Sedmdesátiletý Jiří V. Neustupný

František Daneš

[Chronicles]

(pdf)

The 70th birthday of Jiří V. Neustupný

Profesor Jiří V. Neustupný, rodilý Pražan (1933) a absolvent Karlovy univerzity, orientalista, sociolingvista a teoretický jazykovědec, je patrně znám více v zahraničí (a to především ve velmi vzdáleném) než u nás. Je však mnoho důvodů, proč si tento „světoběžník“ zaslouží, aby jeho jubileum bylo náležitě připomenuto v našem časopise – a ovšem nejen v něm. I když J. Neustupný prožil valnou část svého produktivního (a to velmi produktivního) věku na druhé polokouli, má (a trvale měl) ke své staré vlasti živý vztah po mnoha stránkách. (Svědčí o tom mimo jiné i to, že své práce podpisuje vždy českou podobou svého jména, s háčkem a s čárkami.) Nejen že se ve své vědecké práci opíral o „učení“ Pražské školy (především jako oddaný žák V. Skaličky) a že její některé myšlenky dále rozvíjel, ale i proto, že při svých návštěvách Prahy (v posledních letech častějších) jevil a jeví živý zájem o jazykovědné dění u nás, účastnil se některých v Česku pořádaných vědeckých zasedání, účinně spolupracuje s některými českými lingvisty, publikuje u nás a píše o naší lingvistice v zahraničních publikacích. Tak kupř. zajímavě upozornil na některé poststrukturalistické rysy Pražské školy (Poststrukturalizmus a Pražská škola. SaS, 54, 1993, s. 1–7), zhodnotil sociolingvistická bádání v rámci této školy (Sociolinguistics and the Prague School. In: TCLP, 3. Amsterdam – Philadelphia 1999, s. 275–286) a typologickou školu V. Skaličky (Typology in Prague: The legacy of Vladimír Skalička. In: Typology: Prototypes, Item Orderings and Universals. Prague 1997). Dále pak projevil sociolingvisticky orientovaný zájem o jazykové menšiny v Česku (Linguistic communities in the Czech Republic. In: Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe. Clevendon 1998, s. 116–134; spolu s J. Nekvapilem), zejména pak o problematiku standardizace slovenských a českých romských nářečí (The Romani Language and Language Management. Prague 1992; The Slovak-and-Czech dialect of Romani and its standardization. International Journal of the Sociology of Language, 1996, s. 85–109; spolu s M. Hübschmannovou).

Prof. Neustupného lze označit jako „světoběžníka“ opravdu jen v uvozovkách. Jeho působení je spojeno jen s dvěma cizími zeměmi: Japonskem a Austrálií. A je třeba dodat, že si k těmto zemím zachovává trvalý vztah a že jeho působení v nich bylo významné.

Po absolvování gymnázia (1952) a úspěšném dokončení orientalistických a obecnělingvistických studií na Filozofické fakultě UK (1957) se Neustupný rozhodl, po jistém váhání, věnovat vědecké dráze a nakonec zvolil japonštinu a stal se aspirantem v Orientálním ústavu ČSAV. V průběhu vědecké přípravy získal možnost studovat v letech 1960 až 1962 zvolený obor na univerzitě v Tokiu (kde také nalezl svou celoživotní družku). Po obhájení disertace (1964), která se týkala fonologie japonského přízvuku a byla vypracována v teoretickém rámci Skaličkovy ideje neurčitosti a Mathesiova pojetí potenciálnosti jazykových jevů, byl zaměstnán jako vědecký pracovník v akademickém Orientálním ústavu a významně přispíval též k organizaci československé orientalistiky. (Ideu vágnosti, která je dnes v popředí zájmu lingvistiky a nejen jí, rozpracoval Neustupný později v zásadní stati On the [317]analysis of linguistic vagueness. In: TLP, 2, 1966, s. 39–51, přetištěné v jeho knize Post-structural Approaches to Language: Language Theory in Japanese Context. Tokyo 1978.) Po kratším pobytu v Japonsku (v rámci výměnných stipendií) přijal r. 1965 nabídku na místo profesora na Monash University v Melbourne a po událostech z r. 1968 se rozhodl zůstat v Austrálii a setrval tu až do r. 1993. Na této univerzitě se skvěle osvědčil nejen jako učitel a badatel, ale i jako velmi schopný organizátor studií, zastával významné řídící funkce (též jako ředitel v Institute for Contemporary Asian Studies) a byl zvolen za člena Australian Academy of Humanities. Je ovšem třeba dodat, že jeho řídící a organizační činností nijak neutrpěla jubilantova práce badatelská: jeho bibliografie (kterou publikovala, spolu s životopisem od jeho ženy Reiko Neustupné, v bibliografické ročence akademického Orientálního ústavu v Praze D. Nymburská: J. V. Neustupný. Bibliography 1957–2000. Praha 2001) čítá za toto období 162 položek! R. 1993 odchází Neustupný z univerzity jako její emeritní profesor a čestný člen Japanese Studies Center a rozhodne se vrátit do Japonska. Důvody tohoto kroku vysvětluje velmi krásně jeho paní: „Myslím si, že rozhodujícím faktorem bylo, že šlo o zemi jeho mládí, kde se cítil dobře a kde, jako v jediné zemi, každý mluví japonsky. Tento jazyk má upřímně rád, vždyť je to konečně jazyk, kterého užívá jeho žena a jeho děti a tolik přátel – nehledě k tomu, že je předmětem jeho studia.“ V Japonsku přijal místo profesora aplikované japonské jazykovědy na státní univerzitě v Ósace (což bylo pro Nejaponce vyznamenáním) a r. 1997 přešel na Chiba University. Od dubna 1999 učí dosud na Graduate School při Obirin University v Tokiu jako profesor aplikované lingvistiky.

Vylíčil jsem tu podrobněji životní dráhu Jiřího Neustupného, též abych ukázal, jak se může český vědec skvěle uplatnit ve světě ne jako světoběžník, nýbrž jako světoobčan (jak on by sám řekl), avšak bez ztráty svého rodného domicilu.

Kdybych měl velmi stručně charakterizovat jubilantovo vědecké zařazení, řekl bych patrně, že je japanolog, sociolingvista a obecný lingvista. Konkrétněji řečeno, jeho zájem se pohyboval od fonologie k sociolingvistice, k teorii jazykového plánování, ke studiu japonsko-australských komunikačních problémů a konečně k vyučování japonštiny jako prostředku k řešení těchto problémů. A jak se dovídáme z líčení jeho paní, pracuje nyní na významné knize, která má shrnout celou jeho lingvistickou zkušenost, zhutněnou v pozoruhodný obecný koncept „jazyk jako lidský problém“.

Neustupný publikoval nejen velké množství časopiseckých a sborníkových statí a kongresových aj. referátů, ale je též autorem nebo spoluautorem řady publikací knižních, týkajících se především sociolingvistiky a komunikačních jevů a problémů japonštiny. Za jeho mistrovské dílo z tohoto oboru můžeme považovat knihu, jejíž český titul by zněl „Komunikování s cizinci“ – prodalo se jí na 150 tisíc výtisků! Pro poznání jubilantových jazykovědných názorů je významný především soubor jeho prací nesoucí titul „Post-structural approaches to language“, s podtitulem „Language theory in a Japanese context“ (1978). Velmi cenná je už úvodní kapitola, v níž se autor zamýšlí – s velkým rozhledem – nad strukturou a směry současné lingvistiky a charakterizuje především postavení sociolingvistiky. Další kapitola je věnována problému neurčitosti (vágnosti), pak následuje poměrně rozsáhlá kapitola s titulem Variation, jejíchž pět statí se zabývá zejména gramatickými a vývojovými typologiemi. Kapitola s označením Communicative competence navazuje na Hymesovo pojetí „etnografie mluvení“ (D. Hymes a E. Haugen byli Neustupného ideovými učiteli) a je zaměřena na komunikování zdvořilosti, konkrétně na tzv. honorifics v japonštině, tj. na konvenční systémové jazykové výrazy zdvořilosti, ať už povahy gramatické, lexikální nebo výslovnostní. Přitom se autor zabývá jevy zdvořilosti v celé jejich šíři (vedle vlastních systémových jazykových prostředků to jsou „neverbální etiketa“ a „řečová etiketa“) a srovnává tyto systémy v různých jazycích (mimochodem i v češtině).

Velmi závažná a pro autorovo životní dílo centrální je kapitola nadepsaná Language problems. V ní a v řadě jinde publikovaných statí vypracoval, spolu s B. Jernuddem, teorii původně nazvanou treatment of language problems, později pak language management (do češtiny lze tyto výrazy obtížně přeložit). V oblasti jazykového chování zjišťujeme přinejmenším dvě sady pravidel: pravidla užívání jazyka (produkování komunikačních aktů) a pravidla jazykové korekce (v případech výskytu jazykového problému – tehdy opravujeme sami sebe i druhé nebo jsme opravováni druhými mluvčími anebo relevantními institucemi). „Jazykové problémy“ lze podle autora pojmout jako výskyt příznaku „neadekvátnost“, který může být připojen k jistým rysům komunikativních aktů nebo komunikativních systémů. A právě tento příznak spouští užívání ko[318]rekčních pravidel. („Neadekvátnosti“ je blízký příznak „negramatičnosti“, není s ním však totožný.) Vedle chování jazykového předpokládá Neustupný chování metajazykové, které zahrnuje lingvistiku a metajazykové systémy korekce (k nim řadí jazykové plánování a jazykovou kulturu, jazykovou politiku, jazykovou výchovu aj.). Sám věnoval pozornost zejména problematice jazykového plánování (v různých jazykových společenstvích). O významu jeho prací z široké tematické oblasti managementu svědčí mimo jiné to, že pod redakcí jeho nejbližšího spolupracovníka B. Jernudda byla vydána dvě čísla časopisu Asian Pacific Communication speciálně zaměřená k tématu „language management and language problems“ a dedikovaná „to Professor J. V. Neustupný to celebrate his contribution to language management“ (2000, 10/2 a 2001, 11/1). Sám Neustupný pak vyjádřil před časem přesvědčení, že tato problematika „představuje vlastní raison d’être lingvistiky“ (1978, s. V).

Je však načase, abych v závěru své jubilejní stati přešel od výkladu akademického k tónu osobního svědectví. S přítelem Jiřím Neustupným jsem se blíže seznámil r. 1964 na 5. mezinárodním kongresu fonetických věd v Münsteru. A už při společné cestě vlakem na kongres jsem rozpoznal, že můj o čtrnáct let mladší kolega je velmi schopný a mnohostranně nadaný vědec i seriózní a přátelský člověk. A nemýlil jsem se. Dnes mohu říct, že každé pobesedování s ním je vždy spojeno s přínosem inspirujících myšlenek (máme mnoho společných badatelských i šíře kulturních zájmů) i s potěšením ze setkání s přemýšlivým člověkem a dobrým přítelem, v atmosféře kořeněné jeho osobitým suchým humorem. Pokud by Jiřího napadlo v těchto dnech se na chvíli zastavit a ohlédnout zpět na cestu, kterou prošel, a na dílo, které vykonal, mohl by si právem říct se zadostiučiněním, že to byla léta bohatě a hodnotně naplněná po mnoha stránkách. On je však člověk, který hledí spíše dopředu nežli nazpět, takže místo retrospektivy otvírá další, stejně dobrou perspektivu (jeho sedmdesátka tu rozhodně nehraje žádnou roli). Kdyby se snad jazykovědci rozhodli (žertem řečeno), že podle poněkud problematického příkladu některých uměleckých skupin zorganizují volbu členů do tzv. „síně slávy“, pak by náš jubilant nepochybně patřil mezi přední kandidáty. Jenže, jak ho znám, jemu nejde nikdy o slávu – polní trávu, ale o poctivou práci a hodnotný život. Jiří Neustupný je nejen výrazný a významný vědec, ale i vzácná, ucelená osobnost, humanisticky založená. Ve svém životě obdivuhodně vyvažuje svou činnost ve vědě hlubokým zájmem o umění i o dění ve společnosti a v neposlední řadě živou a účinnou účastí na životě své rodiny. A sluší se dodat, že ve svém životě nalézal a nalézá stálou oporu ve své choti, paní Reiko.

Nejen za sebe a za redakci našeho časopisu, ale jistě i za mnohé další jeho přátele a kolegy přeju Jiřímu Neustupnému k jeho stěží uvěřitelným sedmdesátinám hojnost všeho dobrého, co potřebuje ke své práci a spokojenému životu, a nám pak přeju, aby se mu dařilo plnit všechna svá současná i budoucí badatelská předsevzetí a nadále významně přispívat k hlubšímu poznávání jazyka a mezilidské komunikace.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 4, pp. 316-318

Previous Alena Macurová: Karel Hausenblas (16. 11. 1923 – 5. 7. 2003)

Next Jasňa Šlédrová, Irena Vaňková: K životnímu jubileu Ivy Nebeské