K novému německému výboru ze staročeské literatury

Milada Nedvědová

[Chronicles]

(pdf)

-

[1]Pěkným důkazem pozornosti, která je v německých zemích věnována po válce v rámci slavistických studií češtině, a to především češtině staré, je vydání výboru ze staročeské literatury, který vypracoval Heinrich Kunstmann, mladý bohemista působící na universitě v Hamburku. Tato vysokoškolská příručka je prvním dílem souboru označeného jako Lehrgang des Alttschechischen, který má podle autorova plánu obsáhnout ještě další dva svazky textů stč. památek, a to jednak spisy Husových předchůdců (především Štítného a Waldhausera), jednak vybrané české spisy Husovy. Vydání textů má být doplněno stručnou paradigmatickou mluvnicí a slovníčkem. Současně pracuje již H. Kunstmann také na přehledu staročeské literatury.

Od běžného pojetí vysokoškolské chrestomatie liší se Kunstmannův výbor již na první pohled tím, že důsledně obsahuje celé skladby a nikoliv jen ukázky. Má totiž za úkol, jak autor sám v předmluvě poznamenává, nejen doplnit přehled staročeské literatury, ale umožnit i eventuální monografické zpracování jednotlivých skladeb, t. j. nahradit do jisté míry jinak těžko přístupné edice stč. památek.

Výběr památek, které pořadatel rozvrhuje do šesti oddílů, je dán jistě především zřeteli věcnými, ať už obsahovými nebo formálními, ale je beze sporu určován též materiálem, který se Kunstmannovi po nemalých obtížích podařilo po válce shromáždit.

V prvním oddílu podává Kunstmann ukázky duchovní a světské lyriky, čerpané převážně z edic Flajšhansovy, Škarkovy a Vilikovského. Druhý oddíl zahrnuje cyklus nejstarších veršovaných legend. Jako ukázky stč. dramatu jsou v třetím oddílu uvedeny oba zlomky Mastičkáře a Hra veselé Magdaleny. Didaktická literatura je ve čtvrtém oddílu (Satirisch-didaktische Tendenzdichtungen) zastoupena tzv. prvním Sporem duše s tělem, skladbou O nebezpečném času smrti a satirami Hradeckého rukopisu. Pátý oddíl pozdějších legend tvoří Legenda o sv. Kateřině a Legenda o sv. Prokopu. Pro poslední oddíl přejímá Kunstmann Hrabákův název Škola Smila Flašky z Pardubic a zařazuje sem jednak Novou radu a Radu otce synovi, jednak satirické skladby obsažené v Hrabákově edici satir školy Smilovy (Svár vody s vínem, O ženě zlobivé, Podkoní a žák). — Základní koncepcí, snahou otiskovat památky celé, je motivováno vyloučení dvou nejrozsáhlejších stč. veršovaných památek Alexandreidy a Dalimilovy kroniky. Text Alexandreidy je podle sdělení autorova německým slavistům dobře přístupný ve vydání Trautmannově; zda je ovšem přístupný i Dalimil, není z předmluvy patrno. — Podrobněji se Kunstmann zmiňuje o památkách, které mají své paralely v německé literatuře (Tkadleček, eposy Vévoda Arnošt, Laurin, Tristram a jiné skladby tohoto literárního okruhu), ale nebyly dosud tak podrobně zpracovány jako Alexandreida. Do výboru nebyly pojaty proto, že je plánováno samostatné zpracování a vydání těchto památek paralelně s texty německými. — Není možné se nepozastavit nad tím, že byly, jak z přehledu obsahu vysvítá, zařazeny jen skladby veršované. Prozaická literatura, representovaná zprvu skladbami nábožensko-vzdělávacími, ale již v době Karlově i vyspělejší prózou zábavnou a především prózou historickou a cestopisnou, je těsně spjata s tvorbou veršovanou a jeví namnoze velmi příznačnou látkovou souvislost. I když se i zde nejzávažnější památky vymykaly svým rozsahem autorově koncepci látky (Pulkava, Vlastní životopis Karla IV., Mandevilla, Milion), bylo by jistě možno doplnit přehled tvorby básnické alespoň méně rozsáhlými skladbami jako jsou legendy ze stč. Passionálu, tvořící pro[118]tějšek k legendám veršovaným, nebo skladby povídkového charakteru. Na omluvu autorovu je ovšem nutno konstatovat, že dosud byla jen velmi malá část těchto památek vydána, a pokud byla vydána, nebylo by možno vždy dosavadních edic užít. Vrátíme-li se k rozvržení vybraných skladeb do jednotlivých oddílů, zjišťujeme, že nebyla jednoznačně uplatněna ani dělítka chronologická, ani nebylo důsledně zachováno dělení podle literárních druhů zastoupených ve staročeské literatuře. Podrobnějšího poučení o těchto metodických otázkách dostane se nám bezpochyby teprve tehdy, až budeme mít možnost seznámit se s Kunstmannovým pojetím staročeské literatury v připravovaném přehledu. Předmluva výboru o tom nepoučuje.

Posuzujeme-li Kunstmannův výbor s hlediska použité ediční praxe, shledáváme dobře uváděné a metodicky podnětné pojetí, přihlížející k pedagogickým účelům, jimž má kniha především sloužit.

Jak bylo již uvedeno, měl Kunstmann možnost pracovat výhradně s hotovými edicemi stč. památek. Za základ své edice bere všude tam, kde mu byl dostupný, text otištěný v paleografickém přepise. Paralelně otiskuje u některých památek text transkribovaný dnešním pravopisem. Důvody, proč tato zásada nebyla nebo nemohla být dodržena důsledně, rozvádí pořadatel výboru v předmluvě. Nepovažoval totiž za nutné přetiskovat transkribovaný text těch památek, jejichž edice jsou dnes v Německu odborníkům i studentům přístupné. Jsou to především jednotlivé svazky Památek staré literatury české vydávané od roku 1945 (na př. Staročeské satiry, Nová rada atd.). Vydavatel se v těchto případech omezuje na interpretování obtížnějších míst v poznámkovém aparátu (t. zv. Transkriptionsstützen), které opírá o uvedené edice. Pouze v paleografickém přepise jsou ovšem podány rovněž ty památky, jejichž spolehlivé transkribované vydání nebylo dosud pořízeno (na př. nejstarší legendy nebo Rada otce synovi). Protože neměl možnost pracovat při revisi textů přímo s rukopisy anebo neměl po ruce edice paleografické, musel se v některých případech omezit dokonce jen na přetištění edic transskribovaných (O ženě zlobivé, Podkoní a žák); v případě světské lyriky pak toliko na přejetí textů čtenářského vydání J. Vilikovského, Staročeská lyrika (Melantrich 1940). U Sporu duše s tělem je místo transkripce uvedeno rekonstruované vydání Petírovo a Jakobsonovo (Praha 1927). Úmyslně přejímá Kunstmann, jak sám upozorňuje, různé způsoby vydavatelské techniky aplikované v jednotlivých edicích, ať už paleografických nebo transkribovaných, a neusiluje o sjednocení svého výboru po stránce ediční. I po této stránce má totiž výbor nahradit jinak těžko přístupné edice a seznámit německého uživatele s různými způsoby a možnostmi vydávání staročeských památek.

Rovněž obsah, rozsah i forma zpracování poznámkového aparátu, který je připojen souborně na konci svazku, jsou u jednotlivých památek určovány typem výchozí edice; ani zde není provedena důsledná jednotící úprava. V poznámkách jsou, pokud to umožňoval textový aparát edic, zachyceny ve výběru důležitější textové varianty mající věcný dosah, dále již zmíněné transkripce obtížnějších míst u těch památek, jejichž transkribovaný text není otištěn, a u některých památek (na př. u Mastičkáře) i jednotlivé vysvětlivky věcné. U každé památky jsou poznámkám předeslány bibliografické údaje o edicích, z nichž autor vychází, o rukopisech a o nejdůležitější literatuře. Ne zcela důsledně však autor v poznámkách upozorňuje na zásahy, které byly tu a tam provedeny při přejímání transkribovaných edic autorem samým nebo jeho českými spolupracovníky, které v předmluvě uvádí. Máme na mysli především na př. transkribovaný text Legendy o sv. Kateřině, v němž byly proti výchozí edici Jana Vilikovského (Legenda o sv. Kateřině, Praha 1946), provedeny některé opodstatněné opravy, ale nebylo na ně v poznámkách upozorněno.

Na okraj textů, které jsou vydány především v části paleografické velmi pečlivě (v textech transkribovaných unikla při korekturách některá závažnější nedopatření), by snad bylo možno vyslovit metodickou připomínku, která ovšem nemůže platit pouze autorovi cizinci. Týká se především textů [119]nejstarších legend, které Kunstmann otiskuje paleograficky podle Flajšhansových Nejstarších památek jazyka i písemnictví českého (Praha 1903) a připojuje paralelně toliko transkribovaný text Legendy o sv. Duchu a v poznámkách tiskne Paterův přepis Legendy o dětinství Ježíšově (Čas. Čes. Musea 63, 1889, 454 n.). Texty legend, podobně jako ostatně i na př. text Rady otce synovi, jejichž kritické transkribované edice nebyly dosud pořízeny, by měly být beze sporu přiblíženy studentům transkripcí do dnešního pravopisu. Byl by to ovšem úkol, na němž by musel spolupracovat někdo ze zkušených českých odborníků, podobně jako už naši odborníci namnoze vydatně přispívali radou i pomocí při práci na této knize. Kunstmann uvádí v předmluvě především V. Machka a Fr. Šimka, dále J. Hrabáka a z historiků nedávno zesnulého R. Holinku a F. M. Bartoše.

Vrátíme-li se závěrem ještě jednou k účelům, které měl při sestavování svého výboru ze staročeské literatury Heinrich Kunstmann na mysli, můžeme opravdu znovu s potěšením konstatovat, že se mu podařilo připravit dobrou studijní příručku, která bude jak po stránce obsahové, tak i po stránce metodické velmi cenným přínosem nejen pro německou bohemistiku a slavistiku, ale snad i v širším světovém měřítku bude seznamovat uživatele se staročeskou literaturou. Vedle toho jest si jistě třeba vážit péče a úsilí, které za ztížených pracovních podmínek bylo této knize věnováno.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 2, pp. 117-119

Previous Jiří Daňhelka: Slovník k Žilinské knize

Next František Kopečný: Příspěvek k problému raně středověké německé kolonisace a poněmčení Polabských Slovanů