Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Slabika jako jazykovědný problém (Námět k diskusi)

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

Odedávna byl uznáván těsný vztah mezi t. zv. prosodickými prostředky a slabikou. Podle tradičního pojetí je tento vztah zásadně dvojího rázu. Slabika může být jednak přímo místem, kde se prosodické prostředky uplatňují, jednak může také fungovat jako míra, kterou se řídí umístění prosodického prostředku. V prvém případě se rozeznávají slabiky prosodicky zatížené od slabik prosodicky nezatížených, v druhém případě se „počítají“ a určují tak místo, kde se má prosodický prostředek objevit.

Slabika jako měřitelná část slova zřetelně vystupuje do popředí v těch jazycích, v kterých má přízvuk funkci hraničního signálu, ale jeho poloha se odpočítává (je na př. vždy na druhé nebo třetí slabice od konce a pod.). Slabika jako měřitelná [24]část slova existuje však i v jazycích jiného typu, jak je nejlépe patrno z toho, že se velmi často přímo objevuje jako míra délky veršů. Z toho jasně vyplývá, že slabika je také důležitý činitel v stavbě slova.

Tu se naskýtá otázka, je-li možno po této stránce považovat slabiku za fakt fonologický či ne. Je jasné, že tu nemůže jít o fonologii slova v užším smyslu, protože slabika sama o sobě a ani jako nositel hraničního signálu nemá distinktivní platnost. Slabika jako signálový a rytmotvorný prostředek netvoří ani větné významy a nejde tedy o fonologický fakt ani s hlediska fonologie větné. Prohlásit ji však prostě za nefonologický fakt také dobře nejde. Jde o oblast jazykových jevů, jež dosud nebyly podrobeny zevrubnější funkční analyse, a je tedy třeba posuzovati věc opatrně.

Nesporné je, že nositelem prosodických prostředků, které nejsou slovně významotvorné (na př. český nebo polský přízvuk, ruská kvantita), bývá právě slabika, i když se fonetická realisace těchto prostředků projevuje pouze na nositeli slabičnosti. Podle toho by se mohlo soudit, že slabika je fakt fonologický v podobném smyslu, jako jsou jím hraniční signály, o jejichž funkčnosti nikdo nepochybuje. Jinak však zde otázka poměru slabiky a prosodického prostředku nemá zásadní důležitost, a to tím spíše, že v případech, jako je český nebo polský přízvuk, nejde o prosodické prostředky v pravém slova smyslu a Trubeckoj o nich ve svých základech fonologie pojednává odděleně.

Je tu však ještě slabika jako přímý nositel prosodických prostředků slovně významotvorných; sem patří na př. ruský přízvuk, česká kvantita a p. Je možno či nutno v tomto případě považovat slabiku za fonologický fakt? Odpověď na tuto otázku závisí na pojetí prosodických prostředků samých. Záleží tu hlavně na tom, co je nositelem prosodických prostředků slovně distinktivních, zda slabika sama nebo jednotlivé hlásky (fonémy).

Běžné pojetí mluvnické, které obyčejně bývá dobrým ukazovatelem linguistických kategorií, zde kolísá. Některé prosodické slovně distinktivní prostředky považují se za vlastnosti fonémů (zpravidla samohlásek a samohláskových souhlásek), jiné zase za vlastnosti slabik. Zpravidla se považuje za diferenční prostředek slabik intonace. Tato zdánlivá nedůslednost má své hlubší odůvodnění.

Trubeckoj, jak známo, v této otázce zastával dvojí názor, starší a novější. Ve své průkopnické studii o samohláskových systémech (TCLP 1, 1929, str. 50n.) pojednal o prosodických prostředcích slovně distinktivních, jako by šlo o vlastnosti fonémů, a to přímo jen samohlásek. Rozeznává tu jednak prostředky, jež diferencují samohlásky různým stupněm intensity, a prostředky, jež diferencují samohlásky různým průběhem tónovým. K prvním počítá vedle kvantity přízvuk ruského typu, druhými pak rozumí především t. zv. intonaci.

V tomto pojetí vyšla slabika jako prosodický činitel velmi zkrátka. Zřejmě proto, že se vychází jen z jedné funkce prosodických prostředků, a to z funkce slovně významotvorné. Jinak tu překvapuje přiřazení přízvuku ke kvantitě, ale to je zase důsledek toho, že se vychází z fonémicko-diferenční stránky přízvuku a nechávají se stranou funkce ostatní. Jde-li právě o tuto funkci, má pojetí Trubeckého své oprávnění. Vždyť přízvukem stejně jako kvantitou se prostě vytvářejí korelační řady hlásek. Ptáme-li se na př., kolik vokalických fonémů má čeština, musíme počítat [25]zvlášť samohlásky krátké a zvlášť samohlásky dlouhé. Podobně však musíme postupovat i v ruštině, neboť přízvuk tu mění smysl slov a je tedy třeba při počítání fonémů brát zvlášť samohlásky přízvučné a nepřízvučné.[1] Tyto prosodické korelační řady jsou také stejné povahy jako jiné fonologické korelace, mimo jiné se zpravidla nevyskytují u všech vokálů a jsou stejně neutralisovatelné jako na př. souhlásková korelace znělostní nebo měkkostní.

V pozdějších svých výkladech Trubeckoj své názory změnil, hlavně pokud se týče poměru prosodických prostředků k slabice. Došel k novému pojetí především analysou kvantity, jíž věnoval jednak významnou studii ve sborníku Trombettiho, jednak přednášku na kodaňském sjezdu linguistů.[2] Celkový přehled prosodických prostředků pak podal v základech fonologie (TCLP 7, 1939, str. 166). Zde začíná svůj výklad tím, že odvolává své pojetí starší, podle něhož by měly platit samohlásky za vlastního nositele prosodických prostředků. Toto stanovisko nazývá přímo omylem a prohlašuje za vlastního nositele prosodických vlastností celou slabiku. Na tomto zásadním rozhodnutí prý nic nemění okolnost, že část fonémů, z nichž se skládá slabika, může zůstat foneticky irrelevantní. Obyčejně to bývají souhlásky, ale také samohlásky mohou být „neslabičné“. V některých jazycích existují slabiky, které neobsahují žádný vokál; v takových případech se mluví o slabičných souhláskách. Jsou také případy, kdy prosodické vlastnosti patří celé skupině fonémů, ať je to již spojení samohláska + samohláska nebo samohláska + souhláska (opačné případy se nevyskytují). Tu část slabiky, jež je v daném jazyce „držitelem“ distinktivních prosodických vlastností, nazývá Trubeckoj nositelem slabičnosti (či slabiky, „Silbenträger“).

V tomto výkladu je však několik nesrovnalostí. Především se tu vychází z protikladu vokál — slabika, jako by šlo o pojmy, které se navzájem vylučují. Existují-li vedle vokálů také souhlásky a skupiny hlásek jako nositelé prosodických vlastností, neplyne z toho ještě, že vlastním nositelem je tu slabika, i když jde zároveň o nositele slabičnosti. Můžeme na př. dále mluvit o hláskové kvantitativní korelaci, jestliže k párům samohláskovým a - ā, e - ē přibudou ještě páry l - l̄, r - r̄, jako je tomu na př. ve slovenštině. Na věci nic nemění ani to, že se délka může realisovat difthongem, jak je tomu na př. u slovenského páru ä - ia. Ani případy, kdy nositelem prosodických prostředků je celá skupina fonémů, nevedou nutně k závěru, že vlastním nositelem je tu slabika, zvláště když jde o zvláštní kombinace fonémů difthongického rázu, jak tomu bývá při spojení vokál + souhláska sonorní.

Naprosto však nelze souhlasit s tím, že by nositel slabičnosti (slabiky) mohl být definován jako část slabiky, jež je „držitelem“ prosodických prostředků. To by mohlo platit jen v případě, že by sám nositel slabičnosti byl prosodickým prostředkem, ale pak by šlo o definici kruhem. Jinak by jazyky, které ve fonologii slova postrádají významotvorné prosodické prostředky (na př. polština), neznaly ani slabiky; nedostávalo by se jim nositelů slabičnosti, t. j. vlastních předpokladů k vytvoření slabiky.

Pojetí slabiky jako základního prosodického činitele opírá Trubeckoj také [26]o zjištění, že nositelem prosodických prostředků může být i část nositele slabičnosti, zv. móra. Rozeznává pak jazyky, v kterých je nejmenší „prosodickou jednotkou“ slabika, a jazyky, v nichž nejmenší prosodickou jednotkou je móra. Úhrnný název pro tuto prosodickou jednotku je prosodém.[3] O mórách lze mluviti jen v jazycích, které rozlišují slabiky jednomórové od dvojmórových, t. j. v tradiční terminologii jazyky, které znají kvantitu jako distinktivní prostředek. Ne však každý jazyk rozlišující krátké a dlouhé slabiky je mórový, to závisí ještě na dalších činitelích. Stále však zůstává nevysvětleno, jaký je zde z fonologického hlediska rozdíl v povaze slabiky proti jazykům, které neznají prosodické prostředky v užším slova smyslu (slovně distinktivní).

Je obecně uznáváno, že nositeli prosodických distinkcí jsou jen některé hlásky v slabice nebo jenom část hlásky. Po této stránce nečiní výjimku ani jazyky polytonické, jež rozeznávají nejen přízvučnost a nepřízvučnost, ale také přízvukování různého typu (t. j. intonace). V těchto jazycích se zpravidla prosodická kvalita vytváří různým průběhem zvukového prostředku, nejčastěji stoupavostí a klesavostí. Je tu pak možno mluvit o prosodickém vyznačení začátku nebo konce nositele prosodické distinkce, po příp. jeho první nebo druhé poloviny. Nositelem této distinkce může být jeden foném nebo více fonémů. Tak na př. v litevštině to mohou být stejnoslabičné kombinace samohlásek (jako druhá samohláska se připouští i a u) nebo kombinace samohláska + sonantní souhláska (r, l, m, n). Nelze tedy ani v tomto případě mluvit o fonologickém protikladu různě intonovaných slabik, nýbrž jen fonémů nebo skupiny fonémů. To je nejlépe patrno na jednoslabičných slovech. Táž intonační skupina se stane jiným slovem, jestliže k ní přistoupí další foném, který na prosodickém charakteru dosavadní jednotky nic nemění.

V jazycích monotonických, které rozlišují jen přízvučnost a nepřízvučnost a nikoli způsob přízvukování, je vztah prosodického prostředku a slabiky dvojí podle toho, jde-li o funkci slovně distinktivní nebo vrcholotvornou (kulminativní). Zatím co u oné je relevantní jen modifikace fonémů, je u této relevantní jen přítomnost prosodického prostředku na určité slabice ve slově. Podle této funkce bývá považován přízvuk za záležitost slabiky, zatím co v kvantitě se vidí často jen vlastnost hlásek, protože tato mívá jen funkci slovně významotvornou (jako mají jednotlivé fonémy). To je okolnost, pro kterou lze těžko souhlasit s Trubeckého shrnutím dynamického přízvuku a kvantity do jedné kategorie (intensitní).

Kdybychom se přidržovali tradičního repertoáru prosodických prostředků (kvantita, intonace, přízvuk), naráželi bychom ve fonologii slova na pojem slabiky pouze potud, že bychom museli uznat slabikotvorné elementy v slově za základní nositele prosodických distinkcí. Jinak zůstávají tyto prosodické prostředky slovně distinktivní vlastnostmi fonémů a lze je posuzovat jako korelační příznaky a nebylo by tedy třeba opouštět starší pojetí Trubeckého.

Složitější je situace tam, kde se prosodickým prostředkem nevyznačují přímo fonémy nebo skupiny fonémů, nýbrž spojování slabik. Sem patří především korelace slabičného řezu, jež se podle Trubeckého vyskytuje téměř ve všech dnešních jazycích germánských. Tak se potvrzuje potřeba lišiti s Trubeckým ostře prosodické prostředky, jako je dynamický přízvuk, kvantita, zdvojování hlásek a intonace, od pro[27]středků „spojovacích“ (slabičný řez a „ráz“), a ovšem také od prostředků větné fonologie. Teprve zde bylo možno uvažovat o slabice jako prosodickém činiteli, ovšem za předpokladu, že bychom se přidrželi právě Trubeckého pojetí těchto prosodických prostředků a nikoli jeho kritiků.[4]

S hlediska fonologie slova je tedy rozhodně prosodický význam slabiky menší, než Trubeckoj v Grundzüge přikládá. To však neznamená, že by se tím zmenšoval nutně i celkový fonologický smysl slabiky. Slabika se totiž nestává fonologickým prostředkem teprve tam, kde je zatížena prosodicky. Je fonologickým faktem, na př. nejen v němčině, v srbocharvátštině, ale také v ruštině a v češtině, nejen v slovenštině, ale také v polštině atd.

Po této stránce jinak podnětná práce Jozefa Ružičky Z problematiky slabiky a prosodických vlastností. K vývinu hornonemeckého slova (Bratislava 1947) znamená proti pojetí Trubeckého nové komplikace. Ružička odmítá Trubeckého dělení prosodických prostředků na rozlišovací (u těch jde jen o rozdíly mezi prosodémy) a spojovací (zde je hlavní věcí způsob spojování prosodémů, t. j. slabik nebo mór); prosodické prostředky větné přitom zůstávají stranou. Místo toho navrhuje Ružička dělení na prosodické prostředky fonémů (na př. délka nebo geminovanost vokálů a konsonantů), na prosodické prostředky slabik (na př. přízvuk melodický nebo dynamický) a konečně slov (lépe prý morfémů, na př. protiklad přízvučných a nepřízvučných slabik).

Na tomto pojetí je hlavní to, že se částečně vrací k staršímu názoru Trubeckého a rozlišuje mezi prosodickými prostředky fonémů a prosodickými prostředky ostatními. Fonologická existence slabiky podle Ružičky začíná teprve tam, kde lze mluvit o prosodických vlastnostech slabik. Nevyložil však, jaké to jsou prostředky. Není sporu o tom, že některé prosodické vlastnosti mají k slabice těsnější vztah než jiné, ale jde právě o to, jaký je to vztah. To se nevyloží povšechnými příklady, zde je třeba podrobnější analysy funkční. Ružička se tu pokouší jít částečně vlastní cestou bez zřetele k starší literatuře, ale ne vždy k svému prospěchu.[5] Někdy [28]však zase příliš svým předchůdcům důvěřuje, na př. tam, kde pracuje s rozdílem mezi jazyky mórovými a nemórovými. To jsou otázky, jejichž řešení prošlo v posledních letech překotným vývojem a ten nemůže být považován za definitivně dovršený jen proto, že se po smrti Trubeckého a van Wijka těmito otázkami podrobněji nikdo neobíral. Ružička považuje za samozřejmou věc, že v jazycích mórových jsou prosodické prostředky slabičné a nikoli fonémické. Proto prý čeština nezná slabiku jako fonologický fakt, slovenština však ano. Tento závěr vyplývá z úzkého pojetí fonologie. Je-li třeba kvantitu chápat arithmeticky, neplyne z toho ještě nutně, že jde o vlastnost slabiky a ne fonémů.

Pravda je, že o slabice lze mluvit jen tam, kde jde o speciální slabičné funkce. Tyto funkce však nemusí být slovně distinktivní. Slabiku lze pojímat především jako místo, na němž se realisují prostředky větné fonologie. Zde si musíme být vědomi toho, že ani slovo neexistuje mimo větu. Mluvíme-li o fonologických vlastnostech slova, máme zpravidla na mysli takovou jeho podobu, v jaké by mohlo tvořit samostatnou vypovídací větu. Existence slabiky stejně jako slova může být jen potenciální.[6] Prostředky větné (syntagmové) fonologie sice charakterisují jednotlivé členy a větu jako celek, ale pozůstávají se většinou z útvarů, jejichž půdorys má slabičné členění. Tak na př. v českých větách tázacích hlavní část intonační kadence spočívá na posledních dvou slabikách. Lze říci, že slabika je místem, kde se vyrovnává napětí mezi fonologií slova a věty.

Slabika je ve fonologii věty také důležitým prostředkem rytmisačním. Po stránce rytmického členění se mezi sebou jednotlivé jazyky značně odlišují, není však znám jazyk, v němž by slabika neměla úlohu rytmického činitele. Tato funkce sama dělá ze slabiky významný fonologický fakt. Rytmickou funkci může mít také zvláštní spojování slabik.

Na přechodu k fonologii slova je funkce slabiky jako nositele prosodických prostředků vrcholotvorných a rozhraničovacích (kulminativních a delimitativních). Slabičné členění ve slově tvoří lešení stavební konstrukce slova hlavně v jazycích, jako je ruština, kde je přízvuk jen součástí složitého odstupňování obrysu slova. V slabice se v různé míře také uplatňují harmonisační tendence. Může tu nastat takové přizpůsobení jednotlivých fonémů na př. v měkkosti, že se vytvoří slabičná korelace, v níž slabika vystupuje jako nedělitelný celek (korelační přízvuk je vlastností celé slabiky).

Nezbývá tedy než uznat, že slabika je fonologickou jednotkou autonomní, jež může s prosodickými prostředky (slovně i větně distinktivními) vstupovat do těsného vztahu, ale její fonologická existence není jimi podmíněna. O distinktivních vlastnostech slabiky samé bylo by možno mluvit jen ve zvláštních případech, jako je korelace slabičného řezu, platí-li tu interpretace Trubeckého. I kdyby slabika byla nositelkou všech prosodických prostředků, je jimi stejně málo vytvářena, jako jednotlivé fonémy, z nichž se skládá.

Slabika ovšem může platit sama o sobě za prosodický prostředek, nezávislý na [29]dalších prosodických distinkcích. Její poměr k nim pak určuje povaha funkcí, které tyto distinkce vykonávají. Slabika je jejich přímým nositelem jen tam, kde nemají funkci jen slovně významotvornou. Běžný případ je, že slabika i foném jsou nositeli téhož prosodického prostředku, podle toho, o jakou jeho funkci jde.


[1] Srov. o tom Isačenkův výklad v stati o hláskových typech slovanských jazyků v Linguistica slovaca 1/2, 1939/40, str. 64 n.

[2] Scritti in onore di Alfredo Trombetti 1936, str. 155 n. — Actes du 4ème Congrès Internat. de Liguistes 1936, Kopenhagen 1938, str. 117 n.

[3] V jiném významu užívá tohoto termínu Hjelmslev (= prosodický prostředek).

[4] Trubeckého pojetí kritisoval především N. van Wijk, a to hlavně v pojednání Quantiteit en intonatie. Medeelingen der Kon. Nederl. Akademie van wetenschappen, afd. letterkunde, nieuwe reeks, deel 3, no. 1, 1940. Podle van Wijka lze rozdělit všechny prosodické prostředky do dvou skupin, a to do skupiny „přízvuků“ a do skupiny „intonací“. Jak korelaci slabičného řezu, tak korelaci „rázovosti“ (Stosskorrelation) považuje van Wijk za druh intonace. Pak by při slabičném řezu nešlo o zvláštní způsob spojování slabik, nýbrž prostě o prosodické vyznačení fonémů. Otázce slabičného řezu věnoval také speciální studii: Scherp en zwak gesneden klinkers. De nieuwe taalgids XXXV, 1941, str. 15 n.; „Silbenschnitt“ en quantiteit. Onze taaltuin IX, 1941, str. 229 n. Kvantitativní rozdíly v jednoslabičných slovech toto pojetí silně podporují. — Přízvukem rozumí jen prosodické prostředky takového typu, jako je na př. přízvuk ruského typu, který spojuje dvě funkce: slovně distinktivní a vrcholovou (osamostatňuje slova tím, že se připouští jen jeden přízvuk ve slově). K literatuře o tomto problému srov. přehled Eli Fischerové-Jørgensenové: Neuere Beiträge zum Quantitätsproblem, Acta linguistica II, 1940/41, str. 175 n.

[5] Charakteristické je také konstatování, že „dnes sa všeobecne a bezvýhradne prijíma Trubeckého analysa prozodických vlastností“ (str. 25). Ve skutečnosti Trubeckého výklady nepřijal bez výhrady nikdo, ani Jakobson. To však neznamená, že se bez nich můžeme obejít. Velikou předností prací Trubeckého je, že jsou metodicky a terminologicky přesné a mohou se vždy stát východiskem dalšího zkoumání. Pro tyto přednosti nenašel Ružička dost porozumění. Tím se pak v jeho knize vysvětluje kolísání mezi funkčním a fonetickým pojetím a některé terminologické a zároveň i pojmové nepřesnosti. — V Ružičkově výčtu literatury o obecné theorii slabiky chybí na př. práce Belićovy (hlavně výklad Sur la valeur linguistique de la syllabe, Actes du deuxième Congrès international de linguistes Paris 1933, str. 176—180), Sommerfeltovy (TCLP IV, 1931, str. 156—160; zde se klade důraz na souvislost stavby slabiky s celým fonologickým systémem) atd. Pro poměry praslovanské, jichž se Ružička letmo dotýká, ale také pro otázky zásadního rázu, zvláště historickofonologické, zůstávají základní prací Jakobsonovy Remarques sur l’évolution phonologique du russe … (TCLP 2, 1929).

[6] Srov. TCLP IV, 1931, str. 313. Zde se v návrhu fonologické terminologie uvádí jako příklad potenciálního fonologického jevu mezislovný předěl. Jazykové prostředky v poměru k aplikaci mají vůbec povahu potenciální reality, srov. na př. Karcevskij, TCLP IV, str. 190; na str. 194 probírá Karcevskij poměr prosodických prostředků k slabice způsobem, který ukázal cestu Trubeckému.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 1, pp. 23-29

Previous Antonín Sychra: Lidová píseň s hlediska semiologického

Next Vladimír Skalička: Vyučování jazykům na vysokých školách