dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“

Vladimír Skalička

[Articles]

(pdf)

Structuralisme de Copenhague et le Cercle linguistique de Prague

Druhá světová válka zasáhla citelně do mezinárodních linguistických styků, které se už tak slibně rozvíjely. Nové styky se navazují zvolna. Dochází přitom ke konfrontaci názorů, které se vyvíjely odděleně od sebe. Proto bude dobře, když si rozebereme názory kodaňského profesora Louise Hjelmsleva a jeho školy a konfrontujeme je s názory, jaké jsou dnes běžné u zdejších strukturalistů. L. Hjelmslev je dnes po smrti V. Brøndala hlavou dánské obecné linguistiky a jeho význam ji i přesahuje. Dánská obecná linguistika se vyvíjela vždy v přátelských stycích s pražskou školou, ale přece zde byly určité názorové rozdíly. Pražští strukturalisté nesoudí snad všichni stejně, ale přece představují určitou jednotu a proto může být zde srovnání užitečné; vycházíme zde ovšem z posledního stadia zdejšího linguistického myšlení.

Podněty k tomuto článku byly asi tyto:

1. Především je nepopiratelným faktem, že linguistická methoda, jakou pěstuje L. Hjelmslev, získává stále více půdy doma v Dánsku i za hranicemi. Ze zahraničí [136]mohu citovat hlas B. Milewského, který ve své knize Zarys językoznawstwa ogólnego prohlašuje Hjelmsleva za největšího žijícího linguistu.

2. L. Hjelmslev vždy považuje sebe za strukturalistu a mluví ve jménu strukturalismu. Vznikají tedy otázky: Je strukturalismus Hjelmslevův stejný jako strukturalismus pražský? A není-li, je strukturalistou Hjelmslev nebo Pražský linguistický kroužek?

3. V Izvestiích Akademii nauk SSSR, otdelenije literatury i jazyka (1947, VI, 2, str. 115 násl.) vyšel článek N. S. Čemodanova Strukturalizm i sovetskoje jazykoznanije. Je to článek ne podrobně informovaný.[1] Je vidět, že autor znal první svazek Acta Linguistica, I., IV. a VII. svazek Travaux Praž. linguist. kroužku a práci E. Seidela Das Wesen der Phonologie. V tomto článku autor pod pojmem strukturalismus shrnuje práce Pražského linguistického kroužku, pokud je zná, pak práce Brøndalovy, Hjelmslevovy a Benvenistovy. Je správný tento souhrnný název?

4. Dnešní situace je taková, že je již opuštěna definitivně základna mladogramatická. Nové směry bojují mezi sebou a v tomto boji je třeba, aby každý směr určoval svůj vztah nejen k mladogramatismu — jako to bylo zvykem do nedávná — nýbrž také a především k druhým směrům.

A tento vztah budeme v tomto článku rozebírat.

Abychom mohli lépe pochopit problémy, o něž jde, musíme se vrátit k Ferdinandu de Saussurovi, k jeho Cours de la linguistique génerále (2. vyd. 1922). Je to právě Hjelmslev, který se neustále vrací k základní knize ženevského učitele.

Jak známo, jsou to především dva protiklady, které de Saussure uvedl nebo znovu uvedl do jazykozpytu. Je to protiklad langue a parole (t. j. jazyka a mluvy) a protiklad signifiant a signifié (t. j. označujícího a označovaného). Jsou to protiklady celkem nepochybné a málokdy bývají popírány. Ale když pročítáme Saussurovu knihu, vidíme, jak musíme litovat, že Saussure sám nemohl zrevidovat vydání svých přednášek (vyšly po jeho smrti). Saussure sám nemohl ovšem také předvídat, jak podrobně budou jeho názory rozebírány. A tak nacházíme v jeho výkladech různé nedůslednosti a nejasnosti. To se objevuje v protikladu langue a parole. Brzy čteme (37), že langue je soubor našich zvyků, brzy zase (157), že langue je forma a nikoli substance. Také protiklad signifiant a signifié není jasný. Označované, praví S., to není ‚la chose, věc‘, nýbrž jenom ‚le concept, představa‘2) (98). Tak zůstává nejasný poměr znaku ke skutečnosti. Signifiant a signifié je nesporným dědictvím starého řeckého protikladu σημαῖνον σημαινόμενον. Ale staří řečtí linguisté si byli vědomi, že toto σημαινόμενον je věc velmi složitá (srov. K. Svoboda, La théorie grécoromaine du signe linguistique, Časopis pro moder. filologii 1939).

Saussurovy myšlenky rozvinulo, jak známo, hnutí, kterému se říká strukturalismus. Fonologie, to je strukturalistické hláskosloví, stala se záhy světově známou naukou. Není jistě třeba, abychom zde vysvětlovali, co fonologie pro jazyk znamená a co mu přinesla. Podíváme se naopak po tom, co nepřinesla.

Fonologie vždy zdůrazňuje — a to velmi správně — svou funkční povahu. Co však přináší pro řešení otázek semiologických, to je pro řešení základních, skoro [137]životních otázek moderního jazykozpytu? Řekněme si rovnou, že téměř nic. Je to naprosto přirozené. Foném je — na rozdíl od vyšších jednotek, jako morfému, slova, věty atd. — jednotka, která nemá význam. Funkcí fonému je stavět morfémy, slova, věty atd. Proto celá fonologie je stavěna na problémech označujícího, signifiant. Všechny problémy znaku jsou tu vlastně potlačeny, odsunuty. Proto také v názorech na fonologii je mezi strukturalisty poměrná shoda. Ani Hjelmslev s J. Ulldallem, kteří v t. zv. fonématice a později glosématice chtěli reformovat fonologii, nechtěli fonologii úplně proměnit. Chtěli ji zpřesnit tím, že ji přenesli na půdu pouhých relací.

Připomínám, že Čemodanov uznává ve svém uvedeném článku fonologii za jediný důležitý přínos strukturalismu do světové linguistiky. Protože je vidět, že fonologie je to jediné, co zná z pražské školy, uznává tím nepřímo zásluhu pražské školy. Uznává ovšem i chápání jazyka jako systému.

Když přecházíme od fonologie k problémům jazyka vůbec, tu začíná nás opouštět ta jednomyslnost, jakou jsme viděli dřív. Cesty jednotlivých pracovníků se rozcházejí. Když pak srovnáme výsledky zdejších pracovníků s výsledky Hjelmslevovy školy, vidíme, že Hjelmslev a jeho následovníci už mají za sebou bohatou theoretickou produkci — kdežto v Praze se pracovalo především na konkretních otázkách. Proto je někdy obtížné vyčíst z prací Pražanů jejich obecné zásady.

Přejdeme nyní k hlavním zásadám hjelmslevovské linguistiky a budeme je konfrontovat s pražskými výsledky. Hjelmslevovu práci posuzujeme hlavně podle knihy Omkring sprogteoriens grundlaegelse, (Kodaň 1943) a pak ještě podle některých článků v Acta Linguistica, Cahiers Ferdinand de Saussure a j. K jednotlivým bodům připojujeme zhodnocení poznámek Čemodanovových.

Přicházíme k jednotlivým bodům.

 

I. Profesor Hjelmslev chce dát jazykové theorii pevný podklad. Správně vidí, že dosavadní jazykozpytná práce jsou membra disiecta různých oborů, z nichž mají některé blízko k historii, jiné k psychologii, fysice, logice, ontologii atd. Tuto roztříštěnost chce Hjelmslev léčit tím, že chce osvobodit jazykozpyt od přítěže jiných věd.

Základním Hjelmslevovým požadavkem je požadavek, jak říká, imanentního zkoumání jazyka, t. j. požadavek linguistiky čistě linguistické. Soudí, že dnes je jazyk jen prostředkem pro poznání transcendentní, to je pro poznání zjevů mimojazykových. Tento postoj je přirozený v praktickém životě. Ale opakuje se i v linguistice. Hjelmslev udává na to příklady: klasická filologie je spíše zkoumání literatury a kultury než zkoumání jazyka; genetická linguistika je spíše zkoumání historie. Tento stav je třeba odstranit. Linguistická theorie se má snažit chápat jazyk ne jako konglomerát nejazykových (t. j. fysických, fysiologických, psychologických, logických, sociologických) jevů, ale jako v sobě samém spočívající celostní útvar, jako strukturu sui generis („en i sig selv hvilende helhedsdannelse, en struktur sui generis“, Grundlaegelse, str. 7).

Zde vidíme již první základní rozdíl mezi linguistikou zdejší a kodaňskou. Souhlasíme s Hjelmslevem v tom, že naivní a přírodovědecké poznání vidí v jazyce jen prostředek k poznání zjevů mimojazykových. Ale je naším názorem, že tento postoj se nesmí měnit ani při vědeckém poznávání jazyka. Sám Hjelmslev zdůrazňuje, že [138]řeč je jenom nástrojem (Gr. 6—7). A tuto skutečnost nemáme práva měnit. Když při vědeckém zkoumání nedbáme této skutečnosti, deformujeme skutečnost. Linguistické myšlení se ovšem v Hjelmslevově pojetí stává velmi volné. Shodí si tím se zad celou tu ohromnou přítěž mnohotvarých vztahů ke skutečnosti, se kterou zápasí naši linguisté. Ale jazyk se v tomto pojetí stává pouhou hrou bez úkolu. Pro postoj našich badatelů můžeme citovat začátek stati Viléma Mathesia, Řeč a sloh, v publikaci Čtení o jazyce a poesii I (1942): „Nevím, zdali jste se už někdy zamyslili nad tím, jak určitě a do jakých podrobností dovedeme řečí vyjadřovat nejrozmanitější skutečnosti. Je to zjev, který přemýšlivého pozorovatele musí udivit a který si zaslouží naší zvídavé pozornosti. Při bližším zkoumání shledáme, že se vyjadřovací pružnost řeči opírá o dvě věci. Jednak nevyjadřujeme řečí skutečnost v celé její bezprostřednosti, nýbrž si ji vždy upravujeme do zjednodušujících linií, které se k vyjádření lépe hodí, jednak užíváme při vyjadřování řeči podivuhodné soustavy vzájemně se vížících znaků, jazyka …“ atd. I když je až příliš patrná snaha o populární výklad, základní postoj je jistě jasný.

Podobnou výtku jako my činí Hjelmslevovi i Čemodanov v uvedeném článku (str. 120), domnívaje se ovšem, že tím zasahuje strukturalismus vůbec. Hjelmslev v Acta linguistica I 23 se totiž vyslovuje podobně jako později v Grundlaegelse pro linguistiku čistou, zbavenou „vnější linguistiky“. Čemodanovova výtka formalismu se ovšem může týkat jen Hjelmslevova článku, nikoli strukturalismu jiného.

 

II. Užili jsme zde slova „hra“ pro označení jazyka bez vztahu k realitě. Tím se dostáváme k pojmu ‚langue‘, který se L. Hjelmslev snaží nově osvětlit v Cahiers F. de Saussure 2. Rozeznává tu ‚langue‘ jako schema, které je čistou formou (‚forme pure‘), nezávislou na sociální realisaci a materiální manifestaci, a langue jako zvyk (‚usage‘), který je soubor zvyklostí (‚ensemble des habitudes‘), přijatý v určité společnosti a určený svými projevy (‚adopté dans une société donnée et defini par les manifestations observées‘). Hjelmslev zdůrazňuje, že de Saussure užil ve svém slavném přirovnání právě hry v šachy, aby vysvětlil, co je to ‚langue‘, a nikoli třeba hodnot ekonomických. Schema jazyka je v poslední analyse hra a nic více, praví Hjelmslev (‚Le schema de la langue est en dernière analyse un jeu et rien de plus‘, str. 40). Ale právě proti takovému ponětí hry máme námitky. Šachová hra — to není těch několik pravidel, kterým se snadno naučí desítiletý školák. Smysl dávají hře v šachy ona těžko zachytitelná a neustále se měnící pravidla o tom, jak třeba hrát, aby partie došla k úspěšnému cíli. Závislost na sociální realisaci je tu stejně platná jako v životě ekonomickém. Šachová hra se přirozeně mění podle toho, zda je zábavou několika málo lidí nebo zjevem masovým atd. A tím spíše je tato závislost na sociální realisaci platná v jazyce.

 

III. Základ theoretického zkoumání je pro Hjelmsleva empirický princip (empiriprincip). Spočívá v tom, že se analysuje text, při čemž se uplatňují tři požadavky (přejaté podle laskavého upozornění prof. B. Trnky z theorie matematiky): 1. nedostatek kontradikce (‚modsigelsefrihed‘), 2. vyčerpávající popis (‚udtømmende beskrivelse‘), 3. jednoduchost (‚simpelhed‘). Pro Hjelmslevův postoj je důležitý bod druhý: vyčerpávající popis. Takový požadavek je přirozený, pokud se díváme na [139]jazyk jako na útvar samostatný, bez zařazení sociálního, bez vztahů k útvarům ostatním. Pokud však známe všechny ty složité vztahy jazyka k literatuře, společnosti, kultuře, umění atd., atd., nemůžeme mluvit o vyčerpávajícím popisu textu. My víme, že na textu dovedeme beze zbytku popsat nejvýše sled písmen, po př. hlásek. Význam textu se rozhodně mění. Týž text je něčím jiným pro člověka starého či mladého, pro člověka se školním vzděláním nebo bez něho, pro člověka dneška a pro člověka před sto lety. Homér je něčím jiným pro současníka, pro Athéňana 5. století, pro alegorisujícího vykladače, pro K. Lachmanna s jeho theorií písňovou, pro klasického filologa dnešních dnů, pro studenta, který čte Iliadu. Je třeba litovat, že L. Hjelmslev není lépe seznámen s pracemi J. Mukařovského a jeho školy.

 

IV. Empirický princip neznamená pro Hjelmsleva indukci. Hjelmslev se naopak proti ní ostře staví. Soudí, že vede na nebezpečnou cestu realismu ve středověkém smyslu. Latinský a řecký genitiv, perfektum, konjunktiv znamená vždy něco jiného. A když užíváme termínu genitiv pro něco domněle obecně existujícího, dopouštíme se realismu.

Naproti tomu Hjelmslev zdůrazňuje to, čemu se může říkat dedukce. Myslí tím postup od celku k části. Od celku, t. j. od celého textu k odstavci, od odstavce k větě, slovu, hlásce. Tento postup je rozhodně užitečný, celek je vždycky více než souhrn částí. Ale nemůže nás uspokojit. Části nejsou jen částmi celku, mají také samostatný život a samostatný vztah k mimojazykovému světu.

 

V. U nás se mnoho mluví o vztahu jazyka k realitě. Tím více nás překvapí obsah kapitoly o theorii řeči a realitě (‚Sprogteori og realitet‘, Gr., str. 13). Jazyková theorie je pro Hjelmsleva jednak účelná, realistická, t. j. má být taková, aby zahrnovala všechna data, jednak libovolná, arealistická, t. j. zpracovává data empirie, při čemž toto zpracování není prostě dáno samotnými daty.

 

VI. Velmi důležitý je pojem funkce. Pro nás je funkce asi tolik jako úkol. Havránek, Ottův slovník n. n. d. VI, 2, 455 praví pod heslem strukturalismus v jazykozpytu o jazyku, že … „ustáleně, konvenčně plní jisté úkoly nebo funkce.“

Pro Hjelmsleva a jeho školu je pojem funkce blízký pojmu funkce v matematice. Ve článku „La notion de rection“, Acta linguistica 1, 11, praví: „Nous croyons avoir fait ressortir que la structure d’une langue est un réseau des dépendences, ou, pour le dire d’une façon à la fois plus exacte, plus technique et plus simple, un réseau des fonctions.“ Zde je funkce představena jako přesnější výraz pro závislost. Ve spise Omkring sprogt. grundlaegelse, 31 praví, že funkce je závislost, která splňuje podmínky pro dělení (‚en afhaengighed der opfylder betingelserne for en inddeling‘).

Ve smyslu zdejších linguistů se užívá termínu funkce tam, kde jde o význam (funkce slova, věty) nebo o stavbu významových jednotek (funkce fonému). V linguistice hjelmslevovské je funkcí mnoho druhů. Funkcí je tu na př. kategorie slovní a rekce (Catégorie et rection sont donc en fonction l’une à l’autre, Acta ling. 1, 15), funkcí je vztah podmětu a přísudku a jednou z funkcí je také vztah výrazu a obsahu, jak říká Hjelmslev místo označující a označované. V řeči je funkcí — podle názorů [140]Hjelmslevových — velké množství. Hjelmslev také stanoví jejich druhy. Nemusíme zde jít od jedné k druhé. Stačí, když ukážeme na př. na poměr „výrazu“ a „obsahu“. Tato funkce patří mezi „solidarity“, t. j. funkce dvou konstant.

Je zřejmo, že hjelmslevovský termín „funkce“ těsně souvisí s celým jeho názorem na jazyk a linguistiku. Hjelmslev nepřipouští do jazyka nic, co není čistý jazyk, a tak z jazyka mu nezbude nic než množství vztahů, kterým říká funkce.

 

VII. Přicházíme k problému semiologickému. Zde Hjelmslev vychází ze Saussura. Saussure si představuje (Cours, 155—157) jazyk jako spojení dvou amorfních mas, světa myšlenkového a světa zvukového. Kombinací těchto dvou světů vzniká řeč, která je jen formou, nikoli substancí. To je věta, na které Hjelmslev a jeho spolupracovníci stavějí. Aby toto své stanovisko ještě více zdůraznil, užívá Hjelmslev místo termínů signifiant a signifié termínů udtryk a inhold, expression a contenu, výraz a obsah. Tím se odpoutává úplně od vnějšího světa. Jako doklad uvádí mimo jiné svět barev. Ty jsou podle Hjelmsleva ve skutečnosti amorfní continuum, které se v různých jazycích různě formuje. Něco podobného je u čísla. Některé jazyky mají dvě kategorie jednotného a množného čísla, jiné rozeznávají singulár, duál a plurál, jiné singulár, duál, triál a plurál.

Pokusíme se podívat na věc s našeho stanoviska. U nás, pokud vím, nikoho nenapadlo uvažovat, zda řeč je forma či substance. Ale rozhodně nemůžeme souhlasit s názorem, že mimojazykový svět je amorfní substance. Havránek praví na uv. m.: „(strukturalistická linguistika) chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových, t. j. základní řady z říše znaků vyznačené přímým vztahem k realitě.“

Sem patří také jedna z výtek, kterou činí strukturalismu Čemodanov v uvedeném článku (str. 119). V. Brøndal v Acta ling. 1, 5, soudí, že ‚langue‘ je abstrakce (‚c’est une entité purement abstraite‘). Je to sice poněkud jiný pojem než Saussurova a Hjelmslevova forma, ale souhlasí s tímto pojetím aspoň v tom, že upírá jazyku substanci. To vytýká Čemodanov, ale tato výtka se jistě netýká pražské školy, pro niž langue není abstrakce, nýbrž samozřejmá skutečnost.

Jiné řešení semiologického problému podává Benveniste v Acta ling. 1, 23 násl. a také jeho se týká kritika Čemodanovova. Benveniste zde bojuje proti Saussurově thesi o arbitrérnosti, nemotivovanosti jazyka. Upozorňuje na Saussurovu thesi o jazyce jako formě. Proto je prý třeba z pojmu znaku vyloučit ponětí reality. Když se té zbavíme, můžeme problém arbitrérnosti znaku řešit snadněji. Proti tomu se obrací Čemodanov a zase se jeho výtka týká jen Benvenista, nikoli jiných strukturalistů.

 

VIII. Snaha po odpoutání od vnějšího světa je v Hjelmslevově theorii patrná i v jiném bodě. Hjelmslev upozorňuje (Gr. 101) na to, že vztah ‚udtryk‘ a ‚indhold‘, výraz a obsah se může vršit. Výraz může být sám řečí a obsah může být sám řečí. První případ je prý v různých stylech. Zde celek výraz-obsah vyjadřuje zase nový obsah, t. j. styl. Tomu říká Hjelmslev konnotační řeč. Naproti tomu metajazyk (‚metasprog‘) je na př. linguistika, neboť je to jazyk o jazyku. Nás nenapadá to popírat. Můžeme třeba uvést i dějiny linguistiky jako řeč na třetí a po případě kritiku dějin linguistiky jako řeč na čtvrtou. Uniká nám však důležitost těchto skutečností.

 

[141]IX. Konečně se chceme zabývat ještě jedním bodem, a to jazykovou růzností. I té věnuje Hjelmslev pozornost a zase ji řeší ve smyslu svých thesí. Praví (str. 68), že podobnost jazyků a rozdílnost jazyků jsou komplementární strany téže věci. Podobnost jazyků je princip jejich struktury. Rozdílnost jazyků je provedení tohoto principu in concreto. Všechny jazyky jsou formovány v principu stejně, jen jsou rozdíly v jednotlivostech. Mohlo by se zdát, že v stejnostech jazyků se projevuje společný význam. Ale to je jen iluse. Význam (‚meningen‘) sám je neformovaný a nepřístupný poznání.

Je jasné, že názory Hjelmslevovy se zde diametrálně liší od názorů zdejších. Pokud se zde pracuje o problémech jazykové různosti, pracuje se vždy s názorem, že jednotlivé jazyky mají přímý vztah k realitě. Jednotlivé jazyky se snaží vystihnout realitu co nejvěrněji a za tím cílem jdou ovšem různými cestami. U Mathesia, Čeština a obecný jazykozpyt (Praha 1947, str. 157), čteme: „Má-li se užít s úspěchem methody analytického srovnávání, můžeme přistupovat k jednotlivým jazykům jedině se stanoviska funkčního, neboť toliko tím způsobem lze různé jazyky přesně srovnávat. Obecné potřeby výrazové a sdělovací, společné veškerému lidstvu, jsou jediným společným jmenovatelem, na který můžeme uvést výrazové a sdělovací prostředky, jež jsou v každém jazyku jiné.“

 

Uváděl jsem námitky, které měl Čemodanov ve svém uvedeném článku proti strukturalismu vůbec a uvedl jsem, že se týkaly především dánských linguistů. U problému jazykové různosti se týká jeho výtka článku Trubeckého v Acta ling. 1, 84. Trubeckoj tam stanoví jako příznaky indoevropského jazyka tyto vlastnosti: 1. nedostatek vokální harmonie, 2. stejné skupiny souhlásek na začátku, uprostřed a na konci slova, 3. užívání prefixů, 4. proměny souhlásek v kořeni, 5. proměny samohlásek v kořeni, 6. nominativ jako universální forma podmětu. Čemodanov vytýká tomuto soboru vlastností naprostou nesystematičnost a bohužel správně.

 

Tím končím svou krátkou konfrontaci názorů Hjelmslevových s názory, jaké se projevují v posledních letech v Pražském linguistickém kroužku.

Problematika jazyka je složitá. Když uvážíme jeho situaci, vidíme tu trojí základní vztah a trojí problém: 1. Především je tu vztah jazyka k mimojazykovému světu, t. j. problém semiologický. 2. Je tu vztah jazyka k jiným jazykům, t. j. problém jazykové různosti. 3. Za třetí je tu vztah jazyka k jeho částem, to je problém jazykového útvaru.

Linguistika řeší tyto problémy v různých dobách různě. V některých dobách se zabývá tím, po druhé jiným problémem. Tak na př. linguistika antická se zajímala jen o problém semiologický a problém útvaru, zatím co problém jazykové různosti byl opomíjen. V dobách mladogramatismu byl zase v popředí problém jazykové různosti (řešený historicky).

Také linguistika hjelmslevovská je ve znamení omezení problematiky. Především velmi redukuje problematiku semiologickou. Semiologický problém se stává něčím, co je podrobeno problematice útvaru: „funkce“ semiologická je prostě jedna z „funkcí“ jazyka, při čemž „funkce“ není než vztah součástí jazyka. Také problém různosti jazyků je redukován. Jazyky jsou různé proto, že tentýž formující princip [142]je v detailech jinak vypracován. Problém různosti je tedy zase redukován na problém útvaru.

Celá jazyková problematika se jeví tedy zredukována na problém útvaru čili, podle Hjelmslevova termínu, formy. Je v tom síla i slabost celé theorie. Může jednostranně řešit určité problémy, ale jiné zase nevidí v celé její plnosti. Máme-li prorokovat, musíme čekat pro tuto metodu velký úspěch. Již nyní má Hjelmslev své žáky, ochotné pracovat podle jeho metody. Zvláště asi Hjelmslevova metoda najde porozumění tam, kde je silná tradice logistická, jako je tomu právě v Dánsku. Není také pochyby, že při svém ostrém, jednostranném pohledu na jazyk může leccos zajímavě osvětlit.

Jiný ovšem je problém, co tomu máme říci my, zde v Praze. Pražský směr jazykozpytný má dva názvy, které jsou oba stejně důležité a oba zdůrazňují to nové, co pražská škola přináší. Je to především strukturálnost: to znamená, Pražané vnášejí do jazykové problematiky problematiku útvaru, problematiku, jak je jazyk utvářen, jak jeho části spolu souvisí. Za druhé však, a na to se nesmí zapomínat, pražská linguistika je funkční — kde ovšem slovo funkce znamená úkol a nikoli závislost: to znamená, pražská linguistika studuje problém semiologický. Problém jazykové různosti je pro ni dědictvím ze starších dob a je pro ni samozřejmý, jak vidíme z prací Mathesiových, Trnkových a j. Je možné, že Hjelmslevova škola zasluhuje názvu strukturalismus. Ale pak musí pražská škola dostat jiný název, aspoň musí zdůraznit starý název linguistiky funkčně-strukturální. Cíle obou škol, dánské a pražské, jsou jiné.


[1] Nejnověji také Vl. Šmilauer v Časopise pro moderní filologii 31, str. 56-58 podrobně informuje českou veřejnost o Čemodanovových námitkách, neptaje se, zda Č-ova charakteristika vystihuje či nevystihuje správně český strukturalismus.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 3, pp. 135-142

Previous Felix Vodička: Jungmannova úloha v českém obrození

Next Alois Jedlička: Otázky jazykové výchovy