Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Strohé brusičství v učebnici českého jazyka

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

Purisme outré dans un manuel de langue tchèque

V třetím díle nové učebnice českého jazyka pro školy měšťanské a nižší střední (Jazyk mateřský, díl III, pro třetí třídu. Napsal Jaroslav Jelínek za spolupráce Dr Jiřího Hallera, Praha 1947) nacházíme vedle Pravidel českého pravopisu několikrát také upozornění na akademický Příruční slovník jazyka českého. Odkazuje se na něj na př. při výkladech pravopisných (str. 91) nebo při určování významu slov (str. 117). Děje se tak jistě právem. Bohužel neřídili se jím vždy sami autoři při sestavování své učebnice. Neřídili se jím tam, kde před dobře uváženým rozhodnutím PS dali přednost starým brusičským zákazům, kterými učebnici neodborně a nepedagogicky zatížili. Upozornili jsme již na vlnu obnoveného brusičství a vytkli jsme jeho typické znaky (v Slově a slovesnosti 10, 1947, 57 n.). Repertoár prostředků, zamítaných v učebnici, je zčásti týž, jak jej nacházíme v Opravilově pomůcce Nikoliv — nýbrž … Stejné jsou i brusičské argumenty, hromadně navrhované náhrady bez odstínění významového a funkčního, i všeobecný, mechanický způsob odsudků. Slova se vytýkají proto, že se kladou „nadbytečně, zbytečně,“ výrazy jsou „nesprávné, nepěkné, nevhodné, nečesky se tvoří, vytlačují se jimi dobrá slova domácí, působí cize, rušivě, nelíbí se nám“ a pod. Mohli bychom i tu jen opakovat, co jsme uvedli v citovaném posudku, jak by bylo vhodnější (i výchovně), kdyby u některých zamítaných prostředků autoři ukázali na jejich zastaralost (obnášeti str. 162, sestávati str. 154), na jejich lidový charakter (to by jeden z kůže vyletěl 141) nebo na vulgární dnes zabarvení takového výrazu (každopádně 185) a takto vedli žáky k chápání funkční odlišnosti slov podle příslušnosti k různým vrstvám a prostředím.

 

Abychom byli spravedliví: i o to se autoři pokusili, zpravidla vytčením některých prostředků jako lidových a hovorových, což je však pro ně zároveň určením znehodnocujícím. Nehledě k tomu, že tato jejich zjištění nejsou vždy správná (na př. prodělati ve významu zúčastniti se něčeho, prožíti, podstoupiti není jen lidové a hovorové, nýbrž je to i prostředek užívaný na př. ve spisovných projevech odborných; PS má doklady z Pekaře, Hujera, Rezka), dostávají se autoři přitom do rozporů, které jsou zvláště s hlediska výchovného závadné. Tak se na jedné straně při odmítnutí slovesa sestávati ve významu skládati se dovolávají i pro jazyk spisovný jazyka lidového, který toto sloveso nezná, ale v odstavci předcházejícím je jim tato lidovost u slovesa prodělati (ovšem v jejich určení) na závadu a radí užít ve spisovném jazyce raději vhodnějších sloves jiných. Proč tedy v jednom případě je pro správnost spisovného prostředku vodítkem shoda s jazykem lidovým a v druhém je lépe se od lidového jazyka odlišit, odklonit? Jindy doporučují autoři řídit se v pochybných případech zvykem živého jazyka (str. 179); tato rada je ovšem omezena jen na konkretní případ (výrazy typu čas od času). Zpravidla není pro autory naopak usus rozhodujícím činitelem jazykové správnosti: zdůrazňují jen správné tvoření (včetně 187), shodu významu s tvořením slova (ovlivniti 162), původní význam (vykazovati 157) a pod.

Myslím, že škodí jazykové výchově takové ryze brusičské argumenty, které ulpíváním na původním nebo jediném významu chtějí dokazovat nesprávnost významu jiného: tak na př. nemůžeme užít podle učebnice adjektiva lhostejný k vyjádření vlastnosti věcí, protože to je mi lhostejné neznamená ani netečné ani nevšímavé, nedbalé nebo vlažné (str. 134). Jisté však je, že se u adjektiva lhostejný vyvinul i význam jiný, bezvýznamný, nehodný povšimnutí, že se ho velmi často užívá k vyjádření vlastnosti věcí, jak dokazují četné doklady materiálu PS z dobrých autorů. Nebo proti slovesu vykazovati ve spojení vykazovati schodek, úbytek se argumentuje tím, že sice správně říkáme, že někoho vykazujeme z místnosti, ze [252]společnosti nebo že jsme někomu vykázali práci na zahradě, ale že schodek se projevuje a pod.[1] Je to tedy týž argument a týž pochybný výchovný prostředek, s nímž se setkáváme (podle svědectví korespondence Jazykového koutku) ojediněle ještě i dnes ve školní praxi, že se totiž žákům zakazuje užívat slovesa státi ve významu míti cenu, tedy říkat na př., že kniha stojí 50 Kčs, s vysvětlením, že kniha nestojí, protože by musila spadnout.

Zanícení brusičské svedlo autory i k jiným metodickým pokleskům. Zatížili učebnici některými zákazy nebo výtkami, které nevycházejí ani z pasivní jazykové zkušenosti žáků, ani neprospívají jejich aktivní potřebě: tak vytýkané dokazatelně (str. 187) určuje Slovník Vášův-Trávníčkův jako řídký prostředek knižní. Řídkou odchylkou je rovněž vazba hraničiti nač (str. 163).

Z jednotlivostí bychom ještě uvedli, že je nepřesné, tvrdí-li se, že slovo prvotřídní (str. 136) odporuje českému tvoření slov. Je to totéž tvoření jako jednotřídní, druhořadý a adjektivum prvotřídní může mít skutečně i základní význam náležející do prvé třídy, na př. v mluvě sportovní (PS má jen doklad na odvozené substantivum prvotřídnost, ‚příslušnost do prvé sportovní třídy‘).

Ač definitivní soud náleží odborníkům v didaktice, pochybujeme o vhodnosti takového postupu, který je v knize častý a zdá se záměrný, kdy má žák opravovat chybné prostředky a nahrazovat je správnými. Je to vlastně upozorňování na chyby, na chybné vyjadřování nebo psaní. Užívá se tohoto postupu i v uměle sestaveném diktátě, vytištěném v knize s chybami. Ale nové sbírky diktátů dávají naopak přednost souvislým textům, vybraným z děl literárních (uměleckých i odborných), a vyhýbají se právě umělému hromadění t. zv. „chytaček“.[2]

Z důvodů, které jsme uvedli, považujeme přibírání brusičského materiálu i postoje do učebnice mateřského jazyka za pochybené. Naše námitky jsou jednak rázu odborného, věcného, jednak pedagogického a metodického. Pochybujeme, že učebnice takto zaměřená může vhodně plnit své poslání a že může prospívat jazykové výchově.


[1] Slovník Vášův-Trávníčkův (3. vyd., str. 647) naopak připomíná, že se tento význam ujal a považuje jej za velmi vhodný; ukazuje i na odborný výraz výkaz.

[2] Srov. na př. J. Zima, Pramen českých textů, … I, Praha, Státní nakladatelství 1946.

Slovo a slovesnost, volume 10 (1948), number 4, pp. 251-252

Previous Julie Nováková: Homérská otázka

Next Karel Horálek: Funkčnost v dětské řeči