dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K ediční technice „Památek staré literatury české“

Jiří Daňhelka

[Discussion]

(pdf)

-

Matice česká obnovuje v knižnici „Památky staré literatury české[1] svou vydavatelskou tradici tohoto druhu a navazuje na knižnici téhož jména, v níž vyšlo od r. 1876 do r. 1890 celkem deset svazků.[2] Matice česká na tuto knižnici jen navazuje, neobnovuje ji v plném smyslu toho slova. Odchyluje se od ní v několika věcech, především v ediční technice. V Památkách staré literatury české, jež původně vycházely, byl z největší části základem vydání diplomatický přepis textu. K tomuto textu byl někdy paralelně připojován přepis diakritickým pravopisem. Základem nově vydávaných Památek je jen text přepsaný novočeským pravopisem. Při posuzování ediční techniky vydání staročeské památky je třeba jednak hodnotit redakci textu, t. j. rekonstrukci textu nebo aspoň jeho porušených míst srovnáváním rukopisů nebo gramatickou a významovou interpretací jednoho rukopisu a zachycení variant jednotlivých rukopisů, jednak posoudit zásady přepisu. V referátu o celé knižnici je tento úkol zmnožen předpokladem, že pro celou knižnici nemusí anebo nemůže platit táž zásada ediční techniky.

Pro matiční Památky táž zásada platit nemůže. Jednotlivé vydané i ohlášené svazky uveřejňují památky pocházející z různých časových období. Tak hned mezi svazkem prvním a dalšími dvěma svazky je podstatný rozdíl, totiž ten, že v prvním svazku je vydán jednak humanistický text latinský, jednak novodobý, i když dnes již antikvovaný, překlad tohoto textu, v dalších dvou svazcích jsou vydány památky, vzniklé již v stol. 14. Popis ediční techniky latinského textu Dialogu Jana z Rabštejna (vydal B. Ryba, Památky staré literatury české, sv. 1., Praha 1946) nezahrnuji do tohoto referátu, zaměřeného čistě bohemisticky. Ediční technika paralelně otištěného překladu Fr. Palackého[3] je obvyklá pro text tohoto druhu. Text je [86]vcelku podán věrně, ovšem v grafice je opuštěno psaní -w- (= v), -j- (= í) a -au- (= ou). Psaní velkých písmen je přizpůsobeno pravopisné normě, jak ji stanoví Pravidla z r. 1941. Tak čteme: služby Boží 19[4] (služby boží 584), Pánu Bohu 31 (pánu bohu 587), král český 19 (král Český 584), pro církev pražskou 35 (pro cjrkew Pražskau 589), Na hradě tvém Zelené Hoře 31 (Na hradě twém Zelené hoře 587) atp. Podoba slov zčásti je přizpůsobena požadavkům Pravidel dnes platných: legát 19 (legat 584), podle 43 (podlé 590), v ssutinách 45 (v sutinách 591) atd.; zčásti jim přizpůsobena není: mistra křížovníkův strakonických 17, opravce 35, provesti 35, celé řeholy zpráva 43 atd. Dnes obvyklému usu je přizpůsobeno psaní příslovečných spřežek a jiných spojení: uprostřed 17 (u prostřed 584), Jsou lidé, kteří ničeho přednášeti neumějí, aby přitom neláli 33 (při tom 588), Budeš-li 31 (Budešli 587), Jistil-li zapíral-li 29 (Jistilli zapíralli 586), kteříž by 35 (kteřížby 589), Jakž bych 31 (Jakžbych 587), Jako bys 31 (jakobys 587), jakmile 35 (jak mile 589) atd. Interpunkce je také přizpůsobena pravidlům dnes obvyklým: když na sněmu o krále nového jednáno bylo a jiné ještě … 23 (… bylo, a jiné … 585), … máme-li tě za jednojazykého či za dvojjazykého míti 33 (za jednojazykého, či … 588); především se to týká oddělování vedlejší věty čárkou: on řekl, že bílo, ty dodal si, že jako sníh 29 (… řekl že dodal si že 586), … položil si sobě klamlivé naděje v to, co neslušného jest 31 (… v to co … 586) atp. Členění vět je v některých případech graficky zdůrazněno: … ptali se: Proč ty, Jene … 17 (… proč … 584) A proč si tedy pomáhal vyháněti kněží katolické? Proč bojoval si s ním … 25 (… katolické? proč … 585) atp. V revidovaném textu (str. 17—51) je jednou zaměněno sloveso: I již uznávám … 35 (… uznám 589). Podotknout sluší, že zásady ediční nejsou vyloženy souborně, ani že jednotlivé změny nejsou zaznamenány v poznámkách. Ze srovnání vyplývá, že text vydání v Památkách je proti původní podobě upraven, hlavně pokud jde o pravopis, ale že úprava není zcela důsledná.

Do jisté míry ediční kuriositou je druhý svazek Památek, Šimkovo vydání staročeského zpracování (Tomáše ze Štítného) duchovního románu o Barlaamovi a Josafatovi (Praha 1946). Vydání je pořízeno hlavně ze dvou rukopisů. Staročeský text je přepsán do diakritického pravopisu. Interpunkce i kvantita je rekonstruována (kvantita podle staročeské normy). V textových poznámkách vydavatel praví, že za základ vydání vzal rukopis B (t. zv. Beckův, chovaný v Zemském museu v Brně) a že jsou v kritických poznámkách uvedeny odchylky, jež vydavatel učinil se zřením ke znění ostatních rukopisů. Těmito ostatními rukopisy vydavatel míní především rukopis K (Klementinský). Text je totiž kombinací obou těchto rukopisů, sloučeninou, o níž marně zkoumáme, podle jakých zásad vznikla. Na př. v B čteme: Zadoſt was tahne gen k rozkoſſy zrzyeymey. Šimek ve shodě s K na str. 23 přepisuje: Žádost vás táhne zřejmě jediné k rozkoši. Proč dal přednost znění rukopisu K? Nelze říci, že by bylo jasnější. Ani není bližší latinskému originálu:[5] Nam concupiscentia in vobis operatur quidem voluptatem et incitat (269). Migne: Cupiditas etenim, cum ei a vobis opera datur, voluptatem excitat. Na str. 23 dále čteme: To, cožť jest věčné a neproměnné, to ť jest pravé; ale to nenie pravé, ješto, ač pobude na chvíli, ale mine. Je to zase [87]kombinace znění obou rukopisů. V B toto místo zní: to czoſt geſt wyeczne a nepromyenne tot geſt prawye ale to nenye geſto acz pobude ale myne; v K: To czoſt geſt wieczne a nepromienitedlne … (dále jako u Šimka). Latinské znění: Existentia quidem vocavit sermo aeterna et non mutabilia: Non existencia vero, praesertim vitam et delicias, atque fallacem prosperitatem, quibtis, o rex, male heu cor tuum addictum est (269). Migne: Porro ea quae sunt, haec oratio sempiternas res atque a iactatione alienas intelligebat, per ea autem, quae non sunt, hanc vitam et delicias ac mendacem prosperitatem. Tak lze srovnávat větu za větou, stranu za stranou, ale zásadu rekonstrukce Šimkova znění odvodit nelze. Proti mínění, že Šimkův text je znění rukopisu B soustavně doplněné zněním rukopisu K, staví se to, že všechny důležité varianty rukopisu K do něho převzaty nejsou. Na př.: rkp. B, 13b (u Šimka str. 28): odſtup to ode mne bych ſye w tom oſtana po tobye chtyel kochaty; K, 177 b: odſtup to ode mne bych oſtana tebe ychtiel ſe w tiech wieczech ſam kochati. Je tedy Šimkův text jen subjektivní kompilací. Kritické poznámky jsou pak z největší části vysvětlivky k tomu, kde se vydavatel od rukopisu B odchýlil. Celkový obraz variant jednotlivých rukopisů a tím charakteristický obraz rukopisů nepodávají ani zdaleka.

Se stejnými rozpaky je nutno psát o zásadách přepisu textu do diakritického pravopisu. Jotace, v rukopisech (B i K) poměrně velmi pravidelně zaznamenaná, je v přepise ve stavu, jejž lze těžko odůvodnit i pochopit. Kromě po retnicích a po palatálním -ď-, -ť-, -ň- píše vydavatel jen -e-: počeli 21 (poczyely), se 21 (ſye), u velebném rúše 22 (ruſſye), nelze 23 (nelzye), uzřel 23 (vzrzyel), držeti 22 (drzyety), přije 26 (przygye) a tak soustavně dále. V dlouhých slabikách píše náležitě podle rukopisu (na náležitých místech) -ie-: jmějieše 23, přietelé 25, lepšie 23 a tak soustavně dále, ale i řéci 22 (rzyeczy). Tak vzniká nesrovnalost mezi krátkými a dlouhými slabikami, na př. mezi řeč a řieci, jež snadno může vést k mylné domněnce, jako by rukopis Barlaama a Josafata ukazoval na to, že se v dlouhých slabikách jotace držela déle. Není jasné, proč vydavatel Salomon přepisuje Šalomún (23 a dále), proč andyelſky upravuje podle K na anjelský. Nezvyklé a ne příliš šťastné je psaní příklonek , -ň: smrti ť se nebojím ani ť miluji světských věcí (24), A král naň bieše laskav (26). — Na těchto příkladech se ukazuje jasně, že vydavateli bylo necháno na vůli, jak si po svém otázku ediční techniky rozřeší.

Ve srovnání s edicí Šimkovou je Hrabákovo vydání Staročeských satir[6] (Památky staré literatury české, sv. 3, Praha 1947) po stránce ediční techniky velmi dobré. Nespornou výhodou ovšem je, že vydavatel pracoval s jediným rukopisem; jen u Desatera mohl užít vedle rukopisu Hradeckého i rukopisu Kapitulního. To je sice výhoda, ale skrývá v sobě potíž, totiž v tom, že smysl těch textů, jež jsou jen v jediném rukopisu, je na několika místech porušen, a vydavatel je pak odkázán jen na interpretaci. U Desatera převzal Hrabák do textu čtení rukopisu Kapitulního jen tam, kde to bylo nutné. Tak na př. ve verši 13.: … bieše jeden šlechetný Žid tomu jmě Mojzes diechu (v Hradeckém rukopisu na tom místě čteme gmyechu, což nedává na tom místě smysl). Všechny zásahy toho druhu jsou ovšem zaznamenány v poznámkách. Druhou nespornou výhodou pro Hrabáka je, že Hradecký rukopis je již dobře vydán Ad. Paterou,[7] a to diplomaticky s paralelním přepisem (méně šťastným) do diakritického pravopisu, že některé nedostatky tohoto vydání jsou [88]vytčeny v odborných studiích,[8] a že satiry vydal znovu také Jan Vilikovský.[9] Staročeské satiry téměř úplně vyhovují i způsobem přepisu. Hrabák, tak jako Vilikovský, se drží výkladu prof. F. Trávníčka[10] o jotaci po -j- a píše jednotně -je- a -jé-: Des. v. 19 ješiutně (gieſſiutnye), v. 201 nemúdřějé (Nemudrziegie) atd. Bylo by snad dobře říci o tom v poznámkách, jaká se tu grafika drží v rukopisu, či zda na náležitých místech kolísá. Jinak je rozlišeno -e- a -ě- a -é- a -ie- na náležitých místech přesně podle rukopisu. Námitky by snad bylo možno mít proti psaní -ti- a -di- místo -ť- a -ď- v cizích slovech typu křěsťan, ďábel. Zdvojené -ff- Hrabák v cizích slovech píše jednoduše: ofěra (obojí shodně s Vilikovským). Mezistupeň přehlásky u>i, totiž -iu-, se téměř vůbec nevyskytuje. Ve v. 119 Des. ho vydavatel přepsal -iu-: ješiutně. V jiných případech (Des. v. 177 a 221) se vyhnul řešení způsobu transkripce slov piſnyu a Trzetiu a do textu přejal znění rukopisu Klementinského: piesní, Třetí (jen první případ zaznamenán v poznámkách).

Z těchto poznámek k ediční technice Památek staré literatury české je snad patrné, že je nanejvýš zapotřebí, aby byla vypracována a uveřejněna pravidla pro vydávání staročeských textů. Je třeba, aby bylo řečeno jasné slovo o práci s rukopisy při rekonstrukci textu a o poslání a rozsahu kritického aparátu v jednotlivých typech vydání. Je zapotřebí, aby byla dohodnuta a stanovena závazná a podrobná pravidla pro přepisování textů. Jen tudy vede při vydávání staročeských památek cesta k žádoucí jednotnosti a důslednosti.


[1] Zatím vyšly tyto svazky: Dialogus Jana z Rabštejna (ve vydání B. Ryby, Praha 1946, str. 116), Barlaam a Josafat (ve vydání F. Šimka, Praha 1946, str. 212), Staročeské satiry (ve vydání J. Hrabáka, Praha 1947, str. 96). V době, kdy byl tento referát psán, vyšla ještě Alexandreida (ve vydání V. Vážného).

[2] Podrobněji o tom jedná můj referát v časopise Slovesná věda 1, 1947, str. 35—37.

[3] Překlad ten byl po prvé otištěn v díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, IV, 2, Praha 1860, str. 583—614.

[4] Cituji stranu Rybova vydání, v závorce cituji text a stranu vydání původního.

[5] Cituji ze souborného díla Jana z Damašku: Sancti patris Ioannis Damasceni, philosophi pariter et theologi suo tempore facile summi, universa quae obtineri hac vice potuerunt opera, summo Henrici Gravii studio partim ex tenebris ac situ eruta, partim cum Graecis exemplaribus mature collata, 1544. Prof. F. Ryšánek mne upozornil na tento text, jejž považuje za bližší českému překladu, než je text otištěný v Migneho latinské Patrologii sv. 73. Děkuji prof. Ryšánkovi za toto upozornění i za to, že mi na mou žádost půjčil své opisy a fotografie rukopisů.

[6] Obsahuje satirické skladby Hradeckého rukopisu: Desatero kázanie Božie, drobné satiry o řemeslnících a bajku o lišce a čbánu.

[7] Památky staré literatury české, sv. 8., Praha 1881.

[8] M. Opatrný: Příspěvky ke kritice a výkladu textů staročeských, v Listech fil. 11, 1884, str. 412 sl. a pokračováni v Listech fil. 12, 1885, str. 287 sl.

[9] Jan Vilikovský, Staročeské satiry, Národní knihovna sv. 11, Praha 1942. Hrabák se po ediční stránce z největší části shoduje s Vilikovským, ale přece jsou mezi občma vydáními některé rozdíly. Tak na př. Hrabák proti Vilikovskému rozlišuje -uo- a -uó- (srov. Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, str. 82— 84). Zřejmé omyly Vilikovského Hrabák někdy opravil: Des. 25 dscě: dščě, 86 takéže: takeže, 108 na hřiedě: na hřědě atd., někdy je nechal: Kov. 57/8 nalésti — lésti m. nalézti — lézti, několikrát sám proti Vilikovskému pochybil: Des. 228 ščasten (Vil. sčasten), t. 335 rytieře (Vil. rytieřě) atd. O nedopatřeních v této Hrabákově edici viz referát Fr. Šimka, ČMF 31, 1948, 296—7.

[10] Vilikovský nejen ve vydání satir, nýbrž i v Legendě o svaté Kateřině (Národní knihovna, Praha 1946). — Trávníček, Hist. mluv., str. 103—104.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 2, pp. 85-88

Previous František Daneš: Fonetika a fonologie (Na okraj Hálova Úvodu do fonetiky)

Next Václav Polák: Slovník jazykovědného názvosloví