Lev N. Zybatov (Hrsg.): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert

Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Lev N. Zybatov (Hrsg.): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert

Lew N. Zybatow (Hrsg.): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert. Linguistik International, Band 4. Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2000. 982 s.

 

Slovanské národy a jejich státní útvary prošly po roce 1989 hlubokými politickými, ekonomickými a kulturními změnami; ty se odrazily i v proměnách jazykové situace slovanské Evropy, jazykového chování obyvatel tohoto teritoria i systémů slovanských jazyků. Řada dosud vydaných publikací (viz např. Reiter – Hinrichs – van Leeuwen-Turnovcová, 1994; Hentschel, 1997; Gajda, 1998; Panzer, 2000) svědčí o tom, že uvedeným tématům slavistika věnuje v posledním období značnou pozornost.

Recenzovaná publikace prezentuje současný stav a vývojové tendence slovanských jazyků na přelomu druhého a třetího tisíciletí a jejich koexistenci ve východoevropském prostoru. Tematicky je rozdělena do tří oddílů.

[135]První oddíl (Sprachwandel in der Slavia zwischen Mikro- und Makrowandel) je věnován vnitrojazykovým změnám moderních slovanských spisovných jazyků; soustřeďuje se na změny jazykových prvků v různých rovinách jazykového systému, zaznamenává však i změny jejich užití ve vybraných komunikačních sférách (především masmediální a politické). Podle typu popisovaných změn jsou příspěvky dále rozděleny do čtyř částí.

První část oddílu (Lexikalisch-Grammatischer Wandel) se soustředila na základní procesy, které probíhají v gramatické a lexikální jazykové rovině slovanských jazyků.

B. Panzer (Altes und Neues im jüngsten lexikalischen Wandel der slavischen Sprachen) naznačuje hlavní vývojové tendence, které se projevují v současné slovní zásobě. Podává přehled prací, které toto téma zpracovávají, a vymezuje hlavní termíny, jež přitom slavisté užívají. I. Ohnheiser (Aktuelle Wortbildung in der Slavia: Kongruenzen und Differenzen) se zabývá procesy v současné slovotvorbě. Podrobně charakterizuje internacionalizaci a její vztah k intelektualizaci jazyka, demokratizaci/kolokvializaci/vulgarizaci (tj. tolerování nespisovných prvků ve veřejných textech), typologické tendence (vliv aglutinačních a analytických rysů) a pragmatické aspekty tvoření slov. O. Jermakova (Aktivnyje processy v leksičeskoj semantike russkogo jazyka konca XX veka) zkoumá nejvýraznější změny v lexikální sémantice. Speciální pozornost věnuje deideologizaci slovní zásoby, archaizaci sovětizmů a dearchaizaci staršího lexika, destrukturalizaci dřívější významové opozice politických termínů, metaforizaci aj. I když autorka výklad ilustruje na ruském materiálu, řadu paralel je možné najít i v češtině. J. A. Dunn (The role of English in the development of Modern Russian) se zabývá vlivem angličtiny na ruskou slovní zásobu (přejímání slov, kalky, napodobování apod.) a postoji veřejnosti k anglicizmům (např. požadování jazykového zákona, který by omezil jejich užívání). Upozorňuje také na skutečnost, že ne všechny výrazy, které bývají považovány za anglicizmy, mají původ v angličtině; mohou být výsledkem globalizace jazyka.

Dva příspěvky dokumentují výše uvedené tendence souhrnně na konkrétních jazycích. O. Uličný (Češskij jazyk v konce dvadcatogo veka) sleduje současný stav češtiny a dynamiku jejího vývoje. Nejprve charakterizuje jazykovou situaci, resumuje hlavní faktory, které ovlivňují dynamiku současné češtiny na různých jazykových rovinách (vliv komunikačních situací, cizích jazyků, mluvenosti/psanosti, intelektualizace jazyka aj.), poté popisuje hlavní rysy fungování češtiny v komunikaci. Závěr stati naznačuje některé problémy s kodifikací současné češtiny a prezentuje kritéria, která česká lingvistika v této činnosti preferuje. B. Kunzmann-Müller (Sprachlicher Wandel im modernen Kroatischen) postihuje hlavní vývojové tendence současné chorvatštiny.

Další příspěvky tohoto bloku se zabývají parciálními lexikálně-gramatickými jevy charakteristickými pro současné slovanské jazyky. A. N. Baranov (Metafory v političeskom diskurse: jazykovyje markery krizisnosti političeskoj situacii) rozebírá užívání metafor v politickém diskurzu, M. J. Glovinskaja (Novoje v funkcionirovanii vido-vremennych form v russkom jazyke) užívání forem dokonavého vidu sloves při vyjadřování opakovanosti, trvání a záporu v ruštině.

[136]Druhá část oddílu (Pragmatischer Wandel) je věnována změnám ve formách a stereotypech společenské komunikace. Hlavním tématem všech příspěvků je míšení variet (hlavně pronikání nespisovných prvků do veřejných projevů), zaznamenány jsou však i změny v textových typech.

J. Hoffmannová a O. Müllerová (Zur Variation von Schriftsprachlichkeit und Nichtschriftsprachlichkeit im heutigen Tschechisch) analyzují fungování češtiny v mluvené komunikaci. Zaměřují se především na to, jak komunikační situace ovlivňuje výběr jazykových prostředků z celého spektra národního jazyka. S. Jermolenko (Novoje v norme ukrajinskogo jazyka) se zabývá jedním z nápadných rysů současné spisovné ukrajinštiny, totiž variantností, a popisuje některé činnosti, jejichž cílem je sjednotit spisovnou normu.

G. Neščimenko (Problemy publičnoj verbaľnoj kommunikacii na rubeže vekov) charakterizuje specifické rysy verbální komunikace v masmédiích a hledá příčiny, které vedou masmediální pracovníky k užívání nespisovných prvků. Cílem masmédií je nejen předat informaci co nejširšímu okruhu příjemců, ale zároveň adresáty získat na svou stranu. Aby byl tento proces úspěšný, je potřebné přizpůsobit jazyk masmediálních textů jazykové kompetenci příjemců. Autorka výklad ilustruje na českém a ruském materiálu, její závěry však potvrzuje i R. Nicolova (Die Varietäten des Bulgarischen und die bulgarischen Printmedien nach 1989) při rozboru užívání nespisovných výrazů v bulharském tisku. Jisté shody s masmediálními texty vykazují i politické texty. D. Weiss (Der posttotalitäre politische Diskurs im heutigen Rußland) sleduje ruský politický diskurz konce 20. století. Zaměřuje se hlavně na strategie v politické interakci (např. styk politiků s masmédii, s politickými rivaly v parlamentu, s voliči apod.) a na hlavní rysy politického „sociolektu“.

Míšení spisovných a nespisovných variet v masmediální komunikační sféře má vliv na úroveň současné řečové kultury společnosti a postoje uživatelů jazyka k ní. E. Kakorina (Russkij jazyk v tekstach mass-media 90-ch godov XX stoletija) poukazuje na to, že jedním z makrotémat současného ruského tisku je „jazyk současnosti“, k němuž se ve svých dopisech a článcích vyjadřují jak běžní uživatelé jazyka, tak veřejní činitelé a odborníci. Tyto texty jsou cenným materiálem pro analýzu masmediálních textů v kulturním kontextu doby.

V této souvislosti je třeba připomenout, že autoři mezi nespisovné prvky zařazují hlavně vulgarizmy, argotizmy, žargonizmy, matizmy apod. Jejich užívání v oficiální (celostátní) komunikaci je veřejností hodnoceno negativně. Stranou pozornosti příspěvků však zůstala regionální masmédia, v jejichž textech lze zaznamenat také pozitivní využívání substandardních prvků (např. dialektizmy), jimiž masmédia zvýrazňují svou lokální příslušnost.

Společenské změny konce tisíciletí se odrazily i ve struktuře a charakteru městské komunikace: nová sociální stratifikace městské společnosti přinesla nové komunikační sféry a jim odpovídající stereotypy chování. M. Kitajgorodskaja, N. Rozanova (Sovremennoje gorodskoje obščenije: tipy kommunikativnych situacij i ich žanrovaja realizacija) prezentují typologii komunikačních situací ve městě a jazykové variety, které se v nich užívají.

[137]Třetí část oddílu (Wandel der Fachsprache) je věnována změnám ve fungování jazykových prostředků v některých sférách oficiální komunikace. R. Rathmayr, K. Klingseis, S. Schmidt (Internationale Wirtschaftsverhandlung, eine neue Textsorte in Russland?) prezentují, jak se společensko-politická a ekonomická transformace ruské společnosti promítá do jazyka hospodářské a obchodní sféry; zaměřují se hlavně na verbální vyjádření komunikačních strategií (vedení dialogu, argumentace aj.). W. Moskovich (Russkaja političeskaja terminologia v prošlom i nastojaščem) analyzuje proměny výrazových prostředků ruského politického diskurzu 20. století. Vymezuje hlavní politická období a to, jak se politické cíle odrážely v užívané politické terminologii. Současný politický jazyk je směsicí prostředků charakteristických pro minulá období (carské, sovětské, vliv disentu aj.), slangizmů i přejímek (zejména z americké angličtiny). G. Mehlhorn (Zum Wandel der russischen und ukrainischen Fernsehwerbung) se zabývá televizní reklamou v ruské a ukrajinské televizi se zaměřením na slogany a jejich vztah k obrazové části reklamy. Srovnání s materiálem prezentovaným v obdobných studiích o české reklamě (viz Čmejrková, 2000) ukazuje značné shody.

A. Angelov (Lingvističeskije izmerenija sovremennogo bolgarskogo juridičeskoho diskursa) zkoumá specifika bulharského právního diskurzu. Pozornost věnuje hlavně proměnám personální a textové deixe, tj. pojmenovávání osob v souladu s platnými právními texty. E. Hoffmann (Onymischer Wandel) analyzuje slovanský onymický systém konce 20. století a rozebírá změny ve formách a fungování antroponym, toponym a chrematonym; poukazuje na důležitou roli masmédií v tomto procesu. V. Engerer (Sprachverwendung in wirtschaftlichen Institutionen der postsozialistischen Übergangsgesellschaften) zkoumá změny v institucionální komunikaci a prezentuje jeden z možných přístupů k výzkumu jazykové změny.

Čtvrtá část prvního oddílu (Soziolinguistische Aspekte des Sprachwandels) se zabývá vybranými sociolingvistickými faktory, které ovlivňují jazykovou situaci. L. Krysin (Sociaľno obuslovlennyje processy v russkom jazyke konca XX veka) rozebírá změny, k nimž došlo koncem 20. století v sociálním a komunikačním statutu různých variet ruštiny (standard, teritoriální dialekty, městská mluva a skupinové sociolekty) a v jejich vzájemném vztahu. H. Kurek (Social transformation and linguistic changes in Poland) sleduje podíl stěhování obyvatelstva na změně jazykové situace. Dokumentuje to na poválečné migraci v Polsku a jejích důsledcích pro vzájemný vztah mezi mluvenou formou spisovného jazyka, městským a vesnickým substandardem a teritoriálními dialekty. R. Bugarski (Some conditions and consequences of the change from „Serbo-Croatian“ to „Serbian“) se soustředil na politické jevy, které v Srbsku doprovázely rozpad srbochorvatštiny a vznik srbštiny. Prezentuje, jak se tento proces postupně odrážel – hlavně při pojmenování jazyka – v institucionálních textech právní povahy (ústavy), v jazykových příručkách, encyklopediích aj.

Slavistika v posledním období věnuje zvýšenou pozornost jazykovému obrazu světa, který bývá definován jako v jazyce obsažená interpretace skutečnosti, která zachycuje a odráží kolektivní soud o světě (srov. též Vaňková, 1999). J. Bartmiński (Izmenenija jazykovoj kartiny mira poljakov) poukazuje, jak se promítají jeho promě[138]ny do sémantického popisu jazyka. Zajímá se hlavně o jazykovou konceptualizaci času, prostoru (osy východ-západ a sever-jih, vztah Polsko-Evropa) a národnosti.

Dva příspěvky se věnují typickým rysům současné řečové kultury, zejména užívání nespisovných výrazů a vulgarizmů ve veřejných projevech. M. Videnov (Die bulgarische Sprache und die öffentliche Meinung an der Schwelle des 21. Jahrhunderts) dokumentuje tento jev na bulharské situaci, rozebírá hlavní znaky tohoto vyjadřování (tzv. kafanski/chuliganski jezik) a zaznamenává postoje starší populace. V. Kostomarov (Rečevaja kuľtura i jazykovoj vkus) problém řečové kultury spojuje s jazykovým vkusem (tj. systémem kognitivních, psychologických, estetických a dalších názorů člověka či sociální skupiny na jazyk) a naznačuje jeho proměny na konci 20. století v Rusku.

Druhý oddíl sborníku (Sprachpolitik und Normierung der slavischen Sprachen unter den gewandelten geopolitischen Realitäten) je věnován jazykovému plánování, jímž se zde rozumí soubor aktivit zaměřených na stabilitu a modifikaci jazykového chování společnosti. Vzhledem k specifikům slovanské jazykové situace konce 20. století je v centru pozornosti hlavně korpusové plánování a jeho centrální téma standardizace (vytváření a upevňování jednotných jazykových norem); autoři se však dotýkají také problémů statusového plánování a nepřímo i jazykové politiky.

V úvodní studii sleduje R. Marti (Slavische Standardsprachen im Kontakt. Das Neben-, Mit- und Gegeneinander slavischer Standardsprachen) problematiku z diachronního hlediska. Analyzuje vznik a vývoj slovanského jazykového kontinua, jeho postupné pokrývání spisovnými jazyky, zaznamenává specifika slovanské divergence a naznačuje perspektivy dalšího vývoje. Příspěvek se často dotýká i češtiny, hlavně jejího postavení v slovanské jazykové situaci, vzájemných vztahů češtiny a slovenštiny či vlivu češtiny na další slovanské jazyky (např. slovenštinu a lužičtinu), a zasazuje tato témata do širšího slovanského kontextu.

Velká pozornost je v oddílu věnována jazykové situaci na Balkáně, která v 90. letech prošla radikální změnou. G. Neweklowsky (Serbisch, Kroatisch, Bosnisch, Montenegrinisch – Perspektiven) si všímá jazykových problémů na území dnešní Jugoslávie. Charakterizuje postupné štěpení srbochorvatštiny, zaznamenává snahy deklarovat bosenštinu a černohorštinu jako samostatné jazyky; úspěch těchto snah podle autora závisí na dalším politickém vývoji v regionu. Dva články se zabývají srbštinou a chorvatštinou poté, co srbochorvatština přestala fungovat na území bývalé Jugoslávie jako nadnárodní jazyk. U. Hinrichs (Das heutige Serbisch) sleduje současnou srbskou jazykovou politiku a péči o jazyk, M. Samardžija (Normierung und Standardisierung des Kroatischen) se zaměřuje na problémy spojené s kodifikací chorvatštiny.

Mezi nejmladší jihoslovanské jazyky patří makedonština, jejíž spisovná varieta byla vytvořena bezprostředně po druhé světové válce. I když proces proběhl hladce, měl i negativní důsledky: jde hlavně o variantnost, která je výsledkem specifické jazykové situace v Makedonii (vztah spisovné makedonštiny a variety hlavního města Skopje) a vlivu sousedních slovanských jazyků, hlavně srbochorvatštiny a bulharštiny (srov. Minova-Gurkova, 1998). O. M. Tomić (Macedonian at the end of the millenium) [139]popisuje diskusi k tomuto problému, která byla na počátku 90. let vyvolána politickou situací na Balkáně, a prezentuje její odraz v kodifikaci ortografie a lexikologie.

Jazyková situace na Balkáně – a nejen zde – je v řadě případů výsledkem politických zásahů: hranice států byly vytvářeny uměle bez ohledu na národnostní složení regionu. A. G. Angelov (The political border as a factor for language divergence) ukazuje na příkladu makedonsko-bulharské pohraniční oblasti, jak rozdělení národnostně homogenní komunity státní hranicí změnilo původní dialekt ve dvě samostatné variety, které se formovaly pod vlivem různých spisovných jazyků (bulharštiny a makedonštiny).

Změny v národnostním složení regionů se mohou stát ohniskem možných etnických konfliktů a jsou často spojovány s procesem vytváření národní identity (srov. např. Hentschel, 1997; Haarmann, 1995). Jak poukazuje H. Haarmann (Russische Identität und geopolitische Realitäten im Spiegel der postsowjetischen Sprachkontakte), v současných společenských procesech, které jsou s národní identitou spojené, jsou národní jazyky hlavním prostředkem sloužícím k vyjádření kulturních hodnot národa a výrazně se podílejí na vytváření sociopolitických vztahů v regionu.

M. Kirkwood (Language planning in the Soviet Union and in the post-Soviet period) sleduje jazykové plánování v bývalém Sovětském svazu a jeho cíle. Zaměřuje se především na období let 1917–1953, kdy byla tato činnost spojena s procesem jazykového výběru (které jazyky budou fungovat jako společný dorozumívací prostředek regionu), s fungováním minoritních jazyků v sovětské jazykové situaci a s problémy standardizace a kodifikace těchto jazyků. V další části autor poukazuje na strategie jazykového plánování v období chruščevovském, brežněvovském a perestrojky.

Jak naznačují další příspěvky, důsledky sovětského jazykového plánování a jazykové politiky se v 90. letech projevují v nových postsovětských republikách. A. Taranenko (Jazykovaja situacija i jazykovaja politika vremen „perestrojki“ i gosudarstvennoj nezavisimosti Ukrajiny) sleduje základní problémy jazykového plánování na Ukrajině. Společenské změny přelomu 80. a 90. let rozšířily fungování ukrajinštiny ve všech komunikačních sférách, v některých regionech má však silné postavení ruština. Autor popisuje jazykovou politiku státu (hlavně jazykové zákonodárství) a její uplatňování v regionální jazykové politice. H. Bieder (Die weißrussische Standardsprache am Ende des 20. Jahrhunderts) ukazuje na spisovné běloruštině ve 20. století, jak politické faktory zasahují do přirozeného vývoje normování jazyka.

Dva příspěvky jsou věnovány změnám jazykového plánování a jazykové politiky v České republice. T. Berger (Zur Standardisierung und Normierung des Tschechischen und Slovakischen nach der Aufteilung der Tschechoslovakei) se soustřeďuje na aktivity, jimiž česká a slovenská společnost reagují na nové požadavky, které jsou na spisovné jazyky po rozpadu ČSFR kladeny. V úvodu podává diachronní pohled na pojetí standardizace a normování v české a slovenské lingvistice. Jádro příspěvku tvoří analýza dvou témat a jejich řešení při kodifikaci češtiny a slovenštiny: problémů, které jsou po oba jazyky již delší dobu aktuální, avšak diskuse v 90. letech umožnila odlišný pohled na ně (vztah spisovný-nespisovný jazyk, vztah češtiny a slovenštiny, fungování jazyků národnostních minorit, pravopisná reforma), a problémů, které byly [140]důsledkem politických a společenských změn (globalizace jazyka, nové textové typy). J. Nekvapil (Sprachmanagement und ethnische Gemeinschaften in der Tschechischen Republik) sleduje současné postavení vybraných etnických skupin (Slováci, Poláci, Němci, Romové) v České republice, jejich jazyková práva a jazykové chování. Zároveň svým příspěvkem naznačuje možnosti, které při zkoumání těchto témat nabízí využití teorie jazykového managementu (srov. Neustupný, 2002).

Příspěvky druhého oddílu potvrzují, že problémy spojené s jazykovým plánováním museli slavisté řešit v průběhu celého 20. století. Studium této činnosti v 90. letech může být významným obohacením teorie jazykového plánování, popř. teorie jazykového managementu.

Poslední oddíl sborníku (Gegenwart und Zukunft. Slavischer Sprachen in der Diaspora, Mikrosprachen und Ortssprachen) se koncentruje na tři typy speciálních jazykových variet; dotýká se i některých problémů kontaktové lingvistiky (hlavně jazykového kontaktu a konfliktu, jazykového držení a jazykové smrti, resp. revitalizace).

Jedním z témat, kterým je slavistika zatím dost dlužná, je výzkum jazykového chování a jazykových variet Slovanů žijících v zahraničních enklávách a diasporách. Příspěvky, které v sborníku toto téma zpracovávají, jsou věnovány vesměs ruské populaci žijící v anglosaské jazykové oblasti. K. Steinke (Russisch in der Diaspora) se zabývá vznikem ruských diapor, přehledem dosud zpracovaných témat a perspektivami dalšího výzkumu. Dva příspěvky analyzují konkrétní situace. E. A. Zemskaja (O jazyke russkogo zarubežja) vychází z výzkumu jazyka ruských emigrantů v Itálii, Německu, USA, Francii a Finsku a zkoumá, které části jazykového systému podléhají vlivu majoritních jazyků a které jsou nejstabilnější. M. Polinská (The Russian language in the USA) studuje variety ruštiny, které užívají obyvatelé ruské diaspory v USA; uvádí hlavní znaky emigrantské ruštiny (její mluvčí přišli do USA jako dospělí) a americké ruštiny (jazyk druhé generace Rusů žijících v USA) a srovnává je s varietami ruštiny užívanými v Rusku. G. Schaarschmidt (Doukhobor Russian in Canada. Present trends and prospects for survival) popisuje jazykové chování duchoborců žijících v Kanadě (nositelů duchovní tradice ruských filozofických myšlenek) a základní rysy jejich variety ruštiny. H. P. Stoffel (Slav migrant languages in the New World) charakterizuje na základě dosud provedených empirických výzkumů současný stav slovanské emigrace žijící v severní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, jejich jazykové chování a perspektivy dalšího rozvoje.

Od počátku 70. let minulého století věnuje slavistika zvýšenou pozornost tzv. mikrojazykům (někteří slavisté užívají i termín regionální spisovné jazyky). Jde o jazyky malých etnických skupin, které žijí buď uvnitř svého bázového národa (tzv. matiční/periferní mikrojazyky), nebo odděleně od něho – v enklávě (tzv. ostrovní mikrojazyky); za jejich důležité rysy se považují existence písemnictví, zpracování ústní formy jazyka, které směřuje k vytvoření jednotné normy, a aktivní užívání v některých komunikačních sférách. Další blok příspěvků je proto věnován slovanským mikrojazykům. Jejich vymezení, klasifikaci a přehled přináší A. D. Duličenko (Slavjanskije mikrojazyki v Evrope na poroge XXI veka). I když se jejich počet neustále zvyšuje, množství komunikačních sfér, v nichž jsou užívány, je omezené. Autor upozorňuje na [141]důležitou roli, kterou v jejich rozšíření hraje kodifikace (srov. rusínština; viz Magosci, 1996; Teutsch, 2001).

Další příspěvky jsou podrobnými sondami do fungování některých mikrojazyků. Z matičních mikrojazyků přináší G. Hentschel (Zum „sprachlichen Seperatismus“ im heutigen Polen – vergleichende Beobachtungen zum Schlesischen und Kaschubischen) charakteristiku kašubštiny a hornoslezštiny v Polsku. Z ostrovních mikrojazyků rozebírá L. Szucsich (Das Burgenlandkroatische: Sprachwandel, Sprachverfall, Sprachverschiebung und Sprachassimilation) současný stav burgenlandské/gradiščanské chorvatštiny v Rakousku (zaznamenány jsou i pokusy o její standardizaci), R. Benacchio (Sovremennyj rezjanskij dialekt v severnoj Italii) se věnuje varietě slovinských obyvatel v severovýchodní Itálii a soustřeďuje se na charakteristiku morfologických a syntaktických zvláštností, které jsou výsledkem románsko-slovanské interference.

Specifické postavení mezi slovanskými jazyky zaujímá lužičtina, kterou je dnes možné přiřadit k mikrojazykům. A. Pohontschová a J. Schulzeová (Sprachwandel im Ober- und Niedersorbischen) analyzují jazykovou situaci na území Lužice, vztahy dolní a horní lužičtiny a další perspektivy jejich vývoje. Zvláštní pozornost autorky věnují aktivitám, jejichž cílem je zabránit jazykové smrti, která v blízké budoucnosti lužičtině hrozí (k tomu též Jodlbauer – Spieß – Steenwijk, 2001).

Poslední dva příspěvky jsou věnovány „městské mluvě“. Té se sice dotýkala už dialektologie, ale rozsáhlejšího výzkumu se dočkala až od počátku 60. let. Koncem 20. století se zájem slavistů o komunikaci ve městě zvýšil a proměny se dočkaly i užívané metody (srov. např. Ondrejovič, 2000). M. Videnov (Die sofioter Sprache) představuje základní znaky sofijského jazyka, tj. variety bulharštiny užívané v bulharském hlavním městě, L. Zybatow (Die Sprache von Odessa und von ‘Klein-Odessa’) popisuje jednu ze svérázných variet ruštiny – oděskou ruštinu. Oba autoři dokazují, že „městská mluva“ je výsledkem působení značného množství sociálních, kulturních, historických, etnických a dalších faktorů, které doprovázely proces urbanizace, a prezentují interdisciplinární přístup k výzkumu těchto jazyků.

Editorovi se podařilo ve sborníku soustředit příspěvky od více než pěti desítek slavistů z celého světa. Tento fakt umožnil vidět současný stav i vývojové tendence slovanských jazyků v celé šíři a mnohotvárnosti a zároveň prezentovat pestrou škálu teoretických východisek a metodologických přístupů. Recenzovaná publikace tak může sloužit i jako teoretická příručka k výzkumu jazykových změn, mediální kultury, jazykových kontaktů, jazykové politiky aj.

 

LITERATURA

 

ČMEJRKOVÁ, S.: Reklama v češtině. Čeština v reklamě. Leda, Praha 2000.

GAJDA, S.: Teoretyczne i metodologiczne zalożenia programu badawczego „Współczesne przemiany języków słowiańskich (1945–1995)“. Jazykovedný časopis, 49, 1998, s. 5–14.

HAARMANN, H. (ed.): Europäische Identität und Sprachenvielfalt. Sociolinguistica, 9. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1995.

[142]HENTSCHEL, G. (Hrsg.): Über Muttersprachen und Vaterländer. P. Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1997.

JODLBAUER, R. – SPIEß, G. – STEENWIJK, H.: Die aktuelle Situation der niedersorbischen Sprache. (Ergebnise einer soziolinguistischen Untersuchung der Jahre 1993–1995.) Domowina, Bautzen 2001.

MAGOSCI, P. R. (ed.): Zrodil sa nový slovanský jazyk. Rusínsky spisovný jazyk na Slovensku. Vydavateľstvo Kolumbijskej univerzity, New York 1996.

MINOVA-GURKOVA, L. a kol.: Makedonski jazik. Uniwersytet Opolski, Opole 1998.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Sociolingvistika a jazykový management. Sociologický časopis, 38, 2002, s. 429–442.

ONDREJOVIČ, S. (ed.): Mesto a jeho jazyk. Sociolinguistica Slovaca, 5. Veda, Bratislava 2000.

PANZER, B. (Hrsg.): Die sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende. Heidelberger Publikationen zur Slavistik. Linguistische Reihe, Band 10. Peter Lang, Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford – Wien 2000.

REITER, N. – HINRICHS, U. – LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van (Hrsg.): Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa. Harrassowicz Verlag, Berlin 1994.

RZETELSKA-FELESZKO, E.: Zagrożone języki słowiańskie: łużycki i białoruski. Lĕtopis, 44, 1997, s. 194–197.

TEUTSCH, A.: Das Rusinische der Ostslowakei im Kontext seiner Nachbarsprachen. Peter Lang, Frankfurt am Main etc. 2001.

VAŇKOVÁ, I.: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa. SaS, 60, 1999, s. 283–292.

Ústav českého jazyka a literatury Univerzity Hradec Králové
Víta Nejedlého 573, 500 03 Hradec Králové
e-mail: jiri.zeman@uhk.cz

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 2, pp. 134-142

Previous Jan Králík: Luděk Hřebíček: Vyprávění o lingvistických experimentech s textem

Next František Štícha: Vilmos Ágel: Valenztheorie