Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k sociologii básnického jazyka

Jan Mukařovský

[Articles]

(pdf)

Contribution à la sociologie de la langue poétique

Stále naléhavěji se hlásí potřeba sociologie literatury, t. j. zkoumání vztahů mezi stavem i vývojem literatury a společenského soužití. Sám o sobě není tento okruh problémů nově objevenou pevninou. Celá novodobá literární historie s Tainem v čele vychází z předpokladu, že literatura je projevem společnosti, která ji produkovala, nebo — podle Hennequina — přijímala. Tento názor je do té míry běžný, že proti němu vznikla v posledních dobách oposice tvrdící, že dějiny literatury musí být zkoumány především se zřetelem k tomu, čím se literatura liší od jiných kulturních jevů; bylo proklamováno heslo vývoje imanentního, t. j. obrácen zřetel k nepřetržitému a zákonitému vnitřnímu vývoji literatury samé. Jestliže se dnes znovu pociťuje nutnost přihlížeti ke svazku literatury se sociálním prostředím, kterému odpovídá a pro které funguje, není to návrat k tradiční literární historii. Vzmáhající se dialektické pojetí vývoje přivedlo k poznání, že každá vývojová proměna, má-li být pochopena ve své plnosti, musí být uvedena současně v dvojí souvislost, vnitřní i vnější. Neběží tedy o opuštění pojmu souvislého a zákonitého vývoje imanentního, který je trvalým vědeckým výbojem; napříště nesmí již být historie literatury pojímána jako nesouvislý komentář k vývoji jevů mimoliterárních, nýbrž jako řada nepřetržitá, třeba nesená vývojem společnosti jako řeka řečištěm. V tomto směru se nová sociologie literatury od tradiční literární historie odlišuje podstatně.[1]

Avšak také názor o vztahu mezi literaturou a společností je dnes podstatně jiný než za dob literární historie tainovské. Především byla poznána důležitá úloha kolektivního povědomí, v němž existují jednotlivé vývojové řady kulturních jevů, jako jsou jazyk, umění (mezi nimi i literatura), vědy, politika atd.; vztahy těchto jednotlivých řad objevily se jako vztahy strukturní, t. j. jako sepětí řízené záměrností, dynamické a vzájemné. Zároveň byla zjištěna základní důležitost vývoje společnosti pro vývoj této struktury struktur, kterou nazýváme kulturou, i každé z jejích složek. Kolektivní povědomí, v kterém kulturní jevy existují jako souvislé vývojové řady, není samo umístěno ve vzduchoprázdném prostoru, nýbrž je povědomím konkret[30]ního společenského celku. Je přirozené, že vývoj tohoto společenského celku se obráží ve vývoji kulturní struktury a řídí jeho směr. Ani zde však nejde o vztah jednostranný, pasivní se strany kultury nebo kterékoli z jejích řad. Žádná z řad kulturních — mezi nimi ani literatura — není pouhým otiskem stavu společnosti v dané době; může zde být shoda, ale také jakýkoli druh neshody, až k úplnému protikladu. I záporný vztah zůstává důležitým činitelem vývojovým, s kterým musí zkoumání počítat. — Je na konec třeba podotknout, že ani společnost, ani literatura jisté doby (rovněž ani kterákoli jiná kulturní řada) nesmějí se pokládat za celky vnitřně stejnorodé, spjaté navzájem jednoduchým vztahovým vláknem. Společnost je vždy vnitřně rozrůzněna a její vývojové dění vyplývá ze stálého napětí a zápasu mezi vrstvami netoliko o moc politickou a hospodářskou, ale i o funkci nositele kultury; do tohoto dění je vpjata i literatura, pokud na ni má vliv vývoj společnosti nebo pokud naopak ona sama na něj působí. Ani literatura však neplyne nikdy jediným proudem; vždy je rozvrstvena v generace, školy a také zpravidla hierarchisována v několik prostředí rozložených stupňovitě vzhledem k ústřední ose kulturního vývoje (t. zv. literární centrum a periferie); toto rozvrstvení má svůj vztah — ovšem dialektický, nikoli automaticky přímý — k rozvrstvení společenskému.

Se stanoviska dnešní metodologie tvoří tedy poměr mezi literaturou a společností skupinu problémů nejen naléhavých, ale i složitých: spleť vztahů mezi oběma oblastmi je mnohonásobná a velmi proměnlivá. Vzniká nyní otázka, kterou cestou lze do ní nejúčinněji vniknout. Nejobvyklejší dosud přístup bývá se strany „obsahu“ literárních děl: „obsah“ (téma) je přitom interpretován jako sociální hodnota. Je to cesta nejsnadnější, ale nebezpečná, ježto svádí k pojímání příliš zjednodušenému: k tomu, aby se formy společenského soužití, vylíčené nebo naznačené v literárních dílech bez důkazu ztotožňovaly se skutečným stavem společnosti; aby poměr ke skutečnosti, jaký se jeví v básnictví, byl bez další interpretace přímo přičítán danému kolektivu; aby hodnocení jakéhokoli druhu, uložené v literatuře, bylo pokládáno za hodnocení vlastní danému kolektivu atd. Bylo by ovšem úplně nesprávné vylučovat téma ze sociologického zkoumání literatury; námitky námi uvedené mají jen za účel upozornit na nebezpečí, které vzniká, přihlíží-li se v první řadě nebo dokonce jen k tématu. — Jiný možný přístup k sociologii literatury podává nejvlastnější funkce každého umění, funkce estetická. Tou se ovšem obyčejně odůvodňuje právě imanentní zkoumání literatury, jehož základní these zní, že estetická funkce je činitel udržující v básnictví jednotu vnitřního vývojového dění. Toto tvrzení je sice správné, avšak stejně je pravda, že estetická funkce není omezena jen na umění, nýbrž že se závažně uplatňuje, projevuje také mimo jeho oblast a je důležitou funkcí sociální, srov. na př. estetickou funkci v módě, ve sportu, v bydlení, v jídle, v erotice atd. Může tedy literatura — jako i kterékoli jiné umění — být uvedena ve styk s vývojem kolektiva právě prostřednictvím toho, co má specificky uměleckého. Problematika postupu, který je přitom třeba zvolit, vyžadovala by však zvláštní studie.

V článku, který předkládáme, bude lze — ve shodě s jeho názvem — věnovat podrobnou pozornost teprve dalšímu, třetímu přístupu k sociologii básnictví, umožňovanému prostřednictvím jazyka, základního to materiálu umění básnického v nejširším slova smyslu. Tvrzení o jazyce jako základním materiálu mohlo by však vzbudit některé pochybnosti: Nepojímáme materiál příliš úzce? Nezáleží, zejména [31]při próze, více na tom, co se říká, než na slovních prostředcích, kterých se k vyjádření obsahu užívá? Má-li tato námitka mít aspoň zdání oprávněnosti, může být míněna toliko vzhledem k některým výtvorům prozaickým; zřejmě nesmyslné by bylo podceňovati důležitost jazykové stránky již na př. při próze Vančurově. Ale i v takových dílech, kde jazyk je, jak se zdá, opravdu pouhým prostředkem sdělení obsahu, je situace stejná: právě čistě sdělovací ráz slohu se tu stává charakteristickou a nevyměnitelnou součástkou celkového uměleckého účinu; ani dílo tohoto rázu nehodnotíme jako projev bezprostředně sdělovací (jakým by byla na př. úřední zpráva o jisté události), nýbrž jako výtvor umělecký užívající sdělovací formy jazykové k svým zvláštním účelům. Lze proto říci, že všude v básnictví — jakéhokoli druhu a směru — je jazyk závažnou složkou celku, a to složkou významu základního, ježto všechny složky ostatní procházejí jeho mediem. Avšak jazyk není toliko systém prostředků gramatických a zásoba zvukových symbolů (slov) přístupných volnému užití: význam každého slova a každé jazykové složky vůbec je pevně vpjat do celkové významové soustavy daného jazyka, jsa určen svým místem v ní, a tato soustava opět je korelátem jistého poměru ke skutečnosti, jistého systému hodnot, podle kterého se kolektivum v daném okamžiku svého vývoje v této skutečnosti orientuje. Pravíme-li tedy, že vše, co je v básnickém díle, musilo projít mediem jazykovým, naznačujeme tím zároveň, že prostřednictvím jazyka je básnické dílo intimně spjato se společností. Přístup k sociologii básnictví se strany jazyka má kromě toho i tu výhodu, že konfrontuje s organisací společnosti celou básnickou strukturu, nikoli jen její úsek.

Je nyní třeba, abychom dříve, než přistoupíme k básnictví, přehlédli aspoň v nejhrubším obryse, vztahy mezi jazykem a společností. První otázka, na kterou narážíme, je takováto: odpovídá společenskému rozrůznění něco v jazyce? Lze na ni odpovědět kladně již na základě pouhé jazykové zkušenosti, vzpomeneme-li, jak nápadně často odlišuje způsob mluvení příslušníky různých prostředí a vrstev. Vzniká však ještě otázka druhá, jaký je poměr mezi rozrůzněním jazyka a rozvrstvením společnosti. Podle názoru moderní jazykovědy je oblast každého jazyka rozrůzněna netoliko geograficky (v dialekty), ale i nezávisle na prostoru, v útvary funkční, z nichž každý tvoří do jisté míry osobitý systém, tedy jazyk v jazyce. Funkční rozrůznění je vybudováno na rozmanitosti záměrů, s kterými se jazyka užívá, a není proto odrazem diferenciace společnosti. Jsou ovšem mezi jazykovými útvary i takové, které jsou přímými koreláty společenského rozvrstvení, na př. jazyk městský proti venkovskému, jazyk vrstev lidových ve srovnání s jazykem inteligence atp. Bývá jich spontánně užíváno příslušníky jistého společenského prostředí, avšak je zcela běžné, že společensky zařaděný příslušník jazykového kolektiva je schopen užívat několika „sociálních“ jazykových útvarů — podle záměru, s jakým jazykový projev pronáší (na př. z ohledu na příslušníka prostředí cizího, s nímž právě rozmlouvá). Různé „sociální“ útvary jazykové poddávají se ovšem různě takovémuto funkčnímu využití mimo vlastní společenské prostředí: některé z nich mají sklon k omezení na příslušnou společnost (většina t. zv. jazyků „zvláštních“, z nich opět zejména zlodějská hantýrka).

Již při jazykových útvarech, které přímo odpovídají společenskému rozrůznění, vsunuje se mezi jazyk a společenskou organisaci záměrnost, s kterou se jazyka při dané promluvě užívá. Ještě zřetelněji se uplatňuje záměrnost jako činitel regulu[32]jící vztah mezi jazykem a společností při takových jazykových útvarech, které nemají jednoznačného vztahu ke společenskému rozvrstvení, jako na př. dvojice jazyka spisovného a hovorového nebo jazyka intelektuálního a emocionálního atp., zkrátka při jazycích funkčních v užším slova smyslu, jejichž užití se v každém konkretním případě řídí toliko cílem projevu a situací. Tyto útvary nemají přímého sociálního zařadění, tak na př. jazyk spisovný je k disposici každému členu kolektiva v jistých situacích a k jistým cílům projevu. Mohou ovšem nabýt sociálního zařadění nepřímého, tak na př. v kolektivech, kde je mezi vrstvami nižšími a vyššími značný rozdíl v míře školního vzdělání, může se znalost spisovného jazyka stát příznakem sociální příslušnosti; naopak bývá na př. užívání jazyka emocionálního hojnější a rozmanitější ve vrstvách nižších, kdežto ve vyšších vrstvách bývá tlumeno censurou konvence.

Netřeba také zapomínat, že každá situace, za které se jazykový projev pronáší, i každý záměr, který jej řídí, obsahují prvky sociální, z nichž nejdůležitější je t. zv. sociální zaměření (o něm viz články V. Vološinova „Konstrukcija vyskazanija“ a „Slovo i jego socialnaja funkcija“ v časopise Literaturnaja učeba 1930). Sociálním zaměřením rozumíme vědomí o poměru mezi sociálním zařaděním mluvícího a poslouchajícího i jeho odraz v jazykovém projevu. Tak na př. projev člověka mladého k starému se bude lišit některými jazykovými vlastnostmi (intonací, výběrem slov atp.) od projevu adresovaného vrstevníku; podobně jinak bude mluvit příslušník jisté sociální vrstvy s příslušníkem vrstvy vyšší nebo naopak nižší než s příslušníkem vrstvy vlastní a p. V dnešním sociálním kontekstu není ostrých rozdílů mezi různými odstíny sociálního zaměření, protože samo společenské rozvrstvení je proti předválečnému stavu oslabeno; přesto však i dnes tvoří sociální zaměření podstatnou složku sociologie jazyka. Prostředky jazykové, kterými se projevuje, jsou vybírány netoliko z jazykových útvarů „sociálních“, o kterých byla řeč výše, ale i z útvarů čistě funkčních, o kterých jsme právě mluvili; tak na př. je pravděpodobné, že mnohem spíše se shledáme se spisovnými prvky v řeči mladého člověka se starším nebo s nadřízeným než v rozhovoru vrstevníků.

Využívá se tedy celého rozsahu jazykové oblasti jako souboru korelátů k jednotlivým jevům rozrůznění sociálního; jazyk je však spjat se sociálním rozrůzněním netoliko celou svou rozlohou, ale i celou složitostí svého systému. To znamená, že kterákoli jazyková složka, zvukem počínaje a nejsložitějšími významovými výstavbami konče, může přímo nebo nepřímo nabýt platnosti sociálně charakterisující. Zmínili jsme se již o intonaci, která mnohdy stačí sama o sobě zařadit sociálně projev, po ostatních stránkách indiferentní. Stejně důležitým činitelem je výběr slovní: je známo, že existují celé skupiny slov souvisících těsně s jistými sociálními prostředími (prostředí jiná mají za ně synonyma); avšak i slova sama o sobě sociálně indiferentní mohou leckdy nabýt platnosti sociálně charakterisující, ukazují-li svým významem k takové věcné oblasti, s kterou dané sociální prostředí přichází denně ve styk. Prostředkem sociální charakteristiky se mohou stát i jevy tvaroslovné (srov. nadbytek deminutiv v české řeči lidové) nebo syntaktické (srov. na př. syntaktické zvláštnosti slohu úředního). Je konečně třeba počítat i s tím, že kterákoli jazyková složka, uvedena jsouc do vztahu k sociálnímu rozvrstvení, strhuje za sebou i složky jiné; tak na př. intonace může mít vliv na syntaktickou stavbu, na slovní výběr atd.

[33]Celkem je třeba vztah mezi jazykem a společenským rozrůzněním označit jakožto dialektický. Vnitřní diferenciace jazyka v jazykové útvary není věrným a pasivním odleskem rozrůznění společenského: jsou mezi nimi možné shody i neshody, obojí jakožto fakty sociologie jazyka. Charakteristický případ neshody mezi jazykem a společností lze uvést z doby přítomné: Mnohokrát již bylo zjištěno, že jazyk vrstev „vyšších“, který dosud zachovával úzkou blízkost k jazyku spisovnému, přijímá pojednou hojně prvků z jazyka lidového, ba i vulgarismů; v jazyce vrstev „nižších“ lze naopak pozorovat rychlé sbližování s jazykem spisovným, přejímání slov i celých obratů, zejména tam, kde jde v hovoru o témata donedávna málo běžná těmto vrstvám. Hodnoceny staticky znamenají tyto zjevy, že se diferenciace jazyková neshoduje se společenskou; při hodnocení dynamickém (vývojovém) objevíme však v nich jazykový odraz dobové snahy po sociálním vyrovnání.

Přistupujeme nyní k sociologii jazyka básnického. Všechno, co bylo řečeno o sociologii jazyka vůbec, týká se i jazyka básnického. Nelze však říci, že by platnost těchto sociálně jazykových hodnot byla v básnictví vždy táž jako v projevech sdělovacích; je třeba počítat s možností deformace materiálu. — Sociologické zkoumání jazyka v básnickém díle může mít dvojí cíl: jednak může zajímat badatele způsob, jak bylo využito sociálních hodnot obsažených v jazyce jako složek básnické struktury, jednak může badatel, vycházeje z jazyka, klást otázku po poměru mezi dílem jako celkem a složením kolektiva, pro které je určeno. V prvním případě jde vlastně o pouhou aplikaci výsledků sociologie jazyka sdělovacího na básnictví (položí-li se např. otázka, jak jsou osoby epického díla sociálně charakterisovány svými jazykovými projevy), a teprve v druhém o skutečnou sociologii básnictví. Vznikne zde problematika velmi složitá, neboť bude nutno mít stále na zřeteli tři struktury: společnost, jazyk, umělecké dílo. Skutečná sociologie básnictví zakládající se na básnickém jazyce předpokládá podrobně zpracovanou sociologii daného jazyka, což však není dosud zdaleka u češtiny, zejména novodobé. Omezíme se proto ve své studii na dvě drobné ukázky.

První z nich se bude týkat jazyka poesie Nerudovy. Fakta, o něž se opírám, jsou dobře vystižena již ve studiích Arne Nováka a F. X. Šaldy. Je s dostatek známo, že hlavní znak Nerudovy básnické mluvy je prozaisace, odvrat od slohu básnického. „Dobyl poesii dojmy, názory, city, pojetí, výrazy a slova, které byly pokládány za utonulé v blátě dní a všednosti.“ (Šalda, Boje o zítřek). Tento jev je dobový a Neruda má jej společný, jak se svým vzorem, Heinem, tak i s básníkem, ke kterému bývá přirovnáván, s Rusem Nekrasovem. Avšak prozaisace může být různá; také není sama o sobě nikterak řídká v dějinách básnictví, dostavuje se zpravidla jako reakce na zdůrazněnou „básnickost“ slovního výrazu poesie. I v českém básnictví se ještě několikrát objevila po Nerudovi. Stačí připomenout jména Machara a Gellnera, kteří prozaisovali každý po svém a jinak než Neruda. Osobitým znakem prozaisace nerudovské je, že se dála prostředky mluvy městské, přesněji řečeno, pražské. „(Neruda) měl strašnou odvahu, že vzal slova z ulice, nemytá a nečesaná, jak je zastihl, a učinil z nich posly věčnosti.“ (Boje o zítřek.) Sluší připomenout, že nešlo o pouhé dekorativní „zabarvení“ jazykem jistého prostředí, nýbrž o skutečný násilný vpád cizího a nezvyklého prvku do jazyka básnického. O tom svědčí okolnost, na kterou upozornila nedávná studie nerudovská v Šaldově zápisníku (VI, str. 334), že jako protiklad k „slovům z jazyka lidového a pouličního“ (na př. repetit, vandrovník, [34]ústa špulit, škytot) jsou v Nerudově slohu na druhé straně „umělé, až rafinované novotvary“ (oko dostřehlo, šklebina, oslnná záře, žilobně probíhá). Tyto novotvary mají zřejmě podtrhnouti cizorodá slova „nebásnická“, zvýšiti napětí mezi nimi a ostatním slovním materiálem. — K městskému životu poukazuje u Nerudy také věcná oblast, odkud čerpá svá slova, mnohdy i témata nebo aspoň jejich zabarvení. Máme na mysli věcný okruh života v domácnosti (slova j. světnička, seslička, postel, chvoště; obrazy j. „slunce kolébka“, „jak bych seděl v mléčné lázni na máslovém na polštáři“; témata j. srovnání hrobu se světnicí v jedné z básní cyklu „Matičce“), okruh života rodinného (srov. mnohá témata Písní kosmických; viz též výrok M. Hýska o Nerudovi jako „zakladateli naší poesie rodinné“ v publikaci Universita Karlova J. Nerudovi, Praha 1934, str. 32) a okruh sociálních jevů typických pro život městský (srov. A. Novák v Studiích o Janu Nerudovi 14: „Neruda již nezpodobuje vyrovnaných a primitivních poměrů venkovských, kde Erben nacházel svůj domov: sociální rozpory města a jeho proletariátu jsou baladickými tématy Nerudovými“). Okruh „městských“ jevů sociálních je s městem spjat samou svou podstatou; co se týče věcných okruhů domácnosti a rodiny, uplatňují se mnohem zřetelněji v městě, zejména v prostředí nebohatého obyvatelstva, odkázaného značnou částí denního života, leckdy i celým jeho průběhem na uzavřenou prostoru bytu, než na venkově, kde dějištěm denního života je celé hospodářství (polnosti v to počítaje) a kde vztahy rodinné v mnohém ohledu splývají se soužitím celého vesnického kolektiva.[2]

Zlidovění slohu u Nerudy může být vysvětlováno imanentně jako reakce proti slohovému principu bezprostředního Nerudova básnického předchůdce, K. J. Erbena. Sloh Erbenův je totiž výrazně spisovný, dokonce silně archaisující (neleká se ani archaismů morfologických, jako známý aorist „zdviže“ v Záhořově loži). Je přirozené, že Neruda reaguje zlidověním, obdobně jako kdysi Mácha reagoval na lidový — ovšem venkovsky lidový — sloh Čelakovského a jeho školy zespisovněním slohu svého.[3] Takové je imanentní zařadění negativní. Stran positivní motivace bylo by lze pomýšlet na souvislost s poesií barokní, šťastně naznačenou v citované studii Šaldova zápisníku: je známa záliba barokní poesie ve výrazech lidových, ba až vulgárních.

Při výkladu se stanoviska imanentního vývoje zůstane však nerozřešena otázka, proč Neruda sáhl právě k mluvě lidu městského. Zde je nezbytné přihlédnout k motivaci sociální. Především vzpomeňme rozvoje Prahy, který se udál v letech 1816 až 1828 a jenž zde ovšem zesílil specifické znaky městského života i obestřel je půvabem novosti (Z. Nejedlý, Bedřich Smetana, III, 24 n.). Vlastní sociologické zdůvodnění však poskytuje vývoj soudobé české společnosti. Pozoruhodným příznakem je okolnost, že v době Nerudově se radikálně mění pojem lidu. Dosavad byl mu slovem „lid“ míněn hlavně lid venkovský. Sám Neruda praví o tom polemicky v článku „Ze vzduchu“, uveřejněném v Obrazech života 1860 (viz Sebrané spisy [35]Jana Nerudy, Literatura I., Praha 1910, str. 29): „Slovem ‚lid‘, vyrozumívají páni ti (t. j. Nerudovi odpůrci) hlavně lid selský, přibírajíce jen částečně venkovské měšťanstvo k tomu.“ Výraz „selský“, jehož zde Neruda užil, ukazuje, zejména ve spojení s označením „venkovské měšťanstvo“, k svému protikladu, lidu městskému, hlavně pražskému. Vysvětlení je takové: v letech šedesátých dochází v Čechách k významnému přesunu sociálně politickému, a to takovému, že dosavadní české kolektivum, „české“ toliko ve smyslu teritoriálním, jazykově však různorodé s vyššími vrstvami německými nebo obojjazyčnými, rozštěpilo se ve dvě kolektiva jazykově stejnorodá, české a německé.

Tento radikální přesun lze názorně charakterisovat srovnáním dvou citátů. Ještě r. 1851 motivuje Havlíček v Slovanu potřebu representativního divadla českého těmito slovy: „Bez řádného divadla nemůže se dostati národní řeč naše opět do vznešenějších domů, z kterých byla dosud vypovězena.“ Roku 1864 se o téže věci vyslovuje Karel Frič v brožuře „Stavme velké národní divadlo“ takto: „Stavme národní divadlo pro náš národ, pro naše děti a pro děti našich dětí, dokažme jim, že jsme daleci jakéhokoli sobectví na ně pamatovali a oni žehnati budou nám…“[4]. V prvním výroku, Havlíčkově, se ještě ozývá tendence směřující k počeštění všech vrstev kolektiva sídlícího na české půdě, která provázela české kulturní, zejména literární dění od počátku obrození (srov. naši studii „Polákova Vznešenost přírody“, Praha 1934, str. 63 n.). K. Frič však — v letech šedesátých — počítá, v duchu doby, zřejmě již jen s obyvatelstvem českým. Charakteristická v této souvislosti je i okolnost, že počínaje lety šedesátými se opět a opět ve veřejných projevech zdůrazňuje celistvost národa českého; srov. Nerudův výrok o divadelních slavnostech r. 1868: „16. května minulého roku se pocítil lid náš zase národem celým, silným, již nesmrtelným.“[5]

Jazykové scelení českého kolektiva se ovšem stalo za cenu vnitřního politického rozdvojení v stranu staročeskou a mladočeskou: jeden z hlavních důvodů tohoto rozdělení bylo rozdílné stanovisko k šlechtě, jež se staročechům jevila jako nezbytný činitel v těle národním. Osamostatnění kolektiva jazykem českého znamenalo ztrátu vrstev dosud společensky, hospodářsky a zčásti i kulturně vedoucích; ta však byla do jisté míry již předem kompensována hospodářským a kulturním rozvojem obyvatelstva městského, zejména pražského, který se udál v desítiletích předchozích (srov. o tom spis Z. Nejedlého o B. Smetanovi, sv. III. a IV.). Obyvatelstvo městské, obsahující také nově vytvořenou vrstvu české inteligence[6] převzalo vedení. Za těchto okolností bylo přirozené, že se Praha stala středem zájmu i v literatuře; tendence k tomu se dokonce projevila již dávno před lety šedesátými v době předbřeznové, kdy „současně s rozvojem nové Prahy vzkvétá u nás rychle a silně městská novelistika, totiž povídky s líčením tehdejší Prahy“ (Z. Nejedlý, B. Smetana, III, 42). U Nerudy stačí vzpomenout jeho četných pražských feuilletonů, některých Arabesek a zejména Povídek malostranských. — Tím však není ještě dostatečně vysvětleno „poměště[36]ní“ slovníka Nerudovy poesie, které se liší od klidného a povlovného prolínání městské tematiky do literatury svou drsnou násilností. Lze mluvit o skutečném vpádu cizího živlu do poesie, přišlém náhle a neočekávaně (jak zřejmo z odmítavého postoje kritiky i veřejného mínění), jenž se dostavil jako průvodní zjev nikoli jen dlouhodobého rozvoje českého měšťanstva, ale i jako odraz radikálního společenského, politického a národnostního přesunu, téměř současného s Nerudovými básnickými začátky, který se stal kvasem celého českého života let šedesátých a sedmdesátých. Taková je, zdá se nám, sociální motivace základního slohového principu Nerudova.

Druhá ukázka, kterou míníme uvésti, je časově souvislá s předešlou, neboť se týká první generace ponerudovské; liší se však od první tím, že tentokrát nejde o záležitosti převážně slovníkové, nýbrž o zvukovou složku jazykového systému, a to jednu z nejpodstatnějších, intonaci. Obojí je pro náš účel výhodné: časová souvislost zjednoduší výklad o společenském stavu; různost složky, o kterou jde, dovolí zabrat při nepatrném počtu příkladů co nejširší úsek jazyka. — Je známo, že Vrchlický a Čech, oba příslušníci a representanti básnického pokolení, které po prvé vystoupilo v několika almanaších z konce let šedesátých, učinili základním prvkem své básnické řeči větnou melodii (intonaci). Stavěli větu po stránce významové tak, aby žádné z jejích slov samo o sobě neupoutávalo pozornost a neosamostatňovalo se tím zvukově; užívali významových cliché (konvenčních spojení několika slov) nebo hromadili stejnoznačná slova k vyjádření jediného významu a p. Výsledkem byla intonační linie značně plynulá, která fungovala jako činitel rytmického odstínění verše: členění větné se nekrylo s členěním metrickým, takže na koncích veršů vznikaly „přesahy“ nejrůznější závažnosti a nejrůznějších druhů. Kadence ukončující verše, až dosud velmi jednotvárné, nabyly pestré rozmanitosti podle toho, zda konec verše připadal doprostřed těsného syntaktického spojení nebo mezi dva samostatné členy větné nebo za čárku, středník, pomlku, vykřičník, otazník, tečku, dvojtečku, několik teček. K plynulosti intonační linie přispívala také slova se silným citovým zabarvením, která tímto svým odstínem podporovala vznosnost melodie. — Je možno ukázat na vývoji samé poesie, jak došlo k tomuto zvláštnímu využití větné intonace: vývojová nutnost kázala paralysovat nějakým způsobem automatickou pravidelnost metrické osnovy, k níž počala směřovat již poesie Májovců a kterou do důsledku rozvedlo právě pokolení Ruchu. Kromě toho zapůsobil jistě i vliv cizí, francouzského básníka V. Huga. Avšak ani zde nedává vysvětlení omezující se na literaturu, výsledek zcela jednoznačný: paralysování metrické pravidelnosti se mohlo stát i jinou cestou; při vlivu cizí literatury vzniká, jako vždy, otázka, proč právě v dané chvíli zapůsobil. Proto vysvětlení sociologické má i zde svou důležitost.

Počneme připomínkou, že intonace, jakou vytvořili v poesii Vrchlický i Čech, měla ráz patetický, dokonce — podle běžné literárně historické formulace — rétorický. Je tedy nasnadě obrátit se ke skutečnému řečnictví let šedesátých a sedmdesátých, representovanému zejména Sladkovským a Riegrem. Na otázku, jaký byl jeho slohový a zvukový ráz, pokusíme se odpovědět — z nedostatku místa na podrobný rozbor — několika charakterisujícími citáty. Arne Novák charakterisuje Sladkovského jako „řečníka uchvacujícího citově mohutností obrazového výrazu i nadšeným pathosem“ (Přehledné dějiny české literatury, 3. vyd., 271); dramatik Jan Bartoš [37]o něm praví: „Tento duch, tak prostý, přímý a logický, v okamžicích, kdy byl povolán, aby vyjádřil pocity davů, které mu přišly naslouchat, nedovedl naleznout výraz, jenž by byl v souhlasu s dojetím, jakého zakoušel, a mluvil v složitých, skoro nesrozumitelných periodách s velkolepou, ale těžkou monumentalitou klasických řečníků.“ (Národní divadlo a jeho budovatelé, str. 184). O Riegrovi uvedeme charakteristiku, ovšem jen příležitostnou, podanou samým Vrchlickým v dopise strýci: „Nezapomenu nikdy na ten okamžik, kdy Rieger, řečník chladné rozvahy a logického soudu, pohledem na shromážděný jásající národ byl stržen k nadšení jinocha, stupňovanému ve vášeň lví, takže strhal pravidelná pásma myšlenek v řeči své a více dithyrambickými větami uvolňoval své duši a uchvacoval posluchače.“[7] Všechny tyto charakteristiky zdůrazňují patetičnost jako podstatnou součást dobové řečnické techniky; dvě z nich mluví o stavbě větné a jedna z nich zdůrazňuje dokonce značnou délku a složitost vět. Podobností je dost, abychom z nich mohli usoudit, do jaké míry vyvěralo básnictví a řečnictví této doby z téhož pramene. Kdybychom chtěli sledovat linii patosu, mohli bychom poukázat i k umění výtvarnému, ke generaci, která vyzdobovala Národní divadlo, a uvést její zálibu v patetické alegorii, parafrasující stále jediné téma — národ. Jde nám však o sociální podklad všech těchto shod mezi různými oblastmi kultury.

Vylíčili jsme již při příkladě předešlém sociální a politický přesun, který v letech šedesátých scelil jazykově národní kolektivum. Je třeba dodat, že jím byla neobyčejně roznícena energie tohoto kolektiva. Jako jediný doklad uvedeme slova Nerudova, napsaná po letech v článku komentujícím vydání řečí K. Sladkovského: „Jaká to byla doba r. 1860 a v letech blízce následujících! … Nadšení k nebi planoucí, jímž se mohly dokázat divy. Důvěra v budoucnost a v důvěře síla obrů.“ Dostavily se ovšem brzy neúspěchy politické a vnitřní rozpory, ale ještě o době kolem r. 1868 píše historik: „Politické prohry, spíše než by skličovaly, povznášely přísné národní sebevědomí k slavnostnímu naladění“ (Bartoš, l. c. 205). A Vrchlický, svědek soudobý, v citovaném již dopise o kladení základního kamene k pomníku Jungmannovu, psaném r. 1872, tedy krátce po zmaření fundamentálek, popisuje náladu slavnosti těmito slovy: „Měli jsme svátek plný veliké radosti; každý, koho jsme potkali, zářil, i ti nejvíce lhostejní se tyto dni usmívali a nebe se usmívalo s námi.“ Z téhož roku pochází i jeho dopis bratrovi o K. Světlé, kde básník píše: „Kdosi vykládal též, že Světlá postrádá klasického klidu — to je blbství, jemuž není rovno — co je to klid? Hniloba, stagnace — my ale chceme život, bujný, vřelý a kypící, nechť i v něj skane trochu pelyňku.“ (Mladá leta J. Vrchlického 32). I tato slova lze interpretovat, zejména v souvislosti s citátem předešlým, jako svědectví o obecném stavu mysli. Situace, která tento stav vyvolala, je jasná: české kolektivum zbavené odštěpením německého obyvatelstva vrstev vyšších, stalo se sice přechodně sociálním útvarem neúplným, s omezenou možností vykonávati některé funkce, avšak toto omezení nebylo zdaleka do té míry základní, aby ochromovalo v kolektivu schopnost života, spíše naopak probouzelo energii usilující o vyrovnání nedostatků. Tak na př. ve chvíli, kdy z těla národního byla vyloučena šlechta, která za starého stavu věcí byla nositelkou feudální tradice českého státu, zvedá mladé kolektivum myšlenku státoprávní, motivovanou historicky; v době, kdy odpadly vrstvy, které byly dosud nosi[38]teli kultury společenského styku, staví „Národ sobě“ veliké representativní divadlo, odpovídající značnější výši společenské kultivovanosti, než jakou samo dosud mělo. Správně vystihl v citátu výše uvedeném Neruda, že celé toto období pociťovalo samo sebe jako přechodní, přípravné; odtud spěch a radostné vzrušení přes vnitřní neklid českého života i mnohé nezdary, pociťované jako průvodní zjev vzestupného vývoje. Připočteme-li rozkvět průmyslu v letech šedesátých, přechodně oslabený teprve krachem r. 1873, jako hospodářský podklad tohoto vývoje, jsou jeho hlavní složky vyčteny. Za těchto okolností je přirozené, že sklon společenského života k patosu byl provázen i zesílením emocionální funkce v jazyce, které mělo za následek nadměrné užívání jazykových prostředků, emoci vyjadřujících. Tato jazyková tendence, projevující se značně bezprostředně na př. v řečnictví, našla si cestu i do poesie, kde se, ve shodě s imanentním směřováním vývojovým, projevila zejména zvláštním útvarem větné intonace.

Příklady, které jsme uvedli, nečiní nárok na jinou platnost kromě ilustrační. Nebylo možno vyčerpati v rozsahu krátkého článku všechny, ba ani jen nejtypičtější obměny vztahu mezi jazykem básnickým a společností; tak zejména nebylo lze uvésti ani jediný případ složitého vztahu záporného. Úkolem naší studie bylo jen ukázati na aktuálnost sociologie jazyka básnického a na její důležitost pro dějiny literatury.


[1] Ve věci požadavku sociologického zřetele v dějinách literatury jako nutného doplňku zkoumání imanentního budiž mi dovoleno poukázat k své knize o Polákově Vznešenosti přírody a k studii o Šklovského Teorii prózy (Čin), které jsou obě z r. 1934. Tyto odkazy uvádím jen proto, že se ještě v posledních dnech vyskytlo tvrzení, jako bych předpokládal „nezávislost uměleckého díla na společenském prostředí“. To tvrdí prof. Karel Svoboda v článku o české estetice po Hostinském (Naše věda 1935, č. 1.) přesto, že v knize o Polákovi je celá část věnována vztahům mezi literaturou a společností, a přesto, že sám Svoboda v témže článku o několik řádků níže vykládá (ne ve všem přesně) můj názor o uměleckém díle jako znaku (these VIII. filosofického kongresu v Praze 1934) těmito slovy: „(Mukařovský) chce pokládati (umělecké dílo) … za znak … a to jednak znak autonomní, neboť dílo charakterisuje vždy společnost, jednak znak sdělovací.“ Tento protimluv, ač podivný, nepřekvapuje u K. Svobody, který dovedl na př. interpretovat jako obměnu Sieversovy teorie Eichenbaumovu „Melodiku sticha“, ač je to soustavná polemika proti ní (Naše věda 1934), nebo napsat v citovaném článku z r. 1935 větu „nejnověji prohlašuje (Mukařovský) se Zichem umělecké dílo za strukturu“, s poukazem k mé poslední knize o Polákovi, ač již při zběžném nahlédnutí nacházím toto slovo i pojem ve svých pracích z r. 1931 (Eufonie Theerových Výprav k Já, La phonologie et la poétique). Jde ostatně o jeden ze základních pojmů Pražského linguistického kroužku, užívaný zde již od doby založení (viz thesi o jazyce básnickém, podanou již v r. 1929 I. sjezdu slovanských filologů v Praze). Bylo by lze — z pouhých několika řádků posledního Svobodova článku — uvést i nesprávnosti jiné, na př. ztotožnění poměru mezi znakem autonomním a sdělovacím s poměrem mezi „projevem neúmyslným“ a „úmyslným označením“, je tu patrná kontaminace pojmů semiologických s psychologickými.

[2] „Městskost“ zůstala příznakem Nerudovy poesie i v tvorbě pozdní, když již dávno doznělo jeho revoluční zabarvení. O Prostých motivech výstižně píše literární historik: „Neruda, syn města, zachovává vždy jakousi zdrženlivou a nedůvěřivou distanci k přírodě, jest mrzutým a uzavřeným divákem i cizincem tam, kde venkované Čelakovský a Hálek cítili se doma“ (A. Novák, Jan Neruda, 2. vyd., Praha 1914, str. 59).

[3] Srov. též Máchovy výroky o „neustálém hrabání v starých českých knihách“ jako prostředku slohového výcviku, o jeho vřelém poměru k Rukopisům a chladném vztahu k lidové písni v Sabinově Úvodě povahopisném (Thonovo vydání Vybraných spisů K. Sabiny, sv. II, 129 nn.).

[4] Oba citáty jsou přejaty z knihy Jana Bartoše, Národní divadlo a jeho budovatelé, Praha 1933, str. 94 a 169 n., kde však jich je užito v jiné souvislosti.

[5] Podtrhujeme my. Citát převzat z uvedeného spisu Jana Bartoše, str. 227.

[6] Srov. výrok Nerudův v citovaném již článku „Ze vzduchu“: „Je pravda, že bohudíky selský a měšťanský lid naší silou, naším jádrem jest: z něho ale vyrostl stav jiný, třetí a stavům oněm k užitku a ku cti sloužící, stav vzdělanců.“

[7] Citováno podle knihy B. Frídy, Mladá leta J. Vrchlického, Praha 1931, str. 56.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 29-38

Previous František X. Šalda: O básnické autostylisaci, zvláště u Bezruče

Next Jindřich Honzl, Vladislav Vančura: K diskusi o řeči ve filmu