Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Komunikace, mlčení a řeč v křesťanství

Roman Göttlicher

[Articles]

(pdf)

Communication, silence and speaking in Christianity

1. Úvod

V této stati bych se chtěl zabývat velmi zajímavým fenoménem, jakým je komunikace, mlčení a řeč v křesťanství. Postupně se budu věnovat mlčení a řeči v biblické tradici, poté se pokusím navrhnout model komunikace, zvláště od Boha směrem k člověku. Dále se budu věnovat mlčení Boha a člověka a jejich komunikačnímu kontaktu na pozadí křesťanské tradice a současné spirituality, a také otázce nedostatečnosti přirozeného jazyka. Pokusím se nastínit a vysvětlit některé zdánlivé paradoxy a doplnit podle mého názoru povrchní tvrzení a názory (např. o tom, že křesťanská spiritualita akcentuje mluvení).

 

2. Mlčení a řeč v biblické tradici

Zabýváme-li se mlčením a řečí v biblické tradici, musíme mít na paměti, že židovský národ byl lidem knihy. Fundamentální zkušenost Izraelitů byla zapsána v tenaku,[1] úhelném kameni jejich náboženství.

 

2.1. Mluvení

Biblická hebrejština má pro mluvení několik výrazů: kořen slovesa ’ámar, „řekl“, se v tenaku vyskytuje více než pětsetkrát. Může mít ale také jiné významy: myslet (Dt 8,17 – ČEP[2] zde překládá: „Neříkej si v srdci …“; Ž 14,1 – „Bloud si v srdci říká …“), slíbit (2 Kr 8,19 – „Ale Hospodin nechtěl na Judu uvést zkázu kvůli Davidovi, svému služebníku, protože mu přislíbil, …“), přiznat, vyznat, prohlásit, přimět mluvit (Dt 26,17n – „Prohlásil jsi při Hospodinu …“). Vidíme tedy, že může označovat komunikaci jak „externí“ (mezi dvěma lidmi), tak „interní“ (se sebou samým – myšlení). K tomuto slovu se ještě pojí některé teologické konotace. Je ovšem otázka, nakolik jsou tyto konotace součástí významu daného slova a nakolik jsou dány kontextem: nařídit (Gn 12,1 – „I řekl Hospodin Abramovi: ‚Odejdi ze své země …‘“), tvoření (srov. Ž 33,9 – „Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí“). Odvozeninou od tohoto slovesa je substantivum ’ómer, řeč (ale také slovo, věc, něco).

Od kořene dbr utvořené sloveso znamená mluvit, ale také říct, (za)slíbit, nařídit. Substantivum od tohoto kořene znamená řeč, slovo. Např. v Ex 20,1 jsou Boží přikázání nazvána devárím, slova.

 

2.2. Mlčení

Zajímavé jsou výrazy označující mlčení. Sloveso cháréš může znamenat buď mlčet, nebo být hluchý. Zejména v poezii se objevuje sloveso dámám, jež má stejný význam. Také v něm je obsažena idea „nekomunikace“ (alespoň verbální): označuje buď mlčící subjekt, nebo hluchý objekt.

 

[32]2.3. Síla slova

Slovo mělo ve starověkém Orientu daleko větší význam než dnes v naší společnosti. Vyřčené slovo znamenalo již zároveň také čin, stalo se subjektem ať už ve světě smyslovém, nebo mimosmyslovém. Proto takový důraz na různá zaříkávání, magické formule a věštění. Starý Izrael v tomto ohledu nebyl výjimkou. Jeho jedinečnost ale spočívala v tom, jakou roli hrálo slovo při stvoření světa. Staroorientální zprávy o stvoření světa nám podrobně popisují, jaké úkony museli bohové dělat, když tvořili svět a lidi.[3] Šlo v podstatě o manuální práci. Izraelský Bůh naproti tomu vše tvoří pouhým slovem: řekne, a stane se (Gn 1). Slovo má zde tedy tvůrčí sílu. Tuto důležitost slova ještě zvýšila novozákonní tradice. V Jn 1,1–4 čteme: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Slovo se zde stává samotným Bohem. Tato pasáž pak dala v křesťanské tradici vzniknout různým podobám trojičního modelu: Bůh Otec od nepaměti vyslovuje slovo, které je jeho Syn.

Boží slovo ovšem jen nevytvořilo, ale stále tvoří, je v činnosti: řídí hvězdy na jejich cestách (Iz 40,26), vodstva v propastech (Iz 44,27) atd. Také lidské slovo má velikou moc: člověk, pověřený Bohem, může konat zázraky. Zde opět nalézáme vyvrcholení v Ježíši Kristu.

Důležitost slova v „dějinách spásy“ je ještě dále podtržena důležitostí prorockého fenoménu. Prorok je člověk, ke kterému mluví Bůh, a on má jeho poselství předávat dál.

 

2.4. Mlčení versus mluvení

Mlčení či mluvení ovšem nezávisí jen na člověku. Již autor knihy Kazatel ví, že je čas mlčet i čas mluvit (3,7). Nepatřičnost, ba až hřích mluvit pak rozvede na základě biblických úryvků křesťanská, zejména mnišská tradice (viz níže).

Mlčení má v bibli různé aspekty (srov. Ridouard, 1991, s. 228): je znamením Božího hněvu, když Bůh přestává mluvit ke svému lidu prostřednictvím proroků (Ez 3,26). Jindy může být naopak výrazem Boží trpělivosti (Iz 57,11). Mlčení člověka může vyjadřovat nerozhodnost (Gn 24,21), strach (Est 4,14) nebo posvátnou úctu, bázeň (Ex 15,16; Lk 9,36).

 

3. Pokus o model komunikace mezi člověkem a Bohem

3.1. Komunikační cesty Boha a člověka

V bibli je mnohokrát opakováno, že „Bůh mluví“. Také mezi křesťany je tato věta velmi rozšířena. Jestliže je totiž víra živá, pak musí docházet k jakési „interakci“ mezi věřícím a Bohem, musí mezi nimi být komunikace.[4] Komunikační možnosti člověka ve vztahu k Bohu jsou jasné – jedná se (formálně) o stejnou komunikaci jako s jiným člověkem. Ovšemže lze s Bohem komunikovat také jinak, jak ukážu dále.

[33]Zbývá ale otázka, jakým způsobem může Bůh mluvit k člověku. Podle mého názoru nám zde může pomoci psychologie C. G. Junga (1999).

Jung říká: „Idea Boha je psychologická funkce naprosto nutná a povahy iracionální. Nemá nic společného s existencí Boha jako takovou… idea všemohoucí boží bytosti je přítomna všude, ne-li ve vědomí, tedy alespoň v nevědomí. Jde totiž o archetyp. Domnívám se tedy, že je moudřejší tuto ideu boha vědomě uznat, protože neuznáme-li ji, nastoupí na její místo něco jiného, co obvykle nebývá zrovna dobré, ale spíš odporné“ (cit. podle Skalický, 1999, s. 81). A na jiném místě píše: „Kdykoli je duch Boží z lidských úvah vylučován, vzniká nějaký nevědomý náhradní útvar. U Schopenhauera nacházíme jako novou definici Boha slepou vůli, u Caruse nevědomí a u Hegela identifikace a inflaci, praktické ztotožnění filosofického rozumu přímo s duchem…“ (Jung, 1999, s. 20).

Idea Boha má tedy v lidské psychice pevné místo. Kde však sídlí? Lidská psýché má několik stupňů. Plodem osvícenství a racionalismu je to, že jsme brali v potaz jen vědomí. A až do dnešní doby máme ke všemu, co jaksi není pod naší kontrolou, nedůvěru. „Pod“ vědomím se nachází osobní nevědomí. Jeho obsahem je to, co jsme prožili, ale co bylo z našeho vědomí vytěsněno. Ještě hlouběji je kolektivní nevědomí. Obsahy kolektivního vědomí ve vědomí nikdy nebyly, a nebyly z něj tudíž ani vytěsněny. Byly člověku vrozeny. Zdrojem kolektivního nevědomí je zkušenost celého lidstva (Nakonečný, 1998, s. 240).

Obsahem kolektivního nevědomí jsou pak archetypy. Ovšem archetypy ve své čiré podobě není schopen člověk „zpracovat“. Archetyp je také síla, energie, a pokud se člověku zjeví přímo, hrozí mu velké nebezpečí, neboť vzniká rozštěpení osobnosti, schizofrenie (Skalický, 1999, s. 78). Tímto způsobem lze snad také interpretovat ono biblické úsloví, že nikdo nemůže spatřit Boha tváří v tvář a zůstat naživu, nebo třeba hrůzu Mojžíše, když se mu zjevil Bůh v hořícím keři. Komunikace mezi kolektivním nevědomím a vědomím se děje prostřednictvím média, nosiče. A tím je symbol.[5] Vzpomeňme si na různá vidění, zjevení křesťanských mystiků, jaká je u nich výrazná symbolistní složka. A vlastně vše, co můžeme říct o Bohu a co je zapsáno v Bibli, je symbol. Vzpomeňme si třeba na symbol kříže, oběti, který se vyskytoval rovněž u pohanských Germánů. Také vlastně veškeré úkony, jako např. žehnání (se), poklekání, okuřování, jsou symboly. Neříkám, že pokud je něco symbolem či archetypem, je to něco neskutečného, „snového“. Říkám, že sféra lidská a sféra Božská jsou jako takové neslučitelné. A komunikace mezi nimi se může dít jen za pomoci symbolů. Důležitost nevědomí v náboženství dosvědčuje, zdá se, i dnešní psychologie, když tvrdí, že během meditace dochází k převodu obsahů nevědomí do vědomí (Stríženec, 2001, s. 92) – a to je ona komunikace. Samozřejmě, zde je ještě mnohem jasnější to, co je známo z obecné teorie komunikace: problém kódu a jeho dekódování. Symbol musí být správně dekódován, aby předal své poselství nezkreslené. Na druhé straně toto dekódování může být i při nejlepší vůli vždy jen částečné, neboť pro křesťanského Boha jako absolutní bytí nemohou existovat jednou provždy vyčerpávající definice.

 

[34]3.2. Komunikace člověk → Bůh

3.2.1. Mluvení člověka

Mluvení s Bohem je nedílnou součástí křesťanova života. Hlavní část slovní komunikace se odehrává při modlitbě. Zejména zpočátku (tedy u „začátečníka“) slovní modlitba převládá. Může se dít „standardizovaně“, tedy odříkáváním oficiálních modliteb (Otčenáš, …). Výpovědní hodnota této komunikace je ovšem sporná. Jinou možností je „modlitba vlastními slovy“. A to buď „externě“, tedy mluvením, nebo „interně“ (mluvením pouze v duchu). Dále je rozdíl, je-li to modlitba soukromá, či společná, více lidí. Doporučované schéma společné modlitby je následující (účastníci spontánně vyslovují své modlitby): nejdříve by měly zaznět chvály. Bůh se má chválit ne za to, co pro mne udělal, ale jaký je. Dále mají následovat díky. Zde se má již opravdu děkovat. Na závěr patří prosby.

U začátečníků a u lidí, kteří se za věřící pokládají, ale nežijí skutečně aktivní křesťanský život, naprosto převládají prosby. Postupem času se více zapojují díky, a nakonec i chvály.

V této souvislosti nelze nezmínit jeden velmi zajímavý fenomén. Tím je tzv. glosolálie, modlitba v jazycích. Jedná se o zvláštní druh modlitby, kdy modlící se pronáší slova (?) v jazyce, který nezná (jiný člověk však může mít dar jeho slova vykládat, srov. 1Kor 12,30; 14,27). Nejedná se o nějaký druh extáze, člověk může tuto modlitbu kdykoli začít a ukončit a po celou dobu této modlitby je plně při smyslech (v novozákonní době tomu tak však vždy nemuselo být – srov. 1Kor 12,30). Glosolálie se počítá mezi dary Ducha svatého (srov. Mk 16,17; Sk 2,4) a dává se do souvislosti se slovy sv. Pavla: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním“ (Řím 8,26). Jedná se tedy vpravdě o modlitbu zcela ve shodě s Boží vůlí, protože „Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Řím 8,27). Fenomén glosolálie se v dnešní době stal znovu aktuálním v souvislosti s rozšířením charismatického hnutí a vyžaduje, domnívám se, ještě komplexnějšího zhodnocení z hlediska psychologie a zejména teorie komunikace.[6]

Podle klasického výroku učitelů duchovního života by v posledku celý den měl být modlitbou. Tedy nejen vlastní modlitba, ale také veškerá činnost, kterou člověk dělá. Vše má dělat k „větší slávě Boží“. Z tohoto pohledu zde dochází vlastně k neverbální komunikaci, ke komunikaci činem. Vším, co dělám, a jak to dělám, říkám Bohu: Miluji tě, dělám to pro tebe, odevzdávám ti to …

 

3.2.2. Mlčení člověka

Mlčení člověka má dva aspekty: jednak je to mlčení při modlitbě, tedy jakási „vyšší forma“ modlitby, jednak mlčení, které vyplývá z požadavku vést ctnostný křesťanský život a nehřešit.[7] Můžeme ale říci, že v pozadí požadavku mlčení se vždy skrývá jeden [35]zásadní důvod: mlčím, abych byl schopen slyšet to, co mi říká Bůh. Člověk tak naplňuje postoj biblického Samuela: „Mluv, tvůj služebník slyší“ (1Sam 3,10) a mlčení člověka se stává „prostředkem Božího sebesdělení“ (Kohut, 2002).

Mnišská tradice zná čtyři stupně modlitby: lectio, oratio, meditatio a nejvyšším stupněm křesťanské modlitby je contemplatio, „nazírání“. Zde již naprosto není místo k verbální komunikaci. Bůh se v ní zakouší v naprostém mlčení, bez jakýchkoli představ či obrazů.[8] Kontemplace má zřejmě paralelu v pojmu satori, užívaném v zenu. A zde tradiční komunikace jaksi selhává. Jakým způsobem se při kontemplaci děje komunikace mezi člověkem a Bohem, když modlitba je podle klasické definice především „rozhovor s Bohem“ (tento rozhovor ovšem nemusí být jen verbální)?

Mnišská tradice vyvinula celou plejádu doporučení a nařízení týkajících se mlčení. Oporu k tomu měla, domnívám se, zejména v textu Jak 3,2b–11: „Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo (…) Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi (…) I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život (…) jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji.“

Mlčení ovšem má pro mnichy aspekt spíše pozitivní než negativní. Je to ani tak ne mlčení proti něčemu, ale mlčení pro něco: mlčení proto, aby se člověk ve vnitřní usebranosti a v pokoji mohl setkat s Bohem (viz výše) a také aby odstraňoval svůj egoismus. To, že jde o mlčení skutečně hluboké, a ne jen prosté nemluvení, dokazuje výrok jednoho z Otců: „Opět pravil Poimen: ‚Je tu člověk, který vypadá, jako by mlčel, ale jeho srdce odsuzuje druhé. Takový ve skutečnosti nepřetržitě mluví. A pak je tu jiný, který mluví od rána do večera, a přece mlčení zachovává, protože neřekne nic zbytečného‘“ (Grün, 1994, s. 17).

Bratři v Taizé popsali několik stupňů či sfér mlčení:

Mlčení fantazie – Citová hnutí a smutky umlkají; ješitná čilost myšlenek umlká.

Mlčení paměti – Věci minulé, matné nářky a trpkosti umlkají. Rozpomínat se jen na projevy Božího milosrdenství.

Mlčení sebelásky – Umlká pohled na vlastní hřích, na vlastní neschopnost. Umlká sebechvála. Celé lidské já umlká.

Mlčení ducha – Umlčet marné myšlenky. Umlčet důvtipné úvahy, které oslabují vůli a znemožňují lásku. Umlčet všechno vlastní hledání a snažení.

Mlčení soudcovského ducha – Mlčení při pohledu na druhé lidi; nesoudit.

Mlčení vůle – Umlčet úzkosti srdce, bolesti duše, pocity opuštěnosti.

Mlčet se sebou samým – Nenaslouchat sobě samému, nenaříkat a neutěšovat se; mlčet sám se sebou, zapomenout na sebe, odloučit se od sebe“ (Grün, 1994, s. 33n.).

[36]Zvláštním případem mlčení člověka je v katolické církvi zpovědní tajemství. Zde se jedná o mlčení z důvodů úcty k člověku a choulostivosti této služby (Katechismus katolické církve, 1995, s. 375). Pro kněze může mít ovšem toto mlčení ještě jiný aspekt: „Snad je to tak i v pořádku, abychom si nenamlouvali, že mnohé věci zvládneme sami svými silami, a abychom se více dokázali svěřit do rukou Božích“ (Badal, 2002). Kněz totiž nesmí vyzradit zpovědní tajemství ani v případě, že se jedná o těžký zločin nebo osobní ohrožení. Katolická církev kladla na zpovědní tajemství vždy velký důraz, a také mezi lidmi bylo ve velké vážnosti, o čemž svědčí např. v minulosti velmi populární světec Jan Nepomucký a také Jan Sarkander.

 

3.3. Komunikace Bůh → člověk

3.3.1. Mluvení Boha

Židovský a křesťanský Bůh je ten, který mluví. To je jeden z jeho nejvýznačnějších atributů. O tom, jakým způsobem Bůh mluví k člověku, jsem se již zmínil.

Každý křesťan potřebuje pro svůj duchovní život, aby k němu Bůh mluvil. Z hlediska teologického se nejedná o žádné pravdy víry. Boží zjevení má začátek i konec v bibli. Komunikace s člověkem se děje na úrovni osobní, intimní. V tomto ohledu je také zajímavá otázka inspirace bible. Teorie o slovní inspiraci (že Bůh diktoval Písmo slovo od slova) je dnes již zřejmě nadobro mrtvá, ale kromě ní existuje mnoho jiných teorií. To se však již dostáváme na půdu teologie.

Bůh může k člověku mluvit v modlitbě, při meditaci, v extázi, skrze druhého člověka, skrze živou i neživou přírodu, skrze události, činy. Je jen na člověku, aby to dokázal vnímat.

 

3.3.2. Mlčení Boha

Někdy se ovšem stane, že ani při nejlepší vůli člověk nemůže navázat rozhovor s Bohem. Říká se, že „Bůh mlčí“. O biblických aspektech mlčení již bylo pojednáno výše. Zde se jedná o mlčení v osobním vztahu člověka s Bohem. Člověk, zvláště nepoučený, má v tomto mlčení tendenci vidět Boží hněv či nezájem. I. Vaňková (1996b, s. 131) píše: „Zhruba a laicky řečeno – pro západní náboženské tradice je v souvislosti s Bohem a zbožností akcentováno spíše mluvení (aktivní princip) …“ Souhlasím s formulací „zhruba a laicky řečeno“. Křesťanský Bůh je sice Bohem mluvícím, ale jeho mlčení má pro osobní růst křesťana zásadní význam.

Pokaždé, když se Bůh odmlčí, je to známka nějaké nové kvality na duchovní cestě. Toto mlčení je nezbytné k tomu, aby u člověka docházelo k duchovnímu zrání. Protože pokud by mu stále jedna a táž forma zbožnosti zaručovala požitek z komunikace s Bohem, ustrnul by člověk na této úrovni, a dále by se nevyvíjel. Mlčení Boha ale nutí člověka hledat nové cesty, namáhat se, a tím vnitřně růst.

Mlčení Boha má fundamentální význam na duchovní cestě člověka, jak ji popsal sv. Jan od Kříže: na této cestě jsou dva důležité mezníky, tzv. temné noci, kdy člověka obklopí totální Boží mlčení: nejdříve je to tzv. noc smyslů. Je to období velké duchovní trýzně, kdy se člověk naučí nezůstávat při komunikaci s Bohem pouze ve sféře smyslů, ve vnější sféře. Druhé období je tzv. noc ducha. Je to období ještě nesrovnatelně [37]bolestnější než období předchozí. Člověk už vůbec není schopen nějaké komunikace s Bohem, ztrácí jak lásku, tak Boha (Stinissen, 1997, s. 12). Uvědomuje si svou hříšnost a malost v kontrastu k Boží dokonalosti. Jediná cesta, jak z toho ven, je získat božskou dimenzi. Tato božská dimenze je ovšem darem Božím, a nemůže být nikterak vynucena.

V období noci ducha a období po něm model komunikace opět selhává. Vysvětlení, domnívám se, by snad mohlo vycházet z tvrzení, že člověk získává božskou dimenzi. Následná komunikace by se tak dala snad přirovnat ke komunikaci mezi dvěma starými milujícími se manželi. Ti jsou již natolik spjati, „srostlí“, že často vůbec není třeba nějakých slov či mimiky, a jeden naprosto přesně pozná, co mu druhý chce v dané chvíli sdělit, co cítí a prožívá.

 

3.4. Nedostatečnost přirozeného jazyka jako kódu komunikace člověk ↔ Bůh

Jak jsem již uvedl, nejvyšším stupněm modlitby v křesťanství je kontemplace, které v buddhismu odpovídá pojem satori (viz výše). R. Barthes k tomu ve své Říši znaku říká: „Možná to, co se v zenu nazývá satori a co lze do západní kultury přeložit pouze výrazy s mlhavě křesťanskými konotacemi (osvícení, zjevení, nazírání), je pouze jen panický stav řeči, prázdné místo, které v nás vyvolává vláda kódu, zlom v našem vnitřním monologu, který je pro naši osobu konstitutivní. A jestliže tento stav odpoutání od řeči je osvobozením, je to proto, že bujení sekundárního myšlení (myšlení o myšlení) anebo, chcete-li, nekonečné doplňování nesčetných signifikátů – kruh, jehož modelem i nositelem je jazyk sám – se buddhistickému myšlení jeví jako zábrana“ (srov. Fürst, 1994, s. 144).

Zde máme co dělat nejen s univerzální náboženskou zkušeností, že jazyk je nedostatečný, ale také se zkušeností celého západního myšlení 20. století, jež provázel tzv. linguistic turn, obrat k jazyku. Můžeme říci, že skepse a nedůvěra vůči jazyku jako nosiči informace, která se objevila v novodobém postmoderním myšlení, byla ve světových náboženstvích přítomna odpradávna. Pojem „jazyková inkompetence“ je pro křesťanství v určitém smyslu klíčový. Vždyť jak může nějaký jazyk, jako věc stvořená či vytvořená, obstát vůči nekonečnému a všepřesahujícímu Bohu? Jak mám sdělit ono nesdělitelné tajemství? „Odvrat od jazyka“ se tedy z tohoto pohledu jeví jako vysvobození, jako jakýsi přechod na komunikaci vyšší úrovně. Krásně to vystihl L. Wittgenstein: „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“ (cit. podle Peregrin, 1998, s. 9).

 

4. Závěr

Ve své stati jsem se věnoval biblické a křesťanské tradici o mlčení a mluvení a také otázce komunikace mezi člověkem a Bohem.

Slovo má v křesťanství, jak se jeví na základě biblické tradice, ústřední význam: nejen vše tvoří, ale dokonce je samotným Bohem.

Obecně lze říci, že na počátku duchovní cesty křesťana je akcentováno mluvení jak ze strany člověka, tak ze strany Boha, přičemž komunikace Bůh → člověk je podle mého názoru vedena ve sféře (kolektivní) nevědomí → (osobní) vědomí. Postupem času ustupuje komunikace verbální (ze strany člověka), a poté také neverbální – smyslová [38]a myšlenková. Následný způsob komunikace je velmi těžké nějak popsat či vysvětlit, také proto, že samotný člověk nedokáže vysvětlit, jak s Bohem komunikuje. Podle jeho slov s ním (nebo v něm?) „prostě je“. Tento stav se opisuje termínem kontemplace. A poněvadž kontemplace je považována za vrchol křesťanského života, domnívám se, že hodnotit křesťanskou spiritualitu jako spiritualitu mluvení je značně povrchní a nepřesné.

S kontemplací se také pojí otázka nedostatečnosti přirozeného jazyka. Vědomí této nedostatečnosti bylo v křesťanství přítomno od počátku.

 

LITERATURA

 

BADAL, N. M.: Zpovědní tajemství. Katolický týdeník, 23, 9. 6. 2002.

Biblia Hebraica Stuttgartensia. Stuttgart 1990.

Bible. Český ekumenický překlad. Praha 1995.

CARRETTO, C.: Myšlenky na každý den, I. Praha 1997.

COURBERIVE, J. de: Obhajoba mlčení. Stará Říše 1936.

Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích. Praha 1997.

DUPLACY, J. a kol.: Slovník biblické teologie. Řím 1991.

FÜRST, M.: Filozofie. Praha 1994.

GRÜN, A.: O mlčení. Kostelní Vydří 1994.

HRUŠKA, B. a kol.: Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha 1977.

JUNG, C. G.: Archetypy a nevědomí. Výbor z díla, II. Brno 1999.

Katechismus katolické církve. Praha 1995.

KOHUT, V.: Řeč, které Bůh naslouchá nejraději. Mlčení v karmelitánské spiritualitě. Katolický týdeník, 23, 9. 6. 2002.

LAŠŤOVIČKOVÁ, M.: Jazyk popisující Boha aneb feministické návrhy, jak oslovovat Hospodina. JazAkt, 38, 2001, č. 3, s. 37–44.

NAKONEČNÝ, M.: Psychologie osobnosti. Praha 1998.

PEREGRIN, J.: Obrat k jazyku. Druhé kolo. Praha 1998.

RIDOUARD, A.: Mlčení. In: J. Duplacy a kol., Slovník biblické teologie. Řím 1991.

SKALICKÝ, K.: Po stopách neznámého Boha. Náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání. Svitavy 1999.

STINISSEN, W.: Noc je mým světlem. Kostelní Vydří 1997.

STRÍŽENEC, M.: Súčasná psychológia náboženstva. Bratislava 2001.

VAŇKOVÁ, I.: Mlčení v komunikaci. SaS, 57, 1996a, s. 91–101.

VAŇKOVÁ, I.: Mlčení a řeč v komunikaci, jazyce a kultuře. Praha 1996b.

VRÁNA, K.: Dialogický personalismus. Praha 1996.

 

R É S U M É

Communication, silence and speaking in Christianity

In my thesis I covered the topic of biblical and Christian „silence and speaking“ tradition and also the question of communication between men and God.

As the biblical tradition shows, word in Christian tradition has a central meaning: It not only creates everything but it is the actual God.

[39]Generally we can say that both man’s and God’s speaking are stressed at the beginning of a Christian spiritual way, and in my opinion the God – man communication happens in the unconscious (colletive) – conscious (personal) sphere. Gradually the verbal (man-initiated) and later also the nonverbal – sensual and thought-communication withdraws. The following way of communication is very difficult to describe or explain because even people themselves can’t explain how they communicate with God. According to God’s words man „simply is“ with him (or in him?). This state is described as contemplation. It is thought to be the aim of a christian life, therefore I think that to evaluate Christianity as a „spirituality of speaking“ is quite superficial and not exact.

The question of unsufficiency of natural language is connected with contemplation. Its awareness has been present in Christianity from the beginning.


[1] Židovské označení pro Starý zákon (jindy také mikrá, „čtení“) je vlastně iniciálová zkratka. Je složena z počátečních písmen názvů tří částí Starého zákona: tóra, neví’ím (Proroci) a ketúvím (Spisy).

[2] Český ekumenický překlad. Všechny biblické citace jsou převzaty z tohoto překladu.

[3] Viz např. babylónský epos Enúma eliš (Hruška, 1977, s. 176–207). Obecněji a šířeji srov. Duchovní prameny života (1997).

[4] Velmi inspirativní je zde (i obecně pro teorii komunikace), domnívám se, dialogický personalismus jak ve své filozofické, tak teologické podobě. Srov. např. Vrána, 1996.

[5] Pojem symbol zde používám v obecném významu tohoto slova, ne jako sémiotickou kategorii.

[6] O glosolálii v krátkosti pojednává Stríženec (2001), další bibliografie tamtéž.

[7] „Je nám nesnadno pochopit, že naším nejlepším přítelem je Mlčení. Poznáváme to teprve v pozdním stadiu duchovního vývoje“ (Courberive, 1936, s. 11).

[8] Srov. Grün, 1994, s. 49. Jeden z novodobých křesťanských mystiků C. Carretto píše o kontemplaci toto: „Kontemplace začíná, když už nepřemýšlíš, neptáš se … ale odpoutáš se od svého já. (…) Kontemplace je svým způsobem pasivní. Bůh k nám přichází v podobě poznání. Bůh se dává poznávat „takový, jaký je“, nikoli takový, jaký se nám může zdát zvnějšku. Plnost svého pozemského života uskutečňuji právě v kontemplaci, sytím se opravdovým věčným životem, protože jsem k němu určen“ (1997, s. 104).

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
roman.gottlicher@post.cz

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 1, pp. 31-39

Previous Jindra Konopková: Způsoby vyjádření mlčení v uměleckém textu

Next Lenka Zajícová: Jazyky a lingvistika v Paraguayi