Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa

Irena Vaňková

[Články]

(pdf)

Man and linguistic picture of the (natural) world

A není-li jazyk jako sklad veliký všeho umění a vší vědomosti lidské, kteráž nám od otce na syna co zvláštní jedné každé rodiny bohatství přechází? Co více? Jazyk jest ta nejvýtečnější, dle zvláštního země prouhu, mravů, smejšlení, náklonností, a dle tisícerých každého národu rozdílů uzpůsobená filosofie, a tudy, jakož každý účinek k své příčině se nese, tak on složením, zvukem a povahou svou ten nejjistější a nejvěrnější obraz počátků, zobecnění, zdělání, povahy a způsoby samého národu představuje, takže v jednom jazyku jako celý národ žije a jej co známku a důvod osobnosti své přednáší, jeho zkoumáním sám neomylně vyzkoumán bývá a jím samým od jiných národů tak se dělí, jako se dělí člověk od druha jiného vychování a zavedení…

(J. Jungmann, 1806)

 

Máme jazykovědu – a bytí jsoucna, které je jejím tématem, je temné; je dokonce zastřen i horizont, v němž by zkoumání mohlo otázku po tomto bytí položit. Je to náhoda, že významy jsou zprvu a většinou „světské“, předznamenané významností světa, ba že jsou často převážně „prostorové“, nebo je tento „fakt“ existenciálně-ontologicky nutný a proč? Filosofické bádání bude muset rezignovat na „filosofii jazyka“, aby se mohlo dotázat věcí samých.

(M. Heidegger, 1927)

 

„Pro mě jako jazykovědce bylo trochu deprimující zjištění, že většina zajímavých poznatků týkajících se významu slov se objevuje ve filosofii a psychologii, a ne v jazykovědě,“ napsal v roce 1983 S. G. Pulman – jehož slova nalezneme citována v jedné stati Z. Muszyńského (1996). Sama tato stať i sborník, do něhož je zařazena, ovšem ukazují, že situace moderní lingvistiky se v tomto ohledu pozoruhodně mění. Do popředí zájmu jednoho z jejích význačných směrů – kognitivně-kulturní lingvistiky (srov. Vaňková, 1999) – se totiž dostává právě ta oblast studia významu, kterou jazykovědci ze svého oboru tradičně vytlačovali – konstatujíce, že „pravá strana“ Ogdenova a Richardsova trojúhelníku (tj. denotát, referent, objekt – a jeho vztah k designátu, myšlence, významu) je mimo jejich kompetenci (srov. Kardela, 1991).

„Nejdřív musíme naprosto eliminovat referent. Jazykovědec se zabývá především slovy, ne věcmi,“ píše např. v r. 1951 S. Ullmann (srov. in Kardela, 1991). A pokračuje: „Povaha vztahu mezi realitou a její reflexí v naší mysli je problém pro psychology a filosofy, filolog není povolán k tomu, aby v této kontroverzní věci zaujímal nějaká stanoviska. Je schopen se soustředit na levou stranu trojúhelníku, na linii spojující symbol s myšlenkou“ (tamtéž).

Současná lingvistika – tedy zejména ta, která se vymezuje jako lingvistika kognitivní a/nebo kulturní (též lingvistika antropologická, etnolingvistika ap., srov. Anusiewicz, 1995) – však na tuto věc nahlíží podstatně jinak: zajímá se totiž právě o to, jaké svědectví nám může jazyk podat o podstatě naší mysli, o našem rozumění světu, o specifičnosti dané kultury (např. ve srovnání s kulturami jinými), a proto se nemůže zříkat žádného z vrcholů sémiotického trojúhelníku, žádné z jeho stran. Nevyhýbá se kontaktům s filosofií ani psychologií a dalšími vědami o člověku – a beze studu klade otázky typu: Na jakých principech funguje lidská mysl? – Jak [284]člověk uvažuje, jak prožívá, jak se vztahuje k různým věcem, lidem, jevům, událostem? – Co ovlivňuje náš způsob rozumění světu a jeho jednotlivým částem? Jak to, že svět segmentujeme a strukturujeme tak a ne jinak?

Opravdu by se někomu mohlo zdát, že to nejsou problémy „pro jazykovědce“. A přece: v základě uvažování o všech těchto tématech stojí jazyk. Ze slov a jejich významů („primárních“ i „sekundárních“), z jejich kolokací, z frazeologie, z významů gramatických kategorií, z toho, co se za dlouhá léta vývoje v jazyce ustálilo (nebo teprve ustaluje), je možno vyvodit, jak určité jazykové společenství rozumí světu, jak ho strukturuje – a konceptualizuje (viz dále), jak jeho jednotlivé části hodnotí a prožívá, jaký obraz světa vytváří – a jak do něho, prostřednictvím mateřského jazyka, vrůstá každý z jeho členů.

Tento článek by chtěl alespoň zhruba nastínit, co z přístupů a poznatků kognitivně-kulturní lingvistiky by mohlo být inspirativní v našem kontextu, mimo to by však rád upozornil ještě na jednu zajímavou souvislost. Americká kognitivní věda – reprezentovaná zde zejm. pracemi G. Lakoffa a M. Johnsona – i polské sémantické školy zabývající se zkoumáním jazyka jakožto obrazu světa totiž v hlavních východiscích zdůrazňují to, co známe i z myšlenkových kontextů jiných. Máme na mysli evropskou fenomenologickou filosofii, zejm. E. Husserla, M. Heideggera – a J. Patočku: se základními tezemi kognitivismu i kulturní lingvistiky tvoří zajímavé paralely např. patočkovský koncept přirozeného světa, dále pak akcentace těla a subjektivní tělesnosti jako fundamentu lidského ukotvení do světa – a samozřejmě i důraz na skutečnost, že „vidíme svět skrze jazyk, v jazyce je typika zkušenosti, je v něm uloženo vidět věci jistým způsobem“ (srov. Patočka, 1995).

Zcela zásadní povahy je tu pak ovšem shoda ve způsobu nahlížení na věci: je to fenomeno-logie (v případě zkoumání jazykových jevů bychom snad mohli pro názornost aktualizovat: logo-fenomeno-logie), metoda, která se chce vrátit k věcem (a my i ke slovům!) samým jako „pramenům zkušenosti o věcech“ (Patočka, 1993). Princip zkušenosti (a svět přirozené zkušenosti oproti vědecké racionalitě) silně akcentuje nejen fenomenologie, ale i kognitivní lingvistika: Lakoff své pojetí dokonce vymezuje jako zkušenostní realismus (oproti realismu objektivistickému, srov. Lakoff, 1987, passim).

 

Přirozený svět – a jazyk

Fenomenologie zkoumá, co ze zkušenostního obsahu je v tezích obsaženo: pro každou abstraktní myšlenku chce ukázat, co je za ní viděného, žitého. Odhalujeme něco, co zde již bylo, co jsme cítili, viděli jaksi koutkem oka, ale ne plně věděli, „co nebylo přivedeno k pojmu“. Fenomén – to, co se zjevuje: logos – řeč, která má smysl. Teprve vyslovením něco plně víme, řečené teprve plně vidíme.

(Patočka, 1995, s. 11)

 

M. Heidegger píše bezmála před padesáti lety, že „vědění vědy zničilo věci jako věci“, že vědecké poznání nás nutí k tomu, „abychom se vzdali džbánu naplněného vínem a na jeho místo dosadili dutý prostor, který zaujímá kapalina“ (Heidegger, 1993, s. 15). Co to znamená?

Svět vědeckých teorií, redukcí a zobecnění – a přirozená lidská zkušenost, přirozený svět, jak o něm mluví J. Patočka, svět žitý a každodenně zakoušený – to jsou [285]dva zcela rozdílné kontexty. Přirozenost přirozeného světa (jakožto univerzálního horizontu, Patočka, 1995) spočívá, stručně řečeno, v tom, že do něj člověk vrůstá (při-rozuje se) jako do hotové, již připravené a se samozřejmostí recipované struktury: „Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto přirozený svět. Není dílem našeho konání: toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i s námi funguje“ (Patočka, 1995, s. 130).

To ovšem není jediný způsob, jak člověk „má“ svět, ale ten základní, primární. „Přirozená zkušenost světa je báze, za kterou se nedá jít, pevné dno, jež se nedá prohlubovat“ (tamtéž, s. 163). Na této bázi se pak člověk ke světu vztahuje aktivně dál, „v myšlení“ – i „v konání opřeném o myšlení“, konstituuje svět teoretický, a vůbec nejrůznější „světy“ další. („Svět není suma všeho, ale spíše kontextovost. Svět je spíše to, že věc má své okolí a souvislosti,“ píše Z. Kratochvíl, 1996, s. 46.)

Fenomenologie se snaží ukázat, proč se přirozený svět tak zásadně a podstatně liší od „vědění vědy“ – a proč je důležité se dostat „zpět k věcem samým“. Kontext vědecké teorie totiž proměňuje sám způsob bytí původních jsoucen, činí z věcí, vrátíme-li se k Heideggerovým úvahám o věcnosti džbánu, „ve všem všudy lhostejné předměty“ (1993, s. 35), jejichž věcnost „zůstává zapomenuta“ (tamtéž, s. 15). Nevidíme už džbán naplněný vínem (a spolu s ním i všechny horizonty, v nichž se ve „věcnění“ džbánu zpřítomňuje celý svět): nahrazuje ho ona „nádoba, jejíž vnitřní prostor zaujímá kapalina“. Původní „věc“ byla redukována na „objekt“, a to tak, že jsme abstrahovali od jejích specifických, z hlediska věcnosti konstitutivních vlastností: tedy od toho podstatného.

Fenomenologie nabízí jiný přístup: máme se vrátit ke kořenům věcí – tj. našich zkušeností s věcmi. K tomu, co je (onticky) nejbližší, a zároveň (ontologicky) nejvzdálenější, budeme-li opět parafrázovat Heideggera.

Chceme-li však odhalit způsob bytí věci, spatřit ji v horizontu světa a v různých kontextech, které její bytnost spoluurčují, nutně potřebujeme jazyk. Nejen jako médium myšlení, vyjadřování a komunikace: potřebujeme ho zkoumat. Zkoumáním jazyka jakožto obrazu světa, studiem slov – a „portrétováním“ věcí z hlediska jejich (kognitivně a kulturně pojatého) významu by se měla vyjevit ona „věcnost věcí“: a rovněž takovým zkoumáním, jak kdysi napsal Jungmann, „i my sami neomylně vyzkoumáni budeme“ (viz výše) – jakožto společenství, které prostřednictvím daného jazyka žije, jehož dráhy myšlení (srov. dále), hodnocení a prožívání skutečnosti, jehož kolektivní zkušenosti jsou určeny právě tímto jazykem a v něm uloženy.

Ano, jazyk se v těchto souvislostech jeví jako zvláštní „struktura na půli cesty“ (Patočka, 1995, s. 130), jako přechod od něčeho, co „je dáno“, k něčemu, co – na onom daném základě – vzniká jako dílo tvůrčí aktivity člověka: „Jazyk je tradice otevřená a nutkavá, musíme tvořit v jeho drahách, ale tyto dráhy nezamezují jít dál a dál, tj. zjemňovat významovou síť, skrze kterou jsme z tradicionality nuceni spatřovat věci“ (tamtéž, s. 130).

Přirozený svět, jazyk – a jazyko-věda. Heidegger se o ní – vraťme se k motu našich úvah – nevyjadřuje nijak uctivě. Máme jazykovědu – ale…

[286]Možná ovšem, že v souvislosti s kognitivně-kulturní lingvistikou by i on zauvažoval o tom, že se onen zastřený horizont, v němž bychom mohli zásadní otázky po bytí jazyka (a spolu s tím i mnohého dalšího) položit, začíná snad pomalu poodkrývat. Kognitivisté dokonce potvrzují a konkretizují Heideggerovu myšlenku, jež je v uvedeném citátu předestřena ve formě otázky: „Je to náhoda, že významy jsou … často převážně „prostorové“, nebo je tento „fakt“ existenciálně-ontologicky nutný a proč?“ (Heidegger, 1996, s. 194) – Ano, je to „existenciálně-ontologicky nutné“, odpověděli by Heideggerovi Lakoff, Johnson a jiní. Jsme totiž tělesní – a „tělo“ máme, obrazně řečeno s M. Johnsonem, i „v mysli“: náš konceptuální systém je na zkušenosti subjektivně prožívaného těla (oné specifické „prostorovosti v prostoru“) založen: a to se ukazuje právě v jazyce a jeho prostřednictvím. Proto je hned po kapitolce o přirozeném světě a jazyce potřeba dodat:

 

… a jazykověda

Ve stručnosti a značném zjednodušení se zde pokusíme vymezit alespoň několik základních tezí kognitivně-kulturního pohledu na jazyk: k některým z nich se pak vrátíme dále, jiné zůstanou pouze ve formě náznaku (o některých aspektech podrobněji viz Vaňková, 1999). Jde tu nejen o uvedení do kontextu, v němž se chceme nadále pohybovat, ale také o poukazy ke konkrétním bodům, v nichž se toto zkoumání jazyka může vzájemně inspirovat s fenomenologicky založenou filosofií heideggerovskou a patočkovskou.

Možná je tu namístě připomenout také to, že charakter jazykovědy (což ovšem platí o každé vědě) se v průběhu historie postupně proměňuje a, jak píše B. Trnka, tento vývoj se děje jednak na základě imanentních zákonitostí, vlastních lingvistice jako autonomní vědní oblasti, ale současně probíhá „v těsném spojení s celou duchovědnou strukturou doby“ (Trnka, 1972). V r. 1943 B. Trnka hovoří o tehdejší současnosti takto: „nynější vědní struktura se posunula – jak ukazuje především jazykozpyt, směrem k strukturálně objektivizující orientaci, v níž logika se stává noetickým modelem“ (tamtéž). Nepřísluší nám se zde ovšem pouštět do složitých úvah o charakteru (a duchovědné struktuře) naší doby, jen tolik snad můžeme podotknout, že se v posledních desetiletích značně proměnila a stále proměňuje. Ukazuje se to pochopitelně i v lingvistice samé – svého času se tu hovořilo např. o „komunikačně-pragmatickém obratu“, jejž G. Helbig nazývá po kuhnovsku „změnou paradigmatu v jazykovědě“ (Helbig, 1991, passim). Zřetelný posun od akcentu na jazykový systém – a jeho strukturní vlastnosti – k zájmu o fungování jazyka v komunikaci, o jeho pragmatickou dimenzi, je přibližně od sedmdesátých let patrný i v naší jazykovědě. – V pozadí však dosud u nás stojí, troufáme si tvrdit, takové studium jazyka, které by akcentovalo jeho dimenzi sémantickou: vztah „jazyka“ ke „světu“, vztah „věci“ ke „slovu“, realizovaný pochopitelně složitě a zprostředkovaně, přes lidskou mysl – a kulturu. Jde tu vlastně zejména o studium hluboce uložených, kulturně zakotvených a sdílených významů jakožto předpokladů společného kontextu – a komunikace, včetně jejich proměn a posunů. Sémantika se tak jeví jako těsně provázaná s pragmatikou (viz dále).

 

[287]1. Kognitivní věda

Jedním z východisek takového přístupu, kterému jde o (fenomenologicky orientované) mapování kognitivních a zkušenostních struktur, jimiž je člověk ukotven do světa – a které se projevují především v jazyce –, je bezesporu kognitivní věda – a kognitivní lingvistika. Jazyk je pro ni hlubokým a jedinečným zdrojem poznání člověka: to „uchopitelné“, textualizované a „zjazykověné“ totiž poukazuje k tomu, co se uchopit nedá – k zákonitostem lidské mysli, zkušenosti, prožívání (a pak také kultury).

G. Lakoff (1987, srov. též Piťha, 1991) konstatuje (a bohatě dokládá), že otázky po podstatě lidské mysli a jejího fungování jsou už od Aristotela vlastně stále stejné: v kognitivismu se však, vzhledem k západní myšlenkové tradici, přijímané a rozvíjené po stovky let, zásadně proměnily odpovědi – ale vlastně také celkový horizont, v němž se uvedené tázání děje.

Není sporu např. o tom, že základem našeho konceptuálního systému je kategorizace. Ovšem aristotelskou představu kategorií jako přesně ohraničených souborů – jakýchsi „nádob“, do nichž některé exempláře prostě „patří“ a jiné nikoli, kognitivní lingvistika opustila. Přesné a pevné hranice – nikde, a tedy ani mezi kategoriemi – neexistují, jedna oblast (kategorie) plynule přechází v druhou. Rozlišuje se centrum a periferie – a při vymezování významu se klade důraz na tzv. (v „centru centra“ stojící) prototyp (Roschová), v trochu jiném pojetí pak stereotyp (Bartmiński) či idealizovaný kognitivní model (Lakoff) s charakteristickými vlastnostmi, který si mluvčí daného jazyka (a nositel dané kultury) představuje jako typického reprezentanta dané kategorie.

Myšlení si přestáváme představovat jako mechanickou, v jistých algoritmech probíhající manipulaci s abstraktními symboly – i když ještě dnes některé teorie přirovnávají lidskou mysl k počítači. Počítač ovšem neumí „po lidsku“ myslet: jednak proto, že nemá, jednoduše řečeno, zkušenost subjektivně prožívaného (lidského) těla – a pak také proto, že není schopen imaginace.

Právě zkoumáním jazyka (a jazyků) se odhaluje, že (prekonceptuálně dané) struktury tvořící základ našeho konceptuálního systému vyrůstají z tělesné zkušenosti (vertikalita, smyslová percepce, tělesný pohyb, zkušenosti fyziologického charakteru.., viz dále). Dále se objasňuje skutečnost – reflektovaná odedávna ve filosofii –, že jsme schopni myslet (a mluvit!) i o abstraktních jevech, s nimiž nemáme přímou smyslovou zkušenost – a to na základě imaginativního charakteru našeho myšlení, zejména schopnosti metaforizace.

Co metafora v našem vztahu ke světu znamená, to vystihuje sám název knihy Metaphors We Live By (Lakoff – Johnson, 1980) – volně by se snad dal přeložit Metafory, jejichž prostřednictvím žijeme. Jde, dalo by se říci, o konkretizaci odpovědí, jež na podobné otázky dávají moderní filosofové (srov. např. Arendtová, 1993): neuměli bychom myslet a vyjadřovat abstraktní, „nevyslovitelné“, kdybychom nebyli vybaveni schopností myslet metaforicky.

Pozoruhodným zjištěním autorů uvedené knihy, jež pak rozpracovávají individuálně dále (Lakoff, 1987, a zejm. Johnson, 1987), je ta skutečnost, že základ našeho konceptuálního systému tvoří představová schémata daná naší tělesností, tím, že se chápeme a prožíváme jako „prostoroví v prostoru“, řečeno slovy J. Patočky. Naše vertikalita, pravolevost, možnost pohybu, fyziologické potřeby a problémy a možnosti dané naším tělem, smyslové vnímání – to je základem našeho vztahu ke světu.

 

2. Humanitní charakter jazykovědy: člověk jako „animal loquens“

Jak (americká) kognitivní lingvistika, tak kulturní lingvistika polská kladou důraz na humanitní charakter jazykovědy – na nutnost jejího sepětí s ostatními vědami o člověku (zejm. s antropologií, etnologií, psychologií, sociologií…), včetně filosofie. V této souvislosti se mluví o kulturní lingvistice dokonce jako o „lingvistice integrální“, propojující všechny vědy, jejichž oblastí zájmu je člověk jakožto animal loquens: jazyk se totiž chápe jako komplexní výraz existence člověka ve světě (srov. Anusiewicz, 1995; Vaňková, 1999). Nově pojatá lingvistika by se tedy mohla stát (materiálovým, myšlenkovým i metodologickým) základem pro ostatní humanitní vědy.

Nelze ovšem v těchto souvislostech nepřipomenout také různé koncepce sémiotické, zejména kulturní sémiotiku Lotmanovu (srov. např. Lotman, 1970). Lotmanovo pojetí jazyka (a potažmo kultury) jako modelujícího systému, jazyka (a jazyků různých typů a rovin) jakožto modelu (a modelů) světa do [288]zmiňovaných kontextů velmi dobře zapadá – a svým šíře sémiotickým charakterem snad dokonce přesahuje obzor kulturní lingvistiky, tak jak ji chápe Anusiewicz. Také je zde třeba alespoň zmínit zásadní knihu J. van Leeuwen-Turnovcové (1990), ukazující na sémantice a symbolice (primárné prostorové) opozice „pravý – levý“, jak se lze prostřednictvím analýzy jazykových výrazů dobrat závažných poznatků o uspořádání světa v (evropské) mysli a kultuře.

 

3. Jazykový obraz světa

Z tradice herderovsko-humboldtovské i sapirovsko-whorfovské vychází pojetí každého jazyka jako specifického obrazu světa (a pojetí kultury jako sociálně podmíněných způsobů konceptualizace světa, srov. Anusiewicz, 1995). Cílem bádání je pak postupné odkrývání tohoto „obrazu“: na základě sémanticky orientovaného studia lexikálních jednotek i celých lexikálních a sémantických polí dochází k rekonstrukci konceptuálních systémů stojících v základě daného jazyka, srov. zejm. Językowy obraz świata, 1991. (V tomto rámci pozoruhodně zkoumá – zde můžeme odkázat i na českou lingvistiku – odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce I. Němec, 1994.)

Různé detaily i vetší výseky takto zkoumaného „obrazu“ se pak mohou srovnávat s „obrazy“ (jazyky) jinými. V této souvislosti je třeba zmínit významnou úlohu srovnávací sémantiky (a etnolingvistiky), mj. hledání univerzálií a na jejich základě pak formulace specifik jednotlivých jazyků a kultur (srov. např. Wierzbicka, 1996 aj.).

(V záhlaví našeho článku je uvedena citace z pera J. Jungmanna – a nikoli náhodou. V těchto souvislostech bychom se totiž měli rozpomenout i na myšlenkové proudy, které stály u zrodu moderní české vzdělanosti a kultury – a v nichž bylo téma jazyka silně akcentováno do značné míry právě v tomto smyslu slova: jazyk jako obraz světa – a jako svědectví o povaze národa.)

 

4. Slovo a význam

Příznačná je, jak už z uvedeného vyplývá, orientace na sémantiku, zejména lexikální. Slova se zkoumají jako poukazy k „věcem“, tak jak je chápe a hodnotí průměrný člen daného jazykového společenství, a to s sebou nese odklon od strukturního pojetí (a výkladu) významu. Zdůrazňují se jeho (strukturalisty opomíjené) pragmatické složky, zejm. kulturně zakotvené konotace, místo slova-věci v daném jazykovém obrazu světa. Cílem významového výkladu je rekonstruovat „mikrokosmos“ skrytý ve významu (a „za“ významem) každé lexikální jednotky (srov. Tokarski, 1995). Studují se proto detailně (ustálená i aktuální) metaforická vyjádření, typické (i méně typické) kolokace, a samozřejmě frazeologie. Základem zkoumání jednotlivých sémantických oblastí a slov jako součástí jazykového obrazu světa jsou zejména texty folklorní (srov. zejm. Bartmiński, 1997) a umělecké (Pajdzińska – Tokarski, 1996 aj.), jako svědectví různých modifikací tohoto obrazu a jeho proměn se ovšem studují též např. texty publicistické, reklama apod. (srov. např. sborníky Językovy obraz świata, 1991; Kreowanie świata w tekstach, 1995, aj.).

 

5. Plynulé přechody

Když Nowakowska-Kempna pojednává o místě a roli lexikologie v kognitivismu (1992), zasazuje tuto otázku do širokého kontextu teoretickovědeckého: odvolává se na Kuhnovu tezi o tom, že kladení otázek i odpovědí, hierarchizace problémů, preferování hledisek ap. záleží na paradigmatu dané teorie. Jiná, vzhledem k dosavadní konkurenční teorie přináší nové paradigma, reinterpretuje fakta, vidí je v jiném nasvícení, z jiné perspektivy.

Pro zmiňovaný „jiný“ pohled na jazyk je příznačné mj. toto: Jazyk, texty a jejich elementy, ale i metodologické postupy, a vůbec všechno, co s jazykem a jazykovědným bádáním souvisí, postupně přestává být viděno a posuzováno na základě (vzájemně se vylučujících) opozic: langue – parole, synchronie – diachronie, sémantika – pragmatika, komponenty „jazykové“ – „mimojazykové“, běžná znalost – znalost encyklopedická. Přednost se dává hierarchizovanému vidění stupňů a škál – a někdy dokonce zrušení opozice jakožto opozice. Relativizace opozic pak otevírá cestu např. k tzv. sémantice bez hranic (srov. Nowakowska-Kempna, 1992).

 

[289]Věc a slovo (a význam)

…Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům,
most, studna, brána, džbán, strom ovocný, okno, –
dokonce: sloup a věž… Ale rozuměj, řekli,
ó, řekli to tak, jak samy věci ty nikdy
nemyslily, že jsou.

(R. M. Rilke – P. Eisner)

 

Když myslíme věc jako věc, vždy ji nějak pojmenováváme, ba mohli bychom říci, že právě oním pojmenováním, tj. vydělením z celku jsoucího, se věc věcí stává, že ji pojmenování („slovo“) konstituuje. Však i podle Jungmannova slovníku je věc „všechno, co se vyřknouti, vypověděti a jmenovati může“, a tento výklad významu je zde podpořen i poukazem etymologickým: věc se dává do souvislosti se základem vět- (srov. odvětit, vece, věta, závěť) a připomínají se tu i podobné korespondence v jiných jazycích (germ. Sache a sagen, lat. res a řec. reo, a také pol. rzecz ve významu našeho věc, též rzeczownik – podstatné jméno, substantivum ap.).

Ve vztahu věci a slova se stýká dvojí horizont: svět – a jazyk. „Řeč a svět si navzájem odpovídají. Řeč ukazuje souvislosti. Slovo v řeči a věc na světě si navzájem odpovídají“ (Kratochvíl, 1996, s. 50). Tak praví filosof. Filolog by v této souvislosti asi uvažoval o problematice (lexikálního) významu. Pokud by byl založením strukturalista, pohyboval by se ovšem v jiném paradigmatu než stoupenec kognitivní lingvistiky. V čem by se tyto dva pohledy lišily?

Podívejme se např. na slovo jaro. Jak vyjádřit a popsat jeho význam? „Roční období od 21. 3. do 20. 6.“, zní sémantická definice ze SSČ. Aristotelský model: genus proximum (roční období) a differentia specifica (zde přesné vymezení časové, opřené o astronomické chápání roku). „Specifické rysy“ by ovšem bylo možno vidět i z jiného hlediska, a pokud má sémantická definice odrážet, co toto slovo znamená v (jazykovém) obraze světa českých mluvčích, bylo by třeba vycházet z jiné perspektivy, než je ona „astronomická“.

Vždyť jak bychom na základě takto pojatého významu vysvětlili (a aby to bylo těžší, třeba Eskymákovi nebo černochovi od rovníku), co to znamená jaro života? A co třeba tyto verše J. Nerudy: Jaro se ozvalo ve prsou,/ srdce tak buší a tepe… Čím je dáno, že takovému vyjádření všichni rozumíme? (Vždyť „ve prsou“ se jistě neozvalo, vulgárně řečeno, „roční období od 21. 3. do 20. 6.“!)

I na takový typ otázek by chtěla a měla odpovědět tzv. kognitivní definice. Podle J. Bartmińského (Bartmiński, 1988, aj.) by její obsah měl mít poznávací charakter – nikoli „čistě“ sémantický ve smyslu sémantiky strukturní. Definice by neměla být založena encyklopedicky, vědecky (k tomu se ovšem vyjadřují negativně mnozí lexikologové, srov. např. Němec, 1996, aj.). Jejím hlavním cílem je podat zprávu o tom, jak danou věc chápou mluvčí daného jazyka, v jakém smyslu její obraz sdílejí – a jak je to možno odhalit na základě jazyka a textů (a na základě vědění o světě uloženého v jazyce). Berou se v úvahu aspekty předmětu pro uživatele důležité, zejména takové, které jsou přítomny v „obrazu světa“ průměrného mluvčího. Definice by tedy měla vycházet z běžné lidské (a v našem případě české) zkušenosti s daným slovem/pojmem/předmětem.

[290]Vraťme se však opět k jaru. V Jungmannově slovníku nalezneme takovouto významovou definici: „Čtvrt roku mezi zimou a létem, podletí, u Slovanů vesna“. Není jistě třeba zdůrazňovat, v čem je tato charakteristika odlišná od vymezení SSČ a proč by kognitivně-kulturnímu pojetí významu vyhovovala nepoměrně lépe.

Jak odpoví na otázku, co je to jaro, šestileté české dítě? Jaro je roční období, kdy se celá příroda probouzí po zimě a začíná růst. Tráva a stromy a lístky jsou světle zelené – a takové čerstvé. Všechno kvete a rodí se mláďátka. Toto vymezení vystihuje význam slova jaro ještě lépe. Je totiž postaveno na konotacích, které si běžný mluvčí a nositel dané kultury s jarem spojuje. Na jejich obecném sdílení je pak možno předpokládat, že všichni rozumíme i takovým kontextům, v nichž jaro neoznačuje roční období (nebo s ním spjatý stav přírody, chceme-li), ale např. vnitřní stav člověka.

I. Mládek zpívá písničku začínající slovy Už je tu zase to pitomý jaro. Přestože její text staví jaro do úplně jiného světla, než jsme zvyklí – ale vlastně právě proto –, vystupují kontury našeho stereotypového chápání jara velmi zřetelně:

Už je tu zase to pitomý jaro
Ptáci řvou, šeříky smrdí
Pro samý kuřata není kam plivnout
V teple mi nakyslo strdí

Slunce do chalupy protivně leze
Sněhulák už se mi hroutí
Praskají ledy a vysychaj meze
Anička trapně se kroutí

Kvůli ňáký pomlázce
Děti vrbu ničí
Na zápraží housata
Jako hadi syčí

Už je tu zase to pitomý jaro
Nechodím vůbec už k voknu
Zase ty pupence, květy a tráva
Já jednou na jaře zcvoknu

Na základě tohoto textu si uvědomujeme například to, že naše chápání jara je veskrze kladné a že všechny konotace s ním spojené jsou obdařeny sémantickým rysem subjektivní libosti: na jaro se zkrátka všichni těší, mají je rádi – a jiný postoj k jaru je „nenormální“. Po nepříjemné zimě začíná hřát slunce, sníh je nahrazen svěží zelení, příroda ožívá a ukazuje se v celé kráse, všechno raší, pučí a kvete, i zvířata a lidé se jakoby probouzejí a cítí nové životní impulsy, svět se obnovuje. Mládkova píseň působí tak komicky proto, že ono obecně sdílené a obecně prožívané neguje (a mluvčího tak představuje jako komického podivína a morouse).

Ve strukturní sémantice se konotace chápou jako sekundární nekognitivní rysy významu (srov. Čermák, 1994) a nevěnuje se jim příliš pozornosti, zejména proto, že nejsou dobře popsatelné prostřednictvím sémické analýzy. Jeví se jako subjektivní nebo přinejmeším nesnadno objektivizovatelné. Stále silněji se však i u nás reflektuje potřebnost konotace – zejména kulturně sdílené – zkoumat a brát je v úvahu, a to [291]i v lexikografické praxi. R. Blatná o tom např. píše: „Mnohé z těchto konotací je pak východiskem pro tvoření frazémů (…), srov. lev – „silné zvíře plné odvahy“ – bít se jako lev. Ve slovníkové definici by tato informace měla být alespoň stručně vyjádřena“ (Blatná, 1995, s. 85). Pro srovnání je třeba doplnit, že SSČ danou informaci ani ve zkratce neposkytuje, význam slova lev má vystihovat definice „velká afr. n. as. žlutohnědá kočkovitá šelma“. Není tu zmíněna ani statečnost, ani další důležité konotace – nebezpečnost (v jámě lvové) nebo „královskost“ – reprezentativnost vzhledu, sebevědomé vystupování, ješitnost (lev salónů).

A abychom uvedli ještě jeden příklad – význam slova vráska, tak jak ho jako Češi spolu sdílíme, opravdu nevystihuje definice „rýha v kůži vzniklá jejím scvrknutím“ (SSČ). Zcela zásadním komponentem lexikálního významu – tím, co poukazuje k „vráskovitosti vrásky“, jsou totiž konotace stáří (Stařecí věk vrásky přináší, cituje tu Jungmann Komenského) a starostí (s ponětím péče nebo mrzutosti, uvádí v charakteristice významu opět Jungmannův slovník), dále typické umístění na obličeji (Obličej vráskami se potahuje, znovu Komenský u Jungmanna). A vzpomeňme si tu např. i na jednu známou semaforskou písničku: Naraž si bouřku ještě více do čela/ Aby ti vráska z čela zcela zmizela// Nešťastná láska vrásky vždycky nadělá/ a obarví ti černý vlásky do běla… Význam slova vráska, jak ho spolu sdílíme, utvářejí právě takovéto kontexty.

Různým aspektům konotativního významu a konotací se věnují intenzivně zejména lublinští badatelé (srov. např. sborník Konotacja, 1988). I v naší lexikologii bychom jim ovšem měli věnovat pozornost: ukazuje se totiž, že nejde ani o „sekundární“, a už vůbec ne „nekognitivní“ rysy významu. Vždyť právě ony většinou prozrazují o našem chápání věci to podstatné.

Vzpomeňme si tu znovu na Heideggera – a jeho „věcnost věci“, věcnost džbánu: byla by škoda, abychom si onen „džbán naplněný vínem“ nechali opravdu odejmout. I proto, že bychom se tak vzdali možnosti jazykovědy poukázat k hlubším strukturám našeho „přirozeného světa“: pohlédnout zblízka na to, jak svět přijímáme a jak na něj odpovídáme, jak (a jací) vlastně – jako lidé i jako Češi – jsme.

(Článek vznikl s podporou Grantu Univerzity Karlovy 92/1997/A/SG/FF.)

 

LITERATURA

 

ANUSIEWICZ, J.: Lingwistyka kulturowa. Zarys problematyki. Wrocław 1995.

ARENDTOVÁ, H.: Řeč a metafora – Metafora a nevyslovitelné. In: Myšlení o divadle, II. Praha 1993, s. 47–78.

BARTMIŃSKI, J.: Definicja kognitywna jako narzedzie opisu konotacji. In: Konotacja. Lublin 1988.

BARTMIŃSKI, J. (ed.): Slownik stereotypów i symboli ludowych. Tom I – Kosmos. Lublin 1997.

BLATNÁ, R.: Metajazyk v lexikografii. In: Manuál lexikografie. Ed. F. Čermák a R. Blatná. Praha 1995, s. 72–89.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda (Přehled). Praha 1994.

HELBIG, G.: Vývoj jazykovědy po roce 1970. Praha 1991.

HEIDEGGER, M.: Das Ding – Věc. In: Básnicky bydlí člověk. Praha 1993, s. 6–35.

HEIDEGGER, M.: Bytí a čas (1927). Praha 1996.

Językowa kategoryzacja świata. Red. R. Grzegorczykowa – A. Pajdzińska. Lublin 1996.

Językowy obraz świata. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1991.

[292]JOHNSON, M.: The Body in the Mind. The Bodily Basis of Meaning, Imagination, and Reason. Chicago – London 1987.

JUNGMANN, J.: Dvojí rozmlouvání o jazyku českém (1806). In: Boj o obrození národa. Výbor z díla J. Jungmanna. Praha 1948.

JUNGMANN, J.: Slovník česko-německý. Praha 1989.

KARDELA, H.: Ogdena i Richardsa trójkąt uzupełniony czyli co bada gramatyka kognitywna. In: Językowy obraz świata. Lublin 1991.

Konotacja. Ed. J. Bartmiński. Lublin 1988.

KRATOCHVÍL, Z.: Filosofie živé přírody. Praha 1996.

Kreowanie świata w tekstach. Ed. A. M. Lewicki – R. Tokarski. Lublin 1995.

LAKOFF, G.: Women, Fire and Dangerous Things. What Categories Reveal about the Mind. Chicago – London 1987.

LAKOFF, G. – JOHNSON, M.: Metaphors We Live By. Chicago – London 1980.

LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van: Rechts und Links in Europa. Berlin 1990.

LOTMAN, J. M.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.

MUSZYŃSKI, Z.: Światy za słowami. Ich natura i porządek. In: Językowa kategoryzacja świata. Lublin 1996, s. 27–46.

NĚMEC, I.: Odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce. SaS, 55, 1994, s. 263–269.

NĚMEC, I.: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy. SaS, 57, 1996, s. 218–225.

NOWAKOWSKA-KEMPNA, I.: Miejsce lexikologii w kognitywizmie. In: Opisać słowa. Warszawa 1992, s. 118–132.

O definicjach i definowaniu. Ed. J. Bartmiński – R. Tokarski. Lublin 1993.

PAJDZIŃSKA, A. – TOKARSKI, R.: Językowy obraz świata – konvencja i kreacja. Pamiętnik Literacki, 87, 1996, z. 4, s. 145–158.

PATOČKA, J.: Úvod do fenomenologické filosofie. Praha 1993.

PATOČKA, J.: Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha 1995.

PIŤHA, P.: Americká kniha o novém přístupu k jazykovědě a kognitivní vědě. SaS, 52, 1991, s. 310–313.

TOKARSKI, R.: The linguistic picture of the world and some assumptions of cognitivism. Bulletin de la Société Polonaise de linguistique, fasc. LI, 1995, s. 5–17.

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. In: Z klasického období pražské školy 1925–1945. Ed. J. Vachek. Praha 1972.

VAŇKOVÁ, I.: Kognitivně-kulturní inspirace z Polska. SaS, 60, 1999, s. 214–224.

WIERZBICKA, A.: Semantics. Primes and Universals. Oxford 1996.

 

R É S U M É

Man and linguistic picture of the (natural) world

This article points out some correlations between cognitive and culture linguistics (Lakoff, Johnson, Wierzbicka, Bartmiński, Anusiewicz…) and Heidegger’s and Patočka’s phenomenological philosophy.

All these approaches to language, reality and man have similar fundamentals: the concept of the natural world is highlighted, giving prominence to human bodily experience and the important role of language as a „picture of the world“.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 283-292

Předchozí Frank Y. Gladney: Několik poznámek k fonologii a morfonologii češtiny

Následující Alena Jaklová: Budeme argot nově definovat?