Diskusní poznámky

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

Дискуссионные заметки / Remarques de discussion

Uvedeným projektem se bude zabývat také pracovní skupina, která připravuje teoretické podklady pro novou českou mluvnici (srov. SaS 35, 1974, 316-319) za mého vedení. Za těchto okolností jeví se mi předčasným rozhodnutí akad. B. Havránka (jako vedoucího redaktora tohoto časopisu), aby nová verze, jež se podstatným způsobem od první verze neliší, vyšla již v tomto čísle. Kdyby se s uveřejněním nové verze počkalo, mohlo by být přihlédnuto např. i k připomínkám slovenských odborníků, kteří mají čerstvé zkušenosti z práce na akad. mluvnici spisovné slovenštiny.

Tato slovenská mluvnice představuje ovšem jiný typ, než k jakému směřuje projekt vypracovaný několika členy České komise pro zkoumání gramatické stavby slovanských jazyků. Nová mluvnice spisovné ruštiny, kterou připravuje skupina moskevských rusistů za vedení prof. N. Ju. Švedovové, bude realizací podobného modelu jako mluvnice slovenská a jako připravovaná třísvazková mluvnice česká. To vyplývá celkem jasně jak z projektu, který prof. Švedovová předložila slavistické komisi k prodiskutování, tak z výkladu, kterým byla lipská diskuse o tomto projektu uvedena (srov. zde s. 49n.). Zde bylo také jasně řečeno, že charakter mluvnice neurčuje pouze současný stav mluvnické teorie, ale také její funkční určení.

O funkčním zaměření projektu, který byl vypracován za vedení doc. M. Komárka, nelze zatím říci nic bližšího, také možnosti jeho realizace se dosud jasně nerýsují. Připravovaná akademická mluvnice spisovné češtiny ovšem bude z projektu těžit, nejvíc asi v části o morfologii. Hlavním přínosem oddílu syntaktického jsou výklady o propozici jako sémantickém (gramaticko-lexikálním) základu věty. To je u nás do značné míry problematika nová, její plné teoretické zvládnutí nebude ani zdaleka jen záležitostí českých lingvistů.

V pojetí propozice převládá dosud pojetí, že je to vedle modality základní sémantická složka věty. Toto pojetí vyjadřuje lapidárně formule věta = propozice + modalita. Modifikace, kterou v této věci přináší český projekt, má ještě zřetelné rysy improvizace. Diskuse o ní bude nepochybně usnadněna, až se podrobněji vyloží, kam se v teorii propozice došlo jinde. Zatím se u nás soustavně nesledovaly ani práce vztahující se k slovanským jazykům.

Výklady o modalitě, které pro český projekt vypracoval doc. M. Grepl, přinášejí málo nového ve srovnání s tím, co bylo publikováno již dříve, především autorem samým. Nové je zde zasazení do celkového rámce projektu. Ve výkladech o hierarchizaci propozice využívá Grepl mimo jiné i Firbasova pojetí aktuálního členění. Zde došla česká jazykověda pozoruhodných výsledků již v letech třicátých a v projektu pro vypracování nové mluvnice bychom čekali i větší pozornost k této problematice, ovšem spíše se zřetelem na mezinárodní než na domácí diskusní fórum.

Problémům modality se u nás v posledních letech věnovalo hodně pozornosti, modalitě byla věnována i jedna brněnská konference s mezinárodní účastí. I zde však zůstává ještě mnoho nedořešeného. V Greplově koncepci považuji za sporné již to, jak je chápáno postavení tzv. voluntativní modality.

Prozatímní, sporné a nejasné formulace se najdou ve všech částech projektu. Několik je jich hned na začátku projektu, na některé chci upozornit již v těchto úvodních poznámkách. Jejich improvizovaný ráz omlouvá zmíněná již okolnost, že redakci SaS byla dodána nová verze projektu k uveřejnění až na poslední chvíli.

Redukci konkrétní řečové reality (jazykové projevy) na komunikát považuji za nedostatek, z něhož plynou nepříjemné důsledky i pro pojetí elementárních syntaktických jednotek, pro něž se u nás v poválečné době (z podnětu V. Mathesia) zavádí označení výpověď. Výpověď je (0.2) definována jako „minimální komunikát“ nebo část komunikátu. Přitom se rozlišuje výpověď, která komunikativní platnost vyjadřuje již svým gramatickým ustrojením, od výpovědí, které nabývají komunikativní platnosti jen v určité „konstituci“ nebo na základě intonačního ztvárnění.

Proti tomuto řešení bylo již nejednou namítáno, že i intonační složka je prostředek gramatikalizace. Je zde však přezírána ještě jedna důležitá věc. Bez signálu za[48]končenosti nemůže platit žádná promluvová jednotka za výpověď. O spojeních typu „slunce svítí“, „pes štěká“ lze tvrdit, že jsou to samostatné výpovědi (a věty) jen v případě, když jim mlčky (jak se to běžně dělá) výpovědní samostatnost přidáváme. Bez signálu zakončenosti či uzavřenosti mohou být takové útvary jen fragmenty výpovědí, větných i nevětných. Zde prostě platí, že žádná gramatická strukturovanost nestačí k tomu, aby ze slova nebo slovního spojení udělala jednotku jazykového projevu ať již ve smyslu tradiční věty, nebo ve smyslu pojetí, které se snaží terminologicky fixovat rozdíl mezi větami s tzv. explicitní predikací a větami ostatními.

Naše lingvistická terminologie, vztahující se k těmto skutečnostem, je dnes až podivně nejednotná. Jedni užívají termínů věta — výpověď k vyjádření rozdílu mezi jevy „languovými“ a promluvovými, jiní zase k odlišení dostatečně „gramatikalizovaných“ vět od vět „gramatikalizovaných“ nedostatečně. Jde o starý rozdíl mezi větami a větnými ekvivalenty. V němčině se pro tento případ zaváděla dvojice Satz — Äusserung, česká dvojice věta — výpověď může platit za její napodobení. Nověji se v češtině v platnosti „plnoprávných“ vět užívá i označení výpověď větná. Užívá-li se ve shodě s pracemi V. Mathesia pro jednotky v rovině jazykového systému (langue) označení větný vzorec (větné schéma), jeví se jasně zavedení označení výpověď pro rovinu promluvovou jako zbytečné. Kdyby se ponechalo v širší platnosti označení „věta“, stačilo by pro odlišení vět v explicitní predikaci od tzv. nevětných výpovědí najít vhodný atribut (např. věty nepredikativní).

Zaslouží si však pozornosti, že se v novější době pociťuje potřeba odlišovat mezi větnými útvary s plnou lexikálně gramatickou konkretizací a jejich materializovanými podobami v promluvách (ať mluvených nebo psaných). Stojí tu tak proti sobě věta jako reprezentant celé množiny stejných vět a jednotl. užití (věty - události). Někteří něm. lingvisté se vracejí pro vyjádření tohoto rozdílu k dvojici Satz - Äusserung.

Proti zavádění termínu výpověď (ať v jednom či druhém významu) mluví ještě jiné skutečnosti. Užívání tradičního věta bez rozlišování mezi „větami“ a „větnými ekvivalenty“ je nezbytné např. při překládání běžných lingvistických textů anglických, francouzských, německých, ruských aj.

Určité důsledky pro terminologii plynou, jak bylo naznačeno, i ze skutečnosti, že řečová realita není jen zjevná, materializovaná zvukově nebo graficky, ale také vnitřní. Pomocí jazyka se nejen dorozumíváme, ale také myslíme. Vnitřní nemanifestované „mluvení“ se řídí v podstatě stejnými gramaticko-sémantickými pravidly jako mluvení zjevné, třebaže s různou mírou důslednosti.

Psycholingvistika rozeznává vedle vnějších a vnitřních projevů ještě tzv. egocentrické projevy. Patří k nim hlasité mluvení „pro sebe“, jež nepočítá s posluchačem. Podobné egocentrické povahy jsou i některé projevy psané (např. mnemotechnické poznámky, koncepty pro potřeby pisatele aj.). O jejich formálně výrazové specifičnosti není třeba pochybovat.

Pokud jde o celkové pojetí mluvnice v českém návrhu, je volba pořadí syntax — morfologie zajímavá odchylka od ustálené tradice, ale takové pokusy o podobné řešení již zde také byly. Proti zdůraznění „služebního“ postavení morfologie nelze nic zásadního namítat, je však třeba pamatovat na to, že svou morfologii (a ovšem i syntax) má i plán pojmenovací. Souvislosti mezi syntaxí a morfologií jsou samozřejmou věcí; význačným rysem novější teorie mluvnice je zdůrazňování souvislostí mezi gramatikou a slovníkem. Některé souvislosti jsou i zde zřejmé a jejich zjišťování není bez tradice. Při systematickém popisu není třeba toporně trvat na postupu od významu k formě (výrazu). Souvislosti mezi lexikem a gramatikou jasněji vyvstávají při postupu opačném (od výrazu k významu). Nová akademická mluvnice ruštiny volí právě tuto cestu, je možné ovšem volit i způsob kombinovaný.

Ostatní kritické připomínky k projektu mluvnice češtiny se chystám uveřejnit ve zvláštním článku.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 1, pp. 47-48

Previous František Daneš, Miroslav Komárek, Miroslav Grepl, Roman Mrázek, Karel Hausenblas, Zdeněk Hlavsa, Jan Kořenský: Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny

Next Miroslav Grepl, Karel Hausenblas: Zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků v Lipsku