Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K problému slova a pojmu

Pavel Trost

[Discussion]

(pdf)

-

Odpověď Vlad. Hraběti (v. Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 213 n.)

 

Je pravda, že význam slova, jak říká Hrabě, „nelze převést beze zbytku na pojem“. Že nelze ztotožňovat problémy slova s problémy pojmu, hájil jsem také ve svém článku (Sovětská jazykověda 4, 1954, s. 411 n.), proti němuž se Hrabě obrací. Avšak problém významu slov je přece soustředěn k problému pojmu.

Hrabě odmítá mé vyjádření a potiori, že slova znamenají „elementární pojmy“. Říká, že „při běžné hovorové praxi lidé myslí v pojmech elementárních a vyjadřují je slovy“, tato slova však mají „svůj vlastní význam“, který se od pojmu liší, ale k němu vede. Podle Hraběte mluví tedy lidé při běžné hovorové praxi o pojmech a nikoli o věcech. Ve skutečnosti je nutno rozlišovat mezi jazykovým významem slov a tím, co jimi mluvčí v dané situaci míní. Význam slov vede k věci, která je míněna; může být značné rozpětí mezi významem a zaměřením slov. To se rozumí samo sebou, že může být propast mezi významem slova a vědeckým pojmem.

Hrabě ovšem popírá a zároveň připouští, že se význam slova může krýt s pojmem: říká, že na př. trojúhelník je „pojem velmi jednoduchý, v němž nemůže být žádný rozdíl mezi obsahem, rozsahem a významem slova“. Připouští, že významy slov tvoří „jakousi druhou pojmovou soustavu v lidském vědomí“. Lépe by bylo nazvat ji soustavou první.

Obracel jsem se ve svém článku proti názoru, který všem slovům bez rozdílu podkládá pojem a při tom pojem definuje jako „obsah našeho vědomí o jednotlivém předmětu [108]nebo jevu, a to jako hotový obraz o něm“. Tak jsem popřel na př. pojem „že“. Hrabě jej naopak uznává. Neříká však, podle jakého pojetí pojmu.

Nelze pojímat s Hrabětem spojku že přímo jako vyjádření určitého vztahu mezi jevy objektivní reality, nýbrž výslovně jen jako určení věty. Pokud dané jevy objektivní reality nejsou vyjádřeny větami, vztah mezi nimi není vyjádřen spojkou že.

Hrabě nezná pochybnosti o tom, že zájmeno znamená pojem. Ale už dávno se o tom pochybovalo; tak se na př. učilo, že zájmena nejsou autosemantika, nýbrž synsemantika. Potebňa postavil zájmena jako slova „ukazovací“ proti slovům „kvalitativním“ (pojmovým). Zájmeno odkazuje na mluvícího v daném mluvním projevu, ale pod žádný pojem ho nezařazuje.

Hrabě ovšem uznává, že „význam citoslovcí, jakkoli ustálený, je emocionálně expresivní“, přes to přikládá citoslovcím poznávací hodnotu. Ale vykřikne-li někdo au!, může tím reagovat na pouhý pocit bolesti; chová-li při tom ještě nějaké myšlenky, citoslovcem je nevyjádří. Jak známo, mají citoslovce charakter větný, a to nejen příležitostně, nýbrž vždy.

Je třeba, aby se o problému slova a pojmu začalo diskutovat vážněji a hlouběji. To však předpokládá i vyjasnit si pojem pojmu (který se nedá ztotožňovat s „obecně srozumitelným“). Chceme vědět, jsou-li pojmy (pevné veličiny našeho myšlení) odrazem skutečnosti, co jim přidává slovo?

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 2, pp. 107-108

Previous Jaroslav Zima: Jungmannův překlad Ataly (Rozbor s hlediska srovnávací stylistiky a individuálního slohu překladatelského)

Next František Kopečný: Několik poznámek k článku K. F. Svobody „K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku“