Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Umělci o sobě a o všem

Jiří Veltruský

[Chronicles]

(pdf)

-

V knižnici tohoto jména, vydávané Českomoravským kompasem vyšly jako 7. a 8. svazek dvě knihy vynikajících českých hereček, Růženy Naskové a Jarmily Horákové,[1] které zde líčí [167]svou cestu k divadlu i umělecký růst a osvětlují každá se svého stanoviska kus dějin českého divadla. Je zajímavé srovnávati úsudky obou hereček o týchž věcech. Tak na př. jedna z nejnepříjemnějších divadelních vzpomínek Naskové se týká spolupráce s Hilarem (ač jej nikde výslovně nejmenuje); požadavky, které tento režisér kladl na herce, zdají se jí neslýchané a Hilar sám vypadá zde jako despota, vyžadující od herce slepou poslušnost a povýšeně odmítající jakékoli vzájemné dorozumění (nemluvíme-li už o obviněních horších, která nejsou zřejmě namířena jen proti němu). — Zcela jinak na Hilara pohlíží Horáková, přestože ani ona nepatří mezi jeho ctitele: i v ní vzbuzuje určitý strach, ale zároveň ji přitahuje. Malou oblibu Hilarovu u herců vysvětluje tím, co jí u něho nejvíce vyhovuje: že herci nepředehrává roli jako mnozí jiní režiséři. Naopak Nasková toto plus, zdá se, vůbec nevidí; nestěžuje si ovšem na Hilara proto, že jí neukáže, jak má co zahrát, nýbrž právě naopak proto, že jí nedovoluje vytvořit si vlastní pojetí postavy — vzorem režiséra je jí Kvapil, který dovedl herci v mnohém ustupovat a opravovat své pojetí pojetím hercovým. Hodnocení obou hereček je tedy zřejmě krajně subjektivní a má cenu především pro poznání uměleckých zásad každé z nich. Přes to lze v obou knihách najít řadu jemných postřehů, zejména u Naskové mistrné studie o Vojanovi, Hübnerové a některých jiných hercích, u nichž subjektivní posuzování autorčino zkresluje celkem nepatrně, protože jde o herce, jejichž zásady jsou jí velmi blízké.

U obou hereček zaujme jejich celkem laxní poměr k básnické struktuře: Nasková si na př. stejně zakládá na rolích z Jiráska jako ze Shakespeara, ač jde o struktury naprosto odlišné. U Naskové se dokonce projevuje značná laxnost vůči umělecké hodnotě díla: zdá se, že nevidí rozdílu mezi svými rolemi shakespearovskými a svými rolemi v českém filmu. U Horákové nadto překvapuje nedostatek literární erudice. To však jí pomáhalo překonávati vžité konvence; jde zejména o průlom do ornamentálnosti, jíž proti svým záměrům podléhalo herectví jak u avantgardy Na Slupi, tak i v Hilarově expresionismu. — Naproti tomu Nasková prochází nejdříve salonem R. Svobodové (nemluvě o styku s jinými vynikajícími básníky), která ji seznamuje s nejrůznějšími kulturními hodnotami a do značné míry působí na její vkus; mimo to je třeba počítat s vlivem, který na ni jistě měla její sestra Helena Malířová, jejíž profil autorka v své knížce obohacuje o mnohý cenný detail.

Podrobnější srovnání obou knížek by odhalilo mnohé vlastnosti obou odlišných pojetí herecké tvorby a přineslo by několik příspěvků k sociologii herectví.


[1] Deník Jarmily Horákové (2. vyd.). Vybral a poznámkami provází J. Frejka, 199 str.; R. Nasková, Jak šel život (Paměti a zápisky), 239 str.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 3, pp. 166-167

Previous Bohumil Trnka: Acta linguistica

Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v lednu až dubnu 1941