dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poslední próza Karla Poláčka

Pavel Trost

[Articles]

(pdf)

-

„Poslední próza Karla Poláčka, vzniklá v nejtemnější době jeho života, kdy se nad ním již hrozivě tyčil stín ghetta a koncentračního tábora, je slunná, radostná knížka.“ Paradox životopisný? Jen kontinuita literárního díla.

Poslední Poláčkova próza Bylo nás pět (Borový, 1946) je opět kniha o okresním městě: o klucích okresního města, o okresním městě, jak je vidí kluci, o okresním městě, jak je celé ve svých klucích. Umělecky staví na dětské perspektivě — více realistické než mythologické; staví na fikci, že příběhy kluků vypisuje jeden z nich. Vypisuje je jazykem nemalé komické síly; Poláček vynikal vždy v jazykové komice.

Na čem se zakládá komický účinek tohoto jazyka? V podání klukově se neustále [108]stýkají dva protilehlé jazykové světy: jazyk jen a jen ústní a jazyk knižní, mimoškolní jazyk kluků a pedagogický jazyk čítanek, uličnická hantýrka a učitelský žargon. Dále se však projevují v řeči chlapců všechny jazykové zvyklosti dospělých obyvatel okresního města.

Prvkem výstavby jazykové komiky je tu před slovem věta. Chlapec se snaží stavět věty podle školské normy. Starý školský žargon si potrpěl na podřadnosti a na rozměrnosti souvětí — to je kleslá tradice humanistické periody. Proto převládají ve vypravování klukově takové věty:

A my máme plný krám lidí, kteří si kupují mandle a rozinky, jelikož se blíži vánoce. Pak byly ještě jinačí vozy, z kterých se ozývalo děsné řvaní, jelikož tam byla zavřená cizokrajní zvěř a ty vozy zapáchaly neobyčejně velice.

Z klukovy recepce pedagogického stylu vzejde karikatura karikatury.

Vrcholem syntaktické karikatury jsou věty — odstavce:

Ještě lepší jsou filmy, co v nich je džungle a v nich jest maharadža, co jezdí na slonu v takovém altánku a jeho vojsko jde za ním, indičtí vojáci mají na hlavě turban a kolem boků takovou handru, jináč jsou nahatí a v džungli jest krajta tygrovitá, jakož i divoká zvířata.

Taky si porad posílali psaníčka a Bejvl pravil, že takovou volovinu jakživ neviděl a ještě pravil, že bude nejlépe, když budeme chodit sami a my jsme pravili: „To se vr!“ a pak jsme byli jenom čtyři a Eva.

To je stylový primitivismus ze staré školy dlouhých vět.

Slovníkový plán se vyznačuje hojností hotových formulek, přejímaných ze všech stran:

Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. Potom jsme stáli před bijákem a čekali, až půjdou lidi a šel taky pan Lokvenc s manželkou a Bejval přistoupil k němu, dal slušné pozdravení a ptal se: „Prosím vás, pane Lokvenc, vysvobodil ten herec milovanou bytost ze spárů lupičů?“, ale pan Lokvenc se příšerně zachechtal a neřekl nám nic.

Vládne tu komika ustálených rčení a stylových interferencí. Komické rozpory mezi složkami jazyka a mezi složkami promluvy.

Je souhlasný názor, že se komika zakládá na vnitřních rozporech: jakési nesrovnalosti zlehčují danou věc (theorie inkongruenční a theorie degradační, H. Höffding). Jsou to patrně nesrovnalosti mezi celkem a částí: daná složka dementuje celek. Komika záleží v desintegraci celků a v deficienci složek — komično je estetično prasklých struktur.

O tom, co je celek a jeho složky, rozhodují konečně sociální normy. (Odtud směšnost porušení sociálních norem.) Dále jde však o to, zda dementování složky zasahuje celky nižší nebo i vyšší.

[109]Dětské chování působí komicky, pokud se staví pod normu chování dospělých. (Totiž dětské rysy dementují dospělé chování nebo dospělé chování dementuje dětskost.) U Poláčka dětská imitace dospělých dává vyniknout jejich komičnosti. Tak Poláčkovi chlapci provozují hru o dědině, která se podpálí:

Když požár nejvíce zuřil, tak Bejval Antonín pravil; „Lidičky, zachovejte rozvahu, neb takovou pohromu nepamatují ani nejstarší pamětníci.“

Dětská groteska je prodloužením grotesky okresního města. (Grotesknost záleží v křiklavosti komického rozporu.) Groteska dětství a groteska dospělosti se prolínají. Když se procesí vrátí do okresního města, jdou chlapci naproti žebrat. Špatně to umí chlapec z chudobince a nejlépe synek místního továrníka. Ten se však doma přizná, vyžebrané peníze se mu odeberou a pan továrník je věnuje polévkovému odboru sv. Ludmily; zato vyslovují v novinách „tisíceré díky šlechetnému dárci“.

Bylo patrně Poláčkovým přesvědčením, že se nikdo směšnosti nevyhne: protože každý člověk trpí rozporem mezi vlastní přirozeností a sociální normou, protože každý musí stále něco předstírat, co mu docela nesedí. Je tu jistá nadstavba funkcí, která velmi často vynechává. Poláčkovo dílo nezná člověka celistvého; maloměšťák se tu jeví jako jediná konstanta lidství.

Mezery ve vyšších funkcích se zakrývají — a odhalují — frázemi. Poláček je úžasný znalec frází všeho druhu. V knize Bylo nás pět dovozuje právě proti mythu o původnosti dětského projevu, že i dětství je prosáklé frází — fráze doprovází celou lidskou existenci. Jednou byl Poláček nazván „drakobijcem frázismu“ a „českým Karlem Krausem“. Je však těžko dokázat, že Poláček proti frázi bojoval. Nevyzdvihoval vlastně jen životní význam frází? I když jsou pouhé jazykové náhražky, nejsou přece jen potřebné a nepostradatelné? Nepomáhá fráze překonat rozličné těžkosti a udržovat nerušený chod života? Poláček zřejmě uznal, že lidská existence je zakleta do frází a v boji proti frázi jistě spatřoval zase frázi. Nevěřil v účinnost boje; díval se na frázi s humorem.[1] Poláček není satirik jako Karl Kraus, nýbrž humorista.

Nebývá to ovšem „humor radostný, slunný“. Vrcholným kouskem Poláčkova humoru je hrůzná scéna z frašky Otec svého syna, kde majitelka sňatkové kanceláře předvádí svou kolekci nevěst; je příznačné, že běžnými tématy Poláčkova humoru jsou „nezrušitelná zla“ jako ošklivost a stáří.

Poněvadž Poláček jako u nás nikdo před ním odhaloval frázismus maloměšťáka, byl také nazván „autorem eminentně politickým“. Ale politický není autor, který nebojuje, nýbrž jenom pozoruje. Kdyby Karel Poláček tuto válku přečkal a napsal knihu o Terezíně, myslím, že by to byla zase kniha humoristická, smutně humoristická, a podivuhodně apolitická.


[1] Fráze je modelem refrénového opakování pasáží, svérázného stylového prostředku v Poláčkové cyklu o okresním městě.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 2, pp. 107-109

Previous Julie Nováková: Kvantita v českém verši přízvučném

Next Felix Vodička: Otázka periodisace slovenské literatury