dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Naši jazykovědci o Dobrovském

Miloš Helcl

[Chronicles]

(pdf)

-

Dvousté výročí narození Josefa Dobrovského dalo naší jazykovědě příležitost manifestačně se přihlásit k jeho velkolepému dědictví a vyjádřit svůj obdiv i kritický poměr k němu. Již olomoucká konference o srovnávací slovanské jazykovědě v březnu 1953 tak učinila zahajovacím projevem univ. prof. dr. J. Běliče a slavnostní řečí akad. F. Trávníčka. Během roku pak vyšlo několik významných pojednání a publikací zabývajících se osobností a vědeckým profilem patriarchy slavistiky; vedle článku akad. B. Havránka ve sborníku Nejedlého je to zejména obsažný sborník Dobrovského.[1] Také Naše řeč, Slovo a slovesnost, Slavia a jiné časopisy se připojily k oslavě tohoto významného výročí. Stejně k ní podstatně přispěla i hodnotná vydání některých významných prací a výbor překladů z díla Dobrovského. Vyvrcholením všech akcí byla na sklonku jubilejního roku vědecká konference slavistů na počest Josefa Dobrovského, konaná v Praze ve dnech 30. listopadu a 1. i 2. prosince 1953 a pořádaná VIII. sekcí Československé akademie věd a akademickými ústavy, Ústavem pro jazyk český, Ústavem pro českou literaturu, Slovanským ústavem a Historickým ústavem.

První den se konalo slavnostní zasedání v aule Karolina. Po zahájení akad. F. Trávníčkem a po pozdravu kandidáta historických věd I. I. Udalcova, v němž zdůraznil zásluhy Dobrovského o české národní obrození a sblížení s jinými slovanskými národy, pronesl řeč na thema Slovanský význam Josefa Dobrovského akademik Boh. Havránek. Připomněl všeobecnou úctu, jíž se patriarcha slovanské filologie těšil nejen u nás, nýbrž v celém tehdejším slovanském vědeckém světě, především v Rusku, a ukázal, jak souvisí se svou dobou i co nového a pokrokového přinesl.

V 18. století byl zvýšen evropský zájem o Rusko, ba i obdiv k němu a zájem o Slovany vůbec, vzbuzený hospodářským a politickým vzestupem za Petra Velikého a Kateřiny i vojenskými úspěchy v bojích proti Turkům. Tento zájem se odrazil i ve zvýšeném úsilí poznat slovanské národy; nelze tedy tvrdit, že by před Dobrovským nebylo nic vykonáno v oboru slovanských studií, ale jejich charakter a cíl se od zaměření práce Dobrovského podstatně lišil. Byly soustředěny mimo Rusko především v rukou katolických řádů, hlavně jesuitů, a stály již od 17. století ve službách protireformace a uniátství; nesledovaly rozvoj a prospěch slovanských národů. Do tohoto okruhu náleží práce Orbiniho, Kašićovy, Smotrického, u nás Pešiny z Čechorodu a Středovského, činnost knížete Jabłonowského v Lipsku a p. Proti tomuto reakčnímu zaměření slovanských studií vzniká pokrokové vědecké studium, charakterisované na př. pracemi Lomonosova, Tatiščeva, Ščerbatova nebo Müllera a Schlözera.

Ale slavistiku jako vědu zahajuje teprve Dobrovský. Kriticky uvážlivě hodnotí a rozlišuje prameny, vychází z materiálu a z empirie, třídí jej se zřetelem k jazykové soustavě i příbuznosti a probíjí se k materialistickému poznání, opřenému o smysly. Proto odvážně vystupuje proti falsům a legendám sebeposvátnějším, proto kriticky hodnotí i práci svých přátel a ctitelů.

Pochopíme proto, že vedl s tohoto stanoviska tak houževnatý boj proti uznání většího stáří hlaholice, vydávané za písmo samého svatého Jeronyma nebo ještě starší. I když v otázce hlaholice neměl Dobrovský pravdu — neznal ovšem nejstarší hlaholské památky —, v kontextu doby bylo důležité rozbít sloupy falešné propagace. A v té souvislosti pochopíme i jeho odpor proti zveličování církevněslovanského období u nás k větší cti a slávě římské církve.

Ale nebylo by správné vidět v Dobrovském jen kritika a bořitele, a ne stavitele nového poznání, vybudovaného na spolehlivém základu, na materiálu empiricky ověřeném, ať v bohemistice, ať v slavistice. Vybudoval zejména třídění slovanských jazyků, třídění slovanského slovesa, odhalil záko[89]nitosti tvoření slov v češtině, došel k přesvědčení o příbuznosti slovanských jazyků s jazyky indoevropskými, zvláště baltskými, založené na podobnostech stavby mluvnické.

A tyto bohaté výsledky neuložil jen do svých velkých děl, nýbrž i do drobných studií a do korespondence. Jeho práce hluboce působila na ostatní jazykovědu slovanskou a je velká řada mluvnic slovanských jazyků, které vznikly pod vlivem Lehrgebäude nebo Institucí, ať přiznaným, nebo ne. Ba i práce Miklošičovy při podrobnějším studiu prozrazují žáka Dobrovského. Nejsilněji působil Dobrovský — jak svědčí brzké překlady jeho děl do ruštiny — v Rusku, i když tam byl přijímán kriticky. Nová slavistika ruská stále udržovala styk s pražským centrem a vypracovala také v průběhu dalších období nejdůkladnější práce o Dobrovském.

Klíč úspěšné práce Dobrovského vidí řečník především v jeho hlubokém osobním zaujetí pro práci, pro poznání Slovanstva, a za druhé v tom, že v pravém slova smyslu dovedl žít životem svého národa, že dobře cítil a poznával to nové, co se rodí, že tomu dovedl dát vědecká křídla, vědeckou pravdu.

Druhý den konference byl věnován speciálnímu hodnocení Dobrovského jako jazykovědce, literárního vědce a historika v paralelních zasedáních tří odborných sekcí.

V sekci jazykovědné byly předneseny tři základní referáty: akad. Fr. Trávníčka, Význam Dobrovského pro vytváření národního jazyka, univ. prof. dr. J. Kurze, Základy vědeckého studia církevněslovanského jazyka, a univ. prof. dr. J. Běliče, Základy historického a srovnávacího chápání jazyka u Dobrovského.

Akademik Trávníček zdůraznil, že více než jako zakladatele slavistiky musíme dnes hodnotit Dobrovského jako autora mluvnické kodifikace českého jazyka. Tím, že Dobrovský pochopil potřebu kodifikace spisovného jazyka a význam její jednotnosti pro celou společnost, přispěl velmi účinně při přerodu české národnosti v novodobý národ. Je také nutno vysoce ocenit správnou poznávací náplň a rozdělení mluvnice u Dobrovského, jeho správné pojetí skladby jako nauky o mluvnických úkolech slov bez výkladů lexikologických, zvláště však jeho vystižení zákonitosti českého tvoření slov a zaměření i na významovou stránku jednotlivých přípon a předpon. Z toho vyplývá, že třídění formální podle sufixů spojoval s tříděním podle významových kategorií. Syntaktickou látku probírá ve dvou základních částech: o shodě a o závislosti; zejména zde podal mistrně hutné vystižení mluvnické platnosti tvarů ve větě. Podle referenta je Dobrovský tvůrcem novočeského jazyka spisovného v tom smyslu, že postižením vnitřních zákonitostí a tvůrčí, vývoje schopné stránky jazyka umožnil jeho další ústrojný rozvoj v duchu poznaných zákonů, a to i tam, kde jeho pravidla byla umělá, jako na př. u přechodníků. Ale hodnota jeho zákroku byla v tom, že správně postihl stránku jevu schopnou vývoje (větná platnost přechodníků) a pominul tu, která odumírala (příslovečná platnost přechodníků).

Při popisu a stanovení normy musel Dobrovský vycházet ze staršího jazyka a v tom byla dobová podmíněnost jeho práce. Byl však i přesvědčen o nutnosti studovat historický vývoj jazyka, protože v různých dobách jde jen o jinou historickou realisaci téže zákonitosti jazyka. Dobrovského Lehrgebäude je první vědeckou mluvnicí češtiny. Autor v ní neupadá do prakticismu, postihuje zákonitosti české jazykové soustavy a správně vidí v jazykovém dění objektivní zákonitý proces. Z toho vyplývá pro nás úloha studovat ještě hlouběji vliv práce Dobrovského na rozvoj nového spisovného jazyka českého.

Jako již několikrát při celostátních konferencích našich jazykovědců, tak i tentokrát se velmi aktivně a podnětně uplatnili jazykovědci slovenští. Koreferát o vztahu Dobrovského ke spisovnému jazyku slovenskému přednesl ředitel Ústavu slovenského jazyka dr. Š. Peciar. Ukázal, že zájem Dobrovského o slovenštinu, dosvědčený korespondencí s Rybayem a pozorností věnovanou jí v díle, souvisí s jeho zájmem o všechny slovanské jazyky, o všechny složky kulturního života Čechů a Slováků. Vyplýval z jeho názoru na živou řeč lidu, podle dobových názorů nepokaženou. Slovenštině vymezuje Dobrovský osobité místo v své klasifikaci slovanských ja[90]zyků a tím podepřel historicky nevyhnutelný krok Štúrův. Nepříznivý zprvu poměr k Bernolákově „novotě“ později změnil a bernoláčtinu přijal jako historický fakt. Koreferát ukázal, jak je dílo Dobrovského výslednicí a pokračováním nejlepších tradic dosavadní jazykovědy (Nudožerský, Doležal), kterou kladně rozvíjeli nejlepší synové obou národů. Jak Štúr, tak Hattala na Dobrovského navazovali, ba ve věcech slovenského pravopisu se o něj opírají. Proto nelze bez důkladné znalosti Dobrovského poznat ani Bernoláka ani Štúra, ani pokrokové tradice slovenské jazykovědy.

Diskusní příspěvky k prvnímu thematu byly zaměřeny ke dvěma okruhům: 1. význam mluvnice Dobrovského pro vývoj jazyka a národa, 2. způsob zpracování mluvnické látky.

V prvním okruhu mluvil univ. prof. dr. K. Horálek o tom, jaký byl význam mluvnické kodifikace Dobrovského pro formaci českého národa ve srovnání se soudobým formováním jiných slovanských národů, na př. polského, které se o podobnou kodifikaci opřít nemohly. Kodifikace Dobrovského byla archaisující, i když ne uměle, nýbrž na podkladě normy kdysi žijící a tehdy ještě doznívající. Kodifikování normy tak odlišné od normy běžného jazyka mluveného, který se v svém vývoji přece nezastavil, bylo Dobrovskému již také vyčítáno. Dnes je těžké rozhodnout, zda se mohl sblížením spisovné normy s tehdejší obecnou (mluvenou) češtinou urychlit krystalisační proces národa, ale protože nemáme obecných kriterií jazykové pokročilosti, nelze tehdejší obecnou mluvu prohlašovat jen tak beze všeho za pokročilejší. Sám soudí, že zvolení veleslavínské normy, tedy jisté archaisování, bylo pro češtinu výhodou, protože tak vznikl předpoklad pro její větší stylistické rozpětí, obdobně jako ve spisovné ruštině při jejím sblížení s církevní slovanštinou. — Univ. prof. dr. A. Jedlička upozornil na význam kritik Dobrovského pro poznání jeho názorů na jazyk, na potřebnost obohacování slovníku a srozumitelnost projevů. Názory Dobrovského vyplývaly z jiné společenské situace a z užšího pojetí literární potřeby; z toho vyplývala menší potřeba nových slov. Neologismy také podle něho ohrožovaly srozumitelnost projevů, zvláště vznikaly-li z libovůle jednotlivců bez zřetele na jazykový obyčej a platnost celonárodní a bez zřetele na systém. Kriterium jazykového obyčeje způsobilo, že Dobrovský přijal i prostředky odchylné od normy veleslavínské, nešlo-li ovšem o jevy systémové. Ba leccos z toho vidí už v rovině stylistické. Doporučoval přejímání slov z jazyků slovanských i pro jejich větší kultivovanost, ale žádal přizpůsobení domácímu jazyku. I jeho návrh opravy pravopisu podpíral jevy mluvnického systému (Srov. podrobně v příspěvku Jedličkově v loňském ročníku Slova a slovesnosti, str. 167n.).

V dalších příspěvcích bylo ukázáno, jak se liší mluvnice Dobrovského od silně archaisující mluvnice Pelclovy a od mluvnice Tomsovy, jež má dvě roviny: jazyk starších spisovatelů a jazyk mluvený, silně rozkolísaný. Dobrovský zaujímá střední stanovisko, přizpůsobuje se novějšímu stavu nebo zavádí novou formu (u přechodníků), vždy však uplatňuje hodnotící hlediska (dr. Z. Hauptová); dále jak rozvoj národnosti v národ u Poláků podporovala — náhradou za mluvnickou kodifikaci ekvivalentní dílu Dobrovského — vyspělá literární tradice, která byla normou a zastupovala vědeckou mluvnici, jakou nebyla mluvnice Kopczyńského z r. 1798 (dr. Oliva). Bylo i zdůrazněno, že archaisující kodifikace Dobrovského byla opřena o živý literární usus na Slovensku (dr. E. Jóna) a vedena zřetelem k usu moravskému (dr. Sl. Utěšený). Marxistickým pohledem na sociální a ekonomické podmínky doby ozřejmil správnost počinu Dobrovského univ. prof. dr. J. Bělič. Germanisace inteligence a upadání malé buržoasie byly zaraženy zrušením nevolnictví, jež umožnilo přesun uvolněných pracovních sil z venkova do měst a vznik nové, mladé buržoasní inteligence. Genialita Dobrovského je v tom, že ač sám žil ještě v době přípravné, postihl potřeby nastupující nové doby, viděl daleko dopředu a dal svými slovotvornými studiemi podklad pro vytváření nových jazykových prostředků generaci Jungmannově, jež je už součástí nového proudu a cítí potřebu vytvářet také českou vědu. Ale velice prospěšné bylo i to, že Dobrovský zvolil podobu nad[91]nářeční, která se rychle mohla stát pojítkem celého národa, a tím umožnil rychlejší konstituování novodobého českého národa.

Tato část diskuse tedy ukázala — tak vyznělo shrnutí akad. B. Havránka — dvě věci: jednak to, že výtky archaisace nejsou oprávněné, jednak to, že nová spisovná norma slovanských jazyků se vytváří za nestejných podmínek pro přetváření národnosti v novodobý národ a pro rozvoj spisovného jazyka samého.

K druhému souboru otázek připomenul univ. prof. dr. Vl. Skalička, že pokrokovost v jazyce není ve velké proměnlivosti a že určitá archaisace byla tehdy nutná pro velkou rozkolísanost tradiční normy. Ukázal, v čem je přínos Dobrovského do způsobu zpracování mluvnické látky. I když najdeme před ním již u Adelunga, samostatné části slovotvorné, které se dříve spojovaly i se syntaxí a se slovními druhy (u Rosy), neprovedl snad jen pouhou aplikaci hotové věci, nýbrž vyšel ze své znalosti materiálu starého, nového, ba i lidového, systematicky jej roztřídil a sestavil do jasného obrazu, jímž nahradil Adelungův jen povšechný rozbor.

Po připomínce prof. Horálka, že přesné rozhraničení tvoření slov a mluvnice je věc složitější a že u Dobrovského byla kombinována i tím, že je v tvoření slov obsaženo i tvoření slovesných forem, ukázal velikost Dobrovského právě na jeho pracích slovotvorných doc. dr. A. Dostál. Byly dlouho přezírány, ačkoli autor zasadil tvoření slov do širokých rámců srovnávacích, položil si otázku o významové motivovanosti kořenů, jejich starobylosti a monosylabičnosti, podal jejich klasifikaci a upozornil na význam slabiky, správně viděl větší stabilitu souhlásek, větší produktivnost derivace a neproduktivnost komposice. Stále měl zřetel k významu jazykových prostředků, upozorňoval na vývoj významových okruhů u sufixů i u kořenů. Pracemi o tvoření slov reagoval na novotaření, ale nebyl to cíl jeho prací. Jazyk je u něho již důmyslná soustava s vlastní zákonitostí. Přinesl také velmi cenné poznámky o jazykové správnosti, opíraje se o dobrou tradici starších spisovatelů. (Podrobně rozebral A. Dostál tento úsek jeho činnosti ve sborníku „Josef Dobrovský, 1753—1953“, str. 130—155.) — Také příspěvek dr. M. Helcla byl zaměřen k látce slovotvorné a hodnotil výklady Dobrovského o skládání slov. Jeho správné poznatky jsou tím cennější, že mu tehdy ještě nebyly známy práce staroindických gramatiků o významovém třídění složenin. Dobrovský uzavírá své výklady upozorněním na rozdíl češtiny a němčiny v tomto bodě, když byl předtím probral a materiálem doložil i osvětlil možnosti jednotlivých slovních druhů stávat se určujícím (prvním) členem složenin. Jeho poznání a stanovení zákonitostí komposice v češtině zajistilo celému dalšímu vývoji cestu ústrojnosti a zabránilo odtržení vývoje tvoření slov ve spisovném jazyce od stavu v jazyce lidovém a starším (mimo období úpadku).

Pracemi Dobrovského o českém přízvuku se zabýval dr. M. Krbec. I když to byl vlastně pro Dobrovského problém periferní, řešil i jej po důkladné přípravě a použil nejen nářečí, nýbrž i jiných jazyků slovanských. K objevu byl přiveden prosodií, ale metodologický pokrok byl v tom, že srovnával mluvený jazyk se skandováním veršů a že útok proti časomíře založil na sluchové analyse. (Srov. článek Krbcův o tomto thematě v loňském ročníku Slova a slovesnosti, s. 179n.)

Diskusi uzavřeli referent a předsedající zjištěním, že byla plodná, přinesla i nové poznatky, nadhodila nová hlediska a vůbec ukázala, že o Dobrovském ještě nebylo řečeno poslední slovo a že bude nutno znovu se zabývat zvláště otázkou cizích vlivů na Dobrovského (Adelung, Fulda) a s hlediska dobové podmíněnosti nově řešit problém archaisace normy a význam kodifikace jako náhrady za nepřerušený literární vývoj.

Badatelskou práci Dobrovského o církevní slovanštině ocenil referát univ. prof. dr. J. Kurze. Právem se zaměřil na to, co tehdy bylo k disposici jak z přímých pramenů, tak z příruček a pomůcek, a zdůraznil, že naše hodnocení musí vycházet právě z toho, neboť mnohdy vlastně musel budovat zcela od začátku, vycházeje z vlastních prací exegetických. A přes to se v lecčems přiblížil řešení pozdějšímu, na př. v otázce vlasti staroslověnštiny, v odmítnutí jejího umělého původu [92]a velkého rozsahu biblického překladu. Jeho mluvnické zpracování církevní slovanštiny ve všech místních i časových redakcích v Institutiones nebylo dosud předstiženo ani nahrazeno. Hojně v nich užívá srovnávání se slovanskými jazyky, jasně odlišil staroslověnštinu od staroruského a starosrbského zabarvení v textech, vyzdvihl její význam pro studium slovanských jazyků, ale hlavně podal všestranný mluvnický popis církevní slovanštiny a v nauce o tvoření slov vlastně i rozbor její slovní zásoby. Syntax v Institutiones je dodnes nejobšírnější skladbou církevněslovanskou. Institutiones měly i význam buditelský, povzbuzovaly národní sebevědomí.

Univ. prof. dr. J. Stanislav věnoval v koreferátě pozornost jazykovým svědectvím o přítomnosti staroslověnštiny na území Slovenska, o níž Dobrovský nepochyboval, ale mnozí po něm ano. Na starém Slovensku je řada jmen z byzantskoslovanské sféry (Jakov: Jakub z lat., podobně Kliment: Klement, Luka, Toma: Lukáš, Tomáš a j.), doložených v uherských listinách, a to je dokladem příslušnosti Slováků do Velkomoravské říše.

Diskusní příspěvek univ. prof. Horálka byl zaměřen proti „vylidňování“ českého X. století autoritou Dobrovského. Dobrovský neznal ještě staroslověnské památky českého původu, a tedy popíral pokračování církevněslovanské tradice u nás po období velkomoravském a sázavském. Dnes známe dost obsáhlou literaturu (legendy a j.) a musíme se snažit doplnit kulturní obraz české minulosti, jak by to byl jistě udělal i Dobrovský při její znalosti. — Poměrem Dobrovského a Vostokova, zejména objasněním záporného stanoviska Dobrovského k objevu nosovek ve staroslověnštině, se zabýval doc. Dostál. Také zde rozhodovalo, že neměl kanonické texty (neměl v rukou ani Ostromirův evangeliář), Dobrovský chtěl o tom dále bádat. Ukázal i na Athos jako pokladnici dalších textů, ale nedostal se již k tomu. Staroslověnština v Institutiones kodifikovaná není zcela jednotná, v hláskosloví je stadium mladší než v tvarosloví; to též souvisí s jeho znalostí textů tehdy objevených a přístupných.

Dr. Fr. V. Mareš poukázal na význam Dobrovského pro kritiku textovou, pro dějiny církevněslovanského biblického textu. Bylo vskutku geniální, když na základě nedokonalého a neúplného materiálu dospěl k závěru o řecké, ne latinské předloze překladu. Akad. Havránek upozornil, že také jeden příspěvek v uvedeném akademickém sborníku (s. 197n.) se zabývá výsledky posuzování řeckého originálu evangelií, k nimž Dobrovský dospěl rozborem kritiky církevněslovanského textu, a ukázal, jak se prof. Vajs dopustil chyby, když nepřihlédl k výsledkům práce Dobrovského a couvl před „textus receptus“. Akad. Havránek upozornil na to, že Dobrovského církevněslovanské studie je třeba hodnotit s toho hlediska, že jimi osvědčil jiný pohled na období církevněslovanské a reakci na klerikální jeho interpretaci, dále že jimi nesledoval jen služební cíle didaktické, nýbrž že mu šlo o skutečné vědecké poznání induktivní cestou na základě empirie získané důvěrnou znalostí materiálu. Také při srovnávání slovanských jazyků mu šlo o nové hledisko a o reakci na nesprávný postup v srovnávání do té doby obvyklý. —

Referát univ. prof. dr. J. Běliče vyšel z hodnocení jazykovědné práce Dobrovského. D. postihl potřebu nastupující doby, a vycházeje ze znalosti přítomného stavu, kodifikoval v Lehrgebäude takovou podobu jazyka, která se mohla stát východiskem rozvoje českého národa. V Institutiones položil základ studiím slavistickým. Je to ovšem statický obraz jazyka se sklonem k normativnosti a se zřetelem k jazykové správnosti. Ale popisovaný stav jazyka vidí jako výsledek vývoje a vysvětluje jej z minulosti i srovnáváním s nářečími a s jinými jazyky slovanskými i neslovanskými. Systematicky prokreslený obraz vývoje češtiny nemohl podat pro nedostatek faktového materiálu. Tím méně předpokladů bylo pro rekonstrukci předhistorických období češtiny. Všechen materiál si musel získat sám, nemohl ještě použít prací Boppových.

Vyšel z exegetických prací, od zkoumání biblických textů se dostal ke zkoumání jazyka. Znalost jiných slovanských jazyků ho vedla ke srovnávání jevů a k předpokladu společného východiska, jiného však než staroslověnského. Nejhlouběji pronikl do tvoření slov a etymologie slov; chystal etymologický slovník [93]a v náčrtu k němu zdůraznil i srovnávání s latinou a řečtinou, hlavně však s litevštinou, lotyštinou a starou pruštinou. Také si však uvědomil zásadní odlišnost maďarštiny a finštiny ode všech jiných evropských jazyků. I když šlo jen o jednotlivé postřehy a ne o celý systém, je tak vlastně předchůdcem zakladatelů srovnávacího jazykozpytu. Z jeho úvah o vzniku jazyka si dnes vážíme odvahy, s níž pominul božský původ daru řeči a vyzdvihl nejen spojitost vývoje jazyka s vývojem člověka a společnosti, ale i organičnost plynulého vývoje. Jeho slovotvorné studie, návrh reformy pravopisu a mluvnická kodifikace češtiny jsou službou historicky poučeného badatele potřebám životní praxe a v tom je zcela moderní.

Nelze ho vytrhovat z vývoje jazykovědy, jistě těží z výsledků vědy mezinárodní, ale pojetím i způsobem práce byl samostatný. Zařazuje se i do tradice vědy domácí tím, že upozornil na jeden z prvních kroků na cestě ke srovnávací jazykovědě, jejž učinil svým slovníkem Zikmund Hrubý z Jelení. Nás s Dobrovským dnes spojuje to, že si nic nevymýšlel, nýbrž vyvozoval poučky z faktů, jak to žádá i metoda dialektického materialismu.

V koreferátu se doc. dr. V. Blanár soustředil na Dobrovského klasifikaci slovanských jazyků a místo slovenštiny v ní. Vyzdvihl volbu kriteria pro samostatnost jazyka v rozlišenosti a vypracovanosti mluvnické a v existenci spisovného jazyka. Nejvyšším zákonodárcem mu již byl jazykový usus. Poměr češtiny a slovenštiny řešil ve smyslu jejich jednoty. Ke konci života přiznal samostatnost bulharštiny a slovinštiny, ne však u slovenštiny. V její nářeční roztříštěnosti viděl překážku pro brzký vznik sjednocujícího spisovného jazyka a doporučoval proto zůstat při českém, zejména po nezdaru Bernolákově. V posledních dílech bral v úvahu samostatné místo slovenštiny ve druhé skupině svého třídění slovanských jazyků před češtinou, ale nebyl tu důsledný a v jednotlivých projevech se zase vracel k odsudkům slovenštiny bernolákovské. Dobrovský tu hledal usilovně pravdu a dostával se k ní blíže než odpůrci samostatného jazyka slovenského o sto let mladší.

Zapojení Dobrovského do vývoje srovnávacího jazykozpytu provedl v svém diskusním příspěvku univ. prof. dr. V. Vážný. Upozornil na starý již požadavek Leibnizův srovnávat jazyky mezi sebou a na jeho mnohem pozdější realisaci v souvislosti s vývojem jiných věd. Dobrovský vyrůstal právě v této době přerodu vědeckého nazírání. Dal své vědě metodu tím, že na ni aplikoval Dobnerovy metodické kritické zásady. Zdůrazňoval znalost fakt a jejich kontrolu, důkaz důsledků z nich plynoucích. I když u Dobrovského nešlo ještě o uplatnění metody srovnávací, je jisté, že dospěl na samé její hranice. Tak mu vyplynul i poznatek o velkém počtu sykavek v slovanských jazycích a o neexistenci hlásek aspirovaných. Úspěšně využil i znalosti maďarštiny, finštiny a laponštiny jednak pro poznání slovanských jazyků, jednak pro zjištění vnitřní příbuznosti jazyků ugrofinských a uraloaltajských, a to na podkladě shod mluvnických, ne lexikálních. V tom má světový primát. Je připravovatel a tušitel nových cest jazykovědy a spolutvůrce nové metody.

Vztah ukrajinských mluvnic z 19. století k Dobrovskému byl obsahem příspěvku univ. prof. dr. J. Paňkeviče, poměr historické a popisné metody obsahem příspěvku univ. prof. Horálka. Historické srovnávací studium je nemožné bez popisných mluvnic, ty však měla v době Dobrovského jen čeština a ruština. Jeho historicky srovnávací pohled na slovanštinu již splňuje požadavek postupovat od věcí zjištěných k méně známým, nevychází ze starých sporných dat. Že ještě neměl do podrobností jasný obraz o vývoji slovanských jazyků, lze vysvětlit nedostatečnými předpoklady a jeho kritičností i opatrností ve formulaci věcí jen tušených, hypothetických.

Univ. prof. dr. Fr. Jílek upozornil na význam tří vydání Geschichte der böhmischen Sprache a na šestidílné periodisování kultury českého jazyka. Jeho vyzdvižení husitské periody jako vládnoucí mělo vliv i na Palackého, správné bylo spojení dějin jazyka s dějinami národa: doba úpadku národního je i dobou úpadku jazyka. Navazuje na Dobrovského hodnocení jazyka starých památek, žádá, aby do usnesení byl pojat i bod o nutnosti [94]práce na soustavném přehledu rukopisů, textů a jejich nejlepších vydání.

Rozsáhlost vědeckých zájmů Dobrovského doložil v svém příspěvku i dr. J. Svoboda, ukázav na jeho práce o vlastních jménech a na zamýšlené, leč neuskutečněné onomasticon slavicum. I zde hledal zákonitosti, nebral jednotlivá jména isolovaně a odmítal vysvětlování jen podle vnější a náhodné podobnosti. Objevný rozbor práce Dobrovského o vlastních jménech, jejíž význam tkví v odhalování zákonitostí jejich tvoření, uveřejnil dr. Svoboda v uvedeném akademickém sborníku Dobrovského (s. 156—181). Na význam studia staročeských biblí upozornil dr. Vl. Kyas. Dobrovský však věděl již též o vlivu staročeského překladu bible na staropolský, ruskocírkevněslovanský a slovinský, neboť — protože se staroslověnský překlad celé bible nedochoval — to byl tehdy nejstarší překlad do slovanského jazyka (bible Leskovecká, 1390-1410); podrobně se Dobrovského průkopnickou a dosud nepřekonanou prací o redakcích českého biblického překladu zabývá Kyasův příspěvek v uvedeném sborníku (s. 227—300). — O významu práce Dobrovského pro dialektologii — tehdy ještě neustavenou jako jazykovědný obor — hovořil dr. Sl. Utěšený. Dobrovský dovedl již využívat svých pozorování o krajových rozdílech mluvy lidu jako opory pro svou koncepci vývojovou a správně vykládá starší poměry v češtině, na př. vývoj ú, é, ý, prothetického h-. Na svou dobu posuzoval otázky dialektického vývoje českého jazyka opravdu pronikavě a jeho údaje nemají cenu jen historickou. — Univ. prof. J. Stanislav tento příspěvek doplnil údaji o faktech ze slovenštiny, jejichž znalost lze ověřit z korespondence Dobrovského s Rybayem. Materiál Dobrovského je i dnes nezbytnou oporou pro práci na historické mluvnici slovenské. — Akad. B. Havránek doplnil obraz šíře zájmů Dobrovského připomenutím jeho práce o Polabských Slovanech, jejichž jazykem se nikdo před ním v té šíři neobíral, jeho srovnávacích studií z oboru slovní zásoby, jeho poznatků o základu etymologického vývoje vědomým rozlišením jen nahodilého srovnávání s hebrejštinou (obvyklého u biblické kritiky) a záměrného srovnávání příbuzných jazyků slovanských a indoevropských. Své poznatky ovšem Dobrovský neuvedl v soustavu, a proto je jen předchůdcem, nikoli zakladatelem indoevropeistiky. Předbíhá dobu i v tom, že liší v otázce cizího vlivu vliv na slovník, který uznává, a vliv na gramatickou stavbu, který odmítá.

Závěrem jednání pak přečetl prof. Horálek návrh na usnesení sekce pro závěrečné společné zasedání.

Sekce literatury se v referátu univ. prof. dr. J. Hrabáka zabývala vztahem Dobrovského k otázkám periodisace literatury, referát akad. J. Mukařovského měl za thema poměr Dobrovského k otázkám verše a v třetím referátu člena korespondenta F. Vodičky byl osvětlen význam Dobrovského pro vytváření naší obrozenské literatury. V sekci historie měl univ. prof. dr. J. Macůrek referát o Dobrovského pojetí českých dějin a jeho stanovisku k našemu historickému vývoji, akad. V. Vojtíšek se v referátě zaměřil na thema Dobrovský a kritika historických pramenů, akad. J. Eisner na thema Dobrovský a slovanský dávnověk.

Třetí den konference se konalo závěrečné společné zasedání sekcí.

Na něm zhodnotil poměr Dobrovského ke studiu slovanských literatur člen korespondent J. Dolanský. Nový postoj k literatuře u Dobrovského je v tom, že ukázal na její význam pro kulturní a politický život národa a pro sbližování národů, a vůbec na to, že není něčím samoúčelným. Dovedl se nově a kriticky postavit k slovanské skutečnosti. I když ví o literárních stycích mezislovanských již hned v době úsvitu kulturního života Slovanů, žádá především pravdu a očišťuje starší období od pozdějších výmyslů. Referent ukázal i na význam ruské vědy a kultury pro práci Dobrovského, jenž byl s nimi podrobně seznámen, bral na nich podíl svou tvůrčí kritikou a vykonal jedinečné dílo pro poznání staršího ruského písemnictví u nás.

Dobrovský se však zajímal i o ostatní slovanské literatury, hlavně o jejich staré památky, i když spíše jen jako jazykovědec a [95]historik než jako estetický vychutnavatel. Závěr referátu vyzněl zhodnocením toho, že nás Dobrovský znovu uvedl na světové jeviště dějin tím, že spojil vývoj naší kultury s kulturou slovanských národů a vždy žádal kritické odvažování skutečnosti i dobírání se pravdy. Jen bulharská literatura mu zůstala pochopitelně neznáma, zato však učinil první kroky k poznání literatury lužickosrbské.

V diskusi přednesl mimo jiné velmi významný příspěvek o filosofickém významu díla J. Dobrovského s hlediska marxistické filosofie a o jeho zasazení do procesu zrodu materialismu dr. M. Machovec. Ukázal, že se Dobrovský neodklonil od katolicismu k protestantismu, tehdy stejně reakčnímu, nýbrž k materialismu, o čemž svědčí i jeho zdůrazňování vědecké práce s materiálem a zdůrazňování smyslového poznání, empirie, nebo jeho hledání přirozeného původu řeči, v níž už nevidí dar boží. Sám si ovšem Dobrovský svůj materialismus nepřiznal, probíhá v něm jen vnitřní boj mezi věděním a věřením, mezi učeností a zbožností. Společenská situace tehdy ještě nedávala možnost přiznat se k atheismu a materialismu, ale už pochybování tu mělo svůj význam. Dobrovský se přiklonil nakonec k deismu a jím bojoval proti zotročujícímu theismu za vědu a osvícení.

Ideový odkaz jeho vědeckého díla je slavnou tradicí české vědy a jedním ze sloupů, na nichž spočívá kultura veškerého Slovanstva. Poukazem na to, že i dnešním marxistickým vědcům může nemálo pomoci příklad Dobrovského v lásce k vědě, pravdě a k svobodě kritiky, příklad bojovníka proti zastaralým názorům a proti autoritářství, bojovníka za humanismus a hlubokou ideovost, končil tento příspěvek, který rovněž vyšel tiskem v uvedeném sborníku na str. 46—86.

Před ukončením této zprávy o konferenci na počest Dobrovského připomínáme, že referáty a koreferáty, pokud ještě nebyly uveřejněny, přinese letošní ročník Slavie zároveň s podrobným zápisem o diskusi; rovněž doslovný text usnesení celé konference. Doslovné znění slavnostní přednášky akad. Havránka pak vyšlo tiskem v posledním čísle Věstníku Československé akademie věd, ročník 1953.


[1] Josef Dobrovský 1753—1953. Praha, ČSAV 1953.

Slovo a slovesnost, volume 15 (1954), number 2, pp. 88-95

Previous František Trávníček: Poznámky ke Skaličkově odpovědi

Next Zdeněk Urban: Neznámý dopis Boženy Němcové