Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Essayistická kniha o češtině

Vladimír Skalička

[Discussion]

(pdf)

Essai de la langue tchèque

V době první republiky měli jsme několik význačných essayistů, kteří psali o jazyce. V popředí stál F. X. Šalda, vedle něho tu byli O. Fischer, Čapkové, Vl. Vančura a jiní a jiní — a v neposlední řadě vynikající překladatel P. Eisner. Rádi jsme čítávali jeho poznámky, podněty a připomínky, které měly vždy jádro a do souhry linguistických publicistů vnášely osobitý tón.

Časy se změnily. Význační publicisté odcházeli jeden za druhým. I Eisner trpěl fašistickou persekucí a mohl jen pokradmu publikovat pod vypůjčenými jmény.

V nové republice se vrací Pavel EISNER k peru sám, bez druhů a protivníků, o které by se mohl opřít. Jeho úkoly a odpovědnost vzrostly. Nezasloužený půst si nahrazuje bohatou činností jazykozpytně-essayistickou. Korunou této jeho činnosti je kniha o 666 stranách velkého formátu s názvem Chrám i tvrz, kde shrnul starší stati a přidal nové.[1]

Je to kniha úspěšná. Ministerstvo školství ji zakoupilo pro střední školy. Referáty v tisku mluví o daru, o postile, o bibli, o veleknize.

Co vlastně chce říci tato obsáhlá kniha o češtině? Je to chvála české řeči. Taková chvála [51]se zpravidla vyjadřovala několika větami. Stanovilo se, že čeština (nebo ruština nebo kterákoli jiná řeč) je řeč docela zvláštní, protože je elegantní jako franština, pádná jako latina, vznešená jako španělština atd.

S tím se autor nespokojil. Dík své obsáhlé činnosti překladatelské seznámil se důvěrně jak s češtinou tak i s celým množstvím jazyků cizích. Tak může probírat jedno české slovo za druhým, srovnávat významové odstíny slov českých, německých, francouzských a j. a jásat nad každým českým výrazem zvlášť.

Na slovech zjišťuje Eisner trojí vlastnost:

1. jejich krásu, po př. ošklivost, na př. slovo rmen je překrásné (str. 363), slova utíkáček a hůlka jsou hezká (301), ch je hláska ne zrovna spanilá (25);

2. jejich výrazovou schopnost, na př. (202) „čes. nenávist je cosi jako škůdná domovnice, baba kolozubá a štěkavá, ale na distanc. Česká závist však je prasíla, toť Dlouhý, Široký a Bystrozraký v jedné osobě, toť sám extrakt antických Eumenidek plus stooký Argus, plus Proteus vtělující se v tisícerou potvornou podobu“;

3. jejich hojnost: „Je to bohatství kroisovské,“ praví Eisner o slovesech jako šednouti, hnědnouti, modrati se, promodrávati se, zběleti, běliti, modřiti atd. (str. 285). Jinde (str. 287): „Franštině závidím pro češtinu sousloví bleu mourant. Snad se té věci ujme některý český básník.“

 

Rozebereme si ty tři prvky.

První stránka, klasifikačně estetická, se projevuje především na začátku knihy, v části o hláskách (str. 25—66). Autor sám praví (25), že se vynasnaží, aby nebyl subjektivní, ale jak může být nesubjektivní, má-li subjektivní kriterium? Praví-li Eisner, že nepřestane žárlit na př. na franštinu pro její divukrásné avalanche, art, amour (s a na začátku slova) — musí ovšem zůstat dlužen jakýkoli důkaz. Stejně je neprokazatelné nadšení Eisnerovo pro dvojhlásky (str. 26): „ai — dvojhláska světelná, spanilá ve všem všudy: kraj, ráj, taj, láj“ Na str. 28 dokazuje Eisner samohláskovost češtiny na základě své statistiky. Je velmi staré učení o tom, že jazyk je tím libozvučnější, čím více má samohlásek. V. Mázlová (Naše řeč 30, 110) k tomu připomíná, že v češtině má poesie více souhlásek než próza a Mácha více souhlásek než ostatní básníci. Také Eisner přijímá názor o libozvučnosti samohlásek a nadto jsou mu samohlásky principem ženským. Tím se čeština stává pro Eisnera ženským jazykem.

„Také české konsonanty jsou zvukový pleinair,“ připomíná Eisner (str. 29). Je tu „celičká soustava souhlásek dužnatých, smyslných: č, š, ž, ř, ň, ť, ď; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva žena něha šťáva …“ (str. 30). „Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži.“ Jenže tyto jazyky nemají ani jednu z uvedených souhlásek, majíce chudý systém souhlásek i samohlásek. Nevytýkáme zde Eisnerovi nedopatření, nýbrž to, že se dal náladou svésti k bezdůvodnému tvrzení.

Bylo by zbytečné, uvádět další příklady. Je vidět, že Eisner pracuje na základě subjektivní estetiky „hezké je, co se mi líbí“, kde ovšem může být soudcem jen on sám sobě.

Přicházíme k druhému bodu, k výrazové schopnosti slov. V tom je Eisnerova kniha obsáhlou variantou známé these o nepřeložitelnosti. Zde se autor může opírat o bohatou a šťastnou činnost překladatelskou a o dobrou znalost celé řady evropských jazyků. Je známá věc — a také P. Eisner přispěl k tomu, že na to bylo ukázáno — že slovo se nedá na sto procent přeložit z jednoho jazyka do druhého. Ale bylo třeba k tomu projít celý lexikon a ukazovat na každé slovo zvlášť? Na př. o slově košilatý se uvádí (73): „To je slovo bez každého smlouvání geniální: mít na sobě jen košili, ale tak, že ta košile řve, jsouc jakousi nadkošilí, není to nahota, je to ultranegližé, je to visuální fenomén košilatosti. Zcela vážně [52]a do krve vážně: to se opravdu nedá přeložit do jiného jazyka.“ Jiný, ještě bohatší příklad tvoří slova lada a blata (str. 93): „skvěle sugerují rozlohy těmito slovy označené; jsou k tomu vybavena také svým složením hláskovým — ticho, mír, samota, nevzrušenost, trochu zádumčivá, v bezvětří utkvělá praharmonie kosmická, stesk Matky Země, jež čeká z věků do věků.“

Je zřejmo, že tu Eisner neklade subjektivnosti žádné meze.

Přicházíme k třetímu bodu, k hojnosti slov. Tady vychází Eisner z hlediska čím víc tím líp. Str. 69: „Čím vyšší a vyspělejší duchovní život, tím hustěji je zabydlen odstíny představ, vněmů, dojmů, pojmů: de la nuance avant tout!“ A dále: „Ať žije požehnané dílo předpon a přípon: mají nedomyslitelně velký podíl na vyšší úkonnosti veškeré jazykové soustavy.“

Přece však na jednom místě Eisner nevidí v rozmnožování slov výhodu. Na str. 241—242 zjišťuje, že čeština nedovede „salonně sviňačit“, což jí přičítá ke cti. „Ta hodná holka čeština v těchto věcech prostě nechce.“ Už tento detail měl ukázat Eisnerovi, že heslo čím víc tím líp není tak jednoduché.

Ve skutečnosti je to hluboký problém linguistický. Nové slovo ovšem přináší vždy nový odstín. Ale zlepšil se tím jazyk? Když se podíváme do historie jazyků, vidíme, že v různých dobách se na otázku slovníkového bohatství dívali různě. Srovnejme jen slovníkové bohatství Homérovo s jednoduchostí evangelií! Nebo bohatství Ovidiovo s odměřeností Caesarovou! Eisner se staví jednostranně na stanovisko slohu slovníkově bohatého. To není ještě možno mu vytýkat jako chybu, i když s tím nesouhlasíme. Chybou však je, že tento svůj názor přehání do zámezí. Tak na př. (str. 445) lidová píseň pěje o bitém vojáku, kterému se hejtman diví: ty musíš mět, safraporte, futrovanó. Eisner k tomu dodává (446): „Co říkáte tomu cizomluvu? Chtěli byste tam vecpanó či vepolštářovanó? Jestliže ano, pak tedy jsme pro tento život spolu domluvili.“ Velkou chybou pak je, že podle toho receptu míchá Eisner do své mluvy všemožné archaismy, neologismy, vulgarismy, slova, obraty, ba i věty německé, francouzské, anglické, latinské, ruské, takže výsledkem je pestrá makaronština.

Naprosto však není správné, že Eisner všude tam, kde čeština má právě více výrazů než jiné jazyky, začne ji vychvalovat: Je pravda na př., že čeština rozeznává ďábla a čerta, kde němčina to nedovede (str. 480—481). Ale proč je třeba proto volat: „zas jednou sláva a třikrát sláva češtině“?

Některé kapitoly — na štěstí nepříliš četné — se vymykají jakékoli kritice, tak zarmucují všechny přátele Eisnerova intelektu. Tak v kap. 40 (Ptal jsem se jí) se vykládá, že P. Eisner pozná každého lháře, jen když mluví česky. Čeština má totiž takové vlastnosti, že sama lháře prozradí cvičenému uchu. Typický mythus! Jako křišťálová nádoba, která praskne, když do ní nalijeme jedu! V kap. 15 se vypráví o stavebním radovi Brandtovi, kterého P. Eisner jako 19letý student učil češtině, mimo jiné také vidům. A jak to dopadlo? Vidy, tu složitou stránku české gramatiky, o níž Trávníček, universitní profesor češtiny, napsal tlustou knihu, tu p. rada Brandt, který česky neuměl, narýsoval si na arch papíru, plný přímek, oblouků, šipek, čtverců … Podle toho mluvil a ani jednou se nespletl. Komentáře jistě netřeba. Kap. 4 vykládá o českém ů, které je „opravdu takový hodný chasníček, který si svou obloučkou znejmilejší nese na zádech.“ A dále: „Kde domov můj? — Tam, kde mají v můj toho chasníčka.“ Jak mnoho by získala kniha, kdyby takové partie byly vynechány!

A tak je význam Eisnerovy knihy v jednotlivých postřezích a ve šťastné popularisaci některých vědeckých poznatků. Jistě si každý rád přečte kapitolu o kocórovi (337—352), která vykládá o tom, jak nepochopitelně sympatický je nám každý jazykový projev v dialektu. Nebo jistě zajímavá je kapitola o českých příjmeních (251—262), i když nalézá takové zalíbení v kuriosech, zvláště obscénních. Nebo důležitá je kapitola o rodinných jazycích [53](str. 217—219) atd. Jsou to tyto kapitoly, z nichž čtenář může mít prospěch — jež ale s heslem Chrám i tvrz nemají mnoho společného.

Můžeme shrnout, že kniha P. Eisnera má mnoho kladných stránek, ale že měly na ní pracovat nůžky aspoň stejně pilně jako pero. Ubylo by pak také leckteré nedopatření, resp. bylo by snazší je odstranit. Na př. na str. 26 se upozorňuje na slovo oj jako na substantivum, skládající se z jedné hlásky — franština prý má také jen jedno (eau). Ve skutečnosti oj jsou hlásky dvě a franština má jednohláskových substantiv více (an, août).

Nijak však nemůžeme pro Eisnerovu knihu přijmout heslo „chrám i tvrz“, které je v názvu a které pak se v mnoha obměnách opakuje v celé knize, nejvýrazněji pak ve vzrušené, ale zbytečné závěrečné kapitole („Bože velký, Bože mocný, jenž jsi stvořil češtinu, dej a učiň, aby byla jako holubička v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré; zubové její podobní stádu ovcí jednostejných, když vycházejí z kupadla …“).

Napříště čekáme od P. Eisnera, že odloží všechna ta parádní gesta a chlubivou marnost slov, že se stane opět essayistickým dělníkem v dílně naší kultury. Má k tomu všechny předpoklady. Také na základě subjektivní estetiky je možno psát zajímavé umělecky zaměřené knihy o problémech jazyka.


[1] Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Vydal J. Podroužek v Praze 1946. Cena Kčs. 320·—

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 1, pp. 50-53

Previous Jan Mukařovský: Nizámího „Sedm princezen“ (Referát a několik poznámek k otázkám básnické translatury)

Next Karel Horálek: Maxim Gorkij - básník v českém překladě