K problematice „smyslu“ a „významu“ literárního díla

Milan Jankovič

[Articles]

(pdf)

The problem of „sense“ and „meaning“ in literary text

Pomocí znaku vyjadřujeme jeho smysl
a označujeme jeho předmět.
Gottlob Frege

 

V různých souvislostech se nám nad literárními texty vracejí dva navzájem blízké, do sebe přecházející, a přece ne totožné pojmy: smysl a význam. Na jejich původní rozlišení u G. Fregeho (1892) navázaly v posledních desetiletích 20. století dvě pro nás zajímavé, protože s českým uměnovědným strukturalismem přímo nebo nepřímo spřízněné koncepce textu literárního díla. V něčem se sbližují, v něčem se rozcházejí, ale i potom na sebe ukazují svým neuspokojeným tázáním po tom, co může literární text vyjadřovat a k čemu se může vztahovat. Máme na mysli práce W. Isera a P. Ricoeura ze sedmdesátých až devadesátých let dvacátého století. Souvisleji jsem o obou koncepcích pojednal ve stati Nepřehlédnutelné souvislosti (2002). Následující výklad je zaměřen k postižení samotných východisek připomenutých koncepcí a doplňuje jejich porovnání dalším pozorováním, tentokrát převážně Ricoeurových teoretických prací.

Iserovo dynamické pojetí aktu čtení připomnělo, že literární dílo nemůže být redukováno ani na realitu textu, ani na čtenářovy dispozice (Iser, 1976, s. 38) a zůstává virtuálním prostorem jejich sbližování i trvajícího vzájemného napětí. V Aktu čtení (1976) se Iser ještě přímo hlásí k Mukařovského energetickému pojetí struktury, k představě strukturního celku, který se ve svých aktualizacích proměňuje, má charakter nepřestávajícího pohybu (tamtéž, s. 142). Iserovy názory na smysl a význam jsou v této době blízké též P. Ricoeurovi: smysl a význam představují pro oba na sebe navazující stupně „rozumění“. V tom se Iser přímo odvolává k Ricoeurovi (Iser, 1976, s. 245). Smysl podle Isera představuje v aspektovosti textu obsaženou celistvost odkazů, které mají být konstituovány v aktu čtení: „Význam je převzetí smyslu čtenářem do jeho vlastní existence. Smysl a význam pospolu pak garantují, že bude působit určitá zkušenost, která spočívá v tom, že se čtenář při konstituování cizí skutečnosti konstituuje určitým způsobem sám“ (tamtéž).

Do světa čtenáře umísťuje význam také Ricoeur. V Čase a vyprávění I (1983) je však řečené převzetí smyslu rozvedeno s určitější perspektivou: „Čtenář nerecipuje pouze smysl díla, nýbrž prostřednictvím tohoto jeho smyslu recipuje jeho referenci, to jest zkušenost, kterou přivádí k řeči, a nakonec i svět a jeho časovost, jak je ukazuje vzhledem k této zkušenosti“ (Ricoeur, 2000a [1983], s. 123). Už v Živé metafoře (1975) je literární dílo definováno jako specifická modifikace řeči. O jejím smyslu spolurozhodují dispozice textu, příslušnost k určitému žánru a provedení v určitém stylu. Takové přetvoření řeči se pak dožaduje odpovídajícího přeformulování reference: jde v ní o dílem vytvářený, nebo spíše rozvrhovaný, protože hranice textu přesahující „svět“. Hermeneutika je zde charakterizována jako teorie přechodu od struktury díla k jeho „světu“ (Ricoeur, 1986 [1975], s. 214).

[82]P. Ricoeura Živá metafora a Čas a vyprávění I–III (1983–1985) nabídly rozpracovaný výklad non-deskriptivní reference literárních textů, představu podstatně modifikovaných významů básnické mluvy, která svým způsobem „rozšiřuje horizont naší existence“ a „mění pouhé prostředí na svět“ (Ricoeur, 2000a, s. 125). V souhlasu s jinými výroky téhož autora bychom mohli dodat: na lidsky obyvatelný svět. V Čase a vyprávění III, v kapitole Svět textu a svět čtenáře je pak – v přímé návaznosti na Iserův Akt čtení a na podněty H. R. Jausse v knize Estetická zkušenost a literární hermeneutika (1977, 1982) – rozvinuta myšlenka transformujícího estetického i etického působení literárního textu na skutečný svět čtenáře (Ricoeur, 1991 [1985], s. 270–288). Takto pojaté literární dílo nepředstavuje už jen text mezi texty (v imanentním sémiotickém systému), nýbrž text v živém a spolutvořivém vztahu k lidské zkušenosti se světem.

Ani tento aspekt nebyl českému uměnovědnému strukturalismu cizí. Přihlašoval se u J. Mukařovského už v zaměření na literární dílo jako promluvu (parole). I když lze těžko přímo srovnávat pozice, z nichž dospíval Ricoeur ke kritice francouzského strukturalismu, s Mukařovského cestou k dynamickému pojetí umělecké struktury (a k podtržení role vnímatele), jistá podobnost se zde nedá přehlédnout. V obou případech se „akt mluvy vzpírá anonymitě systému“ (Ricoeur, 1974 [1969], s. 111). Báseň byla pro Ricoeura stejně jako pro Mukařovského událostí řeči. Tento předpoklad vykrystalizoval v Mukařovského pracích z třicátých a čtyřicátých let, obracejících pozornost k významotvorné energii individuálního díla, jež navozuje – způsobem své výstavby – určitý postoj ke „skutečnosti jako celku“. (Ricoeur by řekl: k „světu“.) Významové sjednocení je u Mukařovského pojato jako nesamozřejmý úkol, zadaný čtenáři celým ustrojením díla.

Ve své pozdní práci Fiktivní a imaginární (1991), bližší už pozicím dekonstrukce a postmoderny, W. Iser sice v mnohém na svůj dřívější Akt čtení navazuje, těžiště teoretického zájmu se zde však viditelně posouvá od fenomenologie čtení k textovým hrám; problematika smyslu sice nemizí, je však nově přeformulována. Interakce mezi textem a čtenářem jsou pojaty jako nekončící rozehrávání, v němž trvá spor mezi „intencionálním charakterem řeči a nekonečností hry“ (Iser, 1991, s. 443). Zřetelný přitom zůstává antropologický rozměr takového přístupu: fiktivní a imaginární, inscenovaný a hravý svět literárních textů přispívá „sebevýkladu člověka“ (s. 14). Inscenací v literatuře rozumí autor „instituci lidského sebevýkladu“ (s. 512), založeného na stále otevřené možnosti „být jinak“ (s. 514). Inscenace má rozehrávat možnosti, v nichž se i viditelný svět jeví jako „řetězec performativních aktů“ (s. 490). V závěru knihy rozvinul Iser právě z tohoto hlediska své argumenty proti koncepcím vracejícím se k aristotelovské, ať už jakkoliv předefinované mimesis: tedy též proti Ricoeurovi. V jeho úsilí o rozšíření a dynamizaci pojmu reference literárního textu shledává teď Iser především potvrzení svého přesvědčení o nutné nadvládě performativního principu v celé oblasti literární fikce (s. 492–495).

Zdá se však, že ani teď se obě koncepce zcela nerozešly. V jiném pojetí a jiným diskurzem je zde vlastně vysloven podobný postulát, jaký Ricoeur o něco romantičtěji pojmenoval „sémantikou touhy“ (Ricoeur, 1993 [1966], s. 191). Co jiného máme vyčíst z Iserových formulací o člověku jako „plénu vlastních možností“ (Iser, 1991, s. 514)? [83]Přitom samozřejmě nelze přehlédnout rozdílnost obou přístupů. Iser bohatěji rozlišuje vlastní pragmatiku různých textových her a zdůrazňuje více jejich autonomii; nejvyšším ziskem těchto her je neomezená proměnlivost představ člověka o sobě samém.

Iserovo pojetí „aktu čtení“ ústí do předem nevymezitelné „hry textu“. Ricoeurův návrh „produktivní reference“ míří k významům možného, tušeného a skrze tvořivou sílu řeči se ohlašujícího světa. Takto rozšířený pojem reference může ovšem vyvolávat námitky. (Za problematické považuje naprosté „odnětí“ referenční funkce poetickým obrazům například V. Zuska ve svém výkladu pojmů mimesis, fikce, distance (Zuska, 1996, s. 27).) Pro nás je důležité nejprve Ricoeurovu pojetí „mimesis“ lépe porozumět. Výše připomenutá Iserova polemika s ním by totiž mohla navodit nesprávný dojem, jako by proti sobě stály dva nesmiřitelné názory: performance proti mimesis. Ta však, jak ji interpretoval Ricoeur už v Živé metafoře, není v zásadní opozici proti performanci. Ostatně i východisko teorie performance a ilokuční síly, jazyková filozofie řečových aktů, velice brzy dospěla k zahrnutí reference a asertivních výpovědí mezi výpovědi performativní (Searle, 1969, 1979). Metaforický výraz svědčí i podle Ricoeura o ilokuční síle básnického výrazu, o síle „budiž!“ básnického textu: „Nikde není vehemence tvrzení dosvědčena lépe než v básni“ (Ricoeur, 1986 [1975], s. 241). Tak je původně míněna jinakost „metaforické reference“.

Ricoeur v návaznosti na Fregeho rozlišuje dva aspekty tvořivosti řeči: imanentní produkci smyslu a rozšiřování možností řeči odhalovat nové podoby skutečnosti. V prvním případě mluví o sémantické inovaci, ve druhém o heuristické funkci. Na rozlišení sémantické inovace na úrovni smyslu a heuristické funkce na rovině reference je založen výklad „živé metafory“, postupující systematicky od slova k větě a od ní k textu jako celku. Pojem „světa textu“, převzatý od H. G. Gadamera, je u Ricoeura obohacen tázáním zaměřeným k heuristické funkci sémantické inovace; jejím nejvlastnějším prostředím je literární dílo, přesněji řečeno jeho čtení, jež zprostředkovává přechod ze světa textu ke světu čtenáře a protínání obou světů. (S touto perspektivou, rozpracovanou v Čase a vyprávění, počítá už Ricoeurův úvod k německému překladu Živé metafory (Ricoeur, 1986 [1975], s. I–VIII).)

Z šesti studií, představujících celek knihy Živá metafora, jsou pro nás zvlášť významné poslední dvě. V páté studii (Metafora a reference) je zdůvodněno suspendování reference deskriptivní řeči v literárním díle jako podmínka rozvíjení významů druhého stupně (s. 215–216). V pojmu „zdvojené reference“, v němž autor odkazuje k Jakobsonovu výrazu split reference (na Jakobsonovy lingvistické a poetologické práce Ricoeur mnohdy, byť také polemicky navazuje), nachází autor klíč k „metaforické pravdě“ (s. 220). Nespokojuje se s řešením, jež otázku reference v básnickém díle ignoruje nebo odkládá a odtrhává tak inovující sílu utváření smyslu ve světě textu (jeho „transcendenci v imanenci“, jak to autor nazval později (Ricoeur, 1991 [1985], s. 255)) od jejího možného vyústění do významové dynamiky uskutečňující se v aktu čtení. Inovace smyslu otvírá v Živé metafoře novou perspektivu reference (Ricoeur, 1986, s. 225). „Básnická hypotéza“ představuje „imaginární, fiktivní návrh světa“, který je „obyvatelný“, který odpovídá nejvlastnějším lidským možnostem. (V představě „obyvatelnosti“ světa převzala recepční estetika po svém podnět Hegelovy Estetiky (Jauss, 1991 [1982], [84]s. 87).) U Ricoeura nastupuje virtuální reference na místo reference reálné. Úkolem interpretace je pak rozvíjet perspektivu světa osvobozenou od nadvlády deskriptivní reference.

Někdy nazývá autor tuto referenci „hledanou“, jindy „neznámou“, vždy za předpokladu, že metaforické „vidění jako“ (seeing as) může být branou k novým aspektům skutečnosti (s. 226–227). Pojem mimesis je u Ricoeura vždy příznačně spojován s aristotelovským pojetím mythos, s posunem k hypotetickému. V tomto smyslu uvažuje autor rovněž o „lyrickém mýtu“, jehož heuristická hodnota nemusí být o nic menší, než jakou může nabízet epická fikce (s. 236). V obou případech se uplatňuje napětí, které je základem metaforického výrazu: mezi tím, co je tvrzeno, a tím, co je míněno, tedy i mezi tím, co „je“ a co zároveň „není“. Právě toto napětí propůjčuje básni sílu onoho „budiž!“ (s. 241). Je základem sémantického „nadbytku“ básnické řeči, který otvírá nový horizont významu (s. 243).

Vnitřně rozporná, napjatá struktura metaforické výpovědi vypovídá, podle Ricoeurova přesvědčení, o dynamické povaze skutečnosti samé, tedy o té „skutečnosti“, která se stává otázkou. V poslední kapitole porovnává Ricoeur možnosti dvou diskurzů – básnického (metaforického) a filozofického (spekulativního) – k té ne-dané skutečnosti se přiblížit. Vychází ze vzájemných vazeb mezi nimi. Spekulativní diskurz se obohacuje nejednou o možnosti sémantické dynamiky metaforické výpovědi. Pojmová artikulace, která je vlastní spekulativnímu diskurzu, se uplatňuje v sémantické funkčnosti metaforické výpovědi. Nejzajímavější pro nás je přitom zjištění, že tento zisk významu v metaforické výpovědi nelze odloučit od napětí, které vzniká nikoli mezi prvky této výpovědi, ale mezi jejími dvěma možnými interpretacemi, z nichž jedna je doslovná, druhá spočívá v metaforickém obrácení jejího smyslu. Takto dosažený významový zisk není ještě ziskem pojmovým, pokud nelze odloučit sémantickou inovaci od pohybu „tam a sem“ mezi oběma způsoby čtení, od vzájemného napětí, které je touto dynamikou vytvářeno. Metaforickou výpovědí vyvolaný sémantický šok se dožaduje pojmu, nevychází však z pojmového vědomí (s. 275). Tak je vyložen zvláštní případ významového obohacení, v němž trvá konflikt mezi totožností a rozporem, významový pohyb, který se dožaduje pojmového objasnění, ale zároveň mu uniká.

„Ontologickou vehemenci“ připisuje Ricoeur takovému významovému snažení, které je pobízeno neznámou oblastí, jejíž předtuchu v sobě nese. Tato ontologická vehemence uvolňuje význam z jeho původního zakotvení a přesazuje jej do nové oblasti, kterou může razit svou vlastní tvárnou silou. Disponuje přitom pouze s náznaky smyslu, nikoliv s jeho určením (s. 279–280). (Bylo by jistě možné přemýšlet v této souvislosti o obdobném, filozoficky ovšem neprohloubeném konceptu „sémantického gesta“, jímž J. Mukařovský v literárním díle rozuměl řídící, byť kvalitativně neurčenou významovou intenci, která nedosahuje pojmové určitosti, avšak zároveň na ni jako tvořivé gesto naléhá a vyvolává pojmovým diskurzem těžko postižitelný významový pohyb.)

Vraťme se však k závěru poslední kapitoly Živé matafory. Čeká tam na nás ještě jedno porovnání. V interpretaci díla dochází ke střetu dvou diskurzů – intelektuálního a imaginativního. První z nich usiluje (podle Husserlova pojetí) o vysvětlení, a tedy též o pojmovou jednoznačnost. Naproti tomu metaforická výpověď ponechává druhý smy[85]sl v nerozhodnutém stavu, její referent zůstává bez přímého určení. Interpretace, která směřuje k racionalizaci tohoto referentu, může dojít až „k eliminaci oné zkušenosti, která se dostala metaforickým procesem k řeči“ (s. 283). Podle Ricoeurova přesvědčení není taková redukce nutná. Lze uvažovat o interpretačním stylu, v němž dochází ke zkřížení obou diskurzů a k jejich smísení. V něm by pak měla být uchována jak jasnost pojmů, tak dynamika rozehraných významů. Tuto možnost podepírá Ricoeur odkazem k § 49 Kantovy Kritiky soudnosti (1790), kde je formulován „oživující princip mysli“ jako hra obrazotvornosti a rozvažování. Pod čarou je Kantova myšlenka znovu připomenuta: „Estetickou ideou ale rozumím tu představu obrazotvornosti, která dává podnět k četným úvahám, aniž jí může být adekvátní nějaká určitá myšlenka, tj. pojem, kterou tudíž žádný jazyk úplně nepostihne a nemůže učinit srozumitelnou“ (s. 284; cit. podle českého překladu Kritiky soudnosti z roku 1975, s. 130). O Kantův soud se zjevně opřela Ricoeurova představa „přebytku smyslu“, který transcenduje k vyzývajícímu významu, nejurčitěji však tam, kde je nejméně snadno uchopitelný: v samotném pohybu. V něm totiž metafora „zachovává dynamiku mimesis, dynamiku nastávání a (metaforické) rozpoznání tedy netuhne v pojmovém poznání“ (Zuska, 1996, s. 13).

Ve třech dílech Času a vyprávění, jež na Živou metaforu navazují (a byly koncipovány v její blízkosti), je problém metaforické reference přeložen do oblasti narativní činnosti. Tou ovšem Ricoeur rozumí jak fiktivní, tak historické vyprávění. Zaujala jej problematika jejich možného zkřížení, vztah vyprávěného a historického času. I k tomu hledá Ricoeur přístup přes výkony produktivní obrazotvornosti, přes sémantickou inovaci básnické řeči. V Úvodu k prvnímu svazku svého rozsáhlého díla mluví Ricoeur přímo o paralelnosti redeskriptivního výkonu metafory a vyprávění, v němž „syntéza nestejnorodého sbližuje zápletku s metaforou“ (Ricoeur, 2000a [1983], s. 9). Zároveň si ovšem uvědomuje zásadní rozdíl mezi oběma oblastmi svého zájmu: „Zatímco však metaforická redeskripce vládne v oblasti smyslových, emocionálních, estetických a axiologických hodnot, jejichž zásluhou je náš svět vůbec obyvatelný (zdůraznil P.R.), mimetická funkce zápletky spočívá v preferencích na poli jednání a jeho časových hodnot“ (s. 11).

Předvádění lidského jednání v literární fikci představuje pro Ricoeura vlastně jen ten nejbližší horizont kladených otázek. Ani zkřížená reference historiografie a fiktivního vyprávění není pro něho tím posledním. Tím je sama aporetičnost času, čas, který vzdoruje každému vysvětlení a který je „pravým pánem smyslu“ (Ricoeur, 1991 [1985], s. 418). Aporiemi času ve Vyznáních svatého Augustina Ricoeur začíná, nezbadatelností času u Kanta také končí. – To jsou hranice narativity. Avšak právě na nich se podle Ricoeurova přesvědčení může lidská zkušenost s časem, a tedy se světem a s řečí, která to vše vyslovuje, otvírat něčemu neznámému a nepojmenovanému. Fikční vyprávění zkouší pohybovat se i na této mezi: přenáší se přes řád každodenního času a vyznačuje území věčnosti, může přecházet k mýtu, třebaže už ne v jeho prostém opakování. Hledání nadčasové zkušenosti, která vede k vytvoření (nejenom epického) díla, nalézá v básnické tvořivosti stále nové podoby (s. 432–433).

Zastavili jsme se v Ricoeurově monumentálním díle nad několika pasážemi, z nichž je patrné, kam směřovalo, jak se obohacovalo, ale jak se též zkomplikovalo autorovo [86]pojetí tvořivé reference už v tom nejužším, literárněvědném okruhu, když vzalo důsledně v úvahu „celý oblouk výkonů, v nichž se praktická zkušenost vydává dílům, autorům a čtenářům“ (Ricoeur, 2000a, s. 89). Abychom tento oblouk pochopili, musíme se nejprve seznámit s Ricoeurovým rozlišením mimesis I, mimesis II, mimesis III. Nesporným přínosem tohoto rozlišení je dvousměrné, tj. pokračující i navracející se propojení tří fází mimetického pohybu. První zahrnuje rozsáhlou oblast „předporozumění“ světu našeho jednání, celé sítě jeho symbolického prostředkování, jímž se předporozumění odlišuje od pouhého pohybu. Praktické předporozumění je společné autorům i jejich publiku a je přepokladem dalších transformací, k nimž patří – vždy samozřejmě v příslušném kulturním kontextu – též vyprávění. „Literatura by byla nesrozumitelná, kdyby nebyla konfigurací toho, co je již určitou figurou v lidském jednání“ (s. 104). V druhé fázi mimetického pohybu se stává rozhodujícím činitelem konstrukce „zápletky“, která vystřídává pouhou následnost událostí. Z konstrukcí zápletek povstává jednota významového celku, jednota zvláštní, která je (už v Aristotelově Poetice) „nesouladným souladem“ a „syntézou heterogenního“ (s. 106), celkem, který připomíná, také však už svým (poetickým) způsobem řeší napětí trojí přítomnosti – přítomnosti minulého, budoucího a přítomného –, s nímž se vyrovnávala Augustinova filozofická spekulace. Poiesis, přítomná v konstrukci zápletky, „je více než pouhým zrcadlením paradoxu časovosti“ (s. 107); paradox se mění v „živou dialektiku“ (s. 108). Vyvrcholením této fáze je „singulární dílo“, místo, kde se v rámci daného žánru nebo na jeho pozadí protínají působící síly tvůrčí inovace a tradice.

Svůj přístup ke konfiguracím času ve fiktivním vyprávění objasňuje Ricoeur ve druhém díle Času a vyprávění (1984), jehož poslední kapitola je věnována konkrétnímu rozboru tří „románů času“: románu Virginie Woolfové Paní Dallowayová (1925), Kouzelného vrchu Thomase Manna (1924) a Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1913–1927). Všechny, každý svým způsobem, jej vedou k přesvědčení, že ve fiktivním vyprávění je možné dotknout se toho, co každé spekulaci o čase nutně uniká: neumrtveného napětí krajních poloh lidské existence, ale i distance k nim, oživující moci vzpomínky a tvorby. Autor o této kapitole později poznamenal: „Pokusil jsem se na těchto třech příkladech otestovat své pojetí souběžnosti zápletek vyprávěného děje a proměn v nich vystupujících osob“ (Ricoeur, 2000b [1995], s. 115). Už v těchto rozborech narativních konfigurací si však byl vědom toho, že zkušenost v nich obsažená zůstává sama o sobě pouhou výzvou. Aby se stala něčím víc, musí být refigurována aktem přijetí, četbou.

Svět konfigurovaný v literárním díle porovnává čtenář se svou individuální estetickou, uměleckou i životní zkušeností. Působení světa textu na svět čtenáře a zároveň čtenářova odpověď na výzvy textem konfigurovaného světa představují oblast mimesis III. Ve svém završení jako by se mimetický pohyb vracel tam, odkud vyšel, tj. k praxi lidského jednání, avšak vrací se tam obohacen právě o ono řečené jako by, o novou zkušenost „nesouladného souladu“ vytvářenou daným vyprávěním, o novou, jím inspirovanou možnost lidského prožívání času – a tedy i vlastní, osobní existence. Iniciace smyslu, rozehrávaného takto ze strany textu, vstupuje do rozhodující fáze teprve v aktu čtení. Teprve v něm se rozhoduje o tom, co z této iniciativy zbude: zda bude přijata [87]a rozvinuta a takto, obohaceně, vrácena „praxi“ lidského jednání (anebo přesněji: čtenářovu vědomí o něm), anebo bude zmařena čtením, které její dar vůbec nerozpozná. (V tom je jistá ošidnost posledního kritéria „praxe“, jež může znamenat návrat k ní bez tvořivé distance.) V každém případě je literární dílo místem nekončící interakce mezi textem a vnímatelem, místem neuzavřeného dění smyslu – a spolu s ním významového pohybu, v němž se nám odkrývá a zpřítomňuje svět.

 

LITERATURA

 

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. Zeitschrift für Philosophie und philosophische Kritik, 1892. In: Translations from the Philosophical Writings of Gottlob Frege. Blackwell, Oxford 1952.

ISER, W.: Der Akt des Lesens. W. Fink, München 1976.

ISER, W.: Das Fiktive und das Imaginäre. Perspektiven literarischer Anthropologie. Suhrkamp, Frankfurt a. M. 1991.

JANKOVIČ, M.: Nepřehlédnutelné souvislosti. Česká literatura, 2002, s. 582–596.

JAUSS, H. R.: Ästhetische Erfahrung und literarische Hermeneutik (1982). Suhrkamp, Frankfurt a. M. 1991.

KANT, I.: Kritika soudnosti (1790). Odeon, Praha 1975.

RICOEUR, P.: Problém dvojího smyslu (1966). In: Život, pravda, symbol. OIKOYMENH, Praha 1993.

RICOEUR, P.: Le conflikt des interprétations II (Seuil, Paris 1969) – Hermeneutik und Strukturalismus. Kösel, München 1974.

RICOEUR, P.: La métaphore vive (Seuil, Paris 1975) – Die lebendige Metapher. Fink, München 1986.

RICOEUR, P.: Temps et récit. Tome I (1983) – Čas a vyprávění I. OIKOYMENH, Praha 2000a.

RICOEUR, P.: Temps et récit II (Seuil, Paris 1984) – Zeit und Erzählung II. W. Fink, München 1989.

RICOEUR, P.: Temps et récit III (Seuil, Paris 1985) – Zeit und Erzählung III. W. Fink, München 1991.

RICOEUR, P.: La critique et la conviction (Callman-Lévy, Paris 1995) – Myslet a věřit. Kalich, Praha 2000b.

SEARLE, J. R.: Speech Acts. An Essay in the Philosophy of Language. Cambridge UP, Cambridge 1969.

SEARLE, J. R.: A taxonomy of illocutionary acts. In: J. R. Searle, Expression and Meaning. Cambridge UP, Cambridge 1979.

ZUSKA, V.: K estetice XX. století. Mimesis – Fikce – Distance. GRIF, Praha 1996.

Ze studie určené pro kolektivní grantovou práci Poetika literárního díla 20. století, vznikající na půdě Ústavu pro českou literaturu AV ČR (č.405/01/0270).

 

R É S U M É

Zur Problematik von „Sinn“ und „Bedeutung“ des literarischen Werks

Der Aufsatz befasst sich mit dem Vergleich von zwei Konzeptionen des literarischen Werks, die am Ausgang des 20. Jahrhunderts sehr einflussreich wurden. Der Vergleich betrifft den „Akt des Lesens“ (Wolfgang Iser), der im „Textspiel“ seinen Höhepunkt erreicht, und den Entwurf der „produktiven Referenz“ (Paul Ricoeur). Die letzgenannte Konzeption unterscheidet sich von der zuerst genannten durch eine eigenartige Auffasung von „Mimesis“, doch sie ist (in der „Lebendigen Metapher“ sowie in „Zeit und Erzählung“) ebenfalls auf die Bedeutungen der Welt gerichtet, die im literarischen Werk durch die kreative Kraft der Sprache neu gestaltet wird.

Ústav pro českou literaturu AV ČR
Na Florenci 3, 110 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 2, pp. 81-87

Previous Sociologický časopis

Next Jindra Světlá: K typologickým rozdílům mezi texty informativními a apelativními