dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Julius Fučík o jazyce a jazykové kultuře

Zdeněk Tyl

[Articles]

(pdf)

-

V životopisném náčrtu, který napsala Gusta Fučíková do časopisu Československý novinář (1953, č. 7), čteme, že Julius Fučík od svých osmnácti let vyrůstal v revolučního novináře. Psal nejprve o divadle, pak o literatuře a nakonec se [161]stal politickým novinářem a reportérem. Na nespočetných schůzích mluvil o Sovětském svazu, byl redaktorem Rudého práva, Rudého večerníku a kulturně politického týdeníku Tvorba. Formu reportáže vypěstil u nás k dosud nepředstiženému mistrovství a tím, že ji vyplnil jak nabádavými obrazy ze „země, kde zítra již znamená včera“, tak otřásajícími dokumenty života v buržoasní republice, vytvořil z ní nad jiné účinný nástroj politické výchovy i třídního boje. Pokusil se o román i povídku a vyzrál — již uprostřed boje proti nacistickým okupantům — v definitivních „Třech studiích“ a především v dnes již klasické „Reportáži psané na oprátce“. Při vší té mnohostranné práci byl mu jazyk stejně citlivým nástrojem jako ostrou zbraní a Fučík vynaložil mnoho pozorné péče i vědomého úsilí na jeho zdokonalení; ale zároveň dovedl — takřka na okraji ostatní horečné činnosti a jakoby mimochodem — s obdivuhodnou důsledností promyslit některé otázky dotýkající se jazyka, především t. zv. uměleckého jazyka, a podle potřeby zasáhl i v praxi do jazykové kultury. Letošní dvojnásobné jubileum bylo příležitostí k všestrannému zhodnocení díla národního hrdiny Julia Fučíka; k němu chceme přispět několika poznámkami o tom, jak se Fučík díval na jazyk uměleckého díla a na některé otázky jazykové kultury.

V Šaldově nekrologu, který napsal do Rudého práva (1937, 6/4), zdůraznil Fučík, že zemřelý „jen zřídka kdy prominul básníkům neúctu ke slovu, neúctu k formě“ (knižně: Stati o literatuře 11948, str. 202). K F. X. Šaldovi se Fučík vždycky hlásil jako k svému učiteli, který ho vedl v jeho literárně kritických začátcích; od něho se také nepochybně naučil všímat si — důkladněji i důsledněji, než bylo tehdy zvykem — jazyka literárních děl a v díle Šaldově, ovšem teprve z posledního vrcholného období, shledával i doklady pro měřítka, podle kterých pak sám jazyk literárních děl hodnotil. Proto v článku „Šaldova lidovost“ (Tvorba 12, 1937, č. 16 a 17; Stati o literatuře 204 n.) cituje se zjevným souhlasem známé místo z předmluvy ke knize „Časové i nadčasové“ o tom, jak se kdysi Šalda vyrovnal s úkolem psát nikoli pro nepočetný kruh literárních estétů, ale pro obecenstvo nejširší, když se mu naskytla příležitost psát feuilletony do denního listu. To záměrné spojování hloubky s jasností, uzavírání myšlenky do tvaru nejprůhlednějšího a nejčistšího a celé bohatství prosté, demokratické řeči, k němuž se Šalda dopracoval teprve ve vrcholném období svého vývoje, bylo také pro Fučíka prvním a samozřejmým příkazem, za kterým šel nejen ve vlastních pracích literárních, ale který předpokládal i u autorů, o jejichž dílech psal. Tento požadavek řeči prosté, dokonale srozumitelné, ale zároveň umělecky plně hodnotné můžeme sledovat ve Fučíkových statích literárních od samého začátku.

V referátu o povídkové prvotině Jaroslava Kratochvíla „Vesnice“ (Rudé právo 1925, 23/8; Stati o literatuře 89) klade autorovi za zásluhu, že do své práce nezanesl „hrubé věty v charakteristice nebo přímé řeči“, že v jeho povídkách „neskřípou falešně realistická slova“ a že jeho „řeč plyne tak vyrovnaně jako vesnický život — ne tedy hladce, ploše, akademicky (což by bylo špatnou chválou), ale stylově s bohatou prostotou vesnickou.“ V podrobnostech ještě [162]zvláště vyzdvihuje autorovu opatrnost ve volbě slov, která však nijak neochuzuje jeho slovník, a zejména jeho umění skládat působivé básnické obrazy z faktů docela všedních. Velmi uznale ocenil Fučík také jazyk Karla Nového v románě Samota Křešín (Kmen 1, 1927, č. 12; Stati o literatuře 115); tu vyzdvihuje především autorovo úsilí „postavit solidní prozaickou větu, již možno číst bez nebezpečí, že klopýtneme o vzepřený obraz nebo že se zkrvavíme nahromaděným štěrkem pustého, feuilletonistického verbalismu“. Takovými a podobnými soudy nechtěl však Fučík ani zdaleka omezovat umělcovu individualitu a doporučovat nějakou prostoduchou jazykovou nivelisaci; všimněme si, že neváhal na př. uznale ocenit slovesnou průbojnost Karla Konráda, když referoval o jeho „Robinsonádě“ (Tvorba 1, 1926, č. 11; Stati o literatuře 98—99), protože v jeho originální „logice řeči“ vycítil nikoli manýru, nýbrž poctivé tvůrčí úsilí, mnoho slibující do budoucnosti. A také dovedl Fučík při hodnocení uměleckého jazyka — jako ostatně i jinde — dobře rozeznávat světla a stíny a velmi přesně odlišovat hodnotné od nehodnotného, i když šlo o jednoho a téhož autora. Měl na př. některé námitky proti jazyku Karla Čapka, pokládaje jej někdy za „příliš nepravě vemlouvavý“; nezamlčel však, že Čapek „hledal a vytvářel v poesii i v novinářství novou řeč, bohatou a zřetelnou, … často opravdu silnou a lidovou“, z níž bude mnoho dále žít v nových básnících a novinářích; neboť právě Karel Čapek „svým překladem Apollinaireova ‚Pásma‘ oplodnil řeč nového českého básnictví tak, jako později svými feuilletony oprostil českou novinářskou řeč od falešného pathosu a jako zdokonalil a zvýraznil i českou řeč dramatickou“ (pod zn. K. V., Naše cesta, prosinec 1938; Milujeme svůj národ 11948, 96—97). Ale zato všude tam, kde z díla nevyciťoval sepětí obsahu i jazykové formy, kde nebyl přesvědčen o ideové a umělecké oprávněnosti autorova slovesného výrazu, tam neotálel s výtkou nebo i rázným odsudkem. Tak stihla výtka „verbalistního hračkářství“ na př. Jaroslava Seiferta za knížku Samá láska (Pravda 1924, 31/5; Stati o literatuře 70).

Svou schopnost výrazně charakterisovat, ale podle potřeby také konkretně posoudit jazyk uměleckého díla uplatňoval Fučík nejen v referátech, kterými podnětně zasahoval do aktuálního literárního života, ale stejně i v literárních statích jubilejních a příležitostných. V diskusi o Švejka alespoň stručnou poznámkou zdůraznil „hodnotu práce v Haškově kanonisaci lidové nespisovné češtiny“ (časopis „Q“ 1, 1926, č. 1; Stati o literatuře 94); u příležitosti Bezručových šedesátin ocenil, jak básník obohatil pathetický slovník tendenční poesie „tuhými a drsnými“ slovy svého kraje (Kmen 1, 1927, č. 10; Stati o literatuře 107—108). Ve studii „Chůva“, věnované Juliu Zeyerovi a pojaté dnes do knihy Tři studie, kde mimo jiné řeší složitou otázku pramenů Zeyerova češství, bystře odhaluje příčiny, proč Zeyerovo „básnické slovokopectví utkvělo … někdy na povrchu, u slov spíše neobvykle barevných a lesklých než neotřelých, hutných a objevných“. Tyto příčiny shledává především v tom, že Zeyerův vstup do české literatury nebyl lehký, protože musil zápasit leckdy nejen s pravidly, ale i s duchem [163]českého jazyka a zejména neměl k disposici bohatý slovní fond, z kterého mohli již tenkrát čerpat naši začínající básníci (Tři studie 31951, 128).

Obecně je také známá a často se cituje typicky fučíkovská obrazná charakteristika umělecké mluvy Jaroslava Vrchlického, opřená ovšem o spolehlivou znalost společenských poměrů: „Český básník nosil ještě čamaru, když už český měšťák oblékal frak. Vrchlický přišel do české poesie s celou garderobou večerních úborů a jeho verš zahlaholil jako řeč zkušeného světáka“ (Tvorba 12, 1937, č. 37; Stati o literatuře 219). Tato slova byla napsána u příležitosti 25. výročí smrti Jaroslava Vrchlického; a hned následujícího roku, když uplynulo deset let od smrti básníka Antonína Sovy, zamyslil se Fučík nad zvláštním osudem díla Vrchlického, jak se mimo jiné projevil i v dalším vývoji jeho žáků, k nimž patřil i Antonín Sova. Jak vysvětlit, že všichni mladí chodili k Vrchlickému do školy, „s utajeným dechem procházeli sbírkami jeho kabinetu a dali se unášet i inspirovat leskem nejkrásnějších vystavených exemplářů“; ale pak, když vyrostli, postavili se z největší části proti němu, „přestali mluvit jeho jazykem, aby nalezli mateřštinu novou a silnější“ (Tvorba 13, 1938, č. 33—36; Stati o literatuře 297). Také na tuto otázku dává Fučíkovi jednoznačně jasnou odpověď marxisticky poučený pohled do vývoje české společnosti na sklonku 19. století. V té době ztrácí buržoasie již i u nás poslední pokrokové rysy a buržoasní smýšlení a cítění se stává žalářem, proti němuž se všechno mladé a velké bouří. Dílo Jaroslava Vrchlického bylo po mnohé stránce přímo ztělesněním ideálů naší buržoasie v době jejího vzestupu; proto sdílelo s ní i její osud a předčasně zestárlo z důvodů nikoli pouze literárních.

Tato Fučíkova snaha vykládat nejen literární vývoj, ale do značné míry i kvalitativní změny v uměleckém jazyce a v názorech na jeho estetické hodnoty v těsné spojitosti s fakty hospodářskopolitického vývoje společnosti, je zvláště příznačná pro poslední období jeho literárně kritické činnosti, kdy Fučík — už v ilegalitě — psal svou „Boženu Němcovou bojující“. V této studii (Tři studie 31 n.) srovnává „Obrazy z okolí domažlického“ Boženy Němcové, plné lásky k člověku a starostlivé touhy po jeho zdokonalení, s nenávistnou reakcí maloměšťácké společnosti domažlické. Což psala Němcová jiným jazykem, že jí Domažličtí nerozuměli?

Na tuto otázku odpovídá Fučík bez váhání: „Ona však skutečně psala jiným jazykem!“ Na důkaz toho podává obecnou charakteristiku jisté, ale nikoli nevýznamné části české literatury předbřeznové, kterou bylo možno pokládat za spolehlivý výraz biedermeierovské společnosti měšťanské; charakteristiku snad poněkud polemicky vyhrocenou, ale vcelku nikoli nespravedlivou. Fučík ukazuje, jak v tehdejší naší literatuře bylo málo skutečného života, jak „všechno muselo být učesané, uhlazené, sladké, sentimentální, každé vyšinutí z ctnostné prostřednosti a neskutečné nažehlenosti bylo stíháno nepochopením nebo odporem“ (Tři studie 28). I Magdalena Dobromila Rettigová ve svých prakticky zaměřených domácích příručkách přísně dbala toho, „aby všecko [164]bylo co nejzdrobnělejší, nejuhlazenější, nejcukrovatější, aby ani slovo neproklouzlo ve stavu příliš přirozeném, v němž by urazilo sluch i vkus biedermeierovského šosáka“ (tamže). Ale podle Fučíka je to právě tento „smrtonosný protlak básnické myšlenky sítem zpozdilého šosáctví“, který způsobuje, že mnohá i myšlenkově hodnotná díla té doby shledáváme dnes málo životnými; básník, který v té době má odvahu vyslovit slovo „nepasírované“, který se nebojí říci prostě a věcně ruka, pramen, hvězda, je výjimkou. Odtud také jedna z příčin vlny zděšení, nepochopení a odporu, kterou vyvolalo slovo Máchovo. Odtud i rozpor mezi jazykovým stylem biedermeierovské honorace a řečí Boženy Němcové.

Na jedné straně „vymiškovaná řeč, násilím deformovaná, násilím ochuzená o živá slova“, na druhé „řeč životná, neodvozená, přímá, schopná neopakovat staré a vyslovit to, co dosud řečeno nebylo“. V řeči Boženy Němcové vidí Fučík — a nepochybně právem — podstatný díl jejího slovesného buřičství, které z ní učinilo přední zakladatelku moderní české prózy. Není nevhodné připomenout v této souvislosti alespoň ještě dva hlasy o jazyce Boženy Němcové, přibližně z téže doby. Ve studii „Mateřská řeč jako nástroj básníkův“ (Slovo a slovesnost 4, 1938, 28 n.) vyznává básník Vítězslav Nezval: „Jsem z těch, jež dojímá tajemství prostinké dikce Boženy Němcové, tajemství, jež dovede rozzmítat radostné klekání v srdci“. Druhý je hlas Bedřicha Václavka, který se obdivuje Boženě Němcové za to, že „dovedla jazyk denního života povznést prudce na výši básnickou, ke krásám jen tušeným, do výší a dálek, kam pronikají naše touhy“ (Lidové noviny 1940, 19/12). Mluví se tu tedy o prostinké dikci, dávající rozeznít radostnému klekání v srdci, a o jazyce povzneseném ke krásám jen tušeným, kdežto Fučík ukazuje zcela zřetelně na sílu slova Boženy Němcové, na jeho přímo revoluční působivost; což je charakteristické nejen pro Boženu Němcovou, ale také a především pro Fučíka samého.

Avšak toto slovesné (a tedy také jazykové) buřičství Boženy Němcové nepokládá Fučík za samoúčelné, „jako řeč vůbec není samoúčelná“. Ukazuje na patrné souvislosti mezi vývojem společnosti a vývojem jazyka a je přesvědčen, že jazyk na změny v hospodářských a společenských poměrech svým způsobem reaguje. „Nové vědomí, vědomí nového, podmíněné novými, měnícími se vztahy mezi lidmi, musí být ztělesňováno novým slovem, novou větou, novou intonací jazyka. To není svévole, to je potřeba“ (Tři studie 32—33). Je však nutno, abychom právě na tomto místě Fučíkovým slovům správně rozuměli, abychom v nich nehledali více, než do nich autor tehdy uložil. Všimněme si na příklad toho, co si Fučík představuje pod oním novým výrazem, který Božena Němcová podle něho hledá proto, aby ztělesnila své nové vědomí, aby vyslovila svůj nový pohled na život. O něm říká zcela jasně, že jej Němcová hledá zcela organicky v lidové mluvě a o lidovou mluvu se opírá proto, že „v lidovém bytí jsou i kořeny jejího vědomí“ (tamže). Tedy nikoli nějaký nový jazyk jako svévolný autorčin výtvor, nýbrž jazyk oproštěný od vší dobové neživotné vyumělkovanosti jak v slovníku, tak v mluvnické stavbě, ale zato osvěžený lidovými prvky. A činnost Boženy [165]Němcové byla v tom jen organickým pokračováním v díle našich starších buditelů, ale ovšem vycházela z jiného základu, už nejen národnostního, ale i sociálního.

Ostatně praktická zkušenost Fučíkovi ukazovala, že změny v hospodářské základně a s nimi spojené změny v nadstavbě a také třídní rozdíly samy nemohou zůstat beze všeho vlivu na jazyk, a to především na jeho slovní zásobu. Pěkný příklad takového působení uvádí Fučík ve studii o Juliu Zeyerovi, když vykládá, jak Velká francouzská revoluce zapůsobila na jazyk, „zaplavila denní, politický a nakonec — protrženými hrázemi klasicismu — i spisovný jazyk novými slovy, obraty, obrazy, barvitými, překvapivými, namnoze neučesanými a výbušnými, jako byla sama“ (Tři studie 109); za příklad takového „revolučního“ slova uvádí slovo sopka s jeho bohatou frazeologií.

Vyhrocené zdůrazňování třídních prvků v jazyce dá se však vykládat také spolupůsobením aktuálních politických a kulturních poměrů, za kterých Fučík psal jak svou „Boženu Němcovou bojující“, tak i studii o Juliu Zeyerovi. Doba před Mnichovem, za t. zv. druhé republiky a na počátku okupace sama sebou vedla zcela přirozeně, ale nezbytně k ostrému třídění duchů; bojovalo se i na literární frontě a také rozborem jazyka bylo možno upozornit na to, jak se reakční, ale mnohdy pečlivě zakuklené a proto ne zcela zjevné úmysly projevují charakteristickými jazykovými příznaky. Jazyk uměleckého díla se stává spolehlivým indikátorem, který bezpečně odhaluje reakční zaměření díla, více nebo méně obratně zamaskované. Tak upozorňuje Fučík, jak je podezřelá tendence ruralistického románu Rajmunda Habřiny „Ohnivá země“ doprovázena „vyčpělými slovy a obrazy co nejzvětralejšími“ (Tvorba 13, 1938, č. 32; Stati o literatuře 292—293). Analysou jazyka v románu Masopust ukazuje, jak jeho autor Jaroslav Durych „nenávidí lidskou bytost, která se vyvíjí a vyrůstá k vyšší dokonalosti“ (Tvorba 13, 1938, č. 22; Stati o literatuře 280). Durychovi vytýká násilné barokní komolení jazyka, především ve stavbě větné: „Lapá slova jako mouchy a utrhává jim křídla, aby nemohla létat a zkomírala, trhá živou tkáň vět a přikládá škubající se kousky k sobě, z počátku skoro s chorobnou vynalézavostí, ale pak už jen zcela mechanicky až k únavě. Jen jen aby to nebyl jazyk člověka, který stále žádostivěji a stále vroucněji hovoří o nové kráse a nové spravedlnosti.“ Tady výrazně promlouvá Fučíkova láska k člověku, jeho humanismus. A třetí doklad: Ve Večerním Českém slově vyšel článek Rudolfa Kepky, volající po sjednocení národa, ale ve skutečnosti zveličováním rozvratu po mnichovské kapitulaci agitující pro vstup do t. zv. strany Národní jednoty. Fučík se vypořádal s obsahem Kepkova článku — pokud to bylo tehdy v prosinci 1938 možné —, ale ještě měl dosti odvahy k tomu, aby čtenáře upozornil na jeho zvláštní styl, nápadný záměrným kupením zlověstných a přehnaných slov. Takovým barokním slohem se ostatně u nás již jednou v minulosti psalo: „Užívali ho se stejným neúspěchem jesuité v Čechách po Bílé hoře. A ku podivu: Také oni tenkrát shledávali v českém národě mravní zhroucení a zkázu duší, také oni doporučovali sebe jako zá[166]chranu. Národ však nepřijal tuto záchranu — a tím se zachránil“ (pseud. Karel Strnad, Čin 1938, č. 18; Milujeme svůj národ 68).

A konečně v podstatě stejné pohnutky — důsledné hodnocení také jazykových faktů s širšího hlediska politického — vedlo Julia Fučíka nepochybně také k temperamentnímu zásahu proti akci magistrátu vnitřní Prahy, který se nedlouho po Mnichovu rozhodl, že do konce roku 1938 očistí Prahu od všech cizích nápisů. Důvody, pro které se pražská magistrátní byrokracie počala najednou starat o něco, co až do té doby klidně snášela, byly Fučíkovi jasné: šlo o pouhý manévr, kterým měla být odvrácena pozornost lidu od důležitějších věcí, než byly pouliční nápisy nebo názvy pražských biografů. To ovšem nebylo už možno říci přímo, a proto Fučík s vtipnou vynalézavostí použil obdoby s pověstnými českými brusiči na rozhraní 18. a 19. století, aby akci pražského magistrátu pro vnitřní Prahu aspoň důkladně zesměšnil. Ale v závěru říká Fučík velmi srozumitelně: „Můžeme říkat na příklad sekčnímu šéfovi ‚úsečník‘, protože spravuje úsek, můžeme ruralistu počeštit na ‚půdaře‘ a reakci říkat ‚nová činnost‘, můžeme vymýtit z české řeči slova cizí jako kino nebo materialista nebo kultura — ochudíme tím sice a poškodíme český jazyk, národu však proto lépe nebude“ (pseud. Václav Pilecký, Čin 1938, č. 19; Milujeme svůj národ 83—84). Očista pražských ulic vzbudila tehdy živý ohlas v denním tisku, ale odborné kruhy jazykovědné ji přešly téměř bez povšimnutí: vedle kompromisního a v argumentaci a v dokladech nezcela přesného příspěvku Jiřího Hallera do ankety v čas. Přítomnost (1938, č. 39) zasáhl do diskuse jen B. Havránek statí Cizí jazyk a „cizí“ slova (Slovo a slovesnost 4, 1938, 255—256) a věcnými důvody ukázal na zásadní i praktickou pochybenost celé akce. Ta pak ztroskotala a zcela zapadla ve víru převratných událostí, které brzy nato následovaly.

I když byl Fučíkův zásah do této pražské jazykové diskuse na podzim 1938 podnícen spíše zřeteli nejazykovými, z jiných jeho projevů poznáváme, že Fučík měl živý zájem o otázky jazykové správnosti a i ve věci jazykového purismu stál na stanovisku dobře poučeném a pokrokovém. Jen tak si můžeme vysvětlit až překvapující slova uznání, která napsal o Václavu Ertlovi do jeho nekrologu (Kmen 2, 1929, č. 10; Stati o literatuře 126). Hlavní Ertlovu zásluhu o český jazyk spatřoval v tom, že „zahodil profesorský výklad, zatratil byrokratismus a dal se vést živým lidovým jazykem i jeho štěpem“, když jako odpovědný redaktor Naší řeči vracel mnohým „germanismům“ domovské právo ve spisovné češtině a tak ji obohacoval. Často citovaná Fučíkova kvintánská úloha o významu Mistra Jana Husa v písemnictví českém je už nejen projevem výrazných rysů jeho pevného charakteru, ale také prvním dokladem jeho celoživotního zájmu o český jazyk a jeho kulturu. Husovu českost spatřoval Fučík nejen v jeho zápase s vševládnou autoritou římské církve, ale stejně i ve změně pravopisu, v reformách mluvnických, v úsilí o povýšení pražského nářečí na jazyk spisovný; a konečně i v jeho boji za očistu češtiny od všech zbytečných cizích a zkomolených slov (Stati o literatuře 12).

[167]Památný Stalinův zásah do jazykovědné diskuse vyvolal — nehledíme-li k ostatním oblastem jazykovědným — zvýšený zájem také o problematiku jazyka literárních děl; práce, které jím byly podníceny, přispěly nemálo k ujasnění mnohých otázek až dosud sporných. Srovnáváme-li naše dnešní pojetí t. zv. uměleckého jazyka s požadavky, které kladl na něj Julius Fučík, jsme především překvapeni jejich takřka neztenčenou platností. Ani dnes by nemusil Fučík nic podstatného měnit na svém přesvědčení, že jazyk uměleckého díla musí být především plně srozumitelný, lidový v nejlepším smyslu toho slova a přitom neslevit ani sebe méně se stránky umělecké. Není také obvyklým zjevem, že budoucnost dává kritikovi za pravdu vždy v takové míře, jak je tomu u Fučíka, počítajíc v to i jeho úsudky o jazyce literárních děl: další vývoj autorů, o kterých psal, je potvrdil téměř bez výjimky. A konečně mají Fučíkovy soudy o t. zv. umělecké mluvě jeden společný, a dnes zvláště pozoruhodný rys: Fučík nejen přesně věděl, co po stránce jazykové od autora žádá, ale dovedl to také zcela konkretně vyjádřit; povšechných, ale nic neříkajících epithet o jazyce literárních děl neužíval. Také v tom vyzývá Fučíkův příklad naši literární kritiku, literární vědu a jazykovědu k následování.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 4, pp. 160-167

Previous Milan Jelínek: Stylistické mistrovství Julia Fučíka

Next Alois Jedlička: Jazyková kritika u Josefa Dobrovského