Několik poznámek k fonologii a morfonologii češtiny

Frank Y. Gladney

[Články]

(pdf)

Some remarks on Czech phonology and morphonology

Diskuse o tématu, tak zřídka na těchto stránkách probíraném, jako je fonologie češtiny, vyžaduje vymezení jejího obsahu.[1] Bývá určen různě. Podle Mluvnice češtiny, I (1986, s. 111) jde ve fonologii o „stanovení inventáře fonémů“. Foném patří k nejvýznamnějším přínosům strukturalismu, „je vymezen na základě své schopnosti diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému, tj. morfémy“ (Palková, 1997, s. 118). Jeho stanovení záleží v tom, že se slova oprošťují od fonetických podrobností, a tím se dospívá k takové reprezentaci promluvy, která už není zatížena automatickými a předvídatelnými zvukovými vlastnostmi.[2] Fonologie je totiž definována ve vztahu k fonetice, kde „se jde v klasifikaci hlásek do větších podrobností než ve fonologii“ (MČ, I, 1986, s. 110). „Při popisu fonému používáme jen výběr ze zvukových vlastností, které lze u segmentů zjistit“ (Palková, 1997, s. 119).

Ve čtyřicátých a padesátých letech se stanovením fonematického inventáře hodně zabývala americká strukturalistická lingvistika. Přitom bylo přísně dodržováno oddělení fonematické roviny od vyšších, morfologických. Vycházelo se z předpokladu, že fonémy určitého jazyka mají být stanoveny jenom na základě fonetických údajů slyšitelných v promluvě. Právě tento předpoklad si vzal na mušku M. Halle ve své průkopnické práci Sound Pattern of Russian (1959), která má právo být považována za základ a východisko generativní fonologie. Tvrdil, že v žádném odvětví vědy není vyžadováno, aby postupy, kterými jsou ustáleny základní teoretické pojmy, byly převedeny na mechanickou proceduru (s. 23). Co se týká vědy o jazyce, nemělo by být požadováno, aby základní pojem, jako je foném, byl definován jenom na základě fonetických údajů (podmínka 3a, kterou Halle považuje za neoprávněnou). Stačí, že se z navržené abstraktní reprezentace promluvy dají vyvodit fonetické údaje (podmínka 3).

Hallův útok na tzv. dvousměrně unikátní foném, tj. foném určený bez přihlížení k rovinám vyšším než fonetickým, lze stručně shrnout takto:[3] Fonetické [oteʒbil] lze převést na fonematické /otec bil/, poněvadž se hláska [ʒ] vyskytuje v češtině jenom jako výsledek znělostní asimilace.[4] Ale fonetické [kaba:dbil] se dá převést jenom na fonematické /kaba:d bil/, protože /d/ je v češtině foném a vidět tady jiný foném, totiž /t/, není možné bez odvolání na morfologickou rovinu, tj. na skutečnost, že tady jde o podstatné jméno pro ‚kabát’. Odtud Hallův závěr: Abychom měli rovinu ležící mezi morfologickou (tj. morfonematickou) rovinou {otec bil}/{kab:at bil} a fonetickou rovinou [oteʒbil]/[kaba:dbil], totiž dvousměrně unikátní fonematickou rovinou /otec bil/, ale /kaba:d bil/, museli bychom rozdělit pravidlo znělostní asimilace do dvou částí, jedné vztahující morfonematickou rovinu k fonematické a druhé vztahující [277]rovinu fonematickou k fonetické. Proto je rovina dvousměrně unikátního fonému pouze překážkou při popisu hláskové struktury jazyka a měla by být vyloučena.[5]

Hallovým důvodům sice jasně porozuměl Vachek, který ve své monografii o Pražské škole (1966) zaznamenal „pozoruhodné oživení zájmu o problémy morfonologie především díky generativistickému a transformacionistickému přístupu ke gramatickým problémům, přístupu, v němž hraje pojetí morfonému velmi důležitou roli, a to tak důležitou, že se v něm foném obchází a považuje se za něco ne nezbytného, vzhledem k tomu, že generativisté po stanovení morfonematického složení svých řetězců pokračují v ‘přepisování’ morfonému konkrétními hláskami vyskytujícími se ve fonetických realizacích tohoto řetězce“ (s. 81).[6] Avšak při posuzování práce Hallova spolupracovníka N. Chomského kritizuje autora za to, že nestanovil fonematický inventář angličtiny (rozumí se, podle uznaných postupů klasické fonologie), ale zabývá se výlučně morfofonémikou (s. 410). Při analýze foneticky odlišných forem writer a rider (tj. [rajDǝr] : [ra:jDǝr] obhajuje postupy Pražské školy pro stanovení fonematického inventáře angličtiny proti Chomského námitkám. „Stukturální výjimečnost opozicí tohoto druhu tkví ve shora uvedené skutečnosti, že následkem neutralizace opozice /t/ : /d/ v určitých kontextech jsou průvodní hláskové obměny předcházejících hlásek povýšeny patrně na fonologickou opozici“ (s. 423). Vachek si všímá fonologické opozice /aj/ : /a:j/, kterou považuje za jeden z „fuzzy points“ fonologického systému angličtiny, a připisuje ji jeho dynamice – zanedbávané prý v Chomského „procedurách“; neuvědomuje si, že Chomskému vůbec nejde o fonologické opozice, zda /t/ : /d/ či /aj/ : /a:j/, protože na morfonologické rovině je samozřejmě opozice /t/ : /d/ (srov. write : ride), na fonetické však je opozice [aj] : [a:j] a mezi těmito dvěma rovinami není významná (dvousměrně unikátní) rovina.

Z hlediska morfonologie má prosté rozřešení i dlouholetá diskuse, zda [ou] v češtině představuje jeden foném, či spřežku fonémů. Pro spřežkovou analýzu se vyslovil Vachek pomocí celé řady jemných důvodů (1968, s. 34–43). Palková ale píše (1997, s. 197): „Zařazení [ou] jako samostatného fonému podporuje především jeho ‘chování’ ve stavbě znakových jednotek.“ V znakové jednotce /kup/, vyskytující se ve slovese kupovat ~ koupit, diftong [ou] se chová jako dlouhá obdoba krátkého [u]. K fonologickým pravidlům češtiny totiž patří pravidlo krácení kořenné [278]samohlásky před imperfektivizační příponou -ova-/-uj- (srov. navštívit ~ navštěvovat, uvážit ~ uvažovat atd.). Z toho plyne že [ou] je (mor)fonematicky dlouhé /u:/.[7]

Ale tyto záležitosti, horlivě diskutované před třiceti lety, už dávno ztratily na své naléhavosti. V české jazykovědě neměla pokračování Vachkova polemika s generativní fonologií, která se jinde bouřlivě rozvíjí dále. Zájemce o tento „dávných bojů hluk“ odkazuji na Postala (1968), jenž věnuje pár slov Vachkovým „fuzzy points“ (s. 4).[8]

Vachek správně poznamenal, že generativní fonologie zaměnila (dvousměrně unikátní) foném morfonémem, že vyměnila stanovení inventáře fonémů za morfonemiku. Neomezila se však na opomíjení účinku automatických (pozičních) hláskových změn, jako je znělostní asimilace. V tomto případě by její morfonematické reprezentace byly stejné jako Trubeckého reprezentace pomocí „silných“ fonémů a její praxe podobná praxi moskevské fonologické školy.[9] Generativní fonologie, jak se rozvinula v desetiletí po vyjití Hallovy knihy, rozšířila svůj záběr a zasadila se o vyčerpávající popis alomorfie. Vzala na sebe úkol zjednodušovat (zkracovat) lexikon, kde místo několika alomorfů má být zachycen jediný morfém a z jeho podoby pomocí fonologických pravidel mají být odvozovány povrchové fonetické podoby, které pozorujeme ve větách.[10]

Obsah fonologie v tomto chápání se tedy shoduje s morfonematikou, jak ji definuje Mluvnice češtiny (I, 1986). Ta zahrnuje mnohem více než automatické hláskové změny. „K morfonologii patří především tzv. produktivní fonologické alternace jako kmenotvorné a flexivní diference“ (MČ, I, 1986, s. 110), toto tvrzení je ilustrováno jak pozičními alternacemi jako plo[t] – plodu a koza – ko[s], tak řadou alternací, které poziční nejsou: pták – ptáci, ruka – ručka, roh – rožek, hoch – hošík, hodit – házet. Tu vzniká otázka, jak se vyrovnává generativní fonologie s běžnými postupy morfonologie vzhledem ke skutečnostem spisovné češtiny.

Začneme Dokulilem, který píše, že morfofoném je „jako morfonologická jednotka myšlený úhrn fonémů (nebo skupin fonémů) účastnících se alternace“ (MČ, I, s. 182, 1962, s. 162).[11] Morfoném definuje Palková jako „souhrn všech fonémů, které se mohou na určitém místě morfému vzájemně střídat“.[12] Není snadné si představit úhrn/souhrn fonémů jako jednotku, ale zkusme tomu porozumět. Co znamená tvrzení, že např. morfém pro „ptáka“ se skládá z morfonémů {p}, {t}, {k} a „úhrnu“ {k,c}? Není to prostě zkrácený způsob zápisu {pták} a {ptác} při zařazení obou do lexika a specifikování každé podoby podle její distribuce? Pokud ano, pak je to jednoduše supleti[279]vita.[13] Říkám tomu supletivita, protože takto se bere i sloveso s významem „jít“. „Jít“ v češtině je někdy [jd] (v jdeme), někdy [š] (šli jsme). Jediný způsob, jak se vyrovnat s „jít“, je uvést {jd} a {š} v lexiku a specifikovat jejich různé distribuce.[14] Ale zatímco {jd} a {š} nemají žádný společný fonetický základ, {pták} a {ptác} jsou stejné kromě posledního segmentu. Za supletivní se obvykle nepovažují.

Na vztah mezi morfonologií a generativní fonologií vrhá světlo zvláštní tvrzení v Mluvnici češtiny (I, 1986, s. 111): „V tzv. generativní fonologii se uplatňuje zřetel k systémovému uspořádání [inventáře fonémů] jen v omezené míře, a to v rámci klasifikace fonémů na základě distinktivních rysů.“[15] Tomu sekundujíc, Palková píše o požadavku úspornosti, který „začal být aktuální především v souvislosti s aplikací popisu pomocí distinktivních rysů v rámci generativní gramatiky“ (Palková, 1997, s. 135). Toto spojení se zakládá na ústřední zásadě generativní fonologie: morfonematické (tj. lexikální) reprezentace slov jsou uváděny ve stejných fonetických rysech jako fonetická reprezentace. Postal to nazývá „podmínkou přirozenosti“ a počítá to mezi nejvýznamnější příspěvky R. Jakobsona. „Vztah mezi fonologickou a fonetickou strukturou je totiž přirozený“ (1968, s. 56).[16]

Tady tkví závažnost Postalovy knihy pro českou fonologii: jejím hlavním rysem je útok na stratifikační gramatiku S. Lamba, o níž Vachek napsal: „Lambův přístup se zdá být v souladu se základními zásadami pražské teorie (dalo by se dokonce říci, že tyto zásady více či méně konzistentně rozvíjí“ (1966, s. 82). Zdá se, že Vachkův zájem o stratifikační gramatiku se soustřeďuje na učení, že různé vrstvy tvořící lingvistický popis jsou kvalitativně rozdílné. Je to zřejmé ze zvláštního důrazu, který Vachek klade na tento bod ve svém shrnutí generativní fonologie citovaném výše. Hovoří o tom, jak jsou morfonémy přepisovány jako „konkrétní hlásky vyskytující se ve fonetických realizacích řetězců“. Stojí za povšimnutí, že za důležitý argument pro Lambovu stratifikační gramatiku je pokládána právě supletivita, protože lexikální hesla typu {jd}/{š} či anglické {go}/{went} – pokud je můžeme považovat za jediná hesla – jsou opravdu kvalitativně jiná než individuální realizace těchto hesel v různých časových kontextech. Individuální realizace mají fonetický obsah, ale hesla, která mají za cíl reprezentovat, co mají foneticky společného, nikoli, ta fonetický obsah úplně postrádají. Stratifikační gramatika (a zřejmě i Vachek) odmítá „podmínku přirozenosti“, když na základě supletivity obhajuje kvalitativní rozdíl mezi morfonematickou a fonetickou rovinou.

Pokud morfoném je myšlen jako úhrn fonémů, potud jsou skutečné morfonematické alternace nerozeznatelné od případů supletivity. Příklad na to vidíme v polštině, kde alternace kopać ~ kopie je povrchově srovnatelná s alternací jechał ~ jedzie.[17] [280]Morfoném končící kmen slovesa kopać je úhrn fonémů /p, p’/, kdežto u druhého slovesa je to úhrn /ch, ʒ/. Pokud operujeme fonémy, jsou tyto dvě alternace stejné. Jenom distinktivní rysy dělají zřetelný rozdíl mezi morfonematickou alternací /kop/ ~ /kop’/ a supletivitou /jech/ ~ /jeʒ/.

Kámen úrazu při výkladu, jaký je úhrn fonémů, vzápětí odstraňuje Dokulil, když píše: „Každý morfoném je reprezentován alternantou základní, výchozí, vzhledem k níž se druhá alternanta jeví odvozená. V tomto smyslu mluvíme také o směru alternace (od alternanty základní k odvozené)“ (MČ, I, 1986, s. 182, 1962, s. 162). Směrovost zavádí úplně nový pojem morfonému. Už nejsou dvě distinktivní hesla, řekněme /pták/ a /ptác/, která je třeba distribuovat v příslušném syntaktickém prostředí, ale jediné heslo /pták/, které je v určitém prostředí upraveno na /ptác/.[18] Dokulil píše (MČ, I, 1986, s. 182): „Výskyt toho či onoho alomorfu […] je podmíněn pouze sousedními morfy v struktuře slovního tvaru.“[19] V práci z roku 1962 (s. 162) je to řečeno o něco úplněji. Když cituje Trubeckého, má na zřeteli „volné obměny hláskové neboli vlastní alternace, které jsou ze stanoviska současného jazyka nezávislé na hláskovém okolí základu“. V poznámce však nabízí důležité upřesnění: „Termín ‘nezávislé, volné obměny hláskové’ nelze ovšem chápat v tom smyslu, že by tyto změny byly absolutně nezávislé: jsou nezávislé na podmínkách čistě hláskových, jsou však podmíněny morfologicky – svým postavením v morfologickém systému a především formou i funkcí morfému, s nímž se spojují.“ Připouští tak, že alternace, řekněme [n] s [ň] v pozici před [e] v dativu sg. ženě, není úplně nezávislá na tom, že jde právě o tuto koncovku dativu sg., a ne o koncovku [u], např. v pánu, kde k této alternaci nedochází.

Asi hlavní bod, který odděluje morfonemiku Mluvnice češtiny od generativní fonologie, je v tomto: „Výskyt toho či onoho alomorfu nemůže být objasněn fonologickými zákony současného jazyka, nýbrž pouze historicky“ (MČ, I, 1986, s. 182). Historické objasnění toho, proč [i] v ptáci předchází jiná souhláska než [i] v ptáky a [e] v ženě jiná souhláska než [e] v žene, je, že v dřívějším vývojovém stadiu češtiny obě [i] a obě [e] byly čtyři rozdílné samohlásky. Fonetické opozice, které je dříve odlišovaly, prodělaly úplnou neutralizaci. Vzniká otázka, jaké jsou fonologické zákony současného jazyka. Fonologické zákony píší jazykovědci. Někteří, např. Kiparski, zakazují absolutní neutralizaci v synchronním lingvistickém popisu, jiní ne. Nedovolí snad fonologické zákony současného jazyka mluvčím současné češtiny považovat tyto foneticky identické samohlásky – jako samohlásky spíš než jako gramatické koncovky – za nicméně rozdílné? Někteří lingvisté, např Chafe (1967), přiznávají mluvčím jazyka schopnost provést určitý stupeň vnitřní rekonstrukce. V současné češtině je dost příkladů, kdy po palatálních konsonantech následují přední samohlásky a po nepalatálních konsonantech zadní samohlásky, aby to napomohlo asociaci těchto jevů. Je možné argumentovat, že tato asociace dovoluje českým mluvčím [281]vnitřně rekonstruovat rozdíl mezi dvěma [i] v ptáci a ptáky a dvěma [e] v ženě a žene. Náznak toho je v Mluvnici češtiny (I, 1986, s. 176), kde při srovnávání -e v škole s -ě v ženě je psáno: „Toto -e, reprezentující ě v hloubkové struktuře (odrážející genezi), odlišuje se od jiného, normálního -e, které s -ě nikdy nealternuje.“ Ale Komárek (1989) v recenzi tohoto dílu to nedovoluje. Píše: „Měkký alternant zde není motivován morfonologickou povahou následujícího koncovkového morfému, nýbrž jeho složkou kategoriální a při homonymii koncovky se alternace vlastně stává morfémem, neboť je jediným prostředkem vyjádření kategoriálního rozdílu“ (s. 36). Drží se totiž Hallovy podmínky 3a (Halle, 1959): koncový morfém ve formě škole smíme definovat jenom na základě fonetických údajů. Přitom je o něco striktnější než ve výše citované pasáži Dokulil, který i formě určujícího morfému dává roli v alternaci.

Snad přístupnější fonologickému zacházení s českou alomorfií jsou Sgall a Weisheitelová (1968). Připouštějí, že alternace a ~ e, o ~ e, u ~ i vyskytující se v deklinaci jsou jevem morfonologickým (generativisté by řekli fonologickým) a měly by být uvedeny ne několikrát na vyšší rovině morfologie, ale jen jednou, na nižší rovině morfonologie. Také říkají, že tvarům, které vyhovují určitým podmínkám – včetně měkkých témat typu ulice – budou přiděleny „tvrdé“ koncovky /-a/, /-u/, /-o/. Ty budou „na přechodu k fonetické rovině upraveny na koncovky typu ulice“ (s. 13). Tak tu nejde o podléhání jedné sestavy koncovek fonologickým změnám, nýbrž o dvě sestavy koncovek, které se střídají podle typu tématu – opět supletivita.

Pozoruhodné je, co říká Mluvnice češtiny o hloubkové struktuře: tvrdí, že odráží genezi jazyka. Této shodnosti mezi generativním a historickým popisem jazyka si všímali lingvisté nejednou. P. Garde v recenzi Hallova příspěvku na pátém kongresu slavistů napsal (1965, s. 145): „Nous arrivons donc à ce dilemme: ou bien les ‘règles synchroniques’ sont une nouvelle formulation des lois diachroniques, ou bien elles sont fausses.“ Generativní pravidla jsou buď formulace historických pravidel, nebo jsou nesprávná. Avšak nemusíme to považovat za dilema, výzkum synchronní fonologie by neměl být brzděn takovými obavami.[20] Popis současného jazyka, který odráží dřívější jazyková stadia, tím nepřestává být synchronním. Synchronie jazyka je omezena jenom tím, co mluvčí vědět nemůže. Např. český mluvčí nemůže mít ani zdání o tom, že, řekněme, [z] v hnízdo je nějak jiné než [z] v koza. Je to záležitost výlučně srovnávacího jazykozpytu. Ale je spousta jiných případů povrchové homonymie, které generativní fonologie, imitujíc podvědomé „znání“ ideálního mluvčího – který snad neexistuje –, je schopná rozlišovat. Jestliže průměrnému českému mluvčímu může být přisuzován pocit, že [e] v ženě je nějak skrytě odlišné – jako foném, ne jako gramatický morfém – od homonymního [e] v žene, pak možná ideálnímu českému mluvčímu může být přisuzováno mnohem více. Fakta alternace jsou všechna dostupná. Je jen otázkou, kolik řádu lingvisté do nich dokáží vnést.[21]

 

[282]LITERATURA

 

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině, I. Teorie odvozování slov. Nakladatelství ČSAV, Praha 1962.

GARDE, P.: American Contributions to the Fifth International Congress of Slavists. Rec. Word, 21, 1965, s. 141–150.

Gramatyka współczesnego języka polskiego, 1. Morfologia. Warszawa 1984.

HALLE, M.: The Sound Pattern of Russian: A Linguistic and Acoustical Investigation. The Hague 1959.

CHAFE, W. L.: Language as symbolism. Language, 43, 1967, s. 57–91.

KIPARSKI, P.: How abstract is phonology? In: Explanation in Phonology. Dordrecht – Cinnaminson 1982, s. 119–163.

KOMÁREK, M.: Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny. SaS, 50, 1989, s. 32–42.

KUČERA, H.: The Phonology of Czech. The Hague 1961.

Mluvnice češtiny, I. Academia, Praha 1986.

PALKOVÁ, Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Karolinum, Praha 1997.

POPOVA, T. V. (ed.): Slavjanskaja morfonologija: Substantivnoje slovoizmenenije. Nauka, Moskva 1987.

POSTAL, P.: Aspects of Phonological Theory. New York – Evanston – London 1968.

ROMPORTL, M.: K analýze zvukového systému ruštiny. SaS, 23, 1962, s. 282–286.

ROMPORTL, M.: Základy fonetiky. SPN, Praha 1973.

SGALL, P. – WEISHEITELOVÁ, J.: K deklinaci českých substantiv ženského rodu. SlavPrag, 10, 1968, s. 9–18.

The Prague School of Structural and Functional Linguistics. Ed. P. A. Luelsdorff. Linguistic and Literary Studies in Eastern Europe, 41. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1994.

TRUBECKOJ, N. S.: Das morphologische System der russischen Sprache. TCLP, 5, 1934.

VACHEK, J.: On some basic principles of ‘classical’ phonology. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 17, 1964, s. 409–431.

VACHEK, J.: The Linguistic School of Prague: An Introduction to Its Theory and Practice. Indiana University Press, Bloomington 1966.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné češtiny. Praha 1968.

 

R É S U M É

Some remarks on Czech phonology and morphonology

Generative phonology as its scope was defined in the 1960s seeks to account for morphophonemic alternations by a set of ordered phonological rules applying to abstract – but phonetically specified – underlying representations. In thus contrasts with structuralist phonology, which is concerned with establishing the inventory of phonemes. This difference helps explain the early reception of generative phonology by Czech linguists. The treatment of morphophonemic alternations in Czech linguistics follows the practice of Trubetzkoy, whereby every alternation appears to be treated as suppletive. But the gap between current Czech morphophonemics and generative phonology is considerably narrowed by Dokulil’s processual view of the former.

Slavic Languages and Literature
University of Illinois, USA

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 276-282

Předchozí Jarmila Panevová: Česká reciproční zájmena a slovesná valence

Následující Irena Vaňková: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa