dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K metodice morfologických výkladů

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

-

Nová orientace sovětské jazykovědy se v posledním pětiletí projevuje mimo jiné zdůrazňováním významu morfologie. O podstatě morfologie se však dosud uvažovalo málo a nové sovětské mluvnice pokračují vesměs v takových výkladech tvaroslovných jevů, jaké byly již dosti dlouho popularisovány školními mluvnicemi. V morfologickém oddílu mluvnice se probírají postupně jednotlivé druhy slov, jejich základní gramatický význam a gramatické významy speciální, dále pak paradigmatická flexe, pokud jde o slova ohebná. U jednotlivých druhů slov se probírá také jejich tvoření.[1]

Tento způsob podání morfologické látky byl volen také pro velkou akademickou mluvnici (první část nese název „Fonetika i morfologija“) a rovněž v Morfologii, kterou vypracoval kolektiv rusistů moskevské university za redakce akad. V. V. Vinogradova.[2] U nás se tomuto typu podání nejvíc blíží mluvnice češtiny B. Havránka a Al. Jedličky (v stručnější versi pro školy i v rozšířené podobě, jež nese název „základní jazyková příručka“).[3] Poslední školní vydání (1955) označuje tvarosloví jako „nauku o stavbě slova“ (s. 6 a 22) a podrobněji „o druzích slov, o jejich tvoření, o tvarech a významech tvarů“ (s. 6). O poněkud jiné pojetí morfologie se pokusil prof. A. Isačenko ve své mluvnici ruštiny, z níž dosud vyšla první část.[4] Isačenko nepojímá do morfologie tvoření slov a dělí morfologii na tři oddíly: o druzích slov, o mluvnických kategoriích a o flexi (paradigmatika).

Společnou vlastností všech těchto mluvnic sovětských i našich ve srovnání na př. s mluvnicí Trávníčkovou[5] je to, že do morfologie pojímají t. zv. mluvnické významosloví („nauku o významech slovních druhů a tvarů“). Jiným [2]společným rysem uvedených mluvnic je, že souborně málo mluví o morfologických prostředcích a nepodávají jejich systematiku. V akademické mluvnici ruštiny se souborně pojednává o morfologických prostředcích jen v obecném úvodě, v Morfologii kolektivu moskevské university je výklad o morfologickém složení slova také velmi stručný. Stručná mluvnice češtiny akad. B. Havránka a prof. A. Jedličky se svými obecnými výklady o mluvnických tvarech skoro velkým sovětským gramatikám co do rozsahu vyrovnává a má také některé věci navíc. Myslím však, že i zde by ještě mohlo být problematice morfologických prostředků věnováno více místa; tím spíše pak to platí o mluvnicích větších. Otázka však je, jakým způsobem při výkladech o morfologických prostředcích postupovat. Pokusím se vyložit své pojetí na základě českého materiálu, hlavně se zřetelem k slovesu.

 

Slovesné tvary v češtině, podobně jako v jiných slovanských jazycích, se tvoří těmito třemi způsoby: 1. afixací (příponami, předponami a koncovkami), 2. hláskovými alternacemi, 3. pomocnými slovy (t. zv. tvary opisné).

Supletivnost má u českého slovesa velmi omezený rozsah. Supletivnost vlastně k morfologickým prostředkům nepatří — je to ve skutečnosti kombinování vlastních morfologických prostředků s prostředky lexikálními.

Příponovým a předponovým tvořením se liší časování od skloňování — v skloňování se uplatňují jen koncovky a předložky. Afixy a pomocná slova vyjadřují mluvnické významy samostatně, alternace (střídání hlásek) je jen prostředek průvodní, nesamostatný. Afixy a pomocná slova nejsou však významově jednoznačná a jejich gramatická platnost je spoluurčována lexikálním základem slova. Na př. o tom, že v tvaru vadneš vyjadřuje přípona -ne- nedokonavost, a v tvaru padneš dokonavost, rozhoduje vždy zároveň lexikální základ slovesa.

Příponami se tvoří především vidové odvozeniny. Nejběžnější případ je, že se od dokonavých sloves buď přidáváním nebo zaměňováním přípony tvoří slovesa nedokonavá, na př. dám dávám, padnu padám.

Příponami se tvoří také slovesné odvozeniny (deverbativa), jež nejsou vidovými ve vlastním slova smyslu, na př. slovesa s násobeným dějem, jako dělám dělávám, prosím prosívám atd.

Slovesné přípony nemusí být společné všem tvarům jednoho slovesa. To se týká sloves s příponou -nou-/-nu-, -ne-, jež tvoří minulé tvary bez této přípony, na př. kleknu, kleknouti, ale minulý čas klekl jsem, klekl jsi atd., přechodník minulý klek, fem. klekši atd.

Předponami se tvoří hlavně dokonavá slovesa od nedokonavých, na př. k slovesu vezu je dokonavý protějšek uvezu (dovezu, vyvezu atd.), k slovesu přednáším je dokonavé dopřednáším (odpřednáším) a j.

Vidové předpony mívají většinou zároveň význam lexikální, proto dokona[3]vých protějšků k nedokonavému slovesu bývá větší počet. K vidovému významu předpon přistupuje význam časový v t. zv. jednoduchém čase budoucím dokonavých sloves. Na př. v tvarech pročtu, vynesu, procítím mají předpony význam lexikální, vidový a časový (futurální), v tvarech pročetl, vynesl, procítil pouze lexikální a vidový.

O významu předpon nerozhoduje tedy jen spojení s určitým lexikálním základem, ale celková mluvnická platnost tvaru. To je dobře patrno u odvozených sloves, která tvoří nedokonavé protějšky k prefigovaným slovesům dokonavým. Na př. v tvarech pročítám, vynáším, prociťuji mají předpony jen lexikální, nikoli mluvnický význam. Na takových příkladech je dobře patrno, jak složitým způsobem se prostupují jevy lexikální a gramatické.

Nepředponová dokonavá slovesa jsou řídká. Jsou to hlavně slovesa druhé třídy (na př. padnu, řeknu, minu), řidčeji také slovesa třídy první (na př. jmu, tnu) a čtvrté (na př. hodím).

Hláskové alternace, třebaže nemají zpravidla při vyjadřování gramatických významů samostatnou platnost, jsou v tvarosloví slovanských jazyků velmi důležité a měly by být v morfologických výkladech probírány také souhrnně, t. j. jako součást celkového úvodu k flexi (včetně stupňování adjektiv a tvoření slov).

Alternace jsou jednak samohláskové, jednak souhláskové. K samohláskovým alternacím patří v češtině také typ kvantitativní pasu - pásti - pásl, píti - piji - pil atd. Staré přechody samohláskové kvantity v kvalitu mění kvantitativní typ alternací na kvalitativní. Sem patří na př. typ douti - duji, klíti - kleji a pod.

Hláskové alternace často odlišují présentní tvary od tvarů infinitivních, na př. státi - stojím, hnáti - ženu, títi - tnu, bráti - beru. Jde o rozdíly vzniklé hláskovými změnami v různých dobách (zčásti již v době předslovanské).

U slovesných tvarů nejsou v češtině přímé obdoby k deklinačním alternacím typu hadi - hady, býci - býky (rozdíly v souhláskách jsou tu jediným prostředkem k rozlišení pádových tvarů). Jen vzdálená obdoba k takovým alternacím, jež přechází ve vnitřní flexi, jsou na příklad imperativy pec, peč v poměru k hovorovému tvaru minulého času pek (spisov. pekl, infin. péci).

Zvláštní případ hláskových alternací tvoří střídání v t. zv. kmenotvorných příponách, resp. koncovkách. Sem patří na př. imperativy typu hni - hněte, čti - čtěte a pod.

K pomocným slovům, kterými se tvoří t. zv. opisné tvary slovesné, patří jednak pomocná slovesa, jednak ustrnulé tvary zájmenné (u t. zv. zvratných sloves). U ruského slovesa je k pomocným slovům možno počítat také osobní zájmena (hlavně v tvarech minulého času, na př. ja čital, ty dal atd.). V češtině jsou takové tvary jen stylistickými variantami (vedle dělal jsem je na př. varianta já dělal).

V českém kondicionálu tvary pomocného slovesa (bych, bys, by atd.) mají vysloveně přežitkový charakter: mimo kondicionál se jich neužívá, jejich flexe [4]nemá obdoby u jiných tvarů slovesných. V některých slovanských jazycích (na př. v ruštině) ztrácí pomocné sloveso v kondicionálu flexi a nabývá podoby částice.[6]

Spíše částicí než zájmenem je pomocné (formální) slovce se u zvratných sloves; zájmenný význam je zachován pouze tam, kde má zvratné se jasnou platnost předmětovou.[7] Morfologicky je také se velmi blízké neohebnému by (na př. ruskému, jež má dokonce neslabičnou variantu b) nebo bulharskému futurálnímu šte (maked. ke).

Kdyby název částice pro takové se nevyhovoval, bylo by třeba[8] hledat nějaké vhodné označení jiné (na př. neohebný pohyblivý morfém). Mluvit však o zájmeně v případech, jako jsou t. zv. reflexiva tantum (směji se, dívám se), i v mnohých případech jiných (na př. váleti se, pohybovati se, dále ve výrazech neosobních atd.) je zavádějící. V tom smyslu bylo by dobře zpřesnit heslo „se“ v Příručním slovníku. Příruční slovník sice zachycuje různé významové odstíny reflexivního se, celkové označení „zájmeno zvratné“ lze však vztahovat jen na první význam, který je v hesle uváděn. U ostatních významů (až po dativní formu si) mělo být aspoň označeno, že tu jde již o tvar neohebný, ustrnulý.[*]

K morfologickým zvláštnostem pomocného slovesa v minulém čase patří, že má v 2. os. sing. vedle tvaru jsi neslabičnou formu s, na př. myslím, žes byl doma, tys to neudělal atd. Sponové sloveso jsi má sice vedle sebe krátkou formu také, ale ta je vysloveně knižní, stylisticky příznaková (na př. tys ten pravý proti normálnímu ty jsi … nebo hovorovému ty jseš n. seš …). Pomocné sloveso býti se jinak odlišuje od spony tím, že se v 3. os. minulého času vypouští, u spony zůstává (proti dělal je na př. je doma).

Dosud málo prozkoumáno je české sloveso míti v platnosti slovesa pomocného. Jde tu jednak o t. zv. tvary perfektní (mám vyhráno, zameteno), dále o infinitivní konstrukce typu mám tam ležet (peníze) a konečně také o konstrukce modálního typu mám jít. Zde jde již spíše jen o pošinutí lexikálního významu, u perfektních tvarů je již formalisace tvarů slovesa míti ve vysokém stupni a je tu tedy možno mluvit o slovese pomocném.[9]

Na souborné výklady o morfologických prostředcích se naváže při jednotlivých mluvnických kategoriích. Tak na př. při výkladech o českém futuru nedokonavých sloves se uvede, že je tu vedle tvaru opisného ještě tvar předponový (u sloves vyjadřujících pohyb, na př. pojedu, poletím, poženu atd.). U présentu je pak možno souhrnně uvést, která slovesa mají hláskové alternace (ať již jde [5]o všecky tvary présentní na rozdíl od tvarů infinitivních nebo jen o odlišnosti některých tvarů présentních).

K charakteristice českého slovesa patří také upozornění, že jednotlivé časové kategorie (présens, futurum, praeteritum) mají značně odlišné morfologické ustrojení. Proti koncovkovému přítomnému času stojí vždy složený čas minulý, kdežto futurum je buď opisné nebo předponové (u sloves dokonavých, jež nemají présens, je futurum také prosté a příponové).

Podobně jako bývají v mluvnicích podceňovány morfologické výklady, bývá při školní výuce podceňován morfologický rozbor slovní struktury, který by měl tvořit obdobu rozboru větného. K rozboru slovnímu patří též určování deverbativ a denominativ. U sloves, jež mají vedle sebe substantiva se stejným základem, zjišťuje se, je-li odvozeno sloveso od substantiva nebo naopak. To ovšem někdy předpokládá historické znalosti a tím se možnosti školní výuky na nižších stupních omezují.

Při analyse jednoduchých slovesných tvarů dělá potíže odlišení t. zv. kmenové přípony od koncovek. Kmenotvorné přípony jsou v českém slovese (a platí to o slovanských jazycích vůbec) živou skutečností, časování se tak dosti nápadně liší od skloňování, kde se ze starých kmenových přípon zachovaly jen zbytky, někdy však také kmenové přípony dostávají novou podobu, na př. u sloves typu sázeti, dělati (v présentních tvarech je -á- za starší -aje-).

V kmenových příponách se u českého slovesa liší tvary infinitivní a présentní. Infinitivní tvary mívají buď jiné přípony než tvary présentní nebo mají prostě příponu navíc. Někdy tu bývají rozdíly v tvoření kmenů provázeny hláskovými alternacemi (srov. na př. beru - bráti, ženu - hnáti, pláču - plakati). Zvláštní případ tvoří slovesa typu tisknouti, u nichž infinitiv má příponu -nou-, présens -n- a minulý čas (a minulá participia) jsou bez kmenové přípony. To jsou věci všeobecně známé, jde však o to, aby byly vhodným způsobem uspořádány.

Kmenové přípony novočeského slovesa lze dělit na souhláskové (n, j, na př. mi-n-u, kry-j-i) a samohláskové (í, á, na př. pros-í-m, děl-á-m). V tvarech typu vedu, vedeš, vedeme, hnu, hneš atd. je lépe považovat -e- za součást koncovky.[10] Rozhodující je tu tvar 1. os. sg. a 3. os. pl. U sloves typu tisknouti je k takovému členění zvláštní důvod v imperativních tvarech (tiskni, tiskněte), u nichž by se při vydělování thematického -ne- v présentu muselo vydělovat také imperativní -ni a -ně-.

 

Při morfologickém rozboru slova se narazí na některé zvláštnosti, které zůstávají nejasné bez historického komentáře. Sem patří na př. neslabičné kořeny slovesné, jež se někdy skládají z jedné souhlásky. Patří sem na př. tvary hnu, hneš (inf. hnouti), usnu, usneš (infin. usnouti) a j. U substantiv se neslabičné lexikální základy (kořeny) vyskytují jen jako pádové varianty k základům slabičným (na př. k nom. den je gen. dn-e atd.) a jejich historický výklad je po[6]měrně snadný; u sloves je situace složitější. U sloves jako hnouti a usnouti je možno historický výklad založiti na souvislosti se slovesy hýbati a spáti.

U historických výkladů, resp. vysvětlovacích poznámek, jež je třeba připojovat k mluvnicím současného jazyka (pokud nejsou úplně elementární), se musí dbát na to, aby se při nutné stručnosti historická fakta nepodávala skresleně. Je tu velké nebezpečí zavádění historismu, který při určování některých jevů současného jazyka vychází ze starého stavu a vede pak k závěru, že se vlastně nic podstatného ve vývoji jazyka nestalo, že tu vše zůstalo při starém.

Zavádějící historisující výklad by byl, kdyby se při plurálových tvarech typu prosíme, děláme, v nichž je koncové -e příznakem plurálovosti, pouze uvedlo, že tu jde o tvary staré, totožné s tvary neseme, táhneme a pod. Svým původem je koncové -e v obou případech totožné, ale je zde podstatný rozdíl v tom, že u tvarů typu prosíme, děláme je koncové -e nezbytnou jejich součástí, tvary typu neseme, táhneme však mají vedle sebe jako stylistickou variantu tvary bez koncového -e (nesem, táhnem). Rozrůznění je tu výsledkem změny tvarů singulárových: plurál děláme má proti sobě singulár dělám (novotvar za staročeské dělaji), kdežto proti vedeme//vedem je starý tvar vedu.

Již ve vyšších třídách základních škol je možno opřít historické výklady o srovnání s ruštinou. U slovesa je to zvlášť výhodné, je tu možno na př. ukázat na to, že příp. -á- u sloves typu dělá je ze staršího -aje- atd.

 

Do obecných výkladů morfologických je třeba také pojmout výklady o poměru morfologie a syntaxe. Mezi morfologií (naukou o slovních tvarech) a syntaxí (naukou o spojování slov ve věty) tvoří přechodnou oblast složené tvary, jež jsou obdobou složených pojmenování, které také svým způsobem zasahují do syntaxe.

U některých mluvnických jevů není dosud jasné, patří-li do morfologie nebo do syntaxe. Jsou tu nesporně také jevy přechodné, mezi morfologií a syntaxí není ostrých hranic. U slovesa zasahuje do obou oblastí na př. problematika pomocného slovesa a spony. Obojí tato slovesa jsou také na rozhraní mezi gramatikou a slovníkem.


[1] Pozoruhodný pokus o novou analysu morfogických prostředků podává J. S. Maslov v stati O morfologičeskich sredstvach sovremennogo bolgarskogo jazyka. Učenyje zapiski Leningr. gosud. univ., serija filologič. nauk 15, 1952, s. 155—193. Novější bulharské mluvnice (na př. Sъvremenen bъlgarski ezik, Sofie 1954) by byly získaly, kdyby více přihlížely k systematice, kterou Maslov ve své stati podal.

[2] Sovremennyj russkij jazyk. Morfologija. Moskva 1952.

[3] B. Havránek a Al. Jedlička, Stručná mluvnice česká pro školy všeobecně vzdělávací, 5. vyd. Praha 1955; tíž, Česká mluvnice. Základní jazyková příručka. Praha 1951.

[4] A. V. Isačenko, Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim. Morfologija I. Bratislava 1954.

[5] Mluvnice spisovné češtiny I-II, 2. vyd. Praha 1951. Akad. Trávníček tu volí způsob podání látky, jakým byla zpracována mluvnice Gebauerova.

[6] Srov. B. Havránek, Slavia 22, 1953, s. 243n.

[7] Srov. B. Havránek, Genera verbi I, Praha 1928, s. 120—152. Konstatuje na př., že „reflex. komponent … nemá vůbec samostatného významu ve větě, jen ve spojení se slovesem mění určitým způsobem význam tohoto slovesa, význam gramatický nebo lexikální …“ (s. 138) a dále „součást reflexivního slovesa … přestala být plně flexivním tvarem už v době značně minulé a stala se již tehdy pouhou partikulí“ (s. 152).

[8] Havránek na uvedeném místě mluví o reflex. komponentu a přímo o partikuli.

[*] Mluví se však tam o refl. se jako o „formální součásti (slovesa)“, s. 91. Pozn. red.

[9] Srov. V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 190.

[10] Srov. F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, 2. vyd. Praha 1951, s. 453.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 1, pp. 1-6

Previous Doplnění

Next František Trávníček: K otázce slovních druhů v češtině