Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Uvedení do studia českého jazyka

Alois Jedlička

[Chronicles]

(pdf)

-

Popularisace výtěžku funkčního a strukturálního bádání o jazyce je šťastná. Nezůstává na pouhém populárním přetlumočení, nýbrž domýšlí, dotváří a dostavuje theoretické předpoklady v praktických aplikacích. Po hutné brožurce O básnickém jazyce,[1] po Paulinyho podnětných výkladech o problematice spisovného jazyka a o jeho poměru k místním nářečím[2] přichází Trávníčkův Úvod do českého jazyka (Český jazyk jako celost).[3]

Trávníčkovo kompendium vzniklo z přednášek na učitelských kursech a na pedagogické fakultě a je převážně učitelům určeno. Řadí se k těm dílům Trávníčkovým, jimiž autor odpovídá na naléhavé otázky své doby a společnosti a jimiž chce plodně přispívat k povznesení jazykové kultury nejširších vrstev. Trávníčkova součinnost se školou, stálá spolupráce s učitelstvem, zájem, který věnuje otázkám vyučování a školského vzdělávání v mateřském jazyce, jsou již staršího data. Je příznačné, že se Trávníček zamýšlí zvláště nad problematikou jazykového vyučování na nejnižších stupních škol (Spisovná řeč a nářečí na škole, Mluvnice na škole národní nižšího i vyššího stupně, Mluvnické vyučování). I příležitostné odkazy v našem Úvodě dosvědčují tento zřetel.

Výběr látky je vhodný. Po osvětlení základních linguistických pojmů (Trávníček se tu leckde osobitě odchyluje od normalisovaného školského [139]názvosloví) přechází k výkladům fonetickým a fonologickým o podstatě hlásek a o funkci fonémů. Trávníček tu vychází z propracované fonologické theorie, ale terminologicky i stavebně ji zjednodušuje, resp. specificky přetváří a uzpůsobuje. Stejně je tomu i v části o theorii spisovného jazyka. Havránkovy základní výklady o funkčních vrstvách Trávníček obměňuje tak, že vychází z rozlišení t. zv. vlastně (čistě) spisovného jazyka a spisovného jazyka v širším slova smyslu, k němuž řadí ještě jazyk hovorový a umělecký (básnický). Nové je Trávníčkovo vytčení obecně spisovného jazyka neodborného jako spisovného útvaru bczpříznakového. Výčet znaků hovorového jazyka myslím ukazuje na značné posunutí jeho hranic směrem k obecnému jazyku (tak zvláště v oblasti lexikální s přemírou prvků vulgárních) — a nikde není dosti důrazně na rozlišení jazyka hovorového a obecného upozorněno. Ukazuje se stále jasněji, že by bylo třeba zachytit aspoň v hrubých rysech normu spisovného jazyka hovorového — potřeba takové práce se jeví i s hlediska praktického (v učebnicích češtiny pro cizince).

Jasné, promyšlené a pedagogicky působivé jsou Trávníčkovy výklady o společenských nářečích a příčinách, které vedou k jejich vytváření, o rozdílech mezi normou spisovného jazyka a normou nářeční, ať už o obecných rozdílech plynoucích z rozdílné funkce obou útvarů, nebo o vývojových odklonech spisovného jazyka od východiska nářečního, a o různosti a pramenech spisovného výraziva. Všude se tu Trávníček vyvarovává škodlivého formalismu, usiluje o spínání forem, výrazových prostředků s myšlením, ale zároveň o postižení celostní povahy jazyka, založené na vzájemně skloubeném fungování jednotlivých složek.

Speciální zřetele výchovně školské se uplatňují zvláště v závěrečných kapitolách, věnovaných ústnímu a písemnému jazyku, slohovým rozdílům ve spisovné mluvě a správnosti spisovného jazyka. Zatím co výklady o ústním a písemném jazyce vycházejí z průkopnické studie Vachkovy ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, shrnují poslední dvě kapitoly obšírnější Trávníčkovy vývody vlastní (O vyučování slohu a O jazykové správnosti).

Tyto thesovité výklady obecného rázu, objasňující obecnou problematiku jazykovou, ilustrují vhodné příklady, brané z živého jazykového usu. Doplňují je naukové, poznatkové partie historicky založené o poměru češtiny k slovanským jazykům a k slovenštině. Rovněž popis českých nářečí je podán v naučné, věcné zkratce.

Trávníčkovu studijní pomůcku vyznačuje úzkostlivé dbání pojmové a terminologické přesnosti (a tu je třeba zvláště v studiu jazykovém stále zdůrazňovat), péče o propracovanou myšlenkovou stavbu výkladů a zkratkovité, avšak jasné a zřetelné podání. Ukazuje vzorně cestu popularisační a příručkové literatuře další.


[1] B. Havránek J. Mukařovský F. Vodička, O básnickém jazyce, Praha, Svoboda 1947.

[2] Srov. Slovo a slovesnost 10, 1948, 236.

[3] Vydalo Komenium 1948. Knižní vydání je jen málo změněný, místy doplněný přetisk studijních archů (nová je poslední kapitola o jazykové správnosti), tištěných jako rukopis pro posluchače vysokých škol.

Slovo a slovesnost, volume 11 (1949), number 3, pp. 138-139

Previous Josef Hrabák: Nové dílo o české literatuře obrozenské

Next Jaromír Bělič: „Lidské dokumenty“ z jižní Moravy