dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Stylistické mistrovství Julia Fučíka

Milan Jelínek

[Articles]

(pdf)

-

Učit se z díla Julia Fučíka znamená učit se nejen ideovosti jeho literárních prací, nýbrž i stylistickému mistrovství, s jakým dovedl svá aktuální themata zpracovávat. Čistota Fučíkova jazyka, jasnost, přesnost, barvitost, citová zanícenost a přesvědčivost Fučíkova stylu musí se stát vzorem pro dnešního spisovatele a zejména pro dnešního novináře. Jen literární práce, v nichž je ideově čistý obsah vyjádřen dokonalou jazykovou formou, mohou v plné míře splnit své poslání: přinášet poznání, přesvědčovat, získávat, naplňovat budovatelským nadšením a vychovávat k nesmiřitelnosti vůči všemu, co brzdí postup společnosti kupředu.

Fučíkovo stylistické mistrovství je těsně spjato s jeho novinářskou prací. Celá jeho tvorba byla podnícena bezprostřední potřebou seznámit čtenáře v novinách nebo v časopise se skutečným stavem rozkládající se buržoasní společnosti, především její úpadkové kultury, a na druhé straně ukázat zářný příklad prudce se rozvíjející společnosti sovětské. Dodnes doznívá podceňování novinářské práce v názoru, že novinář je zajatcem otřelých frází, klišé, bezbarvého novinářského stylu, řekli bychom stylu novinářsky nivelisovaného. To ovšem platí o špatném novináři nebo — abychom parafrázovali Fučíkova slova — o novináři „nepoctivém“. Je ovšem pravda, že se zvláštní podmínky novinářské práce projevují v některých stylistických rysech. Tak se na př. hojněji užívá jistých ustálených obratů, při výběru slov ze synonymických řad se dává přednost slovům obecně srozumitelným, citově neutrálním, volí se jednodušší skladební prostředky větné a j. Ale nikdy nemá vést novinářská práce k porušení čistoty jazyka a k stylistické nivelisaci. Stylistická šedost novinářských článků i při jejich aktuálním a ideově čistém obsahu snižuje zájem čtenářů, značně omezuje okruh vlivu. A právě čistota jazyka a barvitost stylu Fučíkových reportáží i politických úvah, literárně kritických studií i polemik je svědectvím toho, že dobrý novinář, poctivý novinář nemůže rozpustit osobitost svého stylu [149]v únavné šedi jakéhosi nivelisovaného stylu novinářského. Sám Fučík vysoko cenil novinářskou práci. Ve své nesmrtelné Reportáži psané na oprátce hájí Nerudu proti kritikům podceňujícím tvorbu tohoto vůdčího českého básníka pro jeho práci v novinách: „Kdekdo — i člověk tak jasnozřivý, jako Šalda — vidí jakousi brzdu básnické tvorby Nerudovy v jeho novinaření. To je nesmysl. Právě proto, že byl Neruda novinářem, mohl napsat dílo tak velkolepé jako Balady a romance nebo Zpěvy páteční i většinu čísel Prostých motivů. Novinaření člověka vyčerpává, snad i rozptyluje, ale spojuje ho s čtenářem a učí ho tvořit i v poesii — ovšem, jde-li o novináře tak poctivého, jako byl Neruda. Neruda bez novin, žijících den, byl by snad napsal mnoho svazků básní, ale ani jediný, který by přežil století, jako je přežijí všechna jeho díla.“[1]

 

Celé literární dílo Julia Fučíka vyniká vzácnou čistotou spisovného jazyka. Až na malé výjimky, o nichž promluvíme později, neužívá Fučík nespisovných prvků místně nářečních nebo slangových. I ve svých reportážích ze stávkujících závodů a z hladových demonstrací zachovává úzkostlivě čistotu spisovného jazyka, vkládá do úst dělníkům projevy, jejichž „hovorovost“ je naznačena jen zjednodušenou skladbou, a nikde nepodléhá dosti obvyklé, ale klamné charakterisační manýře vystihnout rozhořčení dělnických mas vulgarismem vrhaným buržoasii v tvář. Ne že by dělníci při svých bojích proti buržoasii a jejímu utlačovacímu státnímu aparátu neulevovali svému spravedlivému hněvu „silnými“ slovy, nadávkami, ale Fučík dobře vidí netypičnost tohoto slovního bojového prostředku pro dělnické masy. Podává sice obraz dělníka nenávidícího buržoasii a její přisluhovače, ale přitom rozvážného, neutápějícího svůj cit ve slovním vulgarismu, nýbrž přetavujícího svou nenávist v bojové činy proti kapitalistickému pořádku. Uvedu jako příklad citově vzrušený, nenávistí prosycený projev mladého havíře z Fučíkovy reportáže o duchcovské hornické stávce na jaře 1932:

„Kamarádi! Na Humboldtce zastavili práci. Na Koh-i-nooru zabili osm našich chlapců. Chtějí nás zabíjet na šachtách a chtějí nás zabíjet tím, že nás ze šachty vyhazují. My že můžeme něco ztratit? My, kteří máme hlad, i když pracujeme? Nám že někdo může skočit vzad? Řeči, řeči, nic než řeči. Kamarádi z Humboldtky mají pravdu. Kamarádi z Humboldtky mají právo nás žádat, abychom jim pomohli. Dnes vyletěli oni, zítra vyletíme my a tak to půjde dál, dokud neřekneme: Dost! A teď je čas, abychom to ‚dost!‘ řekli …

Ať páni vidí, že už dále držet nechceme. A když jim to nestačí, zastavíme celý revír a pak už uvidíme, porazí-li oni nás nebo my je.“[2]

V tomto projevu, vyzývajícím k činu, k boji, nezazní silácká nadávka, protože Fučík v něm dal promluvit typickému představiteli dělnické třídy, budoucímu [150]přemožiteli kapitalistické společnosti a hospodáři příštího socialistického státu. Nenávist vůči pánům nestává se u něho zdrojem jazykového vulgarismu, nýbrž nachází svůj výraz v intonaci a v syntaktických prostředcích, především v slovosledu, v řečnické otázce a v neslovesné větě. ,,Hovorovost“ projevu je pak zdůrazněna ještě několika celkem nevýraznými prvky hovorovými: Humboldtka = šachta Humboldt, vyletět z práce, držet = trpělivě snášet. Není tento příklad, vybraný namátkou z Fučíkových reportáží, příznačný nejen pro Fučíkovu péči o čistý spisovný jazyk, nýbrž i pro Fučíkovu vysokou ideovou vyspělost, která mu pomáhala řešit i otázky jazykové formy?

Ve Fučíkově literárním díle však nalezneme přímé svědectví toho, že Fučík byl dobře vyzbrojen marxistickou jazykovou teorií. V literárně kritické stati Božena Němcová bojující mluví o „slovesném buřičství“ B. Němcové a připojuje několik poznámek obecně teoretických: „Toto slovesné buřičství není samo o sobě účelem, jako řeč vůbec není samoúčelná. Mluvíme, abychom sdělovali své vědomí; a sdílením teprve ztělesňujeme své vědomí i pro sebe. Proto je řeč jako užité vědomí záležitost společenská a vyvíjí se s vývojem lidské společnosti.“ Dále Fučík rozvádí thesi o spojitosti vývoje jazyka s vývojem společnosti, ukazuje na rozvoj jazyka ve společnosti osvobozující se a na úpadek jazyka ve společnosti spoutané reakčním zřízením. Revolucemi jazyk nabývá, kdežto zpátečnictvím, i „nenásilným“ zpátečnictvím vnitřním, ustrnutím na dosaženém stupni existence, „řeč kornatí, stárne, odumírá“. „Nové vědomí, vědomí nového, podmíněné novými, měnícími se životními podmínkami, a tedy i novými, měnícími se vztahy mezi lidmi, musí být ztělesňováno novým slovem, novou větou, novou intonací jazyka.“[3] Autor, který dovedl vyslovit základní marxistické poučky o jazyce jako jevu společenském s takovou jasností a přesností, jaká jen byla možná před geniálními Stalinovými statěmi o jazykovědě, dovedl zajisté, opíraje se o správnou teorii, řešit správně i praktické otázky jazyka a stylu ve své literární tvorbě.

Nejen vlastním stylem, který se až úzkostlivě vyhýbá prvkům nespisovným, nýbrž i svými literárně kritickými statěmi bojoval Fučík proti vnášení dialektismů a vulgarismů do jazyka literárních děl. Tak na př. v literárně kritickém článku Vesnice chválí vysokou kulturu řeči, „krásný, čistý jazyk“ v povídkách Jaroslava Kratochvíla a poznamenává, že i při velikém počtu českých vesnických románů a povídek „bylo by lze na prstech spočítat ty, které umělecky nepodlehly zpracovávané látce a nezanesly do umělých odstavců hrubé věty v charakteristice nebo přímé řeči“[4]. A dalším dokladem Fučíkovy lásky k čistému a bohatému spisovnému jazyku, podepřené pokrokovou jazykovědnou teorií, je uznalý nekrolog Ertlův a ostrá polemická stať proti brusičům, komolícím a ochuzujícím jazyk.[5]

[151]Uvedl jsem Fučíkovy projevy o jazyce, o jeho čistotě a bohatosti, abych ukázal na důsledné harmonické sepětí teorie a praxe v literární tvorbě Julia Fučíka a abych zdůraznil podmíněnost stylistického mistrovství správnou jazykovou teorií.

Zmínil jsem se už o tom, že se Fučík v celé své tvorbě vyhýbal prvkům, které porušují čistotu jazyka, a to i tehdy, kdy se mu tyto nespisovné prvky nabízely jako prostředky charakterisační. Jen v povídce Vo Rézince a bodrým exekutorovi[6] užil jak v dialozích, tak i v nedialogickém kontextu důsledně obecné češtiny. Nositeli nespisovnosti v této povídce jsou především jevy hláskoslovné (na př. vo- m. o-; ej m. ý, po př. í; ý m. é; vyjeděnej), méně jevy tvaroslovné (na př. 3. os. pl. nemaj, 1. os. pl. bysme, příč. min. čin. řek) a nejméně prostředky lexikální (na př. tuberák, certle, kvéry). Není zde tedy pasivní dorozumívací úkonnost a tím i srozumitelnost proti spisovné češtině téměř vůbec zúžena. Poznáme to na malé ukázce:

„Votevřeli sme a zacinkalo to. Voni mají hokynáři asi zvláštní továrnu na svý zvonky a nikomu jinýmu z ní nic neprodají — kdybych byl slepej a takhle to zazvonilo, poznal bych, že sem v hokynářským krámu, a řek bych si za krejcar vo certle, jako to dělal táta nebo babička.“

Proč Fučík, který je ve svých literárních pracích tak přísným strážcem čistoty jazyka, napsal celou povídku v obecné češtině? A proč vnesl obecně české jazykové prvky i do nedialogického kontextu? Snad chtěl Fučík i jazykovou formou své „české vánoční povídky za století“ protestovat proti stejnojmennému výboru povídek, nekriticky pořízenému redakcí „Lidových novin“, snad chtěl obsahem i formou své povídky usvědčit ze lži autora poslední „vánoční povídky“. Jako kdyby mu Fučík svou povídkou říkal: „Tak píšeš ty, který otravuješ vědomí pracujících pohádkou o kapitalistovi dobrodinci, a tak vypravuji já, voják a proletář Fučík, který vidí v kapitalistickém zřízení nepřítele pracujících.“ Ojedinělé užití obecné češtiny v tvorbě Fučíkově svědčí o tom, že autor nepovažoval vnášení nářečních prvků do jazyka literárně uměleckého díla za běžný prostředek jazykově umělecký. Výjimečným užitím obecné češtiny chtěl snad zdůraznit lidově vyprávěcí povahu své povídky, odrážející pravdivě skutečnost, na rozdíl od vyumělkovanosti, lživosti povídky autora přisluhujícího buržoasii.

Fučík vkládá dělníkům svých reportáží i povídek do úst spisovnou češtinu, jejíž hovorovost je naznačena především jednoduššími syntaktickými prostředky na rozdíl od složitější stavby textu nedialogického. Naproti tomu představitelé buržoasního zřízení, kterým ostatně Fučík dává slovo ve svých reportážích jen zřídka, jsou charakterisováni úpadkovým společenským „žargonem“. A že je Fučík mistrem v takovéto jazykové charakterisaci, to dokazuje na př. rekonstrukce „dadaistického“ projevu buržoasního prokurátora Tolmana v reportáži Žalobci a obžalovaní. Fučík na konec posměšně parafrázuje právnickou [152]hantýrku prokurátora Tolmana, svědčící o neúctě buržoasie k mateřskému jazyku, touto větou: „Taková je esencielní podstata klasické řeči pana prokurátora, zrekonstruovaná pohříchu více specificky než klasicky, což je však irelevantní.“[7]

Mistrně parafrázuje a zesměšňuje Fučík, využívaje biblických výrazů a termínů, kázání popa Porfiryje, štvoucího „pravoslavné“ proti kolchoznímu hnutí:

„Konec světa se blíží … Antikrist na traktoru vjíždí mezi pravoslavné, vybuchuje a drtí je. Bůh seslal na nás zkoušku nejtěžší. Kolchozy, dílo pekla, pohlcují celou Rus a duše pravoslavných propadají ďáblu … Kdo vstoupí v kolchoz, pravil Spasitel náš v Jerusalemě, hoden je smrti věčné. A aj, lépe by mu bylo uvázati na šíj žernov osličí a uvrhnouti do hlubiny mořské.“[8]

S neobyčejně jemnou uměleckou mírou užíval Fučík slangově zabarvených profesionálních výrazů z hornického prostředí. Jejich počet je v poměru k velkému rozsahu reportáží z hornických stávek a demonstrací zcela nepatrný a pro styl Fučíkův nejsou tyto charakterisační prvky typické. Nutno zdůraznit Fučíkovu stylistickou dovednost vysvětlit nebo alespoň přibližně naznačit význam profesionálního výrazu okolním kontextem. Uvedu několik příkladů z reportáže Divoká šachta:

Vůně oparů z povrchových dolů, z „oprámů“.

Šachta má už dvanáct metrů hloubky a pod zemí osmnáctimetrovou „štreku“.

Nebo se provalí strop stařiny, starého nezaplaveného plánu opuštěné šachty, …

… nekryté kahance svítí tísnivou chodbou, ještě zúženou podpěrami a švortnami, …[9]

Neobyčejně dovedně vkládá Fučík do svých reportáží ze Sovětského svazu rusismy a orientalismy. Značnou část jeho rusismů bychom mohli přesněji nazvat ruskými sovětismy. Fučík má nesmrtelnou zásluhu o pravdivé poznání sovětského státního zřízení a tím i o rozšíření znalosti některých typických sovětských termínů, ať již v jejich podobě ruské, nebo v podobě zčeštěné. Mnohé z těchto sovětských termínů se dnes staly pevnou součástí naší slovní zásoby, ale v době, kdy Fučík své reportáže psal, byly málo známy nebo nebyly známy vůbec nebo byl do nich vkládán vlivem protisovětské buržoasní propagandy lživý obsah. Sám Fučík uvádí jako doklad zkrucování sovětské skutečnosti článek z buržoasního tisku, v němž jsou sovětské termíny naplněny „děsivými představami“. Původ lží vidí Fučík nejen v nenávisti, ale i v „nevědomosti a bázni před zachycenými slovy“, jež autoři protisovětských článků nikdy neviděli proměněny v člověka, věc nebo děj. Tak „pětiletka, plán velkolepého budování nového života, vzbuzuje v nich představu továren na výrobu smrtících epidemií“ nebo „komsomolci, ti mladí a veselí hoši z Komunistického svazu [153]mládeže, mění se mu v sveřepé plantážníky, rozkročené nad otroky s revolverem v ruce a odstřelující každého, komu únava nebo nemoc vzaly sílu k práci“.[10]

Mají tedy Fučíkovy sovětismy především úkon poznávací. Aby čtenář reportáží snáze porozuměl sovětskému termínu, volí Fučík z větší části český překlad nebo zčešťuje ruskou podobu slova hláskoslovnou úpravou a tím dostává snazší východisko k následujícímu výkladu. Poněvadž přeložené a zčeštěné sovětské termíny splývají s ostatním českým textem, zužuje se okruh lexikálních prvků pociťovaných čtenářem jako rusismy. V jasném výkladu sovětských termínů prostředky pojmovými i obrazně uměleckými projevuje se plná síla Fučíkova stylistického mistrovství.

Ze sovětismů přeložených nebo zčeštěných hláskoslovnou úpravou lze na př. uvést: nová hospodářská politika (ale i NEP, novaja ekonomičeskaja politika), pětiletý plán, pětiletka (ale i pjatiletka); hrdinství práce, socialistické soutěžení, úderník, úderná brigáda; komunistická sobota, sobotník; dělnicko-rolnická inspekce; kolektivní hospodářství, skotovodné hospodářství, strojní traktorová stanice; škola sedmiletka, desetiletka; pracovní týden pětideňka; den oddechu, dům oddychu, dělnický klub; milicionář, pohraničník a j.

Jiné sovětismy přejal Fučík z ruštiny bez jazykové úpravy nebo s drobnou úpravou hláskoslovnou, která však nevede ke splynutí s českým výrazivem. Počet takovýchto slov a slovních spojení je však jen zlomkem počtu sovětismů přeložených nebo hláskoslovně zčeštěných.

Několik příkladů:

Otčet Mossovětu ‚výroční zpráva Moskevského sovětu‘; lišenci ‚občané zbavení volebního práva‘; razvjorstka ‚opatření k odebírání veškerých zemědělských přebytků rolníkům‘ artěl ‚zemědělské výrobní družstvo‘; proryv ‚nesplnění, zhacení plánu‘, obščestvennyj buxir ‚brigáda, která bere do vleku opoždující se pracovní úsek‘, skvoznaja brigáda ‚brigáda pro nárazovou práci při odstraňování překážek plynulosti výroby‘; fabrika-kuchňa ‚závodní kuchyně‘ a j.

Dosti hojně jsou zastoupeny v sovětských reportážích J. Fučíka typické sovětské zkratky:

Rajsovět ‚obvodní sovět‘; politodděl ‚politické oddělení‘, ženodděl ‚oddělení pro práci mezi ženami‘; politruk ‚politický instruktor‘, partorg ‚stranický organisátor, důvěrník‘, grupporg ‚skupinový organisátor‘; agitprop ‚agitační a propagační oddělení‘; kultbasa ‚základna kulturní práce‘, kultrabotnica ‚kulturní pracovnice‘; stěngazeta ‚nástěnné noviny‘; sovprof ‚odborová rada‘; kolchoz, sovchoz, zernosovchoz ‚obilní sovchoz‘; univermag ‚obchod se zbožím různého druhu‘ a j. Podle sovětské zkratky rabkor je utvořena u Fučíka česká zkratka děldop ‚dělnický dopisovatel‘.

Celkem nepočetná je skupina rusismů, které bychom mohli přesněji označit jako ruské historismy. Fučík jich užívá velmi dovedně — často s pohrdavým nebo ironickým zabarvením — tam, kde mluví o předrevolučním Rusku, o období občanské války nebo o posledních zbytcích vykořisťovatelských tříd [154]v Sovětském svazu: policejní činovník ‚policejní úředník‘, báťuška Machno, báťuška car, poměščik ‚statkář‘, městská duma, dobrovolská armáda ‚kontrarevoluční armáda z »dobrovolníků«‘ a j.

Hojné přejímání sovětismů je u Fučíka zcela pochopitelné, neboť nové jevy společenského života, možné jen v sovětském zřízení, neměly domácí české pojmenování. A seznámit český proletariát a vůbec české pracující masy se sovětskou skutečností znamenalo zprostředkovat jim poznání správného obsahu sovětských termínů, kterých buržoasní propaganda tak hanebně zneužívala k zastrašování a desorientování pracujících. Proti velké skupině sovětismů je možno vybrat z Fučíkových reportáží poměrně malou skupinu vlastních rusismů, které slouží k charakterisaci ruského prostředí. Střídmost v užívání těchto jinojazyčných, třebaže příbuzenstvím jazykovým značně přiblížených prvků je dalším svědectvím stylistické vyváženosti Fučíkovy tvorby.

Několik příkladů: domochozjajka ‚hospodyně v domácnosti‘, izvoščik ‚drožkář‘, moloděc!, molodoj čelověk, chuligán ‚povaleč‘, bezprizornost, kysel ‚druh huspeniny‘, šči, samogonka, vintovka ‚vojenská puška‘, socha ‚dřevěné rádlo‘, pereulok ‚příčná ulička‘, učastek ‚úsek‘, generální remont ‚generální oprava‘, bumážka ‚potvrzení‘ a j.

Jinak se u Fučíka projevil vliv ruštiny v nepřechylování některých jmen, na př. „pracovala jako nejlepší sekcionér - dobrovolník v sekci sovětu“; „soudružka ‚chemik‘“; „komsomolka, brigadýr ženské brigády“ a j. Vliv ruštiny lze vidět i v přístavkovém typu složenin jako dělník-hospodář, soused-soupeř, voličky-hospodyně, děvčata-komsomolky, rok-stachanovec; profesor-agronom, brigáda-řetěz, továrna-kuchyně a j. Ruské perevypolniť plan má u Fučíka svůj český ekvivalent v převyplnit plán.

Tyto drobné, nepočetné odchylky od české spisovné normy zcela zanikají uprostřed čistého spisovného jazyka, kterým se autor snaží co nejpřesněji vyjádřit jevy sovětského života, tak odlišné od tehdejších společenských jevů v kapitalistickém Československu. Z uvedených odchylek, na něž působila bezprostředně ruština, proniká nyní hojně přístavkový typ složenin do spisovné češtiny.

S láskou k Sovětskému svazu pojal Fučík i lásku k jazyku velkého ruského národa. Svědčí o tom rusismy jako reminiscence na sovětské prostředí v „Reportáži psané na oprátce“. Na sloku ruské revoluční písně navazuje Fučík slibem sovětským soudruhům: „Da, my s vami.“ Své ženě Gustině, kterou gestapo odváží do Polska, posílá Fučík slova ruské partyzánské písně „o kozačce, která po boku mužů dobývala svobody“, ale které v jednom z bojů „podňaťsja s zemli ně prišlos“. A ruskými slovy vzpomíná na svou ženu jako na svého druha v boji: „Vot, moj družok bojevoj.“ Sebe nazývá sovětským termínem agitpropčík. Mirka, který zradil při výsleších na gestapu, odsuzuje pro jeho truslivost — zbabělost.

Nemenší stylistickou dovednost prokázal Fučík i při vnášení výrazů orientálních, výrazů ze středoasijských jazyků, do svých barvitých reportáží ze Střední Asie. Fučík ovšem naprosto nechce sloužit svými reportážemi lživé exotice, jakou vzbuzovali buržoasní autoři píšící o Orientu, nýbrž chce zprostředkovat pravdivé poznání sovětské přítomnosti středoasijských zemí, v nichž ,,je [155]všecko to barbarství, které kvetlo exotikou, zničeno“.[11] Proto i Fučíkovy orientalismy s připojeným výkladovým textem přispívají k poznání Střední Asie, zejména její minulosti, a jen jako podružný úkon proniká u nich poslání charakterisační.

Předsovětská feudální minulost středoasijských zemí je zachycena ve výrazech pro utlačovatelské třídy a vrstvy (emirové, chánové, manapové, bajové a j.), pro jejich náboženské posluhovače (mullové, išani a j.), pro bandity kontrarevolučních tlup (basmači) a pro utlačovanou třídu drobných rolníků (dekchané). Carské minulosti patří i šovinistická nadávka sart (s významem ‚žlutý pes‘), „kterou si vymyslili carští oficíři a kupci pro středoasijské národy, zejména pro Uzbeky“[12]. Původních názvů užívá Fučík i pro středoasijskou vesnici (kišlak, aul), pro obydlí (jurta), pro zavlažovací stružky (aryky), pro primitivní zemědělské náčiní „dekchanů“ (omač ‚dřevěný pluh‘, ketmeň ‚motyka‘), pro náboženské představy a úkony (šajtan, měsíc ramazan, půst uraza), pro hudební nástroje (dutara, čindynna) a j.

Vysoce nutno hodnotit Fučíkovu střídmost při vnášení orientálních jazykových prvků do českého textu a dovedné vymezení nebo naznačení obsahu neznámého jinojazyčného slova okolním kontextem.

 

Význačnou vlastností Fučíkovy literární tvorby je jasnost a přesnost jejího stylu, těsně souvisící s jasným a přesným myšlením autorovým. Stylistická jasnost a přesnost posiluje poznávací a polemickou účinnost Fučíkových reportáží i statí. Zvláště vynikají jasnými a přesnými formulacemi Fučíkovy literárně kritické stati (mimo počáteční období) a reportáže ze Sovětského svazu. V literárně kritických statích bylo nutno vychovávat čtenáře k marxistickému hodnocení uměleckých děl a zároveň potírat vlastní stylistickou jasností a přesností impresionistickou literárně vědnou „hantýrku“, svůdnou zejména v barokně nabubřelém slohu idealisticky pojatých literárně vědných prací Arna Nováka. V reportážích ze Sovětského svazu měl pak autor neobyčejně odpovědné poslání: zprostředkovat českým pracujícím co nejširší poznání světlé přítomnosti Sovětského svazu a podnítit je ke srovnávání buržoasního společenského zřízení v Československu se sovětským zřízením socialistickým. K jasnosti a přesnosti stylu zde ještě přistoupila citová zanícenost a přesvědčivost jako předpoklady agitačního úspěchu a širokého propagačního dosahu.

Jako typický příklad literárně kritické charakteristiky, podané stylem jasným, přesným a stručným, ale zároveň i osobitě barvitým a polemicky zahroceným, lze uvést závěrečné shrnutí Fučíkových názorů na Boženu Němcovou ve studii Božena Němcová bojující:

Božena Němcová není jen sladká, okouzlená duše, jen spanilá žena se srdcem bez konce toužícím a s nepochopitelně krutým osudem; také nejen trpitelka, hodná pozdní [156]a nepotřebné lítosti; ale i duše odvážná, žena nová, s krásným, nejlidštějším srdcem buřiče a s osudem bojovníka.[13]

Typickým příkladem Fučíkova jasného a přesného stylu, zároveň však osobitě barvitého a citově zaníceného, je nesmrtelná stať o vlastnostech a úkolech komunistů, napsaná v lednu 1942 k osmnáctému výročí smrti V. I. Lenina a podnícená Stalinovou přísahou při smrti Leninově.[14]

Z reportáží ze Sovětského svazu lze za mnohé jiné příklady zvolit jasný, přesný a barvitý výklad o socialistickém soutěžení, zaměřený polemicky proti skeptikovi otrávenému buržoasní propagandou a citově vzrušený nadšením pro sovětskou skutečnost.[15]

Fučíkova uvědomělá snaha psát co nejjasněji a nejpřesněji dostává svůj výraz v typickém syntaktickém prostředku. Fučík opakuje často na počátku další věty významově důrazné jméno z věty předcházející (zpravidla v témž pádě a čísle), aniž k němu připojuje sloveso, a vysvětluje nebo zpřesňuje obsah (omezuje rozsah) tohoto jména připojenými rozvíjejícími členy. Účelem tohoto výrazného syntaktického prostředku, hojného zejména v reportážích ze Sovětského svazu, je zabránit přetížení věty rozvíjejícími členy nebo vedlejšími větami a rozložením myšlenky usnadnit její porozumění. Kromě toho má tento syntaktický prostředek zabarvení „mluvnosti“, „hovorovosti“ a zvyšuje osobitou barvitost Fučíkova stylu. Cítíme za ním řečnické umění Julia Fučíka, stranického agitátora. Několik příkladů:

Vůle mámená vidinami — to je Fischer. Vidinami budoucnosti, chvějícími se nad literárními díly v minulosti. (Stati o literatuře, str. 254.)

Nebylo toho dosti, aby vrásky starosti na čele kapitalismu byly vyhlazeny nadějným úsměvem? Úsměvem naděje, že Rusko samo, uvnitř svých hranic a bez cizích, třeba „duchovních“ intervencí, bude proniknuto a ovládnuto kapitalismem, že se Rusko „po dobrém“ vrátí k uznanému buržoasnímu pořádku. (V zemi, kde zítra …, str. 56.)

Klíč je živý: dělnické ruce pracují novým rytmem, protože novou methodou. Methodou zcela odlišnou od té, kterou znal kapitalismus a která se v něm nikdy nemohla objevit. (V zemi, kde zítra …, str. 93.)

Oni (dělníci) jsou hospodáři. Hospodáři bez touhy po zisku na účet druhých, bez touhy po vykořisťování a bez ubíjející konkurence. (V zemi milované, str. 70.)

… už běžely hodiny, plné překvapení. Překvapení podivných, jimž jsem nerozuměl; a překvapení zlých, jimž jsem rozuměl až příliš dobře. (Reportáž psaná na oprátce, str. 48.)

Při důsledné jasnosti a přesnosti vyniká styl Fučíkových reportáží a článků svéráznou barvitostí, osobitou svěžestí a živostí. Fučík nachází pro své myšlenky osobitý, barvitý výraz, který záleží v pečlivém výběru obratů neotřelých, svěžích, místy v bezprostřední výrazové prostotě a ve značné rozmanitosti syntaktické stavby. Pro Fučíkův barvitý styl je charakteristický nápadný [157]nedostatek přirovnání a naopak hojné užívání svěžích metaforických a metonymických obratů. Při tom však stylistická barvitost literárních prací Fučíkových nikdy neklesá v estetickou samoúčelnost jazyka, proklamovanou u nás tehdy jazykovědným a literárně vědným strukturalismem, ani neupadá do prázdné mnohomluvnosti, tak typické zejména pro buržoasní literární kritiku. Jen počáteční období Fučíkovy literárně kritické činnosti je poznamenáno některými znaky tehdejšího mlhavého, krasořečnického literárně kritického stylu.[16]

Brzy se však Fučík oprošťuje od cizích vlivů, mezi nimi i od vlivů přetíženého essayistického stylu svého učitele F. X. Šaldy, a vytváří si svůj vlastní osobitý styl — barvitý, ale přitom jasný a přesný.

Sám Fučík pak ve svých literárně kritických statích bojuje proti bezduchému, ale duchaplně se tvářícímu krasořečnictví.

Lomova reakční hra „Svatý Václav“ je ve spravedlivé kritice Fučíkově „pusté povídání, oděné do veršů tak volných, že si zasluhují definice ‚řádek, které nejsou psány až do konce papíru‘“.[17] V Arnu Novákovi vidí „krasořečnického nimrálka, který není ani ryba, ani rak, ani vědec, ani básník“[18] a jehož impresionistická metoda mu dovoluje „mnoha slovy zamlouvat jejich podstatu a podružné rysy povyšovat na hlavní“[19].

Ukázněná barvitost Fučíkova stylu nikde nepřekračuje rámec jasnosti a přesnosti. Není samoúčelná, nýbrž slouží svěžímu „ztělesnění“ myšlenky, kresbě výrazných uměleckých obrazů.

Uvedu z Fučíkových literárně kritických studií dva typické příklady, v nichž je stylistická barvitost založena na střídání prostého výrazu s metaforickým nebo metonymickým významovým přenosem a na rozmanitosti syntaktické stavby:

I Šalda! I Šalda, jeden z toho nesmírného mála u nás, který dovedl vidět, nevidí. Slepne nikoliv stářím, ale třídní příslušností. Jsou lidé, kteří úmyslně nevidí a bojují jako nepřátelé. Šalda není z nich. Na jeho oči padá nechtěná černá mlha. A cítí uhlíře tam, kde hoří největší plamen, po němž touží. (Stati o literatuře, str. 158.)

V posledních dnech svého života musil (K. Čapek) již tasit i kord k opravdu dennímu politickému šermu, aby se bránil. Učinil to po prvé a z nezvyku plaše, ale věděl již, že to musí učinit. Tu vlastně snad po prvé jasně pochopil, o jaké veliké věci jde v tom denním politickém boji, jehož se vždy děsil a stranil. Nešermoval dlouho. Zaskočila ho smrt, která neměla těžkou práci zmocnit se člověka z poloviny již uštvaného honicími psy nepřátel. (Milujeme svůj národ, str. 94.)

Barvitost Fučíkova stylu se zvlášť výrazně projevuje v jeho reportážích ze Sovětského svazu. V nich je nutno přesvědčovat čtenáře čísly, fakty, doklady. Ale pouhé nakupení fakt bez jejich uměleckého zpracování by vedlo k únavné sty[158]listické jednotvárnosti. Jak mistrně vyřešil Fučík tento obtížný stylistický problém, aniž potlačil fakta, o tom nám podává svědectví na př. legenda k diagramu vzrůstu výroby, živě rozvedená na několika stranách knihy „V zemi, kde zítra již znamená včera“ (str. 40 a násl.). Jiné typické příklady z reportáží ze Sovětského svazu:

Ale čtyři léta odpočinku položila otupující rez na pera druhdy úspěšných pomlouvačů a politických básníků. Na jejich arsenál napadal prach. A Sovětský svaz byl již objeven. Bylo těžko opakovat staré zkazky, jimž se již nechtělo věřit. Zaklínání krví a hrůzou ztratilo své kouzlo. (V zemi, kde zítra …, str. 67.)

Ale stroje byly znovu zmontovány a nesměle se roztočily. Stařec-závod se usmál lehkou vzpomínkou nad několika pilami, soustruhy a hoblíky, které znovu pracovaly. Nepochovali jej. Probudili. Setřásl šediny prachu, roztrhl rubáš pavučin a dal se do toho. Byl znovu dělníkem. I jméno dostal nové: Rudý Don. (V zemi, kde zítra …, str. 406.)

Blahobyt a kultura pokrývají uzbecké kišlaky. Uzbekistan dělá pohádkové sedmimílové kroky, koloniální, polofeudální země vkročila do socialismu a nesmočila si ani podešve v kapitalismu. (V zemi milované, str. 513.)

A ještě jeden význačný rys Fučíkova stylu nutno zdůraznit: citovou zanícenost a přesvědčivost, která je úzce spjata s bolševickou stranickostí. Fučíkovy literární práce nenechají ani chvíli čtenáře na pochybách, na čí straně stojí autor v rozhodujícím zápase protikladných třídních sil a komu pravda vycházející z jeho pera slouží. Přesvědčivost Fučíkova stylu pak těsně souvisí se stylistickou jasností a přesností a pomáhá vzbudit u čtenářů stejné citové zaujetí, s jakým sám autor své reportáže a články psal.

Projevem citové zanícenosti, toužící sdělit se se čtenářem, učinit jej přímým účastníkem zachycované skutečnosti, je časté užívání 2. os. sg. a pl. mimo dialog, nejvíce v reportážích ze Sovětského svazu a v „Reportáži psané na oprátce“. Rozšíření 2. os. sg. v této stylistické úkonnosti nebude bez vlivu ruštiny. Několik příkladů:

děláš-li tři směny v týdnu, cítíš každou ztracenou minutu. (Reportáže z burž. rep., str. 99.)

Víš-li však, kdo je to Moskva — neuvěříš. (V zemi milované, str. 47.)

Ty vidíš, jak tiše postupují ručičky hodin nad podiem, ty cítíš, jak se zrychluje dech tvých sousedů. (Tamtéž, str. 136.)

Podívej se na ty typy! Podívej se na ty figurky! (Reportáž psaná na oprátce, str. 90.)

Jděte od havíře k havíři! Jděte od dělníka k dělníkovi! (Reportáže z burž. rep., str. 118.)

Vy, kteří říkáte, že milujete Sovětský svaz, dívejte se na něj dobře! (V zemi milované, str. 90.)

O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte. (Reportáž psaná na oprátce, str. 57.)

Citové vzrušení, spojené s touhou bezprostředně zachytit skutečnost a předat ji svěže, barvitě a přesvědčivě čtenářům, našlo si často u Fučíka svůj výraz ve větách zvolacích a tázacích, zejména pak v řečnických otázkách. Několik příkladů:

[159]Když na „Humboldtce“ v lampárně byly havířům předloženy výpovědní lístky, první, kdo nepodepsal, byl komunista … Byl to komunistický štváč? Byl to komunistický hazardér? Ne! (Reportáže z burž. rep., str. 147.)

Nehovoří snad samo dílo Sovovo vlastní a srozumitelnou řečí? Hovoří. (Stati o literatuře, str. 296.)

Pryč s prvními dojmy! Jsou falešné. Kde je americký inženýr, pomocník mladého Němce? (V zemi, kde zítra …, str. 198.)

Český strážník na Pankráci! Jaké daleké závěry bychom z toho mohli dělat! (Reportáž psaná na oprátce, str. 105.)

Účinným polemickým prostředkem bývá u Fučíka ironisující otázka.

 

Tak na př. se spravedlivým hněvem činí Fučík ironické závěry ze lživého románu Weilova „Moskva-hranice“:

Vidíte, jak hrůzná je země, v níž je tak nelidsky zacházeno s poctivým a statečným člověkem? Chápete děsivost té skutečnosti, v níž mají demagogie a teror partajního byrokrata takovou moc? (Stati o literatuře, str. 235.)

Na sliby jakýchsi „výhod“ pro českou kulturu, vstoupí-li česká inteligence do služeb nacismu, odpovídá Fučík: Ubohá koňonohá Lorelei od břehů Sprévy, kam se poděla tvá svůdnost? (Milujeme svůj národ, str. 162.)

Plány západních imperialistů se Sovětským svazem odhaluje Fučík ironisující otázkou: Proč nepodporovat příznivý vývoj v Sovětském svazu, vývoj, v němž na díle dělníků vyroste nová, velká „Nedělitelná Rus“, rozdělená v zájmové sféry imperialistických států? (V zemi, kde zítra …, str. 61.)

Fučík dovede šlehnout buržoasii a maloměšťáky nejen ironií, ale i posměšnými deminutivy. Tak na př. o Weilovi, autoru „pavlačového románu o Moskvě“, říká Fučík, že „ve své zlobě zůstává jen šosáčkem“ a že kreslí v románě sebe jako „ubohoučký typ“, libující si „ve svém teple zaplivaném ideálečku“ (Stati o lit., str. 237 a 240). Nebo v typickém článku Občánku, co teď? vysmívá se Fučík zájmíčkům prostého občánka, který sice trpí okupací a „uvědomuje si, že může být každou chvíli postižen nacistickou zvůlí, ať bojuje nebo ne, ale raději nebojuje a přikrčí se, když nacisti zadupou“. (Srov. Milujeme svůj národ, str. 231—2.).

 

Všechny typické znaky Fučíkova stylu, o nichž jsme dosud mluvili, spojují se s pozoruhodnou výrazovou úsporností a bezprostředností k vrcholnému stylistickému mistrovství Reportáže psané na oprátce. Jen málo děl české umělecké literatury se může svým stylem měřit s tímto nesmrtelným dílem Fučíkovým. Stylistická barvitost „Reportáže“ těsně souvisí s její pestrou komposiční stavbou, v níž se střídá živé vyprávění s úsečným dialogem, barvité líčení dramatické přítomnosti se stručnou exkursí do nedávné historie, výrazná charakteristika „postav a figurek“ se zkratkovitým popisem prostředí, citový prožitek s politickou úvahou.

S jakou osobitou barvitostí a s jakým citovým vzrušením dovedl na př. Fučík vyjádřit své myšlenky nad paprsky zapadajícího slunce:

Slunce! Tak štědře svítí ten okrouhlý kouzelník, tolik zázraků činí před lidskýma očima. A tak málo lidí žije ve slunci. Bude. Ano, bude svítit a lidé budou žít v jeho [160]paprscích. Je krásné vědět to. A přece bys tak rád věděl také něco neskonale méně důležitého: bude svítit — také pro nás ještě? (Str. 39.)

Nebo s jakou mistrovskou metaforickou zkratkou je nakreslen obraz „čtyřstovky“:

„Čtyřstovka“ — to byl daleko předsunutý zákop, obklíčený nepřítelem už se všech stran a zasypávaný soustředěnou palbou, ale ani dechnutím nepomýšlející na to, aby se vzdal. Vlál nad ním rudý prapor. Ale projevovala se tu solidarita celého národa, bojujícího za své osvobození. (Str. 53.)

Projevem opravdového uměleckého mistrovství jsou Fučíkovy charakteristiky. Uvedu jako příklad charakteristiku „figurky“ nazývané vězeňským kolektivem „to“:

Je nesmírně směšný, ale — jako každý pitomec v úřadě, kde jde o život lidí — také nesmírně nebezpečný. V jeho omezenosti je skryto nadání: dělati z komára velblouda. Nezná nic než úkol hlídacího psa a proto každá i nejnepatrnější odchylka od předepsaného pořádku je mu něčím velikým, co odpovídá významu jeho poslání. (Str. 95.)

*

 

Shrneme-li výsledky, které jsme získali stylistickým rozborem Fučíkovy literární tvorby, musíme na prvním místě zdůraznit čistotu spisovného jazyka Fučíkových reportáží a článků. Dílo Fučíkovo nám podává další svědectví o tom, že poctivá novinářská práce nejen neporušuje čistotu jazyka, nýbrž svým bezprostředním zaměřením na početné čtenáře vede k rozvinutí jasného a přesného stylu. Avšak k opravdovému stylistickému mistrovství nestačí jen čistota jazyka, stylistická jasnost a přesnost, nýbrž je nezbytná i osobitá barvitost, svěžest. A právě tato vlastnost tvoří význačný rys Fučíkova stylu. Navíc Fučík jako stranický agitátor a propagátor, skvěle ideologicky vybavený, vnesl do svého stylu citovou zanícenost a přesvědčivost.

Vrcholného stylistického mistrovství pak dosahuje výrazovou úsporností a bezprostředností ve své „Reportáži psané na oprátce“.

Fučíkův styl obohatil českou literaturu uměleckou, novinářskou i kritickou. Učit se z Fučíkova stylu a tvůrčím způsobem jej rozvíjet stává se pro české spisovatele, novináře a literární kritiky radostným závazkem.


[1] Reportáž psaná na oprátce, Praha, Svoboda 1947, str. 62—63.

[2] Reportáže z buržoasní republiky. Z let 1929—1934. Praha, SNPL 1953, str. 143—144.

[3] Srov. Tři studie, Praha, Svoboda 1951, str. 32—33.

[4] Stati o literatuře, Praha, Svoboda 1951, str. 89.

[5] Srovnej o obou těchto statích zde v článku Zdeňka Tyla str. 166.

[6] Reportáže z buržoasní republiky, str. 203—210.

[7] Srov. Reportáže z buržoasní republiky, str. 70—71.

[8] V zemi, kde zítra již znamená včera, Praha, Svoboda 1950, str. 261.

[9] Srov. Reportáže z buržoasní republiky, str. 230—234.

[10] V zemi, kde zítra již znamená včera, str. 91.

[11] V zemi milované, Reportáže ze Sovětského svazu, Praha, Svoboda 1950, str. 368.

[12] Tento výklad podává Fučík v literárně kritické stati Svět, jaký je v bulvárním večerníku, zařazené nyní do Statí o literatuře, na str. 267.

[13] Tři studie, str. 68—69.

[14] Srov. Milujeme svůj národ, Praha, Svoboda 1951, str. 248—252.

[15] Srov. V zemi, kde zítra již znamená včera, str. 92—93.

[16] Srov. na př. stať Kniha generace ve Statích o literatuře, str. 57—69.

[17] Srov. Stati o literatuře, str. 140.

[18] Stati o literatuře, str. 148.

[19] Stati o literatuře, str. 283.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 4, pp. 148-160

Previous Pavel Trost: Engelsův „Francký dialekt“

Next Zdeněk Tyl: Julius Fučík o jazyce a jazykové kultuře