dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K vývoji českého souvětí

Jaroslav Bauer

[Articles]

(pdf)

К вопросу о развитии сложного предложения в чешском языке / Evolution des phrases composées en tchèque

Materiálové zpracování staročeského souvětí, o které jsem se pokusil ve své kandidátské disertaci,[1] nutně vedlo i k zamyšlení nad obecnějšími tendencemi, které lze pozorovat jak při vznikání a ustalování jednotlivých souvětných typů, tak při jejich dalším vývoji. Na mnohé otázky už odpověděla historická skladba česká Fr. Trávníčka, která zatím vyšla.[2] Obsáhlý oddíl o souvětí je první systematickou prací o této problematice. Autor v něm načrtává — přes omezení vynucená učebnicovým rázem knihy — objevně a odvážně genesi i směr vývoje většiny hypotaktických typů a vyvozuje z toho i obecné závěry. Přesto snad nebudou tyto poznámky bez ceny.

1. Vznik souvětí je svědectvím velkého pokroku v myšlení. Jeho počátky spadají do doby velice dávné — nejen do předhistorického období češtiny, ale jistě už do praslovanštiny a pravděpodobně ještě dále. I když je stále na místě zdrželivost Hujerova v soudech o konkrétní podobě psl. souvětí,[3] přece nám dosavadní znalosti o stavu souvětí v nejstarších památkách jednotlivých slovanských jazyků dovolují vyvodit alespoň povšechný závěr o celkovém stavu slovanského souvětí v době předhistorické. Je nutno vzít v úvahu dvě známé skutečnosti: 1. Spojovací prostředky parataktické i hypotaktické jsou ve všech slovanských jazycích vytvořeny v podstatě z týchž prvků, takže jde o prvky nesporně už praslovanské. 2. Ve využití těchto prvků se však jednotlivé jazyky nebo aspoň skupiny jazyků od sebe značně liší, a to i v prostředcích parataktických. (Poměrně stejně, ale velice široce, využívá se spojek i, a, bo.)[4] Je tedy zřejmé, že k ustálení jednotlivých spojovacích prostředků došlo až ve vývoji jednotlivých slovanských jazyků a že pro dobu praslovanskou u nich musíme předpokládat funkci méně výraznou a jednoznačnou. Přitom se ukazuje stále jasněji, že všechny prostředky hypotaktické vznikly buď z prostředků parataktických nebo ze slovcí, která původně neměla spojovací funkci. Z toho lze postulovat, že v jisté fázi psl. období neexistovalo ještě souřadné a podřadné souvětí v dnešním smyslu, nýbrž pouhé navazování vět na sebe bez jednoznačného vyjádření jejich významového vztahu.[5] [30]To ovšem neznamená, že se některé typy spojení nemohly ustálit poměrně záhy a vytvořit aspoň zárodky dnešní hypotaxe, ne-li skutečné podřízení jedné věty druhé. (Zvláště pravděpodobný je psl. původ vztažných vět s relativy demonstrativního původu, třebaže i zde pozorujeme zbytky staršího stavu v jednotlivých jazycích.)

Taková spojení vět, mající povahu pouhého navazování, zachovala se ve zbytcích i v době historické (zejm. v neliterárních památkách; typické jsou po této stránce zvláště strus. listiny). A do jisté míry mají dosud paralelu v některých projevech lidových, i když je dnes na pozadí rozvinuté hypotaxe chápeme jinak.[6]

Rozhodující význam pro vývoj souvětí mělo rozšíření jazykových projevů, v nichž mluvčí nereaguje na bezprostřední skutečnost, ale vypravuje o něčem, co se stalo za jiných okolností, nebo reprodukuje něčí výrok. Fr. Trávníček, který to velmi pěkně dokládá na vývoji českého souvětí, nazývá takové projevy situačně druhotné.[7] V nich dochází k těsnějšímu spojování vět, k jisté ztrátě jejich samostatnosti, i když významové vztahy mezi nimi nebyly z počátku vyhraněny ani mluvnicky vyjádřeny. Analogie s lidovými vypravěči nám dovoluje soudit, že věty za sebou následovaly tak, jak se mluvčímu vybavovaly myšlenky, sepjaty navzájem thematikou, časovými a prostorovými souvislostmi i jinými okolnostmi, nebo i pouhou asociací. A jako dosud v živém vyprávění, přenášely se do situačně druhotné promluvy věty v té podobě, v jaké by byly proneseny v prvotní situaci. Přitom však snadno nastávalo stírání původního významu mnohých výrazových prostředků, které v projevu situačně prvotním na něco přímo ukazovaly (deiktické částice, ukazovací zájmena a příslovce), vyjadřovaly citový nebo obsahový ráz věty (citoslovné, zvolací, tázací a j. částice) a pod. Když si pak mluvčí jasněji uvědomovali významový vztah mezi větami, mohly se některé z takových prostředků, které se v jistém typu spojení častěji opakovaly, stát vyjádřením tohoto vztahu. Je však otázka, jak daleko pokročil vývoj souvětné stavby v jednotlivých slovanských jazycích v době předpísemné.

2. Vznik domácího spisovného jazyka vytvořil zcela mimořádné podmínky pro další rozvoj souvětí. Písemné projevy jsou ještě méně spjaty s primární situací než ústní vyprávění, a nadto v nich ustupují do pozadí intonační a mimojazykové prostředky. Proto jsou nároky na mluvnickou stavbu větší, pisatel musí své projevy promýšlet (a má k tomu také větší možnost). Tak jsou vytvořeny i podmínky pro jasnější uvědomění a rozlišení významových vztahů mezi větami a zároveň vyvstává potřeba jejich mluvnického vyjádření.

Je třeba zdůraznit, že vývoj myšlení a jeho odraz ve vývoji souvětí neprobíhá úplně autonomně, spontánně a isolovaně. Z vnějších vlivů je nejdůležitější setkání s cizími spisovnými jazyky, které pravidelně předchází před vznikem domácího spisovného [31]jazyka a připravuje pro něj půdu. Pro Slovany to byla řečtina a latina, tedy dva vyspělé spisovné jazyky, odrážející ve své mluvnické stavbě i vysoký stupeň abstraktního myšlení. Z nich bylo nutno překládat, a to nutilo hledat a vytvářet syntaktické prostředky schopné tlumočit myšlenkový obsah originálů. Pro velkou část Slovanů řešil tento úkol Konstantin se svými spolupracovníky a následovníky vytvořením prvého slovanského spisovného jazyka, staroslověnštiny. Jako vynikající znalec jazyka vybral a ustálil slovanské protějšky řeckých spojovacích prostředků, takže nedošlo k žádnému tápání ani k většímu kolísání. Kde se církevní slovanština udržela, plnila jako jazyk velmi blízký dlouho funkci spisovného jazyka a působila silně na syntax domácího spisovného jazyka, pokud vedle ní existoval; domácí spojovací prostředky, zejména hypotaktické, pronikaly pak poměrně zvolna vedle ustálených prostředků církevněslovanských. Proto je velice obtížné sledovat jejich formování ze staršího stadia vývoje souvětí. (To platí i pro nejstarší fázi ruského písemnictví; jen nemnohé památky jsou na csl. vlivu v hypotaxi nezávislé.)[*]

Jedinečnou situaci však máme ve vývoji češtiny. Zde sice staroslověnština jistě připravila půdu pro vznik domácího spisovného jazyka, ale časový odstup mezi potlačením stsl. písemnictví a vznikem prvních větších památek českých byl příliš velký, aby se mohly převzít hotové syntaktické prostředky. A tak se musela čeština vyrovnat s úkolem přetlumočit latinské texty sama. Spojovací prostředky nevytvořil jedinec, nýbrž můžeme sledovat, jak různí uživatelé spisovného jazyka hledali vhodné prostředky, jak se některé ve společenském usu ustalovaly a jiné zanikaly. Latinské předlohy dávaly podněty k jejich vytvoření nebo, můžeme-li tak říci, ukazovaly potřebu spojovacích prostředků a někdy si jejich vytvoření přímo vynucovaly. Ale protože jde o jazyk značně vzdálený, vznikaly české protějšky latinských spojovacích slov skoro vždycky samostatně a velmi často se s nimi významově ani rozsahem užití nekryly. Je také nesporné, že se značná část spojovacích prostředků ustálila už v jazyce mluveném, před vznikem spisovného jazyka[8] — mnohé spojky i relativa se objevují už v nejstarších památkách jako prostředky hotové.[**]

3. Ve výkladech o vývoji českého souvětí, zejména starších, často proniká názor, že z počátku vzniklo méně typů širších, významově blíže nediferencovaných, a ty že se pak postupně rozčleňovaly v důsledku přesnějšího rozlišování významových vztahů. Jako doklad se obyčejně uvádí podmínkové a přípustkové souvětí, kde se užívalo téže spojky — .

Myslím, že takový výklad není přesný a že skresluje skutečný průběh formování souvětných typů.

Už sám příklad při bližším pohledu neobstojí. V podmínkovém souvětí je od počátku historického vývoje vedle ještě několik jiných prostředků, které nemají význam přípustkový. S je ve větách reálných synonymní li, ve větách irreálných by (pozd. kdyby), na př. Bóh sešli ránu na mě, ač toho zapomanu! Alx V 453 // Dostúpím všie škody, nepřímem-li své hospody Alx V 430. V souvětí přípustkovém je zase vedle významově jednoznačné kak/o/ž/, kakž koli: ač nejměli úmysla, by chtěli smrt trpěti pro bóh, avšak trpěli Štít. ř. 27 b // kakož jsem věděla, že jeho smrtí všemu světu vykúpenu býti, však jsem sě nemohla ukojiti Vít 48 b. Nelze tedy tvrdit, že se nerozlišoval podmínkový a přípustkový vztah, když vedle jednoho [32]prostředku homonymního je několik jiných jasně rozlišených. Ostatně i v samém souvětí s proniká už ve XIV. stol. jisté rozlišení: přípustkové souvětí mívá většinou v apodosi však, avšak, kdežto souvětí podmínkové bývá obvykle bez slovce v apodosi; někdy se tam objevuje ale, v tom případě však proniká význam vytčené podmínky. Na př.: tuť také, ač neumiem, však rád poviem, což rozumiem NRada 99 b // ač jě nynie potepemy, věčnú chválu i pamět vezmemy Dal C 10 // ač netrpie smrti, ale jsú úmysla toho, že by trpěti chtěli Štít. ř. 34 a.

Kdybychom uplatnili dnešní hlediska při sledování významových vztahů mezi větami v souvětí, zjistili bychom, že už ve XIV. stol. existovaly a měly vlastní výrazové prostředky (někdy ovšem částečně homonymní, ale tak je tomu i v současném jazyce) skoro všechny základní typy souvětí, které rozlišujeme dnes. Jen souvětí stupňovací ve XIV. stol. teprve vznikalo a z podřadných typů nebylo jasně vyhraněno souvětí zřetelové. Rozdíly jsou zdánlivě jen v užití spojek a relativ a v tom, že se setkáme s větším počtem případů, které jsou na přechodu mezi parataxí a hypotaxí. A bylo by možné hledat vysvětlení: v latině jednotlivé typy souvětí už existovaly a při překládání k nim bylo nutno vytvořit protějšky.

Ve skutečnosti je však proces utváření českých souvětných typů mnohem složitější a ve XIV. stol., ba ani v XV. stol. není ani zdaleka hotov.

Ve XIV. a XV. stol. se setkáváme v každém typu souvětí s velkým množstvím spojovacích prostředků, které se nám při zběžném pohledu jeví jako synonymické. V dalším vývoji některé zanikají nebo aspoň ustupují do pozadí, jiné se šíří. Při bližší analyse dokladů však zjistíme, že jde ve většině případů o synonymičnost jen zdánlivou — ve skutečnosti je s většinou spojovacích slov spjat nějaký speciální významový odstín, který omezuje jejich užití jen na užší okruh vět.

Tak na př. v odporovacím souvětí lze užít spojky avšak[9] a zesíleného ale však jen ve spojeních, v nichž proniká odstín přípustkový nebo omezovací (ve smyslu „sice — ale, avšak /přece/), na př. na to svědka slunce jmámy: když/to/na ně vzpomínámy, mnoho poprskóv vídámy, avšak jedno slunce známy Kunh sl. 15; dobřě bě umyslil tako, ale však sě sta jinako Alx V 1445. — Spojka nébrž, která vznikla až v XV. stol., je omezena (stejně jako obdobně zesílené ale brž) na typ opakový („nikoli — nýbrž“), na př. Palamides, úkladu jich nevěda, nébrž úplně tomu věřě, sleze do studnice Troj 215 a; (člověk hříšný) nemá pro požitek tělesný milovati, ale brž v nenávisti mieti Hus E 1, 156. — Spojka než měla zřejmě původně místo také jen v takových spojeních, ale časem se šíří i do typu omezovacího. Srov. nebyla o chudých péče jeho (Jidášova), než toho je želel, že jejie (masti) nepožil Štít V 251; onať (Adlička) jest byla ta, ješto vždy byla se mnú, než onať jest již sě ode mne vzdálila Tkadl S 5 a. — Ojediněle doložené le je vždy v souvětí se vztahem omezovacím: móž ji (službu) člověk naplniti …, le dokud jedne duše jest v těle Hus Post 159 b. — (Spojka leč měla v stč. jen význam vylučovací a výjimkový.) — Nejčastější odporovací spojka ale byla již možná při všech odstínech odporovacího vztahu; stejně a, ale u toho jasně převládá užití ve významu protikladnosti; srov. a proto běda nám, že zvieřata moc tvú znají, a lidé nic sě tebe nebojie Otc B 109 b. — Věty s původ. interjekcemi nali a ano nabývají někdy odporovacího významu omezovacího s odstínem přípustkovým: zákonničie modlitby zdají sě velmi užitečné, naliť před bohem jsú velmi ohavné Jak Dial 201 a; chlubie sě mieti skutky dobré a svaté, ano v nich ižádného nenie Gesta Bř 106 a.

V souvětí stupňovacím neproniká po celá staletí nébrž skoro vůbec na místo ale v souvětí s netoliko (nejen) ale i.[10]

V souvětí vylučovacím se neužívá čili mimo spojení tázací; spojka leč je omezena jen [33]na spojení s významem libovolnosti,[11] na př.: nebo ktož sám so ě hřímá, tomu búřě nic neotjímá, leč buď léto, leč buď zima Alx V 1448.

V souvětí s obsahovými větami oznamovacími je ve XIV. stol. jasně patrný rozdíl mezi větami s by a větami s že: věty s by vyjadřují nejistotu, pochybnost atp. nebo stojí po záporném uvozovacím slovese, věty s že vyjadřují obvykle tvrzení jisté, nepochybné,[12] na př. nezdá mi sě, by vlastní mátě kde takú věc obdiržala Alx M 56; jdi a pověz jim, žeť nejsem prázden Otc B 72 a. — Obsahové věty uvozené původními citoslovci nali, ano nebo a (+ , ty, my, vy) stávají jen po slovesích smyslových vjemů.[13]

Přesně bylo rozlišeno užití vztažných vět s jenž × kto, co, který.[14]

Podobné rozdíly ve významu a využití spojovacích slov bychom našli i v jiných typech souvětí. Někde jsou v staročeském materiálu ještě jasně patrné, někde je můžeme jen tušit, jinde jsou již zcela setřeny. Čím starší doklady, tím zřejmější jsou obvykle tyto rozdíly.

Bylo by tedy možno tvrdit pravý opak toho, co se obvykle říká: v staré češtině bylo mnohem více typů souvětí než dnes, s úže vymezeným významovým vztahem vět a se speciálnějšími výrazovými prostředky. V některých případech původně vůbec neexistoval prostředek s širším významem, který by jednotlivé předchůdce dnešního typu nějak spojoval (tak jako ale jednotlivé odstíny typu odporovacího), na př. v souvětí vylučovacím a z počátku i obsahovém oznamovacím.

Takové tvrzení by však ještě více skreslovalo skutečný stav. Nesmíme zapomenout, že většina prostředků byla mnohoznačná: nezahrnovaly sice celý dnešní typ, ale zato se jich užívalo v takových spojeních vět, která dnes pociťujeme jako různé typy souvětí.

Není ani třeba uvádět ano, které dosti dlouho nebylo skutečnou spojkou. Jednotlivé skupiny vět jím uvozované lze podle jejich významového vztahu k předchozí větě interpretovat nejrozmanitějším způsobem. Ještě rozmanitější významy pronikají ve spojeních se spojkou a. Zjistil jsem tyto odstíny, více méně výrazné: slučovací, odporovací (obojí i po koncové pause), stupňovací, důsledkový, obsahový (a já, a ty …), přívlastkový (a, a ten jako protějšek vztažných vět přívlastkových), časový, podmínkový, přípustkový; kromě toho stává v apodosi podřadného souvětí a má i význam citoslovečný. — Spojka i měla význam slučovací, důsledkový a odporovací; najdeme ji i ve spojeních smyslem stupňovacích a v apodosi podřadného souvětí; dále plnila funkci vytýkací a citoslovečné částice. Spojka nebo (neb, anebo, aneb) vyjadřovala vztah důvodový i vylučovací (a vedle toho pronikal i význam „jinak“: střěz sě pýchy a závisti, hněvu, smilstva, nenávisti, lakomstva, lakoty také, ješutnosti všelikaké, aneb těmi činy zlými, sedmi hřiechy úhlavnými, preč jej (Boha) ot sebe zapudíš Hrad 49 a).

Velice pestré byly funkce absolutivního ješto, s nímž se setkáváme ve většině typů souvětí. — Z vlastních prostředků hypotaktických upozorníme aspoň na nejcharakterističtější případy: Kondicionál by uvozoval obsahové věty oznamovací (hijeden z vás nevěř tomu, bych tuto věc sám o sobě zamyslil, chtě kteréj zlobě Alx B 311), obsahové věty rozkazovací a přací (strach mě, by (ty) jeho nebyla snad svým pláčem urazila Hrad 35 b), věty účinkové (co je tak pevné ve světě, by nehynulo? Štít V 114), účelové (jemuž jej byl král poručil, by jej čsti, múdrosti učil Alx V 129), podmínkové (by buoh mně neráčil pomoci, bezmáła by má dušě v pekle měła přěbývanie Otc B 8 b), ojediněle věty příčinné a důvodové (a to svatý Pavlín prosieše ne proto, by na to velmi tbal Otc B 151 a). Stejné funkce plní aby, ale s tím rozdílem, že v rozkazovacích [34]a přacích větách obsahových a ve větách účelových i účinkových zřetelně převládá nad by, kdežto ve větách obsahových oznamovacích a podmínkových je podstatně řidší (a zřejmě sekundární).

Spojka měla trojí užití v souvětí časovém (to věz jistě bez obluda: až božieho dojdeš súda, vzdáť odplatu tvého truda Vít 33 b — děj předčasný v budoucnosti; a tu vždy čekáše, až jiej chleba dadieše Otc B 109 a „dokud ne“; pak netáhnú zítra vstáti, až ten ciesař je sě ptáti Kat 90 „a již, když tu“), uvozovala věty účinkové (proněž (já) sobě tak velmi stesk, až zapomanuch sám sebe Alx V 885), ojediněle i podmínkové (tvá naděje jest dva šiliňky; ale ažť by sě přihodiło, že by je ztratil, azdali buoh nemá nad námi péčě, že by nás neobmyslił? Otc B 68 a; srov. lat.: et si cotigerit, ut pereant) a obsahové oznamovací (přihodi sě, až pojide pop Ev Seitst. Lk. 10, 31). Vedle toho bylo dosti časté v souvětí souřadném (krátký čas toho vynide, až král Filip světa snide Alx V 114).

Podobně by bylo možno ukázat mnohovýznamovost spojek když, že, jako a j.

Jak vysvětlit tento stav stč. souvětí, charakterisovaný na jedné straně rozdrobeností významových typů, na druhé straně jejich menší zřetelností a splýváním s jinými významovými typy?

Je pravděpodobné, že v mluveném jazyce, z kterého vycházeli zakladatelé spisovné češtiny ve svých písemných projevech, již značně pokročil proces významového stmelování vět v těsnější celky; v některých zvláště častých a významově zřetelných typech už musel nastat přechod původních navazovacích slovcí a partikulí různého druhu ve spojky. Významový vztah vět v takových souvětích, vyplývající původně z jejich obsahu (jako dodnes ve spojeních asyndetických), začal býti spojován se vznikajícím spojovacím slovcem. Ale abstrakce od jeho původního významu nepokročila hned tak daleko, aby se stalo čistě jen výrazem vztahu (jak tomu bylo u latinských spojek), a zbytek původního významu omezoval často možnost jeho užití.

Názorně to vidíme u vylučovací spojky čili, která se sice stala výrazem významového vztahu mezi větami, ale zároveň si dlouho udržela i platnost tázací částice, takže nemohla proniknout do vět oznamovacích.[15] U nebo povědomí původního významu jistě zaniklo mnohem dříve — proto se už ve stč. dostávalo i do souvětí tázacího.

Rozdíl mezi větami obsahovými oznamovacími vyplýval také z různého původu spojovacích prostředků. Deiktické interjekce nali a ano, které nepřešly ve skutečné spojky, byly možné jen po slovesech videndi a audiendi, neboť tato slovesa navozovala situaci, v jaké se jich původně užívalo v projevech situačně prvotních.[16] Užití že ve větách vyjadřujících nepochybné tvrzení vyplynulo z jeho původu: vzniklo totiž jednak z interjekce že, jednak z ježe, které asi také prošlo významem deiktickým.[17] Odstín nejistoty ve větách s by vyplýval také z jejich původu.[18]

Podobně lze vysvětlit ostatní případy, pokud je nám jasný původ spojek. Tak odporovací spojky, vzniklé na základě negace ne (která byla kdysi samostatnou větou) opakovaly vlastně zápor v prvé větě již vyjádřený.[19] Však/o/ mělo ve stč. obvykle význam dnešního „přece“ (je možné, že tento význam vznikl z významu deiktického);[20] proto se spojka avšak hodila do odporovacího souvětí s odstínem přípustkovým a však ve spojení s ale specifikovalo jeho význam. Rozdíl mezi vztažnými větami s kto, co, který a větami s jenž plyne z toho, že zde stojí proti sobě původní otázky a původní oznamovací věty s anaforickými zájmeny.[21] Atpod.

Zároveň pochopíme, proč některé spojky mají dvojí nebo i trojí význam. Záleželo [35]na tom, jaké významové vztahy pronikaly ve spojeních vět, v nichž se jednotlivých slovcí užívalo. Je pochopitelné, že zvl. různé částice deiktického původu se hodily do významově různých spojení. Když se pak taková spojení vět přetvořila ve skutečnou hypotaxi nebo parataxi a částice se stala spojkou, užívalo se jí k vyjádření několika významových vztahů. Teprve časem došlo k významové specialisaci spojek nebo se na jejich základě vytvořily jednoznačnější spojky složené, ale úplně nebyla mnohofunkčnost spojek odstraněna.

Srov. Zubatého a Trávníčkovy výklady o vzniku a užití ano (v. pozn. 13); v Skladbě vykláda akad. Trávníček nově genesi vět s by, že, ješto, když, a j. O spojce soudím, že vznikla z původní deiktické partikule, která uvozovala větu zvolací.[22] Podle významového vztahu k další větě se pak u ní vyvinul buď význam podmínkový nebo přípustkový. Podmínkový ve spojeních, v nichž druhá věta vyjadřuje vlastně důsledek, který by vyplynul z uskutečnění děje věty prvé. Tak souvětí typu ač je nynie potepemy, věčnú chválu i pamět vezmemy Dal C mohlo mít původně smysl: „hle! nyní je potepeme! (tak) získáme …“ — Přípustkový význam vznikl tehdy, když byl obsah druhé věty v rozporu s tím, co říkala prvá věta; srov. ač jsem mlád tělem, ale stár jsem srdcem Pass. Původně snad: „hle! jsem …“ Tak pochopíme snadno i užití odpor. spojek v apodosi.

4 Formální i významová rozdrobenost stč. souvětných typů se udržovala někde déle, někde však brzo zanikala — to záleželo na tom, jak brzy v povědomí zanikl konkrétní významový odstín spojovacího prostředku, spjatý s jeho genesí, jak byl rozdíl mezi podtypy hluboký a jak pronikala abstraktnější společná funkce. Tak u čili byla spojitost s tázací částicí či stále živá. Naproti tomu u že původní význam deiktický záhy zanikl, takže mohlo nastoupit i na místo by, které záhy začalo ustupovat. Zde byl ovšem vývoj složitější: by se dosti dlouho drželo a pak za ně pronikalo aby; kromě toho se nahrazovalo nejen pouhým že, ale i že s kond. by.[23] Časem však převládlo úplně pouhé že; rozdíl v jistotě sdělení vyplýval dosti jasně z uvozovací věty a z kontextu nebo mohl býti vyjádřen prostředky lexikálními. Aby se udrželo v omezeném rozsahu jako prostředek citový.[24]

Jinde se v XV. stol. speciální výrazové prostředky pro některý odstín teprve tvořily. Tak se dokončilo zformování druhého typu stupňovacího souvětí (vedle staršího typu s netoliko ale i) na základě živých spojení s citoslovci ba, ano nebo s negací (nébrž). A nové spojky nébrž, anobrž se odtud rozšířily i do souvětí odporovacího opakového.[25] Ale i tento vývoj se pak organicky začlenil do celkového vývojového směru českého souvětí.

Historický vývoj jednotlivých typů souvětí je většinou velice složitý, každý typ má svou vlastní historii. Přece však lze postřehnout dvě obecnější tendence, které jsou charakteristické pro dějiny českého souvětí vůbec: 1. Odstraňování význa[36]mových odstínů uvnitř jednotlivých abstraktnějších typů souvětí a tím jejich vnitřní sjednocování. 2. Jasnější odlišování od jiných typů souvětí. Je to jasný odraz vývoje myšlení, který ukazuje, že si mluvčí uvědomili obecnější významové vztahy mezi větami a abstrahovali od podružných rozdílů, spjatých geneticky se starým způsobem spojování vět, a zároveň že vedli přesněji hranici mezi jednotlivými typy.

Realisace těchto tendencí je dosti rozmanitá. Většinou se některý spojovací prostředek zobecňuje pro celý souvětný typ a ostatní prostředky buď zanikají, nebo se jejich význam také zobecní, takže se stanou synonymy prostředku základního, zpravidla stylisticky odstíněnými. Jindy zůstávají vedle obecného prostředku i prostředky s užším významem a slouží pak k přesnějšímu vystižení významového odstínu, většinou také s jiným zabarvením stylistickým. I tam, kde nemohlo nastat úplné sjednocení širšího souvětného typu, proniká vědomí sounáležitosti jeho složek, a to umožňuje přecházení prostředků z jednoho podtypu do druhého.

Tak na př. v souvětí slučovacím se stává obecným výrazem vztahu spojka a; ostatní spojky (i, ani) jsou omezeny na speciální odstíny (vytýkání vztahu); jinak má užití spojky i (stejně jako záporného ni) knižní ráz.

V souvětí odporovacím se záhy stalo obecným prostředkem ale. U spojek avšak, však došlo časem k zobecnění významu, takže jsou dnes v podstatě stylisticky odstíněnými synonymy ale; spojky než, leč jsou významově užší a zároveň mají knižní ráz. K přesnějšímu vyjádření odporovacího vztahu se ale může zesílit (ale zato, ale přece a pod.) a kromě toho máme k disposici speciální spojky jenže (pro vztah omezovací) a nýbrž (pro vztah opakový) s rozdílným stylistickým zabarvením; nově vznikají hypotaktické prostředky k vyjádření protikladnosti (kdežto, homonymní zatím co, jestliže); v živé mluvě plní tuto funkci dosud spojka a. Ostatní prostředky zanikly.

V souvětí stupňovacím došlo ke značnému sblížení starých typů: konstrukce s nejen ale i je možná i při záporu v první větě; z druhého typu spojení sem pronikla spojka nýbrž. (Srov. pozn. 25.)

V souvětí vylučovacím se stírá rozdíl mezi spojením tázacím a netázacím (spojka nebo, anebo je běžná v obou typech; či je v souvětí tázacím její knižní variantou a nejednou se ho přes odpor normy užívá i ve spojeních netázacích). Jako zvláštní typ se sice zachovalo spojení s významem libovolnosti, ale o jeho sepětí s typem základním svědčí to, že z něho vyšla spojka buď. Kromě toho je v obou typech druhým komponentem dvojité spojky nebo: buď nebo // nebo.[26]

V souvětí obsahovém oznamovacím vítězí, jak jsme se zmínili, spojka že a ostatní prostředky úplně nebo skoro úplně zanikají (srov. velice skrovné místo aby, že by, an v současném jazyce). V souvětí vztažném se stírá původní význam interogativních relativ a ta nahrazují staré relativum demonstrativní; jenž je dnes v podstatě stylistickou variantou zájmena který.

V obsahovém souvětí rozkazovacím a přacím a v souvětí účelovém se ustaluje aby, zaniká ať by, by a samotné zůstává omezono na přímou řeč. V souvětí účinkovém vítězí že, takže nad jakož, jakž, které zaniká. Významově odlišeno zůstává a aby (to vytlačilo by, ať by). V ostatních typech souvětí proběhl složitější vývoj, který zde není možno ve zkratce naznačit.

Formální rozlišení souvětných typů šlo v podstatě trojí cestou:

1. Spojky se přestalo v některém významu užívat. Tak se omezila spojka jen na souvětí přípustkové; ze všech možných různých funkcí stč. ješto se do nč. dochovala jen důvodová (ježto); podobně se zúžil význam jelikož. Atd.

2. Vznikly složené spojky se speciálním významem: takže, protože; dříve než; jakmile (starší jakž brzo, jakž náhle), hned jak; kdyby, jestliže a pod.

[37]3. Využilo se dvou hláskových podob spojky k významové diferenciaci: nebo, anebo × neboť; jak × jako.

Výrazné vyjádření vztahu mezi větami umožnilo pak omezení korelací a menší užívání odkazovacích slov ve větě řídící.[27]

Všechny naznačené procesy neprobíhaly stejně rychle a stejně důsledně; mnohé se dovršily nebo ještě dovršují až v novém jazyce spisovném. Přitom je třeba zdůraznit, že uvedený vývoj proběhl v jazyce spisovném. Nářečí šla v mnohém svou vlastní cestou a vývoj v nich byl jednodušší, i když spisovný jazyk na vývoj nářečí působil a sám se z nich nejednou obohacoval.

V souvislosti s uvedeným vývojem souvětných typů nastala ještě jedna charakteristická změna v stavbě souvětí. Jazykové projevy se v literárních dílech začínaly jasněji a výrazněji členit v uzavřené syntaktické jednotky, věty jednoduché i souvětí. Jejich vnitřní stavba se upevňovala a zpřesňovala a zároveň se stále více upouštělo od užívání spojek a jiných navazovacích slov po koncové pause. Jejich přemíra v starém jazyce byla z největší části zbytkem starého navazování vět bez přesnějšího rozčlenění. Významovou souvislost mezi samostatnými větami a souvětími v souvislém projevu nebylo později třeba vyjadřovat zvláštními slovy, protože při promyšlené myšlenkové stavbě projevu vyplývala z jeho významové výstavby. Ani zde nepostupoval vývoj přímočaře (srov. zvláště přemíru navazovacích relativ za humanismu).

Velmi zajímavé by bylo sledovat, jak se v naznačených změnách ve skladu souvětí odrážejí měnící se potřeby spisovného jazyka, jak souvisí chronologický průběh změn s dějinami spisovného jazyka a ovšem i jeho nositelů. Na prvý pohled jsou zřejmé rozdíly mezi vývojem ve XIV. stol., za husitské revoluce a bezprostředně po ní, v období humanistickém, pobělohorském, v počátcích nové spisovné češtiny a pak v době jejího dalšího rozvoje.[28] Ale k tomu bude ještě zapotřebí mnoho materiálové práce.


[1] Staročeské souvětí, Brno 1954 (rukopis).

[2] Historická mluvnice česká 3, Fr. Trávníček: Skladba, Praha 1956. Souvětí je věnována s. 39—122.

[3] O. Hujer, Úvod do dějin jazyka českého, Praha 1946, s. 82.

[4] Srov. Hujer, l. c. Ve využití či a , které Hujer také uvádí, jsou však mezi slovanskými jazyky značné rozdíly.

[5] Na rozdíl mezi pouhým navazováním vět na sebe jako východiskem vzniku souvětí a skutečnou parataxí upozorňuje ve svých universitních čteních Boh. Havránek. Také v posudku mé práce připomíná, že při zkoumání poměru parataxe a hypotaxe je třeba „zdůraznit, že obojí typ souvětí se vyvinul diferenciací z typu daleko méně diferencovaného, že i dnešní parataxe má za sebou také nesmírný vývoj, který ji právě od dnešní hypotaxe diferencuje mnohem podstatněji, než tomu bylo v minulosti.“ K podobnému závěru dospěli i někteří jazykovědci sovětští. Таk Т. P. Lomtev píše: Формы сложно-сочиненных предложений и формы сложно-подчиненных предложений равно необходимы в современном языке. И исторически они представляют собой явления, равно развивающиеся и равно совершенствующиеся. Сложно-сочиненные и сложно-подчиненные предложения представляют собой элементы нового качества.

Элементом старого качества являлась простая грамматическая связь однородного следования предложений друг за другом. Такая связь могла существовать между предложениями повествовательного модального плана, а также между предложением повествовательного плана с предложениями других, косвенных модальных планов, т. е. предложениями вопросительными, повелительными, указательными и т. п. (Iz istorii sintaksisa russkogo jazyka, Moskva 1954, s. 63.)

[6] Srov. na př. vyprávění chodské ženy z Újezda, jak je reprodukuje B. Havránek v Českých nářečích (Československá vlastivěda III), s. 131.

[7] Skladba, s. 41n.

[*] V podrobnějším bádání je zde třeba odlišit složitou větnou a souvětnou stavbu symeonovského období církevní slovanštiny od původní cyrilometodějské; tato pozdější skladba do staroruského písemnictví mnoho nepronikala. — BHk

[8] Srov. předpoklad B. Havránka, že existoval kulturní dialekt středočeský již před vznikem spisovné češtiny (Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, s. 15n.).

[**] Pro vývoj skladby měla zvláštní význam próza od poloviny 14. století; próza měla složitější nároky na stavbu větnou než skladby veršované. — BHk

[9] Však ve stč. nemělo ještě zpravidla funkci spojky.

[10] Srov. J. Bauer, Vývoj stupňovacího souvětí v češtině. Sborník prací filos. fak. BU 1956, A 4, s. 28—29. Zachytil jsem jen ojedinělý doklad nevětný v Troj (rkp NUK) 79 b: nebo jsi netolik tesalského královstvie, nébrž i má čest i sláva.

[11] Viz J. Bauer, Vývoj vylučovacího souvětí v češtině, Slavia 24, 1955, 395—396, 397 až 398.

[12] Srov. doklady a výklad o jejich genesi v Trávníčkově Skladbě, s. 55—57, 59—61.

[13] Srov. Fr. Trávníček, op. cit., s. 40—42, 47—55. — O genesi těchto typů viz výklady J. Zubatého (Studie a články I. 2, Praha 1949, s. 44—57 a II, Praha 1954, s. 53—106) a Fr. Trávníčka (Neslovesné věty v češtině I, Brno 1930, s. 43—135).

[14] Viz Trávníček, Skladba, s. 99—114.

[15] Srov. J. Bauer, Vývoj vylučovacího souvětí v češtině, Slavia 24, 1955, s. 398.

[16] Srov. Fr. Trávníček, Neslovesné věty I, s. 49, 53—54.

[17] Srov. Fr. Trávníček, Skladba, s. 56—57.

[18] Tamtéž, s. 59—61.

[19] Fr. Trávníček, Neslovesné věty II, Brno 1931, s. 58n.

[20] Fr. Trávníček, Skladba, s. 84—85.

[21] Tamtéž, s. 105n.

[22] Na základě funkcí, které plní ače ve starých fázích slovanských jazyků, pokládám tento výklad za pravděpodobnější než výklad z tázací částice (a + če, příbuzné s či; srov. Fr. Trávníček, Skladba, s. 82). Tázací užití je ve slovanských jazycích značně omezeno a může býti sekundární. Nejčastější význam je podmínkový a přípustkový, ale doložen je i význam deiktický a deklarativní. V a se může skrývat původní interjekce nebo spojovací partikule (srov. J. Zubatý, Studie a články II, s. 98n. a 100n.), v če stará partikule *kue. (Jak upozorňuje Zubatý, vyvinul se podmínkový význam i u etymologicky příbuzného stid. ča; srov. op. cit., s. 97.)

[23] U některých autorů se v XVI.—XVII. stol. ustálilo zajímavé rozlišení: věty s že vyjadřovaly sdělení jisté, věty s aby domněnku, věty s že by nejisté, přejaté sdělení; srov. z dopisů Humprechta Jana Černína z Chudenic: Též Vašnosti oznamuji, že ještě dokonale zdráv nejsem. // Já pochybuji, abyste ráčili ode mne všechny psaní dostati, neb jsem častokrát psal. // Já sem slyšel u najvyššího Colloredy, že by nepřítel ku Praze táhnouti měl.

[24] Srov. Fr. Trávníček, Skladba, s. 61.

[25] Srov. J. Bauer, Vývoj stupňovacího souvětí v češtině, Sborník prací fil. fak. BU 1956, A 4, s. 25n. a 32—33.

[26] Viz J. Bauer, Vývoj vylučovacího souvětí v češtině, Slavia 24, 1955, s. 399.

[27] Srov. Jos. Straka, Příspěvek k vývoji české hypotaxe. MNHMA (Sborník Zubatého), Praha 1926, s. 106n.

[28] Srov. cenné poznámky B. Havránka v díle Vývoj spisovného jazyka českého (passim).

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 1, pp. 29-37

Previous Roman Mrázek: Příspěvek k teorii jmenného přísudku

Next Miroslav Komárek: K nové kodifikaci české orthoepické normy