dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Čelakovského sbírky národních písní

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Recueils de chants populaires par Čelakovský

Kuncířovo nakladatelství se podjalo záslužného úkolu vydat znovu úplný soubor spisů F. L. Čelakovského. Redakce nového vydání ujal se prof. Mukařovský, vlastní vydavatelská prace pak byla svěřena mladému badateli K. Dvořákovi. Podle plánu má celý soubor obsáhnout tři svazky, z nichž dosud vyšel první, obsahující Slovanské národní písně (Praha 1946, 732 str., 11 reprodukovaných ukázek původního vydání). Další svazek bude obsahovat Mudrosloví národu slovanského (se studií Mukařovského o přísloví), třetí pak básnické spisy. Do plánu tedy nebyly pojaty Čelakovského spisy odborné, což je docela pochopitelné, neboť mají již jen dokumentární cenu. Uskuteční-li se plán nakladatelství a vydavatelů, dočká se dílo Čelakovského konečně důstojného vydání, jakého si již dávno zasloužilo. Dosavadní pokusy o vydání souboru, jichž ostatně nebylo mnoho, skončily vesměs nezdarem. Předehru k této kapitole české kulturní historie tvoří již potíže, s nimiž se setkal sám básník při vydávání souboru svých spisů básnických (Básnických spisů knihy šestery 1847). Dvacet let po básníkově smrti vydal Čelakovského spisy v Kobrově nakladatelství F. Bílý, soubor však není úplný a vydavatelsky nestojí na výši. Po této stránce vyhovuje dobře vydání Jakubcovo, jež vyšlo 1912 u Laichtra, uvízlo však již u druhého svazku a obsáhlo tak zase jen Čelakovského původní tvorbu básnickou.

Nové vydání Slovanských národních písní je v celkovém pořadí třetí; druhý přetisk obsahuje vydání Bílého, to je však edice velmi primitivní a nemůže být označena za uspokojující ani s hlediska dobového. Dvořákova edice je velmi pečlivá a stane se při nedostupnosti prvního vydání nepostradatelnou pomůckou jak pro poznání díla a osobnosti Čelakovského, tak pro studium slovanských národních písní, hlavně českých, a dějin zájmu o ně. Obsáhlý svazek obsahuje vedle tří dílů Slovanských národních písní, jež vyšly postupně za sebou 1822, 1825 a 1827, také Litevské národní písně (z r. 1827) a menší [232]časopisecké soubory písňové z doby pozdější. Ke své edici připojil Dvořák obsáhlou charakteristiku Čelakovského zájmu o lidovou píseň a jeho sbírek a dosti obsáhlé poznámky k jednotlivým písním. Zde pochopitelně věnoval nejvíce pozornosti písním českým.

Při reprodukci textu písní postupoval Dvořák tak, aby nové vydání pokud možná úplně nahrazovalo edici původní, a to i co do vnějšího rázu. Ponechal proto jednotlivým sbírkám původní uspořádání a uvádí také původní paginaci. Není dost jasné, proč se od tohoto postupu odchýlil přeřazením Čelakovského textových poznámek do vlastního komentáře, kde úplně zanikají. Přitom v komentáři bude jistě citelně pociťován nedostatek stránkových údajů u jednotlivých písní. Jinak je možno jeho vydání jen chválit; úprava textu, pokud se k ní vydavatel odhodlal, je dobře odůvodněna. O pečlivosti vydání svědčí mimo jiné textově kritický aparát, obsahující též rukopisné varianty.

Při sestavování poznámkového aparátu byl autor veden snahou „shromážditi na jednom místě všecko, čeho by v budoucnu potřeboval, kdo by se písněmi zabýval“. Uvádí tu nejen varianty k jednotlivým písním, u překladů pak prameny s bližšími údaji (doplnil tak práci Máchalovu), ale také literaturu o jednotlivých písních. Poměrně zkrátka přitom vyšly písně jiných národů slovanských i písně litevské (zde se nepodařilo vydavateli získat Čelakovského předlohu, aby mohl určit původ jednotlivých písní). I u českých (včetně moravských) a slovenských písní se však omezil jen na srovnání s hlavními sbírkami. Nedostatek zkušeností na tomto poli jej donutil k tomu, aby se omezil na mechanickou kontrolu podle počátků písní, čímž v jeho poznámkovém aparátě vznikly značné mezery. Někdy se při tom dokonce zdá, že nevyužil do krajnosti ani těch základních pomůcek, jako je Zíbrtův Bibliografický přehled českých národních písní a komentované edice Horákovy. Zato však přihlédl k celé starší literatuře, jež se týká přímo sbírek Čelakovského.

V komentáři nelze vždy souhlasit s autorovým theoretickým postojem. Tak na př. v poznámkách, jež vycházejí z předpokladu, že Morava je samostatným folklorním územím, asi v tom smyslu, jak na to ukazuje dělení Čelakovského na písně české, moravské a slovenské. Podobně si často vedli také pokračovatelé Čelakovského a tento postup došel do jisté míry theoretického zdůvodnění pojetím, jež proti sobě staví západní a východní typ české lidové písně. Při takovém dělení je však třeba pamatovati na to, že větší část Moravy tu tvoří součást oblasti západní, východní (archaický) typ české lidové písně je charakteristický jen pro Slovácko (a ovšem také pro Slovensko). Přitom však západní typ písňový východní oblasti není cizí, snad tu dokonce i převládá, a rozhraničení vůbec není nijak zřetelné. Zařadil-li Čelakovský některou českou píseň podle naleziště nebo nářečních znaků mezi moravské, není možno jeho postup korigovat jen na základě toho, že je tato píseň doložena jinak ve sbírkách z nemoravského území. S tímto postupem je možno nesouhlasit tím rozhodněji, jestliže se při srovnání nevychází ze všech dostupných pramenů. Jistě jsou některé české národní písně charakterističtější pro Čechy, jiné zase pro Moravu, některé pak mají i zabarvení krajové, ale tu obyčejně záleží jen na větší frekvenci.

Tak na př. u písně č. 2 str. 207 (zač. Když já pojedu přes ten les) říká Dvořák na základě dokladů z Rittersberka a Erbena, že je to píseň nepochybně česká. Je však doložena také z Moravy, na př. Bartošem. Podobně je tomu u písně č. 7 str. 210 (Hory, kopce, černý les), jež je v stejné podobě nebo s menšími odchylkami doložena u Sušila, Bartoše, Lísy, Salichové a také v Kollárových Zpievankách. I, 141, 328. Píseň č. 21 str. 344 je podle poznámky na str. 686 Dvořákovi známa jenom z Čech, čte se však také ve slezských písních u Salichové a v slováckých u Tomka (č. 35); v poznámkách k Tomkově sbírce uvádí Horák (Národopisný věstník XVIII, str. 125) také verse slovenské. U písně č. 23 str. 345 (pozn. str. 687) mluví Dvořák o nářečním nátěru české písně, z Moravy prý je doložena jen první sloka (u Sušila), s jiným začátkem (Můj milý Janíčku) je však u Sušila vlastně celá (č. 587), u Čelakovského je navíc jen závěrečná putovní sloka (chvála poctivosti). Píseň tuto zapsal několikrát na Moravě také Bartoš i jiní sběratelé, ovšem s různě změněnými začátky (na př. Ej, stavěli tesaři). Odchylka v incipitu způsobila, že Dvořákovi ušla paralela k č. 60 str. 326 (pozn. 684) ve sbírce Erbenově (str. 235 v Horákově vydání) v doslovném znění, jen s počátečním veršem odchylným (Honzo můj rozmilý). U písně č. 5 str. 334 (pozn. 685) nelze souhlasit, že není doložena [233]jinde, čte se u Sušila se začátkem V tem Brodečku na kopečku (č. 380; u Čelakovského Před sousedy na kopečku). Dvořákovi ušly paralely také k písni č. 5, str. 77 (pozn. str. 633), ačkoli jde o fragment známé balady o zemřelé milé, a to právě o sloky velmi charakteristické. K č. 4, str. 218 uvádí pozn. na str. 658 paralelu jen z Kollárových Zpievanek, nechybějí však ani doklady z Moravy. U č. 11 (str. 31, pozn. str. 624) bylo třeba připomenout, že zvláštní strofa této písně připomíná Čelakovského zlidovělou Když jsem šel přes lávky; tím je pak podezření na autorství Čelakovského posíleno. Sám nápadný ráz strofy lidové tradici ještě neodporuje; naprosto nelidová je v této podezřelé písni stránka jazyková (jsou vyšlapali, nosíce a j.). Ve sbírce Bartošově z r. 1901 je také doložena píseň č. 11, str. 337 atd. Celkem lze poměrně snadno najít paralely k většině písní, k nimž Dvořák připojuje poznámku „bez dokladu“. Po této stránce by za dnešních podmínek mohl sestavit spolehlivý komentář k Čelakovského sbírkám národních písní jen dobrý jejich znalec, který nadto ještě sám disponuje podrobným rejstříkem. Je velmi naléhavá potřeba vydati doplněný Zíbrtův Bibliografický přehled českých lidových písní, bude však nutno založit jej podrobněji, nikoli pouze podle incipitů. Bez takového soupisu bude každý komentář ke sbírkám lidových písní nejen neúplný, ale také velmi nehospodárný, protože jej budou muset autoři podnikat na vlastní pěst.

Je-li možno komentář Dvořákovy edice označiti do jisté míry za mezerovitý, má jeho obecná studie o Čelakovskéko sbírkách spíše ráz opačný. Autor chtěl v ní vyčerpat všechnu problematiku, která s Čelakovského sběratelskou činností souvisí, ale nedovedl vždy rozeznávat důležité od vedlejšího a studie se tak při své rozsáhlosti stala méně přehlednou. Pozoruhodný je Dvořákův pokus vyložit Čelakovského zájem o lidovou píseň především z domácích tradic, vliv Herderův a soudobých evropských proudů by tu byl pak jen vedlejším stimulem. Nebylo jistě na škodu dotknout se těchto otázek a uvést věc na pravou míru, i když z dnešního hlediska jde o věc do značné míry samozřejmou. Každý intensivní vliv předpokládá vnitřní příbuznost, bez imanentních podmínek nemůže žádný popud zvenčí vyvolat silnější odezvu. Zde si však musíme být vědomi také toho, že důsledná emancipace českého obrození od romantického herdrovství by znamenala trhat je z evropské literární souvislosti.[1] Zájem českých osvícenců o lidovou píseň naprosto nestačí k vysvětlení literární revoluce, kterou provedla v české literatuře generace Hankova a Čelakovského. U nich již nejde o pouhý zájem o folklor, nýbrž o vřadění lidové tvorby do literatury vysoké, jde o skutečný převrat v literárním hodnocení. Starší generace literární šly v Čechách ještě docela jinými cestami, ani Puchmajerovci, ani Polák, ba ani Jungmann nemohli vědomě navazovat na lidovou píseň, protože jejich literární kánon byl jiný. Z jejich uměleckého hodnocení české literární minulosti také vyplývá, že navazovali především na českou literaturu renesanční či humanistickou.[2] Bližší než lidová píseň byla prvním generacím českých básníků poloumělá píseň špalíčková. I u nich však je třeba počítat se soudobými vlivy evropskými, k nimž patří ovšem i Herder. Jinak je třeba říci, že vidět v zájmu Dobrovského o lidovou píseň kontinuitu barokní tradice literární je při nejmenším násilné.

Také Dvořákovo zdůrazňování barokní theorie české lidové písně má své slabiny. Zde je třeba především rozlišovat vznik v době baroka od barokního rázu tvarového. Ústřední otázkou je tu poměr lidové slovesnosti k literatuře knižní. O barokovosti české lidové písně bude možno mluvit teprve tenkrát, až bude prokázána oprávněnost přenášení tvarových kriterií z literatury knižní do slovesnosti lidové (ať již ústní nebo tištěné či psané). Prokáže-li se pak, že česká lidová píseň přejímala z knižní literatury tvárné postupy, je možno předem počítat s tím, že toto přejímání bylo zároveň přehodnocováním. To již napovídá celková situace kulturní, s jakou se v Čechách v době baroka setkáváme. Což je možno vyvozovat jen tak beze všeho českou světskou píseň lidovou z poesie knižní, jež byla jen náboženská? Dvořák tu mluví povšechně o vytvoření příznivé kulturní situace a o katolické inspiraci české lidové písně, ale to jsou pojmy velmi neurčité a nejsou v žádném bližším vztahu [234]k tvarovému charakteru literární tvorby. Zde ještě věc komplikuje okolnost, že česká barokní poesie navazuje těsně na poesii předbarokní (hlavně reformační), že přináší něco skutečně nového téměř jen v thematice a že mohla být zesvětšťována jen parodisticky.

Za upřílišený je také třeba označit názor, že v době reformační v Čechách světská lidová píseň úplně zanikla. I kdybychom připustili, že husitství v Čechách působilo tak intensivně, museli bychom počítat se zvláštními poměry na českém východě, hlavně na Slovensku. Na to konečně ukazuje již sama okolnost, že t. zv. východní typ české lidové písně je po stránce hudební ve srovnání se západním archaický. I na českém západě však máme světskou píseň lidovou v 16. století dobře dosvědčenu přejímáním jejích nápěvů do písní náboženských. Některé z těchto starých lidových písní žijí podnes (upozorňoval na ně zesnulý Úlehla) a nikterak není možno o nich tvrdit, že by to byly písně od novějších tvarově odlišné. Úlehla tvrdil dokonce i o nápěvové stránce českých písní, že je v podstatě předbarokní, ačkoli zde počítal se značnou barokisací, ovšem nikoli vlivem hudby chrámové, nýbrž zámecké. Tento vliv ovšem nemohl být provázen paralelním vlivem literárním již z toho prostého důvodu, že na zámcích se česky mnoho nezpívalo. Zato se na zámcích česky zpívalo v době renesanční, a to je fakt pro život české lidové písně jistě velmi významný.

Jinak je ovšem jasné, že lidová písňová produkce v době barokní hodně zintensivněla. Zde však nerozhodovaly „příznivé kulturní okolnosti“, jak je přesvědčen Dvořák, nýbrž spíše přece jen národní kulturní úpadek, zánik vyšší kulturní vrstvy a odnárodnění vyššího školství. Za těchto okolností musely lidové vrstvy sáhnout k svépomoci a lidová tvorba v době baroka je spíše reakce na nové poměry ve vyšších kulturních vrstvách než jejich prostý výsledek.[3] Vedle těchto specificky českých podmínek rozhodovaly o oživení světské písně i okolnosti jiné, mezinárodní, na neposledním místě pak slovanské. Pro život i ráz české lidové písně v 17. a 18. století měla velký dosah okolnost, že kulturně pokleslé české země měly v zádech kvetoucí (aspoň dočasně) kulturu polskou, v níž literatura a zvláště poesie tvořila složku nejvýznamnější. Český lid nežil v přímém dotyku s touto vysokou kulturou, ale stýkal se těsně s lidem, na nějž tato kultura přímo působila, a to přinášelo také své ovoce. Příbuznost jazyková tu byla pro lidovou slovesnost důležitější, než kvantitativně převažující sousedství německé, jež ovšem také působilo.

Dvořák se také dotýká faktu, že se lidová tvořivost poměrně slabě uplatnila na poli písně náboženské. Vykládá to spolu se Škarkou tím, že tradování tiskem (kancionály) omezilo produktivnost v této oblasti, ale tento problém jistě není tak jednoduchý. Také nelze říci, že by hlavně tradování tiskem odlišovalo život písně duchovní od života písně světské. Světská píseň byla jistě tiskem šířena slaběji než píseň náboženská, ale přece jenom dosti silně, a to již od 16. století. Hlavní rozdíl je tu samozřejmě funkční, náboženská píseň platila za součást kostelního obřadu a proto se jí ústní tradice poměrně málo zmocňovala. V lidových náboženských obřadech se držely hojně písně staré, předbarokní; sem patří na př. píseň o sv. Dorotě.

Je vůbec nápadné, jak značný je podíl starých, předbarokních písní v lidovém náboženském repertoiru. Vedle starých legend (prastaré kořeny má také na př. lidová legenda o sv. Jiří) udržely se v ústním podání [235]také předbarokní písně evangelické, ovšem bez konfesijního příznaku. Sem patří na př. také píseň o panu „Komkolivěk“ (Everyman) z počátku 16. století (po prvé tištěna 1522). Flajšhans (časopis pro moder. filol. VI, 1917/18, str. 128—129) sice soudí, že do lidového podání tato píseň pronikla z přetisku barokních kancionálů (ze Šteyera), a to prý dokonce až podle vydání z r. 1727 či 1764, ale to je naprosto nepravděpodobné. Sušilem zachycené lidové znění je svérázná úprava, blízká starým písním, jako je na př. Osiřelo dítě a j. Nadto je tu samostatnost lidového textu taková, že přímá souvislost s písní bratrskou je docela nejistá. Zdrženlivost Krausova (Čas. pro moder. filol. V, str. 441) byla tu docela na místě. Kraus nevylučoval ani možnost, že lidovou píseň složil nějaký duchovní. Je tu třeba soudit na původ v pololiterárním prostředí, podobně jako na př. u legendy o hříšné duši a Panně Marii, jež se zachovala v špalíčkovém tisku z konce 17. stol., ale v podobě, jež předpokládá již delší ústní podání.

Celkem spolehlivě podal Dvořák ve své studii obraz Čelakovského činnosti sběratelské, její dobové zvláštnosti a účasti spolupracovníků. Spornými písněmi se souborně nezabývá, jen v komentáři naznačuje své pochybnosti, jde-li o píseň skutečně lidovou. V zásadě nechává vlastně tuto otázku otevřenu, považuje dosud užívaná kriteria za málo spolehlivá, sám sice nejvíce důvěřuje rytmickým analysám, jimiž se někdy řídil Souček, ale i zde čeká, až bude tento postup jemněji methodicky propracován. Poznámky, které k některým písním připojuje, ukazují však, že Dvořákovi není úplně jasné samo pojetí lidové písně. Zde je třeba především vědět, že není možno vůbec stavět do ostrého protikladu písně lidové a špalíčkové, protože špalíčkové písně jsou do značné míry také lidové. V době obrozenské není pak ani zřetelných hranic mezi poesií špalíčkovou a poesií knižní a ovšem ani mezi písní lidovou a jejími imitacemi. Setkáme-li se v Čelakovského sbírkách s písněmi, které nevyhovují běžným představám o ústním typu, je třeba se vždycky ptát, nejde-li o pololidový výtvor básníků, kteří pracovali pro tiskárny špalíčkových písní a pod. Rozhodně tu nestačí spokojit se označením, že je to pro svou formu píseň podezřelá a naznačovat tak, že je tu třeba počítat s účastí Čelakovského či jeho spolupracovníků. V takových případech bude třeba projít sbírkami špalíčkových písní, jež umožňují aspoň částečnou dataci.

Jako na příklad je možno uvést píseň z I. dílu Čelakovského sbírek začínající Za vodou, za vodou, za vodičkou (č. 13, str. 33). Dvořák našel k prvním třem slokám doslovnou paralelu u Erbena a Rittersberka, ostatní sloky mají odchylný ráz, jsou prý z části kramářsky plačtivé a také rytmicky odchylné. To je správné pozorování, ale konstatování, že tato verse zřetelně projevuje zásah umělé úpravy, nesmělo by býti vztahováno na Čelakovského. S celou písní se setkáváme již v starém špalíčkovém tisku (je na př. ve sbírkách Národopisného musea), který je sice bez data a bez udání tiskárny, ale není přetiskem verse Čelakovského. Kromě drobných odchylek špalíčkový otisk obsahuje ještě moralisující závěr, jaký je v špalíčkových písních běžný.

Je ovšem samozřejmé, že vydavatel nemohl ve své studii a ve svém komentáři rozhodnout všechny sporné otázky, které se tu naskýtají. A je možno očekávat, že uplatní nově získané zkušenosti při dalších dílech této záslužné edice. Ty budou ovšem míti také svou speciální problematiku. Dobře bude moci využít dosavadních zkušeností při vydání Čelakovského Ohlasů. Zde bude mít také tu výhodu, že se dostane na půdu lépe vzdělávanou předchůdci. I zde však ještě bude mít příležitost osvědčit svůj ostrovtip a trpělivost.

Pokud jde na př. o Ohlas písní ruských, nepodařilo se ani zvěčnělému O. Fischerovi a jeho předchůdcům osvětliti všechna tajemství tvůrčí dílny Čelakovského. Dvořák bude se muset na př. znova zamýšlet nad básní Výslechy, o níž se O. Fischer domníval, že ji vyložil beze zbytku. Rozdíl mezi zněním prvního a druhého vydání není však možno vykládat jen dodatečnou reminiscencí na anekdotu o pirátovi z Augustinova Města božího. Ani hypothesou Jakobsonovou, podle níž ostřejší verse byla v původním vydání sekretována z důvodů censurních,[3a] nevysvětlí se všechno. Pro tuto otázku je závažné, že Čelakovského vlastní německý překlad, pořízený pro Goetha, je pořízen na základě verse mírnější.[4] Zde se přece Čelakovský nepotřeboval obávat censury a jistě by se byl rozhodl pro versi, která mu šla více od srdce, kdyby ji měl již [236]tenkrát po ruce. To, co po upraveném místě následuje, zdá se však přece jen svědčit pro původnost verse ostřejší. Je-li však toto znění naopak sekundární, bude těžko je datovat, mohlo vzniknout kdykoli mezi r. 1829—1847, t, j. v době mezi prvním a druhým vydáním Ohlasu písní ruských. Není aspoň žádného zvláštního důvodu k tomu, aby byla spojována s překládáním Augustinova spisu O městě božím (příslušná část vyšla téhož roku jako Ohlas, avšak později; Fischer se domníval, že Čelakovskému napadla nová verse právě až po vytištění básnické sbírky). Spíše bylo by možno hledat souvislost mezi anekdotou u Augusttina a celým původním zněním Čelakovského básně. Její námět je možno považovati přímo za jakési poruštění této anekdoty. Je tu rozhodně vetší podoba než s ruskou písní ze sbírky Čulkovovy, o níž s jistotou jako o předloze nemluvil ani Máchal, který o možném vztahu k Augustinově anekdotě ovšem nevěděl.[5] Jestliže odpověď vězně-lupiče carovi

               já, kde ty zrozen, byl bych dobrým carem,
               ty, kde já zrozen, rozbojníkem

na místě veršů prvního vydání

               Miloť dobrému caru slunci jasnému
               i chudoby temný život osvěcovati

nenapadla Čelakovskému přímo bez nějakého literárního podnětu, jistě k ní nebyl inspirován odpovědí pirátovou Alexandrovi Velikému (O městě božím 4. kap. IV. knihy) na otázku, kde bral právo k loupení na moři: Odkud i ty k loupení veškeré země: já však čině to chatrnou lodičkou, nazván jsem lotrem; ty pak velikým loďstvem totéž čině, nazván jsi panovníkem. Smysl obou odpovědí je naprosto různý a nelze dáti za pravdu Fischerovi v tvrzení, že verse Čelakovského je jen básnickou stylisací verse Augustinovy.[6] U Čelakovského se lupič hájí jakousi theorií o vlivu prostředí a bídy, kdežto starověká anekdota demaskuje královu dobyvačnost jako pirátství.

Fischerovi se tedy celou záhadu rozřešit nepodařilo. Snad bude více štěstí přáti Dvořákovi, až při své vydavatelské práci dojde k Ohlasům.

Máme tedy o důvod více, abychom čekali netrpělivě na celý soubor Čelakovského díla. Závěrem své úvahy můžeme říci, že se jeho vydání dostalo do dobrých rukou, a to tím spíše, že poctivost pracovního elánu vydavatelova slibuje pro další svazky zlepšení. Nedostatky prvního svazku spadají na vrub úsilí podat dílo dokonalé, což bývá zřídka v lidských silách.


[1] Spíše by bylo možno zdůrazňovat, že v této věci stejně jako v celkovém hnutí romantickém ani Herderovi nepřísluší primát. O tom srov. na př. Robertson, Studies in the Genesis of Romantic Theory in the Eighteenth Century (1923).

[2] To u Dobrovského rozhodlo také o volbě spisovné normy.

[3] Také Grund v recensi Dvořákovy edice (Listy filologické 71, 1947, str. 160) říká, že jde o důsledek zúžení společenské základny barokní tvořivosti, kdy lid byl odkázán sám na sebe a bez možnosti vyššího vzdělání a mohl se vyjadřovati jen ústní slovesností. Zde zůstává otevřenou otázka, co na této slovesnosti bylo barokního. Konstatování o ústní slovesnosti není docela přesné, protože ani v době barokní nevymizelo v Čechách písmáctví, a nebylo-li vysoké světské literatury, byla aspoň tištěná literatura pololidová, jež se neomezovala jen na lidové tisky náboženské a sensační píseň kramářskou, obsahovala i lidovou beletrii a společenskou píseň, na níž měly nepochybně podíl i vrstvy měšťanské. Z této lidové literární svépomoci se ostatně odvozuje téměř celá česká lidová produkce pohádková, jak to nepřestával zdůrazňovat na př. Tille (srov. mimo jiné již Národopisný sborník českoslovanský I, 1897, str. 18). Jde ponejvíc o lidovou literaturu překladovou, jež však byla také někdy překládána (i do němčiny).

[3a] Srov. O. Fischer, K Ohlasu písní ruských (Práce Učené společnosti Šafaříkovy).

[4] Srov. Germanicoslavica I, 1931/32, str. 420.

[5] Srov. Listy filologické 26, 1899, str. 346—347.

[6] Anekdotu přejal Augustin ze starších pramenů, ve středověku byla dosti rozšířena a posloužila za námět k básni o Villonovi. Na příbuznost Villonovy básně s Čelakovského Výslechy upozornil O. Fischera básník Machar.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 4, pp. 231-236

Previous rd. (= Redakce), Alfred Pflanzer: Překladatelovy zkušenosti s jazykovým oprávcem

Next Alois Jedlička: Nářečí a spisovný jazyk