dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Cenný příspěvek k teorii i praxi překladu

Jaroslav Kuchař

[Discussion]

(pdf)

-

Kniha o překládání[1] vznikla ze souboru přednášek určených původně pro školení překladatelů a kontrolních redaktorů v roce 1951 a má — jak se v předmluvě praví — zachytit alespoň v některých bodech dnešní stav teorie a praxe překladu a ukázat na problematiku překladatelské práce, zejména se zřetelem k překládání z ruštiny. Je to tedy věc záslužná, a to nejen pro dnešní — většinou značně prakticisticky zaměřené překladatele, jimž prohloubeně ukazuje teoretickou i praktickou problematiku jejich vlastní práce —, ale i pro samo jazykovědné bádání: přispívá k rozvíjení obecné teorie překladu jako samostatného vědního úseku a také k srovnávacímu studiu česko-ruskému. Zvláště cenné je to, že většinu příspěvků do tohoto sborníku napsali autoři nejmladší jazykovědné generace, z nichž tu někteří dokonce publikačně debutují. Je pak dobrým vysvědčením naší bohemistice i rusistice, že ukládá našim mladým pracovníkům úkoly, které nejsou odtrženy od praxe, ba naopak mají široký praktický dosah, i když neslevují z teoretické náročnosti.

Obsažný, thematicky různorodý a v jednotlivých příspěvcích často se překrývající materiál by bylo možno rozdělit do několika oddílů.

Překladatelé, zvláště začátečníci, najdou ve sborníku především nejdůležitější rady a pokyny k technické úpravě překladu (způsoby citací, vybavení překladového díla pomocným aparátem poznámkovým, rejstříky a j.) a nahlédnou zároveň do pracovní dílny redakce a vydavatelství, aby si uvědomili složitost procesu výroby díla; na tyto příspěvky zkušených praktiků z vydavatelských redakcí (J. Prokopová, A. Nováková) navazují pak články zabývající se metodikou překladatelské práce.

B. Ilek ve své studii upozorňuje zejména na důležitost zachování určitého pracovního postupu a na nutnost odborného řešení základního přístupu k překladu. Práce, bohatě doložená názornými příklady z vlastní překladatelské praxe, prozrazuje velkou filologickou erudici autorovu a jeho vtipný postřeh problémů, ale zároveň i nedostatek jednotícího, zevšeobecňujícího měřítka pro spletitou tříšť všech dílčích překladatelských otázek. Vhodným doplňkem Ilkovy práce je pak autorská zpověď (bohužel nedokončená) zesnulého vynikajícího překladatele B. Mathesia, jehož památce je sborník věnován, O překládání Rozrušené země. Metodickou pomocí pro překladatele je také vyčerpávající instruktivní přehled a hodnocení slovníkové literatury jak překladové, tak i výkladové v obou jazycích a stručné poznámky o práci se slovníkem. Autor této stati, M. Jehlička, poněkud opominul rusko-jinojazyčné slovníky odborné, [132]a to i z nejdůležitějších oborů (na př. velký rusko-anglický a anglicko-ruský technický slovník), k nimž je pro nedostatek vlastních prací nutno často se uchylovat.[2]

Jádro a vlastní náplň Knihy o překládání s hlediska jazykově překladatelského tvoří příspěvky bohemistů i rusistů, srovnávající konkretní jazykové prostředky lexikální i gramatické v obou jazycích a hodnotící jejich vzájemný poměr a stylistickou nosnost. Bylo již několikrát zdůrazněno, že při překládání z jazyka tak blízkého, jako je ruština, převažují nad výhodami obtíže vyplývající právě z této příbuznosti obou jazykových systémů. Jazykové prostředky formálně shodné mají různý význam, odlišné umístění v jazykovém systému, nestejné využití a jinou stylistickou platnost. Na tyto zdánlivé shody obou systémů se soustřeďuje pozornost srovnávacích studií, které sice nevyčerpávají thematiku, co se týče rozsahu, ale zastupují alespoň nejdůležitější typy jazykových prostředků, zapojené do širší souvislosti zvláštností jazykového systému. Autoři měli předem ztíženou posici již proto, že pojetí i stejných gramatických jevů je v obou jazycích někdy značně rozdílné, a v důsledku toho museli pracovat s různým aparátem mluvnické terminologie. Většinou řešili toto dilemma ve prospěch bližšího a pro překladatelskou praxi užitečnějšího pojetí českého, potíže však vznikají tam, kde jsou gramatické jevy v ruštině odchylnější (v syntaktické výstavbě odborné věty), nebo kde se ruský systém vzpírá a nedostačuje pro analysu viděnou jen s hlediska českých poměrů (to je zvlášť patrné v referátu Křížkové o pořádku slovním). Stále naléhavěji se ozývá požadavek co možná většího přiblížení českého pojetí gramatiky (a tím i mluvnické terminologie) k pojetí ruskému jak pro studium komparativní, tak i pro potřeby jazykového vyučování.[3]

V jednotlivých příspěvcích se M. Dokulil zabývá jemným rozborem rozličného využití forem vidových, a to nejen v tak evidentních případech, kdy je rozdíl v celém průřezu jazykovou kategorií (jako je tomu u ruského, značně deverbalisovaného podstatného jména slovesného), nýbrž i u různých typů sloves a v různých větných kontextech, kde jsou tyto rozdíly daleko subtilnější. Autor tu využívá také svých starších prací, zejména studie o vidových protikladech u rozkazovacího způsobu. — Na rozdíl od podstatného jména slovesného je v ruštině naopak na vyšším stupni verbalisace infinitivu, o jehož různých překladových možnostech píše K. Horálek. V tomto článku, který se z praktických důvodů zabývá jen přehledným výčtem rozdílných funkcí infinitivních konstrukcí, postrádám zvláště zmínku o expresivitě infinitivu ve funkci imperativní, která je v obou jazycích poněkud odlišná, a o různém využití infinitivu po slovesech vyjadřujících projev vůle (v češtině jsou tu značné rozdíly mezi jazykem hovorovým a slohem úředních nařízení). Také infinitivní vazby s dativem typu Peterburgu byť pustu a zvláště se záporem ne byť vojne chápu daleko expresivněji než autor, který o nich na str. 251 říká: „Jde-li o neodvratnost (lépe snad neuskutečnitelnost, nemožnost — pozn. moje) budoucího děje, překládáme obyčejně prostým futurem.“

Oktábcovo pojednání o přechodníkových vazbách je dobrým východiskem pro všechny budoucí práce tím, že pečlivě shrnuje a uspořádává faktický materiál a osvětluje ho s rozmanitých hledisek. Dílčí závěry, ke kterým Oktábec dospívá zvláště na podkladě česko-ruských příkladů ze současné beletrie, zároveň přesvědčují o různém [133]stupni zatížení a využití přechodníkových vazeb a o omezení možnosti přímočarého narůstání přechodníků v češtině pod vlivem ruštiny. Poučné by bylo rozebrat podobným způsobem současný jazyk odborné literatury a žurnalistiky.

H. Křížková rozpracovává složitou problematiku srovnání českého a ruského slovosledu se zdarem tam, kde se může opřít o domácí literaturu (Viléma Mathesia, Fr. Trávníčka a j.), vykládající české slovosledné poměry. Je ovšem otázka, zda je možno princip aktuálního členění větného, který autorka neinterpretuje zcela správně, považovat za řídící a obecný i v slovosledu ruském, kde se — jak i autorce vyplývá z materiálu — důrazněji uplatňují tendence jiné; autorka je nazývá dynamičností, emocionální intonací. Škoda, že v pečlivě utříděném příspěvku je použito místy starší a nevhodné školské terminologie (na př. zamlčený podmět).

Dalšími zvláštnostmi ruské syntaxe v odborném stylu, zvláště užíváním a překladovými variantami t. zv. nominálních vazeb, příčestí, samostatných větných členů a delších period, zabývá se Ct. Bosák. Vzhledem k tomu, že se často dostává ve svém příspěvku do oblastí dosud nezpracovaných ani českými gramatikami a stylistikami — což je přirozené, poněvadž jde o jevy, pro něž nejsou v češtině paralely —, ale ani pracemi ruskými, může složitou problematiku těchto jevů jen načrtnout, doložit příklady a předběžnými závěry. Vyplývá z nich hlavně, že obraty se slovesným charakterem, ale bez určitého slovesa, mají v českém odborném stylu značně menší frekvenci.

Doplňkem syntaktických příspěvků ve sborníku je přehled a srovnání — významové i stylistické — ruských a českých spojek od I. Camutaliové, který není prost omylů. Autorka k němu připojila i přehlednou tabulku stylistického rozvrstvení spojek a několik typů bezespoječných vazeb a vět, které jsou důležité s hlediska překladatele.

K. Hausenblas podává ve svém příspěvku jednak řešení přepisu ruských vlastních jmen, jak bylo již jazykovými institucemi obecně přijato, jednak se zabývá skloňováním ruských vlastních jmen a přechylováním, jejichž problematika je — s jedinou výjimkou ženských přechýlených podob ke jménům na -ov- v podstatě také už řešena a v praxi je kolísání jen nepatrné (srov. Naše řeč, roč. 35, 1951/52, str. 7n.: Bohuslav Ilek, O převodu ruských vlastních jmen do češtiny).

Otázky vzájemného poměru slovní zásoby osvětluje s různých hledisek několik samostatných příspěvků (V. Barnet: K otázce výběru slova při překladu, H. Křížková: Ruské lexikální prvky v češtině po roce 1945, M. Mucala: Několik poznámek k překládání termínů z ruštiny), ač i v ostatních (Horálkově, Ilkově, Mathesiově a Trávníčkově) najdeme drobnější poznámky a postřehy o různém stylistickém zabarvení a obrazném bohatství lexikálních prostředků, o ekvivalentu, o t. zv. diferenčních chybách, slovech ruského „bytu“ a pod.

Barnetovi jde převážně o stylistické hodnocení lexikálních prostředků a o jejich výběr na podkladě správného pochopení ideového zaměření autora uměleckého díla. Na příkladě různé hodnoty prvků studentského slangu ukazuje, jak je možno porušit ideu díla a skreslit umělecký záměr autora. Ovšem problémy využití různých lexikálních vrstev v obrazném jazyce uměleckých děl, viděné nadto ještě s hlediska jejich překladatelského tlumočení, jsou příliš složité, než aby mohly být s úplností řešeny v rozsahu příspěvku. Zvýšená pozornost, která se v poslední době věnuje jazyku uměleckých děl (i v jejich přetlumočení),[4] je svědectvím aktuálnosti a ožehavosti problému.

Otázky odborné terminologie, vlivu ruštiny na češtinu vzhledem k systémovosti názvosloví a zákonitostem češtiny nejsou dosud také uspokojivě řešeny. Mucalův [134]příspěvek který byl původně určen jako úvod ke studii lexikografické, shrnuje ve stručnosti některé poznatky v rámci jednoho oboru, Křížková se snaží na základě širších historickopolitických souvislostí a kritického zhodnocení starší jazykové teorie a jazykové praxe posledních let vystopovat tendence, které vedou k přejímání některých lexikálních prvků. Zdůrazňuje zvláště právo a povinnost filologů včas zasahovat do dnešního živelného procesu vytváření nových slov a regulovat tento proces v souhlase se slovotvornými zákonitostmi češtiny. Že je však autorce vlastní bohemistická — i odborná — problematika terminologie dost vzdálena, ukazuje její schválení „kráčejícího exkavátoru“ i polemika o vhodném překladě za ruský „samosval“, kde je v české odborné literatuře terminologie pro tyto druhy vozidel podrobně vypracována.5 Také příklady vybrala autorka náhodně, takže nepodávají správný obraz o celé problematice.

I když je tedy řešení některých zásadních problémů, probíraných v jazykově překladatelské části Knihy o překládání dosud sporné, přinášejí příspěvky cenný konkretní materiál s názornými příklady a nastiňují v podstatě hlavní rysy problematiky.

O stručnou celkovou charakteristiku ruštiny v rámci této části knihy se pokusil K. Horálek, jsa si vědom všech nedostatků, které z podobného zevšeobecnění vyplývají (sám píše o tom na str. 173). Poněkud nesourodě je sem pak zařazen sám sebou výstižný příspěvek Trávníčkův O rytmu řeči, který nesouvisí s obecnou ani srovnávací thematikou sborníku.

Zbývají práce věnované obecné teorii překladu. Nepočítáme-li k nim vstupní článek Horálkův (Za vyšší úroveň překladů z ruštiny), zabývající se současným stavem našeho překladatelství z ruštiny a vyslovující požadavek odstranit jeho nedostatky zejména zdokonalením přípravy překladatelů,[5] ani Trávníčkovo obecné pojednání O jazyce, v němž je populární formou vyloženo autorovo pojetí poměru mezi jazykem a myšlením a rozebrána otázka vhodné míry uplatnění prvků celonárodního jazyka v jazyce uměleckém, jsou této problematice věnovány jen dvě práce, obě od J. Moravce: Práce J. V. Stalina „O marxismu v jazykovědě“ a některé otázky překladu a O významu překladu a překladatelském mistrovství.

V první z nich je vysloven závažný požadavek zachovávat národní specifičnost originálu v realistickém překladě uměleckého díla, jak ji chápeme s dnešního hlediska. Tento úhelný kámen překladatelské teorie je konfrontován s otázkami volnosti a doslovnosti překladu v jejich historickém průřezu (za ilustrační materiál tu slouží převážně literatura ruská). V čem se projevuje tato národní svébytnost originálu? Mohu-li shrnout poněkud nejasně utříděné a ne dost přesně formulované (jak se mi alespoň zdá) Moravcovy závěry, projevuje se tato národní svébytnost: 1. v jazykovém materiále, který je do značné míry nepřenosný, a to jak ve svých jednotlivých stylistických plánech, tak i v jejich konkretním obrazném využití v uměleckém projevu; 2. v osobité technice nebo formě literární tvorby; 3. v zobrazení života a zvyklostí národa.[6]

V druhém svém článku se Moravec zabývá především politickokulturním významem překladu a požadavky, které na překladatele klade naše společnost.

Obecně teoretická problematika sborníku je tedy značně užší než části ostatní a bude jí muset být věnována větší pozornost.

[135]A ještě několik slov o redakčním vypravení knihy. Neváhám říci, že po této stránce byla Knize o překládání věnována velmi malá péče. Redaktor sám — snad z obavy, aby neporušil autorské texty, dopustil, že se některá themata nevhodně překrývají a opakují, aniž jsou osvětlena s nového hlediska (na př. o přechodnících je možno najít kromě článku Oktábcova — ještě zmínku na dalších třech místech). Nezkušené čtenáře by mohl mást i poměrně různý výklad stejných jevů, jak se s ním setkáváme na př. v článku Horálkově (str. 160) a u Křížkové (str. 196) o genitivních přívlastcích v češtině, nebo u Horálka (str. 10) a u Moravce (str. 21) o otázce hodnocení starších překladů z ruštiny. Věci by lépe prospěly častější škrty a drobnější úpravy, aby jádro probíraných problémů lépe vystoupilo do popředí. Nejednotně jsou uváděni autoři a díla citovaných příkladů z umělecké literatury: někde nejsou uváděni vůbec, jinde jen autor přímo v textu v závorce, u dvou příspěvků jsou citovaní autoři (a díla) uvedeni souborně na konci článku. Stručná česká bibliografie o překladatelství, připojená na konci, představuje vlastně jen literaturu po roce 1945 a opomíjí neprávem starší tradice (O. Fischera, F. X. Šaldu); nezachycuje dokonce ani tu literaturu, kterou uvádějí jednotliví autoři uvnitř sborníku (Ilek, Dokulil). Velmi též postrádám bibliografické zachycení důležité překladatelské diskuse, která v únoru až v červnu r. 1951 probíhala na stránkách slovenského týdeníku „Kulturný život“.

Redakce nakladatelská rozhodně nezaslouží dík za odpovědné provedení korektur a konečné úpravy. V knize se to jen hemží tiskovými chybami (snad na každé druhé nebo třetí stránce), a to ještě drobnější pravopisné chyby v interpunkci u jazykového díla přece jen počítám k chybám tiskovým. Známým nedostatkem redakcí je, že nesrovnávají tituly uváděné v obsahu se skutečnými tituly uvnitř knihy; také v našem případě se tento nedostatek projevil. K trapnému nedopatření však došlo zvláště v Moravcově článku o významu překladu v místech, kde se mluví o nutnosti vysoké ideologické úrovně překladatele. Cituji doslova (i do písmene) se str. 41: „Ideovost překladatele se také odráží v odpovědném a důkladném vymýcení všech omylů, případně tiskových chyb, které vedou k narušení ideje a obsahu díla. Je jedním z nejbolestivějších nedostatků našich překladů je, že se v nich setkáváme s takovými chybami.“ (Tiskovou chybu označuji já.)

I přes výhrady zde uvedené zůstává „Kniha o překládání“ cennou pomocí pro naše překladatele z ruštiny a hutným obohacením naší poměrně chudé jazykovědné literatury v oboru překládání. Její význam jistě ještě lépe vynikne v příštím roce, až bude otevřena překladatelská katedra na Vysoké škole ruského jazyka, kde se může stát užitečnou a vyhledávanou učební příručkou.


[1] Knihu o překládání — s podtitulem Příspěvky k otázkám překladu z ruštiny — vydalo za redakce Dr Jaroslava Moravce Nakladatelství Československo-sovětského institutu (Praha 1953). Kniha má i s tabulkami přepisu, přehledem korektorských značek, stručnou bibliografií a rejstříkem celkem 358 str. Brož. 20, váz. Kčs 22,40.

[2] Jen částečným vyplněním mezery je tu nedávno vyšlý Rusko-český technický slovník vydaný Technicko-průmyslovým vydavatelstvím, který však postrádá odborné lexikografické zpracování.

[3] Srov. o tom některé poznatky z konference o srovnávací slovanské jazykovědě, uveřejněné v Sovětské vědě — Jazykovědě, roč. 3, č. 3 str. 263n. i Horálkovu poznámku o chystané mluvnici ruštiny pojaté s hlediska češtiny, t. j. na srovnávacím základě, v 2. č. téhož ročníku (str. 174).

[4] V naší literatuře jsou to — kromě jiných — hlavně práce akad. Havránka a akad. Trávníčka. Důležitou pomůckou je brněnský překlad sborníku O jazyce literárních děl, v němž jsou shrnuty výtěžky sovětské diskuse (Praha, Nakl. ČSI 1952).

[5] Srov. o tom též jeho článek v Sovětské vědě — Jazykovědě, roč. 3, 1953, č. 2, str. 174n.

[6] Již po napsání této recense vyšla v minulém čísle Slova a slovesnosti promyšlená studie Jiřího Levého právě o těchto nejdůležitějších problémech teorie překladu. Autor v ní tento třetí bod národní svébytnosti nazývá poněkud neurčitě „obsahem“. Jinak ovšem vyniká nad Moravce v tom, že jeho řešení jednotlivých problémů nemá ráz náhodnosti, ale opírá se o důkladný vědecký rozbor problematiky v celku, zejména s hlediska protikladu obecného a jedinečného.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 3, pp. 131-135

Previous Vladimír Šmilauer: Etymologický slovník jazyka českého

Next Jiří Daňhelka: Dvojí vydání Husových kázání