Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pronominální podmět

Mts. (= Vilém Mathesius)

[Chronicles]

(pdf)

-

V nejznámějších dnešních jazycích kulturních, v němčině, francouzštině a angličtině, musí u určitého slovesa (až na 2. os. sg. způsobu rozkazovacího) vždycky být zvlášť vyjádřen podmět. Jde-li o podmět známý, stojí u určitého slovesa vždycky podmět pronominální. V jiných jazycích, na př. v češtině, tomu tak není. Podmět u určitého slovesa v nich nemusí být vždycky zvlášť vyjádřen, a když jde o podmět známý, může být v nich sloveso s podmětem pronominálním nebo bez něho. Toto kladení a nekladení pronominálního podmětu je zjev, kterého si jazykozpytci všímají, protože zjištění, kdy se pronominální podmět klade a kdy nikoli, je důležité theoreticky i prakticky. O pronominálním podmětu v češtině jsem pojednal již roku 1923 v článku Pronominální podmět v hovorové češtině, který tehdy vyšel ve sborníku věnovaném prof. Pastrnkovi k sedmdesátým narozeninám. Nově a bez vědomí o mém dřívějším článku se problémem pronominálního podmětu zabývá Ferdinand Stiebitz V studii Poznámky o osobním stilu, otištěné r. 1941 v Listech filol. (68, str. 109—117). Název nijak nenapovídá, že v ní pojednává o problému pronominálního podmětu, a proto tu na tento cenný příspěvek k jeho řešení zvlášť upozorňuji. Stiebitz jde ve svém zkoumání celkem podobnou cestou jako já, ale zabírá šířeji. Nezabývá se jen češtinou, nýbrž také — a to především — latinou a řečtinou a nevšímá si jen řeči hovorové, nýbrž soustřeďuje svůj zájem hlavně na řeč literární. Právě proto hledí najít stylistickou platnost, kterou má v češtině, latině a řečtině kladení pronominálního podmětu, a dochází k tomuto zjištění: „Hojnějším použitím vět se zájmenem 1. os. sg. jakožto podmětem vzniká osobní sloh. Řeči se jím dostává rozmanitého zabarvení. Má-li výpravný obsah, dodává jí zájmeno jakési plnosti, pohodlnosti a důvěrnosti; živým výpovědím, větám přacím, zvolacím a tázacím vzruchu a citovosti; někdy, zvláště při pravidelném opakování zájmena na určitém místě, přispívá emfase spočívající na zájmeně k pádnosti a vznešenosti projevu, ba druhdy až k hymničnosti“ (str. 112). Studie má i studie Stiebitzova jsou založeny čistě synchronicky a zabývají se živým jazykem nebo z něho alespoň vycházejí. O pronominálním podmětu máme však také práce jiného zaměření. Jsou to ty studie, které zkoumají kladení pronominálního podmětu v jazycích, kde dnes vždycky musí stát, v době před jeho ustálením. Jde tedy na př. o starou němčinu, starou francouzštinu nebo starou angličtinu. Autoři takových studií zpravidla neznají ze zkušenosti žádný živý jazyk, v němž kladení pronominálního podmětu není příkazem, a zůstávají proto bez poučení o celé šíři problému. Prospělo by jim, kdyby se seznámili s výsledky zkoumání čistě synchronického a opřeného o pozorování živých jazyků. Sami ovšem zase přispívají k doplnění problému výhledy diachronickými.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 3, p. 163

Previous Stanislav Lyer: Úkoly linguistiky synchronické a diachronické

Next Josef Hrabák: Gebauerovy práce literárně historické,