Nová mluvnice spisovné slovenštiny

K. H. (= Karel Horálek)

[Chronicles]

(pdf)

-

K dvěma poválečným mluvnicím slovenštiny (Orlovského-Aranye z r. 1946 a J. Mihála z r. 1947) přibyla loňského roku ještě další, jež je určena za pomocnou knihu pro gymnasia. Jejím autorem je Belo Letz, dosud známý hlavně svými Kmeňoslovnými úvahami, jež vydala 1943 Matica slovenská. Nová mluvnice nese název Gramatika slovenského jazyka a je dosud nejobsáhlejším zpracováním mluvnických otázek spisovné slovenštiny (má 585 stran, vyd. Štátne nakladateľstvo v Bratislavě 1950). Celkové pojetí nové mluvnice Letzovy je dáno snahou přidržet se co nejvíce starých školských tradic. To je zvláště patrno ze srovnání s mluvnicí Orlovského-Aranye, jež se poměrně hodně snažila těžit z těch jazykovědných theorií, jež v mluvnických popisech kladou důraz na systémové vztahy. Tento pokus o nové pojetí nebyl však dosti úspěšný, a to hlavně proto, že tu systémové pojetí zůstalo celkem na povrchu a mísilo se často neorganicky s pojetím tradičním. Důsledněji aplikoval nová hlediska při zpracování mluvnických otázek slovenštiny E. Pauliny v dialektologické práci Nárečie zátopových osád na hornej Orave (Turčianský Sv. Martin 1947), ale ani zde oposice proti tradičnímu pojetí není motivována jen praktickými potřebami a již proto nelze Paulinyho pojetí považovat za plně zdařilé. Právě tyto okolnosti vedly Letze k tomu, že se při zpracování své školské mluvnice opřel v maximální míře o starší slovenské a české mluvnice, jež vycházejí z Gebauera. Letzova mluvnice tak tvoří svým způsobem protějšek k Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny, jež je však mnohem důkladnější a systematičtější, což není ani zdaleka dáno jen jejím více než dvojnásobným rozsahem.

K starým a v školské praxi celkem osvědčeným postupům ve výkladu mluvnické látky hlásí se Letz otevřeně již v úvodě. Sám tu také upozorňuje na to, že se odchyluje od gebaurovsky založených mluvnic jen zjednodušením v přehledu tvarosloví, kde byl silněji zredukován jak počet vzorů skloňování podstatných jmen, tak počet slovesných tříd. U skloňování se Letz řídil rozdíly mezi substantivy životnými a neživotnými, při třídění sloves pak vyšel z rozdílů kmenoslovných (dospěl tu rozdělení na dvě třídy podle kmene infinitivního). Hlavní přínos této nové mluvnice slovenštiny je třeba spatřovat především v části kmenoslovné o tvoření slov, pro jejíž zpracování měl autor nejlepší průpravu. Kmenoslovným výkladům bylo také vyhrazeno neúměrně mnoho místa. Ani zde se však Letz nedopracoval systematického a praktického uspořádání. Celkem však může platit tato část jeho mluvnice za nejcennější. Neujasněnost v otázkách poměru systémově popisných a historických výkladů nejvíce vadí v části hláskoslovné, v syntaxi se starších školských mluvnic přidržuje Letz nejtěsněji. Některé vážnější mezery (chybí tu na př. výklady o intonaci, někdy jsou výklady tak stručné, že až ztrácejí praktickou cenu, to platí na př. o kapitole o slovosledu) mohly být snadno vyplněny tím, kdyby se byl Letz přidržoval důsledněji českých [52]vzorů. V takovém případě by bývalo dobře vytýkat zároveň odchylky slovenštiny od češtiny, bylo by to také přispělo k prohloubení výkladů o vývojových otázkách.

S hlediska dnešní situace a také s hlediska celkového vývoje slovenské jazykovědy je třeba chápat Letzovu mluvnici jen jako prozatímní pokus o uspokojení naléhavých potřeb školských. Jinak bychom musili přiznat, že pokrok v studiu slovenštiny týká se jenom rozsahu prozkoumané látky a nikoli způsobu vědecké práce samé. Nový nástup marxistické jazykovědy, jež má řadu stoupenců i mezi pracovníky slovenskými, přivodí jistě změnu i v otázkách theorie mluvnice slovenštiny. Bude však třeba překonávat jisté návyky, jež jsou důsledkem překotného novotaření v období posledních dvaceti let. Při práci na objasnění základních otázek slovenské mluvnice bude třeba mnohem více klásti důraz na konkretní jazykový materiál, bude třeba vycházet přímo z něho a nepoužívat ho jen jako ilustračního doprovodu k hotovým popisným formulím, často mechanicky přejatým z mluvnic českých.

Nebylo by správné, vidět hlavní podmínku zlepšení situace jen v zavádění nových termínů a pojmů. Tak jako se nerozřeší základní otázky slovenské syntaxe na př. tím, že se bude pracovat s pojmem spony, tak se nezjedná jasno v otázkách třídění slovenského slovesa tím, že se zavrhnou tradiční termíny jako kmen, kořen, přípona, koncovka a pod. V tom smyslu je třeba chápat na př. článek A. V. Isačenka K teórii dvojčlennej vety v slovenčine (Slovo a tvar 2, 1948, str. 65 n.), který se zabývá právě otázkou spony a doplňku, a článek J. Ružičky Triedenie slovesných tvarov v spisovnej slovenčine (Slovo a tvar 4, 1950, str. 43 n.). Pokud jde o otázku doplňku a spony, je pravda, že je třeba od sebe odlišovat případy, kdy vlastní predikát je vyjádřen nějakým jménem a sloveso je tu jen formálním doprovodem, od případů, kdy je sloveso i jméno plnoprávnou částí přísudku, ale z toho ještě nevyplývá, že již samotným zavedením pojmu spony se celá problematika vyřeší.[*] Nejasná je tu již na př. otázka t. zv. sponových sloves, resp. sloves pomocných. Jak složitá je tu problematika, je vidět na př. z toho, jak se ve výkladu těchto otázek liší různé mluvnice naše i cizí, mezi nimi na př. mluvnice Trávníčkova a Šmilaurova Skladba. Dnes by bylo možno z praktických důvodů uvažovat o tom, aby byl nahrazen novým výrazem sám termín doplněk, jednak proto, že má v různých mluvnicích různou náplň, jednak proto, že mate při vyučování ruštině, kde se užívá slova dopolnenie ve významu předmět.

V otázce třídění mluvnických jevů, jako jsou na př. slovesa, je zase hlavní věc přidržet se jednotného hlediska, vyjít z daného stavu jazyka a provést třídění důsledně. Budeme-li při tom užívat tradičních termínů jako kořen, kmen, přípona atd. nebo termínů, jako je morfém lexikální, gramatický, spojovací a pod., může to mít své výhody a nevýhody, ale to není věc zásadní. Došel-li na př. Ružička v zmíněném článku k jinému třídění slovenského slovesa než Pauliny,[*] souvisí to především s tím, jak důsledně uplatňuje svou klasifikační zásadu. Nedůslednosti se najdou i v jeho pojetí gramatických prostředků. Nejasný je u něho především pojem nesamostatného lexikálního morfému; zdá se nám aspoň, že jej někdy dobře nerozeznává od morfému spojovacího (považuje na př. za nesamostatný lexikální morfém -n-, -ova- v tvarech jako kup-ova-ti, pad-n-u, ale jde spíše o morfémy spojovací, protože jim nepřísluší žádný význam lexikální ani gramatický). Ostatně je třeba přiznat, že se Ružičkovo třídění slovenského slovesa od třídění Paulinyho podstatně neliší. Z toho třídění budou musit vycházet i školské mluvnice, bude tu však patrně potřebí jen několika drobnějších korektur a celkového zjednodušení. K podobnému třídění se došlo i jinde (do české mluvnice je zavedl r. 1934 Havránek, srov. nejnověji v Havránkově-Jedličkově Stručné mluvnici české pro střední školu v Praze 1950), ačkoli se tu užívá tradičních termínů jako kmen, přípona, koncovka a pod. Toto pojetí vyplynulo mimo jiné i z mluvnických zkušeností ruských gramatik, ale má své dobré odůvodnění ve všech nových jazycích slovanských při všech rozdílech, s kterými se v morfologii slovesa jednotlivých slovanských jazycích setkáváme. Třídění slovesa bude třeba v slovanských mluvnicích propra[53]covat tak, aby vždy dobře vynikly specifické zvláštnosti toho kterého systému. Zkušenosti získané při studiu jednoho jazyka nesmí se mechanicky přenášet na jazyk druhý: tato zásada má své zvláštní odůvodnění u slovanských jazyků, u nichž celková podobnost svádí k podceňování individuálních odlišností.

Slovo a slovesnost, volume 13 (1952), number 1, pp. 51-53

Previous Eva Tlustá: „Za marxistickú jazykovedu“

Next K. H. (= Karel Horálek): O vyšší úroveň překladů z ruštiny