává o Diezovi a Meyeru-Lübkovi. V následujícím příspěvku (23—30) zabývá se N. van Wijk, jehož předčasné smrti jsme nedávno želeli, otázkou změny slovanských poloražených souhlásek v hlásky třené. Změna je omezena ve slovanštině — jako v rumunštině a ve friském nářečí v západní části ostrova Terschelling — na polooklusivy znělé, takže polooklusivy neznělé, jež se neměnily, pozbyly v těchto jazykových systémech korelace znělosti. Příčinu tohoto nestejného vývoje souhlásek, které se od sebe lišily jen znělostí, vidí van Wijk v tom, že znělé souhlásky jsou podle výsledků fonetického zkoumání kratší než odpovídající jim neznělé a tím méně odolné tendenci ke zjednodušení. Poměrně kratší trvání znělých souhlásek je jev pouze průvodný, náleží však do jazyka („langue“), nikoli do individuálního mluvení („parole“). Je projevem kompensační tendence, jíž se uchovává jistá rovnováha mezi živly, z nichž se skládá výslovnost fonému (srov. referát o pojednání V. O. von Essena v Časopise pro mod. fil. 27, str. 306n.). V okolnosti, že neznělé polooklusivy nijak nereagovaly na změnu dz > z a dž > ž, shledává autor svědectví toho, že se souhláskové systémy podle Martinetova výkladu podřizují více „l’inertie des organes de la parole“ než systémy samohláskové. — V pokračování svého pojednání o souhláskových spojeních v přízvučných slabikách německých (str. 31—50) zjišťuje W. F. Twaddell odklon němčiny od užití kombinací téže souhlásky, která předchází přízvučnou samohlásku nebo za ní následuje, a tuto „repulsi“ spojuje s pochody dissimilačními, jejichž je statickým, akumulačním výsledkem. Nápadným zjevem je též repulse „podobných“ souhlásek (labiál, dentál, palatál a velár). Twaddell dochází tak ve svém rozboru německých souhláskových kombinací asi k podobným výsledkům, k nimž jsem dospěl jiným postupem a na základě rozboru angličtiny ve svém článku O jednoslabičnosti angličtiny (Časopis pro mod. fil. 27, str. 360n.). Zjišťuji v něm, že opakování souhlásky téhož korelativního svazu (s výjimkou dentál) v témže morfému je znakem slov negermánského původu a že i opakování dentál (na př. ve slovech dead, death) je vyložiti původní morfologickou členitostí slov. Jde tu v zásadě o kontrastovost fonémat, ovšem ne bezprostřední (při níž jest na př. ve všech jazycích vyloučen styk jistých korelativních fonémat), nýbrž slabičnou. — Poznámky † Dr. C. Pichona (str. 51—52), v nichž vyjadřuje souhlas s názorem Benvenistovým, že jazykový znak není libovolný, předcházejí před jeho nekrologem od V. Bröndala. Z dalšího obsahu sešitu nás upoutá obšírná, ale pozdní a místy ne zcela správná recense Gougenheimových „Éléments de phonologie française“ (1935) od B. Malmberga a Hjelmslevovy poznámky o fonologických pojednáních A . V. de Groota a Ľ. Nováka. 

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 3, p. 166

Previous Josef Hrabák: Raná gotika v českém básnictví

Next Jiří Veltruský: Umělci o sobě a o všem